Jižně Praze (Zvolská homole, Davle, Mníšek)

Jižně od Prahy se potkává Vltava se dvěmi významnými přítoky. Obě jsou známými vodáckými řekami, jejichž prameny však moc známé nejsou. Sázava má svůj pramen označen až díky seriálu "Zpět k pramenům" a Berounka nemá dokonce žádný. Vzniká soutokem čtyř, oficiálně však pouze dvou (Mže a Radbuzy) řek v Plzni. Na dnešním výletě mne ale čekaly i jiné a zajímavější cíle.
Svou dnešní cyklotůru jsem začal ve Zbraslavi, kde se vlévá do Vltavy řeka Berounka. Soutok však nebyl hlavním cílem, nýbrž hradiště Závist. 150 metrů převýšení jsem musel překonat po modré značce, která prudce stoupá lesem. Takže o jízdě na kole zatím nemohla být řeč. Chvíli si oddechnu u pomníku Vítězslava Hálka a potom už pokračuji až na rozcestí tří značek. Já modrou vyměním za žlutou a ta mne již po vrcholu dovede k hradišti Závist.
Ve výšce 369 m n.m., vpravo nad řekou Vltavou, se rozkládá hradiště Závist. Keltské oppidum bylo při rozloze 170 ha kdysi největší u nás. Bylo založeno kolem roku 500 př.n.l. a jeho valy byly dlouhé kolem 9 km. Před valem byl vykopán příkop, místy až 10 metrů hluboký. Konec oppida souvisel s příchodem Germánů do českých zemí na přelomu letopočtu. Jediné, co jsem nepochopil bylo, proč jsou patníky na vrcholu natřený každý jinou barvou.
Cestou přes Lhotu do Zvole je vidět vysílač Cukrák, stojící na vrcholu kopce, hned přes řeku. Ve Zvoli se mi líbí situace na návsi s rybníčkem a kostel sv. Markéty z červených cihel. Dále mne silnice vede z kopce, což moc nevítám, protože další bod programu má být vyhlídka na Vltavu. Co vítám ještě méně, je moje měkká zadní duše. Pumpuji kolo a uvidíme, co to udělá. Při troše naděje byl však výsledek očekávaný. Kolo je píchlé. Nějak jsem to odšlapal a odchodil na Zvolskou homoli. Jde o místo vysoko nad Vltavou s pěkným výhledem na její meandry. Slovo nádherný však kazí nedaleký lom a vytěžený kus svahu. Naposledy dofukuji kolo a to mi stačí, abych dojel na zastávku do Vraného. Zde provedu výměnu duše. Aspoň si zkrátím čas při čekání na vlak, který mne převeze na druhý břeh Vltavy. Píchlou duši zalepím později a o tom bude řeč v některé z dalších kapitol.
Z vlaku plného kolařů vystupuji v Měchenicích a poté pohodlně dojíždím do městečka Davle. Zde se vlévá do Vltavy další vodácká řeka, Sázava. Cestou do Štěchovic míjím ostrov Sv. Kiliána, kde jsou zajímavé vykopávky. Zajímavé vykopávky se skrývají i ve Štěchovicích, ale ty zatím nikdo nenašel. Za Štěchovicemi končí rovinatá paráda a začne kopcovitý moribundus.
Že je to do obce Slapy do kopce, bezmála 200 výškových metrů jsem věděl. Takže zatím "no stres." Ve vsi Buš jsem doplnil tekutiny a mohlo se pokračovat. V Nových Dvorech jsem lehce zabloudil, ale jinak se nic vážného nestalo až do Senešic krom toho, že jsem klesal a stoupal jak na rozbouřeném moři. To už jsem začal lehce hudrovat a házet krucifixe. Aspoň, že ve Dvorech mají pěknou kapličku, která s rybníkem vytváří pěkné panorama. Pohled na pode mnou mizející Lečice také nebyl k zahození. Ze Senešic jsem si dal terénní vložku, lesem, ke Svatému Václavu. To už se nastoupané metry začly blížit tisícovce. Následoval druhý hřeb dnešního dne. Mníšek pod Brdy a jeho zámek. Ten se mi svým čtvercovým půdorysem líbil. Každý roh zdobí věž.
Poslední cíl je za mnou a nezbývá, než se přehoupnout do Řevnic na vlak. Hodin je dost, takže poutní místo Skalka musím tentokrát oželet. Poslední fotku, kterou jsem udělal, je panorama Českého krasu ze sedla pod vrchem Babka. Pak už jsem jen nechal pouštět kolo do údolí řeky Berounky, kde po 59 kilometrech končím svůj výlet. Nastoupaných metrů bylo nakonec 1124. To je, jako kdybych stoupal od moře na Smrk v Jizerských horách.

Hradiště Závist, Pohled ze Zvolské homole, soutok Vltavy a Sázavy, ostrov Sv. Kiliána, Slapy, 
Nové Dvory, zámek Mníšek pod Brdy

Kokořínsko (Ralsko, Bezděz, Houska)

Od roku 2007 cykloturistikuji. Od roku 2007 objíždím na kole krásy naší země. Od roku 2007 jezdím kolem symbolu Máchova kraje, hradu Bezdězu. Dosud jsem ho vídal pouze ze země, z vrcholu či vyhlídky. Dnes konečně došlo i na něj! Tak dlouho jsem čekal, až bude správná příležitost a správná viditelnost, až se mi to povedlo! Toto heslo jsem použil i při návštěvě Varhoště, ale tam to hrubě nevyšlo.

18.4. - Ralsko, Bezděz

Po vysokých teplotách, které nutily turisty a cyklisty svlékat až do triček, přišly chladné dny, provázené severním větrem. Naše těla, rychle zvyklá na příjemné teplo, najednou dostala teplotní šok a bylo opět nutno obléci zimní doplňky. I přes tyto překážky jsme s "Giovannou"na dvoudenní cykloakci vyrazili. Rozhodli jsme se k Bezdězu přibrat ještě jeho dva kolegy. Zříceninu hradu Ralsko, na impozantním vrcholu a hrad se "snídaňovým" jménem, Houska. Ten mi ještě také chyběl do sbírky.
V 10 hodin vysedáme v Mimoni a teplota stále žádná sláva i přes to, že je polojasno. Přes město jsme se dostali ke Vranovské aleji, kterou jsme dojeli až do vsi stejného jména. Tam bylo menší hemžení turistů, ale ne všichni mířili na vrchol Ralska. Otázka, jak vysoko dojedeme, nebo aspoň dotlačíme kola byla zodpovězena velmi brzy. Již po půl kilometru od rozcestníku Vranov, nebylo možno inteligentně pokračovat s koly k vrcholu. Ty jsme zamkli ke stromu, jehož průměr nám dovolil obejmout ho zámkem i s oběma bycikly. Nastává pěší výšlap k vrcholu a převýšení necelých 400 výškových metrů. Nejprve se cesta prudce zvedá a po chvíli se její profil zklidňuje. Dokonce přicházíme na nějakou cestu, která kdysi byla silnicí. Po té by se jistě dalo vyjet na kole. Později zjišťuji, že vede někudy od Velkého Ralska. To už se mezi stromy zjevuje hrad na vrcholu kopce. K němu vede od rozcestí Sedlo pod Ralskem prudší cesta. Cesta na horu trvala zhruba hodinu a byl to docela zápřah. Odměna je dvojnásobná. Zřícenina hradu na obdivuhodném místě a ještě impozantnější výhledy. Dnes obzvlášť. Je vyfoukáno a vidět daleko, až na Krkonoše. Krom toho je vidět Český ráj, Polomené hory, Bezděz, České středohoří, Lužické hory a Ještěd. Sem tam se objeví na zdi hradu nápis v azbuce, pozůstatek po ruských vojácích. Hrad Ralsko má být v soukromých rukách, ale zatím to není vůbec znát. Jelikož dost fouká, už do takhle chladného počasí, tak se moc dlouho nezdržujeme. Sestup nám jde o něco lépe. Že kola stále stojí, tam kde mají, nám cestou dolů připomenou dva páry turistů.
Do centra Mimoně se vracíme tentokrát jinou cestou, po silnici, po CT 241. Na náměstí v cukrárně dobíráme síly a pokračujeme směrem na jih. Klesneme přes obec Boreček k Ploučnici a následně přibrzdíme v Hradčanech. V infocentru se dozvídáme, že na Bezděz máme půl hodinu k dobru. Počítal jsem s otvírací dobou do 16 hodin. Ještě pár kilometrů kopírujeme silnici č. 270 a před Břehyňským rybníkem sjíždíme na lesní cestu. Ta nás dovede k CT č. 25 a vzápětí na 3045. Po ní objedeme Bezděz východně. Cesta vede pořád lesem, většinou rovinatým terénem. Nejprve vjíždíme do obce Bezděz, k infocentru. Když míjíme restauraci Vyhlídka, všímáme si na tabuli nápisu: Kančí guláš. To překvapivě Janča nenechala bez komentáře. Potom stoupáme ještě kus do kopce až k jakési bráně. Stánkaři koukají, jako kdyby kolem jel Elvis Presley, tak to ještě přikrášlím a ještě se dotazem ujišťuji, zda jedeme správně do kopce a po chvíli již musíme opět zamknout kola a dále pokračovat pěšky. Tentokrát nás čeká pouhý půl kilometr k hradní bráně.
Do nitra dominantního hradu, symbolu Máchova kraje, hradu Bezdězu, vcházíme hodinu před koncem návštěvní doby. I odsud, konkrétně z hradní věže, je také daleký výhled. Doksy a Máchovo jezero jsou jako na dlani, jinak v podstatě stejný výhled jako z Ralska. Ty roky čekání jistě stály za to. Od místního průvodce se dozvídáme pár zajímavých věcí. Díky tomu, že po osmihodinové šichtě neměl toho povídání dost, tak jsme si třeba poslechli o tajné chodbě, která zde kdysi bývala.
Přesto, že opouštíme Bezděz krátce po zavíračce, potkáváme turisty, mířící vzhůru. Prvním sdělujeme, že už je zavřeno, ale když jich přibývá, už nás to přechází. Po dnešní porci vyhládlá a tím pádem mlsná spolujezdkyně to myslí s tím gulášem vážně, takže stavíme v restauraci Vyhlídka. K naší smůle už Kančí guláš není a majitelka dodá: "Já jsem vás slyšela předtím, jak si na něj brousíte zuby." Spokojíme se tedy s jinou nabídkou.
Nejrychleji do Doks je to po zelené značce a silnici. Hned v Bezdězu nás ovšem svedu špatně, takže nezbývá, než pokračovat po červené. Cesta vede mírně z kopce, lesem, po slušné cestě. Párkrát nás zabrzdí písečné duny, za které by se nemusela stydět ani Copa Cabana. V Doksech jsme celkem rychle,což oba vítáme a můj lehký "mapový exces" se ukázal, jako zajímavá varianta. Odsud už nám zbývá pohodlný dojezd do obce Chlum, kde dnes složíme hlavy. Za Zbynami se mírně vyhoupneme kolem zříceniny Starý Bernštejn a ve Vrchovanech nás čeká poslední část, dlouhá 3 kilometry. Ta je však překvapivě dobrodružná. Silnice z Vrchovan do Chlumu je v katastrofálním stavu. Ves Chlum na nás dýchne úžasnou venkovskou atmosférou. Ubytování je také příjemným překvapením. Hodně muziky, za málo peněz, dalo by se říct.
517 nastoupaných metrů na 48 kilometrech, se řadí do středně náročných tras, ale s výstupem na Ralsko a Bezděz, to dalo celkem zabrat.

696 m n.m. vysoký kopec s hradem Ralsko a jeho výhledy, Bezděz

19.4.  Houska, Pokličky, Kokořín

Probouzíme se do slunečného a hlavně teplejšího rána, než včera. To hned člověka potěší, když je minimálně o pět stupňů více. Po exkurzi od majitele útulného penzionu opouštíme před devátou obec Chlum. První dnešní cíl je hrad Houska. Do Dubé tentokrát jedeme po hlavní silnici, místo rozbité vedlejší. Zhoupneme se do města a první zastávka je u studánky Pod Křenovem. Malebné místo pod skálou nakonec neunikne našemu objektivu. Z Beškovského dolu stoupáme nejprve lesem a poté se objevíme na křižovatce a následně v Blatečkách. Odsud už je jen kilometřík do Tubože. Zde mají mimo jiné pěkný rybník, ale my odbočujeme na hrad Houska, čili do kopce. Zde platilo heslo, že víc hlav, víc ví. Ta moje měla v úmyslu jet na Housku po silnici. Ozvala se však druhá hlava, kterou napadlo jet na hrad Černým dolem. Volba to byla prvotřídní, jelikož do kopce nevadí, když se stoupá po horší cestě. Po silnici můžeme pak svištět dolů a nepojedeme stejnou cestou tam i zpět.
Černým dolem stoupáme ponejprv pomalu, ale později výškové metry přibývají rychleji. Cesta je lesní a v dobrém stavu. V závěrečných serpentinách mám chuť slézt, ale Janča stále šlape, tak holt pošlapeme. Později jsme zjistili, že nikdo nechtěl tlačit, protože ten druhý také netlačil. Tomu jsme se museli zasmát. Nejtěžší výjezd dneška máme tedy za sebou a můžeme obdivovat skromnou krásu hradu jihovýchodního Kokořínska.
Před půl dvanáctou opouštíme Housku a až k rybníku v Tuboži nemusíme skoro šlápnout. Odsud mírně klesáme podél říčky Pšovky do Ráje a zde odbočujeme do Vojtěchova. Zde přemýšlíme, které ze dvou míst, označené jako Pokličky, jsou ty pravé. Nakonec se dozvídáme, že oboje jsou zajímavé. Nejprve tedy jedeme k bližším, Jestřebickým. Cesta vede mírně do kopce po cestě, která nás po kilometru přivede k odpočívadlu. Zde zamykáme kola a stoupáme po "přírodních" schodech ke skalním útvarům, které vznikly tím, že vrchní vrstva více odolala erozi. Tím vznikly Pokličky. Měl jsem za to, že okolí je jimi poseto, ale tomuto tvaru zde odpovídají tak dvě skály. Čekal jsem více. Jedeme zpět do Vojtěchova.
Po dalším kilometru a půl brzdíme u rušnějšího místa a mne napadlo, že tyto pokličky jsou známější a tudíž by mohly být lepší. Po vystoupání dřevěnými schody nás čekalo podobné zklamání jako v prvním případě. Hezké místo a útvar to je, to jako jo, ale prostě jsem čekal, že těch Pokliček bude více.
Další zastávka je v Kaninském dole. Teplo už je téměř na triko a na nebi moc mráčků nevidíme. Epicentrum turistiky na Kokořínsku je právě zde. I přesto Janča nepřišla o svou peněženku, zapomenutou na oné místnosti. Ještě, že jsem si vzpomněl, že by jí mohla dát zpět ke mne do báglu. Předposlední kopec dneška nás zavedl na hrad Kokořín. Zde už jsem v minulosti byl, ale myslím, že nikdy nebylo tak krásně. Nevelké nádvoří nám netrvalo dlouho si projít. V Kokořínském Dole se stavujeme na zelňačce, abychom následně opustili tento kraj.
Cestou do Mělníka už jsme vyfotili akorát rybník Harasov a za Lhotkou jsme museli naposledy zdolat krpál. Stoupat jsme přestali na návrší před vsí Chloumek. Bylo vidět, že je neděle odpoledne. Mezi těmi auty na úzké silnici mezi skalami, to nebyla projížďka růžovou cyklostezkou. Do Mělníka na nádraží už to byla sranda. Vlak jel za nedlouho, ale vůz, který jsme potřebovali byl narván. Zrovna se sjížděli chmelaři do Štětí, ale každý měl kufr, jak na 14 dní do And. Po skvělém víkendu však nebyl problém vydržet chvíli ve stoje.
Trasa napříč Kokořínskem měřila 48 kilometrů a nastoupali jsme 468 metrů.

Hrad Houska, zvonička před hradem, Jestřebické pokličky, Pokličky, Kokořín, Kokořínský Důl

Železnorudské velikonoce na sněhu

Tentokrát vyjíždíme s "Jane" do světa na 4 dny. Poctíme svou návštěvou Šumavu, konkrétně její nejsevernější část, železnorudsko. To jsme ale ještě nevěděli, že tam týden předtím napadne sněhu, jako nebylo snad celou zimu. Aspoň tak nám to líčila bytná z penzionu. My však sledovali předpověď a tak jsme byli vybaveni na pěší tůry v ještě pravé zimě.

3.4. - Pancíř, pramen Úhlavy a Řezné

První den jsme naplánovali návštěvu Pancíře. Příjezd kolem poledního nám ani nedovoloval delší "štreku." Původní plán, že si vyšlápneme až z Rudy pěšky nahoru jsme díky sněhu také změnili. Popojeli jsme autobusem na Špičácké sedlo. Dobře jsme udělali, jelikož shrnutý sníh ještě více zúžil již tak akurátní šířku silnice.
Špičácké sedlo je důležitou turistickou křižovatkou. Vedou odsud cesty na Pancíř, Můstek, do údolí Úhlavy a k Čertovu a Černému jezeru, mezi kterými ční Špičák. Nadmořská výška sedla je 982 m n.m. Protaženou cestou stoupáme vzhůru na Pancíř a chvílemi se otevírají výhledy na Javor a jeho okolí. Přesto, že cesta je uježděná, jde se nám dobře. Na rozcestí pod Pancířem necháme ještě vrchol kopce čekat a jdeme se podívat, jak se změnil za 6 let pramen jedné ze čtyř plzeňských řek, Úhlavy. Cesta už je horší, protaženy jsou pouze 2 stopy pro běžkaře, ale ještě se jde dobře.
Řeka Úhlava pramení na západním svahu Pancíře ve výšce 1110 m n.m. Dlouhá je 108 km a na svém toku protéká pod Královským hvozdem, přehradou a městem Nýrsko. Dále obtéká Klatovy, a přes Švihov a Přeštice míří k Plzni, kde v Doudlevcích zprava ústí do Radbuzy.
My našli její pramen téměř pod sněhem. Divil jsem se, že zde není rozcestník jako minule a pak jsme zjistili, že už turisty vedou i k jejímu pravému prameni, o 100 metrů níže. Ten má podobu kamenného kruhu zastřešeného špičatou střechou. U horního pramene potkáváme běžkaře a ten nám radí zkratku na Pancíř pod lanovkou. Jeho rada je tentokrát nad zlato, protože nám to o dost zkrátilo cestu a ve sněhu se do svahu jde podstatně lépe, než na sucho.
Pancíř (1214 m n.m.) je šumavská hora, ležící v Pancířském hřbetu. Jeho nejvyšším vrcholem je však Můstek s 1234 metry. Na vrcholu stojí Mattušova chata, podle propagátora šumavské turistiky. Otevřena byla v roce 1923. Součástí je i rozhledna, která měla dřevěnou předchůdkyni z roku 1880. Ta však byla dřevěná a dlouho nevydržela.
Když jsem se sem chystal, tak jsem si řekl, že do třetice všeho dobrého, budou mít konečně rozhlednu otevřenou. Opět jsem měl smůlu! Zase jsem se trefil do období, kdy byla chata zavřená. Tomu už se říká pecháček. Pokochali jsme se aspoň dílčími výhledy na Ostrý, Javor a ze severního srázu na Klatovsko.
Vrchol Pancíř je unikátní tím, že leží na rozvodí Severního a Černého moře. Pramení zde 3 známé řeky. Úhlava teče do Berounky, Vltavy, Labe a to na sever do moře. Říčka Křemelná se později mění v Otavu, která končí ve Vltavě, takže také končí v Labi. Poslední řeka je Řezná, německy Grosser Regen. Ta míří opačným směrem na jih a ústí do Dunaje, která je veletokem Černého moře. K jejímu pramenu jsme se chtěli také vypravit.
Za slunečného počasí jsme sešli nejprve k rozcestí pod Pancířem a odsud přes Hofmanky dva kilometry k prameni Řezné. Ten se nachází kus v lese a u cesty na něj upozorňuje informační tabule. Je to pěkné a tiché místo. Pak už zbývalo ujít 5 kilometrů do Železné Rudy přes Hofmanky a po modré k Belvederu, odkud už jsme použili silničku přímo do centra města.
Celkem jsme ušli 11 kilometrů, ale díky občasnému brodění ve sněhu to bylo náročnější. Netušili jsme však, že toto bude teprve trénink na další dny.

Špičácké Sedlo, prameny Úhlavy (horní a dolní, pravý), Pancíř a výhledy na sever a Ostrý,
pramen Řezné

4.4. - Jezero Laka

Je sobota a venku polojasno, spíše nízká oblačnost. Místo Falkensteinu měníme plán a vydáme se k jezeru Laka. Kus cesty nás sveze autobus, který pokračuje do Prášil a dále. Vlastně zjištění, že bus jede, dalo podnět k dnešnímu výletu. Výstupní stanice je Nová Hůrka, což je osada o pár barácích. To je ta má oblíbená Šumava, jak jí znám z obrázků a hlavně z roku 2009, kdy jsem to tady objížděl na kole. Kopce a pod nimi louky, kterými teče nějaká říčka či potok. Dnes je toto vše pokryto sněhem.
První metry si libujeme, jak je hezky protáhlá silnice, ale veškerá sranda končí hned za posledním barákem. Dva a půl kilometru do zaniklé osady Hůrka, budeme muset zvedat nohy výše, než je obvyklé. To nás asi pěkně utahá. Ale nedá se nic dělat, jdeme. Dva a půl kilometru k Hůrce, nebylo zas tak hrozných. Obec Hůrka zanikla při stavbě železné opony v padesátých letech, jak je již tradicí, míst u hranic s Bavorskem či Rakouskem. Zůstaly tu akorát zbytky kostela a hřbitovní kaple.
Další kroky míří do prudšího kopce, což je větší zabíračka, ale aspoň si můžeme říct, že jdeme cestou, kterou nikdo celé dny nešel. Ve sněhu totiž není ani stopa! Sem tam se objeví nějaká zvířecí. To však nemění nic na tom, že mne to chvílemi otravuje a hlasitě to dám najevo. Ale moje úžasná parťačka to bere stále s klidem, občas dokonce i s humorem. Tak si říkám, že má vlastně pravdu. Společnost nám dělá Jezerní potok, který se kroutí vedle cesty a poté mizí ve svahu. To už po dalších dvou a půl kilometrech přicházíme konečně k jezeru Laka. Ani zde nebylo dlouho živáčka. Odklízíme zapadaný stůl a lavice, abychom si mohli chvíli oddechnout a posilnit se.
Jezero Laka je nejmenším šumavským jezerem s rozlohou 2,53 ha. Zároveň je nejvýše položené. Nadmořská výška je 1096 metrů. Pochopitelně, že jezero je zamrzlé a zasněžené a vytváří dokonalou zimní atmosféru. I sluníčko už je vidět čím dál více, tak se pošlape lépe, protože mám pocit, že situace se nezmění ani dále. Minimálně k asfaltce, kde by měla být protažená stopa pro běžkaře.
Nejprve šlapeme po červené značce, přes rozcestí Vodní kanál. Tam je sníh tak hluboký, že místy zapadáme po kolena. Po chvíli potkáváme první dnešní lidi. Hned jich je asi 8 a jeden pes. Sice po nich zbyly nějaké stopy, ale nepřišla mi ta dřina o nic menší. Od Vodního kanálu je to už kousek na onu asfaltku. Ta však podle očekávání protažená není. Tak to mám radost, šlapat ještě 7 kilometrů na Debrník.
Máme v nohách osm a půl kilometru, když přicházíme pod Polom. Tak se jmenuje jeden z významnějších vrcholů Šumavy. Být léto, vyšlápli bychom na vrchol, ale takhle se nám nechce. Ještě chvíli jdeme vzhůru, ale po chvíli už začínáme klesat. Nejvyšší místo dnešního dne leží zhruba ve výšce 1200 m n.m. Dlouhou cestu si krátíme například koulovanou. Při jedné trefovačce uschlého stromu pálí Jana tak prudce, že koule obloukem přistane ve větvích sousedního stromu. Že jsme kolikrát při tréninku fotbalu kopli míč na strom a museli pro něj lézt, je normální. Ale pokusit se takhle šikovně hodit sněhovou kouli by byla hodně dlouhá hra.
Po čtrnácti kilometrech přicházíme na Debrník. Tam se šlape od Zámeckého lesa o něco lépe, protože tam už potkáváme dost běžkařů. Zámecký les proto, že v Debrníku kdysi zámek stál. Dnes už tu zbyla akorát alej, vedoucí do Železné Rudy. Debrník je také hraniční přechod do Německa a na Falkenstein.
Ještě než půjdeme na základnu, tak si vylezeme na nevysoký kopec s velmi sympatickým jménem. Pepík měří 791 m n.m. a je z něj pohled na Železnou Rudu a Špičák. Na celkem plochém vrcholu stojí vysílač. Pak už definitivně končíme naší dnešní tůru, která měřila 15 kilometrů.

Zaniklá obec Hůrka, Jezerní potok, první turisté po pár dnech, jezero Laka, místy byl sníh po kolena,
u Vodního kanálu, Plesná od rozcestí Pod Polomem, vrchol Pepíku a pohled na Železnou Rudu

5.4. - Velký Javor (Grosser Arber)

Na neděli jsme zvolili výlet, který nebyl vůbec původně v plánu. Vyšlápnout si na nejvyšší vrchol celé Šumavy při současném počasí, mi přišel trochu silné sousto, jenže výzvy já mám rád. A tak nezbývalo, než nabrat další síly a poprosit počasí, aby nám seslalo nějaké příznivé.
Abychom ušetřili 3 kilometry chůze, ke státní hranici do Alžbětína, se svezeme opět autobusem. Nejprve jsme si šli prohlédnout nádraží, které uprostřed přetíná státní hranice. Zajímavá situace. Zajímalo by mne, jak to zde chodilo za komunistů. Ulicí od nádraží scházíme do centra obce Bayerisch Eisenstein, čili Bavorská Ruda. Tam opustíme řeku Grosser Regen a už se napojíme na červenou značku, nejprve směrem k Velkojavorskému jezeru. Aspoň v mapě je značka červená. Okolo Eisensteiner Mühle dost váháme, která ze značek různých barev, tvarů a znaků, vede k jezeru. Nakonec se ocitáme u Arberhütte, což je ale taky jedna ze správných variant. Tam odsud nás čeká 3,2 km dlouhý pochoďák lesem, do kopce a ještě nevyšlapanou cestou. Ale v tom už jsme trénovaní. Kus výš nám stojí v cestě dokonce 2 stromy přes cestu. Nic, co bychom nezvládli, ale o něco nás to zase zdrží.
V 11 hodin přicházíme na silnici u Grosser Arbersee. Jenže nejprve nás mylně zavedu místo k jezeru, na běžeckou dráhu. Velkojavorské jezero leží o kus níže po silnici. Turistický frmol je zde přiměřený. Někdo si dá procházku po stezce kolem jezera, někdo si nazuje běžky, my po svačině začínáme stoupat na Velký Javor. Čeká nás zhruba 500 metrů převýšení. Už ze začátku jdeme do prudšího kopce, což je vlastně dobře, kvůli snazšímu dobytí vrcholu. Jdeme kousek podél běžkařských stop, od kterých se oddělíme přibližně v 1100 m n.m. Dále už budeme sledovat značku na vrchol vyšlapanou cestou. Konečně se půjde normálně. Jen to počasí. Já, těšíc se na daleké výhledy, nevlídně hledím na sněhovou přeháňku, která prochází nad Železnou Rudou. Drahá polovička mne však uklidňuje, že ještě nejsme nahoře.
Nahoře jsme v půl druhé a opravdu se sněhové přeháňky přesouvají dost rychle. Janča měla pravdu a já bych to taky po těch letech mohl vědět. Na vrcholu Javoru dokonce vysvítá sluníčko! Vítr zde také nefouká, takže nastává zimní pohádka. Takhle si představuji pěknou zimu. Jsme moc rádi, že nás zastihla zrovna na nejvyšším vrcholu celé Šumavy, ve výšce 1456 m n.m. ve svahu Javoru je pochopitelně sjezdovka. Po té jsme také šlapali, prudce vzhůru. Na vrcholu jsou 2 vyhlídkové skalky, z nichž jedna je osazena křížem. Dále jsou zde 2 kruhové věže. Sloužili jako radar, pro kontrolu nad východním blokem. Pod skálou Grosse Seerigel stojí kaple sv. Bartoloměje. Díky dnešnímu počasí se nám naskýtá fascinující výhled na všechny strany!
Poté jsme se šli zahřát do restaurace grogem. Tam jsme spíše doklouzali po zadcích po strmé sjezdovce. Chopíme se Jídelního lístku, ale my vlastně nevíme, jak se řekne německy grog. Naštěstí nás obsluhuje česky rozumící servírka. Pak už následoval sestup, který šel celkem jak po másle. V půli cesty nás oslovuje německy lyžařka. Jana zkouší angličtinu. Když nahlas přemýšlí, jak je to daleko, odpoví lyžařka: "Dobře, tak jak je to teda daleko?" V tu ránu propukne smích, ale nevím, čemu se divíme, pár kilometrů za hranicemi. Dole u jezera jsme byli za necelou hodinku. Od Velkojavorského jezera jsme zvolili cestu jinou. Po Seestrasse jsme mysleli, že půjdeme protaženou cesta, ale také nebyla. Takže ještě jedno brodění jsme museli absolvovat, než se definitivně budeme moc projít po chodníku či silnici.
Do setmění jsme na základnu v pohodě došli a zvládli tak na první pohled těžkou tůru. I přesto, že jsme pak o velikonoční pondělí už nešli na Špičák, tak myslím, že nám to bohatě stačilo. Cestou domů jsme sledovali bílou tmu v podobě hustého sněžení. Což vlastně byl rozhodující element v tom, zda s uťapanýma nohama podnikat ještě jednu tůru.

Hraniční nádraží Alžbětín/Eisenstein, Grosser Arbersee, přeháňka nad Královským Hvozdem, 
Velký Javor a výhled