Slovinskem na kolech

Že můj kamarád Martin Bidmon shromáždil partu na cyklodovolenou do Slovinska, jsem věděl už někdy od jara. Já dostal nápad jet do Itálie, potom díky kratšímu času aspoň do Lucemburska. Jenže spolujezdec žádný a vidina osamělého jezdce spícího pod širákem mi nedodávala moc elánu. Mohl bych ale vzít stan. V kempu bych se nebál, ale to je zas váha. Nakonec jsem byl přemluven do Slovinska. Aspoň si vyzkouším, jak se jezdí s plnou polní týden v kuse. Do té doby jsem o této zemi věděl jen, že je nejvyspělejší zemí z bývalé Jugoslávie, kde leží a znal pouze fotbalisty Zlatka Zahoviče, Srečka Katance a architekta Jože Plečnika. Nechtěl jsem to nechat vše na Martinovi, ale také ze zvědavosti a připravenosti jsem koupil mapu s průvodcem a z toho, co jsem se tam dozvídal, jsem žasnul. Bylo mi jasné, že vše za 8 dní se nemůže stihnout. Tak se plánovalo a spekulovalo, až z toho vyšla následující trasa. Počet účastníků se zúžil z pěti na čtyři, datum zůstalo nezměněno.

10.9. - Přesun k severním hranicím Slovinska aneb maďarská dramata

Expedice Slovinsko začala ve 4.27, když jsem nasedl v Lounech do vlaku, směr Most. Tam jsem přistoupil k polovině naší výpravy, Janě a Viktorovi, krycím jménem Vincent. Poslední čtvrtina, Martin, přisedl v Ústí n. L.

Přestup v Praze proběhl v klidu. EC Jaroslav Hašek jede z Prahy do Budapešti a celou trasu pojedeme i my. Tam máme první přípoj za tři minuty, ale nevěřím tomu, že bychom to stihli. V první řadě nevěřím, že přijedeme včas, i přesto, že po dvou zastaveních hned za Prahou, vyjíždíme již z Břeclavi načas. Zanedlouho potom, jsme vjeli na slovenské území a v popředí se začaly rýsovat Malé Karpaty, táhnoucí se od Bratislavy na sever. Hlavní město Slovenska jsem nečekal tak kopcovité, jaké opravdu je a z vlaku nevypadá zas tolik vábně, jak jsem si nedávno početl v průvodci. Ale z vlaku nelze hodnotit detaily. Ve stanici Trnovec nad Váhom nastává největší zádrhel na cestě do Maďarska. Porucha topného tělesa způsobila zpoždění, které se později v Nových Zámcích vyšplhalo na 30 minut. Hlásili to rozhlasem, že pravidelný "odchod" vlaku bude o 30 minut opožděn. Rovinatá krajina Podunají se u Esztergomi (Ostřihom) mění v kopcovitou. Pohoří Gerecse a Pilis mi připomínají České středohoří. Jak v Ústí pod Střekovem si připadám, když se přiblížíme k Dunaji a nad řekou vidím hrad Visegrád. 

Zpět do reality nás křísí průvodčí, kteří se konečně dostali až k nám. Po kontrole jízdenek cosi říkají, ale maďarština je jedna z nejméně srozumitelných řečí, tak se chystáme na angličtinu, ale tou oni nedisponují. Jak je to možné, když u nás na IC, EC vlacích je toto vyžadováno? To nás ale trápí nejmíň. Drama nastává v následujících chvílích, kdy si přivedou mladou tlumočnici, mluvící krom rodilého jazyka též slovensky a následuje válka slov.

"K rezervaci potřebujete jízdenku na kola. Jelikož jí nemáte, ve vlaku s přirážkou je to 40 EUR na osobu."

"To v žádném případě. V Praze nám to měli říct, když jsou tady za to takovéto postihy."

"Tak se to dá udělat, že jste jako nastoupili bez ničeho a pokuta je 30 EUR."

"To je prostě hodně, to my nedáme. Nevěděli jsme to, měli nám to říct."

"Nebo mi to napiště na hlášenku, tady je pas a já si to v Praze na ředitelství vyřídím." říká Martin.

Chvíli je ticho a poté druhý průvodčí odchází.

"Tak by se to dalo udělat za 20 EUR."

"To už by šlo, tak ať nám to napíše."

"To už by bylo jen tak, za to žádné potvrzení už nedostanete."

A hele ho, panáčka...

"Viktore, ty máš to pětikilo, zkus mu jí dát, určitě nebude mít zpátky."

Stalo se.

"Ale my menší nemáme. Jedeme na dovolenou a to jsou naše společné peníze."

Zase bylo chvíli ticho.

"Tak poslední nabídka, za 10 EUR."

"Vždyť jo, ale my menší než toto nemáme."

"On by tedy nazpět měl."

Tak jsme dali každý 10 EUR za kolo a konečně mohli pokračovat v klidu do Budapešti a já doufal, že je to v pekelné knize hříchů řádně zapsáno. Cestou jsem přemýšlel, jestli onen průvodčí už je v tomto zběhlý, ale spíš bych tipnul začátečníka, když za 80 zpět neměl, ale za 40 ano, tím pádem se připravil o dalších 40 EUR. Také škoda, že ta holčina neřekla: "Já nemám s dráhou nic společného, vaše excesy mě nezajímají a vy si to tady vyřiďte jak chcete."

No nic, přijíždíme do stanice Budapest-Keleti pályaudvar s půlhodinovým zpožděním. Nádraží mi připomíná pražská Masarykovo a Hlavní současně. Motáme se z nádraží na ulici Rákóczi ut, po které jedeme směrem k Dunaji. Provoz je šílený, až životu nebezpečný. To jsem nezažil ani snad v Praze. Krása Budapešti vyniká až u Dunaje. Vpravo nad řekou Budínský hrad, pod ním parlament, atd. Člověk ani v tom fofru nestíhá pobírat vše kolem. Přejíždíme Erzsébet híd (Alžbětin most), což je ocelový visutý most, patřící k nejnovějším ve městě. Od něj někde vpravo má být nádraží Budapest-Déli, z kterého pokračujeme na jih Maďarska. Za mostem pokračujeme po stejně frekventované Hegyalja ut, až na vrchol stoupání. Odsud už se musíme ptát, kudy tudy na nádraží. Jedeme ulicí vpravo a pak prostě někudy, podle Martinových instrukcí přijíždíme k nádraží Budapest-Déli. Časová rezerva je půl hodiny, takže nastává vnitřní klid. Mých prvních 6 km po Budapešti skončilo, ale vůbec nebylo o co stát. Kupujeme jízdenku na kolo, která za úsek do Zalaegerszegu stála 1000 forintů, což je asi 90 Kč.

Nasedáme do soupravy, která nemá oddíl pro kola, takže se musíme rozdělit na dvě skupiny a na konec a začátek vlaku naskládat po dvou kolech. Cestou se dozvídáme, že až do naší cílové stanice jedou pouze první dva vozy, takže ve stanici Boba bude stěhování. Proti těmto dvěma faktorům už ten, že interier soupravy se nemůže rovnat s naším, nestojí ani za řeč. Zajímalo by mě, kolik se zde připlácí za 1. třídu. Ta sotva dosáhne na naši druhou. Ale to jen tak pro srovnání. Společnost v kupé nám dělá velmi hubená mladice, studující v Budapešti, a důchodce Rudolf, kterého jsem překřtil na Diviše. Pořád na nás koukal s otevřenou pusou. Oba vystupují v Székesfehérváru. Za ním přicházejí aspoň nějaké kopce. Jde o pohoří Északi Bakony (Severní Bakoňský les) a připomíná mi pro změnu svahy Krušných hor. 

Ve stanici Boba se tedy s Martinem stěhujeme o čtyři vozy dopředu, abychom neskončili v Szombathely. Vlak o dvou vozech, i stejně chudém obsazení, vyráží do Zalaegerszegu, kam už je to necelá hodina jízdy. Krajina je spíše nížinatá, občas nějaký kopeček, jako třeba jeden za půlkou cesty z Boby, na kterém se tyčil vysoký kříž.

V Zalaegerszegu jsme již za tmy a je čas se poohlédnout po ubytování. Večer je celkem teplý, ale stejně radši nejdřív zkusíme najít nějaký penzion. Perfektně anglicky mluvící mladý maďar nám dává tip na tři v centru města. Nejdřív to zkusíme na kraji a pak se vrátíme, kdybychom neuspěli. Po deseti minutách se nám staví do cesty panzió (penzion), kde se po delším smlouvání ubytujeme za 12,50 EUR na osobu, z původních patnácti. Ještě dáme pivko a uleháme. Třeba budeme mít stejné sny jako trenér Bílek, o brazilských tanečnicích. Po prohře s Itálií se totiž skutečnost mění pouze v sen, na mistrovství světa totiž nejedeme. 

Na Maďarsko jsem si udělal obraz dobrodružné, zajímavé země. Takový východ, jak jsem si představoval. To, že jsme narazili na tyto průvodčí ještě zas tolik neznamená. Je tu levně a mají tu rozhledny, takže dost motivace. Však už mě sem kamarád Pavel Klicpera lákal. Někdy v noci začíná pršet...

11.9. - První kilometry oblastí Goričko, rozhlednovým krajem

...a prší i ráno v 5 hodin, kdy musíme vstát a dopravit se ještě na hranice Slovinska do stanice Hodoš, kam jezdí denně pouze tři vlaky. Vlak ve složení 2 krát 810 jede do Hodoše přes půl hodiny. Vystupujeme už ve Slovinsku a na vzhledu nádraží je hned znát,že jsme ve vyspělejší zemi. Slunko ještě nevyšlo, tak v klidu snídáme v nádražní hale. Poprvé používáme mini vařič i přesto, že je tu automat a můžeme si dát různé teplé nápoje včetně nápoje "Kratka kava." Já využívám druhý automat, ale chvíli se s ním peru, než vydá "Double croissant." Mezitím se rozednilo, nálada se zlepšila postupně s počasím, tak můžem vyrazit.

Projíždíme Hodoš a v obci Šalovci odbočujeme na Markovci. Jsme v nejsevernějším cípu Slovinska, okrese Murská Sobota, oblasti Goričko a každá druhá obec má v názvu tuto koncovku. Za Markovcemi už jsou hranice s Maďarskem, kde stojí první náš cíl. Tím je rozhledna Buricza, takže nemusím ani říkat, čí to byl nápad. Po projetí samoty Čepinci s polo rozpadlým domem, Škodou Favorit ve stejném stavu a uštěkaným, ale neútočícím psem, se ještě jednou ocitáme v Maďarsku. Rozhledna stojí na vrchu Katrinbreg, ve výšce 367 m n.m., je dřevěná a po dešti je z ní pěkný výhled. Na sever roviny Maďarska, na jih slovinské kopce a na západ rakouské pohoří Gleinalpe, ležící západně od Grazu. 

Cestou zpět nás ještě jednou zdraví pes a poté v Markovcích sledujeme zvláštní zvířecí trojboj v jedné ohradě. Tři koně, tři osli a lama. Hned záhy odbočujeme, přes kopec do Adrianci, abychom se vlnitým terénem dostali do Martinje, kde brzdíme u bistra Jože Šukiče. Po občerstvení následuje obec Kuzma, do které klesáme o 100 výškových metrů, abychom si opět zastoupali a klesli do vsi Sotina. Trojmezí Slovinska, Rakouska a Maďarska nás nechává klidným. Nás zajímá vrch Sotinski breg, který je nejvyšším v Goričku a měří 418 m n.m. Nejhorší zpráva je, že my jsme pouhých 250 metrů vysoko, takže to nahoru nebude čajíček pro batolata. Jsem rád, že mi parťáci rozhlednu dopřejí. Posilněni švestkami začíná stoupání. Chvíli mírné, chvíli prudké. I přes předběžné reference o možném čekání pod vrcholem, se nakonec všichni ocitáme u rozhledny na vrcholu. Ta je pro změnu slovinská, u hranic s Rakouskem. Je též dřevěná, ale jiného vzhledu, se zvonem na ochozu. Výhled je o něco lepší, než z předchozí rozhledny. Na sever a východ nic moc zajímavého. Na jihu se zvedá Hrvatsko zagorje, což napovídá, že jde o hory v Chorvatsku. Jihozápadně již slovinské pohoří Haloze s Donačkou Gorou. S tou se dnes ještě setkáme. A na západě opět Gleinalpe. Z kopců stále stoupá podešťová mlha. Následoval zápis do vrcholové knihy, u které bylo i překvapivě razítko. 

Další cíl měl být hraniční most mezi městy Gorna Ragodna a Bad Radkersburg, přes řeku Muru. Času už nebylo tolik a navíc by to bylo přes kopec. Nakonec se rozhodlo, že se tam nepojede. Od vsi Rogašovci krásně vynikl Sotinski breg. Odsud připomíná Malý Chlum na Blanensku. V Ropoče odbočujeme na Ledavsko jezero. Zprvu vypadá jak rybník na venkově, avšak z jeho břehu se už názor mění k lepšímu. Ale jezera, na která jsem zvyklý toto moc nepřipomíná.

Kvapíkovým tempem svištíme do Murské Soboty, jelikož nám v 15 hodin jede co? Jelikož nám v 15 hodin jede vlak do Ptuje. Po rovině se jede dobře. Cestou do Murské Soboty zjišťujeme dvě věci. Při uzavírce části silnice se zde nepoužívají semafory, ale praporčíci. Dále potkáváme autoškolu, jejíž absolvent dělá zkoušky na motorku. Na motorce sedí sám a instruktor za ním jede v autě. Na nádraží jsme 40 minut před odjezdem, tak ještě odjíždím na prohlídku města, abych zjistil, že vlastně zde nic zajímavého není. Asi ne nadarmo se průvodce o městě nezmiňuje. 

Nasedáme do soupravy, která není zrovna nóbl a ke všemu je posprejovaná. Aspoň, že je zde oddíl na kola. Při nakládání kola mě helma zachraňuje od rozpůlení hlavy o nízký rám dveří. To by asi sakra bolelo. Za jekotu omladiny přejíždíme Muru a přijíždíme do Ormože, který je už na hranicích s Chorvatskem. Zde vlak mění směr z jižního na západní, to už se omladina rozprchla do svých měst a obcí. Po rovinatých úsecích se jižně tyčí Hrvatsko zagorje a po pár minutách pro změnu jihovýchodně hora tvaru sopky, později identifikována jako Donačka Gora v pohoří Haloze. Tam bych si taky jednou chtěl vyjet. 

Vystupujeme v Ptuji. Po vyložení kol se Janě uvolnil nosič a tak oprava nás zdrží 15 minut. Pak teprve vyrážíme do města hledat kemp, který zde má být. Jedeme kolem budovy Minoritského kláštera, přes řeku Drávu a za mostem doprava, směrem ke kempu. Předtím však jedeme kolem penzionu, kde zazvoníme. Otevře veselý chlapík v klobouku a hned nahodí částku 10 EUR za nocleh, což okamžitě přijímáme. Stany tedy nadále zůstanou netknuty. Zázemí má Jan Kozel, jak jsme si přečetli, parádní. Kromě vlastního domu má zvlášť pokoje pro turisty, velkou zahradu a pár pergol, některé s krbem. 

Následuje prohlídka města. Nejprve stoupáme na hrad, kde bude ještě přes půl hodiny „odprto.“ Hrad byl založen v polovině 12. století, na obranu před Maďary. Z nádvoří je pěkný pohled na celé město, Ptujské jezero a pohoří Haloze, s Donačkou horou a nejvyšším vrcholem Boč (980 m). Město Ptuj se poprvé písemně zmiňuje roku 69 a jde o nejstarší slovinské město. Odpovídá tomu třeba Grajska ulica, kterou scházíme od hradu do centra. Vypadá opravdu starobyle. Na náměstí Slovenski trg je kostel svatého Jiří a vedle stojí Městská věž. Dále si návštěvníci mohou prohlédnout Ptujské vinné sklepy. Městem protéká řeka Dráva, které budeme mít ještě až nad hlavu. Pobavil nás zelinář na trhu, který viděl naše složení a hovořil o katastrofě v podobě tří mužů a jedné ženy. Pršet začíná dřív než usínáme, ale také dřív přestává.

Trasa: 

Hodoš – Šalovci – Markovci – Katrinbreg (rozhl. Buricza) – Markovci – Adrianci – Martinje – Kuzma – Sotina – Sotinski breg (rozhl.) – Sotina – Ropoča – Ledavske jezero – Skakovci – Prodanovci – Murska Sobota.

84 km, 744 nast. m., 418 m n.m.

Ranní Hodoš, Buricza, Sotinski breg a výhled na západ, Ptuj

  

12.9. – Údolím Drávy, ale nejdřív jak jsme zabloudili

Ptujské ráno je polojasné a my odjíždíme po 9. hodině. První dnešní cíl je druhé největší slovinské město Maribor. V centru Ptuje se chytáme odbočky na Vurberk, který má být po cestě. Pár kilometrů za městem zjišťujeme, že nejedeme po správné silnici, ale směr by ještě celkem ušel. V obci Janežovci odbočujeme vlevo a u Ragoznice bychom měli jet opět vlevo. Jenže žádná Ragoznice nepřichází a značená odbočka také ne. Jsme ve Slovinsku teprve druhý den, nemůžeme ještě tušit, že silniční značení je občas slabší. Toto má za následek, že nakonec vystoupáme až do vsi Dolge Njive. Jelikož dělám navigátora já, vůbec mě to netěší. Do Mariboru tedy musíme přes ves Zgornja Korena, kde dominuje kostel sv. Barbary. Od něj se poprvé zjevuje pohoří Pohorje. Zde také chybí značení a v nepřehledných ulicích už se musíme zeptat. Nakonec nás místní lidé posílají přes vsi Spodnja Korena a Spodnji Duplek. Z výšky 396 m n.m. jsme klesli k řece Drávě, o 200 výškových metrů. Přijíždíme do Mariboru s deseti kilometry navíc. Stejně mě to trochu štve. Pak budeme strádat v údolí Drávy, které nás čeká jako další část cesty. Po přestávce u Lidlu, po perfektně provedené cyklostezce, jedeme do centra.

Maribor je tedy druhé největší město Slovinska se 113 000 obyvateli. V roce 2004 byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů díky úředně nejstaršímu exempláři vinné révy na světě. Je to tzv. Stara trta, kterou můžeme najít v Mariboru na nábřeží u řeky Drávy. Její věk se odhaduje na více než 440 let. Ze zajímavých míst jsme navštívili náměstí Glavni trg s radnicí a morovým sloupem. Kolem radnice jsme se dostali na Slomšekov trg s katedrálním kostelem sv. Jana Křtitele, jehož věž slouží jako vyhlídková. Ovšem „odprto“ je od pátku do neděle, zbylé dny je „zaprto.“ Jelikož je dnes čtvrtek, mám smůlu. Slovinskou ulicí jedeme na Trg svobode, kde je Františkánský kostel a hlavně infocentrum. Zde si bereme prospekty o pohoří Pohorje a Drávské cyklostezce. Na tu se napojíme na druhém břehu řeky.

Řeka Dráva je nejdelší řekou protékající Slovinskem. Délka toku je 720 km, z toho 144 ve Slovinsku. Pramení nad San Candidem (něm. Innichen) v Dolomitech v Itálii. Přes rakouská města Lienz, Spittal a Villach teče do Slovinska, městy Dravograd, Maribor, Ptuj a Ormož. Poté protéká Chorvatskem a tvoří hranici s Maďarskem. Pod Osijekem, na hranicích se Srbskem se vlévá do Dunaje.

Řeka Dráva je severní hranicí pohoří Pohorje. Což je nejvýchodnější výběžek Alp. Řadí se mezi Jižní vápencové Alpy, přestože je většina pohoří tvořena krystalickými břidlicemi. Přibližné hranice tvoří města Dravograd, Slovenj Gradec, Slovenska Bistrica a Maribor. Z většiny území je Pohorje zalesněno a to až do nejvyšších poloh. Nejvyššími vrcholy jsou Črni vrh a Velika Kopa (1 543 m). V Pohorje je dostatek lanovek, vleků a horských chat. Za zmínku stojí třeba jezera Črno a Lovrenc, či vodopád Šumik.

Naše jízda po Drávské cyklostezce začíná spanile. Šotolinovou cestu si nechám líbit. Ještě naposledy se pokocháme Mariborem a za chvíli už jedeme na kraji lesa. Za druhým mostem se cesta zhoršuje, takže jsme si moc šotoliny neužili. Sotva opustíme Maribor, horší se i značení. Na jednom rozcestí, kde chybí značka, jedeme podél řeky, abychom záhy dojeli k zamčeným vratům vodárny. Správný směr byl po cestě nahoru, kde se napojíme na silnici. Ta nás zavede do obce Limbuš, kde tápeme u vlakové zastávky kudy dál. Z mapky taky nejsme moudří, tak jedeme instinktivně, naštěstí správně. Ještě, že se nedá v podstatě podél řeky zabloudit. V obci Laznica jsme opět v koncích a to už mi dochází trpělivost. V obci Ruše stavíme v hospůdce. Odsud se údolí zužuje mezi kopce Pohorje a Kozjaku. Kozjak je hraniční pohoří Slovinska a Rakouska. Sousedí s Karavankami a Lavanttalskými Alpami. Nejvyšší vrchol je Košenjak (1522 m).

Od městečka Selnice ob Dravi jedeme již po hlavní silnici a po levém břehu. Odsud se údolí ještě více svírá a nastává tak pěkná podívaná, už moc nerušená auty. Blíží se večer, tak provoz zřídl. Konečnou dnes bude ves Podvelka. Ubytování zde není, ale dozvídáme se, že v Brezně je hřiště. Popojíždíme tedy ještě kilometr a dnes už tedy přijde řada na stany. Kemp tu není, my stavíme stany pod ještě větším, vojenským. Proč tu stojí jsme se nedozvěděli, ale poslouží nám jako dobrý úkryt před deštěm i zraky lidí. Vedle je opravdu hřiště a také řeka. Ale ta teče, jak je již známo z Alp, takže teplota na koupání určitě není. Stavíme stany a opět prší. Ale ještě méně a méně než včera. Než je postaveno, tak přestává. Poté odcházíme do hospůdky. Nebýt dnes zajížďky, byla to krásná rovinatá trasa.

Trasa: 

Ptuj - Janežovci – Dolge Njive – Zgornja Korena – Spodnji Duplek – Maribor – Limbuš – Ruše – Selnica ob Dravi – Brezno.

83 km, 532 nast. m., 396 m n.m.

Pohorje od Koreny, Maribor, údolí Drávy, naše nocoviště v Brezně

 

13.9. – Drávská dřina, první defekt, Alpy na dohled, jezera a továrny

Za mlhavého rána se probouzím již po 7. hodině za zvuku motorových pil těžařů, v ukrutném svahu nad řekou. Největší rachot ovšem dělá vozidlo městské údržby, které mě vytáhne ze stanu, aby pak odjelo. Ostatní to mají lepší. Nemají tak slabé spaní. Jdu zatím zkusit najít pekárnu, ale po té tu není ani památky. Poté prohrávám sázku o pivo, protože Jana si tu hlavu prostě v té ledové vodě umyla. Co ženské dokážou obětovat kvůli parádě…

Vyjíždíme v 9 hodin a mlha se pomalu, ale jistě rozpouští. Vracíme se zpět do Podvelké, kde se na protějším břehu napojíme na pokračování Drávské cyklostezky. Po ránu je chladno, ale houpavý profil cyklostezky nás hned zahřívá. Aspoň, že jsou pěkná panoramata údolí. Po pěti kilometrech šlapu napřed, abych se podíval aspoň na jednu zříceninu v údolí Drávy, konkrétně nad městečkem Radlje. Ve Vuhredu se údolí trochu otevřelo. Odsud musím přes řeku a poté 2 km do Radlje. Městu dominuje kostel a nad městem se tyčí dva ostřejší kopce. Tuším, že jeden z nich bude hradní. Na náměstí je infocentrum, kde se ptám na cestu. 

„Kudy prosím vás na hrad?“

„Na kole je to 10 km, je to ten kopec nad městem.“

„Toto je 10 km? A co pěšky?“

„Pěšky je to 15 minut.“

Tak vida, že to nakonec půjde. Jedu na kole po značce, ulicí až kam se dá. Potom zamykám kolo v nějaké kůlně, kde není ani živáčka. Dva chlápci o kus níže mě ujistili, že značka na hrad vede. To rád slyším. Vykročil jsem tedy do prudkého kopce. Po chvíli se mi nezdá směr značky, tak instinktem zkušeného turisty odbočuji ze značky doleva stále do kopce a po stálém stoupání přicházím na lesní cestu, která vypadá, že by na hrad mohla vést. Stalo se tak. Můžu vzápětí Stari grad poctít svou návštěvou. Probíhá zde rekonstrukce. Hrad dostane novou, dřevěnou podlahu. Vstupuji do prostoru, kde kdysi bylo nádvoří, ale kromě dvou zdí tu nic jiného není. Výhled díky stromům také žádný. V údolí Drávy si vyberu zrovna ten nejskromnější hrad. I přesto jsem ale rád, že jsem dal na svůj instinkt a ne na rady lidí, kteří by mě poslali na vrcholy Kozjaku.

Další zříceniny v údolí Drávy jsou v obcích Muta, Vuzenica a největší v Dravogradu. Mezitím na mě parťáci čekají ve Vuhredu, kam přijíždím skoro na čas, jak jsem slíbil. Pokračujeme po cyklostezce. Profil se nemění a poslední pauza u Drávy je na odpočívadle kousek před Dravogradem. Zde Martin nachází dvě velké houby, ale nám jsou na houby. Které to byly, vůbec netuším. Houbaření není můj koníček.

Ve 13:30 konečně přijíždíme do Dravogradu a na prohlídku města vyrážím opět sám. Město na soutoku Drávy a Meži, mezi kopci Pohorje a Kozjaku, nemá v podstatě žádné klasické náměstí a vypadá lépe z protějších svahů, než zde v centru. Dominantu města tvoří zřícenina hradu nad městem. Na tu mi však čas nezbývá. Moji přátelé jsou už na cestě do Slovinského Hradce. 

Stíhací jízda začíná u semaforu, při uzávěrce půlky silnice, kde čekám až naskočí zelená, takže zde praporčíky nemají. Do města Slovenj Gradec je to 10 km po hlavní silnici. V obci Podklanc je cyklostezka a to je má záchrana. Jsem rád, že nemusím jet mezi kamióny až do Hradce. Šlapu do pedálů, rychlost neklesá pod 25 km/h a já se kochám krajinou. Za zády se vynořuje za Koroškou horské pásmo Koralpe, ležící již v Rakousku. Vypadá to, že Slovinsko je zemí kostelů, stojících na vrcholech kopců a kopečků. Zde dominuje kostel sv. Petra na Kroňské Hoře. Po pěti kilometrech dojíždím spolujezdce. Takhle brzy bych je nečekal. Pak se dozvídám, že Jana píchla zadní kolo. V klídku přijíždíme do města Slovenj Gradec. 

Jde o okresní město na řece Mislinje, které je ze severu obklopeno Pohorjem a ze západu Karavankami. Městu dominuje kostel sv. Alžběty, jinak mě ničím zvlášť neupoutalo. Ovšem nejvýchodnější hora Karavank, Uršlja gora, která se tyčí nad městem, působí giganticky a přitažlivě. Na vrcholu je opět kostel a také vysílač. Z výškou 1699 m n.m. však ještě nepřipomíná klasický alpský vrchol. Za zmínku ještě stojí vrch Stari Trg, opět s kostelem na vrcholu. 

Silnici na Podgorje nalézáme celkem snadno a už si to svištíme na jihozápad. Před Podgorjem, kde je další pauza si zavzpomínám na své rodiště. V obci Spodnja Vas jsou chmelnice, na vlas podobné těm našim. Ve vsi Šmiklavž, kde jsme 450 m n.m., je konec pohodové rovince. Za dnešní cíl jsme zvolili kemp u Velenje a to je přes větší kopec. Zatínáme tedy zuby a stoupáme. Pod námi se prohlubuje údolí a za ním se Pohorje stává méně gigantičtější. V osadě Graška Gora, skoro na vrcholu, míjíme kostel sv. Heleny a zastavujeme se až pod statkem, nad kterým je návrší Smrčev vrh s kótou 851 m n.m. Ještě nedorazili všichni, tak si odjíždím na onen vrh, kde mě upoutala ze spoda jakási mini stavba na vrcholu. Nazval bych to třímetrovým šindelovým celokrytým přístřeškem. Nicméně je od něj pěkný kruhový výhled do kraje. Od severu jsou vidět Pohorje, Paški Kozjak, Ložničko gričevje, Menina planina, Kamnicko-Savinjské Alpy se Smrekovcem a severozápad uzavírá Uršlja Gora. Toto vše jsem si musel najít pomocí map a internetu, jelikož paní, bydlící zde, vůbec nevěděla, která bije. Martin má pravdu, že lidé ani neví kolikrát, co mají za barákem. 

Následuje dlouhý sjezd přes ves Plešivec, s pěkným kostelem. Při klesání do vsi Škale se nám otevírají nové pohledy. Konkrétně do údolí jezer kolem Velenje. Bohužel krajinu hyzdí továrny a fabriky. Na křižovatce u Škale se rozhodujeme kudy dál. Nakonec volíme cestu mezi jezery Velenjským a Šostanjským. Kolem 18. hodiny přijíždíme do kempu u jezera a dnešní trasa končí.

Trasa:
Brezno – Podvelka – Vuhred – Radlje – Vuhred – Trbonje – Dravograd – Slovenj Gradec – Podgorje – Šmiklavž – Plešivec – Škale – Velenje.

80,5 km, 1136 nast. m., 811 m n.m.

Brezno, Dravograd, Stari Trg, Smrekovec a Uršlja Gora z vrcholu Smrčev vrh, Velenje a okolí

  

14.9. – Přes nejvyšší místo výpravy a první dotek Alp

Pátý den našeho cykloputování je zatím nejhezčí ráno. Kemp opouštíme v 9:30. Vincek si přál na rozjezd rovinu. Před městem Šostanj odbočujeme doleva na Radmirje a silnice se hned zvedá. Za zahřívacím úvodem, v údolí říčky Paka, projíždíme ves Gorenje. Každý, kdo má koupelnu ví, s kým máme tu čest. Za vsí Gorenje splýváme s jakýmsi pelotonem. Později se dozvídáme, že zde probíhá cykloakce do Logarské doliny, kam je to 70 km. Skladba jezdců je pestrá. Od silniček po horská kola a od mladých po staré. V kopci se necháváme strhnout a pár cyklistů předjíždíme. S plnou polní! Ti nám pak ale trhají trika na rovině. Za stoupáním se poprvé zjevuje masiv Smrekovce. Před Mozirje se naše parta trhá a já si ani nevšiml, že Martin mě předjel a je daleko před námi. Nejdříve si nejsme jisti, ale když ho nenalézáme nikde po cestě do Mozirje, následuje telefonát. Martin už je na cestě na Gornji Grad. Ještě, než začne stíhací jízda, zdržujeme v obchodě v Mozirje, před kterým koncertuje muž na kytaru. 

Cestou údolím řeky Savinji, potkáváme už jen zbytky účastníků cykloakce. V městečku Nazarje se do Savinji vlévá Dreta. Ale mnohem zajímavější je situace s hradem Vrbovcem na návrší. Nalézám dobrou pozici na mostě, pro foto řeky s hradem v pozadí. Pochopitelně, že se ocitám opět na chvostu naší skupiny. Tu dojíždím ve vsi Spodnja Rečica, kde čeká Martin v jedné kavárně. Kamnicko-Savinjské Alpy nám otevřely svou náruč. Smrekovec doplňuje Velika Raduha a to je teprve to správné pokoukání. Na jih od Savinji se zvedá Menina Planina, což je jihovýchodní prodloužení Kamnicko-Savinjských Alp. Nejvyšší vrch je Vivodnik (1508 m) a je to jedno z míst, po kterém jsem pokukoval, že bych si na něj vyjel, ale zřejmě se tak nestane. Velké převýšení a velká zátěž by byly ubíjející.

Řeka Savinja dala jedno ze dvou jmen zdejším Alpám. Pramení ve svahu vrchu Rinke. Hned pod pramenem je vodopád Rinka. Řeka poté protéká Logarskou dolinou a svou 102 km dlouho pouť Slovinskem končí v městečku Zidani Most, v řece Sávě. Největším městem na řece je Celje.

V Radmirje opouštíme údolí Savinji a opět stoupáme. Čeká nás městečko Gornji Grad, o kterém si myslíme, že je nejvyšším bodem na cestě do Kamniku. Nejhezčí místo v údolí Drety už se objevilo před našimi zraky. Místo hradu dominuje v Gornjim Gradu kostel, který se pyšní titulem, největší v zemi. Katedrála sv. Hermagora a sv. Fortunáta je podobná hejnickému kostelu, v podhůří Jizerských hor, myslí si Martin. 

Opouštíme Gornji Grad a ve vsi Nova Štifta nás přechází humor. Objevilo se před námi stoupání, které končí někde v nedohlednu. Zde jsme 500 m n.m. a trneme hrůzou, na které číslici se výškoměr zastaví.Tipuji tak maximálně 800 m n.m. Zatáčka následuje zatáčku a kopec je stále zdolatelný v sedle. Ještě, že je čím se kochat. Nova Štifta pomalu mizí v údolí a za zády se tvaruje masiv Smrekovce. Čím výš stoupáme, tím je to hezčí podívaná. Občas se ohlédnu po Janě, která stále šlape. Když už je naše čtyřčlenná kolona rozptýlená po celé délce kopce, brzdím u jednoho z mála domů při silnici a dobírám vodu. Nad osadou Tirosek projíždím tři serpentiny a naposledy spatřuji Janu, stále šlapající. Nad serpentinami vjíždím do lesa a jak už nemám čím se kochat, tak přicházím na to, že už toho mám celkem dost a mohl by být konec stoupání. Ten přichází v sedle Črnivec, o 102 metrů výše, než jsem tipoval. Přijíždíme v pořadí Viktor, Já, Martin, Jana. Ta má můj obdiv. Vyšlápnout 450 výškových metrů s plnou polní je chvályhodné. 

Črnivec (902 m) je sedlo mezi Kamnicko-Savinjskými Alpami a Meninou Planinou. Je zde hotel s restaurací a výchozí bod pro mnoho tras do hor. Pivko je zasloužené, i chutná. Je zde živo, jelikož je sobota a hezké počasí. Dávám návrh, zajet si do Kamnické Bystřice, kde jsou dvě průrvy a vodopád. Odsud je to nepatrná zajížďka. Ostatní mé nadšení nesdílí, takže opět to vypadá, že pomažu sám. Času je ještě dost a Kamnik nedaleko. 

Vyhoupnu se do sedla a vyjíždím napřed. Přes ves Podstudenec se nechám setrvačností svést až na křižovatku do Stahovice, na říčce Kamniška Bistrica. Osm kilometrů severně leží i stejnojmenná osada, která mě zajímá. Nejdřív jedu po mírné rovině kolem vápencového lomu. Po chvíli se silnice začíná zvedat a mě pohlcují okolní kopce Kamnicko-Savinjských Alp. Za chvíli míjím lanovku na vrchol Veliké Planiny a poté už přijíždím do Kamnické Bystřice. Nadmořská výška je 600 m. Stojí zde kaple, horská chata a kolem dokola štíty Alp. Nad jezírkem u silnice pramení říčka krasovým pramenem. Zde je východisko cest na jejich vrcholy a proto je tu celkem rušno. Odbočku k vodopádu jsem nenašel. V chatě kupuji pohled, na kterých jsou průrvy a dozvídám se, že ty jsou o 800 metrů zpět. Vydávám se tam tedy a opravdu je u silnice ukazatel. Ale jen z tohoto směru. 

„Veliki a Mali Predaselj,“ jsou průrvy na říčce Kamniška Bistrica, při soutoku s Kamniškou Belou. Velká je 100 m dlouhá a 20 m hluboká. Malá je nedaleko, o délce je 50 m a hloubce 10 m. Dokonce se dá sejít až k místu, kde říčka opouští velkou průrvu a hned mizí v malé. Takto nějak vypadá můj první dotek slovinské divočiny. Cestou zpět zpomaluji u jednoho parkoviště, které by mohlo být výchozí k vodopádu Orgliče. Ale na rozcestníku není a stejně cesta trvá 45 minut, psali v jednom prospektu. To už je dlouhá doba, na to, že už je před osmnáctou hodinou.

Zpět ve Stahovici jsem za chvíli, odsud je to do Kamniku pár kilometrů. Zpráva mi nepřichází, takže ubytování se nesehnalo, čili mířím do kempu, kde je pěkné zázemí. Zbytek party už tam čeká. Město Kamnik vypadá zajímavě. Doufám, že druhý den zbyde čas na prohlídku. Večer se dozvídám, že na zítra je plánovaný den volna. Po setmění odcházíme s Martinem do hospůdky v anglickém stylu, která je přes silnici. Jedna z mála, kde mají točené Laško. Martin si dává „jasne“ a já „temne.“

Trasa:
Velenje – Gorenje – Mozirje – Gornji Grad – Črnivec – Stahovica – Kamniška Bistrica – Stahovica – Kamnik.

77,6 km, 914 nast. m., 902 m n.m.

Nazarje, Menina Planina, Raduha, Radmirje a Smrekovec, Gornji Grad,
údolí Drety zpod Črnivce, Črnivec, Mali Predaselj

15.9. – Lublaň a okolí

Nejhezčí ráno vystřídalo nejhorší a já se probouzím kolem 7. hodiny, do mlhy a zatažena. Den volna parťáci mysleli vážně, ale já ho takto promrhat nehodlám. Dnes bych rád viděl soutěsku Iška, Lublaňské močály a hlavní město Slovinska. Jelikož zde zůstaneme dvě noci, odjíždím na lehko.

Vyjíždím v 8 hodin a v kempu je boží ticho. Čeká mě přes 40 kilometrů dlouhá cesta do obce Iška. Lublaň si nechám na závěr, snad se počasí zlepší. Budu se snažit vyhnout východním směrem centru hlavního města. 

Široké okolí kolem Lublaně je většinou rovina. Je tomu tak i cestou z Kamniku na jih. Za zády se mraky otírají o vrcholky Alp a ostatní okolí je v podstatě v mlze. Po 10 km svižné jízdy nalehko, přijíždím do města Domžale. Zde mám pauzu v podobě nákupu zásob na dnešní den. Pokračuji do městské části Lublaně, nazvané Šentjakob ob Savi. Přejíždím po mostě přes Sávu a po trase Polje, Vevče, Zadvor, přejíždím i Ljublanicu a lebedím si, jak jsem se krásně vyhnul centru. Jenže před Podmolnikem začíná hornatější terén a do Lavrice musím přes kopec, na kterém je i ves Orle. Takže z nějakých 270 m n.m. jsem se dostal na 450, ale aspoň to bylo klidným venkovem. Těžko říct, jestli zbytečně. Třeba přes centrum by to zas bylo zdržení díky dopravě. Od obce Orle pozoruji, jak se mlha rozpouští, vykukuje sluníčko a na jihu se rýsuje vrch Krim (1107 m). Jde o nejvyšší vrchol plošiny Krimsko hribovje. 

V Lavrici jsem opět v nížině a trochu zdržen kopcovitým terénem mířím stále jižně. Ljublansko barje je oblast, česky zvaná Lublaňské močály. Ty projíždím východním okrajem a přijíždím do města, zřejmě s nejkratším jménem ve Slovinsku. Městečko Ig už je pouhé 4 km od Išky, do které se musí ještě přes obec Iška Vas. Vjíždím do údolí, mezi vrchy Krim a Mokrec, mezi kterými je i soutěska, můj dnešní první cíl. Na začátku soutěsky je pěkná dřevěná restaurace, kde ale chybí suvenýry. S těmi je to mimo turisticky nejatraktivnější lokality také slabota. Že mezi ně toto místo nepatří, dokazuje malá návštěvnost, i dnes v neděli. No nic, pokračuji podél říčky Išky, už po lesní cestě, ovšem slušně sjízdné. Míjím most a po chvíli přijíždím ke konci cesty. Dále se bude muset už pěšky. Na konec soutěsky je to prý 40 minut. Nevím však, jestli mám tolik času. Uvidíme. Nejdříve musím překonat jeden svah, poté druhý a úchvatné scenérie stále nikde. Pokračuji dále, postrádaje značku a po dvaceti minutách končí i tato cesta. V tu chvíli se rozhoduji pro návrat. Později zjišťuji, že ta správná cesta vede přes most a po druhém břehu. V průvodci píší, že v soutěsce je řada kaskád a vodopádů. Já neviděl žádný a nechce se mi věřit, že turistická cesta, vedoucí svahem nějaké nabízí. Tak nebo tak, tolik času stejně nemám, abych zjistil kde je pravda.

Vracím se přes Išku a Išku Vas, abych zde odbočil doleva na Strahomer. Ve vsi Tomišelj se dozvídám, že kostel, který se nachází ve zdejší lokalitě a je tak odlišný od ostatních, je v obci Črna Vas. To už jsem na jihozápadním okraji Lublaňských močálů a nejkratší cesta do Črné Vsi je přes Podkraj a Kozler. Projíždím celou Črnu Vas, abych na jejím konci kostel našel. Jenže začíná poprchávat.

Lublaňské močály (Ljubljansko barje) je území o rozloze 160 km², s mnoha mokřady a močály, které křižují různé vodní kanály či náhony. Našly se zde stopy osídlení z doby kolem roku 5000 př. n. l. Nejcennější nález je nejstarší dřevěné kolo na světě (3350 – 3100 př. n. l.). V obci Črna vas stojí kostel sv. Michala od Jože Plečnika, který je na první pohled jiný, než normální kostely. Kvůli podmáčené půdě podpírá stavbu 350 kůlů. 

Přestalo pršet, tak se vydám dále. Čeká mě hlavní město Slovinska. Lublaň leží prakticky ve středu země, na řece Ljublanici, mezi krasovou oblastí a Alpami. Žije zde přes 270 000 obyvatel. Jednou z největších zajímavostí města je Lublaňský hrad. Dominuje nad městem ve výšce 367 metrů nad mořem. Vyčnívající věž je vyhlídková (6 EUR). Vidět jsou Alpy, Menina Planina, krasové kopce a návrší, Šmarna Gora a spousta dalšího. Na nádvoří trochu kazí dojem některé „socialistické“ přístavby. Lublaň je však na svůj hrad hrdá. Další zajímavostí je Trojmostí, také od Jože Plečnika na náměstí Prešernov trg. 

Romantika ve středu města. Tak by se dalo označit přístaviště loděk, jižně pod hradním vrchem. Sem přijíždím jako první. Poté objedu hradní kopec zprava. Nejdřív jedu podél ramena Ljublanice a po moderním mostě, který je i pro vozíčkáře, se dostávám na ulici Roška cesta. Streliška ulica mě dovede pod hrad a pak už odbočuji a stoupám na hrad. Po prohlídce a vyhlídce se vracím na Streliškou ulici a přijíždím na náměstí Vodnikov trg, kde je katedrála sv. Cyrila a Metoděje. Dále Mestni trg s radnicí a Kašnou tří kaňských řek. Poté procházím na Prešernov trg. Tam mě zaujímají Srbové, zřejmě pyšní na svou vlajku, stále vlající. 

Nejzajímavější místa jsem viděl, je čas nabrat kurs Kamnik. Ještě se stavuji na nádraží, které se nachází na Masarykově ulici a pak opouštím město. Dunajská ulice mě vede severním směrem, po opět perfektně provedené cyklostezce. Tímto směrem není kam zabloudit a teprve v místě, kde trať překonává Ljublanici poprvé koukám do mapy. Odsud jedu východně, do městské části Črnuce a dále opět severně, do Trzinu. Vede zde cyklostezka vedle dálnice, což je výborná zpráva. Z Trzinu objíždím západně Domžale a ocitám se v Mengeši. Zde už jsem na rovině za městem a přede mnou se zjevují Alpy. Stále se špičkami zahalenými v mlze. Přes Šmarcu přijíždím do Kamniku. Na začátku města je nákupní zóna, kde je dnes, v neděli zavřeno. Pekárny tu však fungují denně a dlouho do večera. Do centra je to překvapivě dál, než bych čekal. Je před 18. hodinou a zbyl čas na prohlídku centra města, které potvrdilo má slova. Je to pěkná podívaná.

Kamnik patří k nejstarším městům Slovinska a dalo jeden ze dvou názvů Alpám, které se severním směrem od města tyčí. Leží na řece Kamniška Bistrica a stojí zde tři hrady. Staší Malý hrad (Mali grad), leží na skalnaté vyvýšenině v centru města. Součástí je Dvojitá kaple, zasvěcená sv. Eliášovi a sv. Kateřině. Od Malého hradu je krásný výhled na celé město a Kamnicko-Savinjské Alpy. Z ulice Šutna sem vedou schody. V kopci v západní části města je hrad Zaprice, kde nyní sídlí regionální muzeum. Zřícenina Starého hradu (Stari grad) shlíží na město z vrchu Krniška gora, kam z města vede značená cesta. V nejhezčí ulici Šutna, se nachází hodinová věž a kostel Panny Marie s nejstaršími varhany ve Slovinsku. V severní části centra, ve Františkánské ulici najdete Františkánský klášter. 

Před 19. hodinou přijíždím do kempu, což je pár minut předtím, než mě chtěl Martin shánět. Počasí zůstalo celý den spíš zamračené, ale kapalo jen trochu dopoledne. 

Trasa:
Kamnik – Domžale – Šentjakob – Polje – Vevče - Orle – Lavrica – Ig – Iška – Iška, soutěska – Iška – Strahomer – Tomišelj – Lipe – Črna Vas – Lublaň – Črnuce – Trzin – Kamnik

107 km, 547 nast. m., 416 m n.m.

Krim od severu, údolí Išky, kostel sv. Michala v Črné Vsi, Lublaňský hrad s kaplí a výhledem

16.9. - Krása Slovinského krasu, kraje, plného úžasu

Zbytek party si odpočinul a můžeme pokračovat v objevování krás Slovinska. Vlakem nastává přesun do oblasti Slovinského krasu, který zabírá téměř celý jih. My si však vybereme jen malou ochutnávku a možná se nám podaří dojet až k moři. 

Vstává se do mlžného počasí, po 6. hodině, jelikož vlak jede v 7:30. Recepční tím pádem přichází o 56 EUR, které neinkasovala hned při příjezdu, ale laksně spoléhala na náš dopolední odchod. Tímto paní zdravíme. Do Lublaně je to kolem půl hodiny cesty, posprejovanou soupravou, jak je tomu v této zemi zvykem. Přestup je za 10 minut, takže na poměry zdejšího nádraží akorát. Trať do Sežany projíždí Lublaňské močály, aby se za Borovnicí zkroutila jako had a tím překonala plató Menišija. Mezitím se mlha rozpouští a občas se objevuje pěkný pohled do údolí Ljublanice. To ale až po tom, co jsme stan a Martinův batoh převrátili vzhůru nohama, při hledání jeho tachometru. Ten zřejmě zůstal vyklepán někde v kempu. Martin to bral statečně, to já bych byl asi nešťastnější. Stanice Rakek je naše konečná. Díky odbyté snídani si dopřáváme zde pořádnou. Netuším však, že díky náhlé záplavě hostů se zde zdržíme přes hodinu, takže hned od začátku to vázne. 

Když konečně vyjíždíme na Cerknicu, je už polojasno. Po třech kilometrech, ještě před Cerknicou, odbočujeme doprava, do údolí Rakov Škocjan. Před vesničkou Zelše se otevírají zas jiné, oku lahodící pohledy. Před námi se zvedá pohoří Javorniki, na východě Sněznik a nad Cerknicou masiv Slivnica. Potom už dávám pozor, abychom nepropásli něco, co jsme ještě neviděli. Aspoň já ne. Vjíždíme do lesa a po chvíli se objevuje první informační tabule naučné stezky Rakov Škocjan. Zbytku party se moc na tuto atrakci nechce, jako již po několikáté, takže to opět vypadá na solo prohlídku. Nakonec je políbila múza a myslím, že byli rádi, že tuto parádu viděli.

Rakov Škocjan je 6 km dlouhé krasové údolí řeky Rak, které vzniklo zřícením stropu podzemní jeskyně. Říčku Rak sem přivádí podzemí z Cerknického jezera, což je největší periodické jezero světa. Dále jsou zde k vidění atrakce Malý a Velký přírodní (naravni) most a zřícenina kostela sv. Kanciána. Na ten jsem si bohužel vůbec nevzpomněl. Ale jinak se mi zřícená jeskyně moc líbila. Hlavně atmosféra s můstkem na dně jeskyně, už pokrytém mechem a sluneční paprsky prosvítající skrz stromy, byla nepopsatelná. 

Pokračujeme po silnici dále a cestou ještě vidíme pár zajímavostí. Pak už se ocitáme na křižovatce do Postojné. Tam je nejznámější jeskyně Slovinska, ale my spíš dáme přednost Škocjanským jeskyním, které s tímto údolím nemají nic společného. Jedeme na Postojnou, kopírujeme dálnici a trať, ale na křižovatce, kde silnice podjíždí dálnici a přejíždí trať, odbočujeme doprava. Silnice se mění v pěknou cestu a po chvíli přijíždíme ke křižovatce cest, která v mapě není. Radši se ptáme pána, co jede naproti autem. Ten nás navádí směrem, kterým nás čeká nečekaná vložka v podobě houpavé krasojízdy lesem, po parádní cestě. Ta končí po čtyřech kilometech ve vsi Zagon. Odsud už nás čeká opět silnice. Směřujeme na Belsko a opět se mění panoramata. Hrušica a Nanos, to jsou kopce, které teď dominují nad zdejší krajinou. Dominují zde i táhlé kopce a stejně dlouhé sjezdy, kterými se dostáváme přes Bukovje až do Predjamy. Zde postavili jeskynní hrad, celým názvem Predjamski Grad. Je to stejná krása, jako na obrázcích. Toto bylo jediné místo, které vysloveně chtěl Viktor navštívit, a konečně ta chvíle přišla. Já jsem ho chtěl vidět samozřejmě také, ale básnil jsem i o více cílech. Zde pořizujeme jediné společné foto.

Predjamský hrad pochází z doby renesance. Od 13. století zde byla pevnost, která později byla přestavěna na hrad a roku 1567 jej rytíř Kobenzl zvětšil do dnešní podoby. Hrad je situován uprostřed vápencového útesu vysokého 123 metrů, přímo ve vchodu do jeskyně. Další jeskyně je pod hradem, kde se do ní vlévá potok Lovka. Hrad sestává z několika pater a jeskyně pod hradem má několik větví a vstupů. Predjamský hrad se řadí mezi jeskynní hrady.

Když opouštíme impozantní místo, zaslechneme češtinu. Přidávám se do hovoru. „Tak nashle.“

„Taky, taky, to pojedete domů na kole?“

„Jojo, vezmeme to přes Moskvu.“

„Tak pozdravujte Putina.“

Češi byli z České Třebové a byli zde na zájezdě. Jedeme zpět do Bukovje, ale už ne na Belsko, ale na Landol. Silnice nás vede k dálnici, kterou podjíždíme do obce Hruševlje. To už se nad Nanosem stahují mračna. Odsud spatřuji podruhé a naposledy Snežnik, který se pyšní titulem nejvyšší vrchol Slovinska, mimo Alpy. My ještě dvakrát podjíždíme dálnici a brzdíme v obci Razdrto. Cestou spadlo pár kapek. Zde mají otevřený Mercator a v něm prodavačku, která by se vešla do TOP 10 krásek, které jsme dosud potkali. 

Nanos je krasová náhorní plošina o délce 10 km a díky vysokým stěnám připomíná pevnost. Z dálky mi připomínala Pálavu. Nejvyšší vrch je Suhi vrh (1313 m), kam se dá vyjet i autem. Takže další výzva pro cyklisty, dobyvatele vrcholů. 

Ze vsi Razdrto chceme do obce Senožeče, ale nejprve jedeme špatně. Po kilometru se vracíme, protože odbočka je ještě přes Razdrtem. Překonáváme celkem táhlý kopec Smolevec, který je posetý lomy. Klesli jsme do městečka Senožeče a čeká nás další kopec, na jehož vrcholu by měla být podle mapy zkratka ke Škocjanským jeskyním, kde budeme shánět ubytování. Zkratka se nám nezdá, a proto volíme jistotu, přes Divaču. Ještě předtím se však kocháme pohledem na Alpy, pak teprve pokračujem do Divači, kam je to neskutečný sjezd. Ten dvakrát zbrzdí pohled do údolí Reky a nad ním kopcovitá oblast Brkini, což je flyšový ostrov uprostřed krasového moře. 

Už teď je jisté, že Škocjanské jeskyně (Škocjanske jame) nestihneme, což je docela škoda. Mohla to být pěkná podívaná. Od moře jsme pár desítek kilometrů, ale přes stále kopcovitý terén ještě vidět není. Odbočka před Divačou píše, že na Ribnici doleva. To by měl být náš správný směr do vsi Škoflje, kde je kemp. Ani zde nám není dopřáno roviny. Vpravo je vidět kostel ve vsi Škocjan, pod nímž jsou Škocjanské jeskyně a po sedmi kilometrech brzdíme u kempu. Zde teče řeka s názvem Reka, která protéká i oněmi jeskyněmi, nacházející se pár kilometrů odsud. Původně jsme chtěli do vsi Škoflje přijet kolem jeskyní, ale to zas tolik nevadí.

Společně s kempem je zde i penzion, jenže cena 26 EUR za osobu je pro nás vysoká. Martin zkouší nemožné a jede se poptat po jiném ubytování, abychom nemuseli rozbalovat stany. Po chvíli se vrací s úspěchem, v který jsem nevěřil. V takto malé vsi sehnal jiné ubytování, za 15 EUR. To je asi nejlepší zpráva dne. Pak ale přicházejí už jen špatné. Začíná pršet, chytla mě rýma jako trám a k moři se asi nepojede, jelikož je odsud špatné spojení do Jesenice. Leda, že bych si střihnul sólo akci, ale co ten déšť? Uvidíme ráno. Rýma mi nakonec kazí spaní, trochu i Martinovi. Takové krásné ubytování a já si ho ani neužiji.

Trasa:
Rakek – Zelše – údolí Rakov Škocjan – Črna Jama – Zagon – Bukovje – Predjama – Predjamski Grad – Bukovje – Landol – Hruševlje – Razdrto – Senožeče – Divača – Famlje – Škoflje.

71 km, 898 nast. m., 667 m n.m.

Rakov Škocjan, Nanos od Zagonu, Predjamski grad, Snežnik od Hruševljí, Nanos z Razdrta

17.9. – Nasvidenje morje, přesun na sever

Po špatné noci, kdy mne trápila rýma, nakonec k moři nepojedu. Ještě, když k tomu stále leje. Sen o moři se tak rozplynul a dílčí cíl zůstane nedobyt. Ono holt počasí, zdraví nebo jiná situace, jsou někdy proti. Dnes tedy nastane přesun na sever Slovinska do Jesenice, do alpské oblasti, kde se naše výprava ztenčí na polovinu. První dnešní drama bude dešťo-větrové. Na vlak je to 7 km a venku se žení čerti.

Vyrážíme po 8. hodině, když už jsme museli vyjet, nehledě na počasí. Ještě, že ten vítr aspoň fouká do zad. Vyjíždím jako poslední, jelikož si chci být jistý, že do mé bagáže nepronikne ani kapka. Abych se vyhnul údolí řeky Reka, jedu do Divači přes Naklo, ale mám tušení, že kamarádi jeli přes Famlje. Když je stále nedojíždím a po sedmi kilometrech je nenalézám na nádraží, tak jsem měl správné tušení. Přijíždějí 15 minut po mně. Chvíli sušíme, co se dá a pak se odebíráme do kavárny před nádražím, protože do odjezdu je ještě přes hodinu čas. 

Odjezd vlaku je v 11 hodin, opět posprejovanou soupravou. Nás ale spíš trápí, proč se už půl hodiny nejede. Cestující jsou v klidu, piánko. Však ono se někdy pojede. Je vidět, že sem už dýchá italská atmosféra. Po 45 minutách konečně jedeme. Je už hodinu po dešti a na západě je dokonce modrá obloha. Škoda, že to nepřišlo o 3 hodiny dříve. Trať vede přes Pivku, Postojnu a dále přes Rakek už to známe. Cesta do Lublaně trvá hodinu a půl. Celkové zpoždění bylo hodinu a nám cestou uschly všechny věci.

„Železniška postaja v Lublani“ je situována v centru města a kolem je spousta kaváren. My zaujímáme pozici v té na 1. nástupišti. Máme ještě přes hodinu čas, jelikož návaznost spojů ve Slovinsku není zrovna výstavní. Vlak do Jesenice odjíždí před 15. hodinou a po delší době na nás vyšla opět ta nejhorší souprava na SŽ, podobná té z filmu Slunce, seno... Důležité ale je, že přepravuje kola. Za polojasného počasí a plného vlaku opouštíme Lublaň. Předpokládám, že nejpozději v Kranji se souprava trochu vyprázdní a bude tu k hnutí. Alpy se zjevuje dřív, než jsem čekal a společně se Šmarjetnou gorou u Kranje, vytváří pěkné panorama. Aspoň nějaký účel měla naše výprava. Přinesli jsme na vrcholky Alp první sníh. Ten napadl v noci, kdy ve Slovinsku pršelo. Naštěstí jedeme zatím otevřenou krajinou, tak se dá fotit z vlaku. Přichází Škofja Loka, kde se vlak trochu vyprázdňuje a v Kranji, dalším městě, co by stálo za delší zastavení, vystupuje další skupina lidí a je konečně dýchatelno. Celou cestu z Lublaně do Jesenice kopírujeme řeku Sávu, která se i s tratí před Radovljicí zařezává mezi Karavanky a náhorní plošinu Jelovica, na které navazuje za údolím Sávy Bohinjky taktéž náhorní plošina, Mežakla. V Radovljici je soutok Sávy Bohinjky a Dolinky. Druhá jmenovaná pramení nad obcí Podkoren a protéká Kranjskou Gorou a Jesenicí. Vystupujeme v přechodové stanici Jesenice a jdeme zkoumat, jak se Jana a Viktor dostanou do rakouského Villachu, kde přenocují, aby ráno odjeli vlakem domů. Důvody dřívějšího opuštění expedice jsou pracovní. Nahlížíme do jízdního řádu a z toho, co se dočítáme, nám naskakuje husí kůže. Mezi Jesenicí a Villachem jezdí 6 vlaků za den, z toho 5 EC, u kterých není po symbolu kola v záhlaví ani památky. Nejvíce propadá panice Jana a já se jí ani nedivím. Máme tu další dramatickou situaci. EC Sáva má zpoždění a tak se vydávám shánět informace do města. Oslovuji cyklistu a ptám se i v infocentru. Odpovědi mne vůbec netěší. Silnice? Pouze dálniční tunel. Jiná silnice? Přes Wurzenpass, 1072 m n.m. Autobus? Nejezdí do Villachu. Vlak? Nemá symbol kola. Čili jsou dvě možnosti. Buď uprosit průvodčího ve vlaku, nebo na kole přes kopce. Takhle špatnou příhraniční dopravu jsem ještě neviděl.

Za mé nepřítomnosti přijíždí EC Sáva a v něm prostor na peloton kol! A pak se spolehni na jízdní řád. Nebyl jsem u toho, ale Jana by prý vzlétla na vrcholky Alp, nebýt na nástupišti střecha, jaký jí spadl kámen ze srdce. Ani jsem se s nimi nestihl rozloučit, ale hlavně, že to dopadlo dobře. 

Zůstali jsme já a Martin. Spokojeni, že se zítra nemusíme strachovat o přesun do Rakouska, odjíždíme z Jesenice do Bohinjské Bistrice, což je městečko ve východní části Julských Alp. Přejíždíme Sávu Dolinku, projíždíme tunel a jsme v Bledu, což je jedna z největších atrakcí Alp, ale sem se podíváme zítra. Z Bohinjské Belé budeme pro změnu kopírovat tok Sávy Bohinjky, v údolí mezi náhorními plošinami Jelovicí a Pokljukou, dosahující až na nadmořskou výšku 2000 metrů. Po půl hodině vystupujeme v Bohinjské Bistrici. Odjezd brzdí neuvěřitelná věc. Paraple Staropramenu v Julských Alpách. Potřebujeme se dostat co nejblíže k Bohinjskému jezeru, které bude zítra náš první cíl. Po cestě jsou 2 kempy, to je jistota. My se však pokusíme sehnat ubytování. V obci Kamnje začíná naše pátrací akce a hned se daří. Martin nám sehnal postel za 15 EUR. Což je krásná cena v této lokalitě. A to jsem ještě neviděl, co nás čeká. Ložnice, kuchyň i obývák. To vše jsme měli k dispozici. Zjišťuji, že nemám brýle. Asi zůstaly v tom chaosu v Jesenici na nádraží.

Padá návrh na projížďku. Ale kam, když už je 18 hodin a za hodinu je tma. Nad údolím se severně tyčí vyhlídkový vrchol Rudnica. Zkusíme to tam. Přes obce Savica a Brod vystoupáme do sedla pod Rudnicí, abychom zjistili, že to vlastně na vrchol nestihneme. Ze sedla je vidět Sredna Vas v Bohinju, v sousedním údolí, pod plošinou Pokljuka. Západní pohled zdobí Julské Alpy a jižně se do stínu noci choulí masiv Vogelu, což je vrchol, na který vede lanovka ze vsi Ukanc. Stejnou cestou se vracíme na dnešní základnu. Večer sledujeme na sportovním kanále „Ligu prvakov,“ konkrétně zápas Bayern – CSKA. Ten samý večer dostala Plzeň „trojku“ od Manchesteru City. Rýma se zlepšila, tak se spí už lépe.

Ráno na vlak měřila trasa 7 km. Z Bohinjské Bistrice do Kamnje to bylo 4 km. Večerní projížďka dala kilometrů 12. Celkem tedy 23 pohodových kilometrů.

Šmarjetna Gora, Karavanky z vlak, Bohinjska Bistrica, Sredna Vas s Alpami, Soumrak ve vsi Brod

 

18.9. - V srdci Julských Alp aneb poslední polibek Slovinsku

Vstáváme v 7:30 a teplota venku je tak kolem deseti stupňů. Kopce pouští páru, přes kterou občas pronikne sluneční svit. Snad se mlha přes den rozpustí a bude teplo a viditelno. Jsme sice v Alpách, ale žádné větší akce, do kopců nechystáme. Těch už bylo dost a čas také není nafukovací. Jediný kopec bude k vodopádu Savica a dále chceme vidět dvě jezera v povodí Sávy Bohinjky.

Julské Alpy leží z větší části na území Slovinska a jsou zároveň jeho nejvyšším pohořím. Geologicky patří k soustavě Jižních vápencových Alp. Nejvyšší vrchol je Triglav (2863 m), který je tím pádem nejvyšší horou Slovinska. Julské Alpy se dělí na Východní a Západní. Nejznámějšími toky jsou Sáva a Soča. Na severu sousedí s Karavankami a na jihu s Krasem.

Kamnje leží v půli oblasti Bohinj, takže nejprve odjíždíme na lehko, směrem na západ. Nejdříve se však chceme napojit na cyklostezku podél Sávy, tak musíme kus zpět do Savice. Jak je kolo lehké, tak jede samo, přímo letí. Mlhovina se převaluje přes kopce, jak se jí zachce. Místy jsou to pěkné pohledy, i když vrcholky Alp jsou do mlhy ponořeny. Po šesti kilometrech přijíždíme do vsi Ribčev Laz, na konci Bohinjského jezera. Pokračujeme již po silnici, přes Ukanc, odkud vede lanovka na vrchol Vogel, což je východisko turistických tras do okolních kopců. Odsud se houpavou jízdou dostáváme k chatě u Savice (Koča pri Savici), ve výšce 653 m n.m. Proč se nemůže stoupat rovnou? Proč se musíme opět vlnit, jak tanečnice u tyče? No nic, na 14. kilometru brzdíme u pokladny a vstupu k vodopádu. Vstupné je 2,50 EUR a já si uvědomuji, že mě u soutěsky Iška mohlo napadnout, že atrakce, co stojí za to, jsou zpoplatněny. K vodopádu je to 20 minut a já vyrážím sám. Nahoře jsem za polovinu času. U vodopádu je dřevěný, zastřešený altán, od kterého je rozhled na jezero a okolní kopce. Od altánu vedou schody skoro až k vodopádu. Sešlo se nás tu pět zvědavců. Já a čtyři francouzi. Dole v údolí je stále mlha, jezero je vidět slabě. Během pár sekund se však mraky rozpouští a jezero se zjevuje viditelněji, neuvěřitelná věc.

Vodopád Savica (Slap Savica) je nejnavštěvovanější vodopád ve Slovinsku, vysoký 78 metrů. Nachází se těsně pod pramenem Sávy Bohinjky a pod vodopádem, přes peřeje a kaskády končí v Bohinjském jezeře. O kus východněji se za deště vytváří periodický vodopád Govic.

Sáva Bohinjka pramení na východním svahu Jagrovy skaly, jako Savica. Pod vodopádem se u vsi Ukanc stává Bohinjským jezerem, z nějž vytéká již jako Sáva Bohinjka. Na 41 km dlouhé cestě protéká Bohinjskou Bistricí, Bohinjskou Belou a u Radovljice se stéká se Sávou Dolinkou a dále pokračuje jako Sáva.

Po 10. hodině opouštíme s Martinem vodopád a stejnou cestou se vracíme do vsi Ribčev Laz. Situace se změnila z mlžné na lehce mlžnou a nad jezerem to vytváří neuvěřitelné scenérie. Takže s modrou oblohou to nebude, ale to vidíte na každé fotografii a pohledu. Toto je jiná podívaná. 

Bohinjské jezero (Bohinjsko jezero) leží mezi alpskými kopci. Vzniklo ústupem Bohinjského ledovce. Protáhlá vodní plocha měří na délku 4,4 km a na šířku maximálně 1,2 km. Největší hloubka je 45 metrů a v létě dosahuje teploty až 22 stupňů Celsia

Ribčev Laz je hlavní turistické středisko u jezera. Tam, kde se jezero mění v Sávu Bohinjku, stojí starý kamenný most a vedle něj kostel sv. Jana Křtitele. Před 200 lety se poprvé podařilo čtyřem mužům dobýt Triglav a od roku 1978 tu mají pomník.

Máme na kontě 27 km a je čas si sbalit fidlátka a vyrazit po proudu Sávy k dnešnímu cíli. Chvíli se opožďuji a v Savici vjíždím opět na cyklostezku a nad Bohinjskou Bistricí se ukazuje, že jsme s Martinem neměli stejný nápad. Naštěstí se zde potkáváme, díky křižovatce obou cest. Jedeme spolu sotva pár kilometrů a najednou se z čista jasna v osadě Log v Bohinju, zjevuje krásný vodopád, padající z vysoké skály. Je hezčí, než ten na Savici a jeho kouzlo utváří dvojitý dotek skály, čímž mění pokaždé rytmus. No nádhera. Jediný háček je v tom, že se k němu musí přes soukromý pozemek. Pomalu procházím dvorem, čekaje trhače či majitele, ale nic se neděje. Opírám kolo o králíkárnu a dostávám se tedy až pod vodopád, který se jmenuje Pirašický, podle toku, na kterém se nachází. Výška vodopádu je větší než předchozí, ale přesně to neodhadnu. Po kochandě nenacházím Martina, ten jel doufám napřed. 

Za vsí Nomenj se údolí zužuje, že zbývá místo pouze pro řeku, silnici a trať, na níž je mezi Bohinjskou Bistricí a Podbrdem nejdelší železniční tunel ve Slovinsku, měřící přes 6 km. Silnice řeku několikrát kříží. Cesta utíká, jelikož je na co koukat. Martina dojíždím někde před Bohinjskou Belou, ale vzápětí ho opět ztrácím, protože se objevily pěkné scenérie oné vsi a okolních kopců. 

Po dvaceti kilometrech přijíždím konečně do města Bled. Martina dojíždím u jezera. Je to podobná paráda jak na fotkách, jen ty hory vzadu stále schovávají mraky. Svačíme, kocháme se a domlouváme co dál.

Šestitisícové město Bled je nejznámější horské středisko Slovinska, ale paradoxně není na horách. Leží na východním úpatí Julských Alp ve výšce 500 m n.m. Scenérie s jezerem, ostrůvkem s kostelíkem, hradem na skále a Karavankami v pozadí je světoznámá.

Bledské jezero (Blejske jezero) vzniklo též, když ustupoval Bohinjský ledovec. Délka je 2,1 km a šířka 1,4 km. Maximální hloubka je 30 metrů a voda je ještě o 4 stupně teplejší než v Bohinjském jezeře. Na ostrůvku v jezeře stojí kostel Panny Marie, ke kterému turisty vozí loďky. Jezero neleží na řece Sávě, jak by se mohlo zdát, ale napájí ho říčka Jezernica a teprve pod jezerem ústí do Sávy.

Bledský hrad, ležící na skále, 139 metrů nad jezerem, se vyvinul z románské věže, která zde stála na přelomu 10. a 11. století. Další budovy jsou barokní a nejcennější stavbou je kaple ze 16. století. Na hrad se platí vstupné 8 EUR, což zahrnuje už i nádvoří. Z hradu je pěkný pohled na jezero a Alpy.

Objíždíme jezero západním směrem s tím, že se ještě podíváme na hrad. Když na Veslašké promenádě nacházíme odbočku na hrad, která se později mění v prudkou lesní cestu, tak se Martin vzdává návštěvy hradu a jede napřed do Jesenice. Mě cesta vyvede na parkoviště a na silnici, po které vyjedu pod hrad, i když poslední úsek tlačím. Zamykám kolo u lampy a stoupám ještě po kamenném chodníku ke vchodu, kde zjišťuji, že vstupné se platí už zde. Za 8 EUR prohlídka není špatná cena, ale na tu už nemám čas a na nakouknutí na nádvoří je to zase škoda. Fotím si tedy pouze částečný výhled z terasy na cestě.

Mám hodinu a půl na cestu do Jesenice, což si myslím, že je dobrý čas. Od hradu jedu na první křižovatku, kde se dám doleva, na obec Spodnje Gorje, která je za tratí a jede se do kopce. Odsud dále na Podhom, odkud by měla vést podél soutěsky Vintgar, cesta do Jesenice. To by mohla být zkratka bez většího převýšení. Bohužel sjíždím k soutěsce a dozvídám se, že žádná cesta tu není a soutěskou se projet nedá. Do soutěsky se platí vstupné 4 EUR, jen pro zajímavost. Určitě to stojí za to, ale na to vůbec nemám čas. Vracím se tedy do Podhomu a po silnici č. 634 vystoupám do konečných 700 m n.m., což je 200 metrů nad jezerem. Už je opravdu asi nejvyšší čas jet domů. Sklon silnice vypadá, že je z kopce, přitom je do kopce, o čemž se přesvědčím, když se ohlédnu. Za vsí Kočna už začínají serpentiny do údolí Sávy Dolinky a tím pádem do Jesenice. Slovinský Javorník (Slovenski Javornik) by vypadal pěkně ze svahů Mežakly, kdyby panorama nekazily továrny. Sjíždím serpentinami, přejíždím Sávu a ještě musím kousek do kopce, proti toku řeky, do Jesenice. Na nádraží v Jesenici přijíždím v 15:30, kde na mne čeká Martin. Je čas ještě na kávu a můžem vyčkávat na EC, který nás doveze do Villachu, ležícího již v Rakousku.

Jesenice, s více než 13 000 obyvateli je město mezi platem Mežakly a horským pásmem Karavanky. Jde o přechodovou železniční stanici do Rakouska, kam vede trať tunelem skrz Karavanky, dlouhým skoro 8 km. Jesenice je s Rakouskem spojena i dálnicí, procházející „Karavenkentunnelem,“ stejně dlouhým, jako tunel železniční. Město je známé ocelářským průmyslem a hokejovým klubem Acroni Jesenice, hrajícím rakouskou ligu. 

Karavanky jsou nejdelší souvislé horské pásmo Evropy, s délkou 120 km. Prochází jimi státní hranice s Rakouskem. Nejvyšší vrchol je Stol/Hochstuhl (2236 m), který patří do skupiny Středních Karavanek. Další skupiny jsou Východní a Západní Karavanky. Ve východní části se nachází trojmezí Itálie, Rakouska a Slovinska. Na jihu odděluje Karavanky od Julských Alp řeka Sáva Bohinjka a od Savinjských Alp jsou to řeky Kokra a Tržaška Bistrica. Nejvýchodnější výběžky Karavanek končí u města Slovenj Gradec.

Včera měl EC zpoždění přes 20 minut a dnes má jen 5. Lístek na kolo nás stál 5 EUR a můžeme vyjet. EC Sava vyjíždí z Bělehradu a přes Záhřeb, Lublaň a Jesenici skončí ve Villachu. Souprava je o něco lepší kvality, než naše klasické rychlíky a hlavně není posprejovaná. 

Vyjíždíme z tunelu a hned je na co koukat. Tu zřícenina Altfinkenstein, tu jezero Faaker See. Nejhezčí podívaná však je na hřebeny Karavanek, které jako by nechtěly slovinskou mlhu pustit do Rakouska. Po 40 minutách brzdíme ve Villachu a máme dost času si najít ubytování. Nejdřív kupujeme lístky na kola, na zítřejší vlak a potom míříme do infocentra, kousek pod nádraží. Ceny ubytování zde jsou někde jinde než ve Slovinsku, tak se ptáme na kemp. Nakonec volíme ten, na západním konci města. Mají tam i bungalovy. To by se hodilo, vzhledem k brzkému vstávání. Podle mapy z infocentra se ve městě orientujeme snadno a po šesti kilometrech jsme v cíli. V kempu zjišťujeme, že bungalovy nemají, ale byl by karavan, za 10 EUR. Tak to je úplná paráda! Za tuto cenu si to nechám líbit. Nejvíc však potěší, že nebudeme muset ve 4 ráno balit stan. V malém karavanu bylo úplně všechno. Až člověk nechápe, kam se sem vejde lednice, sporák a spousta jiného. Dnešní noc je zatím nejteplejší z celého týdne. 

Trasa:
Kamnje – Ribčev Laz – Koča při Savice – Ribčev Laz – Kamnje – Bohinjska Bistrica – 

Bled – Spodjne Gorne – Kočna – Slovenski Javornik – Jesenice.

71 km, 779 nast. m., 696 m n.m.

Vdp. Savica, Bohinjské jezero, Ribčev Laz, Brod, Pirašický vdp., Bled

19.9. - Návrat domů

Včera Martin prohlásil, že už je to dlouhé, že se těší domů. Ta chvíle nastává dnes, kdy vstáváme ve 4:30, abychom stihli za hodinu vlak z hlavního villašského nádraží. 

V kempu vládne tichá noc, kterou krášlí hvězdy. Cesta na nádraží uběhla rychle i přesto, že byla po tmě a my mohli v klidu usednout do kupé. V 5:26 je ještě černá tma, když se vlak rozjíždí a nás čeká dlouhá jízda, kterou přerušíme až v Ústí n. L. Ano, vlak Vindobona jede z Villachu až do Hamburku. 

Jezero Wörthersee jen tušíme někde na jižní straně, ale Klagenfurt, v němž stavíme, pochopitelně přehlédnout nejde. Než dojedeme do Leobenu, tak se rozední, ale žádné výrazné alpské štíty nepozoruji. Pěkný efekt však vytváří povalující se mlha. Jsme opět na řece Muře, ale tentokrát mnohem výše na jejím toku. Kolem ní dojedeme až do města Bruck a.d. Mur. Nejhezčí část cesty je kolem městečka Semmering. Jsou kolem pěkné kopce a jeden z nich dokonce krášlí rozhledna. Trať se tu kroutí, aby se snesla z hor do nížiny. Zanedlouho přichází Wiener Neustadt a já jsem s krátkými výjimkami, nezamhouřil ještě oko. To Martin na tom byl mnohem lépe. Za Vídní už nebyla šance na polohu ležmo. Přisedli si k nám Rakušan s Australankou. Dobrá náhoda. Včera potkáme Novozélanďana a dnes Australanku. 

Konečně přichází Břeclav. Za prvé už jsme doma a za druhé je trochu času si protáhnout kosti. Do Ústí přijíždíme bez komplikací a loučíme se před 16. hodinou.

Expedici bych zhodnotil jako úspěšnou. Zmokli jsme jedinkrát a to jsme museli. Pár ztrát bylo, ale nemělo to fatální vliv na průběh akce. Z toho co jsme si naplánovali, jsme projeli tak dvě třetiny, ale proto, že jsme měli velké oči. Už takhle jsme jezdili skoro 80 km denně, s čímž se ani nepočítalo. Občas jsme nějakou atrakci vynechali. Protože jsem porušil den volna, najel jsem 615 km, ostatní o něco méně.

Slovinsko se mi jako země líbí hodně. Mají tu vše, nač si turista vzpomene. Určitě bych se sem chtěl někdy ještě vrátit. Některé vrcholy volají po dobytí a Alpy stojí také jistě za to. Zvláštní kapitola je řeka Soča. Ta by chtěla někdy projet od pramene k moři. 

Nasvidenjde Slovenija!

Pár střípků na závěr:
(Ne)místo pro kola v soupravě maďarských vlaků, kudy dál?, svačina v Mariboru,
zde jsem prohrál sázku o pivo (Jana si tu hlavu fakt v té ledové vodě umyla), 
Martinovo laškování s Laškem a jinými pivy.