úterý 28. ledna 2020

Po modré Příhrazskými skalami

Koncem ledna letošního roku jsme se při návratu z Harrachova stavěli na severozápadním okraji Českého ráje, kde se nacházejí Příhrazské skály. Po sněhu zde nebyla stopa a tudíž to byl ideální stav pro pěší procházku, kterou jsme tipovali tak na tři hodiny. Počasí bylo sice mlžné, ale dechberoucí výhledy nás nečekaly, čili jsme se tím netrápili. Vlastně kvůli počasí jsme tuto trasu zvolili. 


Příhrazské skály jsou komplex skalních měst na severozápadě Českého ráje, 5 km východně od Mnichova Hradiště. V roce 1999 zde byla vyhlášena přírodní rezervace. Předmětem ochrany je významné seskupení skal, lesní společenstva a geomorfologicky cenná oblast. Skalní město Příhrazských skal čítá 178 věží. Většina z nich se tyčí v okrajích kaňonovitých údolí v čele tektonické kry. V minulosti zde došlo k mnoha sesuvům, k největšímu z nich došlo v červnu 1926, kdy byla zničena větší část obce Dneboh a poničena silnice do Olšiny. V Příhrazských skalách najdeme lokality jako Drábské světničky, zaniklé hrady Hynšta a Staré Hrady, Krásnou vyhlídku, Kobylí hlavu či vrchol Mužský. O některých bude zmínka i v tomto článku. 
Auto necháváme u osady Skalka na malém parkovišti pod silnicí. Větší část cesty se budeme držet modré značky, která nás doufáme provede hezkou cestou zajímavými místy. Prvním z nich je Obětní kámen ve svahu Smrkovce, kam vede odbočka z modré značky. O původu kamene ve tvaru mísy tvrdí některé zdroje, že byl skutečně obětním při pohanských rituálech. K této teorii se přiklání i pradávné osídlení vrchu Mužský. Také zde můžeme najít mělké jeskyně. 
Odbočka pokračuje na modrou značku a my sestupujeme společně s ní. Obcházíme Smrkovec severním směrem a přicházíme ke studánce Hrdinka, o níž nevíme, zda je pitná. Hrníček tu žádný není. Nás spíš zajímá skalní brána, vlevo nad námi. Nevede k ní žádná značená cesta, musíme si pomoci sami, což umíme. Pouštíme se tedy do svahu, což je pro našeho čtyřnohého miláčka sranda. Výstup nám znesnadňuje listí, ale nakonec mírně zpoceni a více zadýcháni stojíme pod skalní bránou. Je to hezký útvar, ozdobený portrétem indiána, vyrytého do písku. Je zde hezky a každému, kdo není líný vyšplhat do vysokého svahu, toto místo doporučuji, i přestože odsud není žádný výhled. 
Pokračujeme po modré přes rozcestí Černá louže do rokle Obora. Z ní polehoučku vystoupáme k rozcestí Hynšta - vyhl., odb., což nám přijde divné, žádná vyhlídka tu totiž není. Je tu ovšem ona Hynšta, k níž se jde docela náročným terénem. Místo je to však hezké a za námahu stojí. 
Hynšta je název zaniklého skalního hradu ze 13. století. Nejsou však známi jeho zakladatelé ani pozdější majitelé. Z malého hrádku se dodnes dochovala pouze místnost se středovým sloupem, ke které je do skály vytesaná několika metrová chodba. Jádro hradu tvořil jediný pískovcový blok. V 17. století se zde ukrývali čeští bratři před svými pronásledovateli a zároveň jim Hynšta sloužila jako modlitebna. V některých pramenech je lokalita uváděna jako jeskyně. 
Po dalším kilometru po modré je rozcestí Hrázka. Nad ním je vyhlídka na Příhrazské skály. Na to, že je mlhavé počasí, je výhled ucházející. Hledíme do udolí, kde se nachází obec Příhrazy a severně nad námi se tyčí vrchol Kobylí hlava. Krátká odbočka po žluté značce stála za to. 
Ještě kousek se projdem po modré značce, konkrétně na hranice PR, kde odbočuje neznačená ceeta skrz jablečný sad. Vpravo nad námi se objevuje vrchol Mužský, který jsme původně chtěli navštívit, ale necháme si ho až bude lepší viditelnost. Jeho výška je 463 m n.m. a jde o nejvyšší vrchol okresu Mladá Boleslav. 
Přes vesničku Mužský se vracíme k místu, kde máme auto. Tato malá obec je vesnickou památkovou rezervací, kde stojí dřevěná zvonička. To je vše, co se událo na desetikilometrové procházce Příhrazskými skalami. Budeme se těšit na další návštěvu, kdy bude doufáme hezčí počasí a daleká viditelnost.

 Obětní kámen
 Ke skalní bráně

 Skalní brána

 Hynšta
 Výhled na Příhrazské skály
Mužský

Přes Zlaté návrší na Dvoračky

Koncem ledna 2020 jsme opět ve třech zavítali do Harrachova slavit naše vodnářské narozeniny a trochu si zaběžkovat. I zde jsme měli našeho čtyřnohého parťáka, kterého jsme ale nechtěli ani honit ve sněhu, ani ho ,,udat“ Lubošovi. V plánu bylo Godyho vylítat den předem a také ráno. Nakonec to bylo úplně jinak. S Lubošem jsme se sešli na náměstí ve Smržovce a odsud už do Harrachova pokračovali společně.

V sobotu jsme měli v plánu pěší pochoďák kolem pramenů Ploučnice, kde jsou i nějaké vyhlídky. Byla však údolní mlha, která končila v nějakých 900 m n.m. Po Jančině skvělém nápadu a pohotovosti jsme nakonec zaparkovali auto na sedle Výpřež, a vydali se na blízký Ještěd, kde podle webkamery má být sluníčko. Úžasná volba! Na 1012 m n.m. vysokém vrcholu jsme si užili hezký slunečný den a daleké výhledy. Kolem dokola vystupovaly akorát hřebeny Jizerských hor a Krkonoš. Sněhu bylo pomálu a my jsme spekulovali, zda si vůbec zalyžujeme.


 Ještěd a výhled na Krkonoše

Nakonec nám zbyl i čas vyběhnout si na Finkův kámen nad Smržovkou. Mlha ustoupila a tudíž i odsud se dalo pěkně rozhlížet. Půlkruhový výhled nabízí takové body jako Tanvaldský Špičák, Sněžné jámy, Kotel, Tanvald, Černou studnici i Ještěd. Zřetelný je také smržovský viadukt.



Přišel večer a my jsme začali nosit věci z auta. Poté jsme zjistili, že naše výstroj není kompletní. Zapomněli jsme doma lyžařské boty. Naštěstí jsme v lyžařském městě, kde jistě boty půjčují. Ještě, že mě napadlo vzít s sebou do půjčovny lyže.
,,Vy zrovna máte typ vázání, na kterej boty už nepučujeme,“ zněla špatná zpráva od prodavače.
Neházel ovšem flintu do žita. Ještě tu byla šance, že zítra ráno nám boty půjčí na Rýžovišti. S nějakou nadějí odcházíme domů a uvidíme tedy zítra.

Ranní procházka s Godym byla delší než obvykle. Chtěli jsme ho pořádně vyběhat, aby vydržel sedm hodin doma, což se ale běžně stává. Po procházce volám do půjčovny na Rýžovišti, kde také neuspěji.

 Ranní Kamenický vodopád

Přichází čas na plán B, což je pěší pochoďák z Horních Míseček do Harrachova. Luboš je tak hodný, že nás do Míseček vyveze autem, ale ke konci už to není žádná legrace. Silnice rozhodně není v dobrém stavu. Dopravní značka nás nakonec pouští pouze na parkoviště v Dolních Mísečkách. Zde se loučíme s Lubošem, který si jako vždy pojede po svých cílech a my vyrážíme na túru.
Začínáme v 800 m n.m., což jsme nečekali. Navíc už máme v nohou nějakých 5 km z rána. Sněhu je zatím málo a po zpevněné cestě, nyní udusané sněhem, se jde dobře. Rychle doháníme 200 výškových metrů, v nichž jsme chtěli původně začít. V Horních Mísečkách je pěkně živo. Aby ne, je neděle a hezké počasí. Jde o nejvýše položenou osadu Krkonoš, rozkládající se ve výšce kolem 1000 m n.m. ve svahu Medvědína. Historie Horních Míseček se začala psát roku 1642, kdy zde byla postavena první horská bouda. V tehdejších domech zde bydleli hlavně němečtí horníci a dřevaři, kteří tuto lokalitu nazvali Obere Schüsselbauden. V polovině 20. století zde probíhal rudný průzkum, z něhož se do dnešní doby zachovaly zbytky hald hlušiny. Dnes jsou horní Mísečky lyžařským a rekreačním střediskem.

 Horní Mísečky

Jak tak procházíme centrem obce, míjejí nás dva chlápci s krosnami. Jeden z nich mi je povědomý, ale při pohledu na mě je on také v klidu. Asi se mi to zdálo. Nicméně jdou kus cesty před námi a já si je pořád prohlížím. Nakonec mi to nedalo a fousatého chlápka jsem oslovil.
,,Bořku čau.“
,,Ahoj,“ odpověděl a podal mi ruku, přitom překvapeně nevypadal.
Asi si také nebyl hned jistý. Navzájem jsme si představili parťáky a sdělili si, proč tu jsme. Tohoto sympatického chlápka jsem viděl zatím dvakrát, jednou narychlo v Praze na nádraží a podruhé loni v červnu u kámoše Honzy v Bruselu! Tady bych ho rozhodně nečekal. S kámošem absolvovali dvoudenní pochod po Krkonoších a dnes se vracejí domů. To my teprve začínáme a to pěkně zostra.


Čeká nás ještě 400 výškových metrů na Vrbatovo návrší, místy i po trase běžkařů. Abychom se jim co nejvíce vyhnuli, jdeme po žluté značce. I když tudy běžkařská trasa nevede, dobrodružnější povahy po ní stejně jezdí. Je totiž prudší, než ta oficiální. Z toho ale moc radost nemáme. Za prvé je cesta uježděná a za druhé nemůžeme pustit Godyho na volno. Nad 1200 m n.m. zmizel les a otevřely se krásné výhledy na jih. I dnes vládne údolní mlha a o to je to hezčí. Co ale náš kámoš Luboš, ten si to asi tolik neužívá. Za námi se tyčí vysílač na Černé hoře, pod námi se kroutí údolí Jizerky a před námi vystupuje mohutná hora Kotel. I v těchto výškách je sněhu akorát. Na své si přijdou tedy lyžaři i pěší turisté.

 Údolí Jizerky
 Kotel
Vrbatova bouda

Vrbatovo návrší měří 1415 m n.m. a je součástí hřebene s názvem Krkonoš. V jeho svahu stojí Vrbatova bouda pojmenována po lyžaři Václavu Vrbatovi. Zde přemýšlíme o nějakém občerstvení, ale když vidíme ty davy, odkládáme to na Dvoračky. Jdeme se ale pokochat výhledem na samotný vrchol. Zde stojí mohyla Hanče a Vrbaty, dvou kamarádů, kteří zahynuli při sněhové vánici v rámci mezinárodního mistrovského závodu v běhu na lyžích. Dne 24. března 1913 ráno ukazoval teploměr příznivých 8°C a to přimělo tyto dva chlapce vyjet pouze v košilích a bez rukavic. Osudným se jim stala změna počasí a následná sněhová vánice. Z vrcholu se kocháme pohledem na Labský důl, nad nímž poznávám Violík a Sněžné jámy. Na východě vykukuje Sněžka a pod ní je vidět Luční bouda.

 Mohyla Hanče a Vrbaty s výhledem na Violík, Sněžné jámy...

...a Sněžku s Luční boudou

Opouštíme žlutou značku a po zelené míříme k Harrachovým kamenům. Od tohoto skalního seskupení je výhled pro změnu jižním směrem, na Ještěd a Jizerské hory. Přímo před sebou máme Kotel a pod sebou Kotelní jámu. Pod Růženčinou zahrádkou pramení Mumlava. My se zde napojujeme na červenou značku, která nás přes sedlo mezi Lysou horou a Kotlem dovede na Dvoračky. Při prudkém sestupu musíme každou chvíli sledovat projíždějící lyžaře. Zajímavý byl jeden chlápek, který zde byl s dcerou a na svah si vůbec netroufal. Nakonec sundal lyže a šel pěšky. Udělal bych to také tak.

 Harrachovy kameny a výhled na Jizerské hory

Výhled na Ještěd cstou na Dvoračky

Na Dvoračkách je také dost lidí, ale chata je dost velká na to, aby se sem všichni vešli. My zaujímáme místa v zadní části restaurace a těšíme se na teplé jídlo, jímž se zahřejeme. Pejska uložíme na lavici, kterou mu vysteleme bundami. Díky Godymu má synek u vedlejšího stolu zábavu. Jeho mladá máma je v klidu, hraje si s mobilem. Nakonec jsme ho pobídli, ať si našeho miláčka klidně pohladí. Najednou se rozpovídal on i jeho maminka.
Dvoračky je název lokality, kde se nacházejí dvě horské boudy. První zde stála právě bouda Dvoračky, postavena v roce 1707 rodinou Scheierovou pod názvem Rokytenské dvorské boudy jako horská zemědělská usedlost. Choval se zde dobytek, pasoucí se na okolních loukách. V roce 1893 bouda vyhořela a byla přestavěna hrabětem Janem Harrachem na hojně navštěvovaný hostinec. V roce 1921 proběhla pozemková reforma a při ní bouda přešla do rukou státu. Do 2. světové války boudu několikrát navštívil prezident Edward Beneš se svou manželkou. Oba Krkonoše milovali a trávili zde často dovolenou.
Koncem 20. let 20. století vyrostlo hned vedle Dvoraček hospodářské stavení. V roce 1930 ho odkoupil pan Štumpe a pojmenoval ho Štumpovka. Za totality bylo stavení provozováno jako turistická ubytovna a ta rok po revoluci vyhořela. V roce 1991 odkoupil Jiří Justicz neudržované Dvoračky a pozemek po vyhořelé Štumpovce. Od té doby on a jeho rodina úspěšně podnikají v této lokalitě a dostali ji na takovou úroveň, jakou vidíme dnes.

Dvoračky

Posilněni pokračujeme po zelené k rozcestí Ručičky a naše trasa se chýlí ke konci. Mlha o něco klesla, a tudíž se ukázaly takové kopce jako Kozákov či Černá studnice. Ve střehu musíme být dvakrát, když přecházíme sjezdovky ve svahu Lysé hory. Jinak se nic zvláštního neděje. Po zelené pokračujeme až do Rýžoviště, kde naše trasa končí. Zde na nás čeká Luboš s autem a zbytek cesty na základnu se svezeme.
No hezky jsme se prošli. Ani nás moc nemrzí, že jsme zapomněli boty doma. Myslím, že jsme si to užili víc pěšky než na lyžích. Já mám radši chůzi než běžkování, Janča byla ráda, že je Gody s námi a on jistě také. Jediný mínus je, že budeme muset zaplatit za půjčení lyží, i když jsme na nich nejezdili. Nakonec na nás byli v půjčovně hodní a neplatili jsme plnou taxu.

pondělí 13. ledna 2020

Vrcholy Českého středohoří 29. - Milešovský Kloc, Kletečná


Milešovský Kloc (674 m)

Tento vrchol najdeme západně nad Milešovem, ostatně podle něj má i své jméno. Milešovský Kloc se zvedá do výšky 674 m n.m. a je 13. nejvyšším vrcholem Českého středohoří. Je to trachytový kopec se smíšeným lesním porostem. Vrcholové partie jsou porostlé bučinou, z níž se vymyká normálu přes 20 metrů vysoký rozložitý buk, srostlý asi z třinácti kmenů a s obvodem kmene čtyři metry. Na severní straně dominují břízy a v nižších partiích najdeme ostatní druhy dřevin, i jehličnaté. Ve svazích najdeme deskovité sutě a především na jižní straně skalní stěny.
Přístup na vrchol je pouze po neznačených cestách. První vede z rozcestí na červené značce s názvem Pálečská cesta. Druhá od silnice mezi obcemi Milešov a Kostomlaty. Pod svahem se obě cesty spojují. Výhledy zalesněný vrchol nenabízí.



 Milešovský Kloc od jihovýchodu
Cesta na vrchol

Vrchol
Výhled na jih

Kletečná (709 m)

Jedna z šesti sedmistovek a sedmá nejvyšší hora Českého středohoří se jmenuje Kletečná a tyčí se do výšky 709 m n.m. severně od obce Velemín. Má charakteristický kuželovitý tvar a díky tomu společně s Milešovkou tvoří známé panorama této části středohoří. Zalesněná znělcová hora vznikla vypreparováním lakolitu, jenž byl vyzdvižen z hornin tvořených křídou. Na svazích kopce lze najít mrazové sruby a deskovité sutě. Na jihozápadní straně je rozlito kamenné moře, jež jediným výhledovým místem Kletečné. Vrcholové partie jsou pokryty řídkým listnatým lesem.
Výhled jihozápadním směrem začíná pohledem na Lovoš, dále pokračuje na západ přes Boreč, Košťálov, Ostrý, Oltářík, Hradišťany, Lipskou horu, Milešovký Kloc a Milešovku. Východním směrem lze z průseku vidět Varhošť či Radobýl a mezi stromy se objevuje i Ještěd.
Na vrchol Kletečné vede pouze neznačená cesta ze stejnojmenné obce. Zde najdeme kapličku z 1. poloviny 19. století. Široká lesní cesta vede kolem vrcholu. Z ní odbočuje nahoru prudší pěšina. Ze západní strany lze začít výstup z rozcestí Paškapole - hájovna na zelené značce.

Kletečná z jihu

Cesta na vrchol

Vrchol
Výhled na západ
Výhled na Boreč, Košťál, Hazmburk


středa 1. ledna 2020

Vrcholy Českého středohoří 28. - Sedlo u Úštěka

Novoroční výšlap na Sedlo

Letošní rok jsme zahájili opět výšlapem. Jak jinak taky. Nemuseli jsme moc přemýšlet, už dlouho nás přemlouval k návštěvě sedmistovkový vrchol poblíž Úštěku jménem Sedlo (726 m.n.m.). Tato dominanta je vidět už z dáli a určitě si ji jejím tvarem nemůžete splést.
Jak už jsem naznačila v nadpisu, tento výlet neabsolvujeme ve třech, jak to bývá obvykle. Vzali jsme s sebou totiž kamaráda Martina. Má rád přírodu jako my, tak proč ne.
Dopravním prostředkem je tentokrát auto. Pro našeho Šmudlíčka nic moc zpráva. Gody totiž většinou protestuje lehnout si na zadní sedadlo, ale párkrát už dokonce skočil sám dovnitř, tak uvidíme, jak to bude dnes.
No nic, žádná změna k lepšímu. Godýska musím vzít do náruče, jinak by čekal u vrátek ještě teď J Vyjíždíme po deváté hodině. Proč tak pozdě? Ále, „povinné“ přiťuknutí jsme si nemohli nechat ujít a pak jsme ještě čekali, až ustanou dělobuchy. Zastávka u Martina nás tolik nezdrží a už frčíme směr Litoměřice.
Výchozím bodem volíme Horní Vysoké. Máme jít po modré, ale Pepča, jakožto kormidelník, se nevědomky rozhodl, že náš okruh ještě trochu protáhne. Jdeme tedy po zelené až k hlavní silnici, kde se kocháme výhledem na Lovečkovice a zároveň zjišťujeme, že jsme šli celou dobu špatně. To nám ale nevadí, je tu pěkně. Naše kroky pak stáčíme na žlutou. Touto barvou se necháme vést až k ceduli „Sedlo – severní rozcestí“. Tady se napojujeme na zelenou turistickou a už se jí nepustíme až do konce naší výpravy. S úsměvem a dobrou náladou se pouštíme do výstupu. Je totiž krásné počasí a jde se nám dobře. Sedlo nás překvapuje na každém kroku a my nestačíme žasnout, jaké přírodní úkazy ta naše Matka Příroda vykouzlila…
Nejprve stoupáme vzhůru sami. Až máme pocit, že snad na tomto kopci nikdo jiný není. Asi v půlce ale potkáme první turisty, kteří nám sdělí realitu: „Nahoře je asi 100 lidí a na ohni je možné opéct si špekáček.“ „Aha. Takže masová akce,“ říkáme si. Další metry však jako by toto vyvracely. Potkáváme jen pár turistů. „To byl asi vtip,“ prohlásí Martin. A jdeme se kochat výhledem ze skalky, která zračí nejlepší Sedlecký výhled. 
Máme štěstí, že je krajina beze sněhu, protože některé úseky cesty jsou zdolatelné s opatrností i při dnešním příznivém počasí.
Na vrchol přicházíme po poledni. Ohniště tu opravdu nacházíme, ale lidi sedící u něj jen dva. „Třicet lidí se před chvilkou zvedlo a hromadně odešlo,“ hlásí nám paní. Přisedáme k nejlepšímu topení, co znám a jdeme svačit.
Z kopce není nikam vidět. Což jsme vlastně čekali, když jsme se dívali na zalesněnou homoli z nedaleké skalky, kde byl úžasný kruhový výhled, jedinečný tím, že vrchol Sedla byl jeho součástí.
Málem bych zapomněla zmínit, že Godík je ve svém živlu. Tolik psů v jedné hodině už zase dlouho neuvidí. Nejraději by s nimi brázdil svahy tohoto „double“ kopce.
Dolů pokračujeme pěkně strmě a nejeden z nás poznává tvrdý náraz na zem. 
Ještě malá zastávka u Mauzolea, které zpestřuje naši trasu, a pak stále zeleně až k našemu vozítku. 
Všichni jsme spokojeni a pěkně unaveni J

text: Jana Mourková


Sedlo (726 m)

Ve východní části Českého středohoří, podcelku Verneřické středohoří, je nejdominantnějším a nejvyšším vrcholem Sedlo se 726 m n.m. Nachází se v katastru obce Liběšice a jeho sedlovitý tvar si nelze s ničím splést.
Jméno Sedlo není původní, předcházel mu název Jelečská hora, nebo německy Geltschberg. Pro rozlišení od ostatních stejnojmenných kopců se mu říká Levínské Sedlo. Hora je tvořena trachyandezitem, jehož skaliska vystupují kolem nejvyššího bodu a při vegetačním klidu jsou patrné i z dálky. Na nich se vyskytují odlučné sloupy vysoké až 10 metrů. Na nejvyšším bodě Sedla se potkávají úzké strukturní rozsochy. Na jejich svazích můžeme vidět výsledek svahových pohybů a mrazového zvětrávání. Jsou jimi deskovitá i sloupcová odlučnost horniny, mrazové sruby, kamenná moře či balvanové haldy. Celý kopec je zalesněný smíšeným, převážně listnatým porostem, místy pralesovitého charakteru.
Národní přírodní rezervace Sedlo byla vyhlášena v roce 1968 na ploše 52 ha. Předmětem ochrany jsou nejen výše zmíněné geologické jevy, ale i pralesovitý charakter lesa, teplomilná společenstva skal s kontinentálními, až kontinentálně submediteránními prvky mísící se s křovitými společenstvy. Zvlášť chráněné druhy jsou tařice skalní nebo hvězdnice alpská. Na pokraji zániku jsou kosatec bezlistý či měsíčnice vytrvalá. Průzkumem bylo objeveno 69 druhů obratlovců, mezi nimiž najdeme ořešníka kropenatého a kulíška nejmenšího. Své zastoupení tu mají i motýli (batolec červený, bělopásek topolový).
Z největších skalisek na vrcholu je daleký výhled do kraje. Na východní stranu lze spatřit Ještěd, Ralsko, Ronov, Polomené hory s Vlhoští, Bezděz, rybník Chmelař a Úštěk. Jižním až západním směrem lze spatřit Říp, Hazmburk a velkou část Českého středohoří s Milešovkou, Kletečnou, Radobýlem, Liščínem a Křížovým vrchem. Severním směrem se mezi stromy objeví Kalich, Buková hora a Ústí nad Labem.
Nejbližší vlakovou zastávkou pro zdolání Sedla jsou Liběšice. Trasa vede po žluté a zelené značce a je dlouhá 4,5 km. Od autobusu je to nejblíže ze zastávky Liběšice, Srdov, kdy po červené a zelené značce se ujde 3,5 km. Dalším výchozím místem bývá obec Levín.

 Sedlo od jihozápadu
 Cesta na Sedlo


 Skaliska na vrcholu


 Výhled na východ, západ a Kalich
Vrcholový sloupek

pondělí 30. prosince 2019

Vrcholy Českého středohoří 27. - Velký vrch, Plešivec u Měrunic

Velký vrch (303 m)

Nehledě k názvu, má tento středohorský vrchol pouze 303 m n.m. Velký vrch najdeme na Lounsku u obce Vršovice nad levým břehem Ohře. Je vrcholem České středohoří této řece nejbližším. V šedesátých letech 18. století byl zanesen do vojenských map pod názvem Vinná hora (Weinberg). Při dalším mapování o osmdesát let později byl již uplatněn dnešní název. Kopec je kuželovitého tvaru nevulkanického původu a jeho vrchní část je tvořena porcelanity, kdežto úbočí a úpatí je ze slínovců, vápnitých jílovců a pískovců ze svrchní křídy. Smíšený les kyselých doubrav (Quercetum) doplňují vtroušené dřeviny, akát, lípa, jasan, borovice lesní a černá.
V roce 1989 byl Velký vrch vyhlášen jako národní přírodní památka o výměře 24,99 ha. Jedná se o jedinou chráněnou lokalitu v severozápadních Čechách vyhlášenou za účelem ochrany výskytu teplomilných hub mediteránního typu, zvláště hřibů (satan, pasatan, medotrpký, koloděj) a muchomůrek (Beckerova, Vittadiniho). Právě hřib satan je součástí znaku obce Vršovice. Co se týče fauny, Velký vrch je jednou z posledních lokalit, kde se vyskytuje ohrožený motýl modrásek ligrusový. Ochrana území má také za úkol potlačit nepůvodní dřeviny a dodat osvětu v oblasti mykoflóry. V minulosti docházelo k záměně jedlých hub za jedovaté a zbytečnému znehodnocování nejedlých hub.
Zalesněný vrchol výhledy nenabízí, ale z jižního svahu se naskýtají pohledy na východ, jih a západ. Značka na Velký vrch nevede žádná, cesta obchází vrchol z východu.

 Velký vrch od jihozápadu
 Pod vrcholem
 Vrchol
Výhled z jižního svahu na jih a západ


Plešivec u Měrunic (509 m)

Jeden z nejpoužívanějších názvů vrcholu nejen v Českém středohoří je Plešivec. Tento se nachází východně od Měrunic v katastru obce Libčeves a jeho název napovídá, že se jedná o téměř holý vrchol. Zdobí ho pouze pár keřů šípku. I když přesahuje 500 metrovou hranici o devět metrů, žádný gigant to není. Běžný projíždějící si ho ani nevšimne. Kdo zde zastaví a vyběhne si na nenápadný vrchol se možná podiví, jaký se odsud nabízí solidní výhled. Severně je vidět Ostrý, východně se zvedá Srbsko a jižně zakrývá obzor Hradišťko. Za ním se vynořuje Oblík, Raná a Milá. Na vrchol nevede značená cesta, pouze vyšlapaná pěšina. Od silnice trvá výstup pár minut.





 Plešivec z jihu
 Vrchol

 Výhled na sever a jih
Výhled na Číčov a Milou