středa 22. července 2015

Strakonicko

Co takhle vyrazit po dlouhé době do Jižních Čech? Co takhle Strakonicko? Celkem po čtvrté jsem tedy vyrazil stéci severozápadní okresní město tohoto kraje, proslavené zejména Švandou Dudákem. Po delší době jsem vyrazil sólo a doufal, že mne nebude moc trápit vítr, který foukal den před tím přibližně od západu.
Počáteční stanicí byla Horažďovice Předměstí, kde probíhá rozsáhlá rekonstrukce. Jak tady asi funguje při výkonu služby můj kamarád a kolega Pavel Klicpera, jehož je to domovská stanice. Nejprve se potřebuji dostat do Střelských Hoštic, ale po silnici je to zajíždka. Volím tedy žlutou značku a vůbec to není špatná volba. Jedu totiž po dobré polní cestě s minimálním převýšením skrz borový les. Do Střelských Hoštic přijíždím po šesti kilometrech. V nenápadném městečku na Otavě se nezdržím dlouho a po kilometru odbočím do Poříčí. Tam odsud pojedu po Otavské cyklostezce. Nejprve pochybím a vjedu do kempu. Po zeptání už mám správný směr. Po nenápadné pěšině přejedu mostek a už upaluji po cyklostezce. Tentokrát jde o ušlapanou cestu podél řeky. Za mostem se mění chvíli v asfaltku, ale jen k Žižkovu mostu. Kamenný mostek nevede ani přes vodní tok, ani přes cestu, ale vypadá pěkně.
Po dalším úseku pod Kněží horou, na které je hradiště, přijíždím do Katovic. Než toto městečko je spíše zajímavá obec Střela. Tam mají tvrz a nad ní zámek. Obojí v dezolatním stavu. Zámek je dokonce na prodej.
V půl jedenácté přijíždím do Strakonic. Jak jsem již říkal, už počtvrté jsem zde na kole. Stavím se tedy pouze na hradě pro vizitky a jede se dál. V zámeckém infocentru mají mimochodem i cestovní kancelář a spoustu map z ciziny. Jak turistické, tak auto.
Opouštím Strakonice a čeká mne první dnešní kopec. Do místní části Podsrp se dostanu o 70 metrů výš, než je centrum Strakonic, konkrétně u hradu při soutoku Otavy a Volyňky. V lese nad chatami je roztomilá kaple světice, která bude za pár dní chladná z rána.
Opouštím hlavní silnici na Budějovice a sjíždím do Modlešovic. V momentálně klidné vsi potřebuji trefit odbočku k zastávce a tak se radši ptám. K zastávce vede něco jako "silnico-cesta." Přecházím koleje k rozcestníku. U něj by měla být lokalita V jamách, ale nic tu nepíší. Dříve se zde rýžovalo zlato. Ještě chvíli po větru jedu do Čejetic a zde definitivně měním směr na severní.
Z obce Štěkeň začnu i mírně stoupat. V Přešťovicích vyfotím pěknou kapličku a rovnou posvačím. Zároveň zapínám i aplikaci Můj vlak a mám devadesát minut na to, dojet do Sedlic, kde bych teoreticky mohl dnes skončit, i přes to, že je teprve půl jedné.
Severně se vyšplhám na hlavní silnici a nad Kbelnicemi se otevře pohled na šumavské giganty Boubín a Bobík. Za Osekem se pro změnu odhalí kostel sv. Jana, jižně od Radomyšle. Tam přijíždím za pár minut. V infocentru nikdo není a tak mne obslouží osmdesátiletá babička. Ta by si ráda povídala, ale já bych rád stihl ten vlak. Posledních osm kilometrů už jen dojíždím, stále mírně do kopce. Velmi zřídka se stává, že místo dojezdu je i nejvyšším bodem na trase. Dnes to tak bylo v obci Sedlice, ležící ve výšce zhruba 510 m n.m. Na aplikaci koukám, že díky výluce je vlak 10 minut zpožděn, tak nemusím spěchat. Stanice Sedlice kde začne má cesta vlakem domů, leží ve výšce 522 m n.m. a je nakonec opravdu mým nejvyšším bodem dneška.


Žižkův most, Střela a zámek, Strakonický hrad, Štěkeň, Sedlice







úterý 21. července 2015

Po pivovarech Lužických hor

Můj kamarád Martin Bidmon je svetoběžník každým coulem, to je jasná věc. Kromě toho je sběratel pivovarů, obzvlášť těch malých a nových. Dnes mne vzal na výlet po Lužickohorských pivovarech, konkrétně ve Cvikově a Kytlici. Měl s námi jet jeho kamarád Ondra, ale ten se přidá až později.
V 8:22 přistupuji v Mostě do rychlíku a s jedním přestupem vysedáme po desáté v České Lípě. Chvíli se zdržíme na celkem pěkném náměstí, kde Martin doplňuje mírně svou výbavu. Mě by se zase hodily nové brýle. Jak je mým zvykem, zase jsem jedny ztratil a sluneční, půjčené jsou ve stínu občas problémem. Já jsem však nepochodil. Na hlavní silnici atakujeme CT č. 3053 a po ní jedeme do Písečné. Cesta je houpavá s pěknými výhledy a povrchem. Obzvláště vynikají skály v okolí Sloupu, který ale zatím není vidět. Červenou značku sledujeme až do Svojkova, kam je to dost do kopce. Je k jedenácté hodině, ale ještě není takové vedro, jaké slibovali. Ve Svojkově je skalní hrad, ale ten nenavšívíme. Já už tam byl a Martin má jiné priority.
Míjíme ceduli Sloup v Čechách. U silnice nelze přehlédnout Skalní divadlo. Zrovna tam probíhá nějaké vystoupení německých dětí. V obci samotné Martin uvažuje, že by navštívil místní hrad, ale nakonec se tak neděje. Já ho uklidňuji tím, že Sloup je nejlepší na celodenní výlet, kdy se dají prolézt i skalní města s rozhlednou.
Pokračujeme na severovýchod, do šest kilometrů vzdáleného Cvikova. Tam se přehoupneme přes menší stoupání. Výhoda dnešní trasy je, že vede hodně lesem a tak nás tolik vedro netrápí.
Na východním kraji města opravili pivovar a to je hlavní předmět našeho zájmu. Máme najeto 21 kilometrů, což je i pro našeho kamaráda Toma optimální čas na pivní pauzu. Usazujeme se v plné restauraci, kde je ale příjemná teplota. K pivu si dáváme i něco k snědku. Jedno z místních piv se jmenuje Klíč. Název je podle dominantní hory, kuželovitého tvaru, vypínající se nad Svorem. Vřele doporučuji k návštěvě. Nelehký výstup je odměněn fantastickým výhledem. Já měl to štěstí před pěti lety spatřit Klínovec i Krkonoše.
Přes Svor vede i naše další cesta. Tam jedeme po hlavní silnici, abychom se moc nezdržovali a poté už zbývá 7 kilometrů do Kytlice. Nejprve se silnice zvedne mírně a v lese potom až na 9%. Slušný krpálek, ale na Stelvio byl takovýhle jeden z nejprudších. Ještě, že se zatáhlo a jedeme lesem. Jsme u rozcestí Pod Klíčem, ale kopce ještě nekončí. Zatočíme se kolem Medvedího vrchu a těsně pod hranicí 600 m n.n. začneme klesat. Zde jsme na nejvyšším místě dnešní trasy. Od následující křižovatky to má být ještě 3 kilometry do Kytlice, ale u začátku obce jsme tak zhruba po půl. Ono je to ale ještě nějaká doba na náves. Tam máme sraz s Ondrou. Já ho vidím prvně a vypadá sympaticky. Zde má být další pivovar, jménem Helene. Po pěti minutách ho nacházíme zastrčený v jedné uličce. Pivovar je zcela nový a majitelé nemají tudíž ještě ani logo, reklamu, prostě skoro nic. Jen kšefty, ale to je vlastně to hlavní. Z terasy, na kterou vás pustí na zvonek a přes chodbu je pěkný výhled na údolí, v němž jsou roztroušené domy obce Kytlice a nad nimi se vypíná kopec. Po kom se jmenuje pivovar Helene a jestli vůbec po někom jsme nezjistili, ale klukům pivko chutnalo. Já na toto znalec nejsem, takže hodnotit nebudu.
Původně jsme chtěli dojet aspoň do Benešova. Nad Ploučnicí, samozřejmě. Ale vypadá to, že to protáhneme až do Děčína. Máme na to 2 hodiny a 40 kilometrů to určitě není, když beru 20 km/h průměr. Do České Kamenice je to necelých 10 kilometrů, ale svážný profil silnice znamená, že jsme tam za čtvrt hodiny. Náš čerstvý spolujezdec Ondra nemá nic najeto, ale frčí, jako kdyby právě absolvoval 1000 miles adventure. Asi je nadupaný v nohou a jiných partiích. Z kopce jedeme až do Srbské Kamenice a to už se náš sjezd přibližuje ke dvaceti kilometrům. Sice už je ke čtvrté hodině, ale slunce snad peče nejvíce za celý den. A myslím, že to zdaleka není tím kopcem, co jsme nyní vydupali za Oleškou. Projíždíme odbočku na Kámen a před námi jsou Ludvíkovice. Dobře, že máme s sebou Ondru. Ten náš protáhne bleskem Děčínem a už můžeme brzdit u hlavního nádraží. Zde to hoši dorazí pivkem, ale těch já už měl dnes dost, tak se zdržuji. Trasa o 61 km a 752 nastoupaných metrech je u konce. Tentokrát se moc nestavělo, ale i tak jsme si to užili.


Cestou do Sloupu, lesní divadlo a skalní hrad ve Sloupu, Pivovar Cvikov, Svor a Klíč, Pivovar Helene










sobota 11. července 2015

Korfu - zelený ostrov nejen na koupání

Po dlouhých devíti letech turistikování po naší vlasti, později i po Evropě, pojedu na dovolenou k moři. Dosud jsem to nevyhledával a dával přednost akčnějším dovoleným, většinou na kole. Jelikož však jsme oba s mou milou dobrodružné povahy, rozhodně se nebudeme jenom válet u moře, obzvlášť, když jsem na Korfu už byl a vím, jaké skýtá krásy a že jde o jeden z nejzelenějších řeckých ostrovů. Díky rozhodnosti na poslední chvíli jsme i ušetřili polovinu ceny za zájezd.

29.6. - Přílet

V 15 hodin opouštíme Louny, aby nás autobus vyhodil v Praze na Dědině, kde přestupujeme na MHD směr letiště. Automat na jízdenky v nedohlednu a tvar SMS na plakátech také nenacházíme. Musím se tedy obrátit na infolinku a potvrzující zpráva nám přichází chvíli před příjezdem busu. Vystupujeme u Terminálu 2, kde má být okénko naší cestovní kanceláře. To se otevírá v 16:30, jak bylo avizováno. Tam jsme ani v podstatě nemuseli, ale aspoň jsme se dozvěděli užitečné informace. Třeba, že váhou zavazadla se nemusíme trápit. Máme jedno dohromady a tudíž můžeme požádat o sdružené zavazadlo. Nad 30 kg určitě naše krosna nemá, takže jsme v klidu. Váha nakonec ukazuje, že máme 1,5 kg rezervy, do váhy pro jednu osobu. Mezičas mezi odbavením a odletem trávíme v příjemné relaxační zóně.
Odlet je v 18:30 a nám jsou přidělena místa u okna ve 3. řadě. Díky systému odbavování, kdy si zaměstnanci za přepážkou navzájem "kradou" místa, jsme málem neseděli spolu. Oni ale za to nemohou, protože kdo dřív pípne, ten automaticky přidělí místo. Na létání se mi líbí pocit, kdy se při vzletu ponořím do sedadla a poté panorama pod námi. Matička Praha byla jako na dlani a následně jsme letěli nad zvlněnou krajinou Benešovska a Vysočiny. Dále jsem ztratil přehled. Až nad Alpami, které byly na obzoru, jsem vydedukoval, že jsme nad Rakouskem a blížíme se nad Slovinsko. Pak obzor zahalily mraky a až po informaci od pilota, že jsme nad bosensko-chorvatskou hranicí, jsme se mohli zorientovat. To už slunce zapadalo a byla vidět světla na pevnině. Nejjižnější cíp Itálie vystřídalo již očekávané Korfu. Letiště v Kerkyře čítá jedinou a krátkou ranvej, takže okamžitě po dosednutí jsme začali prudce brzdit. Ještě menší zdržení a mohli jsme vystupovat na řeckou půdu. Půl kilometrovou cestu od letadla do haly jsme absolvovali kvůli bezpečnosti autobusem. Na krosnu jsme čekali nezvykle déle, ale pak už jsme se shledali s naším delegátem a ten nás odkázal do příslušného autobusu. Ten se skládal z cestujících stejné kanceláře, ale ti budou rozptýleni do čtyř hotelů, ve dvou střediscích.
Moraitika je městečko 25 km jižně od Kerkyry a po celý týden bude naší základnou. Konkrétně penzion Firefly, asi 200 metrů od hlavní silnice, směrem k moři. K tomu je to dalších 200 metrů. Spolu s námi vystupují ještě třinečtí manželé. To a spoustu jiných věcí, jsme se dozvěděli později, při společných snídaních. Dostáváme útulný pokojík v 1. patře s balkónem, jehož výhled zhodnotíme až zítra ráno. V pokoji je vedro, ale co čekat v červenci, obzvláště v jižních zemích. Co je ještě nepříjemnější, jsou komáři, na něž jsme se moc nepřipravili a v noci nám trochu komplikují spaní. Ještě v noci jdeme do místního Coopu, kde se nám představuje Alex. Majitel obchodu a zřejmě velký lidumil. Umí i pár slov česky. Jako pozornost podniku od něj dostáváme pomeranč na ochutnání.




30.6. - Po devíti letech koupání v moři

První ráno na krásném ostrově Korfu se probouzíme kolem osmé do zataženého rána. Zde celkem nevídaná věc. K ránu dali komáři pokoj, protože teplota nám dovolila se přikrýt a tak jsme i něco naspali. Přikrývka v těchto destinacích znamená prostěradlo, ve skříni je pro případ nouze připravena larisa.
V 8:30 je snídaně a my nevíme, co nás čeká. Recenze na tento hotel totiž žádná nebyla. Skromnější švédský stůl měl co nabídnout, takže si můžeme oddechnout. Snídaně je totiž jediné jídlo k tomuto pobytu.
Dnešní program bude nenáročný. Půjdeme si zarelaxovat k moři a podívat se po městě. 200 již zmíněných metrů k moři vede úzkou uličkou, která končí na kamenito-píščité pláži. V informacích o pobytu slibovali čistý písek. Obsazujeme místo stranou od ostatních, jelikož dáváme přednost klidu před luxusem v podobě lehátka a slunečníku. Když hlásil delegát, že je vstup do moře pozvolný, netušil jsem, že až tak moc. Ještě 20 metrů od břehu jsme stačili. Z pláže je pěkný pohled na kopec, v jehož svahu je ves Chlomos. Na onu horu máme vlastně výhled i z našeho balkonu. V žádné mapě jsem zatím nenašel její název. Na vrcholu jsou 2 vysílače. Kopec působí docela jako magnet. Aspoň pro mne.
Kolem poledního zvedáme kotvy a jdeme se poohlédnout po něčem k obědu. Nakonec vítězí lečo. Zdejší papriky a rajčata nemají totiž chybu. Však jsme je Alexovi patřičně pochválili.
Ve 13 hodin je úvodní mítink s naším delegátem Tomášem, který nám řekne vše potřebné. Nejvíc mne láká půjčovna kol, nedaleko od Coopu. Tam mají dokonce mou oblíbenou značku Merida. Na kola ale přijde čas později.
Odpoledne se jdeme opět válet k moři. U hotelu na pláži mají velké šachy. Dřevěné figurky by však byly hezčí než umělé. Jinak kromě sympatických taveren zde není nic zvláštního. Jistě je to paráda, když rovnou od moře si jdete sednout do příjemných křesílek na pivo či kávu. Na Korfu je běžné, že každá pláž je veřejná. Nevím, jak je tomu v ostatním Řecku. Za slunečník a lehátko se platí kolem 5 EUR a občas je v ceně i v frapé či jiný bonus.
Venku nastala tma a my jdeme na Tomášovo doporučení najít češku, která půjčuje skútry. Sice jsme zapomněli její jméno, ale ne směr. Cestou se pro jistotu ptáme i na auto, ale stejně neměli to, co by se nám líbilo. Po půl hodině brouzdání natrefujeme na zřejmě poslední půjčovnu motorek ve městě.
"Na co jsme se to chtěli zeptat?" Obracím se k Janě. "Na co chcete a klidně česky," odpoví tmavovlasá žena. Tak to je tedy ona. Tomášova známa, Šárka. Vše si s ní domluvíme na zítra ráno. Stejně jako Tomáš, má Šárka ostravský přízvuk. Takže ke třineckým spolubydlícím a ostravákovi, přibývá rodačka z Frýdku-Místku. Jo, ty Beskydy. Kdy že já se tam podívám?





1.7. - Paleokastrica, Angelokastro, Peroulades

První červencový den využíváme brzké snídaně, abychom včas přišli na devátou hodinu k půjčovně motorek, jak bylo domluveno. Snídaně byla stejná jako včera, jen chyběly vejce. Naštěstí je stále slušný výběr, takže námitka žádná. Číšníka Christose zajímá, jak se řekne česky Kalimera. Odpovídáme a on bezchybně opakuje, "dobré ráno."
Před půjčovnou jsme dokonce před devátou a Šárka přijíždí zanedlouho. Podle domluvy jedu nejprve na projížďku sám. Rovnou natankuji benzín. Naposledy jsem řídil skútra právě zde před deseti lety. Jedu tedy na benzínku a zpět a pomalu se do toho dostávám. Praxe cyklisty a automatická převodovka tomu dost pomáhají. Vracím se za 10 minut a můžeme vyrazit.
Zprvu jedu opatrně a ručička tachometru nepřekročí 40 km/h. Tady se stejně rychle nejezdí a na úzkých silnicích to člověk také nemůže osolit. Chci vzít Jane na krásné místo, na kterém jsme byli minule s Vaškem. Jmenuje se Paleokastrica a je to vesnička na severozápadním břehu ostrova. My jedeme zatím po východním pobřeží. V Benitses chceme odbočit doleva s tím, že se přes Palekas vyhneme Kerkyře. Postupem času si musím zvyknout, že některé křižovatky nejsou značené a nebo směrovky jsou zarostlé. To má za následek, že odbočujeme až v Pikoulatice. Vodítkem je ukazatel na Achillion. Nakonec se na silnici do Paleokatrici dostáváme přes Agios Ioannis. Projíždíme kolem středního pohoří ostrova, jehož kopce jsou vysoké a hezké. Vůbec si ale nevybavuji, že bych je před deseti lety zaregistroval. Jména kopců v mapě nejsou, tak jsou zatím pro mne tajenkou.
Že se blížíme do Paleokastrici naznačuje pohled na skalnaté pobřeží pod námi. Sjíždíme k němu po několika serpentinách. Skútra parkujeme před západní pláží. Ta je kamenitější, než u nás v Moraitice a chodí se po ní špatně. I voda je studenější, ale byl by hřích na tak krásném místě nevlézt do vody. Díky asi nejhezčí zátoce na ostrově se z malé vsi stalo populární místo. Pamatuji si, že i minule se tu špatně chodilo a voda byla studená.
Když jsme osvěženi, půjdeme se podívat na kostel, který leží nad oběma zátokami. Nejprve si počkáme na zelenou a potom se vyvezeme nahoru. Tím se reguluje jednosměrný provoz na úzké silnici, kde i autobus má co dělat se vytočit. Oni by se taky nezbláznili, kdyby tam ty busy nesměly...
Kostel zakrývají stromy a jeho interier je nepřístupný. Kousek dále je však na vrcholu kopce kříž a to značí vyhlídku. Cesta zabere tak 5 minut a už se kocháme krásným výhledem na pobřeží a čiré moře. Paleokastrica samotná vidět není, ale to krásu výhledu nesnižuje. Je odtud vidět ale hrad Angelokastro, vysoko v kopcích. Nakonec se shodujeme, že i tam se pojedeme podívat.
Opouštíme Paleokastricu a hned za městem uhýbáme doleva a serpentinová silnice nás vynese do obce Lakones. Občas se otevřou skvostné výhledy na Paleokastricu. V Lakones čekáme u semaforu 5 minut, než můžeme projet úzkou silnicí skrz ves. Zajímavé pravidlo. Stoupání zdaleka nekončí a před obcí Makrades odbočujeme naposledy a konečně přijíždíme do Angelokastra. Půvabná vesnička s úzkými uličkami, kde 2 auta by měla problém se vyhnout. Nevidíme však stále hrad. Ukazatel nás vede ještě dále za ves. V lese na křižovatce chceme nechat skútr a zbytek dojít pěšky, jenže po chvíli chůze jsme překvapeni, že hrad je ještě daleko a přes údolí. Vracíme se tedy a parkujeme pod hradem.
Hrad Angelokastro postavili na vysoké a strmé skále, na kterou je to tak 70 výškových metrů. Celková nadmořská výška byzantského hradu je 305 m, i když jsem čekal víc. Je jedním z nejdůležitějších opevněných komplexů na Korfu a společně z Gardiki a Kassiopi tvořili obranný trojúhelník. První písemná zmínka je z roku 1272, kdy byl jeho majitel Giordano di San Felice.
Stoupáme tedy po schodech nahoru, i když už je pěkné vedro. Nejprve vcházíme na nádvoří, kde je jako u nás, informační tabule. Zde v řečtině a angličtině. Z hradu zbyly jen zdi a věž žádná. Tak jako působí z dálky, takový je z něj výhled. Impozantní. Je vidět až na pevninu, k řecko-albánským hranicím. Jako na dlani je Paleokatrica a pobřeží s útesy. Na západě jsou vidět 3 ostrůvky. Toto je jedno z míst, které musí utvrdit turisty v tom, že Korfu není jen na koupání, ale stojí rozhodně za poznání. Teploty zase tak hrozivé nejsou, když se to kombinuje s koupáním.
Poslední dnešní cíl bude Sidari. Za tím musíme až na severní pobřeží. Následuje krasojízda vesničkami, úzkými uličkami a klikatými zatáčkami. Cestu do Troumpety jsme si užívali. Občas se objevilo nějaké panorama s mořem v pozadí. Na křižovatce u Troumpety nás cedule posílá přes Karousades, přitom západněji je to přímější cesta.
Vjíždíme do Sidari a ve městě je slušný blázinec. Koukám kudy se jede ke skalním útvarům, které jsme s Vaškem také obdivovali před deseti lety. Vůbec však nevím, kudy se k nim jede. Projeli jsem celé město, ale žádný záchytný bod. Ani název nevím. Za Sidari je směrovka na Peroulades, tak pojedeme aspoň tam. Na konci vsi jsou směrovky na Cape Drastis. Ty necháme být a pokračujeme stále rovně. Skútr parkujeme u restaurace a nad srázem, který končí na velmi úzkém břehu moře. K němu vedou schůdky. Po nich scházíme dolů a ocitáme se pod vysokými útesy, které za ta léta moře vymlelo do pěkných tvarů. Slušná náhrada za Sidari. Ono místo se jmenuje Canal d´Amour a v Sidari k němu nakonec odbočka byla. Toto místo v Peroulades se jmenuje Sunset beach a pravdu zde můžete spatřit zapadat slunce.
Už je dost hodin na to, že musíme přejet téměř celý ostrov, ale do tmy bychom měli dojet. Přes Agros, Skipero a Gouviu jsme v Kerkyře za hodinu a něco. Odbočka na Lefkimi je ještě před centrem a to beru jako dobrou zprávu, že se mu vyhneme. Žádný objezd centra se ale nakonec nekonal. Silnice do Lefikimi nás vede přes nějaké náměstí. Aspoň si vyzkouším provoz ve velkoměstě. Nakonec jsem obstál a my už upalujeme do Moraitiky. Tam dojíždíme před devátou, kdy je už před soumrakem. V noci svádíme souboj s teplem a komáry. Sice máme nějaký prostředek, ale bez ztráty kytičky to není.












2.7. - Pantokrator, Kassiopi

Fascinující rána, díky prvnímu patru našeho penzionu. Sotva se slunko vynoří nad kopci řecké pevniny, hřeje nám do balkonových oken našeho pokoje. I přesto, že od osmi hodin pere, jsou to milá rána.
Po snídani startujeme skútr a vyrážíme na druhý výlet, také na severní část ostrova. Cestou musím ještě mírně dotankovat celkem drahý benzín. Aspoň si myslím, že v jiných státech jsem ho viděl kolem 1,20 EUR. Zde je ještě o 40 centů dražší. Ale my takovou spotřebu nemáme. Na řeckých benzínkách jsou od tankování zaměstnanci, takže je necháme se toho ujmout. Jim se i rovnou zaplatí, takže odpadá fronta u pokladny.
Přes Kerkyru se motáme stejně jako včera, tentokrát ale rychleji. Dnes si nás troufám vyvézt do výšky 906 m n.m. Tolik totiž měří nejvyšší hora ostrova, Pantokrator. Ten je vidět krásně s celým masivem z přístavu. Znamená to, že z Gouvie odbočíme na Dasii a Ipsos.
Město Dasia! Naše základna z před deseti let, kde jsme u Vaškovo známé bydleli v penzionu. Srdce mi plesá při průjezdu tímto letoviskem. Sice si už nepamatuji, kde má Georgia svůj apartmán, ani která pláž je ta, kde nás Albánec Ilko hostil frapém, ale vzpomínky jsou to krásné.
Za Ipsosem před Barbati, musíme správně trefit odbočku do Acharavi. Ještě než začne serpentinová show, fotíme si Ipsos bay a vzdálenější Kerkyru. Pak se začínáme vznášet zatáčkami až k vesnici Spartiles, kde jako letenský fanoušek, nemůžu nevzpomenout.
Už jsme dost vysoko, když odbočujeme z hlavní silnice na vedlejší, která nás doveze zas o kus výše. Začíná ubývat vegetace a tak se otvírají daleké výhledy. Na silnici nepotkáme dlouho auto a tak se můžeme kochat. Za obcí Strinilas definitivně odbočujeme na pantokrátorskou silnici. Ta už se tolik nekroutí a vede mírně do kopce. Za chvíli se před námi objeví vrchol Pantokrátoru. Pěkná špička, jen co je pravda. Na vrchol zdoláváme poslední serpentiny, ale ty stojí za to. Jak sem mohli vyjet 2 lidí na "padesátce," nevím. Po cestě jsme sice moc aut nepotkali, ale na vrcholu je pěkný mumraj.
Vládce Korfu Pantokrátor, má na svém vrcholu 2 věže, restauraci a klášter. Před klášterem je ještě zahrada s fontánou. Věže jsou zřejmě telekomunikační a jsou celkem necitlivě zasazeny do tohoto místa, což je škoda. Ale aspoň je vidět, že někde občas udělají ještě větší "botu," než u nás.
Dnes je příznivá výhledová situace a tak se kocháme dalekými výhledy. Severně a východně se tyčí albánské hory. Ty přecházejí k jihu v pevninské Řecko. Vše toto je od Korfu blízko. Na jih přehlédnete tolik ostrova Korfu, kolik vám dovolí zdejší kopce. Na západě z moře trčí malé ostrůvky a za ještě lepší viditelnosti je prý vidět i Itálie!
Na výhledové terase restaurace si dopřáváme zmrzlinu a nemůžeme se vynadívat. Mne obzvlášť přitahují albánské hory. Kolem 14. hodiny opouštíme Pantokrator, kde jsme s Vaškem minule také byli a budeme pokračovat směrem na Kassiopi. Mapy které máme k dispozici nejsou tak podrobné a ani jsme nikde žádné nesehnali. Tudíž nevím, kudy přesně jsme jeli, ale drželi jsme se směrovek na Acharavi a Perithii. Silničky a vesničky, které jsme projížděli byli ještě úchvatnější než včera. Nádherná projížďka, která nebyla metr po rovině či bez zatáčky, přerušuje až zajímavě položená taverna, kdesi na náhorní planině v severní části pantokrátorského masivu. Zastavili jsme zde kvůli ochutnávce tradičního místního nápoje Kumquat. Jde o velice sladký, alkoholický nápoj ze stejnojmenného plodu. Tudíž já ochutnávám jen na špičku jazyka a zbytek musí ochutnat Jana.
Poté pokračujeme dolů k severnímu pobřeží. Po nejisté odbočce po zhoršené silničce se nakonec ocitáme na hlavní silnici, vedoucí po pobřeží. Doprava nás to dovede do Kerkyry, ale ještě před tím do Kassiopi. Tam máme v plánu koupání na místní pláži. Do oka nám však padla dříve, jiná pláž. Parkujeme skútr pod stromem a scházíme po schůdcích k sympatickému domku. Ten stojí osamocen u moře a vypadá, jako kdyby stál na nějakém odlehlém mysu. Aspoň tak mi ta situace připadá. Pláž je prázdná, ale sotva se usadíme, začnou se trousit lidé. Nejteplejší voda na Korfu, jednoznačně. Ale vše díky velmi mělkému břehu. Odsud jsou albánské hory vyloženě na dosah. Ještě více působí jako magnet svou výškou.
Strávíme tu tak hodinu a potom se vydáme na cestu dále. Za pár minut brzdíme v Kassiopi, kde si půjdeme prohlédnout zdejší pevnost. Žádný zázrak to ale není. Jen v podstatě obvodové zdi a občas výhled na moře. V přístavu sníme půlku melounu v rámci svačiny a čeká nás cesta na základnu. Ta vede podél pobřeží. Kroutí se, stoupá a klesá. Občas zastavíme kvůli pěknému záběru, ale jinak uháníme co to dá. No, uháníme... 60 km/h je nejvyšší rychlost, ale ne vždy si ji můžeme vychutnávat.
Přes Kerkyru to vezmeme tentokrát kolem přístavu, pod Novou pevností. Stejně se ale zamotáme do centra, takže si vlastně nevybereme. Nějaký rychlejší obchvat kolem města tu prostě není.
V Moraitice u Šárky jsme před devátou večerní. Odevzdáváme jí skútr a líčíme zážitky. Kolem 280 km za 2 dny na skútru jsme si opravdu užili. Situace s komáry je lepší než včera, ale stejně nás drtí vedro, kterému se v nejvyšším (prvním) patře nevyhnete. Musíme se s tím však poprat.











3.7. - Kerkyra, Nová pevnost

Ze snídaňového stolu dnes mizí i okurka, ale i to nás nechává v klidu. Dopoledne jdeme odpočívat k moři a cestou hážeme do schránky celkem 5 dopisů. Jsem i tentokrát zvědav, jak budou docházet adresátům.
Odpoledne jedeme na výlet do hlavního města Kerkyry. Tentokrát využijeme pravidelnou autobusovou linku zelených autobusů. Ty jezdí po celém ostrově. Mají sice svůj jízdní řád, ale je v něm psáno, že záleží hlavně na dopravní situaci. Jízdenka stojí sympatických 2,20 a cesta trvá zhruba 35 minut. Do autobusu se nastupuje prostředními dvěřmi a poté vás přijde odbavit průvodčí. Zkrátka jako v našich vlacích.
Vystupujeme na skromném autobusovém nádraží, které se nachází přímo pod Novou pevností. Tu půjdeme nyní navštívit. Sice už je pokročilé odpoledne, ale mezi zdmi a asfaltem je přeci jen ještě vedro. Nová pevnost je rozsáhlá stavba a jen než dojdeme k pokladně, trvá to 10 minut. Vstupné je 3 EUR a v ceně je dokonce i drink. To se při dnešním vedru hodí. Asi vědí, jak mají nalákat turisty. Přes poledne je dokonce vstup zdarma. Ale s tím drinkem nevíme, jak to je. Z nejvyšších hradeb je pěkný výhled na přístav, Pantokrátor, ale mne nejvíce zaujímá pohled na Staré Město. Střechy poskládané jedna vedle druhé a kostelní věže se choulí pod Novou pevností. To vše se dá sledovat i s Mythosem v ruce, na židličce na pěkné terase. Mythos je značka piva.
Po pivním relaxu stačíme pozdravit turisty z Nového Zélandu a poté scházíme po schodech do centra Starého Města. Tam se nakonec nezdržíme dlouho, protože se blíží čas odjezdu autobusu zpět. Když nacházíme ten správný stroj, usedáme do zadní části. Chci uklidit foťák do pouzdra, ale to nenacházím. Jana ho také nemá,tak kde může být? No jasně, u stolku na terase v pevnosti. V tomto je výhoda systému placení v autobusu. Ušetřili jsme 4,40. Nemilé je, že jsem zrovna dnes vyměnili SD kartu a dosavadní fotky jsou v oné brašně. Výstup tentokrát trvá rozhodně méně než 10 minut. Brašna od foťáku si klidně leží, jak jí tam Jana odložila a čeká až se jí někdo ujme. Jelikož nejsme u nás, tak jsme se mohli s brašnou šťastně shledat. Ale v  detailu ta brašna už má něco za sebou a ty fotky bychom také skousli.
Hodinu na další bus trávíme v ulicích Starého Města a nejvíce obdivujeme pána, který už 30 let má jako koníček dřevořezbu z olivového dřeva. V krámku má vyřezané z tohoto krásného dřeva vše možné i nemožné.
Autobus odjíždějící ve 20:30 je zpožděn. Důvodem je extrabus, do kterého musí část cestujících přestoupit. Důvod neznáme a ani po něm nepátráme. Sledujeme západ slunce, kde to situace dovoluje. V Moraitice jsme po 21. hodině a máme za sebou další zajímavý den.
Cestou na barák se stavujeme u Maríi okouknout za jakých podmínek si můžeme zítra přijít půjčit kola. Na zítra totiž plánujeme cyklovýlet tak zvaně "kolem baráku."










4.7. - Cyklo do Chlomosu a k jezeru Korission

Slunce už od osmi hodin slušně "šajní" a my si díky tomu dnes poroučíme snídani dříve. Ta je tentokrát připravena již večer a ráno se do ní můžeme pustit na našem balkóně.
Opět usměvavá María nám svěřuje stroje značky Merida a my můžeme směle vyraziti. Konkrétně směrem na Messonghi. Když já jedu na cyklovýlet, tak většinou vymýšlím něco pikantního. Dnes to byl onen kopec, který mne již od začátku přitahuje. Za Messonghi se začíná silnice zvedat, ale zase vede lesem. Pomalu stoupáme nad okolní terén krátkými serpentinami. Zhruba po půl hodině stoupání přijíždíme ke křižovatce a nějaké vsi. Jelikož ukazatel "beautiful view" směřuje doleva, ani nezjišťujeme, co je to za ves. Mírně se svezeme z kopce a pak zase stoupáme.
Vítá nás víska Chlomos. Podobná těm pod Pantokrátorem. Tuhle si ale můžeme vychutnat v klidu. Zase ty klikaté úzké uličky. Onen pěkný výhled nás zavede k místnímu kostelu. U něj je vyhlídková terasa a opravdu se jedná o "beautiful view." Pod námi střechy domů, dále moře a v pozadí řecký břeh. Úplně odlišné pohledy od těch u nás. Potkáváme i místní obyvatele. Pravý řecký venkov, kde skoro nikdo neumí anglicky.
Zkusíme to ještě na vrchol kopce, který stále nevím jak se jmenuje. Nakonec nás jeden místní pán ujišťuje, že z kopce výhled žádný není, pouze od onoho kostela. Ten pán má také krámek z vlastnoručně vyrobených suvenýrů. Tam se najdou i obrazy a obrázky.
Na křižovatce za Chlomosem se dáváme doprava, ale žádnou cestu na vedlejší kopec, připomínající Milešovku nenacházíme. Pojedeme tedy do Issosu k vodě. Sjíždíme po mnoha serpentinách z výšky zhruba 250 m n.m. Z jedné zatáčky si fotíme jezero Korission, které se před námi otevřelo. Před jeho návštěvou se nejprve osvěžíme na pláži v Issosu. Najednou si vybavuji, že i zde jsme byli před deseti lety. Pamatuji si to, díky pouštímu charakteru, které toto místo má.
Po dostatečné koupeli opět sedáme na kola. Zadek se rozseděl a najednou cítíme tvrdost sedel, která jsou tvrdší, než ta na našich kolech. Ten jeden den to však vydržíme. V mapě je mezi jezerem a mořem kreslená cesta. Pojedeme tedy po ní. Nejprve jedeme po prašné cestě, která se poté mění v písečnou. Po té se jet moc nedá. Chvíli potlačíme a uvidíme. Po pěti minutách vidíme cosi na zemi. Je to plážová taška a v ní nejen věci na pláž, ale i doklady. "To museli ztratit ti lidé na té čtyřkolce," míní Jane. Zamykáme tedy kola a jdeme se vydat splnit dobrý skutek. Ač jsme v Evropské unii, i Italka by měla potíže, při ztrátě dokladů. Ujdeme asi sto metrů a najednou vidíme mladíka se čtyřkolkou. Pískáme na něj a ukazujeme mu tašku. Ten jel hledat onu tašku a zapadl v písku. Nějak moc smůly najednou. S díky si ulevuje a my můžeme pokračovat. Po dalších metrech nacházíme pro změnu ručník. Ten bude také jejich, protože mladík je nám opět na stopě. To by ale bylo to nejmenší, přijít jen o ručník.
Nás teď čeká také zkouška nervů. Tlačíme pískem, ale žádná cesta stále nepřichází. Všude polopoušť v podobě písku, stromů a keřů. Navíc nám dochází voda a slunko nemilosrdně pere. Přece to nemůže být daleko ke kanálu, odkud už by měla být silnice. Už na začátku jsme se domluvili, že to riskneme, takže vracet se nemá cenu. V písku vidíme stopy od kola, takže někdo před námi také naletěl na špek. Nebo tudy jel nějaký dobrodruh. Najednou se objevuje lesní cesta a po ní se dá konečně jet. Mezitím však bojujeme s pavouky, kteří si upletly sítě přímo přes cestu.
Dílčí cíl je splněn. Přijíždíme k břehu jezera Korission, které jsme měli po pravici, ale za boha jsme se k němu nemohli dostat. Jaké překvapení, jezero je slané. Ale co vlastně jsme čekali? Jelikož je jeho hloubka u břehu pouze pár centimetrů, je také teplé. Dno je bahnité, takže se moc nezdržujeme a pokračujeme.
Drama je u konce. Přijíždíme ke kanálu, skrz který teče voda z moře do jezera a naopak. Vede přes něj dokonce i lávka. No to je najednou radosti. Po ní přeneseme kola a chceme v domečku poprosit o vodu. Doma je však pouze pes. Silnice v mapě je kamenitá cesta, ale my se usmíváme. Za nedlouho bychom měli být v civilizaci. Tekutiny doplňujeme hned v prvním baru na pláži, kde to pěkně žije, čemuž dopomáhá i hlasitá hudba. Toto však není náš styl.
Na silnici se dostáváme až ve vsi Chalikounas, kde nás upoutá poutač na místní tavernu. Nám však padla do oka jiná, typicky venkovská. Posezení na terase, kde starší paní provozuje svůj podnik. Janča si dává vytouženou "fresh fish" a já ochutnám souvlaki. K tomu porci hranolek navíc, aby nás nepřekvapila velikost porce. Vše nám je servírováno na speciálním ubruse a jídla je "habakuk." Vychutnáváme si jídlo i tu atmosféru. Při tom posloucháme bavící se Řeky. Řeč mi připomíná italštinu.
Teď už zbývá dojet jen do Moraitiky. Západně se zvedá další kopec. Ten pro změnu připomíná Růžovský vrch. Jeho jméno si také budu muset zjistit dodatečně. Na následující křižovatce se dáme vlevo a po chvíli přijíždíme ke zřícenině hradu Gardiki. Ten je ze 13. století a jsou zde hlášeny i archeologické vykopávky.
Při příjezdu do Messonghi se trochu zamotáme, ale po kolečku městem už neomylně míříme do Moraitiky. Ujeli jsme 33 km, z čehož jsme tak 3 km tlačili, ale na to se historie neptá. Přijíždíme k Maríe, která je usměvavá snad stále. To je u místních lidí obdivuhodné. Od rána do noci pracovat a ještě hýřit úsměvem. Důkazem je i Alex a jeho manželka Anastazie.











5.7. - Stopem do Agios Georgios

Předposlední den pobytu hodláme strávit u moře někde mimo Moraitiku. Chtěli bychom do Lefkimi a na jeho 2 km vzdálenou pláž. Dlouho jsem nezmínil komáry. Ti dnes neměli takové hody, jako jindy, takže noc byla klidná. Udělali jsme si totiž průvan otevřenými dveřmi balkónu a hlavními.
Autobus do Lefkimi jel před deseti minutami. Zrovna dnes musel jet na čas. Ještě k tomu je neděle a busy jedou pouze 2 za den. Zkusíme dojít za město a někoho stopnout. Buď do Lefkimi, nebo Agios Gergiosu. Po deseti minutách stopování nám staví auto s německou SPZ. Řidič je mladík žijící ve Stuttgartu, ale s řeckými kořeny. To potvrzuje fakt, že tmavovlasá žena vedle něho, je jeho matka. Následně se baví řecky. Sem jí přijel její syn navštívit. Znamenalo to 22 hodin dlouhou cestu i s lodí.
Vzstupujeme u odbočky na Agios Georgios a nás čeká půlhodinový pochoďák. Času máme sice dost, ale je už vedro. Agios Georgios je celkem roztahané městečko. Nakonec se usazujeme na malé písčité pláži u nějaké taverny. Břeh je sice skalnatý, ale do vody se chodit dá. Zde trávíme zhruba 2 hodiny, než se začne taverna plnit hosty. Potom se přesouváme více k centru, kde už je písčitá pláž. Ještě než usedneme k vodě, usedáme do taverny, kde zřejmě mají rádi anglický fotbal. Na zdech jsou vyvěšeny dresy týmů z Premier league. Giovanna si poroučí fazole se zeleninou a omáčkou, to vše na vařených bramborech. Já si dám očekávaný Gyros v pitě a k tomu opět hranolky. Gyros jsme jedli hodně minule. Je to jednoduché a rychlé jídlo.
Další místo na kterém se koupeme je sympatická pláž se skalnatým pobřežím. vybíráme si skrytější místo a jde se na to. V dáli je vidět ostrov Paxos, na který jsme dnes mohli jet na výlet, ale nelitujeme toho. Zde trávíme zbytek času do odjezdu autobusu. Na ten pak čekáme na zastávce u sympatického kostela.
Dnes jsme na základně už po šesté hodině, takže se ještě couráme po městě. Pokecáme se Šárkou, Maríe ukážeme jiné krásy naší vlasti, než je jen Praha. Český krumlov vyhláskovala docela dobře.
Poslední noc je docela pekelná. Prostředky proti komárům docházejí a tak toho moc nenaspíme.






6.7. - Východ slunce, Krabí lávka, odlet

Díky komárům se aspoň přinutíme vstát před šestou a odebrat se na pláž, kde se dá pozorovat východ slunce. S námi ho budou pozorovat dvě meditující ženy a pár jiných ranních ptáčat. Slunce by mělo vyjít kolem šesté hodiny nad pevninou při řecko-albánských hranicích. To nakonec vychází v 6:20 a nad kopečky je pěkně rychle. Vzápětí se vrháme do moře, které se najednou snad ze dne na den oteplilo.
Kolem sedmé hodiny už se začínají trousit lidé. Sice jen po jednotkách, ale když denně slýcháme do noci hudbu, tak si myslíme, že všichni zákonitě musí vyspávat dlouho. Ale všichni takový být nemůžou, to je jasné. Oba jsme nakonec rádi, že jsme se vykopali a přišli přivítat slunko do nového dne.
Do snídaně si ještě chvíli odpočineme a po snídani jedeme busem opět směr Kerkyra. Zaujala nás totiž Krabí lávka, která se nachází jižně u letiště. Díky tomu se dá krásně pozorovat přistávání a vzlétání letadel. Je to tu tradiční show pro turisty Korfu. Když přichází průvodčí, tak vlastně ani nevíme, kam máme chtít lístek. Napadá nás, že mu řekneme Mouse Island. Následně nám říká název zastávky, který za chvíli stejně zapomínáme.
Na Mouse Island jezdí z pevniny loďky. Jde o zelený ostrůvek, též blízko Krabí lávky. Svezení stojí 2 EUR. Krabí lávka je spojnice mezi silnicí od Lefkimi a jižní částí Kerkyry. Ale jen pro pěší. Kolo se dá vést a motocykly jsme tu také viděli opatrně přejíždět. Místo kraba jsme viděli pouze krysu, která před námi udělala žíznivou čáru.
Chvíli se kocháme letadly z lávky a pak to samé jdeme pozorovat z terasy jedné restaurace. Tam nás před deseti lety jeden číšník vyhodil, ale dnes by nestačil odhánět turisty ani náhodou. Za prvé je jich tu hodně a za druhé se má co ohánět kolem žíznivých a hladových hostů. Kus od lávky stojí půvabná kaple. Stojí na břehu moře a i odsud plují loďky na Myší Ostrov.
Poté už se vracíme na zastávku, ale autobus, který jsem myslel, že nás doveze do Moraitiky, jede jen do Benitzes. Náš jede až za 45 minut. Jdeme tedy po trase pěšky a zkusíme opět stopa. Díky úzké silnici nacházíme slušné místo až po dvaceti minutách. Staví nám starší Řek. Dozvídáme se, že dělal kuchaře v Římě i Londýně. Sveze nás aspoň do Benitzes a zde zkusíme štěstí ještě jednou. Toho už tolik nemáme, tak nakonec nasedáme do busu, který měl jet za onu tři čtvrtě hodinu.
Jsme zpět na pokoji a vaříme poslední oběd. Přitom i balíme, abychom stihli pokoj uvolnit do 16 hodin, jak je uvedeno v instrukcích. Nikos však nespěchá, tak si necháváme věci ještě tam a jdeme naposledy k vodě. To je opravdu teplejší, než první dny. Ráno se nám to nezdálo.
Večer se jdeme rozloučit se všemi známými, které jsme si tu udělali a v 19:30 už stojíme na zastávce, kde nás má vyzvednou autobus v čele s Tomášem. Bus na letiště přijíždí až za půl hodiny, ale do odletu máme slušnou rezervu.
Již zmíněné malé letiště v Kerkyře svou kapacitou trpí pod náporem turistů, ale dá se to ještě zvládnout. Původní sedadla vedle sebe jsou nám změněna a budeme sedět pouze za sebou. Co je nám přeci do nějaké rodiny, my snad nechceme sedět spolu!? Tohle už nás ale nerozhází.
Pozdní odlet ve 22:25 má za následek, že většina cestujících spí. Jednou z vyjímek je hyperaktivní holčička vedle přes chodbu, která vydrží celou cestu povídat. Asi měla vydatný spánek po obědě.
V půl dvanácté nás vítá poloprázdné ruzyňské letiště a tímto naše dovolená končí. Krásně jsme si jí užili a na naší první společnou dovolenou u moře budeme vzpomínat dlouho.