čtvrtek 21. května 2015

Rozhledny v Československém pohraničí

Letošní květen a tento výlet bude mít nesmazatelně nádech mé první slovenské rozhledny. Rychlost vlaku v současné době u nás už umožňuje podniknout dvoudenní výlet přes celou republiku v kombinaci s kolem. Zdaleka ne první "rychloakci" jsem podnikl do okolí Veselí, Skalice a Hodonína.

17.5. - Nejjižnějším cípem Bílých Karpat
(tři rozhledny, dva defekty, jeden slovenský kámoš)

Spousta českých měst má své moravské bratry. Já si za dnešní výstupní stanici zvolil Moravský Písek. Do města jsem ani nezabrousil. Hned jsem nastavil kurs Veselí nad Moravou. Nejprve po silnici a následně po cyklostezce jsem dojel do Veselí za 20 minut. Pozdržel jsem se na Bartolomějském náměstí a hned jsem atakoval svou návštěvou IC. Tam mne navedli na správnou cestu k rozhledně Radošov a už jsem upaloval. V Blatnické ulici za tratí, jsem se chytil modré značky a té se držel až na kopec Radošov. Cestou na jednu z nejsnáze dosažitelných rozhleden, jsem narazil na těleso bývalé úzkokolejné dráhy z Bzence do Tasova. Dráha o rozchodu 790 mm, sloužila k dopravě řepy do cukrovaru. Rozhledna Radošov v nadmořské výšce 246 metrů, ještě voní novotou. Výhled z ní je kruhový a nejvyšší pohoří, které je z ní vidět jsou Bílé Karpaty, které jsou již velice blízko. 
Při troše štěstí jsem doufal, že bych mohl popojet do Velké nad Veličkou vlakem, ale ten už pode mnou houká v zatáčce, takže do údolí malé říčky Veličky budu muset po svých. Do Hroznové Lhoty a Tasova ještě použiji modrou značku. Pomalu, ale jistě začínám stoupat proti toku Veličky. Nebýt větru, tak se jede parádně. Cestou stavím v obci Louka, vyfotit si netradiční kostel. V malém městě Velká nad Veličkou odbočuji na Javorník. Vesnice v nejjižnější části Bílých Karpat mne přivítala bílým květem. Tato píseň od Mira Žbirky se rozezněla po vsi, jako předzvěst hlášení místního rozhlasu. Pořád lepší, než ty "dechárny," co hrají u nás. Na obci mají suvenýry k rozhledně Drahy. K té jsem musel z návsi do kopce na hlavní silnici, která se poté také ještě prudce zvedne, než se vyjede na náhorní plošinu, na které stojí poměrně nová, dřevěná rozhledna. Ještě než skupinka lidí opustila rozhlednu, jsem se nechal vyfotit a šlo se na vrchol. S bundou, protože vítr jsem předpokládal silnější, než na zemi, jak to tak většinou bývá. Výhled z rozhledny nabízí kruhové panorama, ale vzhledem blízkosti kopců Bílých Karpat, tolik nevynikalo. Pěkně se vyjímala Velká v údolí pode mnou.
Pokračuji po silnici, kterou kopírují i koleje. Oboje přechází na Slovensko zhruba po třech kilometrech. Přijíždím k státní hranici se Slovenskem a pro mne slavnostní vjezd do této krásné země si vychutnávám. Slovensko se za pár okamžiků stane mou sedmou zemí, v které se projedu na kole. Tak jedeme...! Terén se začal mírně svažovat a já podél řeky Teplice klesnu do první vsi, jménem Vrbovce. Přijel jsem do okresu Myjava. To je poměrně malým městem, na to, že je okresním. Na naše poměry nezvyklý počet kolem 12 000 obyvatel. Sjezd jsem si ani moc neužil. Byl mírný, proti větru, ale zase o to méně námahy bude teď do kopce. Ze zhruba 320 m n.m. se musím dostat do 622. Na tyto převýšení jsem již zvyklý, takže by to mělo jít. První metry jedu rychleji, za chvíli se silnice trochu zvedne. V půli kopce mne povzbuzuje jeden český páreček, který si mne z nejasných důvodů i fotí. Ale zase mne upozornili na pěkný pohled na Vrbovce, sevřené kopci v údolí. Aspoň se vydýchám. Rozhledna už je vidět ze silnice a nezdá se tak vysoko, jak opravdu je. Na rozcestí Senné diely odbočuji doprava a dostávám se do vísky Hate. Odtud už je to jen 100 výškových metrů k rozhledně. Jelikož na našich internetových mapách není žádná značená cesta z Hatí na vrchol, nechal jsem to osudu. Z křižovatky v Hatích jsem pokračoval rovně, na sever a za nedlouho byl rozcestník, který mne zavedl na vrchol Žalhostinné. Většinu cesty jsem tlačil a sil už ubývalo.
Dřevěná, malá, opuštěná, romantická rozhledna Žalhostinná (622 m) se stala mou první slovenskou rozhlednou. Daleký kruhový výhled od Bílých Karpat přes Karpaty Malé se pomalu stáčí k Dolnomoravskému úvalu a ke Chřibům. Nádherné klidné místo, jehož atmosféru mírně kazil vítr.
Od rozhledny do civilizace mne vedla značka severně, po hřebeni k rozcestí Žalhostinná, Chalupovci. K osadě s názvem podobnému jako mají ve Slovinsku, vede značka, která také není zakreslena na českých serverech mapy.cz ani cykloserver.cz. Nevyčítám, jen konstatuji. Dále jsem vyhodnotil, jako plán úniku ze Slovenska přes vrchol Bukovina na hranicích bývalých spojenců. Znamenalo to, jet nejprve z kopce a pak do kopce, lesem. Za chvíli přijíždím ke státní hranici, kterou budu sledovat až na vrchol Bukoviny (584 m). Zde skončilo kopcovité trápení dneška. Pouštím se střemhlav z kopce, po modré značce. Střemhlav je díky terénu na místě. Prudký, lesní terén. Nahoru bych to jet nechtěl. Později projíždím stopami od lesní techniky, kde se ztácím skoro po pás. Marně si lámu hlavu, co to tu mají za vysoké stroje. Jakmile se dostanu na asfaltku, jedu po vrstevnici k rozcestí Návdanky, abych cestou potkal aspoň tři páry manželů s kočárky. Zřejmě oblíbené místo. Za zmíněným rozcestím mne čeká dlouhý a rychlý sjezd k přehradě Lučina. Sem tam se vynoří do panoramatu mezi stromy rozhledna Travičná. Tam je dnes ale zavřeno. Bylo by to zajímavé kvarteto rozhleden za půl dne. Ale já vím, že tu nejsem naposledy. U přehrady je stánek, tak se stavím občerstvit.
Moje dnešní nocoviště je na hranicích a jmenuje se Sudoměřice, známé výklopníkem na Baťově kanále. Ono ale nakonec dnešní dobrodružství pro mne ještě neskončilo. Pod Travičnou sklouznu do Radějova a po CT č. 46 přijedu pod Žerotín. Takto se jmenuje kopec, obklopený vinicemi. Nakonec se nechám zlákat kaplí na vrcholu a se zbytkem sil vystoupám na 322 metrů vysoký kopec. Kaple co tu stojí není stejná, jako ostatní. Je moderní a mne se nelíbí. Tak se jdu aspoň pokochat dílčími výhledy po okolí z jižního a severního svahu. Vrchol Žerotína zdobí kříž. Zde potkávám mladíka, který bydlí v nedaleké Skalici, čili Slováka. Nakonec máme společnou cestu, jelikož tento mladík zná další cestu do Petrova. Místo přes Strážnici jedeme přes rozcestí Mezi Starými horami. On pokračuje po zelené a mne pošle po šotolinové cestě. Loučím se s hochem, s nímž jsme si nevyměnili ani jména, protože to nebylo vlastně nutné a pokračuji mezi vinicemi. Cesta vede mírně z kopce, tak šlapu do pedálů. Nevím, zda to byla, chyba, ale většinou takhle jezdím, po takovém terénu. Kilometr před Petrovem najedu na kámen a "Prásk!" Kolo je prázdné. Chvíli přemýšlím, co se stalo a jdu se podívat, o co jsem mohl píchnout. Vyměnit duši nemůžu, tu naposledy píchlou jsem ještě nezalepil, s domněním, že se mi to nemůže stát přeci tak brzy po sobě. Dofouknu tedy kolo a dojedu na tom do Sudoměřic. No jo, přátelé, ale ona je tam díra jako vrata. Tak to je tuplem pešek. Vyměňuji ji za sice další píchlou duši, ale po té se aspoň dá dojet na dofouknutí. Lepidlo na zalepení je totiž dlouho nepoužívané a tudíž vyschlé! Jak by řekl můj kamarád Karel Švarcbach (ano, zase on): Matko rozsviť, fotr leze po zdi. Co to znamená konkrétně nevím, ale vím, že nebude po příjezdu klid na lůžku, ale bude se opravovat.
Na silnici potkávám cyklistu, jedoucího jen kousek. Prosím ho, zda by neměl duši, klidně i na prodej. Duše by byla, ale s jiným ventilkem, než na který mám pumpičku. A to jí mám dvoustrannou! Tak budu muset tedy shánět pomoc v Sudoměřicích. Přijíždím na penzion a hned po zapsání sháním aspoň lepidlo. To mi půjčuje jeden štamgast, také cyklista. Duše je zalepená. Radši si zalepím i tu druhou. No jo, ale ta první opět uchází. Když jí opět zuji, zjišťuji, že na místě už jednou lepeném. Co jsem komu dnes udělal, fakt nevím. Nebo, že by v blízké minulosti? Přivolaná pomoc v podobě penzisty, který celé vsi opravuje kola, se nabízí, že mi duši zalepí. Přichází již za tmy a tato pomoc mne stojí jednoho panáka. Jak skromný člověk. To už mám první duši zalepenou a na kole. Jestli jste ztratili pojem, která je první, nebo druhá duše, tak po tom nepátrejte. Konec dobrý, všechno dobré.

Rozhledna Radošov s výhledem, kostel v Louce, rozhledna Drahy, Vrbovce,
rozhledna Žalhostinná s výhledem, hranice ve svahu Bukoviny, Radějov z Žerotína











18.5. - Pomoraví Skalicka a Hodonínska
(první slovenské město, ještě jeden defekt a cukrárna U Sedláčků)

V doufání lepšího dneška se probouzím v útulném pokoji penzionu v 7 hodin. Jedno z mála ubytování, kde je v ceně i snídaně, tak jí samozřejmě využiji. Podávají se míchaná vejce a šunka. Při tom povídání s majitelkou, si všímám pohledu na stěně pod televizí. Nějaký povědomý motiv. No jo, jezero Wanaka na Novém Zélandu. Vždy se najde něco, co mi připomene mou Janču, i když se mnou zrovna není. Takže i obyvatel Sudoměřic zavítal do nejvzdálenější možné destinace, z pohledu České republiky.
Kolem osmé se loučím s příjemnými ubytovateli a první metry mne vedou opět na Slovensko. Prohlédnu si příhraniční město Skalica, které je také okresní a stejně malé jako Myjava. Že je Skalica pěkné město jsem věděl z průvodce a dnes se to potvrdilo. Jako poslední místo navštěvuji rotundu a kalvárii, kus od centra města. Pak pojedu na další rozhlednu v pořadí.
Žlutá značka mezi poli a lesem mne vede po rovině dále za město k Baťovu kanálu. Ten má severozápadně za Skalicí přístav. U něj je vyhlídková věž, která zrovna dvakrát nesplňuje parametry rozhledny, ale už jsem viděl horší stavby, považované za rozhledny (že jo Luboši). Další nejasnost v mapě oproti skutečnosti, je žlutá značka, pokračující podél toku Moravy. Na mapě značená je, ale zde za boha žádnou cestu nemohu najít. Jedu tedy zpět do Skalice a do Hodonína budu muset přes Holíč. Co se dá dělat. Chvíli tedy pojedu po hlavní silnici a v samotné Holíči to vezmu vedlejší ulicí, čili zkratkou. Špatné odbočení v jedné z ulic má za následek pouze, že kolo musím přenést přes koleje, ale jinak pokračuji dále.
Opět překračuji hranice, přejíždím řeku Moravu a za pár minut jsem v okresním městě Hodoníně, kterému se zde přezdívá Hodoš. Já a Martin Bidmon bysme mohli vyprávět o Hodoši. Ten pravý totiž vážení leží ve Slovinsku, v oblasti Goričko, na severu země, u hranic s Maďarskem. Viz jedna z předešlých kapitol. Zde je v plánu jediné, sehnat lepení na kolo, pro všechny případy, i když už se tolik nebojím. Vlezu do prvního krámu, který mi padne do cesty a potom beru směr nádraží. Ještě totiž potřebuji místenky na vlak.
Další cíl dneška je Slovanské hradiště u Mikulčic. Tam se nejlépe dostanu po zelené a modré značce. Nejprve jedu podél Staré Moravy, která je totálně vyschlá, až se v jejím korytě zelená tráva. Tady voda netekla už hodně dlouho. Někde kolem rozcestí Skařiny jsem musel něco nabrat, protože mé zadní kolo je opět měkké. Teď to chce hlavně klid, protože lepení už mám a použiji ho dřív, než jsem myslel. Na jedno dofouknutí dojíždím k areálu hradiště. Než půjdu na novou rozhlednu, zalepím si duši. Ještě, že už mám trénink ze včerejška.
Slovanské hradiště u Mikulčic je s rozlohou 10 ha, největším u nás. Je chráněno jako národní kulturní památka a bylo nominováno k zápisu do UNESCO. Zdejší lokalita byla osídlena již v pravěku a středověku. Nedávno zde postavili kovovou rozhlednu, takže chtěli přilákat i zbytek návštěvníků, mezi které patřím i já. Výhled je sice kruhový, ale díky poloze v nížině, při řece Moravě, nijak úchvatný.
Duše drží, takže můžu pokračovat dále. Projíždím Anglickou alej a poté se dostanu k řece Moravě. Podél ní se ale nejede moc dobře. Špatná cesta a protivítr. Dále bych chtěl navštívit Adamovská jezera a rozhlednu u nich. Čili také žádný rozhlednový zázrak, ale do sbírky se hodí. Cesta moc neutíká a nakonec jsem se rozhodl, že časově to asi nestihnu. Obzvlášť, když přes Moravu nevede poblíž jezer most a musí se objet až přes Brodské. To jsem sice věděl, ale doufal, že to půjde. Na dohled železničnímu mostu, měním směr a mířím do Lanžhota. Tam se zdržím hned dvakrát. Focením kostela Povýšení svatého Kříže a v cukrárně U Sedláčků. To každý uzná, že tam jsem se stavit musel. Pochutnal jsem si na zvláštních zákuscích. Byly menší než obvykle, ale i cena tomu byla přizpůsobena. Mohl jsem ochutnat tedy více druhů.
Pak už zbývá posledních 7 kilometrů do Břeclavi, kde můj dvoudenní výlet končí. Sice bylo stejně defektů jak rozhleden, ale i tak se mi to líbilo. Zvláštní atmosféru jsem cítil hlavně na Žalhostinné. Opuštěná krajina a k tomu nádech Slovenska, i přesto, že jsem byl jen pár metrů za našimi hranicemi.

Skalica, Rozhledna u Baťova kanálu, Stará Morava, Slovanské hradiště Mikulčice,  
řeka Morava u Lanžhota












Trasy:

Moravský Písek - Veselí n. Mor. - Radošov (rozhl.) - Tasov - Velká n. Veličkou - Javorník - Drahy (rozhl.) - Vrbovce - Žalhostinná (rozhl.) - Bukovina (rozc.) - Žerotín - Sudoměřice.
64 km, 804 nast. m., 622 m n.m.

Sudoměřice - Skalica - Baťův kanál, přístav - Skalica - Holíč - Hodonín - Slovanské hradiště Mikulčice - Rýnava (rozc.) - Lanžhot - Břeclav.
61 kilometrů, 81 nast. m.

neděle 10. května 2015

Saské Švýcarsko (Hohnstein, Brand)

Dvojice stejných turistických nadšenců jako jsem já, Tomáš Studnička a Pavel Verner, dala dohromady deseti člennou partu pro pěší výlet do hlubší části Saského Švýcarska, z pohledu blízkosti státní hranice. My s Jane jsme se k nim rádi přidali a po delší době si protáhneme nohy na pochoďáku. Pro jízdu vlakem jsme použili jízdenku Labe-Elbe, která platí v příhraničí obou států za určitých podmínek.
Výstupní stanicí bylo Kohlmühle, jak doporučuje průvodce po Saském Švýcarsku, podle kterého vznikl nápad na tento výlet. Od zastávky jsme se chytli žluté značky a nejprve šli podél trati, vedoucí do Sebnitzu, nyní propojenou až do Rumburka. Tam, kde dříve odbočovala dráha do údolí Schwarzbachu, podcházíme trať a dále budeme postupovat zmíněným údolím. Úzkorozchodná dráha však již není v provozu. Zbyl po ní násep a dva tunely. Prvním procházíme za nedlouho. Celou cestu až k silnici jdeme většinou ve stínu, za slunečného počasí. Jediným připomenutím, že tu byla dráha, je cedule zastávky Schwarzbachtal. Škoda, že nemohl s námi kamarád Karel Švarcbach, hned bych ho tu vyfotil.
Žlutá značka nás vede podél silnice a to už jsme v Lohsdorfu. Zde mají malé muzeum této dráhy a vypadá to, že nějaký úsek i provozují, nebo se chystají. Muzeum je zrovna zavřené, tak po menší svačině pokračujeme dál. Cesta nyní vede podél pole, zvedá se až se vyhoupne nad Lohsdorf, jenž vytváří pěkné popředí panoramatu na Lužické hory. Na úpatí nevýrazného kopce Schafberg se dáváme po cyklostezce k prvnímu dnešnímu taháku, hradu Hohnsteinu. Ten dominuje nad městem, jak to tak většinou bývá. Scházíme malebnou ulicí do centra městečka, abychom vystoupali na náměstíčko před hradem. Tam nejprve svačíme a poté se vrhneme na prohlídku. Vstupné je příznivé, 3 EURa a dobrá zpráva je, že prohlídka je individuální. Nevelký hrad o dvou nádvořích a vyhlídkové věži mne příjemně překvapil. Výhled sice přes vyšší skály v okolí je omezený, ale i tak pěkný.
Když opouštíme hrad, zatahuje se a později, když už jsme na cestě, dokonce sprchne. Naštěstí nic vážného. Pohodová tříkilometrová procházka po vrstevnici, šotolinové cestě, nás vede za druhým dnešním tahákem, jménem Brand. Nejprve nás asi v půli cesty rozptýlí vyšlapaná cestička vedoucí vlevo od cesty. Jedná se o výhled do údolí Tiefergrund. Následuje vyhlídka Brand. Přezdívá se mu Balkon Saského Švýcarska a opravdu tomu tak je. Jako na dlani tu jsou snad všechny stolové hory, plus ostatní hory a místa. Přímo pod námi skály strmě padají do údolí říčky Polenz, kam budeme sestupovat za chvíli i my. Při tom krásném kochání nás překvapuje další malá přeháňka. Azyl nacházíme v místní restauraci, která v Německu na takovýchto místech většinou nechybí.
Ještě, než sestoupíme do hluboké rokliny, potěšíme se dalším výhledem. Skalní vyhlídka opatřená zábradlím naskýtá výhled do jižnější části údolí Tiefer Grund. Následuje onen sestup. Sestup je dlouhý a strmý, po nespočtu schodů. Nyní dostávají zabrat svaly, které byly dosud v klidu. Když už jsme v údolí, podél říčky Polenz, pohoda ještě nekončí. Turistická stezka, vedoucí vedle silnice se ještě mírně zvedne terénem, než nás dopraví na zastávku v Porschdorfu. Hezky to měli chlapci zařízené. Sotva dojdeme na zastávku, začne pršet. Hodně a dlouho.
Sedmnácti kilometrový pochoďák mne nadchl a je vidět, že do průvodce by nedali jen tak nějakou obyčejnou trasu. Takže turistům, kteří se díky tomuto článku rozhodnou pro ten samý výlet, přeji pěkné počasí, jako jsme měli my.

Zastávka Schwarzbachtal, Lohsdorf a pohled přes obec na Lužické hory, 
Hohenstein - hrad a výhled, Brand












Krušné hory (Menhartice, Kamenička)

Svou Janču jsem chtěl vzít už do Krušných hor, aby i Rakovničáci poznali krásu tohoto pohoří a tak jsem v jednom týdnu zavítám hned podruhé. Přidal se k nám Tomáš a tak historicky poprvé můžu říct, že byl v Krušných horách. Díky tomu, že vlak z Chomutova posunuli na desátou hodinu, což ale jinak není moc vyhovující čas, když člověk dorazí teprv kolem 11 nahoru.
Že někdy budu vystupovat v Suchdole by mne nenapadlo. My zde vysedli, jelikož jsme chtěli jet do Menhartic. Jestli to leckomu nic neříká, tak proto, že obec už neexistuje. Při stoupání ze Suchdola ke Křimovu je krásně vidět, jak obec Blatno ční nad Bezručovým údolím. Projíždíme Křimovem, přejíždíme trať a odbočujeme po zelené k rozcestí Stráž, hájovna, kde jsem jel s klukama před pár dny. Dnes však místo dolů k přehradě, zařazujeme převod 1:1 a stoupáme po lesní kamenité cestě vzhůru k Menharticím. Po dramatičtějším kopci se dále jede podél pole a hned je to veselejší. Poté co klesneme o pár metrů níže, přijíždíme k Menhartickému potoku, rybníku a Janinu vodopádu. Ten však zřejmě je viditelný po dešti či tání. Škoda, chtěli jsme udělat Janče radost. Ze zaniklé obce Menhartice zbyly pouze základy pár domů. Místo je to pěkné a klidné s nádechem mystiky. Po neznačené a špatné silnici jedeme do Nové Vsi. Cestou potkáváme torzo zrušené trati Křimov - Marienberg. Z Nové Vsi se vyhoupneme do Hory Sv. Šebestiána, kde stavíme v útulné hospůdce na pivku. Majitelé mají dokonce i smysl pro humor. To pozná každý, kdo navštíví toalety. Zde se naše cesty dělí. Tomáš pokračuje směrem k Celné a my chceme navštívit přehradu Kamenička. Chvíli nás Tomáš láme a Janča skoro souhlasí, ale nakonec jedeme podle původního plánu.
Ke Kameničce nejedeme kus Bezručovým údolím, protože bysme ztratili výšku a museli to pak drtit do prudkého kopce, po velmi špatném terénu. Který je samozřejmě cyklostezkou, č. 3081. To se radši kus svezeme po hlavní silnici a před hranicí to vezmeme po neznačené cestě k Pohraničnímu rybníku. Ten je první z mnoha na našem krátkém úseku po náhorní plošině nad údolím Chomutovky. Po bezejmenném rybníku podjíždíme opět torzo tratě do Německa a za Spáleným rybníkem si ještě kousek zašlapeme do kopce. Za rozcestím Hadinec přijedeme k Novému rybníku, po němž následuje rybník Starý. Odsud nás čeká sjezd k přehradě Kamenička, kterou zmíněný rybník napájí.
CT č. 3078, vedoucí od Starého rybníka přes přehradu Kamenička do Bezručova údolí, bych kvalitou zařadil mezi ty horší. Aspoň to člověka neláká, to pustit a nedojde tak třeba ke kolizi s protijedoucími bikery. Jinak údolíčko je to pěkné a je tedy čas na kochání.
Přehrada Kamenička patří mezi nejhezčí v Krušných horách. Stojí tu od roku 1904 a na rozloze 6 ha zadržuje 714 000 kubíků vody. Její zděná hráz je 153 metrů dlouhá a 33 metrů vysoká. Zdobí jí odběrná věž, která dělá přehradu neobyčejnou.
Dále do Bezručova údolí je již povrch cesty perfektní. Přibývá také hustota lidí. Je to spíše tím, že se blížíme k městu Chomutov. Od Třetího Mlýna si užívám stejnou parádní jízdu, jako před pár dny s Marťasem a Fanoušem. Cíl cesty je opět v Chomutově. Trasa měřila 38 km, při níž jsme nastoupali 459 metrů. Nejvyšší bod byl ve výšce 873 m n.m.

Blatno od Suchdola, zaniklá obec Menhartice, Janin vodopád (vyschlý), 
násep bývalé tratě Křimov - Marienberg, Nový rybník, údolí a přehrada Kamenička










středa 6. května 2015

Krušné hory (Volyně, Jelení hora)

První letošní výjezd do Krušných hor jsem naplánoval s kamarádem Frantou a za cíl jsme zvolili dominantní vrchol nad přehradou Přísečnice. Přidal se k nám i světoběžník Martin, poslední dobou spíš sběratel mini pivovarů. S očekáváním deště jsme doufali, že se tak nestane a kupodivu byli příjemně překvapeni, že po nějaké době se rosničky mírně spletly. Nakonec spadlo pár kapek a mračné počasí bylo velmi přijatelné pro naše dnešní cíle.
Výstup jsme zvolili údolím Prunéřovského potoka. Z vlaku jsme tudíž vylezli v Prunéřově. Nejprve nám Franz ukázal novou cyklostezku do Kadaně, kterou očíslovali 3115 a postavili na ní krásný most. Tu však okoukneme jindy. Nyní si na začátek několik kilometrů zastoupáme. Ze začátku je sklon příznivý. Projíždíme pod Hasištejnem a na rozcestí k Úbočí pokračujeme po silnici. Poté se sklon přiostřuje a do Volyně musíme trochu více máknout. Tam mne zajímá smírčí kříž, který má být podle mapy nad vsí v lese. Táhnu tedy kluky do lesa, ale výsledek se nedostavuje. Nakonec nám místní pán říká, že jeden kříž je za kostelem. Zbytečná zajížďka končí a my se přes louku vracíme ke kostelu sv. Petra a Pavla. Za ním je nejen onen kříž, ale i malé Stonhenge. Volyně je klidná víska v úpatí Krušných hor. Bydlení tady musí být radost.
Z Volyně ještě vystoupáme kus a jsme prozatím na vrcholu stoupání, na vrcholu Krušných hor. Konkrétně v lokalitě Rusová, která je poseta větrnými elektrárnami. Podle mne snad zde stále "větrníky" přibývají. Severně už se objevuje zlatý hřeb dnešního dne, Jelení hora. Nejdříve ale ztratíme pár výškových metrů k Přísečnici. Na informační tabuli zjistíme, že jako kvůli většině přehrad musela být zatopena stejnojmenná obec.
Zhruba na půli cestě mezi Chebem a Děčínem nastupujeme na Krušnohorskou magistrálu, kterou ale použijeme pouze ke Karlovu pramenu. Po menší diskuzi zvolíme výstup na vrchol Jelení hory nejbližší cestou. Ta je sice neznačená, ale trefit bysme měli. V 860 m n.m. narážíme na nově nalajnovanou žlutou značku, která nás dovede na vrchol. Kvalita a povrch cesty se střídá, jen sklon zůstává přijatelný. Až na malý kousek vyjíždím s kolem až na vrchol. Toto jsem tedy nečekal.
Jelení hora je vysoká 993 m n.m. a na vrcholu je amatérsky zhotovený kříž. Severní hranu tvoří skála, která je výhledová a nabízí nádherné výhledy. Jako zkušení Krušnohorci poznáváme spousty kopců a jiných míst. Vše se musí také zapsat do vrcholové knihy.
Při sjezdu kopírujeme opět žlutou značku, ale potom nás nepochopitelně svedu na úplně jinou cestu. Místo na jihu jsme pod Jelení horou na severu a to není moc dobré na to, že chceme do Výsluní. Nejlepší varianta je vrátit se a tentokrát se nepouštět žluté značky.Ta nás houpavým terénem, spíše z kopce donese až na rozcestí Farský les, kde už déle jedeme po červené. Jelikož nikde není žádný rozcestník, ukazující na Jelení horu, stačí od Farského lesa jít po červené na západ, kde se odpojuje žlutá značka, která je nově vyznačená na vrchol Jelení hory.
Potom, co se podivíme sto kilometrové rychlosti na trati D3, vjíždíme do Výsluní, jemuž dominuje kostel sv. Václava. My však pociťujeme dominanci hladu v našich žaludcích, nejvíce Martin. Naši spásu nacházíme v zařízení vedle radnice. Než se stačíme posilnit unikne našim zrakům malá přeháňka.
Poslední krpál na nás čeká v Celné, kde silnice nejprve klesne k Prunéřovskému potoku a následně se vyhoupne ke Křimovu. Odsud sjíždíme ke stejnojmenné přehradě, kde jsem už dlouho nebyl. Moc se toho nezměnilo, Cesta je stejně nekvalitní jako tehdy. Pak už náš čeká Třetí Mlýn, vymazlená cyklostezka Bezručovým údolím a poslední zastávka v Hřebíkárně. Nejde však o továrnu, ale příjemnou osvěžovnu, kde je pěkně rušno.
Na první letošní krušnohorské trase jsme ujeli 58 kilometrů a nastoupali 1080 metrů.

Kostel a smírčí kříž ve Volyni, Jelení hora, výšlap na vrchol, výhled a vrcholové foto,
Kostel ve Výslunní, Křimovská přehrada