úterý 29. října 2013

Po vyhlídkách napravo od Labe (Schrammsteine, Růžový hřeben)

Máme konec října a jako loni touto dobou nastal čas objevit další krásy severních Čech a Saska. Kolo tentokrát nechávám doma a z Jetřichovic se tentokrát přesouváme na nejnižší místo naší vlasti, do Hřenska, kde již z prověřenou turistkou podnikneme dvoudenní průzkum vyhlídek na pravém břehu Labe. Aby to bylo spravedlivé, tak výlet rozdělíme do obou států. Nejprve přijde na řadu Saské Švýcarsko (Sächsische Schweiz) a druhý den České Švýcarsko. Jediný společný faktor bude pohoří Labské pískovce (Elbsandsteingebirge).

Schrammsteine, Grosse Winterberg (27.10.)

Do Děčína se přesouváme vlakem a odsud do Hřenska volíme nejrychlejší možnost, autobus. Dnešní program je tedy jasný, skalní seskupení Schrammsteine, od západu na východ. S možnou prodlouženou na Grosser Winterberg, pro mne zakletou horou.
Znamená to ještě 7 km do Postelwitzu, kde se dáme po silnici, směrem na Ostrau. Počasí zatím zamračené, ale doufáme v lepší, i když předpověď také moc optimistická nebyla. Po chvíli se objeví chata Schrammsteinbaude. Od ní už nastupujeme trasu po modré značce, do světa skal, vyhlídek a schodů. Nejprve se terén zvedá mírně, občas se projde mezi skalami, jinak pohoda. Počasí se lepší, objevuje se slunko a až do večera vydrží polojasné počasí. Mezi stromy se na chvíli objeví skalní, pěšky nedobytný hrad Falkenstein. Přicházíme k prvnímu rozcestí, kde modrá potká žlutou a ruku v ruce jdou k rozcestí dalšímu, které je pod skalními stěnami Schrammsteinů. Modrá opět osiřela a my se proplétáme mezi skalami, vysokými kolem sta metrů. To už jsme se dostali ze 110 m n.m. od Labe, nad 300 metrů. Na dalším rozcestí je odbočka na Schrammsteinaussicht, což je nejznámější vyhlídka Schrammsteinů.
Schrammsteine, česky Zjizvené kameny, jsou skalní seskupení nad pravým břehem Labe, mezi Bad Schandau a Schmilkou, v Národním parku Saské Švýcarsko. Stezky skrz masiv vedou rozeklanými skalami se strmými žebříky a jedinečnými výhledy, z nichž nejznámější jsou Schrammsteinaussicht (417 m) a Carolafelsen (452 m). Schůdků je údajně po celém masivu 903. Skály jsou také vyhledávaným cílem pro horolezce.
Šplháme se tedy na Schrammsteinskou vyhlídku a po chvíli je jasné, že největší porce schodů si odbydeme zde. Ale mezi skalami se stoupá velmi příjemně. Vylezli jsme na "shlučiště" turistů a na vyhlídku zbývá jen pár schodů. Turistický ruch je přiměřený, takže dlouhé "vyhýbací" fronty provoz nezdržují. Vyhlídka je opatřena zábradlím a dvěma lavicemi. Hezčí kamennou a obyčejnou dřevěnou. Počasí polojasné, vzduch vyfoukaný, co více si přát. Kocháme se dlouho. Vidět je od severu: v těsné blízkosti hrad Falkenstein a vrch Hohe Liebe, dále Unger s rozhlednou, Tanečnice, Sebnitz, Grosser Winterberg, Růžovský vrch, Kaňon Labe, dále království stolových hor s Kaiserkrone, Zirkelsteinem, Zschirnsteinem, za ním Sněžník, Papststein, Königstein a Lilienstein.
Jedinečná podívaná skončila a můžeme pokračovat. Jsme velmi rádi, že nemusíme slézat schody zpět, ale že směr Grosser Winterberg je odsud dále po modré. Nejdříve následuje další série schodů a žebříků, až teprve poté vede cesta po náhorní plošině. Místy jsou dílčí výhledy a dále se dostáváme k vyhlídce Breite Kluft. Zde je také "liduplno," ale místa dost pro volnější pohyb po výhlídkové skále. Výhled je od části Grosser Winterbergu, přes Kaňon Labe, po část Zschirnsteinu. Další, ale již skromnější vyhlídka přichází po 1,5 km. Nejlépe je odsud vidět Grosser Winterberg, která je už dost blízko. Vypadá to, že na vrchol Winterbergu je to po náhorní plošině, tak se rozhodujeme, že se na ní podíváme. U rozcestí Heilige Steige přicházíme na poslední velkou vyhlídku, jak prostorem, tak úhlem výhledu. Jmenuje se Carolafelsen a výhled je totožný jako na Breite Kluft.
Na rozcestí pod Winterbergem vede cesta krásně po rovině, širokou a dobrou cestou, mezi břízami. Přicházíme na poslední rozcestí na této cestě, kde se les změnil na bukový a už jsme opravdu blízko. Na vrchol je to už jen kousek, mírně do kopce. Listí už je většinou spadané, tak je restaurace, rozhledna a vysílač viditelný z větší dálky. Do třetice všeho dobrého platí i zde. Konečně se rozhlédnu z rozhledny na Grosser Winterbergu.
Nejmohutnější třetihorní elevace a 2. nejvyšší vrchol Saského Švýcarska se zvedá do výšky 556 m n.m. Nachází se u hranic s ČR, nad obcí Schmilka, odkud vede na vrchol asfaltová silnice, sloužící pouze pro zásobování. Na vrcholu stojí restaurace s hotelem a rozhlednou a vysílač. Budova ve švýcarském stylu byla postavena roku 1848, původně jako lovecký zámeček. Rozhledna prošla koncem minulého desetiletí rekonstrukcí. Z ní jsou krásné a daleké výhledy. Kromě všeho jmenovaného již na Breite Kluft, lze spatřit Kamenický hrad, Kamenický Šenov a Ještěd, mezi vrcholky Lužických hor. Zakletá hora zlomila své prokletí a já odcházím spokojen. Poprvé na podzim roku 2006 jsem zde byl ještě na mém starém kole, Libertě a rozhledna byla v rekonstrukci a ještě bylo mlhavé počasí. "Repete" v roce 2008 skončilo stejně, jen se přidal déšť. Jak jsme pospíchal z kopce dolů, tak jsem se kus pod vrcholem vyboural, před Děčínem jsem zmokl a ještě mi ujel vlak.
Nemohl jsem si nevzpomenout na Kipphornaussicht, což je vyhlídka pod vrcholem. Ze skály je parádní pohled na Labe a okolí Schmilky. Společnost nám dělá početná rodina, složená ze sympatické paní, jejího nezodpovědného manžela a čtyř dětí, z nichž 2 lezou po nezajištěných skalách. Potkáváme je i cestou do Schmilky, kam scházíme nejprve po silnici, která v zatáčkách atakuje českou hranici a po žluté značce. Před Schmilkou se ještě otevřou výhledy na Labe a Schrammsteiny nad ním. Procházíme malebnou uličkou, jejíž cesta vede na Grosser Winterberg a konečně se ocitáme u řeky. Do penzionu Na Suché Kamenici nám zbývá 3,5 km.
Do penzionu přicházíme již za tmy. Ten sem svým stylem dokonale pasuje, je útulný, personál je milý, takže spokojenost.
Dnešní trasa měřila úctyhodných 22 km. Měřeno na online mapě, jelikož v Německu, jak je známo se udává zvdálenost časově.

Schrammsteine ze Schmilky, cesta a schody na Schrammsteine a výhled z nich,
Grosse Winterberg s výhledem, Labe z vyhlídky Kipphornaussicht












Růžový hřeben 28.10.

Je vyspinkáno do růžova, ale počasí šedé. Nicméně doufajíc v lepší zítřky, v tomto případě odpoledne a vyrážíme podle plánu do terénu a to doslova. Dnes se vydáme po hřebeni na pravém břehu Labe, plným vyhlídek, směrem na Děčín, kde bysme rádi zakončili dvoudenní putování bez ztráty kytičky a suchou nohou. Před penzionem je zastávka autobusu a staví zde ten samý autobus, kterým jsme přijeli včera, o zastávku dále.
Hned za penzionem stopujeme červenou značku, která vede údolím Suché kamenice. Jméno má díky minimální vodnatosti. V korytě je více balvanů, než vody. Možná při tání je tomu jinak, ale dnes je říjen. Po chvíli potkáváme párek turistů, mířící stejným směrem, čili vzhůru. Celý svah Růžového hřebene je chráněn jako NPR Kaňon Labe. Proplétáme se mezi kameny a po cestě až potkáváme osamělého chodce, sdílného, zvědavého a také radílka. Asi si potřebuje s někým popvídat. Před námi totiž zpovídal německé turisty, které jsme poté "předjeli." V místě, kde už Suchá Kamenice změnila koryto, dáváme na rady nápisů na stromě a krátíme si cestu do Labské Stráně. Po kilometru chůze do kopce se zpět napojujeme na červenou značku. Když se les změnil v louku, přicházíme do obce Labská Stráň. Je znát, že jsme na hřebeni, fouká studený vítr.
Máme za sebou 5 km dneška a před námi dnešní první cíl, čímž je vyhlídka Belveder. Musím se spokojit s fotkami se zataženou oblohou, ale barevné listí atmosféru krášlí i tak., Vyhlídka Belveder je stupňovitá terasa, se sallou terenou (v podobě umělé jeskyně) s vysokou arkádou a s erbovním znakem Clary-Aldringen, umístěná na vysoké pískovcové skále, trčí do výšky 160 metrů nad Labem. Poblíž byl zbudován šlechtický letohrádek. Vyhlídka je vystavena v počátečním romantickém období turistiky na počátku 18. století. V roce 1841 byla postavena skromná dřevění hospoda, která byla v letech 1888 – 1889 nahrazena kamennou budovou, dnes Hotel Belveder. Vidět je údolí Labe v okolí Dolního Žlebu.
Další cíl je 6 km vzdálená Růžová vyhlídka. Následujeme stále červenou značku, po které občas mírně klesneme, či stoupneme. Celkem nezáživný úsek cesty utekl poměrně rychle, ale už začínám cítit nohy. Slunce mezitím vykouklo a místo, ke kterému jsme přišli, mne uchvátilo.
Růžová vyhlídka je skalní vyhlídka v nadmořské výšce 432 m, na Růžovém hřebeni nad údolím Labe. Je upravená, opatřená zábradlím a lavičkou. Pohledy od Sokolího vrchu, přes České středohoří s Bukovou horu a Milešovkou, Labem, Děčínem, Sněžníkem a Zschirnsteinem, jsou nezapomenutelné.
Dále nás červená značka vede prudce z kopce, aby jsme záhy vystoupali na vrch Spálenisko, od kterého je také něco málo vidět. Dále nás značka vede ze 400 metrů do 300, k rozcestí Nad Loubím. Dále míjíme hřbitov a kopírujeme tok Loubského potoka, který zde teče romantickým skalnatým údolím. Cesta nás vede jižním okrajem Ludvíkovic a poté se noříme opět do lesa. Přicházíme k nějakému altánku.
Vyhlídka Labská stráž, jež je dnes v dezolátním stavu, byla součástí Císařské promenády na Leopoldově výšině. Z vyhlídky je vidět Labe, Přípeř, Sněžník a Horní Žleb. O kus dál se nachází Sněžnická vyhlídka, ale ta je zarostlá. Poslední cíl dneška je nedaleko a jde o Stoličnou horu. Když přicházíme na vrchol, je opět zataženo.
Stoličná hora, nazývaná též Kvádrberk, je stolová hora v nadmořské výšce 289 m na pravém břehu Labe na severním okraji Děčína. Původní název "Quadeberg", či česky Kvádrberk, je odvozen od germánského kmene Kvádů. Správný název hory tedy zní "Kvádský vrch." Na vrcholu se nalézá obelisk vztyčený v roce 1879 u příležitosti stříbrné svatby císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty. Z vyhlídkové plošiny je vidět údolí Ploučnice v Březinách, Velký i Malý Chlum, Děčín se zámkem i Patýřskou stěnou a Sněžník.
Pak už stačí jen sejít po posledních schodech výpravy a zamířit k nádraží. Na silnici v ulici Loubská poutá ještě pozornost zřícenina Pravoslavného kostela, který chátrá od roku 1989, kdy vyhořel.
Dnes jsme nachodili 20 km. Počasí vydrželo i dnes bez kapky, i přesto, že že se střídalo slunko s mraky. Opět se potvrdilo, že Děčínsko je prostě "Krása na dosah ruky."

Údolí Suché Kamenice, Belveder s výhledem na Žleb, Růžová vyhlídka s výhledem na Sněžník,
Stoličná hora a Děčín







úterý 22. října 2013

Podzimní Jeřabina

Je podzimní úterý a doba inverzí. Sedím dopoledne za oknem a přemýšlím, jestli vyjet a kam. Loni jsem přece byl na Bouřňáku a byly to nádherné scenérie. Slunko svítilo a pode mnou bílá poklice. Podle webových kamer by to mohlo být dnes stejné. Třeba z takové Jeřabiny. Po 12. hodině vyjedu a uvidíme. Jeřabina je opravená rozhledna nad Litvínovem v Krušných horách.
Nakonec nasedám do vlaku až ve 13.30 a výstupní stanice bude Litvínov. Jenže již před Mostem se zjevuje slunko, takže je jasné, že bílá poklice dnes asi nebude, ale mohlo by nahoře být daleko viditelno.
Ze zastávky Litvínov město se vymotám z města přes Chudeřín a Hamr. Projíždím Janov a přesto, že už déle svítí slunko, zde je stále "zataženo." Už ať jsem v tom lese. Co jsem chtěl, to mám. Nad Janovem začíná nemilosdrné stoupání, z výšky 300 m n.m. Po několika serpentinách se celkem rychle ocitám o 200 metrů výš a za rozestoupeným lese už mne čeká ves Křižatky. Kus nad ní je odbočka k vodní nádrži Janov, na říčce Loupnici. Já stoupám o dalších pár serpentin a o 200 metrů výš, kde dojíždím cyklistu. Ten zřejmě šlape až do Mníšku. Nad hranicí 700 m n.m. se již objevuje rozhledna mezi stromy a to znamená opustit silnici a pokračovat necelý kilometr po lesní cestě. Po chvíli však tlačím a tak se dostávám až k rozhledně, do výšky 788 m n.m.
První dřevěnou vyhlídkovou věž zde otevřel německý mostecký turistický spolek roku 1884. Jednalo se o 3 metry vysokou kamennou podezdívku, na které stála 11 metrů vysoká dřevěná nástavba s krytým ochozem. Věž v roce 1908 poničila větrná bouře a po válce se spolek rozhodl rozhlednu obnovit. Nová stavba byla otevřena v září 1929. Po 2. světové válce rozhledna opět zanikla, takže po ní zůstaly pouze původní základy, do nedávna ponechány svému osudu. Na jaře 2009 byla zahájena obnova rozhledny, do podoby vyhlídkové věže z roku 1929. Slavnostní znovuotevření rozhledny proběhlo 28. června 2009. Rozhledna je volně přístupná.
Vystoupal jsem na ochoz, ale výhled nic moc. Opar je dnes vyšší, než Jeřabina a mlha v údolí už se také rozpustila. Účel sice nesplněn, ale já si připisuji třetí zářez na jeřabinské pažbě. První byl ještě na torzu, v roce 2008.
Je dokocháno a je čas vyrazit. Pod rozhlednou potkávám mladý pár, který mne zde vystřídá a po překonání mnoha kořenů, se ocitám opět na silnici. Zpět bych rád jel přes Novou Ves a lesem je zkratka po cestě, že si nemusím zajet do Mníšku. Volím lesní cestu naproti cestě z Jeřabiny. Měla by se stáčet doprava, což se chvílema děje. Pak se ale přestávám orientovat a po deseti minutách jízdy mi dochází, že je něco špatně. Když se ocitám v údolí potoka, je rozhodnuto. Přes Novou Ves se nepojede. Teď jen počkám, kde mne cesta necesta vyplivne. Plivanec dopadl na okraj Křižatek. No nic, snaha byla, jede se holt zpět do Janova. Ještě jednou tedy projedu neveselým místem a stočím to na Horní Jiřetín. Tam se jede nečekaně a nevítaně do kopce. Nicméně jsem se tam doplazil. Pak už opravdu letím jen z kopce.  Míjím poštu, kostel s viaduktem zrušené trati a opouštím Jiřetín směrem na Komořany. Dnes to asi nevypadá, že by se mi chtělo až domů a tak volím variantu přes nezáživný úsek Zálužím a kolem chemičky. Až když jsem pod Hněvínem a koukám na hodinky, tak polevuji v tempu. Na nádraží přijíždím dokonce půl hodiny před 18. hodinou, kdy odjíždí vlak do Loun.
 37,3 km, 636 nast. m., 780 m n.m. stačilo dnes bohatě.






pondělí 21. října 2013

Údolím Ohře přes Nebesa, od svítání do setmění

Je právě tolikátého, kolikátého je a na dnešek jsem si zvolil po delší době nějakou "Varyádu." To znamená projížďka po Karlovarsku. Na druhou variantu se nakonec nedostalo, počasí se umoudřilo a já nemusel do Krušných hor díky inverzi. Tisovský vrch a Klínovec se tedy nekoná.

Nejprve na Himlštejn

Údolím Ohře už to také znám jak své boty, ale při podzimní atmosféře by mne přece jen mohlo něco překvapit.
Z Karlových Varů tedy mířím po proudu Ohře, do Dalovic. Zde se propletu ulicemi a pokračuji po cyklostezce č. 6, která překvapivě nevede podél Ohře kolem hlavní silnice na Kyselku. Dříve se cyklostezka značila číslem 204. Přes Bor a Stráň se dostávám nad údolí, které se přede mnou rozevřelo a je na něj pěkný pohled. Poté klesnu do Radošova.
Zde je kostel sv. Václava a dřevěný krytý most přes Ohři. V Radošově se brodila řeka odjakživa. První most tu stál od roku 1366. Od té doby zde stálo několik mostů, z různých příčin. Předposlední vyhořel v roce 1986, kdy po něm zbyly jen pilíře. Až v roce 2001 započala příprava rekonstrukce a v roce 2003 byl nový most uveden do provozu. Na celém toku řeky je takovýchto mostů více.
Přes kopec se přehoupnu do Velichova a dále míjím Hradiště, kde je soutok s Bystřicí a brzdím ve Vojkovicích. Odsud chci jet po cyklostezce, vedoucí ve svahu Doupovských hor, ovšem už bez asfaltu. Zde se údolí více otvírá a přes Jakubov už stoupám po polní cestě. Nedávno pršelo, takže je jasné v jakém stavu cesta je, ale když se jede pomalu tak člověk nemusí být jako prasátko. Tuto variantu jsem zvolil díky pěkným výhledům do údolí. Vrcholky Krušných hor vidět nejsou, ale klube se slunko a hraje si s barvami listí. Vpravo se tyčí do nebes vrch, který za nedlouho navštívím a severně vykukuje hrad Hauenštejn. Pak už jen sjíždím, stále ve střehu, do Stráže nad Ohří. Odsud je to kousek mezi nebe a peklo. Ve Stráži se do Ohře vlévá Pekelský potok, tekoucí z osady Peklo, severně od Stráže. Nad ním se tyčí kuželovitý vrch Nebesa. Na něm je zřícenina hradu Himlštejn, můj hlavní dnešní cíl. Zamykám kolo pod vrcholem a nahoru jdu pěšky i přesto, že někteří nahoru jeli i s kočárkem. Místy je svah prudký a procházka také neuškodí. Slunko si prosazuje svou čím dál častěji a kochám se žlutavou nádherou bukového listí, kterého je ve zdejším lese drtivá většina. Zdolala jsem 300 výškových metrů a stojím na vrcholu Nebesa, ve výšce 638 m n.m.
Himlštejn (Nebeská skála) je zřícenina hradu. Vznikl až v 15. století, poprvé připomínán roku 1434 jako sídlo nově oddělené části panství Hauenštejn. Koncem 15. století patřil Satanéřům, za nich opraven, po roce 1528 v majetku Šliků, za nichž zpustl. Ze zříceniny se zachovalo opravdu velmi málo, dvě brány, propadený sklep a kus zdi a na vrcholu kopce ještě můžete najít základy zříceného paláce, nebo věže. Výhled z vrcholu kopce je omezený, nejvýraznější na západ k Doupovským horám, Andělské hoře a Slavkovskému lesu.

Z Nebes až ke Slunci

Dnešní úkol je splněn, ale zlepšilo se počasí, tak proč nepokračovat. Do Klášterce a pak se uvidí. Ze Stráže volím opět cestu po pravém břehu, tím se vyhnu hlavní silnici. První na ráně je závod Karlovarská Korunní s.r.o. Jde o známou minerální vodu, třetí nejprodávanější u nás. Tu objíždím jižně a po chvíli přijíždím do obce Korunní. Kousek dále je za ohradou pro krávy skála, která je přímo nad řekou a je z ní pěkný pohled na řeku a protější břeh, zdobící čedičová žíla Boč. Následuje další víska Kamenec, za níž už se zjevuje Okounov a jeho dominanta, kostel sv. Vavřince. Zde jsem už ve slušné výšce nad Ohří. Napadlo mne navštívit restauraci za řekou, v které jsme byli na jaře s Františkem. Padám tedy k Ohři a trati. Název stanice je Perštejn. Ten je výše, nad vsí Lužný. Restaurace se jmenuje Slunce a je právě v Lužném. Otevřeno mají teprve hodinu, ale v poledne na mne zbývá už jen Segedín. Ten já ale moc rád. Nedá mi to a píši Frantovi, který volá ještě než se pustim do guláše. "Nazdar srabe, co mi lezeš do rajonu?"
"To víš, jedu kolem, tak jsem zavítal."

Náhlé setkání

Pak jsem volal Tomášovi, který se vrátil z Českolipska. Odpoledne vyráží vlakem do Podbořan a nakonec se domlouváme, že se potkáme někde na pivě.
Z Lužného jsem zvolil cestu přes Černýš. Zde je také pěkná skalní vyhlídka na Ohři. Pod hradem Šumburk už jedu přímo vedle řeky a přijíždím k Lázním Evženie. Ty už předvěstí město Klášterec. Do centra však nepojedu. Opět přejíždím na pravý břeh a pod dalším hradem, Egerbergem, pokračuji přes Rašovice, Zásadu, Pokutice a záhy už se objevují věže města Kadaně. Brzdím na mostě, protože pohled přes řeku na město s hradbami je neokoukatelný. Nabírám směr Rokle, která je opravdu v údolíčku. Volá Tomáš a upřesňujeme si pozice. Trochu si prodloužím trasu, abych zbytečně nečekal. Na křižovatce u rozvodny Hradec odbočuji doprava na Vinaře, kudy už jsem letos jel, takže vím co čekat. Přes Zahořany se ocitnu ve Vilémově, na řece Liboci. Ještě stačí popojet do Račetic a tam počkám na "hradoznalce" Tomáše. Ten přijíždí za 10 minut a společnou stopou pokračujeme do Libědic, kde je jeho oblíbená občerstvovací stanice.

Nakonec až k domovu

Liboc nás ještě doprovodí do Sedčic, kde se na chvíli rozloučíme a vystoupáme do Žaboklik. Východně ve svahu svítí domy vsi Větrušice. Tam je ze Sedčic také vyhlášený kopec. Ještě jsem ho nejel, ale jistě na to někdy dojde. Za Žaboklikami už jedem po notoricky známé trase, přes serpentiny do Libočan, kde Liboc končí svou pouť v Ohři a v Žatci se rozloučíme. Teď už jsem rozhodnutý dojet do Loun, což bych měl zvládnout do setmění. Přes Stekník, Hradiště, Lišany a Postoloprty mířím nezadržitelně do Loun, kde tachometr ukazuje 101, 4 km, 995 nast. m., 471 m n.m. Dnes jsem zazanamenal další milník. Když nepočítám domovské krajské město Ústí nad Labem, tak Karlovy Vary jsou první krajské město, z kterého jsem dojel na kole až domů.

Údolí Ohře u Radošova, okolí Stráže, Nebesa, Himlštejn, pohled na Doupovské hory,
skalní vyhlídka u Kyselky, v Černýši








sobota 19. října 2013

Hrady západních Chřibů

Druhý víkend v říjnu (12.,13.10.) jsem chtěl podniknout poslední delší výlet letoška. Favoritem bylo Opavsko a když slibovali na Moravě o 10 stupňů teplejší počasí než v Čechách, začalo se to blížit realitě. Nakonec jsem zvolil Moravu jižnější, díky menším předpokládaným srážkám. Z Loun jsem do Starého Města u Uherského Hradiště zvládl dojet na 2 přestupy, v Praze a Olomouci. Před 12. hodinou jsem mohl nasednout na kolo a vyrazit na přejezd Chřibů. Počasí bylo sice polojasné, ale opar jak v prádelně. Čili teplota dobrá, ale na rozhlížení mohu zapomenout.

Hrady západních Chřibů (12.10.)

Dnes mám v plánu 2 - 3 hrady a tak začneme zámkem. Ten se nachází v Buchlovicích, kam to bylo z nádraží, přes Zlechov 8 km. Je zde celkem živo. Buchlovice jsou obyčejná vesnice, ale zámek mají pěkný. Avšak ani na nádvoří se člověk nepodívá gratis, jak to bývá v jiných případech. Platím tedy 40 Kč a jdu se kochat na nádvoří a do zahrady.
Celý barokní komplex se skládá ze dvou zámeckých budov a rozsáhlého parku. Historie zámku navazuje na dějiny nedalekého hradu Buchlova. Jan Dětřich z Petřvaldu, postavil zámek pro svou manželku Eleonoru, pro kterou byl hrad příliš chladný. Zámek je ve stylu italského baroka a dostavěn byl v roce 1707. Svou současnou podobu získal až v prvních dvou desetiletích 20. století.
Dále na hrad Buchlov jsou 2 možnosti. Buď delší cestou po silnici, nebo po žluté značce, přes Zahrady a Chrastě. Já volím 2. variantu. 250 výškových metrů není zas tolik, pro případnou lesní cestu. Prvních 2,5 km do místní části Chrastě se jelo po silnici, ale nakonec jsem skončil pouze v triku, protože teplota a sklon silnice tomu tak chtěly. Bylo krásných 18 stupňů. Zbytek cesty pod Buchlov byl ve stylu podzimní poezie. Barevné, převážně žluté listí s kulisou hradu na vrcholu kopce nechaly zapomenout na dřinu. Slezl jsem pouze jednou, kdy cesta klouzala a vedla přes kameny. Na rozcestí Pod Barborkou se přidala červená značka, po které jsem se dostal na rozcestí Pod Buchlovem. Odsud už to na hrad bylo snadné. Na hradě jsem zaplatil vstupné na nádvoří. Na věž jsem nešel, protože výhled stále neuspokojivý. Dále se pořádají na hradě prohlídky s průvodcem. Navštívil jsem i galerii, v které si například můžete koupit keramický, 1,5 metru vysoký kříž za 20 000 Kč.
Buchlov byl vybudován v první polovině 13. století na jednom z nejvyšších vrcholů Chřibů, ve výšce 509 m n.m. Postaven byl v románsko-gotickém slohu a později upraven renesančně. Od roku 1751 zůstal Buchlov trvale neobydlen, avšak zásluhou posledních majitelů, hrabat Berchtoldů z Uherčic, nechátral. V roce 1945 přešel Buchlov společně s kaplí sv. Barbory do vlastnictví československého státu a byl zařazen do souboru památek I. kategorie. Hradu vévodí 35 metrů vysoká věž s vyhlídkou, z níž je výhled na Chřiby, Hostýn a za dobrého počasí i na Pálavu či dokonce do Vídně.
Za další cíl jsem si vybral hrad Cimburk, za kterým musím přes hřebeny Chřibů. Pokračuji po silnici, kudy vede červená  a zelená značka. Po druhé z nich si krátím cestu na hlavní silnici E50 a přes ní pokračuji po zelené značce pod Holý kopec. Cestou odbočuji ke Kamenné studánce, která je udržovaná a opatřena stolkem a lavičkami. Na rozcestí Pod Holým kopcem měním směr i barvu značky. Červená a cyklostezka č. 5155 mne provedou kolem Holého kopce, na jehož vrcholu leží hradiště. Stoupám po silničce a vjíždím do lesa, kde na značce nějaký vtipálek předělal nápis "nebezpečný úsek"  na "nebezpečný sex." Chtěl jsem se zeptat mladíků na kolech přede mnou jak to s tou značkou je, ale byli rychlejší. Přes rozcestí Na Pile pokračuji stále vzhůru, pod vrchol Hroby a brzdím až téměř na vrcholu Ocásku. Na jeho vrcholu stávala kdysi rozhledna, která byla z bezpečnostních důvodů zbourána v roce 1956. O kus dále je rozcestí Pod Kazatelnou. Po červené značce dále rovně a doprava se přijde ke skalnímu útvaru Kazatelna.
Jde o vymodelovaný 8 m vysoký skalní útes. Do jeho slepencově-pískovcového těla byly vytesány schody, vedoucí na vrchol skály. V roce 1972 někdo na vrchol umístil dvojramenný kříž, údajně jako protest proti tehdejšímu totalitnímu režimu. Kdy a komu tato upravená přírodní kazatelna sloužila se přesně neví. Díky vykácenému svahu je ze skály výhled na protější svah údolí Kyjovky, na přehradu Koryčany a hrad Cimburk.
Červená značka vede zřejmě prudkým svahem, tak dále pokračuji po cyklostezce a na rozcestí U Křížku se chytám žluté značky. Ta klesá po lesní cestě k silnici, kde jí vystřídá zelená a já brzdím u zříceniny hradu Cimburk, který je kupodivu v okrese Kroměříž. Ten se od onoho města táhne jihozápadním směrem, až ke Koryčanům.
Původně gotický hrad nad údolím Kyjovky, dal postavit Bernard z Cimburka kolem roku 1330. Poté na něj přesídlil z původního hradu Cimburk u Městečka Trnávka. Je představitelem hradní architektury první poloviny 14. století, s výraznými prvky francouzské fortifikační architektury. Protáhlá dvouvěžová bergfritová dispozice z něj činí památku prvořadého významu. Hrad byl opuštěn a nechán napospas chátrání v 18. století, kdy již nehrozilo nebezpečí tureckého vpádu. Díky skupině příznivců hradu, občanskému sdružení Polypeje, nastal po roce 1994 obrat k lepšímu.
Dalo by se říci, že už mám dnes splněno, ale je teprve před 17. hodinou a do Koryčan kousek. Dám si do třetice tedy ještě 1 hrad, konkrétně Střílecký. Po zelené značce se vracím na rozcestí a po cyklostezce sjíždím k začátku vodní nádrže Koryčany, na řece Kyjovce. Dále proti proudu, na rozcestí Nad Přehradou, kde se ponořím opět do lesa. Čeká mne poslední stoupání, konkrétně 250 výškových metrů na čtyřech kilometrech. Kopec není strmý, dá se vyjet celý. Jsem opět nad 500 metry nad mořem a vítá mne vrch Hrad, který tuto výšku převyšuje o dalších 52 metrů. Na něm se nacházejí zbytky Stříleckého hradu.
Střílecký hrad, též zvaný Střílky byl založen v polovině 13. století, aby střežil důležitou obchodní cestu Chřibami. Poté co ho získali páni z Ojnic už ztratil význam a zpustl. Jako pustý se připomíná roku 1542. Dochovaly se z něj skromné ruiny válcové věže a část zdiva hradních budov. Od hradu se naskýtají dílčí výhledy.
Stejnou cestou jedu zpět k přehradě, která je nepochopitelně oplocená. Viděl už jsem spousty přehrad pro pitnou vodu, ale oplocená nebyla žádná. Soumrak už je za dveřmi, tak spěchám do Koryčan, kde dnes budu nocovat. Jede se z kopce, podél Kyjovky a do Koryčan přijíždím již za soumraku. Celý den bylo příjemné teplo, jak slibovali. Penzionu Domov dávám jedničku s hvězdičkou. Fajn ubytování za rozumnou cenu.
Řeka Kyjovka (zvaná též Stupava) je malá řeka pramenící na jižním svahu Vlčáka v Chřibech. Protéká Koryčanami a dále kopíruje Ždánický les a Vlárskou dráhu až do Kyjova. Pod ním, již v regulovaném korytě vstupuje do krajiny Dolnomoravského úvalu, kde protéká Hodonínem a pod Lanžhotem se vlévá do Dyje, v oblasti jejího soutoku s Moravou, nedaleko rakouského Rabensburgu, v nadmořské výšce asi 150 m. Délka toku činí 86,7 km. Na jejím toku je jediná přehrada, Koryčany.
Město Koryčany leží v jihozápadní části okresu Kroměříž, na úpatí Chřibů, v údolí Kyjovky. Žije zde kolem 3000 obyvatel. Dominantou města je kostel sv. Vavřince na náměstí.
Dnešní trasa měřila 42,7 km, při které jsem nastoupal 939 metrů a vystoupal až do 538 m n.m.

Zámek Buchlovice, hrad Buchlov, Kazatelna, hrad Cimburk, Srřílecký hrad (posl. foto)










Přes naftařský ráj k Vyškovu (13.10.)

Opouštím Koryčany a v městečku je klid. Čeká až ho sluneční paprsky pokropí živou vodou. Je 8 hodin ráno a jen hodiny si odbijí svých 8 úderů a opět utichnou. Sem tam zaštěká pes a přelétne nějaký pták. O něco pomaleji než on se vznesu nad město, abych pozoroval, jak slunce probouzí ještě spící Koryčany. Pomalu se sluneční svit přehoupne přes kopce a dá městu zlatavý nádech, přikrášlený podzimním listím.
Nad městem je křižovatka, od které spatřuji Ždánický les, osvícený sluncem. Nakonec volím variantu přes Jestřabice, místo údolím Kyjovky. Než se dostanu do jejího údolí, k Jestřabické zastávce, dvakrát mne terén pohoupe. Tak jak bylo před chvílí slunko, je zde, v údolí Kyjovky, na východní hranici Ždánického lesa, mlha. Jaký div, že zde na trati Brno - Uherské Hradiště je dvojkolejná trať. Tu bych zde nečekal. Za 2,5 km k rozcestí Haluzická hájovna projely 2 vlaky slušnou rychlostí. Od rozcestí už se cesta zvedá. Čeká mne 200 metrů převýšení na nejvyšší vrchol Ždánického lesa. Cestou stavím u studánky Bezdýnka. Své jméno dostala podle bezedné bažiny, v které utonul sedlák s povozem i koňmi, když neposlechl rad zjevivší Panny Marie. Když se začíná perfektní silnička v podobě cyklostezky kroutit, dojíždí mne cyklista. Chvíli si povídáme a hned cesta utíká lépe. Za chvíli jsme byli na rozcestí U Kříže, kde jsme se rozloučili. To už jsem nad hranicí 400 metrů nad mořem a na nejvyšší vrchol Ždánického lesa zbývají 2 km. Následuji tedy červenou značku. Po 2 km jsem opravdu u cíle, na nejvyšším místě dnešní projížďky. Je zde rozcestí, klid a nízká mlha se proplétá mezi korunami stromů.
U Slepice je kóta 437 m n.m., rozcestí a hlavně nejvyšší vrchol Ždánického lesa. Místo takto pojmenoval budoucí kníže Alois II. z Lichtenštejna na počest tetřeví slepice, která ho zachránila před divočákem. Budoucího knížete probudil její hlas těsně před útokem bachyně. Na vrcholu, který je kus dál se nachází jeden z mnoha ropných vrtů. Ty jsou posety po celé východní části pohoří. Jinak je to jeden z nejmíň zajímavých nejvyšších vrcholů, které jsem zatím navštívil.
Ždánický les je plochá vrchovina na jižní Moravě, v okresech Hodonín, Vyškov a Břeclav. Na východě se zvedá z údolí Kyjovky, pokračuje přes Dambořice, Klobouky a na západě končí v Hustopečích.
Mlha je, že by se dala krájet, ale další nejvyšší vrchol pohoří je dobyt. Na vrcholu ještě stavím u ropného vrtu, který je v oploceném areálu a pokračuji na západ k rozcestí Červený kříž. Cestou míjím ještě pár opolocených pozemků, ale těžko říci, jestli i toto jsou ropné vrty. Na křižovatce silnice s lesní cestou opravdu stojí červený kříž a přes silnici altánek pro turisty. Následuje dlouhý, pozvolný sjezd do Bučovic, kde mne zajímá místní zámek.
Bučovický zámek byl postaven v letech 1575-85 v renesančním slohu, severoitalským mistrem Pietrem Gabrim. V roce 1633 se začlo s barokními úpravami, včetně kašny na nádvoří. Od roku 1681 přestal zámek sloužit jako panské sídlo. Od té doby žádné závažnější stavební úpravy nenarušily jeho italský renesační charakter. Zámek byl vyhlášen  v roce 2001 národní kulturní památkou.
Projíždím celé Bučovice a za kostelem Panny Marie mne čeká stoupání nad město. Tam už jsem v Litenčické pahorkatině, což nejsou drastické kopce, ale sem tam se terén vlní. Projíždím ves Bohaté Málkovice a příjíždím do Bohdalic. Mlha se stále drží, takže z nějakým dalekým rozhledem z Holého kopce, který je další můj cíl, nemůžu počítat. Z Bučovic jsem vystoupal 100 výškových metrů a ještě zhruba 50 mne čeká na vrchol Holého kopce.
Holý kopec (374 m) je nevýrazný vrchol mezi Bohdalicemi a Manerovem. Na vrcholu se nachází vodojem, na který je přidělaná vyhlídková plošina a slouží jako rozhledna. Jako rozhledna toto sice nevypadá, ale za vyfoukaného vzduchu by jistě byl rozhled nečekaně daleký, ale dnes mám prostě smůlu. Tímto zavrhuji rozhlednu na Chocholíku u Drnovic a už mne tedy čeká jen sjet do Vyškova, kde bude dnešní konečná. Za Zouvalkou je na Vyškov pěkný pohled. Odsud je to už jen z kopce. Na vlak mám necelé 2 hodiny času. Dost na prohlídku města, která začíná v cukrárně kus od centra.
Vyškov (22 000 obyvatel) je okresní město ležící v severní části Jihomoravského kraje na řece Hané, asi 30 km severovýchodně od Brna. Leží téměř uprostřed Moravy na rozhraní Drahanské vrchoviny, Litenčických vrchů a nížiny Hornomoravského úvalu. Na Masarykově náměstí stojí renesanční radnice, morový sloup a barokní kašna. Západně od náměstí je kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl gotický, přestavěn barokně. Další významnou památkou je zámek, který byl původně gotickým hradem z 15. století, ale byl přestavěn dle projektu Giovanniho Pietra Tencally v letech 1665 až 1682. V zámku je v současnosti umístěno Muzeum Vyškovska.
Je dobojováno a já odjíždím, již za polojasného počasí. Mlha se dala na ústup už před více jak hodinou, takže jsem si přece jen trochu slunka užil. S přestupem v Přerově se ocitám v Olomouci, kde mne dnes čeká premiéra v Pendolinu. Měl jsem samostatné sedadlo, takže pohodlí bylo. Stevardky se o vás postarají jak o nemluvně a při příjezdu do Prahy si poslechnete Vltavu. Ne od Daniela Landy, ale od Béďi Smetany.
Dnes jsem ujel 47,8 km při 642 nastoupaných metrech. Za dva dny v Chřibech a na Vyškovsku jsem ujel 90,5 km.

Koryčany od jihu, U Slepice - rozcestí, ropný vrt, zámek Bučovice,
Holý kopec, Vyškov - zámek, radnice











čtvrtek 17. října 2013

Nejzápadnější bod České republiky

Tak dlouho jsme s Frantou plánovali výlet do Röhrnbachu za Králem Šumavy, až jsme se nakonec museli spokojit s jednodenním výletem do západního výběžku naší republiky. S nápadem přišel Franta, i přesto, že už tam byl loni. Ale jemu je to jedno. Jak tam lítaly kulky nad hlavou, tak jede kamkoliv, ať tam již byl či ne. Já jsem rád, že zas nebudu jednou muset dělat navigátora, když mám s sebou zkušeného průvodce. Honsová, Zárybnická i norští meteorologové předpověděli dobré počasí, tak není co řešit. Jen náš kamarád Tomáš měl omluvenku, kvůli práci.
Do Chebu využíváme opět nejrychlejší spoj, což je rychlík Excelsior. Tipujeme, že v Chebu by nás mohla do Aše svézt regionova, avšak tušíme "kuférek" řady 810. K našemu překvapení nastupujeme do Regiosharka. Z něj vystupujeme až na konečné, což je Aš - město, ve výšce 668 m n.m.
Za první dnešní cíl jsem si prosadil vesničku Podhradí. Podle názvu je patrné, že se nachází pod hradem. Z nádraží sjíždíme na Hlavní ulici a za kruhovým objezdem pokračujeme po Saské. Ta nás vyvádí z města a my pozvolným klesáním, podél Ašského potoka přijíždíme po pěti kilometrech do Podhradí. Zde se nachází nejstarší evangelický kostel v Čechách a vedle něj zřícenina hradu Neuberk. Z hradu se dochovala 22 metrů vysoká válcová věž, obvodová hradba a zbytky zdí dalších objektů, jako například Dolní zámek. Hradní zříceniny jsou volně přístupné a mne konkrétně se toto místo velmi líbí. Těžce konkuruje hlavnímu bodu dnešního programu. Na návsi míjíme již zavřenou hospodu, kde měl kdysi František "kamaráda." Ten prodával turistické známky za 30 Kč, které tehdy byly za 25 Kč. Franta si jí nekoupil se slovy: "nebudu podporovat zloděje." Dnes kroutil hlavou, když na obecním úřadě známku koupil za 20 Kč. Občas je to holt paradox.
Jedeme zpátky na křižovatku, kde není ukazatel na ves Krásná, kterou ale potřebujeme projet. Na rozdíl od Podhradí, ves Krásná svému jménu čest nedělá. Z návsi nejedeme po červené, ale po modré, kterou kopíruje cyklostezka č. 2059. Ta nás vede mimo vrchol Štítarského vrchu, což já vůbec nevnímám, ale Franta má zjevně velkou radost, že jsme s tim hezky vyběhli. Jedeme kolem bývalé roty a přijíždíme do zaniklé obce Újezd, kam se ke konci cesty jede po lesní cestě.
Újezd (Mähring) byl založen nejspíš v roce 1300, kde žilo zhruba 20 obyvatel. Ležel 2 km od německých hranic, ve výšce 660 m n.m. Konec 2. světové války zasáhl ves jen okrajově. Po odchodu posledních rodin v srpnu 1946 se nové osídlení neplánovalo a tak byl v roce 1953 Újezd zbourán. Dnes tu stojí pouze kříž a památky po zdejším hřbitovu.
Z Újezda pokračujeme směrem k hranicím, ale není to ten nejlepší směr. Za potůčkem se napojujeme na signálku a po ní jedeme kus zpět a doprava přijíždíme k památníku obětem 1. světové války. Ten byl vytvořen v roce 1925. Naproti němu stála škola. V roce 1992 byl památník nalezen poražený v trávě, ale v následujících letech byl českou stranou opět postaven.
Z Újezda sem vede modrá značka, kterou nemám ve své mapě. Vydáváme se po ní dále a po chvíli projíždíme kolem Mostu Evropy, ale u něj se zastavíme až na zpáteční cestě. Nejdříve nás čeká hlavní bod dešního programu. Poslední úsek k němu však je těžce sjízdný. Cesta je totiž spíše pro pěší. Po chvíli hopsání a kličkování mezi stromy přijíždíme na jeden z významných geodetických míst naší vlasti.
Nejzápadnější bod České republiky spousta lidí často hledá na Trojmezí Čech, Bavorska a Saska. Dřívější styk hranic ČSSR, NSR  a NDR je sice také zajímavé místo, ale nejzápadnější bod leží zde, v katastru obce Krásná. Místo označuje nenápadný dřevěný kolík na místě, kde Újezdský potok přijímá zprava malý potůček a mění se v Mähringsbach. Místo je dnes turisticky upraveno. Zavedli sem modrou značku a dodali informační tabule. Dále je zde soustava pěkných rybníčků. Újezdský potok náleží do povodí Sály (Saale), čili Labe.
Místo se mi okamžitě zalíbilo. Sálá z něj klid a romantika. Zpět se vracíme po stejné cestě až k Mostu Evropy, též zvaný Most přátelství. Jedná se o dřevěný most, který byl postaven v roce 2008 na základech původního mostu u bývalého újezdského mlýna, přes Újezdský potok v blízkosti Panského rybníka.
Vjíždíme do Bavorska, kudy pojedeme dále. Po červené značce stoupáme na silnici a na následující křižovatce pokračujeme rovně, abysme záhy klesli k vesničce Neuhausen, kde je turistický hraniční přechod do Nových Domků, což je další zaniklá ves. Dále chceme na Benešův palouček. Nejsnažší cesta bude dále Německem, kde se napojíme na červenou značku a u osady Erbhaus bysme toto místo měli najít. U Erbhausu však nenacházíme žádné cedule, tak podle mapy přijíždíme na místo, které by mělo být správné. Něco, co by nás utvrdilo, že je toto opravdu ono místo však nenacházíme. Že jsme byli dobře nám potvrzuje paní, kterou potkáváme o kus dále. Benešův palouček je místo, kde 1. září 1915 přešel na cestě do emigrace hranici dr. Edvard Beneš. Pomník z r. 1947 byl nalezen po r. 1990, dnes stojí zrestaurovaný před budovou školy.
Přes pole, již na české straně nacházíme signálku a po ní přijíždíme na západní kraj Aše. Krátká zastávka v obchodě a dále pojedeme podél hranice, po signálce, k Ohři a pak dále do Chebu. Nejprve jedeme po hlavní silnici, z které před Mlýnským potokem odbočujeme na signálku, po které budeme pokračovat pár desítek kilometrů. To bude Franz zas ve svým živlu. Ještě, že nejede Tomáš, to by měl po srandě. Ale zase bysme neviděli historické hraničníky z 18. století, stojící u Nového Žďáru. Po dalších čtyřech kilometrech míjíme Kančí údolí, které neprojíždíme po cyklostezce, oklikou, ale přímo za nosem. Prudká stoupání a vzápětí klesání se stále střídají. Místo, kde kdysi řekl Tomáš Frantovi: "já se ti na ty signálky vy....kašlu," jsme zřejmě už nechali daleko za zády, ale člověk si na ně nemůže nevzpomenout a občas musí souhlasit. Za Jelením vrchem, v Polenském lese, se napravo nachází Ztracený rybník. Jelikož v mapě vodní plocha vyznačená není, zřejmě mu ten název sedí. Malá Žabka, tomu říkám roztomilý název pro rybník. Leží přímo u signální cesty, na Libském potoce, pod rybníkem Velká Žabka. Je jasné, že zde musíme na chvíli zastavit.
Myslel jsem, že budeme pomalu klesat, ale zatím jsme stále kolem 600 metrů nad mořem. To se konečně lomí až před Dubinou, což je další zaniklá ves a přechod do německého Hohenbergu, ležícím již na Ohři. Tudy však nejedeme. Kolem bývalé roty jedeme stále po signálce, až k přírodní rezervaci Rathsam. Rezervace chrání meandrující soutok Ohře a Reslavy a přilehlé mokřady. Leží na hranicích ČR a Německa. Přímo na hranici je přes Ohře neudržovaný most, po kterém přejíždíme i my. Člověk musí být opatrný při pohybu po mostě. Kus dál po toku Ohře je zřícenina Pomezná a začátek přehrady Skalka.
Posledních pár kilometrů po signálce nás vede na silnici u Pomezí nad Ohří. Projíždíme kolem vlakové zastávky. Po zjištění, že za 15 minut jede vlak už dále tedy nepokračujeme. Po chvíli přijíždí Desiro společnosti Vogtlandbahn, které nás doveze do Chebu, kde máme čas na pivko a ostatní laskominy. Jenže si to moc nevychutnáváme, protože bufet na nádraží zavírá nepochopitelně už v 16 hodin. "Konec pohostinství v Čechách" to nazval Franta a má pravdu.

Můj tachometr a Frantův nový Garmin edge ukázaly konečné údaje 54,6 km, 711 nast. m.,
696 m n.m.

Zřícenina Neuberk a Dolní zámek, Újezd, Nejzápadnější bod ČR, Most Evropy, 
historické hraničníky, Malá Žabka, Rathsam