pondělí 9. listopadu 2015

Nepomucko

Poslední letošní výlet za hranice kraje se bude odehrávat jižně od Plzně, v kopcovitém Nepomucku. Krajem pod Zelenou horou a Štědrým. Cíl je zatím neurčený. On vlastně i start jsem nakonec změnil. Místo obce Srby si vyšlápnu už z Blovic. Abych se brzy vrátil, tak i brzy vyjíždím. Prvním Plzeňákem jsem v západočeské metropoli v 8 hodin. Zde si počkám půl hodiny, abych se svezl se svým kámošem Pavlem aspoň vlakem, když už nám letos nevyjde vyjížďka.
Ještě, než přijedeme do Blovic, začíná pršet. Pěkný začátek, jen co je pravda. V listopadu nic pěkného. Letos se mi to ale vlastně ještě nepoštěstilo, co jsi pamatuji. Chvíli se kryji pod přístřeškem, ale pak jedu do města, kde počkám až déšť přejde úplně. 
První kilometry pošlapu do kopce, po silnici č. 117, na Kotousov. Odsud už jsou slušné výhledy. Déšť si ještě nedá pokoj a tak se schovávám v zastávce pod vsí Bzí. Tam se vydávám, když přejde déšť. Krom něj bojuji s větrem, ale odpoledne by měl být mým spoluhráčem. 
Bzí se mimo jiné jmenuje i hora, kus od vrcholu Jezevčí skály (608 m). Zde je Žižkův kámen s pamětní deskou na místo vyhlášení Husitského manifestu dne 17.9.1419 Václavem Korandou starším. Místo s pěkným výhledem, mimo jiné i na hrad Radyni, si lidé ozdobili lavičkou a posezením. V lese je také nepřehlédnutelná skála. Na tu jsem ale nelezl, tak nevím, jak je to s výhledem. Odsud to vypadá, že spíš žádný není.
Z dnešního počasí nemám radost i pro to, že nyní pojedu po cestách, takže očekávám rozbahněný terén. Ten mne čeká zrovna teď. Lesem po CT č. 2150 jedu přes Částkov do Svárkova. Po CT o dvě čísla nižší objedu návrší Čihátka a zde se otevře výhled na Nepomucko. Jízda po lesních cestách byla sice krátká, ale nebylo to bez ztráty kytičky. Kolo je lehce od bláta a nohavice postříkané. 
Z obce Březí se zhoupnu nad Žinkovy. Cvaknu panorama a klesnu do centra. V Žinkovech je velký rybník na Úslavě a veřejnosti nepřístupný zámek. Ten jsem vždy chtěl vidět. Líbil se mi už na fotkách, líbí se mi i ve skutečnosti. Potštejn je veden jako zřícenina, jde však o zaniklý hrad. Zbyla pouze díra po studni. Po žluté značce jsem kus vyjel, zbytek došel.
Hrad postavil v letech 1252–1259 Půta ze Žinkov z rodu Drslaviců. V 1. polovině 15. století již hrad nebyl obýván a pustl. Začátkem 16. století se jednalo již o zříceninu. Z tohoto hradu se dochovaly pouze základy okrouhlé věže a místy i obvodové hradby. 
Nyní se budu přibližovat k Nepomuku. Silnice vede kolem Nového rybníka, nad nímž je rybník Vražedný. Už z dálky se na Zelené hoře staví na obdiv dominantní zámek. Centrum města jen prolétnu, zde už jsem se zdržoval předloni při Svatojakubské cestě. Přes místní část Dvorce, kde je vlakové nádraží, sjedu podruhé k Úslavě. Opustím ji v Srbech a čeká mne dlouhá jízda do kopce. Nad kostelní věží ve Vrčni pozoruji vynikající vrch Štědrý, podle kterého se jmenuje Přírodní park.
Už jsem se stočil a jedu po větru. V malé vsi Zahrádka mne zaujme Palackého náměstí. Před Čížkovem se otevře další pěkné panorama s dominantním vrchem Štědrým. Přes Čížkov je to stále do kopce a pouze cyklistu se železnými nervy nerozhází pokračující stoupání do Železného Újezdu. Abych toho neměl málo, vyšlápnu si ještě k rozhledně Na Skále. Dostal jsem se do maximální dnešní výšky, 673 m n.m. Bohužel je už rozhledna zavřená. Funguje od dubna do října. 
Nové Mitrovice, obyčejná obec s pěkným kostelem, už mne moc nezdrží. O to se postará Spálené Poříčí. Zdejší zámek a náměstí si zaslouží malou pozornost objektivu. Podle prvotního plánu do Mirošovic nakonec nebudu pokračovat. Kopců už bylo dost, tak se skutálím podél Bradavy do Nezvěstic. Ta zde ústí kam jinam, než do Úslavy. Ta se dříve jmenovala Bradlava. Cedule ve městě upoutává na tvrz. Půjdu se tedy podívat. 
Stavba se datuje současně s první zmínkou o obci, což bylo ve 14. století. Toto místo se dosud nazývá "Pod Zámečkem". Jedním z prvních majitelů byl pravděpodobně Aleš z Nezvěstic.
Pomalu se přesunu na nádraží, na osobní vlak z Horažďovic. Vidím však přijíždět spoj z Blovic, tak sedám do něj. V nohách mám 62 km a 865 nast. m.


 Výhled z Hory Bzí
 Hora Bzí


 Žinkovy a zámek
 Potštejn
 Vrčeň a Štědrý
 Úslava v Srbech
 Čížkov
 Zámek ve Spáleném Poříčí
Tvrz v Nezvěsticích

pátek 6. listopadu 2015

Kalek - Malý Háj

Podzimní Krušné hory letos podruhé. Tentokrát ale bez kola, spoléhat budeme na své nohy. Původní plán sice byl vzít si kola, ale bez nich si to také nebude špatné. Díky už dlouho trvající výluce mezi Mostem a Jirkovem máme méně času na přestup na autobus, který za normálních okolností hezky navazuje na vlakový spoj. Nakonec přijíždíme jen tak tak. Autobus jede z nádraží za deset minut, ale pak mi dochází, že by měl jet od nádraží vlakového. Koukneme na jízdní řád a je to tak, nemusíme běžet na autobusák. Spoj přijíždí za 5 minut.
Cestou na vrcholky hor máme postaráno o zábavu, protože mi nejde rozepnout zip u pravé kapsy na kalhotách. Normálně bychom to nechali být, ale já si tam dal peníze. Jiná dvojice, cestující s námi, nám půjčuje kapesní nožík a my peníze vysvobozujeme spodem. V Zákoutí nás dvojice opouští a my dojíždíme do Kalku sami. Venku nás udeřilo neuvěřitelné teplo! Dole bylo také jasno, ale zdejší čistý vzduch nebrání slunci, aby ukázalo svou sílu. Na začátek listopadu slušná teplota.
Původní plán do Údolí Načetínského potoka měníme na Jančin návrh a vydáme se po hřebeni, po sluníčku. Nebudeme schovaní v údolí, když je dnes tak slunečno. Stoupáme nad Kalek po cestě, která je značená mimo jiné i cyklotrasou č. 23, což je Krušnohorská magistrála. Po dvou kilometrech po krásné asfaltce přicházíme k Volárenskému rybníku. Ten je také krásný. Na tichém a romantickém místě jsme sami. Ono celkově jsme nepotkali moc lidí a turistů už vůbec. V rybníce je rašelinní voda a ta z něj pokračuje jako Gabrielin potok ke Gabrielině Huti.
Ještě jdeme kus po náhorní plošině a za bývalou Volárnou, kde zbyla jen studánka, scházíme k rozcestí Telčský potok. Ten tudy protéká. Pramení pod Lesnou a Telčským údolím míří do Načetínského potoka. Soutok je pod bývalou Gabrielinou Hutí.
Sešli jsme do údolí, což znamená, že další kroky povedou do kopce. Vodní přehlídka pokračuje Rudolickým rybníkem. Ten je také napájen vodou z rašeliniště. Bezejmenný potok po pár metrech ústí do Telčského potoka.
Za chvíli se vynoříme z lesa a už je vidět kostel v Malém Háji. Krajinná dominanta, viditelná z mnoha míst. Přicházíme do Rudolic. Ta čítá pár domků, z nichž jeden právě přišli okouknout kupci. My svačíme u stolu na křižovatce a hledíme na náš další cíl, vyčnívající severovýchodně nad námi.
Ještě nás čeká 60 metrů převýšení. Sledujeme modrou značku směrem na Lesnou, ale po chvíli ji opustíme. Stoupáme kolem samoty a kolem nízkého lesa. V trávě nacházíme ceduli pro běžkaře. V zimě jim asi bude chybět. Obcházíme les a po chvíli jsme na nejvyšším místě dneška.
Eduardova skála je jedna z méně známých míst této části Krušných hor. Má nadmořskou výšku 902 m n.m. a je z ní pěkný výhled do kraje. Na vrcholu je patník. Díky vysoké nadmořské výšce je výhled daleký. Doupovské hory, Klínovec, Fichtelberg a Schwartenberg. Malý Háj je samozřejmostí.
V Malém Háji je zastávka, z které by měl jet autobus. Po delším studování jízdního řádu však zjišťujeme, že sem bus jezdí velmi málo. Ten co máme nalezený my, jede ze zdola, pouze z odbočky na Malý Háj, čili pod Svatou Kateřinou. Musíme tedy ještě pár kilometrů, ale nyní pouze z kopce. Nepůjdeme se již podívat ke kostelu, od kterého také není špatný výhled.
Máme v nohách 12 kilometrů a zastávka Malý Háj, rozcestí je naší konečnou. Autobus přijíždí celkem přesně. Do Litvínova přijíždíme pouze my dva a malý školák. Ten je celkem plachý, protože mu řidič nabízí žákovskou průkazku, ale on radši sedí mlčky v rohu. Janča se tedy toho jde ujmout a průkazka končí v rukou chlapce. Na něj čeká na nádraží děda, takže bůhví, odkud dojíždí vlastně do té školy.

 Kalek
 Volárenský rybník
Telčský potok
 Rudolický rybník
 Malý Háj


 Eduardova skála a výhled na Malý Háj
Hora Sv. Kateřiny, Schwartenberg