čtvrtek 17. listopadu 2016

Laffitova vyhlídka

V Českém středohoří je nespočet vyhlídek. Já vám dnes napíši něco o jedné méně známé, která se nachází na Litoměřicku. Kolik z vás z okna vlaku či auta při jízdě z Litoměřic spatřilo dominantní horu nad Žitenicemi, kus od Litoměřic? Jmenuje se Křížová hora (590 m) a v jejím svahu je skála z níž je pěkný výhled jižním směrem. Tiché a pěkné místo se jmenuje Laffitova vyhlídka. Neplést se Sparťanem Davidem Lafatou. Proč a podle koho se tak jmenuje, jsem zatím nezjistil. Zjistil jsem ale, kudy se tam dá dostat na kole, protože pěší trasa známá je. Ta vede po modré značce, i když vede zbytečně oklikou.
Z horního litoměřického nádraží jsem jel na Žitenice, kudy vede i CT č. 3066. Cestou je vlevo pěkně vidět skalní útvar Kočka. Na žitenickou náves, které dominuje kostel sv. Petra a Pavla, je to tři kilometry. Že do kopce, nemusím dodávat. Za obcí Pohořany jsem odbočil doleva a v sedle mezi Liščínem a Křížovou horou jsem se pustil na polní cestu. Ta mě dovedla do lesa, kde jsem potkal modrou značku. Po ní a vrstevnici jsem po 600 metrech našel vyšlapanou cestičku na vrchol. Kolo bylo opřeno o strom a strmou cestičkou jsem vyšel ke skále. Jde o další příklad sloupkovitého rozpadu čediče. Na vrchol to trvá tak 5 - 10 minut, ale doporučuji mít nekluzkou podrážku kvůli listí. Z Litoměřic to čítalo celkem sedm kilometrů.
Na skále ve výšce 470 m n.m. je lavička, kříž a hlavně skvělý půlkruhový výhled. Od Sedla až po Milešovku. Pro fotografy je lepší ranní hodina, kdy je slunce na východě. Při dobré viditelnosti lze spatřit Říp a kopce kolem Loun, např. Oblík či stolové pohoří Džbán.

 Žitenice a Křížovou horou
 Žitenický kostel
 Křížová hora



Laffitova vyhlídka s výhledem na východ a západ


středa 16. listopadu 2016

Černý vrch - tajný soused Egerberku

Černých vrchů je u nás spousty. Každé pohoří minimálně jeden kopec s tímto názvem má. Já jsem při jedné odpolední listopadové vyjížďce navštívil ten, který patří Doupovským horám. Jelikož je na jejich severním okraji, tudíž je veřejnosti přístupný. Jak je známo, velkou část tohoto stratovulkanického pohoří zabírá vojenský újezd. K výletu mě inspiroval znalec Krušných hor Martin Valina, který místo navštívil přede mnou. Dosud jsem o tomto výhledovém kopci nevěděl.
Původně jsem chtěl na tento výlet jet už z domova, ale nakonec jsem to zkrátil a vyjel z Klášterce nad Ohří. Částečně i kvůli západnímu větru. Kolem zámku a Lázní Evženie jsem pokračoval přes Ohře a poté vyjel do vsi Lestkov. Nad ní trůní zřícenina hradu Egerberk. Z ní se na Černý vrch dá také dostat, ale já zvolil lepší variantu. S mírnějším stoupáním i kvalitnější cestou. Z návsi jsem jel po dobré lesní cestě proti toku Rašovického potoka a později podél hranice vojenského újezdu. Po 2,5 km jízdou lesem jsem vyjel na louce, na "polní křižovatce." Poznávacím znamením jsou balíky slámy. Odsud vede vzhůru podél pole cesta, po které se dojede na Černý vrch. Tato cesta je tu proto, aby sem mohli paraglidisti dopravovat své náčiní. Černý vrch je známý hlavně tímto druhem zábavy, je zde startoviště.
Celkem se z Lestkova nastoupá 249 výškových metrů (z 390 m do 639 m). Odměnou je krásný výhled na údolí Ohře kolem Klášterce, Krušné hory a jeho dominanty jako Mědník, Klínovec či Fichtelberg. Je vidět i Chomutov. Krásu výhledu ještě dotvářelo barevné podzimní listí. Úžasné klidné místo, které se díky tomuto článku doufám stane o něco známější.
Zpět jsem se vrátil stejnou cestou do Lestkova a přes Rašovice a kolem Kadaňského stupně přijel na Nábřeží Maxipsa Fíka. Ten tu má nově i svou sochu. Výlet skončil již za tmy na nádraží Kadaň. Krátký, ale účelný výlet byl zpestřením podzimních dní, kdy už teplota a sklon planety ke slunci nedovolují delší výlety.

 Cesta z Lestkova
 Pod Černým vrchem

 Černý vrch
Výhled na západ
Výhled na severovýchod

Thassos - perla Egejského moře 9/9

27.9. - Vedra se vrací my odjíždíme


Ano, je to tak. I když to při ranní koupeli nevypadalo, později kolem poledne mi přišlo, že je nejtepleji z celého týdne. Co na tom, že jsme při večerních procházkách museli nosit bundy a že při ležení na pláži nám byla trochu zima, než jsme uschli. Důležité je, že jsme si to užívali a zážitky byly pěkné.
K snídani byly dnes topinky. Celkem dobrá volba. Celkově bych zhodnotil snídaně dvojkou. K nejvyšší příčce chybělo to, že ne vždy jsem odcházel zcela nasycen.
V 10:10 se loučíme s Věrkou a Renkem, kteří si tu užijí ještě o dva dny déle. Místo autobusu nám přistavují dvě auta v nichž jedeme do Tripiti k hotelu Golden Bay. Chci se zeptat řidiče, kam až nás povede, ale kupodivu nemluví anglicky. Odpověď mi dá až Andrea, která nás samozřejmě doprovází. K nám do auta přistupují Kuba se Štěpánkou a můžeme pokračovat až do přístavu. Celou cestu klábosíme s novými spolucestujícími. Odjíždí nás málo, proto ty auta. Má to nevýhodu, že si potáhneme na loď krosny.
Z Limenasu vyplouváme po 11. hodině a slunce pěkně pálí. To nám dělá schválně. Celou cestu nám dělají společnost rackové. My bychom je však vyměnili za jediného delfína. Nestalo se tak.
Taxíky v Keramoti už jsou připraveny a můžeme se přesunout na letiště. Tam mě čeká nemilé zjištění, olej teče. S pomocí Kuby a Andrey to dáváme do pořádku. No ještě, že jsem se podíval! Jančina pixla zůstala bez újmy, ale radši jsme jí pojistili také. Pak už nezbylo, než se rozloučit s Andreou a za 40 minut nastoupit do letadla společnosti Air Berlin. Poletíme na vídeňské letiště Schwechat. Last minute zájezdy mají nevýhodu, že se nemusíte vrátit na letiště, z něhož jste odlétali. Vídeň je však dobrá volba. I s jízdenka na vlak se to pořád vyplatí oproti plně ceně zájezdu.
Pěkné počasí znamená i pěkné pohledy na zvlněnou řeckou krajinu. Let do Vídně trvá devadesát minut. Nejmíň se líbí nemluvněti vedle v řadě. Když se však o něj začnou střídat tři cestující, je po breku. Jestli mu zaléhají uši jako nám, vůbec se mu nedivíme.
Na vídeňském letišti čekáme na kufry 15 minut. Také jsme se sem pěkně prošli od letadla. Nastává loučení s ostatními Čechy, kteří jedou "studentem" do Brna. Mě tato varianta vůbec nenapadla. Jdeme tedy najít nádraží. Nejprve ale musíme koupit lístek na hlavní nádraží. Janče kupuji lístek MHD v automatu, ale s lístkem pro mě si nevím rady. Nakonec musím jít vyhledat pomoc k přepážce. Tam se dozvídám, že poloviční lístek se nevyplatí a tak také kupuji jízdenku MHD. Na ní můžeme jet i "ícéčkem."
Na Wien Hbf si počkáme přes hodinu na railjet do Prahy. Dlouhou chvíli trávíme mlsáním. Nikdy by mě nenapadlo, že přenést horký čaj 100 metrů ve dvou kelímcích je taková lopota. Neskutečně to pálilo! Střídat jsem to nemohl, v druhé ruce jsem měl kafe.
Nakonec se i my svezeme "studentem." V Praze jsme chytli jeden, co měl volno. Co kdyby neměl? Jeli bychom za hodinu - v půl jedenácté. Nevýhodou bylo, že jsme museli z "autobusáku" pěšky. Uvažovali jsme o taxíku, ale nakonec jsem neměl číslo.
Plní dojmů a zážitků jsme rádi dorazili domů. Doma jsme flákli bágly do kouta a šli do hajan. Vše jednou končí, i dovolená. Když vám z ní ale zůstanou pěkné zážitky, není proč smutnit.





Thassos - perla Egejského moře 8/9

26.9. - Relaxační den před odjezdem

Dnes si poprvé dáváme ranní koupel v moři. Janička tak trochu s vidinou, že spatříme delfíny aspoň v dáli. Aspoň tak nám to ličila spolubydlící Věrka, co se jí povedlo den předem. Viděla je skákat kolem lodi plující před obzorem.
Panos dnes vybočil ze zaběhnutého kolotoče a k snídani nám připravil jakousi minipizzu.
Prioritou dne se nakonec stává sehnat olivový olej. Rozhodli jsme se tak proto, že zde je určitě kvalitnější, než u nás a při zpátečním letu máme povoleno více kilogramů na osobu. Po výběru různých výrobců nakonec podpoříme našeho domácího, Panose. Hlavním aspektem je výroba bez použití chemie. Mají to jako rodinný podnik, čili žádná velkovýroba s ohledem na zisk.
Dnes nakonec nazajdeme k Řekovi, který ovládá sedm jazyků. Musíme totiž dojíst naše zásoby. Ve městě si tedy dáme pouze zmrzlinu a naposledy se projdeme večerní Limenariou.





Thassos - perla Egejského moře 7/9

25.9. - Dojídáme zbytky pamlsků


Včera jsme měli moc velké oči a nestihli vše, co jsme chtěli. Prodlužujeme si tedy skútr ještě o jeden den pokračujeme v krasojízdě po tomto pěkném ostrově. Ke zbylým místům přidáváme Theologos, který navštívíme jako první.
Pomalu stoupáme po silnici a už z dálky je vidět úžasná poloha tohoto podhorského městečka. To nás prostě nemohlo nechat klidnými. Dnes je zrovna neděle a ve městě probíhá nějaká sláva. Musíme se tedy proplést mezi auty i lidmi. Výhodou Theologosu je, že se dá projet dokola. Nad městem se přesvědčujeme, že nepořádek v zemi si Řekové dělají opravdu sami. Lednici či gauč by mohl těžko vyhodit turista.
Theologos máme za sebou a můžeme se vrátit do Potosu, pak dále pokračovat ke klášteru Archanděla Michaela. Za obcí Astris se vyšplháme vysoko nad moře a na protějším útesu vidíme dominovat onu sakrální stavbu. Hluboko pod ní se tísní malá pláž, kolem které pojedeme. Znamená to ruce na brzdy a následně opět přidat plyn. Spolubydlící nám říkali, že východní pobřeží je členitější a je to pravda.
Klášter Archanděla Michaela je nejhezčí sakrální stavbou Thassosu. K jeho prohlídce musíte být správně oděni, ale pokud nejste, vybaví vás u vchodu. Přesvědčila se o tom i Janča, která vyfasovala přes své legíny sukni. Mezitím, co se kocháme výhledem od kláštera i jím samotným, debatujeme o životě místních jeptišek. Pro nás asi žádný med.
O kus dál leží víska Aliki. Na stejnojmenném polooostrůvku se nacházejí archeologické nálezy z 5. století. To bude naše poslední atrakce na tomto zajímavém ostrově. Skútr parkujeme už u silnice a prudší betonku radši scházíme pěšky. Ani na této atrakci se neplatí vstupné. U vchodu nás směruje jedna Řekyně. Nezapomene ukázat směr i na pláž a k ní do restaurace na "ice cream." Děkujeme paní za ochotu a s možnou vidinou zmrzliny se s ní zatím loučíme.
Vykopávky jdou pečlivě upraveny i popsány. Procházka borovým lesem s občasnými výhledy na moře se nám líbí. Z jednoho odpočívadla jsou vidět ostrovy Samotraki a Limnos. Nejhezčí je východní pobřeží se skalami useknutými jako podle pravítka. Z konce poloostrova už vede zpět přímá cesta podél břehu s výhledem na krásně modrou hladinu.
Jsme venku z areálu a jdeme se podívat na tu zmrzlinu. Místo kopečkové nám však nabízejí nanuky. Zhýčkaní místní výbornou zmrzlinou s díky odmítáme a necháme si zajít chutě na později.
Vše už jsme viděli, je čas sebou někam plácnout k vodě. Líbila se nám pláž pod klášterem, jedeme to omrknout. K pláži vede pouze kamenitá cesta, tak snad z toho nic nebude. Varovali nás před takovými cestami, ale my si myslíme, že občas to nevadí. Pláž je sice na pěkném místě, ale po detailním průzkumu se mi už tolik nelíbila. Na břehu byli kameny různých velikostí, po kterých se špatně lezlo do vody. Když se k tomu ještě přidali ježci, nebylo už tuplem o co stát. Jednou jsme se vykoupali a zbytek času strávili ležením. Když zalezlo slunko za skálu, odjíždí většina lidí včetně nás.
Oba dva dny jsme hravě na skútru unesli bundy. Ten vracíme večer Gabriele a jdeme rovnou do centra Limenarie na nějaký dlabanec. Chceme poznat také jiná zákoutí města, tak jdeme jinudy než minule. Spleť uliček nás dovede k podniku jménem "Fast food Hello." U něj nás překvapuje menu v češtině a tak to jdeme prozkoumat. Ujímá se nás hned pán. "Hello, where are you from?"
"Czech republic," my na to.
"Dobry vecer." Odpovídá chlápek a nám bylo jasné, kde dnes povečeříme. U tohoto sympaťáka. Já si dávám tradiční gyros a Janička volí bezmasou variantu tohoto pokrmu. Brzy potom se zaplní i ostatní stoly a "muž sedmi jazyků," jak jsme ho překřtili, se má co ohánět. Milé nás překvapuje, když nám nese jako pozornost podniku palačinky s nutelou. To si necháme líbit.
Po pěkném dni a příjemném večeru usínáme s vidinou zítřejší relaxace. Po těch třech dnech výletění si ji rádi užijeme.









pondělí 14. listopadu 2016

Thassos - perla Egejského moře 6/9

24.9. - Kolečko kolem ostrova


Jako na Korfu i zde máme v plánu projet si ostrov na skútru. Stane se tak dnes a my vyrážíme na okružní jízdu po Thassosu. Trasu jsme zvolili podle hodinových ručiček, čili nejprve si projedeme západní pobřeží. Oproti loňsku jsme zvolili slabší stroj. Na zdejší silnice si vystačíme s kubatůrou 80 ccm.
Na západní straně ostrova není tolik zajímavého a přeci nás zlákali tři altány u silnice. Je od nich pěkný výhled na pobřeží. Delší pauza přichází v městečku Skala Rachoniou. Důvodem je pěkný kostel u nějž se pěkně svačí.
Posledním místem kde se zdržíme, než projedeme Limenasem je také altán u břehu. Hlavní město je od něj hezky vidět. Staví tu i nejčastější zahraniční návštěvníci, Bulhaři. Další početné skupiny jsou Rumuni. No což, mají to sem blízko.
Míjíme Limenas a stoupáme do kopců. Kroutící se silnice slibuje pěkné výhledy, ale les je zde hustý. Až na vrcholu stoupání se našlo místo, odkud se dá pořídit pěkné foto Limenasu, sevřeného kopci.
Přijíždíme do městečka Panagia, od níž čekáme velké věci. Stroj parkujeme v jedné uličce a jdeme se podívat po městě. I na konec září je tu dost rušno. Dýchá na nás úžasná atmosféra. Hlavní ulicí jdeme ke kostelu. O kus dál se nám dokonce daří najít místo pro fotku celého města, hezky posazeného pod horami. Chceme se podívat do výrobny olivového oleje, ale na cestu k ní se musíme zeptat. Najít ji už pak není těžké. Zde vyrábí olej po generace firma Sotireli. Výrobna je volně přístupná a vstupné se neplatí. Olej se vyrábí za studena, lisováním. Při návštěvě firemního obchůdku nám prodejce řadí, abychom se přidali ke skupině, jdoucí na komentovanou prohlídku. Menší zádrhel je v tom, že jde o Rumuny. Samozřejmě, že jsme nerozuměli, ale aspoň se podívali, jak stroje fungují. Přednášející mladík vypadal, že toho ví o výrobě oleje hodně.
Naproti výrobně návštěvujeme sympatickou cukrárnu. Lákadel je tu spousta a my si vybíráme jeden ze zákusků domácí výroby. K čaji dostáváme automaticky pár sušenek. Takovýto podnik rádi podpoříme. Divíme se, že zde nejsou žádní lidé, přitom je to z centra pár desítek metrů. Paní ale zřejmě nemá nouze o kšefty. Balí cukrovinky do krabiček, zřejmě k dalšímu exportu. Po krátkém hovoru jsme se dozvěděli, že jeden její syn žije v Praze.
Je čas popojet. Další zastávkou bude Chrysi Ammoundia a "Golden Beach." Uvidíme, co bude na této rušné pláži zlaté. Voda to asi nebude, plavou v ní chaluhy. Ještě po padesáti metrech je voda po prsa. Oceňuji ale výhled na Ypsario a špičatý vrchol Prophytisllias (1109 m).
Jelikož už je pokročilá hodina, zbytek cílů si necháme na zítra a pádíme domů. Občas stavíme vyfotit nějaké to panorama. U vísky Aliki se nakonec rozhodujeme, že ještě jeden cíl navštívíme. Je jím 223 metrů nízký, ale dominantně působící vrchol Babouras. Přesto si myslíme, že to nebude nic složitého.
Na první pokus jsme správnou cestu netrefili. Zastavili jsme u branky. Když jsme jí přelezli, spatřili jsme nějaké budovy. Napadlo nás, že by zde mohl někdo bydlet a tak jsme zařadili zpátečku. Cestu na vrchol jsme našli o kus dále. Na hřebeni Babourasu řádil bagr, či jiný podobný stroj. Jsou zde všude stopy a rozrytá zemina. Výhled z vrcholu je pěkný. Vidět je až na ostrov Samotraki i na Athos.
Při cestě na základnu projíždíme místy postiženými nedávným požárem. Všude je cítit vůně jako u táborového ohně. Je zajímavé že některé domy přežili zkázu, přitom okolní stromy jsou ohořelé. Daniele jdeme říci, že si motorku ještě o den prodloužíme.












neděle 13. listopadu 2016

Thassos - perla Egejského moře 5/9

23.9. - Jeep safari do hor

Na Thassosu je minimum asfaltek. Když se chcete vypravit do hor, musíte k tomu mít příslušné auto a ještě zkušenosti s tímto terénem. K tomu všemu ještě dobrou mapu a orientační smysl. Suma sumárum jsme usoudili, že bude nejlepší se vydat do těchto míst v rámci organizovaného výletu, který pořádá Andrea. 
Z našeho penzionu se nás přihlásilo šest lidí. Dvě paní si spletli čas odjezdu a málem výlet zmeškaly. Já si myslím, že bychom na ně asi čekali. Nejprve nás dva mladíci odvezli do Potosu, kde bude start celé skupiny. Přidělili nás do auta k Michalovi a Heleně. Auto nebylo zrovna nejnovější. První kilometry vedly do Theologosu, který už je na svahu hor. Zde jsme bohužel jen projeli, přitom by stálo za to se tu zdržet. 
Nad Theologosem začíná ten správný sekec. Vjeli jsme na kamenitou cestu o nemalém sklonu. Nejprve byly kameny malé, ale potom jsme se dostali na úsek, kde se na cestě válely vysloveně balvany. V autě jsme lítali jak "čamrdy," ale bylo to fajn dobrodružství. Pustinu střídá les a stoupání klesání. 

První zastávka je na místě, odkud je vidět obec Kastro i hora Ypsario. Konečně stahujeme střechu a můžeme se dosyta kochat. Jedeme opět lesem, podél vyschlého koryta řeky. To je také dílem sucha. V horní části však voda je. To je zajímavé. Přichází ostrá zatáčka a v ní stavíme. Důvodem jsou Apoštolské vodopády. Jeden je u cesty a za druhým jdeme kus proti proudu řeky. Jsou zde krásné staré stromy. Oba vodopády jsou podobné těm v Českém středohoří. 
Pokračujeme vzhůru. Cesta nás dovede až do vesničky Kastro. Fantastická obec na ostrohu, obklopeném údolími. Všechny domy jsou bílé a vypadá to moc pěkně, až mysticky. Ani zde nejsou asfaltové ulice. Z Limenarie sem vede asfatka, ale pouze pár měsíců. Kastro leží ve výšce 500 m n.m. a od místní kostnice je pěkný výhled do okolí. Na tomto ponurém místě začíná naše prohlídka. Poté se přesouváme na náves, kde probíhá oběd či svačina. Pobyt zde se zbytečně protahuje hraním her a řešením hlavolamů. Poslední místo, kam nás Andrea vezme je kostel. Tam se dozvídáme, že silnici postavili hlavně kvůli Popovi (knězi), aby mohl dojíždet na bohoslužby. 
Po dvou hodinách se konečně hýbeme z místa a míříme na Ypsario. Cestou se stavujeme v přirozené bonsajové zahradě. Dokonce zde lze najít útvary jako "Žába,"  či "Ještěr."
Přichází finále cesty na vrchol Thassosu a s ním ještě větší dobrodružství. Silnice na hraně svahu, pod námi hlubokánské údolí. Prostě adrenalin. Pak už to přichází. Před čtvrtou odpolední brzdíme na parkovišti pod Ypsáriem. Vytoužený okamžik je tady. Výhled z nejvyšší hory Thassosu je skvělý! Východně pod námi Golden Beach a dále řecká pevnina. Na jižní stranu je vidět Kastro a ostrůvky kolem Thassosu. Nejvzdálenějším bodem je Athos. Kolem dokola jen pohoří Ypsarion a my. Slabá půlhodina na Ypsariu končí a my musíme dál. Škoda, nemuseli jsme trčet tak dlouho v Kastru. 
Jezírko Maries je dnešní poslední zastávkou. Probíhá zde ochutnávka medových marmelád. My ochutnáme jen dvě a jdeme se podívat na to jezírko. K vodopádům nepůjdeme, mají prý minimum vody. Nakonec si i my kupujeme nějakou "mamtěrádu." 
Městečko Maries pouze objedeme - což mě mrzí - a výlet se chýlí ke konci. Michal svou roli řidiče zvládl bezvadně, za což mu děkujeme. Jeepy to nakonec také zvládly bez úhony. Přál jsem si vidět Ypsario a to se mi splnilo. S Janičkou jsme plni dojmů a jdeme je vstřebávat potmě na pláž.









úterý 8. listopadu 2016

Thassos - perla Egejského moře 4/9

22.9. - Pěšky téměř k Diovu oku

Jenže nám opět prší. Snídaně je opět změněna pouze napůl. Kvuli počasí se ani dnes nebudeme pouštět do větších akcí, projdeme se v okolí Limenarie a uvidíme kam dojdeme. Centrum jen prolétneme a rázem se ocitáme v přístavu pod zámečkem. Vyšplháme se na nevysokou skalku. Výhled je odsud pěkný, ale ten binec. Proč si Řekové dělají takový bordel v tak pěkné zemi je nám záhadou.
Zámeček Palataki je už léta neobydlený a je to patrné i z přístavu. Vydali jsme se k němu a nalezli ho opuštěný a v dezolátním stavu. Uvnitř jsme našli pouze prázdné místnosti, vytlučená okna a spoustu suti. Škoda. Stejná mystika jako třeba na rotě Dyleň. Do patra po dřevěných schodech jsme se ani neodvážili. V zámečku byla základna pro zaměstnance dolů na železnou rudu, které jsou o kousek dál. Jsou ve stejném stavu jako zámeček.
Sestoupili jsme na pláž "Metalia Beach." Hned jsem ji překřtil na "Metallica Beach." Dnes se tu nikdo nekoupe, ale lidé tu jsou. Mělo by zde být místo podobné "Stonehenge," ale zde ho nikde nevidíme. Zatím prolezeme nízkým tunelem na malinkou pláž. Místy musím lézt po čtyřech. Obejít podél útesu to nejde. Jdeme se zeptat barmana na místo s kameny. "Is there something like Stonehenge?"
"Yes, up there, 300 meters." Jedeme tedy určeným směrem a k místu opravdu dojdeme. Na vyvýšeném místě nad pláží je uspořádáno do kruhu dvanáct kamenů. Každý z nich představuje jedno znamení zvěrokruhu.
Po pěkném chodníku vedle silnice jdeme do Pefkari, což je nenápadné letovisko. Funguje zde půjčovna všeho možného, s čím se dá plavit po moři. Ceny jsou však i mimo sezónu na náš vkus vysoké. Na Pefkari navazuje větší Potos, kde nás chvíli zdržuje koncentrace krámků. Kromě kostela na hlavní ulici zde však není nic zajímavého.
Jelikož není ještě tak pozdě, zkusíme pokračovat k největší atrakcí ostrova, čímž je "Giola," česky zvaná "Diovo oko." Cestou budeme doufat, že nám někdo zastaví. Stalo se tak nakonec daleko za Potosem. Zastavil nám Řek ve sportovním autě. Po boku měl dámu, zřejmě svou manželku. Do třídveřového auta jsme se nasoukali na zadní sedadla a mohlo se vyjet. Trochu jsem se tam cítil jak rybička v konzervě, kterou jsme před chvílí svačili, ale přece něco vydržím. Výhodou bylo, že nám pán poradil lepší že dvou variant, jak se dostat k oku. Zastavil nám nahoře na silnici a ukázal pěšinu, po které stačí sejít k vytouženému cíli. Nejprve jsme sešli k parkovišti, potom k taverně a až nakonec k Diovu oku.
Diovo oko (Giola) je přírodní úkaz a největší atrakce ostrova Thassos. Do díry ve skále se přelévá mořská voda a díky tomu vzniká obrovská vana. Výhodou může být teplejší voda. Dnes je tu díky horšímu počasí minimum lidí oproti tomu, kolik zde bývá v sezóně. Prý až 200 lidí se zde dokáže slunit a koupat. My však i v tomto počasí se zde chceme vykoupat. Už jen pro to místo. Sotva se potom oblékneme, začne svítit slunko.

Zpět k silnici jdeme druhou, delší cestou. Rovina to rozhodně nebyla. Zastávku jsme našli asi sto metrů po silnici, ale zjistili, že bus jel před deseti minutami. Ale my si nevzpomínáme, že bychom nějaký potkali, takže zde počkáme. Třeba má zpoždění. Mezitím zkoušíme opět stopa. Po dvaceti minutách přijíždí autobus a my spokojeně nasedáme. „Doma“ jsme v půl sedmé a za hodinu je tma.