Benátky pod Krušnými horami

Po třech dnech dešťů, jsem konečně mohl vyrazit na další vyjížďku. Inspiraci jsem dostal z časopisu Brána, když jsem si myslel, že už mne nic nového překvapit nemůže, obzvlášť v našem regionu. Chytám tedy vlak do Oseka, kam je to z Loun hodina jízdy.
První dnešní cíl bude Salesiova výšina, kam je to z oseckého horního nádraží kousek, ale do kopce. Salesiova výšina je nejvyšší vrchol Mostecké pánve a měří 422 m n.m. Původně pískovcové usazeniny se proměnily v křemenec a po postupném rozpadu vytvořili na vrcholu skalní městečko. Na vrcholu nejvyšší partie stál v 19. století vyhlídkový pavilon, z nějž dnes zůstaly nepatrné základy. Výhled už nyní není žádný, díky stromům. Název dostal vrchol podle Salesia Krügnera, opata oseckého kláštera. Od silnice sem vede značka naučné stezky a je to sjízdné na kole.
Vracím se zpět do Oseka a pokračuji do Hrobu, kde jsem minule nenašel základy protestantského kostela. Ty se nacházejí u kostela sv. Barbory. Protestantský kostel byl postaven v letech 1611 - 14. O 3 roky později byl vypálen a srovnán se zemí. V roce 1913 byly základy odkryty a zakonzervovány.
Dále mířím do Střelné, kde se za obcí v lese skrývá lovecký zámeček Střelná. Dnes v něm sídlí lesní závod. Další zajímavější lovecký zámeček je nedaleko. Dá se k němu dostat oborou od lesního závodu. Přijede se na silnici do Mstišova a pokračuje se na Dubí.
Lovecký zámeček Dvojhradí je osmiboká patrová stavba s ochozem v patře. Zámeček, který v 19. století navštívili i J. W. Goethe a L. van Bethoveen, slouží dnes jako restaurace. K němu přiléhá obora, kde jsem poprvé zblízka viděl divoká prasata a selata. Volně pobíhající! Ale spíš se lidí leknou. Můžou se zde i krmit, ale ne vlastním žrádlem. Naproti přes silnici je rybník.
Dále po silnici se dostanu na hlavní a po té dojedu do Dubí. Na křižovatce jedu po Ruské ulici, směrem na sever, čili do kopce. Tam by měly být lázně. Ještě se pro jistotu ptám a pokračuji dále. Přijíždím k hlavní atrakci dnešního dne. Slunce ozařuje světlý kostel s horami v pozadí. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby kostel nebyl jak z jiného světa.
Novogotický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie nechal postavit majitel panství Carlos Clary-Aldringen v letech 1897 - 1906. Jde o kopii kostela Santa Maria dell´ Orto v Benátkách. Tím je považován za nejsevernější benátskou stavbu světa. Věž kostela je vysoká 33 metrů a její střechu zdobí dvojitý benátský kříž. Dlouho zírám na tu kombinaci Benátek pod Krušnými horami.
Dále mne kamarád Martin, zdejší rodák, upozorňuje na vyhlídku Paraplíčko. Tak se ptám prvních místních lidí, které potkám. Po jejich navigaci se pouštím směrem, kam mne poslali. Cedule lázeňských okruhů mi nepomáhají, jelikož jsou nepřehledné. Nakonec se dostanu k hájovně Koliba, kde jsem skončit neměl. Už to chci vzdát, ale pak se pouštím opačným směrem po ukazateli a s přispěním jedné mladice nakonec Paraplíčko nacházím. Jde o vyhlídku s lavicemi a stříškou do tvaru paraple, opatřenou zábradlím. Výhled je pouze na část Dubí a Milešovku. Poté sjíždím k lázním, kde nacházím pouze jednu budovu Tereziných lázní.
Dubí opouštím směrem na Teplice, ale centru města se vyhýbám směrem na Řetenice. Kousek za tratí na Lovosice jedu zkratkou přes Hudcov, odkud je pěkný pohled na Krušné hory a také na mraky, které se valí od západu. Přes Zabrušany a Želénky přijíždím do Chotějovic. Odsud už je to kousek do Bíliny. To už mám kolem 40 kilometrů, ale sil téměř dost. Mračna se stahují, ale risknu to do Loun. Když nejvíc potřebuji spěchat, tak stoupám a stoupám. Černočerné mraky postupují pomalu, ale jistě. Nakonec kolem Mirošovic mne dostihnou, ale před obcí Kozly jim unikám. Těšil jsem se na duhu, ale ta nakonec nebyla. To, co na mne bylo mokré, tak uschlo jízdou z Rané do Loun.
Nakonec byla trasa dlouhá 66 km a nastoupal jsem 753 m n.m.

Salesiova výšina, základy kostela v Hrobu, zámeček Dvojhradí, kostel Panny Marie v Dubí, 
Paraplíčko s výhledem, Krušné hory od Hudcova, když se nad Bořní stahují mračna

Rokycanskem od severu k jihu

Kdo měl ten šílený nápad jet na šestidenní cykloakci, když jsou zmrzlý a Žofka? No já, kdo jiný! Tentokrát jsem se měl prohánět po Žďárských vrších,ale myslím, že Rokycansko bude dobrá náhrada. Stejně tak se raduje Tomáš, který má stejné volno, že pojede na Moravu.
Trasu dobývání Rokycan jsem zvolil postupným útokem od severu. Výstupní stanice byla Roztoky u Křivoklátu, na břehu Berounky.

14.5. - Od Berounky přes Skryje a Brno

Vlak přijíždí do Roztok po 8. hodině a je ještě celkem chladno. Koukám, kde bych se občerstvil, ale moc toho tu není. Nakonec si dávám kávu ve stánku u sympatické paní a v půl deváté vyrážím do terénu.
Sotva opustím Roztoky, už mírně kape. Když míjím dnes opuštěnou restauraci U rozvědčíka, pršet přestává. Projíždím pod první Čertovou skálou dnešního dne. Tato je přírodní památkou a zvedá se nad řekou Berounkou, pod obcí Hracholusky. Za zatáčkou se na protějším břehu tyčí mohutnější, Týřovické skály. Přes Týřovice je to přes kopec, tak zvolím červenou značku, kolem řeky. Cesta je slušná, vede kolem chat, ale později se zužuje a je celkem zarostlá. Jelikož je po dešti, tak mám za chvíli mokré boty. Před skryjským mostem už opět jedu po silnici. Po mostě se dostanu na druhý břeh a stoupám do Skryjí.
Ves má sice pouze 166 obyvatel, je zde muzeum trilobitů a památník J. Barranda. Od skryjského mostu po žluté značce je nad Berounkou zřícenina hradu Týřov. Na katastru obce se nacházejí dvě zeměpisné zajímavosti okresu Rakovník. Nejvyšší vrchol okresu Vlastec (612 m) a na jeho jihovýchodním úpatí leží nejjižnější bod okresu. Zároveň jde o trojmezí okresů Rakovník, Beroun a Rokycany. Nejznámější atrakci navštívím záhy.
Nejdřív ale překonám svah vrcholu Strážiště, kde je u silnice vyhlídka "U kříže." Je zde i panoramatická tabule s popisky. Dostávám se do 400 m n.m. a je logické, že jestli chci ke Zbirožskému potoku, musím klesat. Že to ale bude o více než 100 výškových metrů bych netipoval. Klesám dlouho, protože je silnice samá zatáčka. Osada Slap leží u křižovatky, takže nejde přehlédnout. Odsud vede modrá značka ke Skryjskému jezírku, kam se záhy vydám. Kolem hájovny jedu v sedle, ale sotva se ponořím do lesa, dále to nepůjde. Zamykám kolo u stromu, že půjdu k jezírku pěšky. Jenže to nebude jen tak. Zbirožský potok se tu dělí na tři části a pouze přes jednu vede lávka. Zbytek se překonává po kmenech stromů. Velká výtka tomu, kdo to má na starosti. Copak jsou turisté opice, aby lezli po stromech!? Nikdo není schopen k tak známému místu udělat dvě pitomé lávky!? No nic, já to nějak zvládnu, ale co lidé s holemi? Dále je cesta pěkná, podél potoka. Ještě se překoná jeden padlý strom a přichází soutěska, ke které se musí přes nevysokou skalku, ale nic náročného.
Přírodní rezervace Jezírka jsou dvě malá jezírka na Zbirožském potoce. Obě jsou téměř stejně veliké, 30 x 10 metrů. Na horním se nachází malý vodopád, který se dere průrvou mezi skalami. Já osobně jsem to čekal jiné. Jezírko spíš připomíná řeku pod splavem, ale jinak je tu pěkné prostředí.
Dále mne čeká cesta údolím Zbirožského potoka, kudy vede modrá značka. Mam však obavu z terénu, protože silnice tudy rozhodně nevede podél celého toku až pod Drahoňův Újezd. Místy jsou malé louže, ale většinou dobrý terén, který vede nejprve lesem a je to pěkná projížďka. Údolí se otvírá poprvé u Jankovského Mlýna. Chvíli cesta vede po silnici, ale záhy se zase mění v cestu. Po dalším kilometru přijíždím k Ostroveckému Mlýnu. Jde o roubenou stavbu s mansardovou valbovou střechou, z 18. století. Další v cestě stojí osada Terezín, kde převládají chaty a o kus dál leží Kozův Mlýn, též zvaný Němcův. Ten má i svůj rybník, u kterého už začíná silnice, po které se rád svezu. Ale musím jedním dechem dodat, že svezení podél Zbirožského potoka bylo nad očekávání pěkné. Být sucho, byl by to ještě hezčí zážitek. Cestou jsem přejížděl 3 lávky a 2 mostky.
Modrá značka ještě chvíli bude kopírovat silnici, aby jí před Sýkorovým Mlýnem opustila. Projíždím kolem lomu a za ním je křižovatka, kde se rozloučím se Zbirožským potokem a vyšlápnu si menší kopec do Drahoňova Újezdu. Odsud se potřebuji dostat do Chotětína a nejkratší cesta je dolů k říčce Koželužce a přes chatovou osadu. Zelenou značku nenacházím, tak pokračuji dále na jih. Cesta se pak začne zvedat, ale dovede mne správně na červenou značku, která směřuje na Čertovu skálu. Stoupat se dá v sedle až pod skálu, kde opírám kolo a na vrcholovou skálu, ve výšce 566 m, si už vyšlápnu po svých.
Čertova skála je buližníkový suk a na jeho vrcholu je skalní vyhlídka. Přesněji řečeno, z jeho vrcholové skály je výhled, převážně jižním směrem. Nejde o upravenou vyhlídku. Jako na dlani jsou Brdy a vrchol Brno, nebo Radeč? Každopádně je to můj další cíl.
Dolů jedu stejnou cestou a pak se dávám vlevo, po lesní cestě, která končí ve Švabíně, což je část Zbiroha. Přes Plískov a kolem vrchu Pečiště se dostávám na křižovatku a po hlavní silnici přijíždím do Lhoty pod Radčem. Hlavní silnici nechám být a pomalu stoupám na náves, kde je kostel a malý parčík. Dále mne nahoru povede červená značka. Ta vede k zaniklému hradu Mitrvald, který mne také zajímá. Na vrchol stoupá i slušná asfaltka. Tu pak ale radši opustím a držím se červené značky jako klíště. To má za následek, že musím chvíli tlačit, ale po chvíli přicházím k rozcestníku "Hrad na Radči."
Zaniklý hrad Mitrvald vznikl ve 14. století a o století později zpustl. Dnes z něj zbyly jen valy. Na úpatí je ale skalka a daleký výhled od severu k jihu. Dnes je daleký výhled a já poznávám Podhorní a Třebouňský vrch v Tepelské vrchovině, Vlčí horu, Vladař, Andělskou Horu, Doupovské hory a Klínovec s částí Krušných hor. Bezvadná podívaná z výšky 680 m n.m. Dále pokračuji po zelené značce, která pokračuje na kótu 718 m n.m.
Radeč je horský hřeben, který má ale více vrcholů. Samotný Radeč má 721 m n.m., ale kus východněji je vrchol Brno, s kótou 718 m n.m. Ten bývá v některých mapách označován za nejvyšší bod. Jde hlavně o to, že Radeč je nejvyšším vrcholem Křivoklátské vrchoviny. Na vrcholu Brno je bývalá měřičská věž a 60 m vysoký rozhlasový vysílač. Název pochází z doby národního obrození, na počest moravské metropole.
Společně se mnou přijíždí na vrchol jiný cyklista, zřejmě keškař. Po neznačené cestě se dostávám na silnici. Ještě předtím se pod vrcholem, na mýtině kochám pohledem na Ostrý, Čerchov a Zvon. Po silnici pokračuji k rybníku Habr a odtud do Volduch. Celou dobu se jelo z kopce. Po modré značce a silnici se z Volduch dostanete do Oseka, kde jsou 2 zajímavosti. Zámek na místě bývalé tvrze ze 17. století, dnes v soukromých rukách a zřícenina letohrádku Kamýk. Najdete ji na jižním konci Oseka, nad rybníkem Karásek. Romantické místo s pěkným výhledem.
Pokračuji západním směrem do vsi Litohlavy a dále na vrchol Vršíčku, kde je kostel Navštívení Panny Marie. Kostel se těsná na malém vrcholu, ale potřebám zřejmě stačí. Konečně přijíždím do Rokycan. Je zrovna zataženo, i když takhle bylo většinu dne. Přijíždím na docela pěkné náměstí a usedám do cukrárny. Do Dobřívi je to ještě 8 km a ještě uvidím, jak se tam dopravím. Vlak jede za hodinu, tak ještě kousek šlápnu do pedálů. Po cyklostezce č. 3 se ale jede bezvadně. Jediný kopec je v Hrádku a dále opět rovina. Celou dobu se jede podél Klabavy. Jižně nad Rokycanami spatřuji na vrcholu Kotle nějakou věž. O rozhledně nic nevím, ale později se dozvídám, že je tomu tak. Tu si ale nechám stejně na jindy.
Dobřív je sympatická ves, kde najdete pamětní síň Jindřicha Mošny, Švédský most a vodní hamr. Já zde najdu nocleh na dnešní noc. Po dlouhém dni, kdy mám v nohách 83 km a 1202 nastoupaných metrů, se doufám bude spát dobře.

Skryjské jezírko, Zbirožský potok a jeho údolí, Čertova skála a výhled na Brno,
Mitrvald a výhled na sever, vysílač na vrcholu Brno, Kamýk - letohrádek,
Rokycany - Masarykovo náměstí, Dobřív - hamr

15.5. - Bábovka, Vimberk a déšť

Ráno se probouzím do zataženého počasí. Z Hrádku jede vlak do Rokycan v 8:15 a ten bych rád stihl. Vyjíždím nakonec krátce po osmé a vlak vidím v zatáčce u lesa před Hrádkem, takže musím do Rokycan po svých. Ale po pěkné cyklostezce to zas taková újma není. Přijíždím tedy do rokycanského Infocentra a v 9 hodin chytám vlak do Svojkovic. Takový byl ranní plán.
Čtvrteční ranní Svojkovice, mrtvá to ves, tak kupuji svačinu a razím do kopců. Konkrétně na jihovýchod do obce Hůrky, od které se západně tyčí vrch Žďár, známý to kopec s hradištěm na vrcholu. Mne dnes však zajímá jiný kopec, s moučníkovým názvem. Ze vsi Horka pokračuji k rozcestí Hůrecká cesta, od které se zvedá východně cesta, kterou budu kopírovat. Jedu si, jedu a najednou zelená značka nikde. Přemýšlím, koukám a nakonec se vracím. Samozřejmě, že jsem přehlédl odbočku zelené značky. Následuji tedy značku až k rozcestí Bábovka. To bude mít Tomáš radost, že jsem sem konečně vyjel, když mi tento kopec kdysi našel na mapě. Dělám si vrcholové foto, i když rozcestí je pod vrcholem, ale to už je detail.
Dále mám na mapě žlutou značku, vedoucí do Melmatěje. Ale realita je jiná, značku nevidím. Ale cesta tu je pořád, tak se dám po ní. Sjíždím nad údolí Klabavy a následuji modrou značku k zaniklému hradu Vimberk. Ten stál na ostrohu nad Klabavou a byl založen ve 13. století. Zanikl ve století 14. a dnes se zachoval pouze obdélný objekt, zasekaný do skály.
Kousek od Vimberka do kopce, jsou Strašice. Když vjíždím do vsi, tak začíná drobně pršet. Zrovna dostávám hlad, tak parkuji v restauraci na oběd. Je po 11. hodině a zatím jsem toho moc nenajel. Po půl hodině opět zvedám kotvy, ale mraky kolem věští, že to asi nebylo poslední slovo, přitom jsem viděl předpověď, kde bylo lepší počasí dnes, než zítra. Jedu ke kostelu, kde by měla být i jakási zřícenina. Volám Tomášovi, ale ani po jeho navigaci nic nenacházím a jelikož opět prší, mám toho akorát tak dost. 8 stupňů a déšť není dobrá kombinace a tak svištím po silnici do Dobřívi a po již známé cyklostezce na Rokycany. Opět nemám štěstí na vlak z Hrádku. Tentokrát nejede vůbec, ale pršet už přestalo. Přijíždím do Rokycan a ve 13 hodin chytám vlak do Berouna a přes Rakovník se vracím domů. Valdek si holt musím nechat na jindy.
I na tu bídu jsem najel dnes 47 km, nastoupal 419 metrů a za 2 dny cykloturistiky na Rokycansku jsem viděl dost pěkného.

Žďár, Radnicko ze svahu Bábovky, pod vrcholem Bábovky, Vimberk

Když na Havranu opraví rozhlednu...

... tak pro mne rozhlednáře a kamaráda "Péesáka" Frantu je to jasný signál. Bohužel s námi nemůže náš kamarád Tomáš, jenž bude vykonávat zaměstnání, ale do party se hlásí ještě světoběžník Martin. Kde jinde může být základna, než U planety v Halži, z čehož se již stává kultovní místo. Všechny možné rosničky nakonec věštily dobré počasí, tak budeme doufat, že to bude pravda. Plánované trasy by nás měly dovést i do pohraničního Bavorska.

5.5. - Waldnaabquelle, Entenbühl, Havran

5.5. v 5:05 vyjíždíme z Mostu a v 8 hodin jsme v Plzni, odkud použijeme "osobák" směr Mariánské Lázně. Výstupní stanice je Brod nad Tichou, která se zde jmenuje Hamerský potok. Na křižovatce u nádraží nabíráme směr Tachov, kam se jede přes Lom a cestou se třikrát přejíždí trať. Ta se tu vine hezky po vrstevnicích, ale my si musíme ty převýšení vyšlápnout. Není to však nic drastického. V Tachově je první občerstvovací zastávka a také v Infocentru zjišťujeme pár informací o Havranu. Po polévce se chytáme řeky Mže, které budeme držet, již známou cestou do Světců. Následuje výšlap do Svobodky, odkud je to 3 km do Halže, kde necháme část bagáže a dále pojedeme na lehko.
Nejsem vyznavačem jezdit pořád na jedno místo, ale je to pohlazení na duši se zase projíždět po třech letech v okolí řeky Mže. Její první ves v ČR je Branka, kam přijíždíme po poledni. Další 4 km povedou do kopce, do zaniklé obce Pavlův Studenec, která se nachází na hranicích a o 150 výškových metrů výše. Je to celkem zabíračka, ale dalo se to. Zde se rozhodujeme pro variantu jízdy podél hranic na naší straně, s tím, že někde natrefíme na nějaký přechod. Zbytečně klesat do Bärnau se nám nechce. Následující 2 atrakce jsou v těsném bavorském pohraničí. Kupodivu nejedeme moc dlouho a u osady Schmuckerhof nacházíme nový turistický přechod. V Německu podél hranic vede také silnička a po ní se vydáme dále. Po chvíli přijíždíme kapličce Hansi - Peter. Jde o romantické místo se slušným výhledem do Tachovské brázdy a na některé vrcholy, jako Podhorní vrch či Vlčí hora. Františka samozřejmě zaujímá pohled na rozlehlou louku, kudy občas utíkali emigranti, ale vojáci je tu měli jak na dlani, takže většinou neprošli.
Při další cestě musíme pečlivě sledovat mapu a zdejší terén, abysme se dostali správně do údolí Waldnaab. Úkol se zdařil a my klesli k říčce, jejíž pramen chceme navštívit, jako další místo. Klesli jsme o 100 výškových metrů, do výšky kolem 650 m n.m. Nejvyšší bod dneška má metrů 900, takže si ještě šlápneme. Nad říčkou, která už je na dunajské straně rozvodí vede slušná cesta různých, ale sjízdných sklonů. Po chvíli míjíme nějakou chatičku a před pramenem řeky Waldnaab ještě potkáme skalku Wackelstein a chatu Petrus-hütte. Slušně vybavená chata je celkem vhodná pro přespání. Jsou zde kamna, stolek i palanda. Odsud už je to pouhých 400 metrů k místu Waldnaabquelle.
Jde o pramen řeky Waldnaab, česky Lesní Nába. Pramen je přímo na hranicích, ale pramen je přece jen za německým patníkem. Nad pramen je kámen s vytesaným nápisem a kus výše lavička s erby čtyř měst, kterými protéká. Klasická německá pečlivost. Dále říčka teče do Čech, ale záhy se vrací do Bavorska. Protéká městem Bärnau, za kterým dostává přídavný název Tirschenreuther. Dále plyne přes Tirschenreuth, Falkenberg a ve městě Windisch-Eschenbach přijímá zprava jmenovkyni, řeku Fichtelnaab (Smrčinná Nába). Okresní město Neustadt an der Waldnaab a Weiden jsou posledními městy na toku řeky, která se u Luhe stává pouze Nábou. Zprava se do ní vlévá Haidenaab. Délka Lesní Náby je 80,4 km a je hlavní zdrojnicí řeky Náby, s kterou dohromady před ústím do Dunaje v Regenburgu, měří 173 km.
Když jsem tenkrát o Lesní Nábě říkal Tomášovi, tak se názvu smál. Jsme ve výšce 750 m n.m. a pokračujeme k boudě Silberhütte, kde je výchozí bod na 2 zajímavé vrcholy. Po dvaceti minutách se ocitáme ve výšce 834 m n.m. u Silberhütte (Stříbrná chata). Ta je však zavřená a Martin se jde podívat proč. No jo, ono je pondělí a to platí rovnice "Montag = ruhetag."
60 výškových metrů nad námi je vrchol kopce Entenbühl, kam bych se chtěl podívat. Hoši jedou kupodivu se mnou a když překonáme lesní cestu, kde se i chvíli musí strkat, tak jsme příjemně překvapeni, že na vrcholu nacházíme tolik zajímavého, aniž bysme to podle mapy tušili. Na mapě od Shocartu je totiž na místě vrcholu pouze puntík.
Entenbühl měří 901 m n.m. a je nejvyšším vrcholem pohoří Hornofalcký les (Oberpfälzer wald). Leží u hranic s ČR a na vrcholu stojí kaple a kříž. Výhled do kraje nulový.
Z vrcholu sjíždíme stejnou cestou na šotolinovou cestu, na které je už nově značena cesta na Havran. Přijíždíme ke Křížovému kameni, což je turistický hraniční přechod a přírodní rezervace. Jméno tomuto místu dal kříž vytesaný do kamene, což byl jeden ze způsobů, jak se v historii vytyčovaly hranice. Odsud vedou 2 cesty. První na rozcestí Pod Havranem, kde jsme už byli dvakrát. Druhá podél německé hranice. Ani po jedné nevede ona značka na vrchol Havrana. Značka vede lesem, podél hraničních patníků. Jelikož jsme ale pár desítek metrů nad 800 m n.m., nemuselo by to vadit a vydáváme se tedy tudy. Cesta stoupá mírně a jet se po ní dá. Následuje prudší stoupání a za nedlouho jsme na vrcholu.  
V době, kdy byla střežena hranice s Německem, bylo postaveno 5 vojenských věží po celém území Českého lesa a Šumavy. Jedna z pěti někdejších strážců „železné opony“ se tyčila do nedávna i zde, ve výšce 894 m n.m. Nyní zde stojí opravená rozhledna, vysoká 25 metrů s pevnými původními základy. Na toto vše se spotřebovalo 970 litrů barvy, převážně modré. Základna osm krát osm metrů z rozhledny dělá téměř nezničitelný objekt, na jehož vrcholové plošině by mohla být klidně kavárna, jak poznamenal Franta. Tolik je to místa k rozhlížení a rozjímání. Výhled je kruhový a předaleký. Naposledy jsme spatřili až Velký Javor. Ale i dnes je pěkný výhled (Podhorní vrch, Přimda, Dyleň, Vlčí hora, Čerchov, mlhavě Hoher Bogen). 
Slavnostní otevření je plánováno až na polovinu června, ale my si uděláme vlastní a už vyndaváme plechovky, různých značek piv. K tomu ještě Franta s sebou vezl i okurky, pro dokonalou siestu. Pod rozhlednou udělali dokonce i dřevěný, celo krytý přístřešek a lavice se stoly. Plot kolem dokola zůstal, zřejmě kvůli nasátí atmosféry z doby Železné opony, které se zde také věnuje jedno patro rozhledny.
Podvakrát jsem si nechal ujít zaniklý hrad Šelemberk, ale dnes už na něj konečně přijde řada. Jedeme po zelené značce, která vede přes Zlatý potok a dovede nás až pod Šelemberk. Dnes zde však pracuje těžká lesní technika a na stavu cest je to znát. Klukům se na Šelemberk nechce, tak si odskočím sám. trvá to dvacet minut, než vystoupám cestu, převážně do kopce, prohlédnu skálu na které byl kdysi hrad a vrátím se zpět. Na skále zbyl dodnes pouze žebřík. Pokračujeme po zelené a přijíždíme do Ostrůvku. Zámek, značený v mapě vůbec jako zámek nevypadá, ale za to mne upoutává dřevěný kostelík. Vypadá, že je nový, ale každopádně se sem hodí. Z Ostrůvku budeme dále následovat CT č. 2171 až do vsi Milíře, kde končí naše pouť po zpevněných a lesních cestách. Zde nacházíme otevřenou hospodu, což je pro nás jasný signál. Před lokálem se bavíme s místními matkami, hlavně o zdejších poměrech. Z Milířů sjíždíme k přehradě Lučina, kterou objedeme zleva a stavíme až ve Svobodce, kde je známá a pěkná restaurace. Můj "sladký" čas už dávno nastal, tak sonduji co a jak. Štrůdl už bohužel došel, ale objevuji jiný poklad. Ve vitríně mají 3 druhy zákusků a já si poručuji ten banánový, k tomu kávu. Za šera přijíždíme na ubytovnu, kde se ještě zažije spoustu legrace, než se usne po 68 kilometrech a 1176 nastoupaných metrech.

Kaple Hansi-Peter, pramen Lesní Náby, kaple na Entenbühlu, cesta na Havran, 
rozhledna na Havranu, na zdraví, výhled z Havrana, Ostrůvek

6.5. - Kellermühle, Broumov, Pivovar Zajíc

Je úterý ráno a vzhůru jsme již před osmou. Ubytovaní bagristé nejsou zrovna potichu a dřevěné zdi tomu také moc nepřidají. Dnes bych chtěl ještě na skok do Bavorska, do osady Kellermühle, ale chlapcům se moc nechce. Bodejť, když je do Pavlova Studence takový krpál a jet ho dva dny po sobě, není asi nic moc. Děláme povinnou zastávku na benzíně a rozprchneme se na dva směry.
Franta s Martinem jedou po CT č. 36 směrem na sever. Já jako osamělý jezdec jedu opět do Branky, ale odsud pak kolem Olšového rybníka, po modré značce k zaniklé obci Hraničná. Podle názvu obou obcí je poznat, že jsme na kraji naší země. V Hraničné přejíždím hranici a jsem v německém Hermannsreuthu. Odsud budu následovat červenou značku, kterou na první křižovatce nechám odbočit vpravo a dále rovně se dostanu do osady Obere Kellermühle. Je to vlastně mlýn, pár baráčků a tři rybníčky. Ty napájí řeka Mže, která nedaleko odsud pramení. Kilometr odsud a o něco níže je Untere Kellermühle, který je ještě skromnější. Jeden dům a jeden rybník. Kousek dál dva dědečci sečou trávu a společnost jim dělá jejich psík. Kolem ticho a klid. Prostě neuvěřitelná atmosféra. Kus pod Untere Kellermühle už je státní hranice, kam mizí i Mže. Horní a Dolní Kellermühle opouštím po červené značce, která se noří do lesa. Na první větší křižovatce je jakýsi kříž a já pokračuji vpravo, stále podél hranice. Cesta mne dovede až k hraničnímu přechodu Žďár/Griesbach. Po chvíli přejíždím bývalou signálku s opět šíleným profilem na severní straně. Dojedu až na Jestřábí vrch (789 m), kde je přírodní rezervace Bučina u Žďáru a jakýsi vysílač. Odsud se vydávám do Broumova nejsnazší cestou po lesních cestách. Mezitím píše Franta, že čekají ve Třech Sekerách, ale nakonec se jim zdá čekání dlouhé, tak počkají až v Žandově.
Přijíždím na rozcestí v Zahrádkách a do Broumova už je to pouze 2,5 km. Celou dobu z Jestřábího vrchu je to většinou sjezd. Ten končí až u Hamerského potoka, pod Broumovem. Zde se chci podívat na dva zámky. První z nich Broumovský, je proti proudu potoka a jde o krásnou, zrenovovanou stavbu. Za druhým se musí na východní konec vsi. Jánský zámek je pravým opakem prvního. Je neudržovaný a zarostlý. Za zmínku stojí ještě Farský rybník a pospíchám dále, směr Tři Sekery. Tam je to 9 km, převážně do kopce, což jsem netušil. V lese je hranice krajů a na povrchu silnice je to znát. Horší "plzeňská" silnice střídá lepší "karlovarskou." Přijíždím do Tachovské Huti a za chvíli už vidím slavný kostel Čtrnácti sv. pomocníků ve Třech Sekerách. Konečně se můžu jet podívat do vsi, oproti minulé návštěvě, kdy jsme jeli na Dyleň. Vedle kostela je ještě Minimuzeum draní peří.
Další kilometry povedou přes obec Krásné a pak střemhlav dolů ke Kosímu potoku, kde jen tak tak uhýbám náklaďáku, který se vyřítil ze zatáčky. Sekerské Chalupy střídá Stará Voda, oblíbené místo kamaráda Tomáše. Pak už jen kousek po hlavní silnici a klesám okolo žandovského kostela ke stejnojmenné restauraci, kde už čekají chlapci. V hostinci Pod kostelem v Dolním Žandově se zdržujeme déle a nejvíc nás zaujímá atrakce naproti přes silnici. Zajímavý vodotrysk od projektu "Kraj živých vod."
Jsme odpočatí, posilnění a dále nás bude doprovázet Šitbořský potok. Provede nás malebnou obcí Salajna, kde jsou pěkné hrázděné domy, roztroušené po celé vsi. Přejedeme hlavní silnici a přes Velkou Šitboř se dostaneme do Tuřan, kde se Šitbořský potok vlévá do Lipoltovského a záhy končí v Odravě. Po delší době následuje kopec, na místní náves a pak dále pokračujeme severním směrem. Přejíždíme silnici R6 a přichází ves Dobroše. Odsud už jsme na dohled Kynšperku nad Ohří, kde zas má svůj cíl Martin. Na konci města v Sokolovské ulici vybudovali Kynšperský pivovar, kde se vyrábí pivo Zajíc. Je to nový a tudíž krásný objekt. Usedáme pod slunečník a ochutnáváme místní nápoj.
Parádní výlet, plný slunce, srandy a zážitků je u konce a v 15:30 nasedáme na vlak.
Dnešní trasa ode Mže k Ohři byla 64,4 km a 825 nast. m.

Obere a Untere Kellermühle, Broumovské zámečky, vodotrysk v Dolním Žandově, Salajna,
Kynšperský pivovar