Podél Teplé do Slavkovského lesa

Už podruhé nás zastihla smůla při spaní pod širákem. Opět nás měla čekat nejchladnější noc z celého léta. Jako místo noclehu jsme vybrali Krásenskou rozhlednu ve Slavkovském lese. Složení bylo tradiční. Já, Tomáš, Franta a jeho syn Kuba. Zároveň jsme to pojali jako oslavu Tomových padesátin.

Za výchozí místo jsme zvolili Karlovy Vary. Jediná změna zde byla, že známé vřídlo bylo kvůli rekonstrukci pavilonu venku. Jinak jsme centrum jen prolétli.

Na řece Teplé se nacházejí dvě přehrady. Ta spodní se jmenuje Březová podle místní obce. Je součástí vodohospodářské soustavy Stanovice-Březová. Vodní dílo je z roku 1935 a slouží jako protipovodňová ochrana Karlových Varů a k zásobě Karlovarska pitnou vodou. Vedlejším účelem je výroba elektrické energie.

Dolní tok Teplé nemá velký spád a tudíž se nám po silnici šlape dobře. Přispívá k tomu i široká krajnice a slabý provoz. 

V Bečově to už známe také jako své boty a tak jediné, co nás zajímá, je najít nějaký podnik na oběd. Mile nás překvapil zdejší Sportbar. Ačkoliv vypadal obyčejně, jídla nejen chutnala, ale i dobře vypadala.

Následná jízda podél Teplé byla oku lahodící záležitostí. Hluboké údolí, skály a souběžná trať. Za stanicí Louka se silnice odklonila od trati i řeky. Dále jsme kopírovali Pramenský potok. Než jsme dojeli do Mnichova, údolí se změnilo v louky. Potom, co jsem zde dopil latté a snědl medovník, jsem se vydal napřed k Siardovu prameni. Cesta od silnice tam nebyla zrovna výstavní, ale místo je to pěkné.

Siardův pramen je pojmenován podle legendárního poutníka. Voda v něm má dle pověsti léčivou moc. Opodál stojí zřícenina kostela sv. Jana Křitele. Ten byl nejprve pobořen za husitských válek, aby ho v roce 1615 tepelský opat renovoval. Stalo se tak poté, co zde byl nalezen starý obraz sv. Siarda. Za třicetileté války byl opět pobořen a obnoven v roce 1664. Definitivní zánik pro kostel znamenal zrušení Josefem II. v roce 1782, po čemž byl rozebrán jako stavební materiál.

Chlapce jsem dojel až v Pramenech, kde se chystali opět na pivko. Na to jsem chuť už neměl, tak jsem vyrazil k další ruině kus za vsí v lese. Tentokrát jel se mnou i Kuba.

Pozdně barokní kaple Panny Marie byla postavena v roce 1750. Po odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce začala chátrat. V roce 1950 po začlenění vsi Prameny do vojenského prostoru byla kaple dále devastována. V roce 2012 byl interiér kaple vyčištěn a její okolí upraveno organizací Obnova obce Prameny.

Po odjezdu z Pramenů jsme toho opět moc neujeli. Tentokrát se nám postavily do cesty Tři kříže. Pěkná lokalita s hezkým výhledem. Ten trochu kazí elektrické dráty.

Nabrali jsme směr sever a před Novou Vsí jsme se stočili podél Dlouhé stoky. Náš dnešní cíl byl již na dohled. Zbývalo k němu dojet po cyklostezce č. 2135. To se Tomášovi nechtělo a tak to objel po silnici. Mě se jízda lesem líbila. S Andělovými jsme se shodli, že se pojedeme nejdřív rozhlédnout a potom teprve do Krásna do hospody. Kolem osmé už by výhled nebyl takový.

S Tomem jsme si dali sraz na návsi v Krásně. Večeři jsem nechtěl, protože jsem si nechával místo na buřty. Na ty přišel čas, až se všichni návštěvníci pokochali západem slunce, který ale není tak výrazný. Mohou za to blízké vysoké kopce. V noci bylo sedm stupňů, což není ideální teplota na oslavu kulatin, ale přece si to tím nenecháme zkazit. Nakonec jsme spali naštosováni v altánku vedle rozhledny.

Trasa:

Karlovy Vary - Březová - Bečov nad Teplou - Mnichov - Prameny - Tři kříže - Dlouhá stoka - Krásenka, rozc. - Krásenská rozhledna - Krásno - Krásenská rozhledna.

64 km, 558 m. př.

 Bečov nad Teplou

 Zřícenina kostela sv. Jana Křitele

 Kaple Panny Marie

 Tři kříže a výhled na východ

 Krásenská rozhledna a výhled na východ

Krásenská rozhledna stojí na Krásenském vrchu v 777 m n.m. Postavena byla v roce 1935 v období hospodářské krize. Plán rozhledny vytvořili architekt Fritz Hoffmann a sochař Willy Russ. Ještě v době stavby byl v blízkosti vybudován výletní hostinec, z něhož zbyly pouze zbytky zdiva. Po 2. světové válce se údržba rozhledny zanedbávala a tak musel být časem výstup na ni zakázán. Velké opravy se rozhledna dočkala až v roce 1996 od firmy Ekostav Krásno.

Výhled z této originální stavby je kruhový a daleký. Severním směrem se táhne pásmo Krušných hor s Klínovcem a Božídarským Špičákem, Východně stratovulkanické Doupovské hory, dále na jih Vladař a Tepelská vrchovina. Zbytek panoramatu dotváří Slavkovský les.

Ráno jsem si nechtěl nechat ujít východ slunce. Ten byl o dost záživnější než západ. I Tomáš se rozhodl, že do narozenin se nevstává pokaždé s východem slunce, natož, když jde o padesátiny. Ve spacáku zůstal nakonec jediný Franta. Snídani jsme ani nedělali, sbalili jsme věci a sjeli do Krásna. Tam jsme však nepořídili a tak jistota byl Horní Slavkov. V té zimě se ale nejelo příjemně. S Tomem jsme ještě hledali Schnödův peň, ale na špatné straně silnice, čili neúspěšně.

Pekárnu jsme našli na horním slavkovském náměstí. Tu necelou hodinu nám tam bylo příjemně. Zato velice nepříjemné bylo sjíždět do Lokte. Málem jsme na těch kolech zamrzli.

Potom už se zbytek cesty nic zvláštního nestalo. Jeli jsme totiž notoricky známou cyklostezkou č. 6. Po ní jsme dojeli až do Vojkovic, kde jsme se po poledni nalodili do vlaku a rozjeli se do svých domovů.

Trasa:

Krásenská rozhledna - Krásno - Horní Slavkov - Loket - Svatošské skály - Karlovy Vary - Kyselka - Vojkovice.

53 km, 197 m. př.

 U Krásenky

Horní Slavkov

Svatošské skály

Od Vlčtejna k Roupovu

Na jižním Plzeňsku je fajn. Po loňském putování podél Úslavy jsem se projel po zajímavých místech o kus západněji.
Trasa začala za podmračného počasí před zámkem Nebílovy. Stojí uprostřed stejnojmenné obce od roku 1706. Předchůdcem byla renesanční tvrz, která byla v 17. století přestavěna na arkádový zámeček. Dnešní barokní zámek je postaven na půdorysu proti sobě obrácených písmen U. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka a dnes je ve vlastnictví státu. 

Z Nebílov jsem vystoupal 8 km na jihovýchod, kde mě čekala další kulturní památka.

Vlčtejn je hradní zříceninou už od 19. století. Do té doby byl ukázkou malého šlechtického hradu s palácem jako hlavní obytnou i obrannou stavbou. Do dnešní doby se dochoval obdélný palác, část obvodové hradby a složitý systém příkopů a valů. Branka a část zdi na skalisku pocházejí z romantických přístaveb. Jako hrad vydržel Vlčtejn stát dlouho, když to srovnáme s jinými zřiceninami. Jeho vznik se datuje do 14. století, kdy byl původně dřevěný hrádek přestavěn do nynější podoby. 

Nesnadná byla cesta z Vlčtejna do Únětic. Vrátil jsem se zpět do Chlumu a chtěl jet polní cestou přes vrchol Pahorek (549 m). Jenže v aktuální mapě byla cesta zrušena. O tom jsem se přesvědčil osobně. Pro mne výhodnější ale horší polní cesta skončila po chvíli také. Bloudil jsem po poli a už to chtěl vzdát. Smířen jsem jel k silnici, když v tom se objevila trasa přes les. A nakonec jsem po silnici dojel do Únětic. Do Chocenického Újezda byla velice špatná silnice. Odtud jsem vystoupal do lesa k Čertovu břemenu.

Jde o více než 1 km dlouhý buližníkový skalní hřbet ve svahu vrchu Kožich. Je tvořen rozpukanými skalami a sutí, najdeme zde i převisy a viklan.

Součástí stejnojmenné naučné stezky je i rozhledna na vrcholu Kožichu. K té mířím nyní. Jelo se dobře, mírným stoupáním lesem a polem. Počasí se však kazilo a začalo mírně pršet. Na kovovou rozhlednu jsem ale vyběhl. Strávil jsem tam však zhruba 10 minut a prchal před deštěm do Libákovic. Pršet nakonec přestalo dřív, než jsem tam dojel. Odsud do Přeštic se jede hezky z kopečka. Před výjezdem naopak do kopečka byla pauza v cukrárně na náměstí. 

Když do kopce, tak další hrad. Tento se jmenuje Roupov a stojí ve stejnojmenné vsi. Hrad byl založen ve 13. století Držkem z Roupova, který patřil k rozvětvenému rodu Drslaviců. V 18. století začal kvůli nezájmu majitele Jana Jiřího z Haubenu chátrat a zříceninou se stal začátkem 19. století, kdy jej merklínští začali rozebírat aby obnovili město po požáru. Charakteristický je hrad díky komínu, který byl součástí hradní kuchyně. Ta vznikla během pozdně gotických úprav.

Právě Merklín byl mou cílovou stanicí. Sotva jsem si stačil vyfotit zámek a kostel, spustila se přeháňka. Do osady Chalupy jsem se již vezl autem s kolem na nosiči. V této lokalitě si soukromý majitel pomaloučku staví rozhlednu Chalupská Štěpánka. Stavba je snad ze všech druhů cihel, ale vypadá pěkně, co potom až bude hotová. Výhled však není bůhví jak daleký. Převážně na nejbližší okolí. Pouze na jihu lze spatřit vrchol Ostrého.

Poté nastal přesun autem do Přeštic, kde Luboš sehnal ubytování. Večeřeli jsme v restauraci Přeštická svině v centru města.

Trasa:

Nebílovy - Netunice - Vlčtejn - Chlum - Únětice - Chocenický Újezd - Čertovo břemeno - Kožich, rozhl. - Libákovice - Přeštice - Skočice - Roupov, zříc. - Merklín.

45 km, 558 m. př.

 Zámek Nebílovy

 Zřícenina Vlčtejn

Čertovo břemeno

Rozhledna Kožich s výhledem na sever

 Přeštický kostel

 Zřícenina Roupov

Rozhledna Zemětice s výhledem na sever

Vrcholy Českého středohoří 16. - Velký Chlum, Chmelník

VELKÝ CHLUM (502 m)

Tento neovulkanický kopec najdeme tři kilometry východně od Děčína na katastrálním území obce Chlum. Představuje nižší vrchol hřbetu z alkalických bazaltů až tefritů a je rozvodím Labe a Ploučnice. Sousední vrchol Malý Chlum odděluje sedýlko s vískou Horní Chlum. 

Velký Chlum je částečně zalesněn a těsně pod vrcholem stojí kamenná rozhledna. Ta byla postavena koncem 20. let minulého století. Do té doby sloužila k rozhlížení chata na Malém Chlumu. Stavba z lomového kamene a betonových tvárnic byla dle projektu děčínského architekta Jahnela zbudována v letech 1928–9. Šestnáctimetrová rozhledna byla slavnostně otevřena 18. května 1930. Po 2. světové válce ztratili turisté o rozhlednu zájem. Navíc byly její vrchní části osazeny vysílacím zařízením a zpřístupněn byl pouze spodní ochoz, ze kterého byl výhled velice omezený. Až v letech 1996–7 byla rozhledna díky finanční podpoře města Děčína opravena. Antény byly sneseny a horní vyhlídkový ochoz byl opatřen stříškou. Opětovné zpřístupnění věže se konalo 12. července 1997.

O rozhlednu pečuje od roku 2000 místní jezdecký klub RGM.

Výhled z ochozu je daleký. Na jihu se tyčí Varhošť s rozhlednou a další vrcholky Českého středohoří , například Kletečná, Milešovka či Buková hora. Na západě se táhne pásmo Krušných hor, které přechází v Děčínskou vrchovinu s dobře viditelnou věží na Děčínském Sněžníku. Vrchy v Českosaském Švýcarsku spatříme směrem na sever, ovšem tento výhled je částečně kryt korunami stromů. Severovýchodně můžeme zahlédnout Lužické hory.

Z děčínské části Staré Město vede k rozhledně červená značka, procházející i přes Horní Chlum. Trasa je dlouhá 3 km.

 Velký a Malý Chlum z Klobouku

 Rozhledna

 Výhled na západ a sever

CHMELNÍK (508 m)

Vrchol dostal jméno podle děčínské části Chmelnice a je nejdominantnějším z kopců Ústeckého středohoří. Od posledního českého města na Labi je směrem na jihozápad.

Zalesněný čedičový kužel má svahy pokryté suťovým lesem. Na odlesněných plochách na úbočích docházelo v minulosti k sesuvům půdy. Jeden z nich se odehrál během Velikonoc v roce 1914, kdy se uvolnila část severovýchodního svahu. Ta na několika místech přehradila i Chrochvický potok. Nakonec byla na odstranění sesuvu povolána armáda.

Dříve býval Chmelník oblíbeným výletním místem. Na vrcholu stával od roku 1895 výletní hostinec s patnácti metrovou vyhlídkovou věží. Hostinec na začátku 20. století vyhořel a nikdy nebyl obnoven. Dřevěná rozhledna pro změnu zchátrala. Po obou stavbách už zde nenajdeme ani stopu.

Výhled z Chmelníku nabízí východní část vrcholu. Ten se soustřeďuje na Děčín a údolí Labe pod Bukovou horou, jejíž vysílač je vidět také.

Na Chmelník vede žlutá značka od zastávky MHD v Chrochvicích a trasa je dlouhá 3 km.

Ve východním svahu najdeme zbytky lázní Chmelničky. Stával zde areál s lázeňským domem s terasou, kaplí a parkem. Lázně přestaly být využívány po vysídlení německého obyvatelstva a místo zpustlo. Dnes se zde nachází dobře zachovalé zbytky terasy a torzo kaple.

Chmelník z Klobouku

 Vrchol

 Výhled na východ a jih

 Výhled z lokality U dubu na severozápad

Bývalé lázně Chmelničky

Reiter Alpe

Nejrozsáhlejším pohořím v této oblasti jsou Berchtesgadenské Alpy. Jméno mají podle známého jihobavorského města. Nejvyšším vrcholem je skoro třítisícový Hochkönig, ale nad údolím Saalachu se tyčí pouze podskupiny Steinernes Meer a Reiter Alpe.

Reiter Alpe bylo mým posledním pohořím této dovolené. Jeho nejvyšší horou je Stadelhorn s 2286 m n.m., který byl také v mém itineráři. Znamenalo to celkové převýšení z Loferu 1600 metrů. Kolik na kole a kolik pěšky se mělo ukázat během dne.
Cestou do lokality Auer Wiesen jsem se zdržel pouze na skalní vyhlídce, hledící na Lofer, Steinberge a Loferer Alm. To jsem si nechal líbit. Lesem jsem jel prakticky celou cestu až k lovecké chatě Hochgscheid. Posledních 300 výškových metrů bylo po šotolině. Cestu mi zpestřily krávy, jdoucí proti mě. Nějak podezřele se ke mně měly. Jedna z nich mi olízla ruku, když jsem to zkoušel jako se psem. Jenže začly více dorážet, tak jsem zvolil rychlejší ústup.
Lovecka chata Hochgscheid stojí v 1380 m n.m. a je od ní krásný výhled na Chiemgauské Alpy. V době mé návštěvy byla opuštěná a zamčená. Vypadá to, že sem málo kdo přijde. Zamkl jsem kolo a vyrazil vstříc novým dobrodružstvím. Když jsem se díval na stěnu Stadelhornu, vypadalo to na velké dobrodružství.
Do sedla Hochgscheidcharte jsem se vyšplhal celkem rychle. To už jsem byl v 1700 m n.m. a také na hranicích s Bavorskem. Na jeho stranu zela hluboká propast a v ní údolí řícky Ramsauer Ache. Pořád mi vrtalo hlavou, kudy se na vrchol Stadelhornu dostanu, když stojím pod vysokou stěnou. Zatím jsem se kochal úžasnými výhledy a otázku nechal ještě chvíli nezodpovězenou. I odsud byl skvělý pohled na Steinberge, jehož panorama krášlil nedaleký jehlan Gernhorn. Dokonce i ty Vysoké Taury jsem zahlédl.
Otázka výstupu byla vyřešena zanedlouho. Když jsem se ocitl pod téměř kolmou stěnou nemající konce, začal jsem se smiřovat s tím, že na Stadelhorn se nepodívám. Lana a skoby bych možná zvládl, ale obávám se, že při pohledu zpět dolů mi nebude dobře po těle. Zkusil jsem kousek vystoupat, ale radši jsem to vzdal. Ono se i lezlo velmi pomalu a čas dneska nehraje se mnou. Po 16. hodině má totiž začít pršet. V podskupině Reiter Alpe si tedy připíši pouze nevýrazný vrchol Hochgscheid, ležící nad stejnojmenným průsmykem.
Do nížiny jsem jel přes osadu Obermayrberg a v místní restauraci jsem si udělal pauzu. Ani slunečníky nezmírnily vedro, které bylo i v těchto výškách. Už jsem se těšil na loferské koupaliště. Dole jsem udělal ještě zastávku v Au u Antoniuskapelle a pozoroval přicházející mraky. Koupaliště jsem tedy nenavštívil, ale jsem rád, že začalo pršet až po 19. hodině.

Šestý den ráno jsem se obával, že déšť bude trvat, ale nestalo se tak. Ještě za šera jsem vyjel směr Bad Reichenhall, abych měl rezervu pro případný déšť. Nakonec pouze mírně krápalo. Začalo ale v nejnevhodnější chvíli, když jsem si nevěděl rady s trasou v obci Schneizlreuth. Nakonec mě zachránil místní občan, když mě poslal spravným směrem k přehradě Saalachsee. Mohl jsem tedy v klidu odjet v 9 hodin z jihu Bavorska k domov.

Trasa:
Lofer - Scheffsroth - Auer Wiesen - Jhht Hochgschied - Obermayrberg - Au - Lofer.
28 km, 799 m. př.

 Vyhlídka u Auer Wiesen s výhledem do údolí Saalachu

 Cesta na Jhht Hochgschied

 Lovecká chata Hochgschied

 Hochgschied

 Výhled zpod Stadelhornu na Steinberge

 Výhled zpod Stadelhornu na Berchtesgadenské Alpy

 Cesta na Stadelhorn

 Stadelhorn z Hochgschiedu

Kostel v Au

Kalkstein

Na levé straně Saalachu se zvedá pohoří Steinberge s nejvyšší horou Birnhornem (2634 m). Ten se nachází v podskupině Leoganger Steinberge. Druhá podskupina se nazývá Loferer Steinberge, kde je nejvyšší Ochsenhorn s 2513 metry. Nejzápadnější podskupina se jmenuje Kalkstein a svou výškou a charakterem moc do pohoří nezapadá. Nejvyšším vrcholem je Wallerberg s 1682 m n.m.

A právě poslední podskupina byla mým dalším cílem pro celodenní výlet. Do srdce Kalksteinu jsem začal stoupat až z obce Kirchdorf in Tirol, kam jsem dojel přes Waidring a podél řeky Großache. Kochal jsem se při tom stěnami pohoří Wilder Kaiser.
Na náhorní planinu Kalksteinu to nebyl takový krvák jako předeslý den, navíc byl výjezd zpestřován novými a novými výhledy. Kromě Kaiseru vynikal Kitzbüheler Horn. Oproti včerejšku bylo celý den slunečno a i v těch 1500 m n.m. to dost peklo. Nicméně jsem si jízdu užil a ve střehu jsem musel být až u chaty Gerstbergalm. Odsud mě čekal půlkilometrový ,,tlačink." V mapě je cesta k Wintersteller-almu označená jako pro cyklo, skutečnost tomu však neodpovídá.
Následně jsem zamkl kolo a vyběhl si na Wallerberg. Cesta trvala 10 minut a to, co mě čekalo nahoře, se tězko popisuje. Úchvatný kruhový výhled sahající předaleko k Nízkým Taurám. Díky výhledové růžici jsem mohl poznat i Großglockner a Großvenediger. Před nimi se rozprostíraly Kitzbühelské Alpy. Na západě dominoval Wilder Kaiser a v dáli vykukoval Rofan. Severně poznávám Chiemgauské Alpy a severovýchodně Steinberge. Jde o nejhezčí pohled z Wallerbergu. Zdolal jsem tedy další nejvyšší vrchol, i když jen podskupiny.
Na chatě Winterstelleralm jsem si poručil ,,apfelstrudel'' a ještě chvíli se kochal výhledem na Steinberge za zvuku harmoniky a místních písní.
Sjezd do St. Ulrichu nebyl nic jednoduchého. Cesta byla šotolinová a prudká. Ani do jezera Pillersee jsem se nehrnul. Jeho hladina leží v 800 m n.m. a teplotu bych tipoval tak na 15°C. Nakonec jsem tam ale na chvíli vlezl. V plavkách jem dojel téměr až do Waidringu. Cestou do Loferu jsem se ještě stavil u pevnosti Pass Strub.

Trasa:
Lofer - Waidring - Kirchdorf in Tirol - Kalksteinalm - Winterstelleralm - St. Ulrich - Waidring - Lofer.
65 km, 1149 m. př.

 Kirchdorf, Wilder Kaiser

 Kitzbüheler Horn

 Na náhorní plošině Kalksteinu

 Wallerberg a výhled na sever a jihovýchod

 Pillersee

 Kolem Waidringu

Pass Strub