Petrohradské skály

Letošní vánoce jsme s Jankou pojali netradičně - v duchu našeho koníčku. Místo sledování pohádek (sice hezké, ale známe je i pozpátku) jsme vzali auto (nikoliv naše) a vyrazili na odpolední výlet, nejen vyhládnout na večerního kapra. Jelikož budeme trávit vánoce na Rakovnicku, napadly mě Petrohradské skály u stejnojmenného městečka na jihu lounského okresu.

Nepřipraveni, bez mapy, jsme radši nechali auto u pole mezi Chotěšovem a Petrohradem, že půjdeme odsud pěšky. Vodítkem nám měla být zelená značka, o které jsem se domníval, že vede pod Petršpurk, tudíž kolem skal. O lokalitě jsem se dozvěděl s časopisu Turista a věděl jsem, že se pod hradem nacházejí.

Po zelené jsme šli celkem dlouho a různě se kroutili. Dokonce jsme si vylezli na nějaké skály, o nichž jsme si mysleli, že to jsou ony, ale nebyly. Šlo se tedy dále a do cesty se nám postavily další. Mimo to jsme sem tam viděli samostatné balvany v lese. Zřejmě tedy bohatá oblast.

Když už se krátil čas, málem jsme si střihli, zda jít dál, či se vrátit. Janča chtěla pokračovat, tak jsem dal přednost jí, bez stříhání. Ujdeme dvacet kroků a na stromě rozcestník "Petrohradské skály." Zavládlo nadšení a šlo se na průzkum. Pěkné skalní seskupení, to se musí uznat. Žulové skály a roztroušené balvany nebudou úplně neznámé, když je tu ohniště. Pomalu jsme vystoupali až na vrchol skal, odkud jsme viděli zříceninu Petršpurk. Ta se zjevila mezi stromy, čili žádný daleký, natož rozsáhlý výhled to nebyl. Petrohradské skály jsou vhodné k trempingu, ale i k boulderingu. Bouldering je druh lezení provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých skalách několik metrů nad zemí.

K autu jsme šli raději stejnou cestou – po modré značčce. Tam jsme byli kupodivu rychleji, než jsem čekal. Čtvrtá hodina se blížila a s ní i tma. I taková vánoční procházka má co do sebe.

Manětínsko (Žebnický vdp, Chlumská hora, Víska)

Tak přeci se ještě v prosinci cyklisticky urodilo. A to směrem na Plzeň. Kvůli nekončícím a otravným výlukovým činnostem jsem využil cyklonosiče kámoše Luboše při jeho cestě do Plzně. Nevím, co pořád může SŽDC na té trati opravovat. A ani to není vidět, že by tam bylo něco opravené, to je na tom největší sranda. Nechápu to (a nadávám) nejen já! Že ano, pane Korbel.

No nic, sundám v Plasech kolo z nosiče a vyjedu vstříc dnešním cílům. Teplota je na začátek prosince ucházející, "Punťa“ se zatím schovává za mraky. Koukám, že (asi) díky novému pivovaru zvelebili okolí kláštera. Za prvním cílem se projedu až na konec Plas, proti proudu Střely. Tam kde se do ní vlévá Žebnický potok, se nazývá údolí Peklo. Já pokračuji po silnici, co vede do vsi Žebnice a sleduji modrou značku i poté, co se ponoří do lesa. Zhruba po půl kilometru, kdy cesta i značka odbočí doleva, se ve skalní rozsedlině schovává Žebnický vodopád. Dnes je však už pokrytý ledem, ale i tak je půvabný.

Dále má moje cesta rychlý průběh. Sjedu do Pekla, projedu kolem studánky Prelátka (lidé sem chodí pro pitnou vodu), podjedu trať a poté už stoupám do obce Korýtka. Tam si dám v autobusové zastávce svačinu a sjíždím do Plání, abych mohl proti větru vystoupat ke Hvozdu. Těžká, těžká to byla jízda. Pak jsem ale opět klesal do Manětína. Zvolil jsem vedlejší silnici, a nejen proto, že hlavní byla uzavřena.

Přijíždím k Manětínskému potoku ve stejnojmenném městě. Potok dobře znám, prožili jsme spolu už pár dobrodružství, většinou brodících. Dnes ho však nechám plavat do Střely, i město oželím, protože mě čeká výšlap na Chlumskou horu, jejíž vrchol sahá až do 651 m n.m. Volím kratší trasu, po zelené značce. Nejprve jsem se obával sklonu a terénu, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. V sedle jsem vyjel až pod vrchol a odtamtud už k vyhlídce vyběhl po svých. Na kótě 609 m n.m., což ale není nejvyšší místo Chlumské hory, je vyhlídka. K rozhlížení se můžete i posadit a sdělit dojmy do vrcholové knihy. Já toho moc ke sdělování neměl. Výhled není až takový, jaký jsem čekal, ani na jakou stranu jsem čekal. Ale pěkné místo to je, to se popřít rozhodně nedá. Na nejvyšším bodě je druhá vyhlídka.

Slézám zpět ke kolu a pokračuji po lesní cestě. Jízdu mi ulehčují zamrzlé louže, ale místy je stejně bahno. Chtěl jsem jet po polní cestě přímo do Vísky, ale naštěstí jsem přijel do Chlumu. Za prvé jsem byl zablácen jen mírně a za druhé jsem se mohl pokochat panoramatem Vladaře a okolí. Vše je pěkně vyfoceno a popsáno na tabuli před vsí. Odsud už pojedu po silnici.

S Lubošem máme sraz v "Havraním Kameni" a tak profrčím Novosedly a přijedu do Vísky. Ta čítá šest domů a o kus dále hřbitov se zříceninou kostela sv. Petra a Pavla, který je mým posledním dnešním zastavením. Zbyly zde pouze obvodové zdi. Jsem tu jen já a jedna paní, která přišla na hrob.

Má trasa se chýlí ke konci, ale ještě se zapotím. Ze Stvolen mě čeká krátký, ale prudký kopec. Pak už nerušeně přijíždím na Pluhovské náměstí v Rabštejně, kde nenalézám Luboše. Po patnácti minutách čištění kola klackem a vychladnutí mu volám. Bloudil díky objížďce u Manětína.

Četnická stanice v Rabštejně. Místo, které mám rád. Je to podnik, kde je útulno a příjemně i přesto, že se tu dnes netopí. Jsme totiž první a asi jediní dnešní zákazníci. Velký hrnek latté a čokoládový koláč zahřály tělo i duši.

To bylo vše z dnešního výletu, kde jsem i přes několikátou návštěvu tohoto kraje navštívil ještě nenavštívené. Bývalý pracovník Lesního závodu Teplice nejprve mě a pak sebe dovezl domů a mohlo se bilancovat.

Trasa:

Plasy – Peklo – Žebnický vdp. - Peklo – Korýtka – Hvozd – Manětín – Chlumská hora, vyhl. - Chlum – Novosedly - Víska – Stvolny – Rabštejn.

36 km, 751 m. př.

 Plasy

 Žebnický vodopád

 Chlumská hora a výhled na jih

 Vyhlídka na Vladař u Chlumu

 Kostel ve Vísce

Rabštejn

Bydyšín - Bautzen

S kamarádem Lubošem jsme v říjnu podnikli autovýlet do Saska. Při něm jsme navštívili rozhlednu v bývalé vodárně v obci Drehsa a poté se odebrali do prvního velkého města na toku řeky Sprévy. Normálně sem o autovýletech nepíši, ale toto město mě nadchlo, tak vás s ním seznámím a podělím se o pár fotek.

Budyšín (německy Bautzen) je saské okresní město na řece Sprévě (Spree) a je neformálním hlavním městem Horní Lužice. K Lužické menšině se dnes hlásí asi 5 - 10 % obyvatel. První písemná zmínka o Budyšínu je z roku 1002. V roce 1075 získal území Budyšínska český panovník Vratislav II. Po válce byli na území města vězněni političtí vězni. V místní vagónce VEB Waggonbau Bautzen byly vyráběny osobní vozy řad A a B. Tyto vozy jezdily ještě v roce 2013 na některých rychlících u nás.

Historické centrum, obehnáno hradbami a obtékáno Sprévou, nejlépe vynikne z mostu přes řeku na silnici č. 111. Součástí hradeb je i bývalý hrad Ortenburg. Hlavnímu náměstí (Hauptmarkt) vévodí radnice a konkatedrála sv. Petra (St. Petri Kirche). Tu využívá jak evengelická, tak katolická církev. Další pěknou památkou je zřícenina kostela sv. Mikuláše na hřbitově (St. Nikolai Kirche). Kostel je postaven na okraji hradeb a je z něj pěkný pohled na meandrující Sprévu. Pěkným vyhlídkovým objektem je věž staré vodárny (Alte Wasserkunst). Výhled na centrum a řeku Sprévu pod hradbami je působivý.

 Centrum města z mostu

 Věž Wasserkunst a výhled na město

 Hlavní náměstí

 Kostel sv. Petra

Kostel sv. Mikuláše a pohled na Sprévu

Laffitova vyhlídka

V Českém středohoří je nespočet vyhlídek. Já vám dnes napíši něco o jedné méně známé, která se nachází na Litoměřicku. Kolik z vás z okna vlaku či auta při jízdě z Litoměřic spatřilo dominantní horu nad Žitenicemi, kus od Litoměřic? Jmenuje se Křížová hora (590 m) a v jejím svahu je skála z níž je pěkný výhled jižním směrem. Tiché a pěkné místo se jmenuje Laffitova vyhlídka. Neplést se Sparťanem Davidem Lafatou. Proč a podle koho se tak jmenuje, jsem zatím nezjistil. Zjistil jsem ale, kudy se tam dá dostat na kole, protože pěší trasa známá je. Ta vede po modré značce, i když vede zbytečně oklikou.

Z horního litoměřického nádraží jsem jel na Žitenice, kudy vede i CT č. 3066. Cestou je vlevo pěkně vidět skalní útvar Kočka. Na žitenickou náves, které dominuje kostel sv. Petra a Pavla, je to tři kilometry. Že do kopce, nemusím dodávat. Za obcí Pohořany jsem odbočil doleva a v sedle mezi Liščínem a Křížovou horou jsem se pustil na polní cestu. Ta mě dovedla do lesa, kde jsem potkal modrou značku. Po ní a vrstevnici jsem po 600 metrech našel vyšlapanou cestičku na vrchol. Kolo bylo opřeno o strom a strmou cestičkou jsem vyšel ke skále. Jde o další příklad sloupkovitého rozpadu čediče. Na vrchol to trvá tak 5 - 10 minut, ale doporučuji mít nekluzkou podrážku kvůli listí. Z Litoměřic to čítalo celkem sedm kilometrů.

Na skále ve výšce 470 m n.m. je lavička, kříž a hlavně skvělý půlkruhový výhled. Od Sedla až po Milešovku. Pro fotografy je lepší ranní hodina, kdy je slunce na východě. Při dobré viditelnosti lze spatřit Říp a kopce kolem Loun, např. Oblík či stolové pohoří Džbán.

 Žitenice a Křížovou horou

 Žitenický kostel

 Křížová hora

Laffitova vyhlídka s výhledem na východ a západ

Černý vrch - tajný soused Egerberku

Černých vrchů je u nás spousty. Každé pohoří minimálně jeden kopec s tímto názvem má. Já jsem při jedné odpolední listopadové vyjížďce navštívil ten, který patří Doupovským horám. Jelikož je na jejich severním okraji, tudíž je veřejnosti přístupný. Jak je známo, velkou část tohoto stratovulkanického pohoří zabírá vojenský újezd. K výletu mě inspiroval znalec Krušných hor Martin Valina, který místo navštívil přede mnou. Dosud jsem o tomto výhledovém kopci nevěděl.

Původně jsem chtěl na tento výlet jet už z domova, ale nakonec jsem to zkrátil a vyjel z Klášterce nad Ohří. Částečně i kvůli západnímu větru. Kolem zámku a Lázní Evženie jsem pokračoval přes Ohře a poté vyjel do vsi Lestkov. Nad ní trůní zřícenina hradu Egerberk. Z ní se na Černý vrch dá také dostat, ale já zvolil lepší variantu. S mírnějším stoupáním i kvalitnější cestou. Z návsi jsem jel po dobré lesní cestě proti toku Rašovického potoka a později podél hranice vojenského újezdu. Po 2,5 km jízdou lesem jsem vyjel na louce, na "polní křižovatce." Poznávacím znamením jsou balíky slámy. Odsud vede vzhůru podél pole cesta, po které se dojede na Černý vrch. Tato cesta je tu proto, aby sem mohli paraglidisti dopravovat své náčiní. Černý vrch je známý hlavně tímto druhem zábavy, je zde startoviště.

Celkem se z Lestkova nastoupá 249 výškových metrů (z 390 m do 639 m). Odměnou je krásný výhled na údolí Ohře kolem Klášterce, Krušné hory a jeho dominanty jako Mědník, Klínovec či Fichtelberg. Je vidět i Chomutov. Krásu výhledu ještě dotvářelo barevné podzimní listí. Úžasné klidné místo, které se díky tomuto článku doufám stane o něco známější.

Zpět jsem se vrátil stejnou cestou do Lestkova a přes Rašovice a kolem Kadaňského stupně přijel na Nábřeží Maxipsa Fíka. Ten tu má nově i svou sochu. Výlet skončil již za tmy na nádraží Kadaň. Krátký, ale účelný výlet byl zpestřením podzimních dní, kdy už teplota a sklon planety ke slunci nedovolují delší výlety.

 Cesta z Lestkova

 Pod Černým vrchem

 Černý vrch

Výhled na západ

Výhled na severovýchod

Thassos - perla Egejského moře 9/9

27.9. - Vedra se vrací my odjíždíme

Ano, je to tak. I když to při ranní koupeli nevypadalo, později kolem poledne mi přišlo, že je nejtepleji z celého týdne. Co na tom, že jsme při večerních procházkách museli nosit bundy a že při ležení na pláži nám byla trochu zima, než jsme uschli. Důležité je, že jsme si to užívali a zážitky byly pěkné.

K snídani byly dnes topinky. Celkem dobrá volba. Celkově bych zhodnotil snídaně dvojkou. K nejvyšší příčce chybělo to, že ne vždy jsem odcházel zcela nasycen.

V 10:10 se loučíme s Věrkou a Renkem, kteří si tu užijí ještě o dva dny déle. Místo autobusu nám přistavují dvě auta v nichž jedeme do Tripiti k hotelu Golden Bay. Chci se zeptat řidiče, kam až nás povede, ale kupodivu nemluví anglicky. Odpověď mi dá až Andrea, která nás samozřejmě doprovází. K nám do auta přistupují Kuba se Štěpánkou a můžeme pokračovat až do přístavu. Celou cestu klábosíme s novými spolucestujícími. Odjíždí nás málo, proto ty auta. Má to nevýhodu, že si potáhneme na loď krosny.

Z Limenasu vyplouváme po 11. hodině a slunce pěkně pálí. To nám dělá schválně. Celou cestu nám dělají společnost rackové. My bychom je však vyměnili za jediného delfína. Nestalo se tak.

Taxíky v Keramoti už jsou připraveny a můžeme se přesunout na letiště. Tam mě čeká nemilé zjištění, olej teče. S pomocí Kuby a Andrey to dáváme do pořádku. No ještě, že jsem se podíval! Jančina pixla zůstala bez újmy, ale radši jsme jí pojistili také. Pak už nezbylo, než se rozloučit s Andreou a za 40 minut nastoupit do letadla společnosti Air Berlin. Poletíme na vídeňské letiště Schwechat. Last minute zájezdy mají nevýhodu, že se nemusíte vrátit na letiště, z něhož jste odlétali. Vídeň je však dobrá volba. I s jízdenka na vlak se to pořád vyplatí oproti plně ceně zájezdu.

Pěkné počasí znamená i pěkné pohledy na zvlněnou řeckou krajinu. Let do Vídně trvá devadesát minut. Nejmíň se líbí nemluvněti vedle v řadě. Když se však o něj začnou střídat tři cestující, je po breku. Jestli mu zaléhají uši jako nám, vůbec se mu nedivíme.

Na vídeňském letišti čekáme na kufry 15 minut. Také jsme se sem pěkně prošli od letadla. Nastává loučení s ostatními Čechy, kteří jedou "studentem" do Brna. Mě tato varianta vůbec nenapadla. Jdeme tedy najít nádraží. Nejprve ale musíme koupit lístek na hlavní nádraží. Janče kupuji lístek MHD v automatu, ale s lístkem pro mě si nevím rady. Nakonec musím jít vyhledat pomoc k přepážce. Tam se dozvídám, že poloviční lístek se nevyplatí a tak také kupuji jízdenku MHD. Na ní můžeme jet i "ícéčkem."

Na Wien Hbf si počkáme přes hodinu na railjet do Prahy. Dlouhou chvíli trávíme mlsáním. Nikdy by mě nenapadlo, že přenést horký čaj 100 metrů ve dvou kelímcích je taková lopota. Neskutečně to pálilo! Střídat jsem to nemohl, v druhé ruce jsem měl kafe.

Nakonec se i my svezeme "studentem." V Praze jsme chytli jeden, co měl volno. Co kdyby neměl? Jeli bychom za hodinu - v půl jedenácté. Nevýhodou bylo, že jsme museli z "autobusáku" pěšky. Uvažovali jsme o taxíku, ale nakonec jsem neměl číslo.

Plní dojmů a zážitků jsme rádi dorazili domů. Doma jsme flákli bágly do kouta a šli do hajan. Vše jednou končí, i dovolená. Když vám z ní ale zůstanou pěkné zážitky, není proč smutnit.

Thassos - perla Egejského moře 8/9

26.9. - Relaxační den před odjezdem

Dnes si poprvé dáváme ranní koupel v moři. Janička tak trochu s vidinou, že spatříme delfíny aspoň v dáli. Aspoň tak nám to ličila spolubydlící Věrka, co se jí povedlo den předem. Viděla je skákat kolem lodi plující před obzorem.

Panos dnes vybočil ze zaběhnutého kolotoče a k snídani nám připravil jakousi minipizzu.

Prioritou dne se nakonec stává sehnat olivový olej. Rozhodli jsme se tak proto, že zde je určitě kvalitnější, než u nás a při zpátečním letu máme povoleno více kilogramů na osobu. Po výběru různých výrobců nakonec podpoříme našeho domácího, Panose. Hlavním aspektem je výroba bez použití chemie. Mají to jako rodinný podnik, čili žádná velkovýroba s ohledem na zisk.

Dnes nakonec nazajdeme k Řekovi, který ovládá sedm jazyků. Musíme totiž dojíst naše zásoby. Ve městě si tedy dáme pouze zmrzlinu a naposledy se projdeme večerní Limenariou.

Thassos - perla Egejského moře 7/9

25.9. - Dojídáme zbytky pamlsků

Včera jsme měli moc velké oči a nestihli vše, co jsme chtěli. Prodlužujeme si tedy skútr ještě o jeden den pokračujeme v krasojízdě po tomto pěkném ostrově. Ke zbylým místům přidáváme Theologos, který navštívíme jako první.

Pomalu stoupáme po silnici a už z dálky je vidět úžasná poloha tohoto podhorského městečka. To nás prostě nemohlo nechat klidnými. Dnes je zrovna neděle a ve městě probíhá nějaká sláva. Musíme se tedy proplést mezi auty i lidmi. Výhodou Theologosu je, že se dá projet dokola. Nad městem se přesvědčujeme, že nepořádek v zemi si Řekové dělají opravdu sami. Lednici či gauč by mohl těžko vyhodit turista.

Theologos máme za sebou a můžeme se vrátit do Potosu, pak dále pokračovat ke klášteru Archanděla Michaela. Za obcí Astris se vyšplháme vysoko nad moře a na protějším útesu vidíme dominovat onu sakrální stavbu. Hluboko pod ní se tísní malá pláž, kolem které pojedeme. Znamená to ruce na brzdy a následně opět přidat plyn. Spolubydlící nám říkali, že východní pobřeží je členitější a je to pravda.

Klášter Archanděla Michaela je nejhezčí sakrální stavbou Thassosu. K jeho prohlídce musíte být správně oděni, ale pokud nejste, vybaví vás u vchodu. Přesvědčila se o tom i Janča, která vyfasovala přes své legíny sukni. Mezitím, co se kocháme výhledem od kláštera i jím samotným, debatujeme o životě místních jeptišek. Pro nás asi žádný med.

O kus dál leží víska Aliki. Na stejnojmenném polooostrůvku se nacházejí archeologické nálezy z 5. století. To bude naše poslední atrakce na tomto zajímavém ostrově. Skútr parkujeme už u silnice a prudší betonku radši scházíme pěšky. Ani na této atrakci se neplatí vstupné. U vchodu nás směruje jedna Řekyně. Nezapomene ukázat směr i na pláž a k ní do restaurace na "ice cream." Děkujeme paní za ochotu a s možnou vidinou zmrzliny se s ní zatím loučíme.

Vykopávky jdou pečlivě upraveny i popsány. Procházka borovým lesem s občasnými výhledy na moře se nám líbí. Z jednoho odpočívadla jsou vidět ostrovy Samotraki a Limnos. Nejhezčí je východní pobřeží se skalami useknutými jako podle pravítka. Z konce poloostrova už vede zpět přímá cesta podél břehu s výhledem na krásně modrou hladinu.

Jsme venku z areálu a jdeme se podívat na tu zmrzlinu. Místo kopečkové nám však nabízejí nanuky. Zhýčkaní místní výbornou zmrzlinou s díky odmítáme a necháme si zajít chutě na později.

Vše už jsme viděli, je čas sebou někam plácnout k vodě. Líbila se nám pláž pod klášterem, jedeme to omrknout. K pláži vede pouze kamenitá cesta, tak snad z toho nic nebude. Varovali nás před takovými cestami, ale my si myslíme, že občas to nevadí. Pláž je sice na pěkném místě, ale po detailním průzkumu se mi už tolik nelíbila. Na břehu byli kameny různých velikostí, po kterých se špatně lezlo do vody. Když se k tomu ještě přidali ježci, nebylo už tuplem o co stát. Jednou jsme se vykoupali a zbytek času strávili ležením. Když zalezlo slunko za skálu, odjíždí většina lidí včetně nás.

Oba dva dny jsme hravě na skútru unesli bundy. Ten vracíme večer Gabriele a jdeme rovnou do centra Limenarie na nějaký dlabanec. Chceme poznat také jiná zákoutí města, tak jdeme jinudy než minule. Spleť uliček nás dovede k podniku jménem "Fast food Hello." U něj nás překvapuje menu v češtině a tak to jdeme prozkoumat. Ujímá se nás hned pán. "Hello, where are you from?"

"Czech republic," my na to.

"Dobry vecer." Odpovídá chlápek a nám bylo jasné, kde dnes povečeříme. U tohoto sympaťáka. Já si dávám tradiční gyros a Janička volí bezmasou variantu tohoto pokrmu. Brzy potom se zaplní i ostatní stoly a "muž sedmi jazyků," jak jsme ho překřtili, se má co ohánět. Milé nás překvapuje, když nám nese jako pozornost podniku palačinky s nutelou. To si necháme líbit.

Po pěkném dni a příjemném večeru usínáme s vidinou zítřejší relaxace. Po těch třech dnech výletění si ji rádi užijeme.