Vodopády Pod Českým Bukovem

Český Bukov je obec v Českém středohoří severně nad Povrlami. Na dvou přítocích Lužeckého potoka se nacházejí malé vodopády, na každém přítoku jeden. Horní bezejmenný potok ústí do Lužeckého potoka u 
Petrova Mlýna. Proti jeho proudu vede cesta, která vás dovede k nenápadnému vodopádu vysokému 2,5 metru. Přímo k němu se musí špatně schůdným terénem.

O půl kilometru níže ústí do Lužeckého potoka další bezejmenný přítok, podél nějž také vede cesta. Tu jsem si celou prošel a dá se dojít do Českého Bukova, v mém případě obráceně. Vodopád na tomto potoce je také 2,5 metru vysoký a špatně přístupný.

Vrcholy Českého středohoří 12. - Kamýk u Libčevsi

Kamýk (437 m)

České středohoří by se dalo nazvat pohořím Kamýků. Jeden z nich, konkrétně vrchol, stojí jako výrazný kužel nad vsí Všechlapy severně od Libčevsi. Co se týče kopců v okolí této obce, je z Kamýku nejrozsáhlejší výhled. Na severu jsou blízko vrcholy Hradištko či Líska, na východě naopak dohlédnete daleko na Kokořínsko či Bezděz, přes Křížový vrch se panorama otáčí na jih a okolí Loun, kde vynikají Oblík s Ranou a na západě se kruh uzavírá Krušnými horami a Číčovem. Říp či Hazmburk jsou zakryty bližšími kopci.
Kamýk má tvar protáhlého kužele. Stráně jsou travnaté, vrchol mírně skalnatý a na severním svahu jsou nízká křoviska. Kopec patří mezi Evropsky významné lokality pro výskyt vzácných druhů hmyzu (přástevník kostivalový). Rostlinstvo je na lounských kopečcích podobné, ale zde je hojně zastoupen řepík lékařský.
Výstup na vrchol je velmi snadný. Od zastávky autobusu na rozcestí je to do vsi Všechlapy kousek. Tam lze i nechat auto a kolem kapličky dojít na vrchol po neznačené polní cestě. O něco delší trasa vede z Lahovic. Ta je také neznačená a vede po polních cestách. 

 Kaplička ve Všechlapech

 Kamýk s Lískou a Lahovicemi

 Vrchol Kamýku

 Výhled na východ, jihozápad a západ

Vrcholy Českého středohoří 11. - Kuzov

Kuzov (393 m)
 

Tento název patří nenápadnému vrcholu severně od Třebívlic, vedle obce Dřemčice. Nenápadný proto, že ho převyšují okolní Blešenský vrch a Solanská hora. Jedním dechem ale musíme dodat, že je z něj nejširší výhled v porovnaní s výše zmiňovanými kopci.
Kuzov je skalnatý, častečně zalesněný, vrchol nad potokem Žejdlík. Je příkladem dvou menších žilních (třetihorních) útvarů leucitického tefritu vypreparovaných z okolních turonských usazenin. Turon je druhohorní část svrchní doby křídy.
Dva téměř na sebe kolmé skalní hřbety, které jsou budovány čedičovou horninou tvořící přechod k bezživcovým vyvřelinám a s absencí olivínu, leží na průsečíku dvou trhlin sahajících hluboko do spodních vrstev zemské kůry. Tento unikát se stal podnětem vyhlášení přírodní památky v roce 1949. V listopadu 1990 došlo k úpravám výměry na současných 7,12 ha.
Les zde tvoří geograficky nepůvodní borovice černá. Ze světa flóry zde můžete spatřit tařici skalní, koniklec luční, kavyl Ivanův či česnek tuhý.
Nejlepší přístup na vrchol je z Dřemčic, odkud vede žlutá značka do vsi Leská. Za posledními domy Dřemčic se odbočí na vrchol Kuzova po lesních cestách.Výhled z vrcholové skalky je od východu na západ. V tomto směru zahlédneme postupně Kokořínsko, Bezděz, Říp, Hazmburk, Poohří v okolí Libochovic, Džbán, středohorské kopce kolem Loun, Doupovské hory, Krušné hory a nakonec okolní vrcholy jako Srbsko či Hradišťany.

Vrcholy Českého středohoří 10. - Knobloška

Knobloška (331 m)
 

Takto jsem nazval bezejmenné návrší u stejnojmenné vsi nad Litoměřicemi. Respektive jsem ho slyšel od kamaráda Luboše, který mě tam i vzal.

Ves či osada Knobloška leží mezi vrchem Radobýl a obcí Kamýk, nad níž se tyčí stejnojmenný hrad. Jižně od Knoblošky je nenápadné skalnaté návrší s nečekaně pěkným výhledem. Do výšky 331 m n.m. se dostanete velmi pohodlně. Ze vsi je převýšení pouhých 20 metrů. Místo pro zaparkování auta najdete vždy. Jen pozor při deštích, terén může být blátivý. Průjezd do Michalovic lze doporučit také pouze v suchém období. Kolem výhledové skály vede i cyklostezka č. 3058. Kdo chce spoléhat na veřejnou dopravu, pro něj je nejbližší zastávka autobusu v Michalovicích.

Výhled je sice kruhový, ale na východní stranu brání dokonalému výhledu elektrické dráty. Tudíž si body jako Křížová hora, Kokořínsko a blízký Radobýl tolik nevychutnáte. Na východní stranu, to je jiné kafe. Doporučuji přijít v dopoledních hodinách, kdy je slunce na východě a tím pádem se dá lépe fotit. V dáli se můžete kochat Hazmburkem a Oblíkem, poté blíže kopci kolem Milešovky, údolím Labe a nadalekým hradem Kamýk.

Výhled na jih, západ a sever

Rajecké Teplice

V únoru jsem byl na rychlo vyslán do lázní. Nejprve se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem se docela těšil. Nejen, že se mnou jela Janča, ale dokonce nám dovolili "psíka," takže desetikilový Gody mohl s námi. Do limitu mu scházela pouhá dvě kila.

Přo zjištění ceny jízdenky do Rajeckých Teplic byl vlak jasnou volbou. Cena 234 Kč je sranda oproti autu. A to i v připadě LPG! Pejsana čekala první dlouhá cesta vlakem. Tu nakonec zvládl v pohodě. Trochu tomu napomohla i stržená trolej před Púchovem. Gody se tak mohl chvíli proběhnout v Horní Lidči.
Na základně jsme byli v 15 hodin a začala má první dovolená na Slovensku. Jaňula na tom byla v tomto ohledu lépe. Základnou nám byl Hotel Skalka, pod stejnojmenným masivem.

Rajecké Teplice

Sympatické lázně s vesnickou atmosférou leží půl hodiny jízdy na jih od Žiliny, po silnici na Prievidzu. Nacházejí se v Rajecké dolině na řece Rajčiance. Na západ se zvedají Súĺovské a Strážovské vrchy, na východě jižní část Malé Fatry. Město čítá 3000 obyvatel.
První písemná zmínka o Rajeckých Teplicích je z roku 1376. O 120 let později se v pramenech uvádí jako součast Lietavského panství. První lázeňský dům dal postavit Ján Thurzo v roce 1610, kam zval přátele a pořádal schůze. Přesto dostaly Rajecké Teplice status lázeňského místa až v roce 1959. Městem se staly až v únoru 1989. 

Centrum s hotelem Afrodita

 Kostely

 Hotel Encián

 Hotel Skalka

Slnečné skaly

Takto se jmenují skály v masivu Skalky nedaleko Rajeckých Teplic. Rozprostírají se na 90,54 hektarech a vznikly během Chočského příkrovového vrásnění jako tektonická struska. Vlivem vody, gravitace, větru či mrazu se dolomitové vápence rozdrobily na vysoké věžovité a sloupovité úlomky. Toto místo mají oblibě horolezci, kterým pomáhají četné pukliny v úlomcích.
Přírodní rezervace zde vznikla díky výjimečnému výskytu chráněného druhu rostlin: koniklec slovenský (Pulsatilla slavica), hořec Cliusov (Ciminalis Clisii). Rostou zde i vzácné a ohrožené druhy jako například podkovka roháč (Hippocrepis Comos) či smrečinec plazivý (Goodyera repens). Ve skalních štěrbinách se ukrývá netopýr večernice tmavá (Vespertilio murinus).
Okruh kolem Slnečných skal jsme začli za zastávkou Poluvsie. Chytli jsme se zelené značky a stoupali podél chat. Sněhu bylo tak 10 cm. Zhruba v 600 m n.m., kdy se otevřely výhledy, jsme zvolili neznačenou odbočku mírně doprava. Spoléhali jsme na to, že dojdeme na červenou značku a tím si ušetříme 50 výškových metrů nahoru i dolů přes rozcestí Dolná hora. Intuice byla správná. Čekal nás pochoďák po hřebeni Slnečných skal. Jenže všude kolem byl hustý les a výhledy žádné. Skal jsme si také moc neužili. Byla to ale procházka pěknou přírodou. Když jsme klesli do 500 m n.m. a mysleli, že nás nic nepřekvapí, zjevila se před námi vysoká skála. Pod ní, vedle cesty, tekl nenápadný bezejmenný potok vytvářející sympatickou vodní skluzavku. Nejhezčí místo výletu. Poté jsme klesli kolem chat do jižní části obce Porúbka.
Cestu zpět jsme zvolili po naučné stezce podél Rajčianky. Značka vede i přes kemp pojmenovaný podle skal. Cestou se občas objevily věže Slnečných skal.
U silnice v Poluvsie stojí další přírodní monument, Poluvsianska skalna ihla. Dolomitový skalní objekt jehlovitého tvaru se základnou přibližně 11 x 5 metru dosahuje výšky přibližně 15 metrů. Významný je z vědeckého, naučného a estetického hlediska. Od roku 1965 je jehla vyhlášena za přírodní památku s výměrou 19 466 m². Hodnota výtvoru je především vědecká a estetická.
Odsud už to bylo na základnu Hotelu Skalka 15 minut chůze. V nohách jsme měli 10 km. Slušná procházka před obědem.

 Slnečné skaly

 Masiv Skalek od Slnečných skal

 Slnečné skaly

 Jižní Malá Fatra

Poluvsianská skalná ihla

Rajecká Lesná

Jako další místo pro výlet jsme si vybrali obec Rajecká Lesná, jižně od Teplic. Po obědě jsme sedli na autobus a po patnácti minutách vystoupili na zastávce u hlavní silnice na Prievidzu. Do centra obce to trvalo deset minut. Sněhu zde nebylo o moc více.
Rajecká Lesná je dvoutisícová obec 26 km jižně od Žiliny. Leží v 500 m n.m. na západním úpatí Lučanské Malé Fatry. Nejstarší dochovaná písemná zmínka o osadě "Friwald" pochází z listiny Stibora ze Stibořic z roku 1413. Název Frivald je odvozen od německého Freiwald. Od roku 1999 se obec stala centrem přijímání Vánoční pošty adresované Ježíškovi.
Na tu bylo pozdě, ale my zde byli stejně za jinými atrakcemi. Nejprve jsme mířili k majestátní Bazilice Narození Panny Marie. Vedle ní mají totiž Slovenský betlém (slovensky betlehem). Toto monumentální dílo řezbáře Jozefa Pekara je umístěno v Domě Božího milosrdenství. Betlém, který vznikal patnáct let, je 8,5 m dlouhý, 2,5 m široký a 3 m vysoký. Spolu je zde rozmístěno asi 300 postav, z nichž se polovina pohybuje. Toto úžasné dílo bylo zpřístupněno 26. listopadu 1995. Vstupné je dobrovolné.
Náš (většinou) věrný přítel Gody na nás trpělivě čekal venku a poté jsme se vydali jižním směrem, kde jsme chtěli vidět kalvárii. Nejprve jsme šli na návrší za vsí za pěknými výhledy. Ty nakonec byly. I když bylo zataženo, viditelnost byla dobrá. Hezky je posazená Rajecká Lesná mezi Malou Fatrou a Strážovskými vrchy.
Cestou zpět se nám tradičně zaběhl Gody (proto jsem psal většinou věrný), a my jsme málem oželeli kalvárii. Byl pryč déle, než je zvykem, ale jeho čumák je neomylný.
Další krásná památka Rajecké Lesné, ta kalvárie. Malý kostelíček na vrcholu křížové cesty. Jednotlivá zastavení jsou zasklené výklenky s obrazy, krásně provedeno. Pod kopcem jsme ještě ochutnali výbornou vodu ze studánky.
Závěr výletu patřil Godymu. Stačilo mu chvíli laškovat s volně pobíhající fenou, aby po ní kňučel většinu cesty do Rajeckých. A zrovna jel přísný řidič. Dojeli jsme a mohli si naplnit bříška skvělým jídlem, které nám tu celou dobu pobytu připravovali.

 Slovenský betlém

 Bazilice Narození Panny Marie

 Kalvárie

Rajecká Lesná a Strážovské vrchy
  

Přes Skalky na Lietavu

Skalky se jmenuje vrchol vysoký 778 m n.m. tyčící se nad Rajeckými Teplicemi. My ho máme vlastně hned před hotelem a denodenně se můžeme kochat jeho tvarem. Skalky je masiv patřící pod Suĺovské vrchy. Výše zmíněný stejnojmenný vrchol je i nejvyšším bodem masivu. Dnes v sobotu přišla řada na jeho zdolání. Túru si prodloužíme až na lietavský hrad. Počasí je podobné dosavadnímu, což znamená opar.
Výstup na Skalky zahajujeme u křižovatky místo u hotelu a zbytečně si zacházíme. Po zelené značce přicházíme k rozcestí Pod vyhliadkou. Ta zde skutečně je. Stačí jen vyběhnout kus po zelené. Vyhlídka je dokonce opatřena výhledovou růžicí. Tu dnes stráží minisněhulák. Vidět jsou však pouze Rajecké Teplice a okolní vsi.
Stoupáme stále po zelené a po dvaceti minutách potkáváme prvního člověka. Dokonce patří do naší party v hotelu. Asi sedí někde daleko, že si ho nepamatujeme. Drahoš, jak se nám v dalších dnech představil, chodí také s foťákem.
Kromě něj tu vidíme i odbočku na další vyhlídku. Ta je mnohem prostornější než dolní. Nevím co se stalo, ale najednou se opar ztratil a otevřel se úžasný výhled na celou Malou Fatru. Severněji vidíme Rozsutec a Veĺký Kriváň, a přímo před námi Martinské hole. Hřeben uzavírá charakteristický Kĺak. To vše doplňovalo slunce. Po chvíli se k nám připojí čtyřčlenná parta lidí z Poluvsie.
Na vrchol Skalek už zbývá přes 100 výškových metrů. Prudší terén dá ještě zabrat. Nakonec se však dobéřeme těsně pod vrchol, kde je studánka a přístřešek. Také se otevřel hezký pohled na hrad Lietava a hory nad Žilinou i město samotné. Na vrcholu samotném je jen hustý les.
Ani zde neopustíme zelenou značku a pustíme se po ní z prudkého svahu do Lietavské Svinné. Cestu si zpestřujeme jízdou po zadku. Ušetřili jsme trochu nohy i metry.
Z Lietavské Svinné nás čeká další stoupák, ale ne už takový. Čeká nás asi 150 výškových metrů. Ty jsou ke konci pěkně prudké, ale chlápek jdoucí proti nás chlácholí tím, že je to bezpečnější cesta než do Lietavy. Davy lidí udusaly sníh tak, že se cesta změnila v ledovku. Dokonce prý před chvílí odvážel vrtulník chlapa se zlomenou nohou.
Nejen, že je sobota, ale zrovna je na hradě nějaká akce. To máme tedy radost. Nějak se s tím popereme. Jak jsme byli rozčarováni z těch davů, tak Gody naopak byl v laufu. Měl tu totiž spousty psích kolegů a to je něco pro něj. I přes to vše jsme si však užili výhledy do kraje. Sice už bylo zase zataženo, ale rozhlíželo se nám krásně. Nejvíce zaujal výhled na Žilinu a Malou Fatru. Jako nepřekonatelná hradba působil masiv Skalky.
Lietava je jeden z nejrozsáhlejších hradů na Slovensku. V minulosti měl zajišťovat vojenské a administrativní zabezpečení. Postaven byl na místě staré pevnosti, která byla roku 1241 zničena při vpádu Tatarů. Lietavské panství bylo velmi rozsáhlé – v 16. století pod něj spadalo 25 obcí a 40 000 ha půdy. Hrad se začal už v roce 1641 pomalu rozpadat a nakonec zde byl jen archív, který byl v roce 1760 rozkraden a zpustošen. Podle pověsti vzniklo jméno hradu tak, že se sem slétaly čarodějnice, aby oběťmi uctily svou bohyni Ladu, a vytesaly název Lietava na skálu pod hradem.
Dále bylo v plánu dojít do Porúbky a nějakým prostředkem se dostat na základnu. Cestou z hradu jsme zjistili, že modrá značka do Lietavy je fakt zdraví nebezpečná. Naštěstí jsme po ní šli jen kousek. Po polní cestě jsme sešli na dolní kraj Svinné. Nakonec se nám nechtělo v Porúbce hodinu čekat a tudíž jsme vyrazili pěšky. Šli jsme po již známé cestě pod Slunečními skalami, takže jsme věděli, co nás čeká. Autobus nás míjel až před obcí Poluvsie, takže jsme zase tolik neztratili. Nejdelší trasa našeho pobytu měřila 16 km a 1160 výškových metrů. 

 Horní vyhlídka a výhled na Malou Fatru

 Pod vrcholem Skalky

 Lietavská Svinná s hradem

 Lietava a výhled na masiv Skalky

Čičmany
 

Další volný den jsme si naplánovali autobusový výlet do obce Čičmany. Slyšeli jsme o nich samou chválu a tudíž jsme to chtěli vidět na vlastní oči. Kvůli řídkému spojení jsme výlet, který by se jinak stihl za půl dne, museli absolvovat při celém volném dni. Na prohlídku Čicman jsme meli čtyři hodiny.
Cesta tam trvala 45 minut a přestože jsme nebyli o tolik výše, bylo tu o dost více sněhu. Asi je zde oblast bohatá na sníh. Důkazem toho je sjezdovka ve svahu Javorinky.
Rázovitá obec o 170 obyvatelích leží v kotlině Strážovských vrchů, pod pramenem řeky Rajčianky. Je nejvýše položenou obcí v Žilinském okrese. První zmínky pocházejí z roku 1272, jako o nové cestěm, která vede z osady Cziczman. O původu a vzniku obce existuje několik teorií. Jednou z nich je teorie o německém původu, ale rozšířenější je ta o bulharském vlivu. Obec je známá unikátní lidovou architekturou - malovanými srubovými dřevěnicemi. V nich normálně bydlí lidé s vyjímkou jedné, v níž je muzeum. Čičmany jsou zajímavé také lidovými kroji a výšivkami s geometrickou ornamentikou.
Čtyři hodiny na nás byly dokonce až moc. Vesnici a okolí jsme měli prochozené za poloviční čas. Na Javorinku se nám z časových důvodů nechtělo a tak jsme šli hledat zázemí do nějaké hospůdky. Hned v první nám dovolili pejska, což jsme byli rádi. Jen jsme museli vzít našeho divocha do ruky, aby nevzbudil spícího hlídače u vchodu.
Z Čicman se dá také podniknout výstup na 1213 metrů vysoký Strážov, který je nejvyšší ve stejnojmenném pohoří. Na to je ale třeba mít více času, než čtyři hodiny.
Cesta zpět proběhla hladce a my si mohli do vzpomínek zapsat další pěkné místo.

 Domy lidové architektury

 Kostel Nalezení sv. Kříže

Čičmany od východu

Stratený Budzogáň       text: Jana Mourková

V pondělí jsme si udělali odpolední výlet za jedním přírodním skvostem, ležícím dvě hodiny chůze od Rajeckých Teplic.
V Suľovských vrších, na svahu vrchu Žibrid, se nachází velmi zajímavý přírodní úkaz - skalní kyj. Tento výtvor přírody se zařadil mezi 7 nejkrásnějších přírodních krás na Slovensku. Podle legendy zde rostl Hromodub, největší strom na světě. Jednoho dne, se tak zalíbil jednomu obrovi, že si z něj začal vyřezávat obrovský kyj. Zanícený prací, si ani nevšiml, jak se mízou z Hromodubu k zemi přilepil a vzteky kyj zapíchl do země a přál si, ať zkamení. A tak zde stojí dodnes - zkamenělý Stratený Budzogáň.
Dle odborníků vznikla tato skála erozivní činností vody po dlouhá století. Skalní útvar má úzkou základnu a širší vrchní část. Dosahuje výšky skoro 14 metrů.
Je obklopena hustým lesem, a proto ji není vidět ani z hřebene Súľovské skály.
K místu vede méně náročná turistická cesta právě z Rajeckých Teplic, vedoucí přes obec Zbyňov. Po dvou hodinách Vás dovede k cíli. Má převýšení okolo 500 m a je dlouhá přibližně 6,5 km. Nedávno na této turistické trase udělali naučnou stezku se 6 stanovišti. Při každém zastavení se dozvíte něco nového o prostředí, kterým právě procházíte.
My jsme, vzhledem ke sněhové pokrývce a našemu smyslu pro originalitu, trochu experimentovali a cestu si na trase trochu upravovali. Nebudu Vám nic nalhávat. Bylo to nakonec dál, zato horší cesta. Nu což, k cíli jsme se ale přeci jen také dostali. Zpátky už jsme si došli raději do Zbyňova na autobus. Bylo to jen tak tak a nejen Gody byl rád, že jsme to stihli. Toto místo se mi vrylo do srdce. Škoda jen, že jsme nemohli kvůli zimě setrvat.

 Cestou na Budzogáň

 Stratený Budzogáň a výhled na sever a východ

 Cestou do Zbyňova

Starý hrad u Strečna  

Poslední výlet našeho pobytu na Žilinsku jsme podnikli k řece Váh. Kolega Drahoš nám poradil Starý Hrad u Strečna jako pěkný výletní cíl. Dali jsme tedy na jeho rady a vyrazili.

Hned po obědě chytáme vlak do Žiliny, kde máme přípoj do stanice Strečno. Museli jsme ale v Žilině na nádraží pro lístek, protože v Rajeckých Teplicích se nepochopitelně dají koupit z automatu lístky pouze do Žiliny.
Do Strečna to jsou pouhé dvě zastávky a jízda trvá 15 minut. Celkem tedy tři čtvrtě hodiny. Od zastávky ve Strečně je samozřejmě vidět i stejnojmenný hrad, který dominuje nad hladinou Váhu. Ten je však v tuto roční dobu zavřený, ale nás stejně víc láká méně známý Starý hrad. Od vlaku je k němu cesta dlouhá 3 km.
Cestou tam půjdeme po žluté a později po naučné stezce. Žlutá značka nás spolehlivě vyvedla ze vsi, ale za zatopeným lomem se ztratila. Podle gps jsme šli směrem k lesu, kde jsme se měli napojit na naučnou stezku. Cesta tam byla, ale naučná stezka nikoliv. Nezbývalo, než se držet cesty a občas to zkontrolovat v mobilu.
Přišli jsme k jedné samotě, kde vyváděl pes. Z toho jsme neměli radost, ale včas vyšel majitel, a poslal nás správným směrem, po cestě do údolí. Gody tedy neměl čest seznámit se s dalším kámošem.
Cesta vedla do údolí Hradského potoka a mezi stromy už byl vidět Starý hrad. Akorát, že jsme klesali, což znamenalo opětovné stoupání na hrad. To nebylo nakonec tak hrozné, jak vypadalo.
Starý hrad je zřícenina gotického hradu na pravém břehu řeky Váh nad Domašínským meandrem. Hrad byl postaven na ochranu staré cesty procházející Povážím nedaleko od brodu, kde cesta přecházela z pravého břehu Váhu na levý. Hrad patřil k panství Varín a zpočátku se také tak jmenoval. První písemná zmínka pochází z roku 1267. Dnešní název Starý hrad dostal až po postavení hradu Strečno. Ten poté převzal jeho strážní funkci.
Starý hrad leží u červené značky, která vás po dvou hodinách dovede na Chatu pod Suchým, a dále na hřeben Malé Fatry. Výhled z hradu je úchvatný. Jsou vidět okolní kopce Malé Fatry. Pod nimi se kroutí řeka Váh v Domašínském meandru.
Cestu zpět jsme si už před začatkem výletu zvolili po červené značce. Zpět na zastávku by to mělo být 45 minut. Cesta vede pohodlně vedle řeky. Jednou jsme potkali pána se psem, jinak nám cesta odsýpala svižně. Vlak jsme sice stihli po páté místo po čtvrté, ale jinak se nám výlet náramně líbil. Velkou zásluhu na tom měl samozřejmě Starý hrad a jeho pozice. Také jsme poté poděkovali Drahošovi za tip.