Vodopády Myrafälle, hrad Klamm

Původní plán byl takový, že se pojedeme podívat do hlavního města Vorarlberska, Bregenzu. Jenže špatná předpověď se neměnila s blížícím se termínem, tak jsme narychlo změnili plán a myslím, že jsme neudělali vůbec špatně. Místo nocování ve vlaku jsme zaujali pohodlnou polohu v posteli v penzionu kousek od nádraží v nejjižnějším našem okresním městě, Břeclavi. Pět minut od nádraží je prostě ideální poloha. Dorazili jsme po deváté večer a tak jsme dali jednoho lahvoně a šli jsme si prohlížet oči zevnitř, což nám vydrželo až do rána.
Ráno chytáme první spoj do Vídně, který je zároveň nejpomalejší. Ale oba jsme se shodli, že čím dříve, tím lépe. Začalo svítat a při pohledu na kovové nebe, které občas seslalo mokrou nadílku, jsme operativně zrušili variantu A, čímž jsem odsouzen k tomu, si na rozhlednu Hirschkogel vyšlápnout na kole. Myslím, že se rád obětuji. Ve Vídeňském Novém Městě tedy přestoupíme na lokálku a navštívíme jedny z mnoha vodopádů Rakouska.
Lokálka však v rakouském podání není vůbec zastaralý sólo motor, či něco podobného. Elektrická jednotka bez průvodčího nás proveze severně kolem náhorní plošiny Hohe Wand, mezi kopce Gutensteinských Alp. Podél říčky Piesting se kroutíme až do Pernitzu, kde vystupujeme na první jeho zastávce. Odjíždějícímu vlaku zbývají už jen 3 stanice do konečné, kterou je Gutenstein. Potok Myrabach nám připomene, že jsme už blízko stejnojmenným vodopádům. Konkrétně 3 km proti toku. Procházíme městem, kde jsou sem tam pěkné dřevěné domky. Obec Muggendorf na sebe nenechá dlouho čekat a my musíme jen trefit správnou cestu. Po značce se nemýlíme, i když občas se musíme ujišťovat o správnosti.
Vodopády Myräfalle vznikly na potoku Myrabach. V roce 1885 zde Rakouský turistický klub vybudoval 19 mostů a 8 schodišť. Ty se esovitě vinou mezi jednotlivými stupni. Krásná přírodní atrakce dnes stojí 2,50 EUR a její prohlídka trvá něco přes půl hodiny. Záleží, jak se kdo zdrží a kochá. Nám počasí dopřálo zataženou oblohu, ale na focení vodopádů je to vlastně dobře. Sice jsme se museli vyhnout dělníkům, provádějící opravu chodníku, avšak to vůbec neměnilo nic na našem parádním zážitku. Pro delší procházku je tu ještě okruh přes vrchol Hausstein. My však tolik času neměli, tak jsme po silnici sešli zpět do Muggendorfu. Pro urychlení nás napadlo zkusit stopovat. Kupodivu se ujalo hned první auto. Řídil ho místní chlápek, s kterým jsme si ale moc nepokecali. Neuměl anglicky a my německy. Vysadil nás na druhém nádraží, blíž centru městečka. Do odjezdu zbývalo něco přes půl hodiny, tak jsme si šli koupit něco na zub.
Zpět ve Wiener Neustadtu jsme přestoupili na další osobní vlak do Payerbachu s tím, že to bude odsýpat i dále vzhůru k Semmeringu. Jenže jsme se těžce mýlili. Dále už zřejmě není vlak tolik žádaný dopravní prostředek, tak je zde doprava velmi osekaná. Máme 3 možnosti, ale čekat ani vracet se nám nechce. Takže sebereme fyzické síly, které by měly ještě být nemalé a vykročíme vzhůru pěšky. Koleje se ve stoupání mnohokrát kroutí, ale stezka vede přímo. Občas se objeví podél trati. Podle značení chápeme, že je to vlastně vycházková trasa podél ní. Ta je zapsána dokonce v seznamu UNESCO. Vůbec se tomu nedivím. Je to obdivuhodné dílo, které nabízí krásu svou i okolních panoramat. Vše toto má na svědomí Carl Ritter von Gheca. Ještě stoupání kolem louky s pěkným výhledem a už se vynořujeme z lesa v Klammu.
V Klammu nás zajímá hrad, který jsem častokrát viděl při průjezdu semmeringskou dráhou. Od kaple na kraji Klammu je krásný pohled do údolí, kde přes obec Schottwien se klene dálniční most. Nad vším ční hora Sonnwendstein, jíž doplňuje Hirschenkogel. Tam jsme měli dnes stát a rozhlížet se, ale myslím, že jsme nezvolili rozhodně horší program. Od Klammerkapelle je to necelý kilometřík ke zřícenině hradu.
Blížíme se do Klammu a krom dominantního hradu se tyčí na návsi kostel sv. Martina. Pěkný pohled na obec s kostelem a nad nimi mohutný hrad. Ten mi svým vzhledem připomíná Rábí. Při výšlapu k hradní bráně mne znepokojuje značka s nějakým nápisem. Jediné čemu rozumím je "verboten," čili zakázáno. Z toho nemám moc radost, ale uvidíme. Vcházíme na nádvoří, kde se něco opravuje. Sotva pořizujeme 3 fotky, tak se nás ujímá jeden mladík. Tak ochotně, že nám sděluje, že hrad je soukromý. "Can we look here? No." Takže smůla. Děláme čelem vzad a za chvíli jsme zpět na návsi. Taky by ho neubylo... Vylezu si aspoň kolem hradební zdi na malou skalku, odkud si "vyblejsknu" dílčí výhledy.
Oba dva dnešní cíle máme za sebou a nezbývá, než se odebrat na zastávku. Počasí nakonec bylo uspokojivé. Nezmokli jsme. Jsem zvědav, jak dlouho tam budeme tvrdnout. Není to tak hrozné, za půl hodiny se vezeme do Semmeringu, kde počkáme na Railjet "nach" Vídeň. Při jízdě do zmíněné stanice už chápu, proč je zde doprava tak řídká. Nebýt holčiny v zádi vlaku, jsme tu nejhezčí.
Stanice Semmering. 896 m n.m. vysoko je nejvyšší místo na trati Vídeň - Graz. Vedle staniční budovy stojí památník stavitele dráhy C. R. von Ghecy. My zaujímáme pozici na lavičce v čekárně. Později si krátíme čas přemýšlením, jakou řečí hovoří děvčata na vedlejší lavici. Marka napadá maďarština, mne nic. Maďary jsem mluvit neslyšel, takže je to možné.
Hodinovou pauzu v Meidlingu trávíme menšími nákupy a pak už se přibližujeme naší základně. Večer to spláchneme Stellou Artois v baru, který je přes dvorek penzionu a ráno už nás čeká návrat domů. Ano, pro takovéhle krásy se vyplatí strávit 2 noci v Břeclavi a jeden den výletit.

Pernitz, Muggendorf, vodopády Myrafälle, Klamm s hradem a výhledem od hradu

Lichtenhainer wasserfall, Kuhstall, Frienstein

Opět jsem dostal chuť trochu prozkoumat Saské Švýcarsko a navštívit ještě nenavštívená místa. O to více, že to bylo s mou Láskou Janou, která je stejně nadšená cestovatelka. Kola jsme nechali tentokrát doma a obešli jsme 2 skalní zaniklé hrady v okolí Bad Schandau.
Můj dobrý kamarád z Děčína Luboš, nás vysadil z auta na konečné výletní tramvaje z Bad Schandau a jel si po své zábavě. Osmikilometrová dráha končí u vodopádu Lichtenhainer wasserfall. Vodopády, ty já rád. A zde byly dokonce 2. Druhý se jmenoval Beuthenfall a byl kus níže po toku Křinice. Oba vodopády jsou si podobné tvarem i výškou. Oba jsou také trochu zastrčené, mimo hlavní silnici, ale podle šumící vody je člověk najde snadno. U níže situovaného je rozcestí, od kterého jdeme po červené značce, liduprázdnou krajinou a pohodlnou cestou. Po třech kilometrech dojdeme pod první dnešní atrakci. Na ní musíme vyšplhat do výšky 337 m n.m, po žebřících a schodech.
Skalní brána Kuhstall, dostala své jméno v dobách Třicetileté války, kdy zde sedláci z Lichtenhainu ukrývali dobytek a proto název "Kravín." Z přírodního hlediska představuje největší jeskyni v Česko-saském Švýcarsku a druhou největší skalní bránu, po Pravčické. V roce 1853 zde byla vybudována restaurace. Po železných schůdkách Himmelsleiter (Nebeský žebřík) se vystoupá na vrchol skály, kde kdysi býval hrad Neuer Wildenstein. Po tom dnes zbyly jen výseky ve skále. Co však mu zůstalo a na věky zůstane, je výhled na scenérie Saského Švýcarska.Dnešní oparovité počasí mírně kazí požitek z výhledu, ale i tak je to pěkná podívaná.
Když jsme dokochaní, tak sestupujeme zpět po železných schodech, které mne mírně zaskočily. Absencence zábradlí v širším místě mi trochu nahnalo husí kůži, ale pak již vše šlo dobře. Z rozcestí po červené přicházíme na Zeughausstrasse. Tu červená značka přetíná a stoupá na Kleiner Winterberg. Málem bych nás poslal přes jeho vrchol, což by bylo zbytečné a včas jsem si to uvědomil. Obcházíme ho ze severu a po dalších 3,5 km vystoupáme na druhý zaniklý hrad jménem Frienstein.
Ten vznikl na osamělé skále, ve výšce 400 m n.m. Hrad tvořil původně součást obranného a signálního systému Čech. Vrcholová skála je přístupná pouze s horolezeckým vybavením. Tento hrad se podobou přibližoval jeskynnímu typu hradu. Z okrajů skály se otvírají dílčí výhledy na všechny strany.
Pak už nám zbývá jen přes východní konec Schrammsteinů potkat žlutou značku a sestoupit hluboko a prudce do Schmilky, kde naše tůra končí. Počasí se nakonec nezlepšilo, ale nějaké výhledy jsme si užili. Přes skály a schody jsme nachodili zhruba 10 kilometrů.

Lichtenhainer wasserfall, Kuhstall, Neuer Wildenstein, Frienstein

Belgie (Bruggy, Gent, Brusel, Dinant)

Tak se mi kamarád odstěhoval do Belgie a já rád využil jeho pozvání k poznání další země. Která sice nemá hory a skoro žádné lesy, ale nakonec jsem si vybral nějaká místa k poznání.
Dopravu jsem zvolil nakonec kombinovanou. Do země Vlámů a Valónů jsem vyrazil vlakem přes Německo a mezi Frankfurtem a Lutychem místy jel až 260 km/h. Když jsme překročili hranice, bylo to hned znát na rázu krajiny a hlavně měst. Podobou se blíží k anglickému stylu. Vzhledem k blízkosti a poloze u moře jsem očekával i počasí podobné. To mne uvítalo hned první den deštíkem. Při hledání správného autobusu u stanice Bruxelles-Midi jsem chvíli tápal, ale nakonec jsem č.27 našel. Adresu jsem našel podle mapy v mobilu snadno, i přesto, že ulice jsou si velmi podobné.
Nastalo přivítání a druhý den jsem hned měl v plánu vyrazit na celodenní výlet.

27.2. - Bruggy, Gent

Hned první den jsem chtěl navštívit podle mne a nabytých informacích, zřejmě nejhezčí město Belgie. MHD po Bruselu stojí přijatelných 2,10 EUR a tak jsem použil nejprve autobus pro přesun na nádraží Midi. Ten se mi zdál zdlouhavý, ale vlaky do Brugg jezdí každou půl hodinu, takže není kam spěchat.
Věděl jsem, že zdejší obyvatelé používají dva jazyky. Francouzštinu a Vlámštinu. Podle toho, co jsem slyšel má převahu francouzský jazyk. Cesta do Brugg zabrala něco přes hodinu, během které jsem nezaregistroval žádného průvodčího. Ti tu jsou oblečeni do šedých obleků a čepice podobné francouzským četníkům. V Bruggách jsem vystoupil do polojasného počasí a vyrazil na prohlídku města.
Bruggy (Brugge, Bruges) se nacházejí na severozápadě Belgie, asi 90 km od Bruselu. Jsou správním a historickým centrem provincie Západní Flandry. Žije zde 117 000 obyvatel. Řeka Reie tvoří hustou síť kanálů a díky tomu jsou často Bruggy přezdívány "Benátky severu." Plavba čluny po městských kanálech je oblíbenou turistickou atrakcí. Kanály spojují Bruggy i s jinými městy. Například Ostende, Gent a Zeebrugge. Historické centrum bylo v roce 2000 zapsáno na seznam UNESCO. Jeho podoba se za poslední staletí téměř nezměnila a proto si Bruggy uchovaly středověký ráz a architekturu. Nejhezčími místy pro mne byly náměstí Markt, Burg a nábřeží Rozenhoedkaai, odkud je pěkný pohled na věže města.

Náměstí Markt s věží Belfried, náměstí Burg, nábřeží Rozenhoedkaai

S prohlídkou Brugg jsem počítal na celý den, ale zvládl jsem to za poloviční čas,tak mne napadlo se podívat ještě do Gentu, který je cestou do Bruselu. Sedl jsem tedy na vlak a popojel půl hodinky do města, které jsem měl také v merku. Ani zde jsem neměl tu čest poznat belgického kolegu při práci. Z nádraží do centra je to slušný pochoďák, ale nic co bych nezvládl.
Hlavní město provincie Východní Flandry leží na soutoku řek Šeldy a Leie. V Gentu žilo před devíti lety 234 000 obyvatel. Ve středověku bylo město významným a prosperujícím centrem. Počtem obyvatel byl srovnatelný s Paříží a rozlohou s Londýnem. Dnes je Gent přístavním a univerzitním městem.
Já si zde mohl zapsat svou první vyhlídkovou věž Belgie. Byla jí věž Belford, na kterou se za 6 EUR vyjede výtahem, či vystoupá pěšky a celé město je jako na dlani. Pěkná podívaná za polojasného počasí byla tou správnou tečkou za dnešním dnem. Ještě jsem zabrousil k hradu Gravesteen a mohlo se vykročit zpět k nádraží. Cestou do Bruselu začínám pochybovat o pracovní náplni vlakových čet na belgických drahách. Opět nikdo nepřišel zkontrolovat jízdenku mou ani jiných cestujících. Před Bruselským nádražím marně čekám na autobus požadovaného čísla a tak se odebírám na metro, které je mnohem rychlejší variantou. Nejprve vystupuji na stanici Tomberg, která ale není zdaleka nejbližší k mě bruselské "základně." Během pár dní však vše dopiluji.

Věž Belford a výhled na Gent, náměstí Groentenmarkt, jeden z vodních kanálů, hrad Gravesteen

28.2. - Park Padesátiletí, hrady jižně od Bruselu

Na druhý den byl plánovaný autovýlet po hradech a zámcích pod Bruselem. Ty jsem našel po pátrání na internetu a vyhlédl si 3 nejhezčí a zároveň nejdostupnější. Nejprve jsme však šli navštívit bruselský Park Padesátiletí (Parc du Cinquantenaire).
V roce 1880 byl při příležitosti oslav padesátého výročí belgické nezávislosti zřízen rozsáhlý výstavní areál. V následujících letech byl přebudován na park. Hlavním objektem, který je dominantou celého areálu je Palais du Cinquantenaire s vítězným obloukem. Po jeho obou stranách jsou rozmístěny výstavní haly a muzea.

Hrad Gaasbeek se nachází v obci Lennik. Dnes je v něm národní muzeum. Opevněný hrad byl postaven kolem roku 1240 na obranu vévodství Brabant. Hrad byl zničen bruselskými vojsky jako pomsta za atentát na Everarda t´Serclaese. Na počátku 16. století rod Hornů postavil na troskách zděný hrad. V letech 1887 - 1898 získal hrad pseudo-středověký vzhled. Od roku 1980 je hrad ve vlastnictví Vlámského společenství a dnes obsahuje působivé umělecké sbírky.
V městečku Sint-Pieters-Leeuw stojí vodní zámek Coloma. Ten je příkladem vodního hradu, který byl přestavěn na luxusní venkovské sídlo. Jde o čtvercovou budovu se čtyřmi věžemi. Starý název byl Hrad van Leeuw Hecke. V parku najdeme jednu z nejkrásnějších palácových zahrad v Evropě. Růžová zahrada se dělí do pěti sekcí.
Hrad Beersel byl postavený v letech 1300 - 1310 Janem II., vévodou Brabantským. Rovinatá krajina přinutila stavitele vytvořit velmi hluboký příkop, vysoké zdi a vysoké věže ve srovnání s jinými belgickými hrady.

Park Padesátiletí, hrad Gaasbeek, vodní zámek Coloma, hrad Beersel

1.3. - Brusel

První březnový den jsem si naplánoval, že se projdu po hlavním městě Belgie a jeho největších tahácích. Původně jsem vše chtěl obejít pěšky, ale nakonec jsem koupil celodenní jízdenku na MHD za krásných 7 EUR a hned to rychleji odsýpalo. Čekal jsem, že v neděli budou ve městě davy turistů, ale není červenec a nejsme v Londýně či Paříži. V poklidu jsem vystoupil na zastávce Parc a šel vstříc dnešnímu dobrodružství.
Parc de Bruxelles je oním parkem u stanice metra. Jde o největší městský park v Bruselu. Jižně stojí Palais de Bruxelles, v kterém má úřadovnu král Albert. Dále mé kroky směřovaly k velkolepé Katedrále Saints Michel et Gudule. Od ní jsem pokračoval kolem sochy Dona Quijota na nejznámější zdejší náměstí Grand Place, které je na seznamu UNESCO. Kolem kostela sv. Mikuláše a sv. Kateřiny končí prozatím má dosavadní pouť a dále popojedu MHD.
Tramvají a metrem se dostávám k jedné z největších památek Bruselu, Bazilice Sacré-Coeur. Jde o největší budovu postavenou ve stylu Art deco a šestý největší kostel světa. Bazilika byla postavena na památku 75. výročí belgické nezávislosti. K mému překvapení, jsem zjistil, že má i vyhlídkový ochoz ve výšce 52 metrů. No, to se mé oko potěší. Jen co ale přejde přeháňka, která změnila modré nebe v kovové, ale netrvala naštěstí dlouho. Uvnitř baziliky bylo také na co koukat a na ochoz se dá vyjet výtahem, já zvolil pěší výstup. Z vyhlídky je celý Brusel jako na dlani, vzhledem vyvýšenému místu, na kterém bazilika stojí.
Od baziliky jsem se svezl přímou tramvají až do parku Laeken, ve stejnojmenné části Bruselu. Zde jsem navštívil takové zajímavosti jako Čínský pavilon, Japonskou věž, pomník Leopolda I. a světoznámé Atomium. O kus níže stojí kostel Notre-Dame de Laeken. Také krásná stavba.
Odpoledne se chýlí ke konci a mne zbývá poslední pamlsek v bruselské bonboniéře. Kostel Notre-Dame du Sablon rozděluje 2 náměstí. První, Petit Sablon, obsahuje okrasnou zahradu a sousoší hrabat Egmonta a Hornese. Grand Sablon je klasické náměstí s obchůdky.
Procházka Bruselem je za mnou a cesta na základnu s bolavými nohy přede mnou. Naštěstí vše urychlí autobus a těch 500 metrů už hravě zvládnu.

Palais de Bruxelles, Katedrála Saints Michel et Gudule, Grand Place,
Bazilika Sacré-Coeur a výhled na Brusel, Čínský pavilon, Atomium,
kostel Notre-Dame de Laeken,kostel Notre-Dame du Sablon

2.3. - Dinant a okolí

Po dvou dnech strávených v Bruselu a okolí, jsem vyrazil někam dál. Tentokrát na jih Belgie, k francouzským hranicím. Ze dvou variant jsem zvolil Dinant. Přednost před Bouillonem dostal kvůli lepší dostupnosti vlakem.
Z bruselského centrálního nádraží jsem vyrážel směr Namur, kde jsem přesedl z IC vlaku na regionální. Dnes se konečně ukázalo, že belgičtí průvodčí také opravdu kontrolují cestující. Za pěkného počasí jsem vystoupil ve stanici Anseremme a pěšky vyrazil po silnici, podél řeky, k hradu Walzin. Důležitost silnice se dá přirovnat k asfaltce mezi Bilichovem a Borem, tudíž potkáte jedno auto za hodinu. Já měl štěstí, že jel kolem starší Němec, který mne kus svezl. Mimo jiné říkal, že umí devět jazyků, což je obdivuhodné a také jsem mu to pochválil. Když jsme zastavili před hradem Walzinem a já vystoupil, tak jsem zprvu myslel, že jsem někde špatně, ale poté se potvrdilo, že jsem na správném místě. Hrad byl bohužel v soukromém vlastnictví a tudíž nepřístupný. Od silnice dokonce schovaný za zdí. Hledal jsem nějakou cestu pod hrad, odkud bych pořídil aspoň pěkný záběr. Říčka Lesse pod hradem plula těsně pod skálou a na druhý břeh nikde žádná lávka nebyla. Tak jsem se musel spokojit pouze s bočním snímkem.
Při cestě zpět jsem se nakonec prošel pěkným údolím říčky Lesse. Hlubokým údolím vede silnice, je zde vesnice Pont-á-Lesse a občas se objeví nějaká skála. Pomalu jsme došel do Anseremme, odkud jel vlak za hodinu. Zkusil jsem štěstí na stopa, ale moc se nedařilo. Mezitím se zatáhlo a zesílil vítr. Nakonec jsem popojel autobusem do Dinantu, kde jsem se chtěl zdržet o něco déle.
Dinant je frankofonní město na řece Máze (Meuse), ve valónské provincii Namur. Město leží 90 km od Bruselu a 20 km od francouzských hranic. V Dinantu žije přes 13 000 obyvatel. Dominantně působí Kolegiální kostel Notre-Dame a nad městem pevnost, Citadela. Ta byla mým prvním cílem.
Citadela byla postavena Nizozemci v letech 1818 - 21, na skále, 100 metrů nad řekou Mázou. Je otevřená veřejnosti i začátkem března. Tak jsem zaplatil 6,50 a vydal se po více než 400 schodech vzhůru. V sezóně to mají turisté lepší, to funguje výtah. Cena už je ale 8 EUR. Prohlídka mi zabrala přes půl hodiny a poté jsem se pokochal výhledem na Dinant a okolí.
Naproti kostelu je přes řeku Mázu most, který by se mohl jmenovat "Saxofonový." Na obou chodnících jsou v řadě asi třímetrové saxofony různých barev a kreseb. Pak mne trkne do oka jakási zřícenina za městem. Optal jsem se prvního člověka, co šel kolem a ten mi to potvrdil. Nejprve však jsem se šel schovat před deštěm a pak vyrazil tedy ještě za jedním, neplánovaným cílem. Jak jsem se vzdaloval od centra, tak vynikal kostel se skálou a pevností na jejím vrcholu. Došel jsem do severní části Dinantu, ke kostelu. Odsud vede pěší cesta ke zřícenině hradu Crevecoeur.Ten byl postaven v roce 1320 a dnes je volně přístupný a upraven pro výhled do údolí. Pak už mne čekala jen cesta na nádraží a vlakem do Bruselu, kde skončilo mé čtyřdenní putování po Belgii.

Hrad Walzin, údolí řeky Lesse, Anseremme, Dinant s kostelem a pevností,
zřícenina hradu Crevecoeur