středa 26. srpna 2015

Srbskem na kole

Jestli jste otevřeli ze zvědavosti tento článek s tím, že se chcete dozvědět, jak se jezdí po státu bývalé Jugoslávie, tak mi odpusťte fakt, že mám na mysli obec nedaleko Berouna a doufám, že i přesto si počtete a dozvíte se něco zajímavého.
Nikdy by mne v minulosti nenapadlo, že někdy budu začínat cyklovýlet ve Velké Chuchli. I když je to stylové, protože chci dnes jezdit stejným tempem, jako koně na zdejším závodišti. Zastávka Velká Chuchle je hlavně nejbližší k soutoku Vltavy a Berounky, což měl být první dnešní cíl. Ulicemi Radotínská a Dostihová se dostávám na cyklostezku A1, která vede podél Vltavy k soutoku a poté pokračuje podél Berounky. Už po osmé hodině jsou zde usazeni rybáři. Soutok se dá také pozorovat z dvojice "rozhlednových dvojčat" na Lahovickém mostě. Tyto rozhledny jsem navštívil už v roce 2007 a už tenkrát mne moc nenadchli svou konstrukcí a už vůbec ne umístěním.
Pokračuji dále po cyklostezce, která kopíruje řeku. Zastavuji až v Radotíně, kde si fotím z protějšího břehu řeku s kostelem. V Černošicích se cyklostezka mění v č. 3 a odklání se od řeky. V Mokropsech se po železničním mostu dostávám na druhý břeh. Nepříjemné je, že začíná poprchávat, tak si dávám svačinu u dnes zavřeného občerstvení, pod střechou. Ono se tak nejmenuje, to by logicky bylo na začátku velké písmeno, že. Prostě jsem se na chvíli schoval. Naproti Mokropsům se nacházejí pozůstatky hradu Kazín a nad ním vysílač Cukrák. K obojímu se dá dostat přívozem.
Definitivně jsem vjel do údolí mezi Hřebeny a Český kras, kudy si Berounka našla cestu před dávným časem, kdy se ještě jmenovala Mže, nebo bůhví jestli se nějak jmenovala. Ve Všenorech projíždím již druhým staveništěm na mé dnešní cestě a nikoliv posledním. Jako na kolejích se letos roztrhl pytel i s opravami silnic. Na Všenory navazují Dobřichovice, kde stojí za zastávku zámek, v němž je i restaurace. Za obcí Lety opět přejíždím řeku. Cesta odsýpá a já se můžu zastavit v městečku Řevnice. Zde potkávám manželé z Německa, konkrétně od Stuttgartu. Po krátkém hovoru se dozvídám, že chtějí dojet na kolech až domů.
Když Zadní Třebaň vystřídá Hlásná, jsem už na dohled Karlštejna. Nejznámější český hrad však ze silnice vůbec vidět není. Po dalších pár kilometrech přijíždím do onoho Srbska. Jsou stále prázdniny, ale je zde celkem mrtvo. Žádní vodáci, žádní trempové. V hlavním městě této krásné řeky, jsem půl hodiny po poledni, kdy už se vyjasnilo a svítí slunko. Chtěl bych dojet minimálně kam to silnice podél řeky dovolí, kde se rozhodnu co dál. Berounem jenom proletím, protože ho už znám a než se naději, jsem v Nižboru, kde krásně vyniká zdejší zámek. Rozhodnutí je následující: dojedu po svých až za mou milou do Kněževsi. Největší sranda je, že mám před sebou těžší úsek cesty, když už mám v nohách 50 kilometrů a nevím, kolik přesně my jich zbývá. Jisté je, že pojedu od řeky, čili budu muset vyjet do Lánské pahorkatiny, takže jde se na to. Stoupám nad Nižbor a projedu kolem loveckého zámečku Dřevíč, který je nepřístupný a ze silnice špatně viditelný. U hájovny Skalka jsem již nad 400 m n.m. a to nejhorší mám za sebou. Pak pomalinku stoupám k Lánům, které není nutné ani projíždět. Zkratkou se přiblížím k Rynholci, kterým vystoupám poté, co do něj klesnu. Pak už po hlavní silnici atakuji Nové Strašecí, kde si dám poslední občerstvovací pauzu v jednom sympatickém podniku na náměstí. Dokonce jsme s paní za pultem při rozhovoru našli pár společných známých.
Poslední část etapy začne po CT č. 102. Nejprve se svezu po červené značce k nádraží a následně kolem rybníka Nový II směrem na Rudu. Tu projedu, abych se snesl k dalšímu rybníku, Horní Kracle. Pak opět stoupám. První odbočkou vpravo se dostanu do Lužné a to už jsem opravdu blízko. Dosavadní svižné tempo brzdí povrch cyklostezky z Lišan do Chrášťan, který vede lesní cestou, přes kopec.
Dnešní trasa končí v podvečer na 97. kilometru, což je letošní rekord. Dojel jsem z Prahy, dalo by se říct, že domů, do Kněževsi. Při tom jsem nastoupal 768 metrů, z čehož většina byla ve druhé půli trasy.

 Soutok Vltavy s Berounkou
 Rozhledna na Lahovickém mostu
 Radotín
 Černošice
 Dobřichovice
 Srbsko
Krajina kolem Lán

neděle 23. srpna 2015

Sobotní noc na Havranu

Už je to tu zase. Franta Anděl vymýšlí cyklotúru do Českého lesa a opět v ní figuruje kopec Havran. Tentokrát se tam chystáme strávit noc. Pojede nás celkem 5. Franz, Josef, Tomáš, Jana a Frantův syn Kuba. Takže jsme usoudili, že se to musí povést, když pojedou 2 Andělé. Já s Janou jedeme z Rakovníka a zbytek se přidá v Plzni.
Je 10 hodin a konečně se Janča seznamuje s Andělem. Mezitím Tomáš, dychtivý po pivu, přeskočí na první nástupiště plzeňského nádraží, rovnou ke stánku. Koleje nekoleje, žízeň je veliká. potom už se rozjíždíme s menším zpožděním, jak je v současnosti v Plzni zvykem. Rekonstrukce nádraží je veliká a prý bude dlouhodobá.
Planá u Mariánských Lázní je naší přestupní stanicí. Do Tachova budeme pokračovat Regionovou. Jelikož už se blíží poledne, tak sháníme nějakou restauraci. Moc na výběr tady teda v sobotu není. Co mne dostalo nejvíc, bylo zavřené infocentrum v turistické sezóně! "To jste Tachováci moc nevychytali." Nakonec se usazujeme v restauraci u řeky a téměř všichni si dáváme kulajdu (až na Jančinu česnečku). Pak už konečně šlapeme do pedálů. Knížecí alejí se dostáváme do Světců, kde je opravená jízdárna. Dnes je tu ale svatba, takže se dlouho nezdržujeme a tak první klidné místo je přehrada Lučina, k jejíž hrázi vystoupáme za půl hodiny. Stále se držíme CT č. 2171 a ta nás přivádí do Milířů. Zde jsme si už jednou pivko dávali v místní hospůdce. Obec Milíře je v krásné poloze nad údolím Lužního potoka a je viditelná z mnoha stran a míst. Stále spíše stoupáme, ale houpavým terénem, abychom to neměli tak lehké. Dohoupeme se do Lesné, kde je konečně občerstvovna. Pouze ale v podobě "sámošky," jak jinak, našich občanů z východní Asie.
Mezi Lesnou a Starou Knížecí Hutí se najednou vynořil Havran, který jinak z moc míst nebývá vidět. Pak už jsme nerušeně pokračovali k jedné z dnešních atrakcí. Jedeme velmi blízko německých hranic a stavíme nejprve v Zadním Zahájí, které je tím pádem zaniklou obcí. Ještě, že tu zbyl aspoň ten rybník. Dva kilometry po žluté značce by měla být zřícenina zámku. Cesta vede mírně do kopce, po lesní cestě, která se hlouběji mění v lesní pěšinu. Starý zámek tu opravdu je a značně chátrá. Je dokonce prorostlý stromy, což je dáno polohou v lese. Nejvíce se dochovaly podzemní sklepy, takže jsme se museli pohybovat opatrně, pokud jsme v nich nechtěli skončit. Je to vlastně jediné nové místo na naší dvoudenní trase. Všechno ostatní už většina skupiny zná.
Franta se synkem jeli ještě okouknout Přední Zahájí, které je až na hranicích a ty mají procházet dokonce kuchyní hostince. Jedu tedy za nimi, zbytek výpravy čeká u rybníka. Tomáš je mírně nervózní, že nestihne na Zlatém Potoce pivko. Hned za hranicemi na německé straně stojí restaurace, ale nic nenasvědčuje tomu, že by měla skrz něj procházet hranice. Buď to později upravili, či původní zbourali.
Tomáš nakonec napřed nejel a s Janou na nás čekají a potom se suneme dále k cíli. Přes zaniklou obec Stoupa se dostáváme k asi nejhezčímu rybníku Českého lesa. Huťský rybník už se mi zalíbil při prvním výletu na Havran. Rádi bychom se na tomto romantickém místě s Janinou zdrželi déle, ale zavírací hodina na Zlatém potoce se blíží. Nakonec přijíždíme půl hodiny před ní, což je 17. hodina. Po mém dotazu se potvrdilo, co jsem si myslel. Otevírací doba není konečná. Obsluhující zde dokonce nocují. Chvíli jsme zde poseděli a téměř všichni si pochutnali na koláči s malinami a ostružinami.
Pak už zbývá jen popojet k rozcestí Pod Havranem a pro některé z nás začíná notoricky známé stoupání po panelech, jejíž sklon ke konci atakuje hranici 20 %. Je k 18. hodině a ještě zde potkáváme turisty. Přístřešek s prosklenou stěnou bude k noclehu jako stvořený. Jen zašupovací dveře chybí k dokonalosti. Nejprve poprvé stoupáme na vyhlídkovou plošinu o gigantických rozměrech, momentálně kvůli výhledu. Ten je fantastický, jak už jsem psal v minulém článku. Akorát jsme dnes neviděli Šumavu.
Tomáš se chopil úkolu zatápěče, což on ovládá a zanedlouho už plápolá oheň. Další výstup je ve znamení západu slunce. To zapadá kolem čtvrt na devět a je to pěkná podívaná. Mohlo to dopadnout všelijak. Při dešti bychom tu nebyli, nebo mohlo být pod mrakem, ale nám bylo dopřáno polojasné nebe.
Do třetice všeho dobrého a my jdeme nahoru, když už je všude tma tmoucí. Pozorujeme světýlka ve městech a obcích. O dost více je jich v Bavorsku. Rozhodně větší krása je pozorovat jasné hvězdy, kterých je nespočet. Spoustu věcí si dovedu představit, ale nekonečný vesmír ani trochu. Kouzlo okamžiku dokresluje padající hvězda, která je naším dnešním darem a znamením, že jsme tu správně.
My s Janinou jsme nakonec rozdělali stan a klukům necháváme celý "kvartýr." Ono tam totiž pěkně táhne a někdo by to určitě odnesl, kdybychom tam spali všici. Už ani nevím v kolik jsme usnuli, ale před šestou už jsem slyšel, že někdo z našich je vzhůru. Pokud chceme vidět i slunce východ, musíme vylézt z brlohu. To se nám daří a za chvíli stojíme už počtvrté na plošině. Životadárné slunce si dává na čas a my se zahříváme pobíháním po železném ochozu. V 6:15 vylézá slunko vlevo od Rozsochy. Na vrcholu jsme ale jediní. Frantu už to asi nebaví, pořád lítat nahoru a Tom si to vychutnává z prvního patra. O Kubovi ani nemluvím, ten je ještě zachumlaný ve spacáku.
Po snídani jdeme zbytečných půl kilometru k hraničnímu kameni 13/12. Čekali jsme nějaký historický hraničník, ale nic takového se nekonalo, takže jsme zase vyšlápli půl kilometru zpět. V 8 hodin opouštíme Havrana a kolem Šelmberku jedeme přes Ostrůvek. Prý unavený Kuba s Tomem nám unikají houpavým terénem, kterým mi přijde, že stoupáme výš, než abychom klesali do vnitrozemí. Křižovatka u PR Farské bažiny je klíčová. CT č. 2171 zlákala Toma s Kubou a dali se po ní. My jsme se však nenachali nachytat a pokračujeme na silnici a po ní do Lesné. Až zde nám došlo, že ti dva zřejmě jedou jinudy. Setkáme se tedy v Tachově. Přes vísku Písařova Vesce se dostáváme do Studánky. Cestou opět vynikají Milíře. Pak už konečně sjíždíme do Tachova. Přjíždíme k Lidlu a na nádraží, ale Kuba s Tomem nikde. Objevují se až po deseti minutách.
Rozhodli jsme se popojet vlakem do Plané a odsud jet ještě na kole do Mariánských Lázní. Menší zádrhel je v tom, že budeme muset většinu trasy po hlavní silnici. Nejprve vyjíždíme z města a do Chodové Plané použijeme cyklostezku, kopírující onu hlavní silnici. Zde chtějí hoši skočit na jeden Chodovar, ale v restauraci mají zavřeno a do pivovaru se jim nechce. My to s Jane máme jistý. Dáme si na kolonádě oplatku a to nám bude stačit ke spokojenosti. Není hlavní silnice jako hlavní silnice. Tato, č. 230, je díky blízké silnici 1. třídy klidnější. Tak se jede celkem dobře, i když mírně do kopce. Na kolonádu sice nedojedeme, ale oplatku si dáváme. Zaujali nás čokoládové oplatky z příchutí chilli papriček, i přesto, že jsou až z Luhačovic. Fasujeme 4 krabice různých druhů a vracíme se z kopce na nádraží, odkud už pojedeme v půl jedné domů.
Jsme rádi, že už sedíme, ale Tomášovi to ještě nestačilo. Vystupuje ve Všeboři a pojede se podívat na zatopený most v jesenické přehradě, zatímco my pochrupujeme při kolébavé jízdě vlaku. My zatím v Chebu seženeme něco k obědu. Já s Giovannou jsme nakonec zajeli do Tesca na čínské nudle a po 14. hodině jsme všichni vyrazili směrem na Most, kde jsme se rozloučili.

 přehrada Lučina
 zřícenina zámečku v Zadním Zahájí
 Přední Zahájí
 Huťský rybník
 Na vrcholu rozhledny
 západ slunce

 východ slunce
 vrcholové foto
Písařova Vesce



pondělí 17. srpna 2015

Kosobodsko

Takhle nazval oblast našeho dalšího společného výletu Tomáš, když jsem mu navrhl půldenní projížďku. Díky nekončícím horkým dnům, vyjíždím už v půl sedmé vlakem do Žatce, odkud pojedeme vlakem ještě do Kryr.
Za prvním cílem jedeme na jih, směr Černčice. Brzy za městem však zahneme doleva na vedlejší silničku, směrem do Březnice. To mne hodně překvapilo, že taková nějaká ves tu je. Celkem 5 popisných čísel jsem na mapě napočítal. Nad Březnicí je pěkný pohled do mělkého údolí stejnojmenné říčky a za ním Doupovské hory. Později je vidět i Schillerova rozhledna. Dále se dostaneme na hlavní silnici do Plzně, přejedeme divokou křižovatku u Bukova a už šlapeme pod Tobiášovým vrchem. Po hlavní silnici nakonec jedeme až do Jesenice, kde dáme první pivko. Trošku jsem asi namíchl zdejšího štamgasta. Jen si tak sleduji televizi... "Výčepní už jde. Jo. Tamhle, už jde. Já ho vidím. Tak já se na tebe příště vyprdnu." Tak se vyprdni, já přece nejsem slepý a jen koukám, co hrajou.
Ještě než vyjedeme z města, Jedeme se podívat do muzea. Než Tomáš dohovoří s průvodkyní, prohlížím si smírčí kříže před muzeem. Za Jesenicí se napojujeme na CT č. 351 a té se budeme držet po zbytek trasy. Projedeme mezi rybníky Fikači a následně se terén začne zvedat a zhorší se terén. Za táborem s  názvem Račí Hrad už se dostáváme na silnici a po jednom esíčku přijíždíme do obce Kosobody. Zde jsme na vrcholu stoupání a i na nejvyšším místě dnešní trasy. Tam vyfotíme kapli a jedeme do Sosně. V jejím okolí jsou takové zajímavosti, jako třeba Boží kámen, Prameny Javornice či lovecký zámeček Svatý Hubert. V Sosni sice končí silnice, ale pokračuje dále zelená značka s cyklostezkou. Cestou do Klečetného se otevřou výhledy na sever, konkrétně na Džbán. Stále klesáme do Řeřich, odkud pojedeme opět po silnici a zastavíme až v Šanově, v penzionu Na Statku. Tam mají spoustu domácích produktů.
Cyklostezka nás dále vede přes šanovskou zastávku, do Senomat a Rakovníka, kde naše trasa končí, již za horkého odpoledne. 38 km a 359 nastoupaných metrů se rozhodně počítá.


Údolí Březnice
Březnice
smírčí kříže v Jesenici
Soseň
Džbán od Klečetného
sjezd do Řeřich

čtvrtek 13. srpna 2015

Noc na Úhošti

9.7.- Příliš mnoho zákazů

V duchu loňského nocování na Štědrém hrádku, kde bylo krásných sedm stupňů, jsem chtěl letos podniknout něco podobného. Jelikož Franta s Tomem zatím mlčí, vyrážíme s Jančou směr Krušné hory, konkrétně Jelení hora, která se mi zalíbila při návštěvě s Frantou a Martinem Bidmonem. Na dvoudenní výlet, avšak s bagáží jak na týden, startujeme v půl desáté z Loun. Vlakem se dovezeme do Kadaně-Prunéřova. Zde se projedeme po novém úseky cyklostezky do Kadaně. Cyklostezka má číslo 3115 a nejprve vás naláká asfaltkou a novým mostem přes trať. Později pak nadšení opadá, protože asfalt se mění v šotolinu a cesta do Kadaně trvá dvakrát tolik, než po silnici či zelené značce, též průjezdné na kole.
Když říkám Janě název nábřeží v Kadani, myslí si, že šprýmuji, jak je mým zvykem. Tentokrát však je název Nábřeží Maxipsa Fíka pravdivý. Další plán cesty je podél přehrady projet do Klášterce. Jak tak projíždíme pod Zásadou a ukazuji mé polovičce mystický kopec Úhošť, napadla mne geniální věc. "Jani, co kdybychom místo na Jelení horu, jeli nocovat na Úhošť? Za prvé to není takový krpál a za druhé dnes celkem fouká..." Chvíli jsme šlapali a nakonec se dohodli, že na oné hoře přenocujeme. Západ a východ slunce se bude dát také pozorovat a stejně se první dva důvody ukázaly být stěžejní.
V Klášterci se stavujeme na náměstí, zámku a jako nakonec v Lázních Evženie. Na zámku se bavíme s pokladní o nynější barvě místního zámku. Prý někde vyšťourali, že původní barva byla současná, cihlově červená, takže když se diskutovalo o opravě omítky, zvolili onu původní barvu. Já osobně si myslím, že hezčí byla ta okrová.
Když tedy máme nyní dost času, stavíme se na zřícenině Egerberk. Od řeky Ohře je to celkem 250 výškových metrů, ale to se zvládne. Nejdřív vyjedeme nad město, abychom zabočili z méně frekventované silnice, na ještě klidnější. Tou se dostaneme do Lestkova. V sedle vyjedeme až do výšky 420 m n.m. Dále už budeme muset po svých, a tak zamykáme kola u ohrady, která je prázdná. Zbytek cesty se projdeme. Na hradě Egerbergu zrovna probíhají opravné práce. Hrad se někdy nazývá i Lestkov, podle vesnice pod ním. Od hradu je pěkný výhled na údolí Ohře, Krušné hory a mezi stromy i České středohoří.
Od chlapů, kteří to tu renovují, se dozvídáme, že k hradu se dá vyjet po cestě po hraně kopce, ale že "Vejtřaska" je jediný stroj, co se sem vydrápe.
Když jsme zpět u kol, tak koukáme, že se nám někdo podíval na bagáž. Naštěstí šlo jen o tur domácí. No, naštěstí. Nebýt Jany, možná jsme odjeli bez stanu, který kráva shodila k sobě do ohrady. Dále pokračujeme přes Rašovice do Zásady. Odsud si naposledy dnes zastoupáme a bude to stát za to. Nejprve pohoda lesem, loukou přes Meziříčí. Od místa, kde se odbočuje na vrchol už ale strkáme. Občas to jde jet, ale spíš ne. Na vrcholu potkáváme sběračky bylinek. Ty by se tu správně trhat neměli, ale mají tu odrůst, nebo posloužit lidskému zdraví? Navíc zde nejsou zasaženy žádnou exhalací. Ono je tu nakonec víc zákazů, které se porušují. Snad jako naschvál je u každé cedule zakazující rozdělávání ohně, "regulérní" ohniště. Nad tím celkem kroutíme hlavou a jelikož o zákazu stanování tam není ani řeč, jsme v klidu. Ohýnek bychom ale také rádi udělali. Těšíme se na něj už z domova. Slibné místo pro stan je kousek pod vrcholovým rozcestníkem, u vyhlídkových skal. Zkusíme jít nasbírat dřevo, zvýšit kamenné kolo kolem ohniště kvůli větru a uvidíme. Pro palivo mimo jiné vcházíme i do lesíka uprostřed kopce a najednou se před námi objeví krásný plac pro stan, kde také nechybí ohniště, dokonce s roštem od grilu. Je rozhodnuto, stanovat budeme zde. Nebudeme tak na ráně a hlavně budeme schováni před větrem. Nakonec odoláváme i zákazu rozdělávání ohně a za chvíli už opékáme buřty. Po deváté hodině zapadá slunce nad Mědníkem a my chceme být u toho. Poté dopékáme poslední krajíčky chleba a uleháme po desáté hodině. Budík nařizuji na půl pátou, abychom pozorovali i východ životadárného slunce. Nejprve v noci zaslechnu sem tam nějaký zvuk, ale jinak je v noci klid.
Dnes jsme najeli nevelký počet 32 km, při celkem dřině, 774 nastoupaných metrech.

Jane v Kadani
Nábřeží Maxipsa Fíka
Ohře u Klášterce
klášterecký zámek
Egerberk
výhled na Klášterec
bezva tábořiště na Úhošti
západ slunce z Úhoště

10.7. - Větrné nesnáze

Ráno vstávám v půl páté, ale Giovanně se moc nechce. Jdu obhlédnout stav východního nebe, jenže registruji mraky. Zalézám tedy zpět do spacáku. Po probuzení probíhá klasický rituál. Vaření snídaně a balení. Tentokrát necháme ohniště být a používáme náš osvědčený vařič VAR.
Potom pokračujeme po vrcholu ve směru hodinových ručiček. Cesty jsou celkem zarostlé, oproti minulé návštěvě. Mám ale dojem, že to bylo na podzim. Ještě se zdržíme u totemu na severozápadní hraně Úhoště a pak už klesáme k Pokuticím, kde mají ozdobenou autobusovou zastávku dobovými fotografiemi. K nim však vede ještě svízelná cesta mezi keři a po kamenech.
V Kadani brzdíme nejprve na mostě a pak v Kauflandu. Toho pohledu řeky s hradem a centrem Kadaně se nemůžu snad nikdy nabažit. Pak už se budeme přesouvat směr Chomutov. Vybral jsem cestu přes Tušimice a Březno, protože v Prunéřově jsme byli už včera. Jedeme sice mírně do kopce, ale po větru. Po pravé straně se vynoří řeka Ohře v Želinském meandru a vlevo později Elektrárna Tušimice. Když mineme Čachovický vrch, po pár minutách se poprvé objeví vodní nádrž Nechranice, kterou máme po pravé straně. Brzy měníme směr na sever. Přes Březno už se nejede tak dobře. Boční vítr, hustší provoz a kopcovitější terén. Cestu do Droužkovic si zlehčíme tím, že po polní cestě nadjedeme nejdelší železniční tunel u nás. Ten měří 1758 m. Je zajímavé, že návrší s kótou 310 m se jmenuje U Tunelu. Jestli to není nový název, tak je to zajímavá náhoda.
Úsek Droužkovice - Spoříce je také nesnadné zdolat. Opět jedeme proti větru a cesta podél Hačky není kvalitní. Ve Spořicích stojí na návsi zajímavý kostel sv. Bartoloměje, obehnán vodním příkopem jak v Kněževsi. Pak už zbývá jen dojet do Chomutova, kam je to pár kilometrů.
Hádám, že kdybychom jeli přes ten Prunéřov, jsme tu dříve, ale už je to za námi. Takhle jsme ujeli 33 km a nastoupali 280 metrů. Díky větru to byla stejná porce jako včera.

Na vrcholu Úhoště
vrchol s Kláštercem v pozadí
pohled na Kadaň
Kadaňské panorama
Spořice

pondělí 10. srpna 2015

Do Ošelína na Argemu

Nezvykle pojatý výlet jsme podnikli druhý víkend v srpnu. Tentokrát se na kolech přemístíme za kulturou. Kapela z Uherského Hradiště bude vystupovat na městských slavnostech Ošelína v Plezomi a já mám konečně možnost jí vidět naživo. Letošní léto je ve znamení pekelného počasí, takže ani zde nebudeme ušetřeni "třicítek." Jako nocleh zvolíme opět spaní ve stanu, což možná bude nejlepší varianta, když si vzpomeneme, jak může být vyhřátý pokoj v těchto dnech.

7.8. - Trápení ze Stříbra, pohoda v lomu, gutštejnská noc

Z Loun vyjíždíme až v půl sedmé a tak přijíždíme do Stříbra až před jedenáctou hodinou a to už je logicky vedro. Z nádraží se zhoupneme přes kamenný most s bránou na náměstí, kde zavítáme rovnou do Infocentra. Tam zaparkujeme kola a půjdeme se rozhlédnout z věže kostela Všech Svatých. Společně s námi jdou ještě na prohlídku manželé z Moravy. Z věže je pěkný výhled na město, údolí Mže a i na pár kopců Českého lesa. Prohlídka trvala necelou hodinu a my pokračujeme dále, i když se Janě nelíbí, že jezdíme přes poledne. Ono ale moc na výběr nebylo.
Dnešní cíl je co nejdříve najít nějaké slušné koupání a to se nabízí v lomu ve svahu Hradišťského vrchu u Konstantinových Lázních. Ze Stříbra tedy pokračujeme stoupáním na sever do vsí Kšice a Lomnička. Kopec vystřídá chvilkové odpočinutí na náhorní plošině, tak je zatím na světě krásně i přes tropické teploty. Vlevo se tyčí mne známá Vlčí hora se zříceninou Volfštejnem ve svahu. V Lomničce sjíždíme ke trati, Kozolupskému potoku a na horší cestu. Po ní budeme muset opět do kopce. Docela jsme se nadřeli a v Cebivi na odpočívadle ve stínu stromů jsme se museli posilnit.
Ještě mírně do kopce a opět se vezeme po relativní rovině. Hradišťský vrch se nemilosrdně přibližuje, ale zadarmo to k němu nebude. Za Bezemínem klesneme k Hadovce. Z lesa trčí hradní věž Gutštejna, tak ukazuji Jane možnou "noclehárnu." Okouknout terén ale nejdeme, jsme rádi, že budeme co nejdříve u vody a trochu si pamatuji, že nějaký plac se tam najde. Od Hadovky, ze 420 m n.m. nás čeká teď minimálně 150 metrů vzhůru. Nejprve jedeme lesem. Míjíme rybník, který také vypadá jako solidní nocležiště. Už vidíme i Okrouhlé Hradiště, kam odbočíme na následující křižovatce. Za vsí ještě kus do kopce a konečně přijíždíme k odbočce k lomu. Jakmile se přibližujeme, dochází nám, že tady asi bude plno, ne-li narváno. Jenže kam jinam jet? Platíme vstupné 40 Kč a po delším hledání nakonec nacházíme slušné místo ve stínu stromu. Teď už nám je dobře a na úmornou cestu sem, pomalu zapomínáme. Původně jsme chtěli zde i přespat, ale to by díky plotu nešlo. Následně se dozvídáme, že nocleh možný je. Zaplatí se 120 Kč se vším všudy a může se tu vegetit jeden den a noc. To se nám ale nechce a raději si zkusíme vybrat jednu ze dvou navrhovaných variant. U pokladny je chlápek stejně neúprosný. Hřeší na to, že široko daleko jsou jediné dobré místo na koupání, tak i přicházejícím návštěvníkům po 18. hodině dává plnou palbu, 40 Kč vstupného. Myslíme si o něm i jeho šéfovi své. Lom je totiž v soukromém vlastnictví. Co se týče kvality vody, tak jsme zaslechli, že i Hracholusky jsou s tím na štíru a to už je nějaký nápor, když se všichni lidé přemístí sem.
Konečně teplota klesla aspoň pod 30 stupňů a my můžeme vyrazit hledat nocležiště. Nejprve jedeme do Konstantinových Lázní, kde je opět mrtvo. Jsem zde totiž už po třetí. Nabereme vodu v hospodě a druhou stranou kolem Hradišťského vrchu přijíždíme na křižovatku. Nakonec se rozhodujeme pro hrad Gutštejn. Mám menší obavy, že bychom tam nemuseli být sami a auto s partou výrostků nás tuplem neuklidnilo. Nakonec se ukázalo, že jeli směrem na Šipín. Cestou ke Gutštejnu pozorujeme krásný západ slunce nad Krasíkovem, dalším z hradů v okolí.
Hrad Gutštejn se vypíná na ostrohu nad potokem Hadovkou a dnes tu z něj zůstala zřícenina. Jako první do oka nám padl rovný terén na nádvoří. Zkoušíme hledat něco méně na očích, ale to se nakonec nedaří. Jelikož už se stmívá, tak to vypadá, že už nikdo nepřijde. Ano, protože po pozdější prohlídce hradu jsme objevili nějakou dvojici již zabydlenou těsně pod hradem. Ta kolem nás prošla dvakrát, ale se zdravením se moc nenamáhali. Za tmy přece jen někdo další přibyl. Také páreček, který si se psem ustlali kdesi v hradu. Spokojili se se spaním pod širákem a ke spokojenosti si udělali oheň.
Začíná nejromantičtější noc, co se týče letošního stanování. Úžasné místo pro takovéto chvíle se ukázal být hrad Gutštejn. Dnes jsme našlapali 31 km a nastoupali 420 metrů.

Kostel Všech Svatých ve Stříbře
pohled na město
Hradišťský vrch
lom u Konstantinových Lázní
                                                              stanování na Gutštejně

8.8. - Nalezené brýle, koncertní vložka, náhlá sprcha

Sobotní ráno na Gutštejně bylo také kouzelné. Teplota krásná, příroda se probouzí a my jdeme snídat. Když už jsme připraveni vyjet, tak Jana najednou postrádá své brýle. Hledáme je všude kde jsme byli, ale ani nikde na hradě nejsou. V tom si vzpomenu, že "horní dvojice" večer říkala "dolní dvojici," že tam nechali brýle, tak jim je dali ke stanu. Dvojice jsem pojmenoval, podle polohy, kde nocovali. Okamžitě se jdeme podívat, zda ještě nezdravící pár neodešel. Stan tu ještě mají, ale nejsou tu. Nakonec jsme je zahlédli pod hradem u potoka. Voláme na ně. Brýle nechali dole na lavici, protože mysleli že jsou ještě jiných lidí, tak nám je přinesou. I přesto, že ani nyní nebyli moc komunikativní jim moc děkujeme a můžeme konečně vyjet. Každý by jistě nerad přišel o věc, kterou má z druhé strany planety.
Úkol dne, je přemístit se ke Svojšínu. Volím variantu nejprve podél Hadovky. Sice po turistické značce, ale po rovině a ve stínu. Na asfaltku se dostáváme až u žst. Strahov, která leží na lokálce do Bezdružic. Odsud si pěkně dnes poprvé zastoupáme do vsi Strahov. Přes Horní Kozolupy záhy spadneme do Slavic. Tam se na chvíli zdržíme debatou s pánem, který nám věnuje pár, Jančou vysněných, jablek. Ještě kousek pojedeme po hlavní silnici, po které však dnes moc aut nejede a poté odbočíme do lesa po CT č. 2222. Cesta lesem je parádní. Vyjíždíme na silnici a cyklista nevybaven mapou by nevěděl kudy dál. Cedule jaksi není. Podle mapy však víme, že nejdříve doprava a hned doleva, směrem na Pytlov. Tam se hezky otočíme na návsi a už chceme pokračovat dále, avšak všímáme si studny s pumpou. Jedna z mála je funkční. Jelikož ani pán co přijel, si není jistý kvalitou vody, plní nám flašky raději u něj doma.
Po pár kilometrech už jsme ve Svojšíně. U jednoho brodu přes Mži si všímáme zajímavého placu u chatové osady. Jdeme okouknout terén a po optání máme svolení k případnému stanování. To svolení bych však nebral za stoprocentní, protože chatař byl jeden, ale chat je tu více. Jdeme se podívat i na místní zámek. Tam probíhá zrovna svatba a díky focení novomanželů jsme vyrušeni z odpočinku na lavičce v parčíku.
Chvíli se osvěžíme u řeky a pak budeme pokračovat do Ošelína. Jenže tady se nám nechce, tak popojedeme po červené značce, proti proudu Mže. Cesta to byla krušná. Nahoru, dolů moc ne. Lesa také moc nebylo, aby nás chránil před sluncem, ale nakonec jsme se dokodrcali k Německému Mlýnu, kde jsme se usadili na břehu velmi mělké řeky. Tam to zase bylo z příliš prudkého kopce. Ještě, že jsme nejeli po cyklostezce. Ta by nás vyvedla ještě výše do svahu a po té červené to docela šlo.
Po osvěžení pokračujeme po červené k žst. Ošelín. Tam musíme přenést kola přes lávku a poté vytlačit kola do prudkého kopce. Ale zase jsme se dostali celkem rychle ze 400 do 500 m n.m. Vidíme ošelínský kostel a máme skoro vyhráno, protože vlastně musíme až do Plezomi. Tam jsou to ještě 3 kilometry, spíše do kopce. Nejprudší je ten přes náves. Tady je ticho po pěšině, ani náznak nějakých slavností. Nakonec se ukázalo, že epicentrum je v Plezomi, která je za lesem, na louce. Pár baráků, vedle nich stánky a v neposlední řadě pódium. Podle prvního odhadu moc lidí zdejší slavnosti nepřilákaly. Možná je spíš odradilo vedro.
Je půl třetí a za půl hodiny by měla vystupovat moje oblíbená skupina Argema, kvůli které jsme sem přeci jeli. Hoši si dali na čas a začali až před čtvrtou hodinou, kdy se zatáhlo a bylo příjemněji. Díky malému počtu diváků mohl být vlastně každý v první řadě, a tak jsme si to náramně užili. Koncert trval přes hodinu. Po nich následovala nějaká dechovka, ale ta měla ještě méně diváků, začalo totiž pršet. To se to bude dýchat. I s koly jsme zabrali jeden ze stolů pod obřím stanem a v podstatě jsme byli spokojeni. Po chvíli ještě o to více, protože atmosféru zkrášlila trojice hudebníků, kteří svým zpěvem a hrou na historické nástroje potěšili nejednoho návštěvníka. To se dalo poznat i z přidané písně navíc po dlouhém potlesku.
Když bylo po dešti chystali jsme se na odjezd a doufali, že zem brzy uschne, abychom měli suchý podklad pod náš stan. Zpět do Svojšína to zdaleka není pouze z kopce. Za Ošelínem se ještě silnice zvedne do Řebří a Nynkova, potom teprve sjíždíme ke Mži. Místo pro stan nacházíme nakonec u jezu, na kraji pole, schovaném menšími stromy. Nakonec ideální místo vybrala Janča a tak je o dnešním nocovišti rozhodnuto. Čekání na šero trávíme na návsi a rovnou přitom večeříme. Nerad chodím spát bez večerní hygieny, ale záleží na podmínkách. Dnes je k mání teplá řeka. Díky malému jezu se tu dá slušně plavat. 41 km a 581 nastoupaných metrů bylo posledním počinem v okolí Mže a v neděli jsme už ráno sedli na vlak a vyrazili domů. Jednak to byl jeden z mála ideálních spojů a druhak toho vedra už bylo dost.

Ranní Gutštejn
zastávka Strahov
Pytlov
zámek Svojšín

Argema v Ošelíně (Plezomi)


úterý 4. srpna 2015

Hanácké rozhledny

Aneb syn Hany na Hané, by se dal článek také nazvat. Opět se naskytla možnost objet více rozhleden na jeden zátah a tak jsem vyrazil na rovinatou Hanou. Výchozím místem je Olomouc hlavní nádraží, odkud se musím vymotat z ruchu velkoměsta. Zrovna jsem si vybral začátek srpnových veder.

3.8. - Hanácký Mt. Blanc a dvě prdítka

Je před 11 hodinou a slunce už pálí. Zvolil jsem nejjednodušší způsob, jak se dostat z Olomouce. Od nádraží jsem se držel tramvajových kolejí na Masarykově třídě a tak jsem se ocitl v Neředíně. U letiště jsem originálním způsobem překonal po cyklostezce rychlostní silnici a pokračoval na Drahanovice. Než jsem se nadál, mám v nohách 20 km a brzdím u Černé věže. Ta je však dnes, v pondělí zavřená.
Jihozápadně od Drahanovic se zvedá Velký Kosíř, přezdívaný Hanácký Mt. Blanc. Je fakt, že je nejvyšším kopcem Hané, ale se svou výškou 442 m n.m., to žádný gigant není. Výstup na vrchol jsem zvolil z východu. Jedu tedy do Slatinic a pak do mírného kopce do Slatinek. Odsud mne čeká přes 200 výškových metrů, což je nenáročný úkol. Po lesní asfaltce obkroužím Kosíř a pohodlným stoupáním se dostanu na vrchol.
Jsem na první rozhledně dneška. Lidí je tu celkem dost. Nejpočetnější parta cyklistů jsou nakonec lovosičtí turisté, tak s nimi trochu poklábosím. Zrovna probírali téma Lovoše a rozhledny na vrcholu. Rozhledna zde na Kosíři voní ještě novotou a je i pěkná vzhledově. Jen ten výhled zahalil opar. Vidět je nejdále na Nízký Jeseník, přitom do teď byla viditelnost daleko lepší. Sotva vytáhnu paty na rozhledny, tak přijde opar. Co se dá dělat.
Z vrcholu pokračuji na západ a klesám do městečka s nemoravským jménem, Čechy pod Kosířem. Zde je zámek, k němuž přiléhá park a v něm je pár zajímavých staveb. Stejně jako zámek, prochází rekonstrukcí bohužel i stavba, která je vedena v seznamu rozhleden. Pěkná cihlová věžička, ale výhled z ní rozhodně nemůže být daleký. Dnes kolem ní stojí lešení, ale jinak je již léta nepřístupná.
Další cíl bude vyjímečně nerozhlednový. Podívám se na zámek Plumlov. Tam jedu kolem Prostějova, přes Kostelec a Ohrozim. Úplná rovina to ale není. Zámek je vidět ještě, než přijedu do Plumlova. Do cenrta je to totiž mírně z kopce. Jedu po silnici a prohlížející si mne paní pozdravím. Najednou se ozve i synek, "tata." Pro jistotu zrychluji. Zámek Plumlov má dnes také zavřeno. Je to štíhlá stavba na skále nad rybníkem. Z centra města se k němu dojde po rovině, ale od Podzámeckého rybníka působí dominantně. U rybníka končím záhy i já a jdu se aspoň trochu ochladit. Sice se na chvíli zatáhlo, ale to vůbec nevadí. Do vody lezu po stehna.
Moje další cesta bude pokračovat do Kelčic. Tentokrát místo silnice zvolím cestu lesem. Po zelené značce se ponořím do lesa a přes rozcestí Loupežník jedu ve svahu Kotouče. Cestou vedle pole se naposledy zjeví Plumlov a já šlapu stále do kopce pod Chlum. Zpět na silnici se dostávám v Alojzově. Celkem příjemná projížďka lesem sice končí, ale dále pojedu spíše z kopce. Přes Určice prolétnu i Dětkovice a již hledám v Kelčicích Obecní úřad, abych si mohl dát razítko rozhledny, která je dnes mou poslední. Jmenuje se Štátula a stojí těsně pod vrcholem Přediny (313 m).
K rozhledně jedu podle instrukcí. Na Vřesovice a pak po poli, křížem krážem vzhůru. Převýšení nebylo velké, ale díky polní cestě to sranda nebyla. Vrchol Přediny je pomyslným středem Moravy, jsem se někde dočetl. Není však zde k tomu žádná cedule, památník či něco podobného. Jen dřevěný přístřešek, podobný malému pódiu. Rozhledna ani nestojí za řeč, ale jako jejich sběratel jsem sem prostě musel. Posed na kraji lesa, z kterého je ale celkem slušný výhled. Vidět je Prostějov, Velký Kosíř i Hostýnské vrchy. Ty dnes moc vidět ale nebyly.
Vymotat se odsud, aniž bych se musel vracet do Kelčic, nebude jen tak. Sjíždím k jednomu rozcestí, přes které jsem jel nahoru a instinktivně odbočuji jižně, kolem pole. Za chvíli však zjišťuji, že jsem špatně. Ale přes makové pole se dá jet ve vyjetých stopách po traktoru. Občas si zobnu máku a nakonec se vymotávám na cestu, která mne dovede na silnici. Vypadá to, že cesta vede na vrchol Přediny, ale ten je obehnán plotem a tudíž nepřístupný. V aleji, která mne dovede na silnici mák zajím švestkami.
Nyní už zbývá lehkých 10 km do Němcic nad Hanou, kde dnes budu nocovat v penzionu za kostelem. Ještě před tím si však musím "osladit" den v podniku, který je pekárnou, cukrárnou i barem v jednom. Penzion bych hodnotil jako skromný a dostačující mým požadavkům.
82 km je slušná porce v dnešním vedru, ale přežil jsem to ve zdraví, jak vidíte. 798 nastoupaných metrů nedává moc dojem, že Haná je rovinatá, ale prostě nějaký ten kopeček se najde.

Nadjezd na cyklostezce, Černá věž v Drahanovicích, Velký Kosíř s rozhlednou a výhledem na západ, zámek Čechy pod Kosířem, hrad Plumlov, rozhledna Štátula a výhled na sever














4.8. - Z Hané do Moravského krasu

Budík mám na sedm hodin, ale budím se už kolem půl a tak už rovnou vstanu a ušetřím půl hodinu, která se v tom vedru bude hodit. Nejprve se posilním snídaní v podniku, který jsem navštívil včera navečer a kolem půl osmé můžu pokračovat.
Přes Vrchoslavice a D1 se dostávám do Vitčic. Stalo se mi vůbec prvně, že jsem přijel na obecní úřad ještě před otevírací dobou. Čekal jsme však pouze 5 minut. Nad obcí je totiž další rozhledna a kde jinde by měli razítko, než na OÚ. S paní ve středním věku jsme si popřáli pěkný den a já za 15 minut mírně vystoupal k rozhledně. Ta je další z kategorie zbytečných, ale výhled z lepšího posedu není zase tak špatný. Kdyby nebyl opar, možná bych se divil.
Přes Dřínov a Pavlovice se vracím k řece Hané, podél které chci jet přes Ivanovice do Vyškova. Tam bych se rád podíval na radniční věž, ale ta bývá otevřená pouze o dny UNESCO. Doplním zásoby tekutin, jelikož už žhavá koule opět pálí a čekají mne Drnovice. Tam už se mírně zvednu. Je to logické, když zde postavili také rozhlednu. Stojí na Chocholíku, 367 m n.m. Jde o kovovou stavbu z šestibokým půdorysem a kruhovým ochozem. Než dosvačím, pokochají se výhledem pán s vnukem z Chrudimi, také oba Pepíci. Když se pokochám i já, navzájem se fotíme a dozvídám se, že příští týden pojedou do Bečova u Mostu k příbuzným obrážet České středohoří. Výhled je kruhový a daleký. Ale jak jsem již říkal, dnes to taková divočina není. Loučím se s chlapci s tím, že se možná potkáme ve vlaku a jdeme si každý svou cestou, já konkrétně pojedu.
Kus po žluté, dále po cestě přijedu na silnici, kterou sjedu ke křižovatce. Po vedlejší silnici pokračuji stále na západ do Pístovic, kam si dám na delší dobu poslední sjezd. Dále už budu většinou jen stoupat. Chvíli se honíme s kolonou zemědělských strojů, ale pak v kopci mi ujíždějí. Z rozhledny jsem viděl tímto směrem nějaký zámek a až teď vím, že to byl račický, pod nímž nyní projíždím. To už jsem zpět ve 350 m n.m. a ještě mi jich 200 zbývá. Objedu z východu zámek a poté stoupám lesem. Chvíli mírně, chvíli prudce. Už i ve stínu je slušné vedro a tak místy odpočívám.
Bukovinka už je na vrcholu mého dnešního stoupání, v 535 m n.m. Na návsi u kostela opouštím silnici a pokračuji po červené značce asfaltkou, do lesa. Projedu chatovou osadu Lhotky a brzdím až u stejnojmenného rozcestí. Zde si chvíli protáhnu tělo na lavici, ale chodí tu moc lidí, na klidný odpočinek to není. Po červené sjedu na silnici, po níž projedu obcí Březina a zkratkou lesem, pod vrcholem Vysoké přijedu k rozcestí Pod Vysokou. Do Babic také ještě klesnu, celkově do 450 metrů a zde se osvěžím Starobrnem před posledním výšlapem dneška.
Ze severního okraje Babic se pouštím po zelené, po které dojedu ke své první rozhledně v Moravském krasu, v kterém jsem vlastně také poprvé. Nedávno opravená kamenná Alexandrova rozhledna hledí nad vysokým údolím na Adamov, Brno, ale i na kus Českomoravské vrchoviny, konkrétně její nejvýchodnější geomorfologický celek, Hornosvrateckou vrchovinu. Rozhodně nejhezčí rozhledna z šestice, kterou jsem tyto 2 dny navštívil.
Původně jsem chtěl jet kolem, po slušné cestě jak terénem, tak sklonem, ale naskýtá se šance být doma o něco dříve, tak zvolím terénní vložku. U rozcestí pod rozhlednou potkávám rodinku, která nabírá síly po výstupu po zelené značce. Když se jich ptám na terén, ještě teď se jim ježí vlasy hrůzou. To by zkušenější turista odhadl hned, že tudy to s koly na vrchol bude záhul. Já to mám v opačném gardu a to už se dá. Celý úsek k Sedmi dubům nepouštím ani na sekundu brzdy z rukou. Až posléze se dá povolit z křeče a dojet do Komenského ulice v Adamově. Ještě rychle najít OÚ a můžu vyrazit na zastávku. Přesto, že mne na úřadě trochu zdrželi, vlak z Brna stíhám akorát. Průvodčí se ptám kam, že to vůbec až jede, protože v tom fofru jsem si prostě nevšiml. Vím jen, že do Blanska určitě. Prý do Březové nad Svitavou, takže vylezu v Blansku. Kdyby to jelo do České Třebové, tam by byla šance chytit něco od Olomouce, ale takhle mám jistotu v rychlíku, jedoucím z Brna do Prahy.
Přijíždíme do Blanska a já nevěřím svým očím. Přímo u nádraží je lom a v něm se koupou lidé. Tak to je nádhera, když jsem si představoval, jak splavený cestuji až domů. Okamžitě jsem tam skočil. Jelikož jsem měl k dobru hodinu, ještě jsem si stačil dát v parčíku u zastávky něco dobrého.
Horký, ale vydařený den skončil po 72 km a 873 nastoupaných metrech na blanském nádraží a poté jsem se nechal vézt rychlíkem do Prahy. Společnost mi dělal zajímavý hošan v mých letech, který přistoupil ve Svitavách. Pracuje v Liverpoolu a zpět do Anglie cestuje na inzerát kamiónem. Zajímavý způsob cestování.

Němčice z vitčické rozhledny, Chocholík a výhled na západ, Račice se zámkem, Bukovinka,
Alexandrova rozhledna a výhled na Adamov