pátek 29. dubna 2016

Rozhledny Kolínska

Když jsem byl naposledy na Kolínsku, tak zde stály pouze dvě rozhledny. Dva roky na to už registruji čtyři tyto stavby a to už stojí za jednodenní cyklovýlet. Stačí jen naplánovat trasu podle větru a může se vyjet.
Nakonec díky východnímu větru začínám v Kolíně. Jako první navštívím zrekonstruovanou vodárnu na nejvyšším místě ve městě. Díky tomu očekávám dobrý výhled. Zaplatím nemalých 50 Kč vstupné a vytočím se po schodech nahoru. Prvotní radost z výhledu kazí druhotné zjištění, že dvojitá okna, která nejdou všechna otevírat, ještě doplňuje síť proti holubům. Docela škoda, říkám si. Přitom je takový pěkný pohled na Kolín. Na jihovýchodě vyniká Kaňk a Vysoká, rozhledny kolem Kutné Hory. Za perfektní viditelnosti lze spatřit Bezděz, Ještěd i Krkonoše.
Jak jsem chvíli bloudil při cestě sem, tak o to snáz jsem našel cestu z města. Konkrétně po silnici č.12. Po pár kilometrech jsem odbočil na Velim a přes ní dojel do Cerhenic. Zde mají být dokonce dvě rozhledničky. Vybaven pouze papírovou mapou se starším datem vydání jen tuším, kde by mohli být a nakonec tuším správně, že někde na vyšším místě ve vsi. Vybírám si tu hezčí dle barvy, nikoliv však dle umístění. Blízký hřbitov není zrovna ideální místo. Nicméně nám zřídl opar a díky sněhu vidím Krkonoše. Jinak je výhled dost omezen hlavně stromy. Když zhodnotím tuto stavbu, tak je zbytečná, ale celkem pěkná. Odškrtnout jsem si jí však musel, to je jasné.
Na další rozhlížecí objekt si šlápnu nejen 20 km, ale i do kopce. Nejprve však klesnu do Plaňan, kde zaujmou dva kostely vedle sebe. Ze silnice nad městem je na ně pěkný pohled. V údolí Bečvárky projedu Žabonosy, za nimiž mě čeká pěkné městečko Kouřim. Zde už jsem byl minule čili už jsem se zmiňoval. Přibližně 150 výškových metrů na sedmi kilometrech teď absolvuji do Kostelce nad Černými Lesy. Chvílemi je stoupání prudké. 
Ještě než vpluji do města, dám si na jeho kraji něco na posilnění, abych měl sílu vyšlápnout těch deset schodů na další věž. Ta je v areálu galerie Jan Svatoš, ukryté za náměstím. Chvíli jsem ji hledal. Sice jsem byl již kolem 400 m n.m., ale dokonalému výhledu brání stromy. Nicméně Ještěd a Krkonoše vidět jsou. Naše nejvyšší hory, ale hlavně díky sněhu. 
Po dvou "parodiích na rozhledny," mě teď čeká pořádná. Skalka u vsi Vyžlovka leží kus od hlavní silnice Kutná Hora - Praha, ve výšce 434 m n.m. U rozhledny zjišťuji, že se musím vrátit zpět na křižovatku. V tamní restauraci totiž prodávají vstupenky na rozhlednu, ale i suvenýry. Vkládám vstupenku pod skener, procházím turniketem a může se vesele stoupat. Mezitím odjíždí asi zde často přítomná mládež. Ani se nedivím, že vstup na rozhlednu je zařízen takto. Dřevěnokovová konstrukce není sice originální, ale dnes, za daleké viditelnosti je parádní výhled. Bezděz, Ještěd, Kokořínsko nebo Krkonoše hovoří za vše. 
Dole se mezitím usadil mladý pár. Zkouším znovu projít turniketem, ale červené X je jasným znamením. Škoda, mohli se jít také pokochat. 
Poslední rozhledna, uzavírající dnešní kvintet je v Úvalech. Znamená to, že klesnu zpět do labské nížiny. Jedna ze vsí, kterou projíždím není nic pro vegetariány. Obec se jmenuje Masojedy. Rozhledna Na Vinici už je vidět z dáli. Nejlepší cesta na kole je na ní po silnici na Tlustovousy a na konci vsi odbočit doleva na polní cestu. Tam už jen mírným stoupáním pohodlně přijíždím k železnému stožáru, který také má své dvojníky mezi vysílači s rozhlednou. Ten je sice níž než Skalka, ale výhled je o dost lepší, protože mu nikde nebrání žádné návrší. Vidět jsou i Hradčany se Žižkovem. Severněji potom Říp a České středohoří. V restauraci "Na dobrým místě" beru razítko s pohledem a upaluji na nádraží. Tam dnešní dobrodružství končí. 

Trasa:
Kolín - Velim - Cerhenice - Plaňany - Žabonosy - Kouřim - Brník - Kostelec nad Černými lesy - Vyžlovka - Masojedy - Přišimasy - Úvaly - Na vinici, rozhl. - Úvaly, žst.
68 km, 694 nast. m.


 Vodárna v Kolíně a výhled na město
 Cerhenice
 Kostelec nad Černými lesy

 Rozhledna v galerii a pohled na Kostelec


 Rozhledna Skalka a výhled na sever

Rozhledna Na vinici a výhled na Kokořínsko s Bezdězem

středa 20. dubna 2016

Přerovsko

Odérské vrchy, Pobečví, Tovačov, podhůří Hostýnských vrchů, Pomoraví. Toto vše je Přerovsko. K tomu si přidám Božku a třídenní plán pro návštěvu střední Moravy je na světě. První letošní delší akce bude do míst, kde vládnou roviny, ale nějaký ten kopec se tam také najde. Se svým Lexusem mě bude stíhat kamarád Luboš, který má Tovačov za svou bývalou domovinu a v něm bude naše základna.

17.4. - Z Odérských vrchů, Moravskou bránou

Podruhé v kariéře začínám svou trasu v Hranicích na Moravě. Ty však nebudou mou první atrakcí. Byl jsem zde totiž již před pěti lety s Pavlem "Klicpírkem" při akci Bílý kámen. Dnešní první cíl je zřícenina hradu Puchart v údolí Veličky. Vyběhnout na něj zabere pět minut času. Prohlídka skromných zbytků přibližně to samé. Díky teprve bující vegetaci se naskytnou dílčí výhledy do údolí Veličky.
Pět kilometrů do kopce, tím samým údolím, leží město Potštát. Dýchá na mě mystickou atmosférou. Obce v okolí vojenského prostoru Libavá takovou mají. Náměstí se zvonící, kostelem a zámkem vypadá pěkně.
Nyní bych se rád vydal do Uhřínova, kam vede zelená značka a CT přes Středolesí. Vyšlápnu si krpál nad město, abych zjistil, že cesta je samá louže. Co teď? Minimálně se stává, že kvůli stavu cesty měním trasu, ale dnes opravdu musím. Vracím se zpět a zkusím to vzít obráceně, přes Kunzov. Sjíždím po silnici až k Boňkovu, kde si to zkracuji po červené, lesem. Co jsem čekal, se stalo. Tlačím do prudkého kopce a až teprve na louce se dalo jet. Vystoupal jsem do 500 m n.m., do Radíkova, odkud jsem klesl zpět do 360 m n.m., do Kunzova. Tam je pěkný hrádek, řadící se do kategorie zapomenutých. Aby se toto zlepšilo, začíná se s opravami nejen na stavbě, ale i v okolí. Když vidím vrstevnice v mapě, Uhřínov vzdávám. Dále se budu přesouvat k Lipníku.
Přes Hrabůvku se dostávám do Moravské brány. Z Klokočí do Slavíče je to nejlepší po cyklostezce. Ta je v dobrém stavu. Slavíč je známá technickou památkou. Zbyl tu tunel po bývalé dráze Franze Josefa. Do Lipníka už to nechci dramatizovat, jedu po hlavní silnici.Ta díky blízké dálnici není tak frekventovaná. Horší je, že začíná poprchává. Jedu svižně, ale vítr mi nedovolí víc, než 25 km/h.
V Lipníku se stavuji pouze v IC a mířím na cyklostezku Bečva. Po té se jede jedna radost. Déšť se nakonec nespustil a vítr mezi stromy není tak silný. Píše Luboš, že by nás možná pustili ještě na zámeckou věž, těsně před zavíračkou. Udržuji tempo a po jednom zeptání přijíždím na přerovské Horní náměstí deset minut před pátou. Pokladní by však už byl rád doma, tak odcházíme s nepořízenou. Zítra je ale také den. Ještě se podívám po Přerově a zbylých 12 km do Tovačova už jedu v poklidu. Sice jedu kolem fabrik, ale po cyklostezce, mimo silnici, i když jen do Henčlova. Poslední obcí jsou Troubky, které byly před devatenácti lety pod vodou. Může za to soutok Moravy a Bečvy, který je nedaleko. Úvodem mého delšího výletu jsem si dal přes půl stovky kilometrů. 

Trasa:
Hranice - Puchart - Potštát - Boňkov - Radíkov - Kunzov - Hrabůvka - Klokočí - Slavíč - Lipník - Přerov - Troubky - Tovačov.
58 km, 318 nastoupaných metrů 

Puchart
 Kunzov
 Slavíčský tunel

 Lipník
Přerov

18.4. - Pod Hostýnské vrchy

Zatažené ráno? To nehlásili, co si pamatuji. Nicméně plán to nemění. Vydám se na okružní projížďku jižním Přerovskem. Vítr zůstává ze včerejška jižní, takže jeho sílu využiji až v druhé části trasy.
Mířím na Vlkoš, kolem letiště. V Bochoři jedu kolem zavřených lázní, i když cedule říká něco jiného. Na návsi mají pěknou a vysokou kostelní věž. Přes hlavní železniční trať Olomouc - Břeclav přejíždím do Horních Moštěnic. Do obce, kde najdete v zámku obecní úřad a nad ní švédské šance. Nad údolím Moštěnky, odkud je pěkný výhled na Odérské vrchy, se přehoupnu do Beňova a podél řeky šlapu do Dřevohostic, prvního zajímavého místa dnešní trasy. Říčka Moštěnka tu obtéká zámek, který je ale dnes zavřený. Přijel jsem o den dříve. Otevírací den bývá neděle. Dalšími památkami jsou Žudrový statek, zvonice a farní kostel.
Z Dřevohostic měním směr z východního na západní. Doufal jsem, že vítr od teď bude se mnou, ale zatím to tak nevypadá. Vystoupám na 301 m n.m. vysoké návrší Šibence (písmenko nechybí) abych klesl do Prusinovic. Odsud je zřetelně vidět Hostýn a Kelčský Javorník. Oba kopce zdobí rozhledna, prvně jmenovaný ještě kostel. Z dáli viditelný vysílač na Holém kopci objíždím ve Staré Vsi. S větrem na levoboku uháním do Chropyně. Zdejší zámek jsem navštívil předloni a tak pouze svačím. 
Dosud jsem brouzdal silnice, tak se teď projedu po cestě lesem. K tomu poslouží CT č. 47 přes Záříčí. Terén je překvapivě dobrý. Starší asfaltka vede podél meandrů Malé Bečvy. Přejíždím řeku Moravu a cesta lesem končí v Chrbově. Z Lobodic do Annína jedu vedle zrušené trati Kojetín - Tovačov. Tam končí dnešní trasa, po větru vedoucí jen velmi málo. 

Trasa:
Tovačov - Vlkoš - Bochoř - Horní Moštěnice - Beňov - Dřevohostice - Prusinovice - Stará Ves - Chropyně - Záříčí - Chrbov - Tovačov
78 km, 333 nastoupaných metrů

Kolo jsem uložil k odpočinku a jeli jsme s Lubošem navštívit včera oželenou zámeckou věž v Přerově. Výhled na město docela kazí přerovské továrny. Jinak je vidět Pobečví, kostel v Dubu nad Moravou, Helfštýn, Hostýnské vrchy i "Mont Blanc." Samozřejmě ten hanácký. 
Druhá dnešní zámecká věž nás čekala v Tovačově. Když jsem zde byl minule, byla zrovna v rekonstrukci. Po zdolání 93 metrů vysoké věže jsme byli odměněni lepším výhledem než v Přerově. Výhled je skoro totožný, ale hlavně bez fabrik.
Když jsme se již za tmy vraceli z restaurace, všiml jsem si pěkně nasvíceného zámku. Foťák jsem ale u sebe bohužel neměl.

 Bochoř
 Odérské vrchy od Horních Moštěnic
 Dřevohostice 
 Hostýnské vrchy
 Stará Ves, Holý vrch
 Morava u Chrbova
 Tovačov

 Přerovská zámecká věž a výhled na město

Tovačovská zámecká věž s výhledem na město


19.4. - Přes Brodek na Božku

Je tu neděle a nastává přesun k Olomouci, z kterého je plánován návrat. Cestou navštívím dvě rozhledny. Ráno je jako vymalované a já odjíždím z Tovačova po osmé hodině. Chvíli mě zdrží opět zámecká věž. Tentokrát nad ní vychází slunce, což se snažím zachytit objektivem. 
Luboš říkal, že do Brodku je to sedm kilometrů. Já přes Věrovany najel 11. V pohodě jsem našel dům majitele mini rozhledny, ale tahle bude bez suvenýrů. Má to jen prý pro svou radost a žádné upomínkové předměty nemá. Tak se půjdu aspoň rozhlédnout. Je to takový lepší posed ve výšce 216 m n.m. Výhled ale není špatný.
V Kokorech přejíždím hlavní silnici Olomouc - Přerov a míjím rybník Brambor. Za silnicí přechází Pomoravská nížina v podhůří Odérských vrchů a je to hned znát. Houpavým terénem šlapu přes Pěnčice do Tršic. Zde ční nad návsí zámek. Jedu se k němu podívat a rovnou použiji jeho zázemí k pauze na svačinu. Dobře jsem udělal. Ještě si totiž nějaké ty metry zastoupám, konkrétně do Zákřova.
Odsud po desítkách kilometrů použiji cyklostezku mimo silnici a pustím se do lesa po CT č. 6265, vedoucí do Velkého Újezdu. Tomu se vyhnu a podél hlavní silnice jedu západním směrem přes Daskabát do Přáslavic. Tam je můj poslední cíl na třídenním putování Přerovskem.
Rozhledna Božka tu stojí od roku 2009 a přes její nízkou nadmořskou výšku je z ní daleký výhled. Jako na dlani je hanácká metropole i Odérské vrchy. Nepřehlédnutelné jsou opět Hostýnské vrchy s Hostýnem a Kelčským Javorníkem. Opět je vidět i "Mont Blanc" a kostel v Dubu. V údolí Bystřice vyniká Mariánské údolí. Oním údolím vede zajímavá cyklostezka, po které se doufám někdy projedu. 

Trasa:
Tovačov - Věrovany - Brodek - Kokory - Pěnčice - Tršice - Zákřov - Velký Újezd - Přáslavice.
40 km, 287 nastoupaných metrů

 Ranní Tovačov

Rozhledna Brodek a výhled na Hostýnské vrchy

Tršice zámek a obec


Božka a výhled na Mariánské údolí a Olomouc






Rakousko (Vachau, Kahlenberg)

Loni touto dobou jsme byli v Rakousku, pod Vídní na vodopádech Myrafälle. Letos nás napadlo jet do Rakouska opět. Tentokrát vynecháme Alpy a podíváme se k evropskému veletoku Dunaji. Na ní leží krom jiného i největší rakouský klášter.
Z původních pěti členů se zmenšujeme na čtyřčlennou partu se zajímavým složením. Na výběru míst jsme se domluvili s Pavlem Vernerem, s kterým už jsem byl v Hohensteinu v Sasku. Pepu Kredbu znáte z výjezdu do Nedamova a "rifloturistu" Marka již netřeba představovat.
Ve středu večer najíždíme na ubytování do Břeclavi. Penzion z loňska se osvědčil, takže netřeba dělat změnu. Ta ale nastává, po příchodu do recepce. Dnes jsme odkázáni na barák asi deset minut chůze od původního. Nejprve si dáme k večeři pizzu a tekutý chléb, pak teprve se odebereme na penzion. Ten nás překvapil svým luxusem v porovnání s cenou. Jediná vada byla poloha pokoje s okny na hlavní ulici.

7.4. - Melk, Dürnstein, Krems

Ráno se budíme v pět, abychom stihli osobní vlak do Vídně odjiždějící před šestou. Celkem nás čeká hodina a půl jízdy. Cestou se mi daří zachytit východ slunce nad Malými Karpaty. Na novém nádraží Wien Hbf přestupujeme na IC směr Bregenz. Tam by jistě bylo také hezky, ale my dnes máme jiné cíle. Za Meidlingem jedeme dobře 15 minut tunelem. Dráha se zřejmě už nevešla mezi městskou zástavbu.
V St. Poltenu jsme za půl hodiny jízdy. Tam hledáme na tabuli náš vlak, ale nenacházíme ho. Jediné místo, kde ho Pavel našel, bylo u pokladen. Jdeme tedy na čtvrté nástupiště a uvidíme. Na pragotronu ale píši vlak další. Ještě divnější je hlášení, že vlak zde končí. Když přijíždí, cestující nevystupují. Po dotazu Pavla, průvodčí souhlasně přikyvuje, že to je vlak v 9:05 do Melku. Asi se holt stala v St. Poltenu technická chyba.
Po sedmnácti minutách jízdy jsme zabrzdili ve městě Melk. To se záhy ukázalo, jako okresní, přesto, že na to nevypadá. Co však nás zajímalo, byl klášterní komplex, řadící se mezi největší v Rakousku. Nejprve jsme prošli sympatické centrum a následně vystoupali ke klášteru. Tam jsme překvapivě narazili na Japončíky. Tady bychom je nečekali. První nádvoří, druhé nádvoří a nakonec vyhlídková terasa. To byla naše prohlídková trasa. Do zataženého počasí nám trochu poprchávalo, ale pláštěnky jsme nemuseli vytahovat.
Je kolem poledne a přesouváme se o kus dál, ze západní části údolí Vachau do východní. Opět musíme přes St. Polten. Tam přistupujeme na motorák do Kremsu. Dle délky jednotky usuzuji, že je bez průvodčího. Místy se trať pěkně kroutí. Zajímavým místem je město Herzogenburg, jehož kostelní věž převyšuje budovy i okolní terén. Další atrakcí je klášter Göttweig na 425 m n.m. vysokém kopci. Ten však Pepa zaspal. Před nádražím v Kremsu opět mrholí, ale my musíme najít stanoviště autobusu do obce Dürnstein. Vlak tam totiž jezdí jen v sezóně a ještě k tomu je soukromý. V autobuse platíme 2,70 za jízdu tam, ta trvá patnáct minut. Již zelenající se údolí Vachau nám připomíná Portu Bohemicu ve Středohoří jen místo Labe zde teče Dunaj.
Městečko je obehnáno zbytky hradeb a nad ním dominuje z dáli viditelná zřícenina Dürnstein. Nejdříve si projdeme město. Do zdejšího kláštera chtějí vstupné 3,50. Je zajímavé, že v Melku se na nádvoří neplatilo nic. Nám se nezdá, že by za to ty peníze, tak jdeme o dům dále.
Výstup na hrad znamená dostat se o 120 metrů výš. Dvaceti minutový výšlap je celkem do prudkého kopce. Pomalu se pod námi začíná rýsovat údolí Vachau. Hradní zřícenina je volně přístupná. Kdysi byl na ní vězněn Richard Lví Srdce. Nám slouží k obdivování a krásným výhledům.
Jsme 324 m n.m. a zdaleka ne na konečné metě. Ze 120 metrů nad údolím se vyšplháme o dalších 200 metrů výše. Na můj návrh navštívíme rozhlednu na vrchu Schlossberg. Bude má první letošní i první dolnorakouská. Chvíli stoupáme strmě, chvíli mírně, ale pořád po hřebeni mezi údolími.
Starhembergwarte je pěkná kamenná rozhlednička, stojící osamocená ve výšce 564 m n.m. U ní jsou jen dvě lavice se stoly. Rozhledna je volně přístupná s dobrovolným vstupným 50 centů. Výhled je omezen stromy, je vidět pouze na jižní stranu. V pozadí vykukují vrcholy Alp. Za dobu, než se pokocháme a vydíváme sem dorazí ještě jedna rakouská dvojice mužů, jinak nikdo. Kus dál po trase, pod rozhlednou, je restaurace, která je dnes ale zavřená.
Vracíme se zpět do Dürnsteinu, kde čekání na autobus krátíme půllitrem Zwettleru na zahrádce jedné restaurace na hlavní ulici, ale parametrů městečka, čili příjemná atmosféra.
Autobusem se vracíme do Kremsu, kde se hodinu projdeme po centru města. Také nejde o žádnou megalománii. Nejzajímavějšími památkami jsou Steiner tor, Dominikánský kostel a hrad Gozzoburg, který už téměř splynul se zástavbou. Odsud už jedeme přímým vlakem do Vídně, na zastávku v části Spittelau. Kupujeme jízdenku na MHD, která platí 24 hodin a popojedeme metrem tři zastávky na Alser Strasse. V této části Vídně budeme dnes nocovat. Hotel je menší, zastrčený, a shodli jsme se, že cena odpovídá komfortu. Za nocleh jsme platili 20 euro. Černoch, co sháněl nocleh pro sebe se dozvěděl cenu 59 - 69. To je celkem palba. Večer jsme odkoukali šlágr evropské ligy Dortmund - Liverpool a šlo se spát.

Východ slunce na Malými Karpaty

Klášter Melk

Dürnstein zřícenina a město

Starhembergwarte a výhled do údolí Vachau

8.4. - Leopoldsberg, Kahlenberg

Ráno vstáváme o hodinu později než včera a na programu jsou dva dominantní kopce nad Vídní. Jelikož máme jízdenku MHD, zkoušíme i místní tramvaj. Potom ještě metrem a vlakem se dostáváme do Nussdorfu, odkud nás čeká výstup na Leopoldsberg. Nejprve si dáme procházku podél Dunaje. Cyklisté se tu prohánějí jako vítr. Vede tudy totiž Dunajská cyklostezka.
Přicházíme do Kahlenbergerdorfu, kde následujeme červenou značku. Ta nás přivádí ke schodům na Leopoldsberg, jenž se střídají s prudším chodníkem, což je lepší než po kamenech či kořenech. K odpočinku jsou po cestě lavičky a místa ke kochání.
Na vrcholu Kahlenbergu je kostel sv. Leopolda. Ten kryje zeď, ale její vrata jsou zavřená. Vrchol je tedy opuštěný a my si ho pouze obejdeme a rozhlédneme se z vyhlídky. I za pošmourného počasí je Vídeň jak na dlani. Obzvlášť vyniká protékající Dunaj. Kopce pohoří Wienerwald zakrývá Kahlenberg, na který se vydáme nyní. 
Mírně klesneme do mělkého sedla a pak už zbývá deset minut do pokoření vedlejšího vrcholu. Tam už živo je. Je tu spousta atrakcí. Lanový park, vyhlídková restaurace, kostel sv. Josefa, vysílač a také rozhledna Stefaniewarte, dokonce i vysoká škola. Nejprve jdeme na rozhlednu. Přesto, že jsme v Rakousku, na frekventovaném místě, mají dnes zavřeno. Otevírací doba je skromná. Víkendy a svátky od května do října. Škoda. Fotíme si aspoň pěknou stavbu ve výšce 484 m n.m., která je věnována korunní princezně Stefanii. Byla manželkou korunního prince Rudolfa, jenž byl synem Franze Josefa a císařovny Sisi. Za informaci děkuji Pavlovi. Výhled na Vídeň je od restaurace je téměř stejný jako z předešlého kopce, jen vrcholy Wienerwaldu jsou vidět lépe. Jsme rádi, že slibovaný déšť se nekoná. Jdeme na autobusovou zastávku, odkud se svezeme k metru. Cestou potkáváme stánek se suvenýry. Jdeme s Markem dovnitř a to je chyba. Chlápek nejprve napomene kamaráda, aby za sebou zavřel, což stejně chtěl udělat. Pak se nás ptá odkud jsme. Když zjistí, že z Čech, začne mi tam německy z metru něco hustit o Edwardu Benešovi a Hitlerovi. Vůbec ho nezajímá, že třeba německy neumím. Pepa si chtěl původně koupit pohled, ale když to slyšel, radši ani nevstoupil. Já se ze spárů maniaka dostal po dvou minutách. 
V 10:30 sjíždíme autobusem k metru, počáteční stanici Heiligenstadt. Nakonec se domlouváme, že se pojedeme podívat ještě na národní fotbalový stadion Ernsta Happela v Pratru. Opět je to s přestupem. Zastávka se jmenuje symbolicky Stadion a je na fialové lince. Fotbalový stánek je vidět už z dáli. Před ním jsou v lajně seřazeny kamenné míče. Na hřišti hraje hlavně rakouská reprezentace, občas si tu kopne místní klub Rapid. Kapacita je 49 800 diváků a kolem hrací plochy je atletická dráha. Nejprve nás lákají k prohlídce stadionu otevřenými vraty k trávníku. Když jimi vejdeme, ocitáme se před mříží. Za ní si fotíme stadion zevnitř. Pak absolvujeme kolečko, zda tu nebude nějaký „fan shop.“ Ten jsme nenašli, ale zato jsme objevili další otevřená vrata, tentokrát na tribunu. „No co, v nejhorším případě nás jenom někdo vyhodí.“ Stoupáme po schodech až do 19. řady. Odsud už se dá pořídit solidní snímek stadionu. Spokojeni se vracíme na metro a definitivně míříme na hlavní nádraží. Tam jsem udělal zase jednou dobrý skutek, když jsem dvojici mladých lidí daroval jízdenku MHD, která platí ještě do 20 hodin.
Vracíme se o dvě hodiny dříve a dobře jsme udělali. Když opouštíme Vídeň, už vydatně prší. Jelikož je pátek, očekáváme nával. Kolem Pálavy ještě volně dýši, ale v Brně nastává invaze vysokoškoláků. V Praze se dělíme na tři party. Mára jede do Kralup a já jdu na autobus, jelikož bych byl rád doma dřív. Sice jsem si postál, ale účel to splnilo. Zbytek výpravy jel vlakem. Tak skončilo třídenní dobrodružství kolem Dunaje, zase v trochu jiném složení.




Leopoldsberg a výhled na Vídeň

Kahlenberg
Stefaniewarte
Výhled na Vídeň
Výhled na Vídeňský les


Stadion Ernsta Happela