pátek 22. ledna 2016

Běžkování ve Špindlu

Tak tu máme novou zkoušku mého sportovního umu. Kamarád Luboš nás vzal s sebou do jednoho z epicenter Krkonoš, Špindlerova Mlýna. Že vezmeme běžky byl nápad mé drahé polovičky a já nebyl proti. Nejdříve nás napadlo, že si lyže půjčíme tam. Cena 250 Kč na den mi přišla normální, protože jsem neměl potuchy, kolik by to mohlo stát. Pak mne napadlo se podívat na půjčovny v Lounech a to jsem zíral. Cena oproti Špindlu byla tak nízká, že i půjčení na víkend je pořád za méně, než na jeden den tam. Bylo rozhodnuto.

Prvních jedenáct

Opouštíme Novou Paku a je jasné, že za horizontem už budou vidět "Pražský hory," jak je nazývá můj kámoš Franta a netuším, že mu dám za hodinu za pravdu. Necháváme za sebou vrch Kozinec a je vidět, že Krkonoše nejsou vidět. Válí se po nich mraky. Přesto doufám, že si zítra zaběžkujeme a přitom se budeme kochat.
Hohenelbe se jmenuje německy Vrchlabí. Tam už je slušná nadílka sněhu. Posledních 11 km se budeme kroutit podél mladého Labe. Donedávna bezsněhé Krkonoše během pár dní dostaly tlustou bílou čepici. I přehrada Labská vypadá, jako kdyby tam žádná nebyla. Ve Špindlu už je to slušný nářez. Ze srážkového stínu Ohře za pár hodin v pravé zimě. Pěkný skok. Kolem poledního je ve městě slušný mumraj. Devadesát procent aut má pražskou poznávací značku! Ten Franta to fakt asi neříká jen tak.
Na odpoledne jsem nakonec vymyslel, že se půjdeme projít směrem k Labskému dolu. Je to nenáročná procházka do mírného kopce. Dále od centra "provoz" řídne a za Dívčími lávkami už potkáváme pár lidí, některých na běžkách. Vzorně ujeté stopy kopírují celou cestu až na kraj Labského dolu. Dvě stopy, pro obousměrný provoz, každá na jedné straně cesty. Prostředek slouží pro pěší. Já osobně si myslím, že je lepší, když je cesta prohrnutá celá. Ve stopě se hůře drží rovnováha. Sice jsem na lyžích najezdil zatím tolik, co Eskymák na vodním skútru, ale dovedu si to logicky představit.
Cestou jsou tři vodopády, které jsem v minulosti navštívil. Jediný přístupný v tomto počasí je Malý Labský. Scházíme k němu kus dolů k řece. Všude je tolik sněhu, že ani není vidět, kde je ještě pevnina. Janča se zdráhá pokračovat blíž k vodopádu. Nakonec však vidí mě, jak bez jakýchkoliv obav pokračuji a přistupuje na mou hru. Žasneme nad přírodou. Krásná situace. Při návratu po břehu... Vlastně jsem si myslel, že jdeme po břehu. Když najednou! Žbluňk! Zahučel jsem jednou nohou do vody. Asi jsme do teď měli štěstí, že jsme se nepropadli dříve. S jednou mokrou nohou to ale přeci vydržím.
Na začátku kamenité cesty Labským dolem je Pudlavský vodopád. Ten je dnes bez šance vidět. Je hluboko pod ledovým sněhem. Ušli jsme 5,5 km a je čas se vrátit, dále to nemá cenu. Cesta sice prošláplým, ale hlubokým sněhem, by neměla kvůli času význam.
Zpět se jde logicky lehčeji a také rychleji. Za šera přicházíme zpět do Špindlu, ale na Medvědíně se vesele lyžuje dál. Kdo by řekl, že malé odpolední protažení bude dlouhé 11 kilometrů. Večer slavíme narozeniny, které máme na přelomu ledna všichni tři.

 Labe ve Špindlu
 Labe nad Špindlem
 Malý Labský vodopád
 Labský důl
 Špindlerův Mlýn
 Špindlerův Mlýn - kostel sv. Petra
                                                    Špindlerův Mlýn od kostela sv. Petra

Druhých jedenáct

Poprvé jsem stál na běžkách před čtyřmi lety, když jsem byl s Martinem Knížkem a Jardou Veselým na výletě v saském Jöhstadtu. Po projížďce parním vlakem jsme obuli běžky a po místních běžeckých trasách jsme chtěli lyžovat. Moc mi to nešlo. Odrážel jsem se špatně, často jsem padal. Prostě mě to otrávilo a od té doby jsem to nezkoušel. Druhý den jsme všichni blili. Já to teda jen tak tak ustál, ale asi jsme chytli nějakého vira.
Dnes má přijít běžkařská náprava. Když je vám hnacím motorem a hecířem vaše partnerka, tak to by se nemělo odmítat, natož dělat úšklebky. Plán má být následující - vyvezeme se busem na Špindlerovku a pak si dáme projížďku přes Petrovy Boudy do Špindlu. Z postele jsme se kupodivu vykopali už po sedmé, takže jsme stihli druhý ranní bus.
Loučíme se s Lubošem, který bude přes den chytat lelky a možná trochu horský bronz. Usmálo se na nás totiž štěstí. Po týdnu zmizely z kopců mraky a vysvitlo slunko. Na autobusovém nádraží nejprve tápeme. Když se chceme zeptat na správné stanoviště busu, narážíme na němčinu. Nakonec ale bus po jejich navigaci nacházíme a usedáme do překvapivě poloprázdého vozidla. Postupem času se ale na dalších zastávkách bus nakonec naplňuje. Nevím, jestli má tento stroj speciální pneumatiky, ale jízdu na Špindlerovy Boudy zvládá bezvadně.
Jsme tu! Já po dvou a půl letech, Janička prvně. Úžasné počasí dnes JE! Všude kolem bílá krása, až to bodá do očí. Na východě Malý Šišák, na západě Vysoké kolo, na severu mlha... Tam je Polsko. Na jihu Labský důl, nad nímž trůní Zlaté návrší a Medvědín. Jdu si nazout běžky...
Janča nám hapala a to ještě nestojí na běžkách. Ono v lyžařských botech, na udusaném sněhu, se může lehce přihodit podobný pád. Prdýlka jí bolela ještě týden. Konečně nazouváme lyže a jde se na věc. První cíl bude Petrova Bouda. Když koukám, jak je to vysoko, tak o sobě začínám pochybovat, ale rozhodně se nevzdám. První metry vedou do kopce. Lyžím se sice říká běžky, ale já spíše jdu. Aspoň, že to neklouže.
Nádherná zímní atmosféra všude kolem nás. Čím výše jsme, tím lépe vynikají panoramata. Za vrcholem Čihadla se svezeme dolů. Po upravené cestě to jde. Můžu brzdit, ale je to křečovité. V sedle Przelecz Dolek začíná stoupání k Petrovce. To bylo podobné jako od Špindlerovky, a za chvíli máme za sebou prvních 2,5 km.
Petrova bouda před pár lety vyhořela. Bohužel lidská vypočítavost se nezastaví ani před objektem historického významu. Západně, prudce nahoru, se jde na Mužské a Dívčí kameny, dále pak na Vysoké kolo. My chceme jít přes Moravskou Boudu, mimo jiné i kvůli Krkonošskému kyselu. Nakonec dáváme přednost přírodě, před kusem žvance. Svačinu máme stejně svou a aspoň se pokocháme pěkným výhledem. Tam nás navnadili manželé. Konkrétně na Ptačí kámen. Ten je kilometr po modré značce.
Upravená cesta končí, musíme si vystačit s vyježděnou stopou mezi stromy. Ale díky bohu za běžky! Pěšky bychom se asi pěkně bořili ve sněhu, jako loni na Šumavě. Na Ptačí kámen spíše stoupáme. Mezi malými stromy se občas otevře výhled, ale já jsem nejvíce zvědavý na ten z vyhlídky.
Jsme tu, na skalní vyhlídce Ptačí kámen, ve 1310 m n.m. Lyže zapichujeme do sněhu a jdeme si zaskákat po kamenech. Jasně, že skála pod sněhem nevynikne celá, ale pěkné místo to rozhodně je. Už jen díky tomu výhledu. Místy brání kruhovému výhledu stromy, ale jinak krasavice! Severně Mužské kameny, východně Malý Šišák, dále Kozí hřbety, Špindlerův Mlýn, Zlaté návrší, Labský důl, jen Labskou Boudu nevidíme. Rozhodli jsme se tu posvačit, ale pěkně jsme u toho vymrzli.
Dále z nás na chvíli budou "skopčáci," jelikož budeme pokračovat už pouze z kopce. A co se týče běžkování, tak pro mě z prudkého kopce. Občas projedu nerovnou stopou bez možnosti vyrovnávat a nemilosrdně padám. Po druhém pádu s lamentováním zouvám lyže a zbytek k Brádlerovým Boudám dojdu pěšky. Jančulinda je statečnější a hlavně zkušenější, tak dojíždí až k dílčímu cíli. Máme za sebou 5 km. Před chatou nějaký pár chytá bronz, jinak je tu klid. Zato uvnitř to žije.
Další kilometr, už ale po opět upraveném povrchu, sjíždíme k Medvědím Boudám. Křečovitý výraz doplňují vykulené oči, kterými se snažím také brzdit, takový je to "prďák." Na kole bych to sjel s rukou v kapse, ale jako běžkař - elév nic moc. Zastavujeme u chaty a zjišťujeme, že zde otevřeno není. Mezitím pozoruji dva sjezdaře, jak výborným stylem dojeli až k nám. Bodejť ne, z lyžařky se vyklubala Lucie Výborná.
Předchozí sjezd byl jen zahřívacím. Teď pojedeme celých 2,5 km ze stejně prudkého kopce. Je jasné, že v půli už mě bolí všechny svaly na končetinách. Nakonec sjíždím až k Medvědímu kolenu, aniž bych si rozbil to své. To je pro mě úspěch. Odsud však musíme po silnici. Nejprve jdeme pěšky a po chvíli si nakonec nazouváme lyže a kousek musíme trpět provoz. Ze silnice odbočujeme u Dívčích lávek (8,5 km).
Nejlepší úsek jedeme nakonec. Soudím podle sebe a mého umu. Sice je tu dost lidí, ale držet nohy ve stopě a v mírném klesání se jen odrážet hůlkami mi vyhovuje. Janík mě už nehlídá, je kdesi ve předu a hned přichází poslední pád a asi nejhorší. Byl na tvrdou zem a málem jsem si to koleno nakonec rozbil! Do cíle jsem ale dojel po svých. Jedenáct kilometrů v podobě mé běžkařské satisfakce dopadlo dobře a rozhodně se mi to nezprotivilo jako poprvé v Jöhstadtu.

 Špindlerovka
  Nad Špindlerovkou
   Nad Špindlerovkou
 Ptačí kámen s výhledem do Labského dolu


 Brádlerovy Boudy

Medvědí Boudy




sobota 9. ledna 2016

Arménie, Náhorní Karabach, Gruzie

V zimním čase je čas na změnu. Jelikož se moc necestuje, není o čem moc psát a tak oživím svůj blog o cestopisy mého kamaráda Martina Bidmona, který se svou osvědčenou partou podnikl předloni cestu do netradičních zemí. Jelikož já se tam asi těžko podívám, tak jsem se po domluvě s ním rozhodl, že to tu trochu spestřím.
D očtete si o dobrodružstvích z trochu jiného soudku a stylu. První díl je z putování po Arménii a Náhorním Karabachu. Ve druhém díle jsou příběhy ze sousední Gruzie.