pondělí 30. prosince 2019

Vrcholy Českého středohoří 27. - Velký vrch, Plešivec u Měrunic

Velký vrch (303 m)

Nehledě k názvu, má tento středohorský vrchol pouze 303 m n.m. Velký vrch najdeme na Lounsku u obce Vršovice nad levým břehem Ohře. Je vrcholem České středohoří této řece nejbližším. V šedesátých letech 18. století byl zanesen do vojenských map pod názvem Vinná hora (Weinberg). Při dalším mapování o osmdesát let později byl již uplatněn dnešní název. Kopec je kuželovitého tvaru nevulkanického původu a jeho vrchní část je tvořena porcelanity, kdežto úbočí a úpatí je ze slínovců, vápnitých jílovců a pískovců ze svrchní křídy. Smíšený les kyselých doubrav (Quercetum) doplňují vtroušené dřeviny, akát, lípa, jasan, borovice lesní a černá.
V roce 1989 byl Velký vrch vyhlášen jako národní přírodní památka o výměře 24,99 ha. Jedná se o jedinou chráněnou lokalitu v severozápadních Čechách vyhlášenou za účelem ochrany výskytu teplomilných hub mediteránního typu, zvláště hřibů (satan, pasatan, medotrpký, koloděj) a muchomůrek (Beckerova, Vittadiniho). Právě hřib satan je součástí znaku obce Vršovice. Co se týče fauny, Velký vrch je jednou z posledních lokalit, kde se vyskytuje ohrožený motýl modrásek ligrusový. Ochrana území má také za úkol potlačit nepůvodní dřeviny a dodat osvětu v oblasti mykoflóry. V minulosti docházelo k záměně jedlých hub za jedovaté a zbytečnému znehodnocování nejedlých hub.
Zalesněný vrchol výhledy nenabízí, ale z jižního svahu se naskýtají pohledy na východ, jih a západ. Značka na Velký vrch nevede žádná, cesta obchází vrchol z východu.

 Velký vrch od jihozápadu
 Pod vrcholem
 Vrchol
Výhled z jižního svahu na jih a západ


Plešivec u Měrunic (509 m)

Jeden z nejpoužívanějších názvů vrcholu nejen v Českém středohoří je Plešivec. Tento se nachází východně od Měrunic v katastru obce Libčeves a jeho název napovídá, že se jedná o téměř holý vrchol. Zdobí ho pouze pár keřů šípku. I když přesahuje 500 metrovou hranici o devět metrů, žádný gigant to není. Běžný projíždějící si ho ani nevšimne. Kdo zde zastaví a vyběhne si na nenápadný vrchol se možná podiví, jaký se odsud nabízí solidní výhled. Severně je vidět Ostrý, východně se zvedá Srbsko a jižně zakrývá obzor Hradišťko. Za ním se vynořuje Oblík, Raná a Milá. Na vrchol nevede značená cesta, pouze vyšlapaná pěšina. Od silnice trvá výstup pár minut.





 Plešivec z jihu
 Vrchol

 Výhled na sever a jih
Výhled na Číčov a Milou

pátek 6. prosince 2019

Advent v Ostallgäu

Po loňském prosincovém výletu do rakouského Grazu jsem chtěl opět vyrazit někam do ciziny okusit tamní adventní čas. S Jančou jsme zvolili nám již známý kraj Ostallgäu. který se nachází na jihu Bavorska v okolí Füßenu a zámku Neuschwanstein. V Hotelu Bergpanorama v městečku Pfronten jsme se chystali strávit tři noci a zažít hezké chvíle v předvánočním čase. Vyrazili jsme autem a tudíž s naším drahým Godym.

BURGENWELT EHRENBERG 

První den jsme téměř celý věnovali přesunu pod štíty Allgäuských Alp. Po vydatné snídani jsme vyrazili nejprve do Hohenschwangau koupit lístky na pohádkový zámek Neuschwanstein. Před dvěma lety jsme si totiž slíbili, že se do interiéru této chlouby Bavorska někdy zajdeme podívat. Vstupenky se však dají koupit pouze v určitém dni, dopředu nikoliv. V tomto čase a při frekvenci prohlídek každých 15 minut jsme obavy neměli i přesto, že nám to vyjde na neděli. Vyrazili jsme tedy do blízkého Rakouska otestovat naši odvahu na jednu lehce adrenalinovou atrakci a navštívit pár zřícenin v jejím okolí. Cesta tam nám trvala půlhodinku.
Hradní svět Ehrenberg, jak by se dal název přeložit, je oblast v nejsevernější části Tyrolska u okresního města Reutte. Najdeme zde tři pevnosti, jeden hrad a ojedinělou atrakci. Pevnostní systém chránil údolí mezi Ammergauskými a Lechtálskými Alpami, kudy vedla důležitá cesta přes Fernpass. 
Centrum oblasti je v osadě Klause, kde je infocentrum a muzeum. První písemná zmínka o pevnosti Klause je z roku 1317. Kromě vojenské funkce sloužila také jako celní úřad. 
Nejvýše položenou atrakcí oblasti je pevnost Schlosskopf. Leží pod vrcholem Schlossbergu ve 1250 m n.m. a je vynikajícím výhledovým bodem. Pevnost byla postavena v roce 1741 za 2 miliony zlatých. Již v roce 1782 byly všechny tyrolské pevnosti s výjimkou Kufsteinu uzavřeny. Areál začal chátrat a nakonec se stal zříceninou. Po roce 2000 se areálu ujali lidé ze spolku Ostallgäu - Außerfern a začali ho restaurovat. Roku 2008 byl otevřen veřejnosti, která může využít několik vyhlídkových plošin k rozhledu do údolí řeky Lech a na okolní hory. 
Hrad Ehrenberg byl hlavním sídlem oblasti. Postaven byl v roce 1290 za Heinricha von Starkenberga. V roce 1703 byl dobyt ve válce o španělské dědictví a postupem času chátral. Dnes je volně přístupnou atrakcí s hezkým výhledem do okolí. 
Na protějším kopci byla v 17. století postavena pevnost Claudia, zvaná též Hochschanze, jako součást pevnostního systému kolem hradu Ehrenberg. Jméno dostala po Claudii von Medici, rakouské arcivévodkyni a tyrolské princezně. Svou funkci přestala plnit v roce 1782 spolu s okolními pevnostmi. Dnes je volně přístupným objektem. 
Hrad Ehrenberg a pevnost Claudia spojuje ojedinělá atrakce Highline 179. Jde o lanový most pro pěší, pojmenovaný po silnici, nad níž vede. Délka mostu je 408 metrů a díky ní je zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejdelší svého druhu na světě. Most je široký 120 cm a nad údolím je 103 metrů vysoko. S nápadem přišel Maximilián Huttenloher a architektem byl Armin Walch. Atrakce byla otevřena v dubnu 2019 a těší se velkému zájmu. Vstupné je 8 €, u vstupu funguje turniket nebo se dají vstupenky koupit dole v infocentru. Odsud jezdí k mostu pozemní lanovka. Všechny výše zmíněné atrakce jsme navštívili během celodenního výletu. Z vlastní zkušenosti můžeme doporučit vyjít nejprve na pevnost Schlosskopf a poté už jen víceméně sestupovat z kopce na hrad Ehrenberg, po mostě přejít k pevnosti Claudia a nakonec sejít do Klause, kde je velké parkoviště, nechybí ani restaurace.



 Osada Klause



  Schloßkopf a výhled na jihovýchod
  Hrad Ehrenberg a Highline 179

  Hrad Ehrenberg a výhled na západ
  Highline 179
Pevnost Claudia

NEUSCHWANSTEIN


V neděli jsme tedy vyrazili do Hohenschwangau na prohlídku zámku Neuschwanstein. Pejska jsme nechali na pokoji, po včerejší túře si jistě rád odpočine a my nemusíme řešit, zda vydrží v autě. Po čekání v dlouhé frontě na nás vyšly vstupenky na jedenáctou hodinu. Prohlídka měla trvat 45 minut a oba jsme se na ni těšili.
Když jsme však po poledni opouštěli zámek, nadšení z nás nesálalo. Vstupné 13 euro bylo nakonec adekvátní co se týče zážitku. Na prohlídku jsme vyfasovali české audio průvodce a byli jsme součástí skupiny asi 20 lidí. Postupně jsme procházeli místnostmi, které byly celkem tmavé a to venku panovalo slunečné počasí. Sídlo má Ludvík II. sice krásné z venčí, ale vevnitř jsme mu to nezáviděli. Tmavé a ponuré místnosti musely zanechat stopy na jeho psychice. Zámek je obrovský, ale my jsme prošli sotva desetinu místností. Proto trvala prohlídka pouze 45 minut. V celém areálu je přísný zákaz focení, kromě zámecké kuchyně, kde bylo spousta krásného mosazného nádobí. I přes výše zmíněné nedostatky jsme však rádi, že jsme tento bavorský skvost viděli zevnitř. Pořád ale platí, že nejlepší pohled je na něj či od něj.
Ucházející počet lidí, stoupající k zámku pokračoval i krátce po poledni. Je jasné, že některým se bude vevnitř líbit více, jiným méně jako nám. Méně náročnější budou jistě japonští turisté na rozdíl od italských, kterých je tu také dost. Než se nadobro rozloučíme s Neuschwansteinem, povíme si něco o jeho historii.
Neuschwanstein je zámek v jižním Bavorsku v kraji Allgäu,pod štíty Allgäuských Alp. Stojí na skále nad soutěskou Pöllatschlucht, což působí velice dominantně. Postavit ho nechal bavorský král Ludvík II. v roce 1869 a inspiraci našel ve středověkém hradu Wartburg i v operách Richarda Wagnera. Na stavbě pracovalo kolem 300 dělníků a práce probíhaly i v noci. Na toto fenomenální dílo se spotřebovalo 465 tun salzburského mramoru, 1550 tun pískovce a kolem 500 000 cihel. Na zámku je přes 200 místností a všechny byly vytápěny centrálním horkovzdušným topením, tekla zde teplá voda a toalety měly automatické splachování. Na přivolání obsluhy sloužil zvonek a jídlo z kuchyně se vozilo výtahem. Toto vše měl král pouze pro sebe, byl totiž známý svou fóbií z lidí. Nevystupoval na ceremoniích a často byl jediným divákem na téměř 200 divadelních představení. Zámku si však příliš neužil, v roce 1886 musel být zbaven svéprávnosti z důvodu zhoršení stavu jeho duševní choroby a poté byl odvezen na hrad Berg, kde toho léta záhadně utonul v jezeře Starnberg. Pouhých šest týdnů po jeho smrti byl Neuschwanstein zpřístupněn veřejnosti. Dědictví připadlo na Ludvíkova bratra Otta, který se zde také dlouho neohřál. Roku 1872 byl prohlášen za šíleného a byl zbaven trůnu. Zámku se ujal Ludvíkův strýc Luitpold. Posledním šlechticem na Neuschwansteinu byl Ludvík III. V roce 1918 byl poslán do vyhnanství do Maďarska a následně bylo sídlo zestátněno. Poté, co přežilo bez úhony obě války, mohlo se těšit z nebývalého zájmu návštěvníků, který trvá dodnes.
Za naším pejskem Godym jsme dorazili ještě za světla a našli jsme ho rozvaleného v peřinách, kde mu jistě bylo báječně. Na chvíli jsme se k němu přidali a již za tmy vyrazili do centra Pfrontenu užít si trochu adventní atmosféry a popít svařák. Ničeho takového jsme se však nedočkali, protože ve městě bylo nezvykle mrtvo. To nás oba šokovalo a nenapadlo by nás, že v poměrně velkém Pfrontenu nebudou žádné stánky a davy lidí. Zklamaně jsme si dali pouze kabab a odebrali se zpět na pokoj. Druhá adventní neděle tedy nesplnila úplně očekávání, ale i tak se nám líbila.

  Neuschwanstein od Schwansee
 Neuschwanstein

 Zámecká kuchyně


Trio zřícenin u Pfrontenu

Ještě poslední den v Ostallgäu si užijeme hezkého počasí a podíváme se na tři hrady v okolí. Jsou jimi Falkenstein na vysoké strmé skále a dvojčata u obce Zell - Eisenberg a Hohenfreyberg. Loučíme se se sympatickým ubytováním a nejprve míříme pod štíty Allgäuských Alp, pod nimiž vystupuje výrazný vrchol Falkenstein. V centru Pfrontenu odbočujeme na horskou silničku, která nás vyveze na placené parkoviště. Od něj vedou dvě silnice. První až na vrchol, řízená semafory, druhou jedeme my a parkujeme u horského hotelu Schloßanger Alp. Odsud si vyšlápneme na hrad po svých. Čeká nás 160 výškových metrů prudkým terénem. Ten je nastěstí dobře schůdný a tak kromě potu na čele a zadýchání nás nic jiného netrápí. Pro pejska Godyho to byl menší trénink, kdy si mohl dát jednu packu za ucho a ještě si vesele čuchat. Jsme tu hlavně kvůli výhledům a ty nabízí dřevěná vyhlídka uvnitř hradu.
Hrad Falkenstein je nejvýše položený hrad v Německu a byl postaven v roce 1280 hrabětem Meinhardem II. Současné jméno se začalo používat až v 15. století a to díky své poloze. Do roku 1582 sloužil komplex jako sídlo augsburských soudních vykonavatelů a strážců. Kvůli špatnému přístupu v zimě se později přesunuli do sídla v Riedu. V roce 1883 koupil zříceninu bavorský král Ludwig II., aby ji přestavěl na romantický hrad podobný Neuschwansteinu. Úkol byl svěřen Christianu Jankovi, který navrhl také výše zmiňovaný zámek. Z plánu však sešlo z důvodu malého prostoru. Vzhledem k finančním problémům krále byl další projekt v roce 1884 omezen a byl vytvořen návrh malého gotického hradu s vysokou hlavní věží. Projekt připomínal zámeckou vilu. Rozhněvaný král návrh zamítl a rozkaz předal regensburgskému architektovi, kterým byl Max Schultze. Ten nechal vybudovat vodovod a novou hradní cestu. Na rozdíl od Jankovy utopické architektury byly Schultzeho návrhy technicky a prostorově realizovatelné, ale znamenaly by další finanční a politické nesnáze. Konec všemu nastal v roce1886, kdy Ludwig II. utonul za záhadných okolností v jezeře Starnberger See. Dnes je v areálu hradu vybudovaná dřevěná vyhlídka, z níž je kruhový rozhled. Severním směrem jsou vidět hrady Eisenberg s Hohenfreybergem, okolní jezera a bavorské roviny. Východně lze spatřit zámek Neuschwanstein, dominantní vrchol Säuling i vládce Německa - horu Zugspitze. Jižní panorama zabírají Allgäuské Alpy. Západně je vidět město Pfronten. Hotel Falkenstein pochází z roku 1897, první auto sem však vyjelo až za deset let. Na přelomu tisíciletí byl hotel kompletně zrekonstruován.
V autě se ani neohřejeme a za deset minut zastavujeme na parkovišti nad vískou Zell. Čekají nás dvě zřiceniny ležící blízko sebe. Po hezké cestě jdeme nejprve k chatě Schloßbergalm a odtud teprve na hrad Eisenberg. Je sice pondělí, ale lidí potkáváme dost.
Zřícenina hradu Eisenberg stojí na kopci nad obcí Zell v jižním Bavorsku v kraji Ostallgäu ve výšce 1055 m n.m. Nechali ho roku 1315 postavit šlechtici z Hoheneggu a prvně zmíněn je roku 1340 jako Isenberch. Již v roce 1525 byl pobořen při rolnické válce, opraven byl za dlouhých deset let. Na konci třicetileté války potkal Eisenberg stejný osud jako sousední hrad Hohenfreyberg a nedaleký Falkenstein. V září 1646 se tyrolská vláda rozhodla opustit tato své tři sídla v Allgäu vzhledem k hrozbě, kterou byla postupující protestantská armáda. Hrady byly vyklizeny a zapáleny, aby nepadly do rukou útočníků. To se ale ukázalo jako zbytečný krok, protože protestanti nakonec změnili směr postupu. Od té doby jsou všechny tři hrady neobývané zříceniny. Eisenberg zůstal až do roku 1952 ve vlastnictví rodiny von Freyberg-Eisenberg, kdy zemřel poslední člen rodu. V roce 1980 koupila ruiny obec Eisenberg a o rok později začala rekonstrukce společně se Spolkem pro ochranu hradu Eisenberg. Z areálu hradu je hezký výhled na severní hradbu Alp a pod nimi se choulící zámek Neuschwanstein. V nížině kolem Füßenu se rozlévá pár jezer.
Nyní přejdeme pouze mělké sedlo a už se ocitáme před branou hradu Hohenfreyberg, který je jakýmsi dvojčetem Eisenbergu. Spolu dominují severnímu okolí Pfrontenu. Výstup také není náročný, tento hrad stojí dokonce o 15 výškových metrů níže než Eisenberg.
Hrad Hohenfreyberg je jedním z posledních počinů velkých hradních areálů německého středověku. Nechal ho postavit Friedrich von Freyberg v roce 1418 a stavba trvala 14 let. Rod Freyberg-Eisenberg vlastnil sídlo do roku 1484, kdy ho prodali vévodovi Sigmundovi. Po výše zmiňovaném roce 1646 se již nepodařilo dostat objekt do původního stavu. Po bitvě u Slavkova připadla oblast Allgäu Německu a hrad se vrátil původním majitelům. Ani ti však o něj nijak zvlášť nepečovali. Až v roce 1995 začala postupná rekonstrukce, která ale z finančních důvodů skončila až o 11 let později. Dnes je Hohenfreyberg, stejně jako Eisenberg, volně přístupnou zříceninou bez vstupného. I odsud se naskýtají hezké výhledy do kraje.
Po třetí hodině vyrážíme k domovu a ještě dvě hodinky pojedeme za světla. Cestu nám komplikuje pouze tankování plynu. Opět musíme vybrat správný nástavec na hadici a to nás zdrží tak 20 minut. Domů přijíždíme kolem deváté večer a jsme oba spokojeni s tímto delším výletem na jih Bavorska. Kromě ponurých interierů Neuschwansteinu a absence svařáku ve Pfrontenu se akce maximálně vydařila.



 Falkenstein


 Falkenstein - výhled na sever, východ a jih
 Eisenberg a Hohenfreyberg


 Eisenberg


Hohenfreyberg

Údolím Debéřského potoka

V tomto článku se vydáme na výlet, který se hodí jako jarní cyklorozjezd, kdy je počasí akorát tak vyjet si na tři hodinky, potom si dát něco dobrého a domů se svézt vlakem. Já jsem tuto jízdu pojal jako oslavu slunečného listopadového dne minulého roku, kdy po mnoho mlhavých dnech konečně vysvitlo slunko. A tak jsem se vypravil na projížďku údolím neznámého potoka, tekoucího mezi Vrbnem a Pátkem. Na této trase jsem se nejednou kochal panoramaty Českého středohoří.

Na tento odpolední výlet vyjíždím z Loun a na trase do Libochovic mě nečeká mnoho asfaltu, což je v tomhle období docela risk. Polní cesta začíná již za Blšanami, kde stoupám na Bytiny. Takto se jmenuje návrší pod Toužetínem s kótou 343 m n.m. Je odsud hezký výhled na České středohoří, Louny a okolí, Krušné i Doupovské hory.
Polní cesta mě zavedla do Toužetína, odkud mířím do Vrbna přes Donín. Zde můžeme vidět torzo větrného mlýna. Zděný čtyřpodlažní mlýn holandského typu postavil v 19. století Josef Nitka. S výškou 15 metrů a průměrem u země 9,5 metru byl nejvyšším větrným mlýnem v ČR. Průměr kola byl 18 metrů. V roce 1879 přišel větrný mlýn o lopatky kvůli větru. Majitel jej tedy přestavěl na parní pohon, avšak o 20 let později mlýn vyhořel a jeho provoz byl navždy zastaven. Roku 1960 byl přestavěn na obydlí.
Ve Hřivčicích se u kapličky pouštím do údolí Debéřského potoka, které začíná chatovou oblastí. Z cesty vedoucí k Bytinskému lesu odbočím doprava a po dvou kilometrech dojedu k samotě Debéř, kde stojí i Debéřský mlýn. Tento barokní mlýn byl poháněn z horního rybníka, který dnes již neexistuje. Kus nad ním je pramenistě Debéřského potoka. Dále se chytím naučné stezky a po parádní cestě sjíždím lesem k Hořejšímu Mlýnu pod Perucí. Tato stavba dnes slouží k rekreaci, naproti ní najdeme bývalý cukrovar. Kdo by měl chuť, může navštívit městys Peruc, kde je určitě co k vidění. Nejznámějšími památkami jsou Oldřichův dub a zámek. Dále můžete navštívit kostel, Muzeum české vesnice, Galerii U Plazíka či Chalupu Za Dubem, kde je v provozu penzion a kavárna.
Potom následuje nejhezčí úsek Debéřského potoka, který trvá až do Stradonic. Tok se zařezává do hlubšího údolí a vpravo se zvedá svah, který se táhne nad řekou Ohří až k Libochovicím. Úsekem vede zpevněná cesta, místy bahnitá a posypaná spadaným listím. Ve Stradonicích má jízda podél potoka končí. Ten pokračuje k obci Pátek, kde ústí do Ohře. Já to nasměruju k Libochovicím. Milovníkům výhledů doporučuji vyšlápnout si na rozhlednu Stradonka, která stojí nad obcí. Šestimetrová dřevěná věž z roku 2009 má podobu keltské strážní věže a tím poukazuje na keltské oppidum, jež zde bývalo. Po zdolání osmi příček žebříku se naskýtá daleký výhled na České středohoří, Krušné a Doupovské hory, Hazmburk a Ralskou pahorkatinu. V roce 2012 k rozhledně přibyly analematické sluneční hodiny.
Po silnici překračuji hranici okresů Louny a Litoměřice a v Křesíně opět odbočuji na polní cestu. Po CT č. 6 přijíždím na místo zvané Na Točánku. Jde o klidné místo v lese, opatřené posezením a vodním mlýnkem. Nad ním najdeme stejnojmennou studánku. Na jaře se zde vyskytují bledule a je jich tu opravdu spoustu. Poslední zajímavostí je zaniklý hrad Šebín, z kterého zbyly pouhé dvě zdi a valy. Leží severně od mlýnku a hledá se dost těžce. Název hradu pochází ze jména Šeba neboli Šebestián. Šlechtický hrad vznikl nejspíše ve 13. století za pánů ze Mšeného. Již v roce 1564 se uvádí jako pustý. Šebín byl něco mezi hradem a tvrzí a měl hruškovitý tvar.
Mírně z kopce pokračuji k obci Poplze, která už je jakýmsi předměstím Libochovic. Cestou projíždím chatovou osadou ležící na protějším břehu vsi Dubany. V Libochovicích můj krátký výlet končí. Domů už se svezu vlakem, ale až potom, co si zamlsám v cukrárně naproti zámku. Odpolední projížďka byla dlouhá 30 km a určitě splnila mé očekávání.

 České středohoří z Bytin
 Debéřský mlýn
 Debéřský potok pod Perucí
 Stradonice
 Na Točánku
Libochovice

pondělí 25. listopadu 2019

Großer a Kleiner Bärenstein

Neděle patří výletům! Tohle heslo jsme nyní splnili do puntíku. Rozhodli jsme se totiž jet spolu s Pavlem a Martinem do Saského Švýcarska na skalnatý Bärenstein.

Vyjíždíme časně zrána, tzn. před sedmou už sedáme do vlaku v Lounech a necháváme svá, ještě probouzející se těla, unášet po kolejích směr Děčín. Náš pátý do party, Gody, ještě chvíli dospává na podlaze pohupujícího se dopravního prostředku. Snídáme, povídáme a cesta ubíhá rychle.
V Lovosicích přestupujeme poprvé, v Děčíně podruhé a pak ještě jednou, ale to už v Německu, v Bad Schandau. Cílovou stanicí je pro nás Stadt Wehlen, který je potom už jen 20 minut jízdy po téměř čtyřech hodinách, uff. Všichni se už těšíme, až se pěkně chůzí protáhneme!
Je celkem pěkný podzimní den, dokonce i ta šedivá obloha se začíná protrhávat. A to ještě před pár dny hlásili sychravo…
Godýsek se nemůže dočkat, až se proběhne po německých lesích, a to ještě netuší, co ho čeká. My začínáme rovnou stoupat za kolejemi po červené. Výšlap se hodí, venku je oproti vlaku docela ,,kosa,“ aspoň se zahřejeme. Hafana pouštíme vzápětí navolno. Stejně je s ním na vodítku k nevydržení! 
Kousek před námi evidujeme německy mluvící skupinku turistů. Hned na první křižovatce se ale rozcházíme a jdeme jinudy, i přestože Gody už je v čele i téhle party. Vypadá to, že se ještě potkáme, nahoru vedou totiž dvě cesty.
Mezi skály se dostáváme co nevidět. Stezka nás ale zavede do zdá se slepé uličky, z které nás nakonec vyvede „Schlucht“ tedy soutěska, která je opravdu těsná! Sami bychom to ale asi neodhalili, poradili nám to oni zkušenější, jenž nás dohnali, zatímco jsme tápali kudy dál. Tato část cesty nám dává pěkně zabrat. Dokonce i ,,kamzík“ Godík má co dělat s kamennými vysokými schody. Divíme se, že tu není pomocné ocelové lano.
Potom už na sebe Bärenstein nenechá dlouho čekat a my se tak můžeme kochat výhledem z toho většího z nich. Studený vítr nám zatím ukazuje, jak umí foukat přesně měsíc před Vánoci jen ve 327 m n.m. Tady jsme skoro sami, ale co teprve potom!
Menší Barenstein zdoláváme hned po obědové pauze. Tu si dáváme v sedýlku, kde nás uvítá menší áčkový přístřešek s lavičkou. Na Kleiner Bärenstein není rozhodně takový klid, jako na Großer Bärenstein. Možná je to i tím, že odsud je fantastický pohled na již zmiňovaného bratra. Skalní masiv, který jsme dnes pokořili jako první je odtud jako na dlani. To bude asi proto, že jsme bez ohledu na název výš, a to ve 337 m n. m. Je to nádhera! Posuďte sami – viz. přední obal časopisu. Proto tady volíme i společné památeční foto. 
Dolů jdeme až potom, co si všichni přijdou na své. Když říkám všichni, myslím všichni! Tedy i Gody, který se těžce loučí se dvěma čtyřnohými dámami.
I zpátky pokračujeme po červené turistické značce až do lesa za Thürmsdorf, kde měníme barvu za žlutou a klesáme do městečka Königstein, odkud se nemůžeme vynadívat na stejnojmennou pevnost nad městem. 
Po rychlém občerstvení v podobě kebabu venku, což není dvakrát požitek, protože je fakt zima, jedeme zpátky domů plni fajn zážitků a příjemné únavy.

Text: Jana Mourková

 Stadt Wehlen
 Pod Bärensteiny
 Großer Bärenstein

 Pod Großer Bärensteinem
 Großer Bärenstein - výhled na jihovýchod
 Na Kleiner Bärenstein
 Kleiner Bärenstein - výhled na východ
 Do Thürmsdorfu
 Thürmsdorf
Königstein