Chmelovelo víkend - Poddoupovsko

Chmelovelo jsou cyklostezky v chmelařském regionu Lounsko, Žatecko, Rakovnicko a Podbořansko po vzoru Moravských vinařských stezek. Chmelovelo víkend se pořádá každý rok, koncem srpna od roku 2004. Letos bylo hlavním lákadlem projetí vojenského prostoru Hradiště v Doupovských horách, kam se normálně nesmí. K této akci jsem se dostal náhodně a náhle. Když jsem si vyslechl plán trasy, tak jsem se zeptal, zda je místo i pro mne, popřípadě i mé kamarády. Přesto, že jsme svolení dostali, vydal jsem se bez Franty Anděla i Toma Kundraty. První slavil a druhý jel s manželkou do Waldsassenu.

Ke skupině jsem se přidal až v sobotu 24.8. v Kadani. Přesto, že akce je třídenní, tak já se spokojím pouze s dneškem. Na úvod mne však čekala špatná zpráva v podobě holandských vojáků, působících tento víkend ve vojenském prostoru. Znamená to, že pro dnešek je nám toto území zapovězeno. Škoda, ale náhradní trasa zní také zajímavě. V cyklopartě jsem krom Jarči objevil i známého Vencu Říhu, s kterým se potkáváme v Lounech na hokeji.
Start je tam, kde mé vyjížďky většinou končí, a to v cukrárně, v jedné ulici za náměstím. Dnes je v Kadani Císařský den, čili hlava na hlavě. První projížďka s novou vidlicí začíná a náměstí opouštíme Žateckou bránou, kterou sjíždíme na nábřeží Maxipsa Fíka. Nejmladší účastník Honzík strhává pár jedinců k hrátkám na místních atrakcích a tak se peloton ještě ani nerozjel a už se zase stojí. U přehrady Kadaňský stupeň následuje společné foto a já napočítal v nejpočetnější partě s kterou jsem kdy jel, 16 členů. Cyklostezka č. 6 nás vede podél Kadaňského stupně pod obec Zásada, do které se dostáváme po cestě od přehrady, kde dříve vedla žlutá značka. Zde bude první test pružnosti nové vidlice, jelo se parádně, vidlice má mnohem větší zdvih, než původní, čímž se snadněji překonávají i horší překážky. Ze Zásady jedeme pod Úhošť a pod jejím západním svahem kopírujem červenou značku. Cesta stoupá mírně, vede lesem a z něj se vynořujeme u odbočky, která vede na vrchol. My však jedeme stále rovně po cestě a dostáváme se na silnici. Nastoupali jsme 150 metrů a čeká nás obec Úhošťany. Zde je kostel sv. Havla s dřevěnou věží. Odsud následuje největší stoupání dne. Já už vím do čeho jdu, jeli jsme zde před dvěma lety s Františkem, akorát, že opačným směrem.
Po dvou kilometrech přichází mystické místo v podobě zaniklé obce Zvoníčkov. Najde se zde pár rozpadlých a zarostlých baráků. Nad Zvoníčkovem následuje serpentina a ocitáme se na nejvyšším místě dnešní trasy, v 588 m n.m,, pod vrcholem Hůrka. Nakonec to nebylo tak strašné, jak to předloni vypadalo. Jelikož naše skupina je složena s cyklistů různých výkoností, tak se z něj stává slušně dlouhý peloton. Aspoň mám čas si odbočit na svah vrchu Hůrka, odkud jsme se pěkně rozhlíželi s Františkem. Minule byl duben, čili zeleno ještě nebylo a tak jsou nynější záběry o něco živější. Sjíždíme se na rozcestí Nad Roklí, což je výstižný název. Je odsud pohled do podhúří na Podbořansko. Největší dominantou je Vintířovský vrch s kostelem na vrcholu. Jak si tu tak stojíme, tak od Vintířova vidíme dva cyklisty, ale nějak podezřele rychlé, na to, že jedou do kopce. Taky by se nám takto jelo, kdybysme měli elektrokola, jako tito, teď už ne cyklisté.
Čeká nás dlouhý sjezd. Ten na chvíli přeruší pěkný výhled nad Vlkání, s obcí a Doupovskými horami v pozadí. Objektiv přitahující záběr bude hezčí se slunkem a tak chvíli čekám, než mrak odhalí "puchejř." Další zastávka je v Kojetíně. Má zde být podle mapy kostel, ale žádnou věž nevidím. Na pomoc si volám paní s kočárkem. Vedoucí výpravy, jako by větřil něco zajímavého, odbočuje za mnou a spolu se dozvídáme, že kostel zde od roku 1972 není. Informace z internetu říkají, že kostel byl barokní, zasvěcen sv. Bartoloměji a zbourán byl armádou v roce 1969.
Po třech kilometrech přijíždíme do Vintířova. O místní dominantě už jsem mluvil, tak zbývá dodat, že ve vsi jsou dva zámky. Starý zámek je obdélná patrová stavba se dvěma okrouhlými bastióny. Nový zámek je obdélná patrová budova s mansardovou střechou. U zámeckého areálu je rozlehlý park. Dnes jsou oba zámky nepřístupné, neudržované a velmi zchátralé. Na návsi ještě stojí kostel sv. Markéty. Na křižovatce za vsí odbočujeme doprava a stoupáme nad Radonice, odkud se otevírá pěkný pohled na Vintířovský vrch. Na jeho vrcholu je kromě kostela i arboretum zaniklých obcí Doupovska. My však už spěcháme za ostatními, kteří už čekají v hospodě na návsi v Radonicích, kde mám najeto 40 km. Snad to nezmerčí policisté, kteří mají přes náves stanici.
Pivka a klobásy lítají jak vlaštovky a po hodině opět nasedáme, abysme pokračovali do Vilémova a Pětipes. Obě obce spojuje silnice, která však nevede podél řeky Liboce, nýbrž přes kopec a Račetice. Naštěstí obce spojuje i polní cesta podél Liboce. Tuto variantu volíme i my. Cesta byla suchá, místy mokrá, napadá mne píseň od skupiny Buty. I přesto, že dlouho nepršelo, tak ve stínu je trochu bláta. Před železničním přejezdem se cesta mírně zhoršuje, ale za přejezdem už je obec Pětipsy. Zde se loučí 2 členové výpravy a já mezitím hledám zámek, jak je zakresleno v mapě. Zjišťiji, že zas takový zázrak to není a vracím se za výpravou. projeli jsme ves a psa potkali jen jednoho. Zbylí 4 asi někde běhají.
Humor mne přechází, při zjištění, že se nepokračuje po cestě do Libědic, kde je oblíbená hospůdka kamaráda Tomáše, ale do Poláků, což je do kopce. Úsměv se mi navrací na vrcholu stoupání, kdy se otevřel pěkný pohled do údolí a na Doupovské hory. Do Poláků ani nejedeme a pokračujeme po hlavní silnici a do Vikletic, kde je další občerstvovací pauza. Zde létali pro změnu pstruzi, samozřejmě do žaludků nenasytných cyklistů.
Další směr byl na hráz Nechranické přehrady, kde se s výpravou loučím já. Cestou už není nic zajímavého a tak to vezmu k domovu. Po trase Chbany, Libočany, Žatec, Stekník, Hradiště, Lišany, Postoloprty a Louny brzdím po 77 kilometrech před barákem. 698 nastoupaných metrů hovoří o středně náročné trase. Zbytek výpravy přespí v Hrušovanech a zítra si dají cyklostezku z Nechranic do Žatce, kterou moc nemusím.

Společné foto u přehrady v Kadani,  osada Meziříčí pod Úhoští, Zvoníčkov,
Vintířovský vrch, Doupovské hory znad Pětipes

Hrady a zámky jižní Moravy (Třebíčsko, Znojemsko)

Na jižní Moravě,
vínko se pije,
pomalu, střídavě,
v hrdlo se lije.
Ale to pro tentokrát není můj případ.

17.8. jsem jel z Pernštejna do Třebíče

Vysedl jsem v Nedvědicích, odkud je nepřehlédnutelný hrad Pernštejn. To je můj dnešní první cíl, ale hned slušně do kopce. Po teplotách kolem 25 stupňů, přišly třicítky a v těle se to hned začalo vařit. Ale to je úděl návštěvníků hradů. V dobách, kdy nebyly ještě pro turisty, ale sloužily svým účelům, by na rovině byly pouze na parádu.
Krásný to hrad, stojící na ostrohu nad říčkou Nedvědičkou, charakteristický dřevěným krytým mostem mezi hlavním palácem a hladomornou a s velkým nádvořím. Stejnou cestou jsem se vrátil k Nedvědicím, ale na křižovatce jsem odbočil doprava na Věžnou. Musel jsem se někudy dostat nad údolí Nedvědičky, směrem k Mitrovu. Nejlepší varianta byla asfaltka před zastávkou Věžná, která se měla v kopci napojit na modrou značku. Asfaltka sice byla slušná a vynesla mne nad údolí, ale poté klesla skoro k trati a nakonec se ukázalo, že jsem si mohl ušetřit nějaký výškový metr, kdybych odbočil až zde. Nicméně, teď už jsem konečně stoupal nad údolí, ale zase po horší cestě, po které se po chvíli nedalo jet,takže jsem se prošel.
Skončilo stoupání, skončil les, před mými zraky jeví se ves. Jmenuje se Střítež a prochází jí modrá značka až na Mitrov. Po ní se dám i já, abych z výšky 600 m n.m. klesl na 450, do údolí Bobrůvky (napsáno správně), do obce Habří. Podél říčky, která se tu slušně kroutí se dostávám k penzionu Podmitrov, kde zrovna probíhá svatba. Znamená to, že na Mitrov je to opět nahoru, ale tentokrát, to nestojí ani za řeč.
Mitrov je zřícenina hradu, z kterého tu už moc nezbylo. Já se nahoru trmácel po červené značce, přitom sem od penzionu vede asfaltka. No nic, jedeme dál. Což znamená zpět k penzionu, přes most a táhlým stoupáním po cyklostezce do Krčmy, což není hospoda, ale název obce při silnici č. 385. Na chvíli si vzpomenu na Krušné hory a to, když projíždím Mezibořím, kterému dává aspoň nějaký půvab Mezibořský rybník. o párkilometrů dále jsem rázem myšlenkami v dolním Poohří, jelikož projíždím Dolní a Horní Libochovou. I ty mají své rybníky. Dolnolibochovský a Velký Navrátil. Vzpomínkový úsek ukončuje obec Kundratice. Tímto zdravím kamaráda Tomáše Kundratu.
Přijíždím do Křižanova. Známé městečko na trati Praha - Havlíčkův Brod - Brno. Zde je odbočná trať do Studence a vede i přes Velké Meziříčí. Tam mířím i já a nebe mne vyslyšelo. Za 2 minuty odjíždí do Meziříčí vlak. To je mi náhodička. Sice to trochu ošidím, ale každá minuta času k dobru se hodí. Sólo jednotka Stadler je pro cestující s kolem jak dělaná, to už je známo z tratě Liberec - Harrachov. Do Meziříčí je to 20 minut jízdy a než vystoupím na zastávce, tak nejdříve vlak obkrouží téměř celé město. I přesto jsou však obě nádraží výš nad městem, takže je otázkou minut pustit kolo do centra města. Ovšem, kdo to bude šlapat zpět, to nevím. Vlastně vím.
Ve Velkém Meziříčí mne zajímá hlavně zámek, ale nejdříve přijíždím na náměstí, které má obloukovitý tvar a v jeho jižní části stojí kostel sv. Mikuláše s vyhlídkovou věží. Shoda s lounským kostelem je ve jméně, účelu kostelní věže, nikoliv však ve vzhledu. Na věž dnes nepůjdu, čas je nemilosrdný, do 18. hodiny musím být v Třebíči. Což mi neulehčuje starší paní, které se ptám na cestu k zámku. Když se chtěla nejdřív ke mne modlit a znát mé jméno, tak jsem "prchl." Snad nepřijde nějaký trest boží. Cestu k zámku jsem nakonec našel sám. Bylo to opět do kopce.
Městem protéká řeka Oslava a to je příčina, proč jezdím stále nahoru a dolů. Naposledy tedy vystoupám od řeky, kolem oné zastávky směrem na jih. Další cíl by měla být rozhledna Rubačka. Projíždím Třebíčskou ulicí, což znamená správný směr. Kde končí stoupání, končí i Velké Meziříčí. Kus jedu podél trati. Nejdřív objíždím Oslavici a do Oslavičky už sjíždím z hlavní silnice. Nad ní je totiž rozhledna Rubačka. Nejede se k ní však přes obec, ale kolem rybníka vpravo, od hlavní silnice. Na Nový Telečkov. U silnice je ukazatel, takže odsud už se nezabloudí. Už z pohledu z infocentra jsem nečekal nic moc od této rozhledny ve výšce 584 m n.m. je nástavbou na střeše vodojemu. Železné, točité schody vedou na ochoz, z kterého už toho moc vidět není. A přitom je rozhledna poměrně nová. Stoupám po schodech a ceduli "pozor vosy," neberu moc vážně a za to mne vosičky pěkně prohnaly. Takhle agresivní jsem je ještě nezažil. Jedna mne lehce štípla pod prso. Ženská nejsem, takže na funkci to nebude mít vliv.
Z Rubačky se vracím zpět na hlavní silnici do Oslavičky a přes Rudíkov a kolem Trnavy pádím k rodišti dlouhodobé opory New Jersey Devils. Za Pocoucovem už přichází první budovy, spíše průmyslové, mého dnešního cíle. 18. hodina ještě zdaleka není a já se rád nechám setrvačností snést do centra města, k řece Jihlavě.
Okresní město Třebíč dnes patří do kraje Vysočina. Leží v údolí řeky Jihlavy a na přilehlých návrších, takže o městu na rovině nemůže být ani řeč. Okrajové části jsou spíše průmyslové a nákupní zóny. Karlovo náměstí je podlouhlého typu a je celkem ucházející.  Největší atrakcí a památkou města je barokní zámek, přebudovaný z gotického benediktinského kláštera s dochovanou románsko-gotickou bazilikou sv. Prokopa. Spolu se židovskou čtvrtí jsou zapsány na seznam UNESCO.
Přijíždím k infocentru na náměstí, avšak otevřeno bylo pouze do 17 hodin. Takže souboj s časem jsem vyhrál jen napůl, ale nakonec mne později obsloužil farář z baziliky, kterého jsem náhodou potkal. Šel jsem se aspoň podívat na vyhlídkovou kostelní věž, která je nedaleko. Výhled je více méně pouze na Třebíč, ale i tak je to pěkný pohled.
Před 19. hodinou končí má dnešní cesta v jednom zdejším penzionu. Najeto mám 67,6 km, nastoupáno 1074 metrů a nejvýše jsem byl na Rubačce - 584 m n.m.

Pernštejn, zámek Velké Meziříčí, Třebíč - z kostelní věže, kostelní věž, zámek s bazilikou

18.8. jsem pokračoval z Třebíče do Vranova

Probouzím se v 7 hodin, jelikož dnes to bude opět "závodní" tempo. O poloze města jsem psal, takže i přesto, že ráno je chladnější, zima mi rozhodně nebude. Třebíč opouštím Znojemskou ulicí a na vrcholu stoupání, už za městem mne vítá další obec jménem Střítež. Lehce vlnitým terénem, po čtrnácti kilometrech, přijíždím do Jaroměřic nad Rokytnou. Je 9 hodin, což je akorát na otvírací dobu místního zámku. Ten tvoří, společně s chrámem sv. Markéty dominantu města a patří k nejnavštěvovanějším památkám Vysočiny. Nejdříve zde stála od konce středověku tvrz, než jí Ludvík Meziříčský nechal v polovině 16. století přestavět na zámek. Dnešní zámek získal svou podobu až přestavbou, za kterou stál poslední z Questenberků – Jan Adam. K zámku přiléhá i pěkná zámecká zahrada.
Moravské Budějovice jsou můj další cíl a z Jaroměřic je to sem 9 km. Zde je také zámek, ale už o mnoho skromnější. Mne však upoutává další kostelní věž, sloužící k rozhlížení. Sem bych se mohl také tedy podívat. Tentokrát je to z doprovodem průvodkyně. No nazdar hodiny, jestli sem takhle musí s každým extra. Výhled trochu mlžilo ještě dopolední slunko a rozkopané chodníky, ale jinak celkem pěkné.
Ještě jsem skoro nic neujel a už mám dopitou lahev s obsahem 1,5 litru. To asi dnes bude stát opět za to. Naštěstí jsou Moravské Budějovice dostatečně velké na to, aby zde postavili Penny market. Ten jsem jen proběhl a už mířím do Jevišovic. Znamená to jet kus po silnici 1. třídy a před Grešlovým Mýtem odbočit na Prokopov. Ten je hranicí Přírodního parku Jevišovka. Sousední obcí jsou Jiřice, kde je rozhledna Anička. Teď už vím, proč v Orlických horách na Anenském vrchu se rozhledna jmenuje pouze Anna. Rozhledna Anička je jednoduchá dřevěná konstrukce, vysoká 10 metrů a je cílový bod meditační cesty. Vylezl jsem na rozhlednu a při pohledu kolem dokola jsem žádný výrazný bod nenašel. Jen v pozadí Budějovice a pár vesniček okolo. A tak úsměvné jsou aspoň kadibudka a dřevěná socha čarodějnice u rozhledny.
Z Jiřic klesám do údolí Jevišovky, což je další ze známých řek Vysočiny a za zatáčkou se objevuje nějaký zámek. Je v obci Boskovštejn a vypadá velmi zajímavě i přesto, že je nepřístupný. Milé, nečekané překvapení. Z Boskovštejna kolem vrchu Hložek přijíždím do Jevišovic. Od jihozápadu, odkud přijíždím, je na ně pěkný pohled. Ovšem netuším, že přijde větší nádhera. Tím nemyslím polední pauzu na zámku, do jejíž poloviny jsem se zrovna trefil. Ale díky ní jsem tu parádu objevil. Řeka Jevišovka se pod zámkem zařízla tak hluboko, že od skal v borovém lesíku je přes údolí na zámek krásný pohled. Toto si nechám líbit.
Jevišovice tedy opouštím po 13. hodině a do hodiny 18. mne čeká ještě stejná porce objektů. Nejdelší úsek mezi nimi nastává právě nyní. Hrad Bítov je odsud asi tak 28 km a tak opět šlapu do pedálů. Vedro už je vydatné, ale za jízdy to tolik nepřijde. Po trase Boskovštejn, Pavlice se dostávám opět na silnici 1. třídy, ze které odbočím na Blížkovice, kde nacházím studnu. Když párkrát zapumpuju, tak si připadám jak vyprahlý muž ve vtipu, co jde dlouho pouští a najednou vidí studnu a radostně zvolá "voda!" Ze studny vyleze kostra a zeptá se, "kde?" V Blížkovicích chvíli váhám, ale po chvíli pátrání a zeptání nacházím odbočku do obce Zálesí. Že odsud to bude opravdu za lesem jsem netušil, ale projet se ve stínu borovic a listnáčů bylo příjemné. V Zálesí se vydávám po hlavní silnici doprava, hned na další odbočce doleva a dostávám se do Chvalatic. To nám to pěkně uteklo, na horizontu už je vidět Rumburak. K obci Bítov musím přes údolí stejnojmenného potoka. Obec a hrad Bítov leží pár kilometrů od sebe. K hradu se musí na křižovatce doprava, kolem Rumburaka. Nejdřív však ten hrad.
Hrad Bítov byl založen na ostrožně na levém břehu říčky Želetavky, která už zde je součástí vranovské přehrady. První písemná zmínka pochází z roku 1061. Po dvou přestavbách byla poslední, romantická gotizující, provedena v letech 1811 - 1863. Součástí hradu je i kaple. Dnes zde bylo opravdu rušno, ale o prázdninách, víkendu a slunečném počasí není divu.
K Bítovu se sjezdem ztratí 50 výškových metrů a ty se musí nastoupat zpět. Po kilometru přijíždím k restauraci Rumburak. To by mne až tak nelákalo, kdyby součástí nebyla rozhledna. Nejhezčí rozhledna tohoto výletu je kamenná, s čtvercovým půdorysem a 40 metrů vysoká. I výhled je pěkný. O to se stará přehrada Vranov, která je v hlubokém údolí. Jsou vidět i některé rakouské kopce a větrné elektrárny.
Oko potěšeno, jede se dál. Za obcí Bítov klesám k vranovské přehradě a zde potkávám staršího pána na skládacím kole, který také jede na mou předposlední atrakci dneška, hrad Cornštejn. Přejíždím most a pod skálou, podél přehrady se dostávám na křižovatku. Odbočka doleva je ta správná, na hrad.
Cornštejn je zřícenina lichtenburského hradu. Německý původ jména hradu značí hněv (Zorn) a kamenný hrad (Stein). Hrad stojí na vysoké skalnaté šíji mohutného říčního ostrohu řeky Dyje, nedaleko ústí Želetavky. Říční údolí pod hradem je zatopeno přehradou Vranov. Já sem přicházím půl hodiny po poslední prohlídce, takže se jen pokochám nádvořím s předhradím a můžu vyrazit do dnešního cíle.
Od Cornštejna jedu ještě chvíli do kopce, abych se dostal na náhorní plošinu, kde převládají pole a louky. Projíždím obcí Lančov a v dáli přede mnou vidím pána na skládačce. To má teda slušnou výdrž, panáček. Za Lančovem už spatřuji zámek ve Vranově. Vypadá to vypadá, že dnes bude další happy end. Na zámku mají do 18 hodin a je skoro půl. Proč jen musím opět dolů, abych se pak musel drápat k zámku do kopce? Prostě kopcovité Podyjí.
Vranov nad Dyjí je městys, v údolí řeky Dyje, pod přehradou Vranov. Žije zde přes 800 obyvatel. Dole ve Vranově, je dominantní kostel Panny Marie. Nejznámější památkou zde je však zámek. Barokní stavba vysoko na skále nad městysem. Původně šlo o hrad, který po částečném zničení v roce 1665 tehdejší majitelé přestavěli na barokní zámek. Z nádvoří je pěkný pohled na městečko v údolí.
Pak už mne čekal jen sjezd do města, kde je teď večer velmi rušno a už tím pádem vím, proč sehnat nocleh nebyla žádná legrace. Brzdím v ulici Havlíčkovo nábřeží, kde dnes budu nocovat v rodinném penzionu a to doslova. Spíš jsem si připadal, jako kdybych přijel k tetě, ale tím lépe.
103 km, 1053 nast. m., 520 m n. m. To vše v dnešním vedru. Divím se, že mne nedostihl nějaký úpal či úžeh.

Jaroměřice, Moravské Budějovice, Jevišovice, Bítov, Rumburak a pohled na přehradu,
Cornštejn, Vranov nad Dyjí

19.8. jsem přes Podyjí skončil ve Znojmě

Úžasné místo, jménem Vranov nad Dyjí opouštím Znojemskou ulicí. Ta jako by symbolizovala, kde dnes skončí má pouť. Je opět slunečno, tak očekávám další přísun tekutin. Včera to bylo zhruba 6 litrů, ale dnes budu jezdit jen půl dne, tak to nebude tolik. Silnice do Znojma se kroutí, stoupá a z některých míst poskytuje další pěkné pohledy na Vranov.
Přesto, že je teprv 8 hodin, nešlapu kupodivu sám. Doháním slečnu na kole a chvíli si povídáme. Sděluje mi dobrou zprávu pro čechy. Na hradě Hardegg, o kterém ještě bude řeč, provází české turisty. Naše kola se rozdělují před obcí Lesná, kde musím navštívit obchod. V Lesné je muzeum motocyklů a větrný mlýn, předělaný na restauraci. Z Lesné vjíždím do národního parku Podyjí a odbočuji na Horní Břečkov a poté do Čížova. Ten si nechám na potom a spíše z kopce mířím na Hardeggskou vyhlídku. Místo se tak jmenuje proto, že je odsud rakouský hrad Hardegg jako na dlani. Pod ním teče (rychlostí asi tak metr za 5 minut) řeka Dyje, která tvoří státní hranici mezi Českou republikou a Rakouskem.
Vracím se zpět do Čížova, kde je informační centrum NP Podyjí a muzeum železné opony. K vidění jsou zátarasy a strážní věž. Dále bych se chtěl dostat do Lukova. Objíždět se mi to po silnici nechce, tak volím signálku, na které je ještě slušný asfalt. Sice pojedu zkratkou, ale zase přes údolí. No co, staniž se. Sjíždím tedy do údolí Klaperova potoka. Tam mne však čeká nemilé překvapení. Silnička se mění v lesní cestu, která se později zužuje na vyšlapanou pěšinu. Velmi zvláštní, když tu před pár lety ještě vedla silnička. Ani jsem nepostřehl, že jsme přejel potok a začínám stoupat, což znamená stoupání pěší s kolem, částečně mezi kopřivami. To jsem si zas vybral zkratku, ale snad se to časově i tak vyplatí. Naštěstí nad údolím přichází opět asfalt. Ona je touto cestou jízda na kole zakázána? Ptám se sám sebe, když se otočím a spatřuji ceduli, která za Čížovem stoprocentně nebyla. Co oko nevidí, peněženku nebolí a jede se dál. Přijíždím do Lukova, kterému vévodí kostel sv. Jiljí. Odsud pojedu opět do srdce NP Podyjí, navštívit zříceninu Nový Hrádek. Červená značka mne vyvede ze vsi, přes pole. Cyklostezka je pohodlnější, ale zase o něco delší, tak si vyberte. Od rozcestí Příčky měním barvu na zelenou, která mne dovede na Nový Hrádek. Jede se více méně z kopce.
Hrad byl postaven Janem Jindřichem Lucemburským v roce 1358. Rakouští Eitzingerové hrad významně přestavěli v 2. polovině 15. století. V 17. století byl roku 1645 hrad dobyt a vydrancován švédskou armádou. V 19. století byl hrádek upraven, aby byl ve 20. letech 20. století skonfiskován a pronajat KČT. Prohlídka hradu trvá asi hodinu. Za snížené vstupné se dá individuálně vystoupat na hradní vyhlídku, která opravdu stojí za to. Připomnělo mi to výhled z Varhoště, kdy je vidět sedmkrát Labe. Odsud je vidět pětkrát Dyje.
Vracím se zpět na rozcestí Příčky a dále pokračuji zkratkou na silnici a doprava do Podmolí. Odsud už projedu pouze Mašovicemi a už se na mne směje město Znojmo, kde mám dnešní cíl. Jak se blížím ke Znojmu, zijišťuji, že vše co vidím není pouze Znojmo, ale i obec Hradiště. Tam nejdříve projíždím kolem kaple Panny Marie, abych se dostal ke komplexu, kterému vévodí klášter Křížovníků. Ten je nepřístupný a obehnaný zdí. Na nádvoří jsou patrné základy velkomoravského kostela. Než se dostanu po modré značce dále, odbočuji do ulice Nad přehradou, od které je další pěkný pohled na Dyji, tentokrát sevřenou vodní nádrž Znojmo. Modrá značka mne dovede na hranu údolí ke kostelu sv. Antonína Peduánského, ke kterému vede z Gránického údolí křížová cesta. Jižně od kostela je ještě Eliášova kaple. Docela dost památek, na to, že nejsem ještě ani pořádně ve Znojmě. Od kostela je pěkný pohled přes údolí Gránického potoka na centrum Znojma, řeku Dyji i dále na jihovýchod. Od kostela se pouštím po zelené značce do údolí cestou, která se klikatí, takže jet se po ní nedá. Nejhezčí úsek cesty je už skoro v údolí, kde se cesta stáčí doleva, po kamenných, provizorních schůdkách a poté umělým tunýlkem podchází cestu.
Pod znojemským hradem, v ulici U Obří hlavy opět sedám na kolo a čeká mne poslední stoupání. Nejdříve do centra města, kde si letmo prohlédnu náměstí, kde kazí dojem Obchodní dům Dyje a posléze už hledám pouze nádraží. Prohlídku města si nechám na jindy. Ze Znojma odjíždím ve 13 hodin a tak vlaková souprava ve složení 714 + 2 krát Bdtx, nesklízí můj obdiv. Nakonec cesta do Břeclavi nebyla až tak hrozná. Jedno z měst, kudy jsem jel, byl Mikulov. To byla podívaná, která mne také časem nemine.
Při 44,4 dopoledních kilometrech jsem nastoupal 673 metrů, 465 m n.m. byla obec Lesná.

Větrný mlýn v Lesné, Hardegg z Hardeggské vyhlídky, Nový Hrádek a pohled na Dyji,
klášter v Hradišti a pohled na Znojmo

Za 3 dny jsem tedy ujel celkem 115 km po hradech a zámcích jižní Moravy.

Hvozd & Podhvozdí

Bylo jednou jedno pohoří na severu Čech a to je charakteristické svými kopečky a kopci, které jako by spolu "nemluvili" a každý si stojí samostatně. Aspoň tedy většinou, když nepočítám hlavní hřeben, který se táhne přes česko-německou hranici.
Byl jednou jeden Pepan... Vlastně zatím stále ještě je a ten má toto pohoří rád, tak se sem opět vydal na cyklovýlet. je kolem dvaceti stupňů, polojasno, i když mělo být zataženo a mírně deštivo.

Lužické hory jsou tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, které utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin. Následná erozní činnost dala kopcům nynější kuželovité tvary. Nejvyšší hora je Luž (793 m), na hranici s Německem, konkrétně Saskem. Od roku 1976 je zde vyhlášená stejnojmenná CHKO. Lužické hory mají dva geomorfologické podcelky, Lužický hřbet a Kytlická hornatina. Právě Lužický hřbet je rozvodím Severního a Baltského moře. Nejvýznamnější, zde pramenící tok je Kamenice, někdy zvaná Děčínská. Nejznámější místa jsou kromě Luže, Jedlová, Tolštejn, Hvozd, Studenec, Zlatý vrch, Česká Kamenice, Cvikov, Klíč, Popova skála nebo Bílé (Sloní) kameny. V Německu přecházejí Lužické hory v Žitavské, kde je nejznámějším místem městečko Oybin.

Dnes jsem se rozhodl konečně navštívit hraniční vrchol Hvozd. No jo, ale na německé rozhledně bodou chtít za vstup Eura. Přesně ty, co jsem nechal doma v poličce. Mamma Mia! Teď už ani neplatí heslo: Co není v hlavě, je v nohách, ba ani ve šlapkách. Start trasy je v Jablonném v Podještědí, jak jinak, než na nádraží. Jet z Jablonného na sever, znamená podjet koleje a přejet hlavní silnici, vedoucí do Liberce. První dnešní zastávka je v Ladě, nad níž je hřbitov ukrajinských vojáků z 1. světové války. Jedu sem po modré značce z Jablonného, po slušné polní cestě. Je odsud pěkný pohled na vrchy Hvozd a Sokol.
Do obce Lada v Podještědí sjíždím lesní cestou, abych se po silnici vydal, již mírně do kopce do Heřmanic, kde je pěkný kostel sv. Antonína. Akorát motorka u zdi kazí celkový pohled. Na křižovatce stáčím kola na Krompach a poté doprava a již více do kopce na rozcestí Na Šestce. Tady nic zajímavého není, jen tudy vede cesta pod vrch Sokol, kam se chystám já. Na rozcestí pod Sokolem už jsem 460 m n.m., což znamenalo něco přes 160 výškových metrů z Jablonného, ale na ten počet kilometrů se to rozptýlilo.
Na Sokol prudká to cesta, tak zamykám kolo ke stromu a na vrchol si to vyšlápnu. A proč, že se tam trmácím? Jsou na něm zbytky hradu Starý Falkenburk. Něco málo zdiva se tu najde. Za částečným výhledem se musí do svahu. Mimochodem, v okolí je i Nový Falkenburk. V Jablonném, přestavěný na zámek.
Vracím se zpět na Šestku a čeká mne 3 km dlouhá cesta na hranice s NDR, pardon! S Německem. To už jsem pod vrcholem Hvozd, kolem 500 m n.m, na místě zvaném Kammloch. Nejlepší cesta, co se týče povrchu je po silnici, ale to bych moc klesl, tak nejdříve volím modrou značku, podél hranic. Cesta je šotolinová, čili ideální. Po chvíli modrá s červenou odbočují, již horší cestou na vrchol a já pokračuji po šotolině, která je nyní značena žlutou značkou. Po ní se dostávám na silničku, která mne vynese až na vrchol. Jo, vynese. Kéž by. "Prďák," kolem dvaceti promile mi dává zabrat, ale neslézám, pouze jednou odpočívám.
Hvozd (Hochwald) je hraniční vrchol na hlavním hřebeni. Má 749 m n.m. a na jeho vrcholu je česká chata a německá chata s rozhlednou, na kterou se asi nepodívám. Když dorazím k rozhledně a vydýchám se, obléknu bundu a pak zjišťuji situaci, jak bych se na rozhlednu dostal. Vidím turniket a to je špatná zpráva. I kdyby braly koruny, tady je zřejmě na prd. Ale, ono se dá projít bez toho, aniž by člověk musel projít jako v metru a ani mince jsem neviděl házet, právě procházivší turisty. Tak dlouho jsem přemýšlel, jak to ošidit, až jsem se šel domluvit s pronajímatelem a ten mne nechal jít zadarmo. Tak vida, to bylo obav.  Lužické hory = jeden kopec vedle druhého, což je záruka parádního rozhledu. Pestrou mozaiku doplňují skalní scenerie Oybinu a špička Ještědu s již mlžně, ale ještě zřetelně rozpoznatelnými Jizerskými horami. Na Krkonoše a Milešovku už dnešní dohlednost nestačí, tak se spokojuji aspoň s Bezdězem. Je dokocháno a může se popojet o pár metrů, na "český" vrchol. Mezitím však přijíždí výletní vláček z Oybinu o dvou vozech s mašinkou, která má pneumatiky samozřejmě. Myslel jsem, že jižní část vrcholu je více česká, než nyní zjišťuji. Za prvé, hranice vede až u paty vrcholu, čili za chatou. A za druhé, i tato chata má německého nájemce. Tak hlavně, když funguje.
Sjezd střemhlav vypadá jinak, než to co předvádím teď já. On totiž vláček stačil jet dolů a nahoru a teď tady, opět dolů, brzdí provoz. Daří se mi ho však po chvíli předjet, takže se může svištět. Dosvištěl jsem na hraniční přechod do Hainu, kde opustím "Freistaat Sachsen," jak píše místní tabule a bude mne očekávat Krompach. Ještě předtím však stavím u louky, z které je pěkný pohled do údolí s Krompachem a okolními kopci. Krompach se stává mým oblíbeným místem. Projíždím totiž recesistickou Sparťanskou ulicí. Kolem kostela jedu rovně, stále z kopce až do obce Juliovka, kde je další křižovatka. Zde protéká říčka Svitávka, která mne doprovodí až do cíle dnešní trasy. Takže po proudu je to doleva, na Mařenice. Tudy už jsem jel před čtyřmi lety, takže by mne nemělo nic překvapit.
Za Mařenicemi se říčka Svitávka, která nemá s moravskou Svitavou nic společného, odklání od silnice a to je znamení, že přijde kopec. Přes něj jsem se přehoupl do Mařeniček a přes další, pod Zeleným vrchem, se dostávám do Drnovce. Proč zrovna sem? Kousek od vsi je PP Dutý kámen. Jde o izolovaný zalesněný hřbítek mezi Cvikovem a Kunraticemi. Dutý kámen byl v roce 1955 vyhlášen přírodní rezervací, důvodem je rozpad pískovce do drobných sloupečků. Z vrcholu je pěkný výhled na Cvikov a okolní kopce.
Od silnice, kde jsem zamkl kolo, je to po celém hřbetu pěkná procházka, než se dojde na vyhlídku. Ale je na co koukat. Přes schůdky, vytesané ve skále se prochází kolem spousty zajímavých skalních útvarů. Ať už vytvořených lidmi či přírodou. Ona vůbec příroda zde pracovala dnes o sto šest, ještě když se to smíchá s hormony, je to zajímavá kombinace, která vás připraví o zrak a hlavně sluch. Teda mne ne, ale pár, který jsem zahlédl nahoře na vyhlídce. Dotyční si měli dát pod kamenné schůdky ceduli "Nerušit" nebo "Při příchodu vydávejte zvuky." Sice jsem nic neviděl, ale fofr to byl slušný, když jsem se najednou zjevil na skalní vyhlídce. Sranda holt musí být, i kdyby na chleba nebylo, to je jasná věc. Na vyhlídce je vytesaný stůl a lavice, doplněné výhledovou tabulí. Nejhezčí záběr je jednoznačně Cvikov v pozadí s Klíčem. To je neskutečný kopec. Když jsem na něj vylezl v červenci 2009, tak jsem žasl nad rozptylem výhledu. Od Klínovce po Krkonoše, vážení přátelé.
Opět roztáčím kola a beru to do Kunratic. Ty jen prolétnu a dostávám se na konec obce, k mostu přes Svitávku. Zde je odbočka na Skálu smrti, dříve zvanou Rytířský skok. Paní, kterou jsem potkal říkala, že je to 7 minut jízdy. Cesta vede po rovině a její povrch je slušně sjízdný, až na posledních pár metrů. Skála smrti je asi 15 m vysoká svislá skalní stěna, do níž je vytesán reliéf, znázorňující rytíře na vzpínajícím se koni a dívčinu, padající s rozepjatýma rukama ze skály. Reliéf je výjevem z pověsti o mlynářské dívce, pronásledované zlým rytířem, která v zoufalství raději zvolila smrt skokem z vysoké skály. Dívka se ale podle pověsti zachránila, zatímco rytíř se i s koněm ze skály zřítil a zahynul.
Od mostu pokračuji v cestě podél Svitávky. Cestou potkávám onu paní, tak jí sděluji, že se trochu spletla, že to bylo pouze 6,5 minuty. Za nedlouho mne čeká obec Lindava, kde zaujme opravený kamenný most přes řeku. Poté přijíždím do obce Svitava, za kterou je poslední převýšení dneška. Na začátku obce Velenice je místo zvané Pusté kostely. Jde o soustavu převážně umělých jeskyních v pískovcových skalách při řece Svitávce. Vznikaly v různých obdobích a za pomocí různých technik. Pod zatáčkou přímo u řeky je jedna menší jeskyně, ale o kus dál k Velenicím je větší komplex jeskyní pod názvem Pekelné doly. Sídlí zde stejnojmenný motoklub. O kus dál je další zajímavost. Dům, jako by vyrostlý ze skály. Přijíždím do centra obce a na křižovatce odbočuji do Zákup. Ještě ve vsi má být menší vodopádek. Voda padající ze skály a záhy ústící do Svitávky, ale je sucho, takže vodoparáda se nekoná.
Na zákupském kostele zazvonil zvonec a dnešní cesty je konec. Zákupy také stojí za zastavení. Nad silnicí se tyčí pěkný zámek, ke kterému přiléhá anglický a francouzský park. Na náměstí Svobody stojí nepřehlédnutelný morový sloup a kus dál kostel sv. Floriána a Šebestiána.
Jsem na zákupském nádraží a tachometr ukazuje 52,7 km a 644 nastoupaných metrů.

Starý Falkenburk, Hvozd s rozhlednou, výhledem na Oybin a chatou,
Dutý kámen, Skála smrti, Pustý kostel

Na ponurá místa aneb Kamarádi se sjíždějí v Třech Sekerách, já v Dolním Poohří

Dnes je polojasno a já jsem se konečně dokopal jet se podívat do Terezína. Minule byly povodně, tak to nemělo cenu, tak dnes to snad vyjde, jestli to nezkazí počasí a vydrží. Cestou stavím na jedné rozhledně, která je téměř při cestě.

Nabírám směr Louny střed, odkud se svezu do Libochovic. Tam odsud už to bude v sedle kola. Z Libochovic nabírám směr Radovesice a do menšího kopce na Chotěšov. Dnes to bude parádní, bez kopců. Po delší pauze akurátní. V Chotěšově odbočuji na Brozany, do kterých klesám, jelikož jsou v údolí Ohře. Všímám si odbočky ke tvrzi. Stavba, ke které přijíždím je jiná, než ta, co jsem za tvrz považoval minule. To byl nakonec renesanční mlýn ze 16. století. Tato, opravdová tvrz, je nyní okrové barvy a ze silnice od Chotěšova je dobře patrná. Jde o patrovou renesanční tvrz z doby po roce 1550. Dochována je sgrafitová fasáda, studna a můstek přes příkop. V obci je dále kostel sv. Gotharda.
Řeka Ohře odděluje Brozany od Doksan, kde je pro změnu klášter premonstrátek s kostelem Narození Panny Marie. Také zajímavé stavby. Doksany opouštím severně a na první křižovatce odbočuji doprava, na obec Rohatce. Tam je to 3 km, takže 10 minutek jízdy. Na začátku vsi odbočuji na Hrobce, ale to je špatná volba. Rozhledna je u silnice směrem na Roudnici, takže se po 2 km vracím. Vyjíždím na nejvyšší místo silnice, ale rozhlednu nevidím. Je sice malá, ale přece musí být vidět. Vracím se kus zpět a už jí vidím, mezi kukuřicí na návrší přede mnou.
Dojel na místo, které se jmenuje Na Horách. To jsem nevynechal kus článku, ani jsem si nespletl dva výlety dohromady, opravdu je to chronologické. Když tu stojí rozhledna, tak by to nebyl takový div, ale nadmořská výška 221 m n.m. a lokalizace v Polabské nížině názvu zrovna neodpovídá. Rozhledna je "nízká" 4 metry a je dřevěná, jednoduchá. Na to, že tu stojí pouze 2 roky je celkem oprýskaná a okolí zarostlé. Mezitím, co svačím, přijíždí 2 chlápci v autě. Když zjistí mou přítomnost, tak jeden spustí: "Králíci nemají co žrát." Já si odpovídám pro sebe: "Chlapci, vy jste asi nepřišli legálně na tu kukuřici, ale dělejte si tu třeba Bengálský ohně, já si zežeru chleba, rozhlédnu se a jedu dál."
Tak jsem skutečně udělal. Aspoň, že ten výhled za to stojí. České středohoří, Kokořínsko a Říp. Možná by byl vidět i Ještěd, při lepší viditelnosti. Cestou z rozhledny si tedy ještě jednou projedu Rohatce a od Ohře přejíždím k Labi. První ponuré místo je obec Hrobce. Ta to má naštěstí jen v názvu. V Hrobcích podjíždím trať a jedu směrem na Litoměřice. V Libotenicích mne mate neoznačená křižovatka, tak opět přejíždím. Nechtěl jsem se dívat do mapy, ale nakonec musím. Po zjištění situace se vracím a do Terezína jedu přes Oleško a Hrdly. Kdybych jel přes Nučničky, taky by se prd stalo. Zde je mezi Labem a Ohří jen pár km, což značí, že nedaleko je jejich soutok, že nedaleko jsou Litoměřice.
Po čtyřiceti kilometrech přijíždím do Terezína. Zde pondělí nemají jako zavírací den. Ani v Malé pevnosti, ani v ostatních turistických atrakcích. Ještě se tu zacelují rány po posledních povodních, ale už se tu dá normálně fungovat. Projet Terezín křížem krážem, znamená najet hnedle 10 km. Když se to vezme přes Malou pevnost, kolem památníku na náměstí, uličkami, kolem Magdeburských nebo Drážďanských kasáren. Židovský hřbitov a márnice leží za městem, takže další zajížďka, ale na kole je to brnkačka.
Cíl dnešní cesty jsem zvolil v Lovosicích, i přes vřavu kamionů a ostatních silničních monster. Celkem jsem dnes najel 63,8 km a nastoupal, jak se na Polabí sluší, 304 metrů.

Terezín je malé pevnostní město zhruba 3 km jihovýchodně od Litoměřic, na řece Ohři nedaleko jejího soutoku s Labem. Ohře rozděluje Terezín na Malou a Velkou pevnost. Pevnost byla založena roku 1780 Josefem II. Jméno městu císař dal na počest své matky Marie Terezie. Účelem pevnosti bylo chránit přístupové cesty, kterými během prusko-rakouských válek v 18. století postupovala nepřátelská vojska. Během 2.světové války Hlavní pevnost na levém břehu řeky sloužila nacistům jako židovské ghetto. Malá pevnost na pravém břehu Ohře, umístěná při silnici do Prahy, pak smutně proslula coby věznice pražského gestapa. Nyní je v prostorách Malé pevnosti zřízen Památník Terezín a objekt je nyní také národní kulturní památkou.

Ještě k těm Třem Sekerám. Kamarád František, zamířil "opět" k železné oponě. Červencová dovolená na Lipně mu asi nestačila, tak teď pro změnu vyrazil do Českého lesa, k Mariánským Lázním, do obce Tři Sekery. Našeho společného kamaráda Tomáše, alias Věrouše napadlo, že se vydá za ním. Tak snad mu nebude pod širákem zima.

Brozany - tvrz, rozhledna Na Horách a výhled na České středohoří, Doksany - klášter,
Terezín - památník, Horní vodní brána, Velká pevnost

 

Tam, kde Rýn rozděluje Švýcarsko a Lichtenštejnsko

Na jaře mne napadlo jet přes noc do Zürichu a projet se na kole kolem jezera Zürichsee. Pak jsem zjistil, že cestou vlak jede kolem Lichtenštejnska, tak jsem to přehodnotil a s kamarádem Martinem Bidmonem jsme chtěli vylézt na Grauspitz, nejvyšší horu této země, která má 2599 m n.m. Kupodivu nám nadšení vydrželo celý půlrok, tak jsme si řekli, že 5.8. si uděláme čtyřdenní výlet právě sem.

Přes Německo za půlden (5.8.)

Do party přibyla už jen Martinova Helča a jelo se. Na cestu využíváme Bayern tiket, který umožňuje cestovat po celém Bavorsku, celý den, kromě IC, EC vlaků, což znamená dost přestupů. Cena za  Bayern tiket je 22 - 38 EUR (1 - 5 osob) a takovouto jízdenku má každá spolková země v Německu. My jsme za 3 osoby dali 30 EUR.
Je skoro jasno a z Chomutova vyjíždíme Excelsiorem, což je rychlík z Košic. Ten nás odváží až do Chebu, kde díky zpoždění máme na přestup pouze 5 minut. Zde přestupujeme do Desira, jedoucího do Marktredwitzu. Zde v automatu kupujeme Bayern tiket jelikož v pokladně je to prý o 5 EUR více. V Marktredwitzu také moc času na přestup není a za chvíli přijíždí vlak do Norimberka (Nürnberg). Ten je stejně dlouhý jako Desiro, čili dvě jednotky, ale lidí mnohem více. Trať vede mezi Smrčinami (Fichtelgebirge) a Freiwaldem, mírně kopcovitou krajinou. U obce Immenreuth se zdvihá kopec, který mi připomíná Ralsko. Přijíždíme do Norimberka, kde je veliké nádraží. Zde nás čeká konečně i velký, respektive dlouhý vlak. Za městem se krajina mění v nížinatou a náš další přestup je v Donauwörthu, což značí, že jsme na jednom z evropských veletoků. Podél Dunaje jedeme do Ulmu, ale řeka není vidět ani jednou. V Ulmu se nám trochu mění plán cesty, když si Martin všimne, že do Lindau můžeme jet hned, zpožděným vlakem, který měl už být pryč. Neváháme a nastupujeme. Úsměv na tváři nám však bere průvodčí, když nám sděluje, že jsme vyjeli z Bavorska a jsme ve spolkové zemi Baden-Württenberg. "Toto by mne vůbec nenapadlo, když Ulm a Lindau jsou v Bavorsku," odpovídám čtyřem očím, které na mne hledí s otázkou, kudy jsem to našel cestu. Nicmémě průvodčí nám naštěstí jen domlouvá, když viděl, že jsme sami překvapení. Mluvčí dělala zdatná němčinářka Helča. Příště holt musíme jet přes Memmingen, nebo radši rovnou přes Mnichov (München). Ve Friedrichshafenu máme díky zpoždění o přestup více. Jako by jich takhle už nebylo málo. Do poslední bavorské stanice Lindau musíme neklimatizovaným vlakem, ale půlhodina jízdy se dá vydržet. Projíždíme městečka a vesničky, za kterými už leží Bodamské jezero (Bodensee) a já si tu připadám jak u moře. Mezi domy už vidím Alpy. Poštěstilo se mi tak po osmi letech, vidět toto rozlehlé pohoří. Naposledy však jsem mezi nimi jen projížděl. Na první horu, Rochers de Naye, nad Montreux jsem se nechal vyvézt pomocí ozubnicové železnice a zítra sám vylezu na první kopec. Takové myšlenky se mi cestou honily v hlavě. Když vjíždíme do Lindau, tak si vzpomenu pro změnu, jak jsem jel v Benátkách z Mestre na Na Santa Luciu. Lindau je ostrovní městečko na Bodamském jezeře a mezi horami vypadá velice pěkně. Je to poslední stanice v Bavorsku na cestě do Rakouska. Zde bylo přes půl hodiny čas, tak jsem šel na chvilku okouknout přístav.
Do Rakouska vjíždíme přes Bregenz a krajina se změnila na alpskou, se strmými stěnami na straně levé a jezerem na straně pravé. Původně jsme měli jet přímo až do Feldkirchu, ale díky naší "vrchní tlumočnici" jsme se dozvěděli, že kvůli nějaké výluce musíme vysednout v Dornbirnu. Autobus stál před nádražím, ale za 10 minut jel do Feldkirchu vlak. Tento systém výluky jsme nepochopili a ani neměli čas ho zjišťovat. Další přestupní stanice tedy byl Feldkirch. V Rakousku jsme se ještě ani neohřáli a jedeme přes Lichtenštejnsko do Buchsu, který je pro změnu ve Švýcarsku. Z něj se mimo jiné dostanete přes most do Schaanu a Vaduzu. Večer už se blíží a dostavuje se únava z cesty a dokonce se spekuluje nad změnou zítřejšího programu. Cestou do Sargansu se změna plánu stává realitou. Zkušenosti vysokohorských tuláků, mých parťáků, hovoří o skoro nesplnitelné misi na vrchol Grauspitzu za jeden den. Poslední kousek do Bad Ragaz a jsme konečně na místě.
Do kempu je to asi 20 minut chůze, už za šera. Zapsání v kempu trvá také asi tak, takže stan stavíme už skoro za tmy, ale čelovky a půjčená lampa by mohly pomoci. Na to, že stan se stavěl naposledy "prý"před pěti lety, stojí celkem rychle. To už se v dáli blýská. Válečná porada všech tří aktérů, nakonec rozhodla že Grauspitz vypustíme a zdoláme ho jindy, s lepší přípravou a výchozí pozicí. Naštěstí nám Helča našla víc než adekvátní a slibně znějící náhradu v podobě "Putování přes pět jezer." Jdeme se na to vyspat za deště, mírné bouřky a s heslem: Ne každý cíl bývá vždy splněn.

Lindau, naše pozice v Geissenparku

Bad Ragaz

Bad Ragaz je švýcarské město u hranic z Lichtenštejnskem, mezi Alpami, na konci údolí Taminy, která zde ústí do Rýna. Údolí Rýna zde tvoří hranici mezi Východními a Západními Alpami. Bad Ragaz má necelých 6000 obyvatel. Patří pod okres Sargans a kanton (autonomní členský stát) St. Gallen. Město je známé svými přírodními prameny a lázněmi. Nejznámější lázeňský dům je Grand Hotel Quellenhof. První zmínka o městu je z roku 843. Nad městem jsou zříceniny dvou hradů, Wartenstein a Freudenberg. Dále je nedaleko lanovka k Pizolhütte, od které začíná okružní trasa 5-seen-wanderung.

Bad Ragaz (vpravo dole) od Pizolhütte, vlevo Sargans, uprostřed Rýn, za ním Lichtenštejnsko.

Katolický kostel, náměstí.

Soutok Rýna s Taminou, v pozadí pohoří Rätikon s Falknisem a Grauspitzem. 

Putování přes 5 jezer (6.8.)

V úterý ráno je po dešti, skoro jasno a my vstáváme kolem 7. hodiny. Program dne už je jasný, akorát se musí doladit v infocentru, které je na náměstí. Na programu je tedy Putování přes pět jezer (5-seen-wanderung), což je jedna z nejhezčích vyhlídkových tras Švýcarska, aspoň se tak píše v informačním letáku. Na to je potřeba se dostat do výšky kolem 2000 m n.m., na severní část Glarnských Alp, kam nás vyveze lanovka Pizolbahn. Aby jsme okruh stihli, využíváme lanovku i my.

K lanovce vede cesta dlouhá 40 minut. Tak se píše na rozcestníku ve městě. Ani nevím, jak jsme šli dlouho my, ale cesta vedla kolem pěkného vodopádu. Svou malou vodnatostí připomínal vodopády v Českém středohoří. Za nedlouho přicházíme k lanovce, která dnes zrovna nehýří návštěvností. Soudím podle počtu aut na parkovišti. Lanovka stojí nemalých 40 franků. Když Helče pokladní vrací bankovku, tak se jí zdá nesympatická. Ta bankovka. "To víš, nesympatické ceny, nesympatické peníze," odpovídám. Místo 40 franků, platím 33 EUR a můžeme se nechat vézt. První část lanovky na Pardiel je kabinová, takže pro mne pohodová záležitost. Stoupáme do výšky 1633 m n.n. a sledujeme, jak se před námi víc a víc otevírá údolí Rýna. Na Pardielu přestupujeme na sedačkovou lanovku a to už jsem ve střehu. Výšky mi nedělají zrovna dobře, ale myslím, že po těch mnoha rozhlednách už je to lepší. Jede se proti svahu, tak to mi zas tolik nevadí. Cestou na Laufböden jsme místy nízko země a už z dáli jsou slyšet charakteristické kravské zvonce a po chvíli se objevují i jejich majitelky. Je jich tu požehnaně, na to že jsme tak vysoko. 2226 m n.m. je konečná lanovky, Laufböden. Ochladilo se jen o pár stupínků, ale vítr je silnější. Chvíli se kocháme do údolí Rýna, které odděluje Švýcarsko od Lichtenštejnska. vpravo nad Rýnem je pohoří Rätikon a vlevo nad Sargansem se zvedají štíty Appenzellských Alp s vrcholem Alvier.

Dnes je to o pěti jezerech. K prvnímu je to od stanice lanovky 20 minut. I Švýcaři mají, bohužel, značené vzdálenosti v čase,ne v kilometrech. Po kochandu jsme vykročili, ale jen já a Martin. Helča vykročila napřed a vypadá to, že je ve svém živlu a na horách zřejmě nezná nejen bratra, ale ani manžela. Jezero Wangsersee je ve výšce 2206 m n.m., takže jsme klesli o pouhých 20 metrů. To je na rozhýbání, před dalším dobrodružstvím. Na hraně údolí se jezero mění v potok Vilterser bach, který níže napájí další jezero Viltersersee. To mi dnes ale nenavštívíme. Vilterser bach poté protéká Sargansem a ústí do Rýna.

Pokračujeme po červené značce, mezi štíty, kde nás čeká horská bouda Pizolhütte. Za ní už stoupáme do kopce. Při pohledu zpět se pod námi otvírá údolí Valplona, nad kterým vystupuje špičatý vrchol Girenspitz, připomínající Kozí hžbety v Krkonoších. Začíná velice zajímavý úsek cesty. Vstupujeme do ohrady pro krávy. To není nic neobvyklého, ale že krávy se pasou u cesty a turisté mezi nimi chodí, je podivuhodné. Krávy se pasou, lidé je nezajímají, nebo je jim jedno, že je občas někdo pohladí a vyfotí. Holt jiný kraj. O kus dál se začínají objevovat zbytky sněhu a cesta začíná prudce stoupat a kroutí se pod vrcholem Schwarze Hörner, aby vás vynesla až k jezeru Wildsee (Divoké jezero), do výšky 2493 m n.m a máme tu dvě "nej." Nejvýše položené jezero této trasy a nejvýše položeného Sedláčka všech dob. Aspoň zatím. Ale ještě to pořád není ono, když mne k Pizolhütte dovezla lanovka. Do této doby jsem byl nejvýš na Rochers de Naye, který má 2042 m n.m. Zde se zdržujeme déle a při kochání nám lépe chutná. Před očima máme nejvyšší vrchol okolí, Pizol, kterému do 3000 chybí 156 metrů. V jeho svahu se třpytí, ještě rozsáhlý ledovec.

Ke třetímu jezeru v pořadí se schází. Cesta by měla trvat 20 minut a severovýchodní výhledy střídají jihozápadní. Z Divokého jezera padá voda kaskádovitě do jezera Schottensee, z něhož se potok spouští do údolí Vermol, kde pak níže ústí do říčky Seez v údolí Weissetannental. Říčka Seez se u Sargansu stáčí na severozápad a končí v jezeře Walensee. Jezero Schottensee leží o pár metrů níž, než předchozí a je o něco menší. Další naše kroky vedou opět přes kopec a jak se člověk vzdaluje od jezera, tak je krásně vidět jezero, sevřené mezi štíty Schwarze Hörner a Hochwart.

Konečně zas náhorní plošina, návrší Schwarzplangg, ve výšce 2505 m n.m. a odměnou jsou úchvatné výhledy na všechny strany. Pod námi na jihozápad je údolí Weissentannental. Nad ním se otevírají pohledy na vrcholy zbylé části Glarnských Alp, například Ringelspitz, Piz Segnas, Glärnisch či Mürtschenstock. Na západním obzoru na ně navazují Appenzellské Alpy. Tyto dvě pohoří odděluje údolí s jezerem Walensee. Dále pak následuje údolí Rýna se Sargansem a pohoří Rätikon. O pár kroků dále je již vidět čtvrté jezero na trase.
Scházíme do výšky 2372 m n.m., kde leží Schwarzsee (Černé jezero). Není tak modré jako dvě předešlá jezera, ale od Schwarzplanggu, se štíty vrcholu Schwarze Hörner vypadá působivě. Kdyby k tomuto jezeru mělo připadnout nějaké "nej," tak jistě "Nejsněžnější jezero." Vrstva sněhu v místě, kde se mění v potok Gamidaurbach, je možná i metrová. Přes sněhovou vrstvu vede i turistická trasa. Neobvyklá věc, když jde člověk v kraťasech a triku. Jezero máme za zády a následuje už tradičně cesta vzhůru.
Vystoupali jsme na Gamidaurspitz, kde je mnoho kamených mohyl, různých velikostí. Mne se více líbí útes nad hlubokým údolím, do kterého zanedlouho klesneme. Z onoho útesu jsou ještě úchvatnější pohledy do údolí Rýna, než doposud. Baschalvasee je poslední a nejmíň sympatické jezero dneška. Ne, že by bylo ošklivé, ale nejhezčí nemůžou být všechna. Od jezera dlouho klesáme,cestou necestou do sedla Gaffia, kde je přestupní stanice lanovky, přímo na Pizolhütte. Tam už však dnes nemůžeme, jelikož lanovka z Laufbödenu jezdí jen do 17. hodiny, což bude za nedlouho.
Sjíždíme tedy lanovkou do přestupního místa Furt. Nejdříve však se mi svírá hrdlo, protože jedeme dolů a tudíž pod námi propast. Raději zavírám chvílemi oči a myslím na situaci, kdy jdu v poslední minutě za stavu 0:0 na penaltu. Ve stanici Furt přestupujeme ze sedačkové lanovky do kabinkové a hned se mi jede lépe. Vystupujeme v dolní stanici Wangs, jak se jmenuje i zdejší obec. Mezitím, než si protáhneme nohy a pofoukáme otlačené prsty na nohou, tak přemýšlíme, zda dojít do kempu pěšky, či jít do Sargansu na vlak. Vítězí varianta B.
Cestou na nádraží bylo zajímavé snad jen to, jak se ze silnice mezi Wangsem a Sargansem najednou zjevilo pohoří Rätikon.Úplně ideálně pro objektiv. Na druhé straně registrujeme, jak přes štíty Appenzellských Alp se valí mlhovina a mraky. Že by předzvěst deště?
Do kempu dorážíme kolem 18. hodiny a změny programu vůbec nelituji. Spíš bych litoval, kdyby jsme se v půli cesty na Grauspitz museli vrátit s tím, že se to prostě nedá stihnout. Pro mne jako "alpského nováčka," to byl parádní zážitek. Ale jen aby nebyla laťka nasazena vysoko a ostatní alpské návštěvy nebyly zklamáním, ale myslím si, že se nemusím bát. Chci si udělat polévku, ale začíná poprchávat. Takže konverzace s mnichováky nebude pokračovat. Ty musím upozornit, že "Czechoslovakia" už dávno není, ale že nám půjčili zapalovač, tak jim to prominu. Nakonec nacházíme společnou kuchyňku, takže není co řešit.
Druhou noc ve stanu jsem se vrtěl o něco více, ale nepociťoval jsem druhý den rozlámanost. Pršelo i tentokrát. Sice méně, ani hromy a blesky nestály za řeč.

Wangsersee, Wildsee, Schottensee, Schwarze Hörner a Hochwart, pohled na
Glarnské Alpy (2 krát), Appenzellské Alpy, údolí Rýna, Lichtenštejnsko a Rätikon

Lichtenštejnsko

Knížectví Lichtenštejnsko (Fürstentum Liechtenstein), je jeden z nejmenších států Evropy, který leží na svazích Alp. Je vklíněno mezi území Rakouska a Švýcarska, s kterým je hospodářsky i politicky spjato. Úřední jazyk je němčina. Dělí se na dvě oblasti (distrikty), Unterland a Oberland. Rozlohou 160 km², je 189. na světě. Hlavním městem je Vaduz, nejvyšší bod je vrchol Grauspitz (2599 m) a nejnižší Ruggeler Ried (430 m). Nejznámější památkou je zámek Vaduz, sídlo knížete.
Vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem byly ovlivněny konfiskací veškerého majetku rodu Lichtenštejnů v českých zemích. K navázání diplomatických vztahů došlo až 8.9.2009. Lichtenštejnové patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům. Do roku 1945 vlastnili rozsáhlé statky i v českých zemích, hlavně na Moravě (Lednice,Valtice, Litovel, Plumlov a další).

Vlajka Lichtenštejnska, Lichtenštejnsko od Pizolhütte

Procházka Vaduzem (7.8.)

Ve středu je opět po dešti, ale tentokrát obloha zůstala zatažená. Vstáváme až v 8:30 a v podstatě nikam nespěcháme. Původně jsme chtěli na menší tůru, ale otlačeným prstům se chce pouze do sandálů.
Pomalu snídáme, pomalu balíme a kemp opouštíme dopoledne. Chvíli svítí slunko, ale jen do té doby, než skončím prohlídku městečka Bad Ragaz. Vlakem se přemisťujeme do Buchsu, odkud se vydáme do ministátu Lichtenštejnska. Krosny necháváme v úschovně a vyrážíme na lehko. Cesta ze Švýcarska do Lichtenštejnska vede nejdříve po mostě přes dálnici a poté přes veletok Rýn, který tvoří státní hranici mezi těmito státy. Hranice je vyznačena uprostřed mostu.
Nejdřív nás čeká město Schaan, kde je zajímavá radnice a farní kostel. Schaan je největším městem Lichtenštejnska. Sídlí zde ředitelství společností Ivoclar Vivadent AG, největšího výrobce zubních protéz, nebo Lichtenštejnský fotbalový svaz. Dnes je tu jaksi mrtvo a my nevíme proč. Spekulujeme pouze o tom, že asi bude nějaký státní svátek. Procházíme Schaanem, který navazuje na hlavní město Vaduz. K zajímavostem Vaduzu patří třeba to, že nemá městská práva, znak mu byl udělen teprve roku 1932, takže je vlastně hlavní obcí země. Partnerskými městy jsou mimo jiné slovenský Martin a Matýskov. Symbolem města je Vaduzský zámek (dříve středověký hrad) postavený na skále nad obcí. Ten jdeme navštívit jako první. Z Hlavní ulice Landstrasse k němu odbočuje ulice Fürst-Franz-Josef-strasse. Silnice, která nás dovede k zámku je pozvolného stoupání, takže nic náročného. Na zámku sídlí kníže, takže je veřejnosti nepřístupný. Aspoň se člověk potěší pěkným rozhledem z vyhlídky u zámku. Jako na dlani je Vaduz a panoramata okolních alpských kopců jsou také působivé. Jen to slunko tomu chybí, ale dnes mělo už 2 hodiny pršet, takže radši mlčím.
Od zámku do centra Vaduzu vede serpentinová cesta Schlossweg, která je posetá informačními tabulemi o státě, jeho vzniku a s dalšími informacemi. V polovině cesty se s Martinem rozdělujeme s tím, že se sejdeme v Buchsu na nádraží. Do centra Vaduzu tedy půjdu sám. Konečně to někde taky žije, ale řekl bych, že zde až moc. Asi je to turnajem v plážovém volejbale, který se koná před místní radnicí. Kupuji pouze pohledy a při zjištění, že hlavní město Lichtenštejnska není nic moc, nabírám směr Schaan.
Ještě se párkrát otočím a vychutnám si panorama zámku nad Vaduzem a nechám se pohltit opět městem Schaan. Asi tak dvě ulice před před hlavní křižovatkou, odbočuji doleva a ulicí Wiessengas se dostávám k Rýnu, podél kterého se vracím na most a poté do Buchsu. Na nádraží přicházím skoro hodinu před domluveným srazem, ale moji kamarádi ještě nikde. Půjdu si tedy najít spoj domů, přes Vídeň.

Rýn - hraniční řeka, Schaan, Vaduzský zámek, Vaduz od zámku

Do Ústí na dva přestupy (7./8.8.)

Před 18. hodinou definitivně opouštíme Švýcarsko a jedeme do Dornbirnu. Rakouského okresního města, kde je mimo jiné i kemp. Zde budou moji parťáci další dva dny tábořit. Já musím bohužel v pátek do práce, takže loučení je neodkladné.
Nechám vzpomenout na časy minulého desetiletí, kdy jsem často cestoval nočními vlaky z Itálie a dnes se svezu nočním vlakem do Vídně. EuroNight do stanice Wien Südbahnhof odjíždí ve 22 hodin, takže mne čeká procházka nočním Dornbirnem, ale že bylo na co koukat. Plné náměstí lidí v různých restauracích mne až tak nebrali, ale noční scenerie kostela se povedla parádně.
Měl jsem štěstí, že vlak nebyl plný, takže se mohlo cestovat v leže. Spousta lidí říká: "ČD - času dost," ale měli by vymyslet něco i na ÖBB. Opět přijíždíme do Vídně hodinu zpoždění. Minulé cesty z Itálie by totiž v Japonsku také neobstály. Jednu výhodu to ale mělo. Nasedl jsem ve stanici Wien Miedling a vysedl až v Ústí, ano, nad Labem. Mimochodem tento EC Vindobona vyjíždí v 5:30 z Villachu, což je u italských hranic a po 22. hodině je v Hamburku. Docela slušná palba, za celý den dojet z Itálie k Severnímu moři.
Příběh se uzavírá a snad se jím otevřou opět mé cesty do alpských zemí.

Dornbirn - vrch Karren, vpravo Breitenberg. Náměstí
Naše parta