Sedloňův blog: Hrady a zámky jižní Moravy (Třebíčsko, Znojemsko)

Na jižní Moravě,
vínko se pije,
pomalu, střídavě,
v hrdlo se lije.
Ale to pro tentokrát není můj případ.

17.8. jsem jel z Pernštejna do Třebíče

Vysedl jsem v Nedvědicích, odkud je nepřehlédnutelný hrad Pernštejn. To je můj dnešní první cíl, ale hned slušně do kopce. Po teplotách kolem 25 stupňů, přišly třicítky a v těle se to hned začalo vařit. Ale to je úděl návštěvníků hradů. V dobách, kdy nebyly ještě pro turisty, ale sloužily svým účelům, by na rovině byly pouze na parádu.
Krásný to hrad, stojící na ostrohu nad říčkou Nedvědičkou, charakteristický dřevěným krytým mostem mezi hlavním palácem a hladomornou a s velkým nádvořím. Stejnou cestou jsem se vrátil k Nedvědicím, ale na křižovatce jsem odbočil doprava na Věžnou. Musel jsem se někudy dostat nad údolí Nedvědičky, směrem k Mitrovu. Nejlepší varianta byla asfaltka před zastávkou Věžná, která se měla v kopci napojit na modrou značku. Asfaltka sice byla slušná a vynesla mne nad údolí, ale poté klesla skoro k trati a nakonec se ukázalo, že jsem si mohl ušetřit nějaký výškový metr, kdybych odbočil až zde. Nicméně, teď už jsem konečně stoupal nad údolí, ale zase po horší cestě, po které se po chvíli nedalo jet,takže jsem se prošel.
Skončilo stoupání, skončil les, před mými zraky jeví se ves. Jmenuje se Střítež a prochází jí modrá značka až na Mitrov. Po ní se dám i já, abych z výšky 600 m n.m. klesl na 450, do údolí Bobrůvky (napsáno správně), do obce Habří. Podél říčky, která se tu slušně kroutí se dostávám k penzionu Podmitrov, kde zrovna probíhá svatba. Znamená to, že na Mitrov je to opět nahoru, ale tentokrát, to nestojí ani za řeč.
Mitrov je zřícenina hradu, z kterého tu už moc nezbylo. Já se nahoru trmácel po červené značce, přitom sem od penzionu vede asfaltka. No nic, jedeme dál. Což znamená zpět k penzionu, přes most a táhlým stoupáním po cyklostezce do Krčmy, což není hospoda, ale název obce při silnici č. 385. Na chvíli si vzpomenu na Krušné hory a to, když projíždím Mezibořím, kterému dává aspoň nějaký půvab Mezibořský rybník. o párkilometrů dále jsem rázem myšlenkami v dolním Poohří, jelikož projíždím Dolní a Horní Libochovou. I ty mají své rybníky. Dolnolibochovský a Velký Navrátil. Vzpomínkový úsek ukončuje obec Kundratice. Tímto zdravím kamaráda Tomáše Kundratu.
Přijíždím do Křižanova. Známé městečko na trati Praha - Havlíčkův Brod - Brno. Zde je odbočná trať do Studence a vede i přes Velké Meziříčí. Tam mířím i já a nebe mne vyslyšelo. Za 2 minuty odjíždí do Meziříčí vlak. To je mi náhodička. Sice to trochu ošidím, ale každá minuta času k dobru se hodí. Sólo jednotka Stadler je pro cestující s kolem jak dělaná, to už je známo z tratě Liberec - Harrachov. Do Meziříčí je to 20 minut jízdy a než vystoupím na zastávce, tak nejdříve vlak obkrouží téměř celé město. I přesto jsou však obě nádraží výš nad městem, takže je otázkou minut pustit kolo do centra města. Ovšem, kdo to bude šlapat zpět, to nevím. Vlastně vím.
Ve Velkém Meziříčí mne zajímá hlavně zámek, ale nejdříve přijíždím na náměstí, které má obloukovitý tvar a v jeho jižní části stojí kostel sv. Mikuláše s vyhlídkovou věží. Shoda s lounským kostelem je ve jméně, účelu kostelní věže, nikoliv však ve vzhledu. Na věž dnes nepůjdu, čas je nemilosrdný, do 18. hodiny musím být v Třebíči. Což mi neulehčuje starší paní, které se ptám na cestu k zámku. Když se chtěla nejdřív ke mne modlit a znát mé jméno, tak jsem "prchl." Snad nepřijde nějaký trest boží. Cestu k zámku jsem nakonec našel sám. Bylo to opět do kopce.
Městem protéká řeka Oslava a to je příčina, proč jezdím stále nahoru a dolů. Naposledy tedy vystoupám od řeky, kolem oné zastávky směrem na jih. Další cíl by měla být rozhledna Rubačka. Projíždím Třebíčskou ulicí, což znamená správný směr. Kde končí stoupání, končí i Velké Meziříčí. Kus jedu podél trati. Nejdřív objíždím Oslavici a do Oslavičky už sjíždím z hlavní silnice. Nad ní je totiž rozhledna Rubačka. Nejede se k ní však přes obec, ale kolem rybníka vpravo, od hlavní silnice. Na Nový Telečkov. U silnice je ukazatel, takže odsud už se nezabloudí. Už z pohledu z infocentra jsem nečekal nic moc od této rozhledny ve výšce 584 m n.m. je nástavbou na střeše vodojemu. Železné, točité schody vedou na ochoz, z kterého už toho moc vidět není. A přitom je rozhledna poměrně nová. Stoupám po schodech a ceduli "pozor vosy," neberu moc vážně a za to mne vosičky pěkně prohnaly. Takhle agresivní jsem je ještě nezažil. Jedna mne lehce štípla pod prso. Ženská nejsem, takže na funkci to nebude mít vliv.
Z Rubačky se vracím zpět na hlavní silnici do Oslavičky a přes Rudíkov a kolem Trnavy pádím k rodišti dlouhodobé opory New Jersey Devils. Za Pocoucovem už přichází první budovy, spíše průmyslové, mého dnešního cíle. 18. hodina ještě zdaleka není a já se rád nechám setrvačností snést do centra města, k řece Jihlavě.
Okresní město Třebíč dnes patří do kraje Vysočina. Leží v údolí řeky Jihlavy a na přilehlých návrších, takže o městu na rovině nemůže být ani řeč. Okrajové části jsou spíše průmyslové a nákupní zóny. Karlovo náměstí je podlouhlého typu a je celkem ucházející. Největší atrakcí a památkou města je barokní zámek, přebudovaný z gotického benediktinského kláštera s dochovanou románsko-gotickou bazilikou sv. Prokopa. Spolu se židovskou čtvrtí jsou zapsány na seznam UNESCO.
Přijíždím k infocentru na náměstí, avšak otevřeno bylo pouze do 17 hodin. Takže souboj s časem jsem vyhrál jen napůl, ale nakonec mne později obsloužil farář z baziliky, kterého jsem náhodou potkal. Šel jsem se aspoň podívat na vyhlídkovou kostelní věž, která je nedaleko. Výhled je více méně pouze na Třebíč, ale i tak je to pěkný pohled.
Před 19. hodinou končí má dnešní cesta v jednom zdejším penzionu. Najeto mám 67,6 km, nastoupáno 1074 metrů a nejvýše jsem byl na Rubačce - 584 m n.m.

Pernštejn, zámek Velké Meziříčí, Třebíč - z kostelní věže, kostelní věž, zámek s bazilikou

18.8. jsem pokračoval z Třebíče do Vranova

Probouzím se v 7 hodin, jelikož dnes to bude opět "závodní" tempo. O poloze města jsem psal, takže i přesto, že ráno je chladnější, zima mi rozhodně nebude. Třebíč opouštím Znojemskou ulicí a na vrcholu stoupání, už za městem mne vítá další obec jménem Střítež. Lehce vlnitým terénem, po čtrnácti kilometrech, přijíždím do Jaroměřic nad Rokytnou. Je 9 hodin, což je akorát na otvírací dobu místního zámku. Ten tvoří, společně s chrámem sv. Markéty dominantu města a patří k nejnavštěvovanějším památkám Vysočiny. Nejdříve zde stála od konce středověku tvrz, než jí Ludvík Meziříčský nechal v polovině 16. století přestavět na zámek. Dnešní zámek získal svou podobu až přestavbou, za kterou stál poslední z Questenberků – Jan Adam. K zámku přiléhá i pěkná zámecká zahrada.
Moravské Budějovice jsou můj další cíl a z Jaroměřic je to sem 9 km. Zde je také zámek, ale už o mnoho skromnější. Mne však upoutává další kostelní věž, sloužící k rozhlížení. Sem bych se mohl také tedy podívat. Tentokrát je to z doprovodem průvodkyně. No nazdar hodiny, jestli sem takhle musí s každým extra. Výhled trochu mlžilo ještě dopolední slunko a rozkopané chodníky, ale jinak celkem pěkné.
Ještě jsem skoro nic neujel a už mám dopitou lahev s obsahem 1,5 litru. To asi dnes bude stát opět za to. Naštěstí jsou Moravské Budějovice dostatečně velké na to, aby zde postavili Penny market. Ten jsem jen proběhl a už mířím do Jevišovic. Znamená to jet kus po silnici 1. třídy a před Grešlovým Mýtem odbočit na Prokopov. Ten je hranicí Přírodního parku Jevišovka. Sousední obcí jsou Jiřice, kde je rozhledna Anička. Teď už vím, proč v Orlických horách na Anenském vrchu se rozhledna jmenuje pouze Anna. Rozhledna Anička je jednoduchá dřevěná konstrukce, vysoká 10 metrů a je cílový bod meditační cesty. Vylezl jsem na rozhlednu a při pohledu kolem dokola jsem žádný výrazný bod nenašel. Jen v pozadí Budějovice a pár vesniček okolo. A tak úsměvné jsou aspoň kadibudka a dřevěná socha čarodějnice u rozhledny.
Z Jiřic klesám do údolí Jevišovky, což je další ze známých řek Vysočiny a za zatáčkou se objevuje nějaký zámek. Je v obci Boskovštejn a vypadá velmi zajímavě i přesto, že je nepřístupný. Milé, nečekané překvapení. Z Boskovštejna kolem vrchu Hložek přijíždím do Jevišovic. Od jihozápadu, odkud přijíždím, je na ně pěkný pohled. Ovšem netuším, že přijde větší nádhera. Tím nemyslím polední pauzu na zámku, do jejíž poloviny jsem se zrovna trefil. Ale díky ní jsem tu parádu objevil. Řeka Jevišovka se pod zámkem zařízla tak hluboko, že od skal v borovém lesíku je přes údolí na zámek krásný pohled. Toto si nechám líbit.
Jevišovice tedy opouštím po 13. hodině a do hodiny 18. mne čeká ještě stejná porce objektů. Nejdelší úsek mezi nimi nastává právě nyní. Hrad Bítov je odsud asi tak 28 km a tak opět šlapu do pedálů. Vedro už je vydatné, ale za jízdy to tolik nepřijde. Po trase Boskovštejn, Pavlice se dostávám opět na silnici 1. třídy, ze které odbočím na Blížkovice, kde nacházím studnu. Když párkrát zapumpuju, tak si připadám jak vyprahlý muž ve vtipu, co jde dlouho pouští a najednou vidí studnu a radostně zvolá "voda!" Ze studny vyleze kostra a zeptá se, "kde?" V Blížkovicích chvíli váhám, ale po chvíli pátrání a zeptání nacházím odbočku do obce Zálesí. Že odsud to bude opravdu za lesem jsem netušil, ale projet se ve stínu borovic a listnáčů bylo příjemné. V Zálesí se vydávám po hlavní silnici doprava, hned na další odbočce doleva a dostávám se do Chvalatic. To nám to pěkně uteklo, na horizontu už je vidět Rumburak. K obci Bítov musím přes údolí stejnojmenného potoka. Obec a hrad Bítov leží pár kilometrů od sebe. K hradu se musí na křižovatce doprava, kolem Rumburaka. Nejdřív však ten hrad.
Hrad Bítov byl založen na ostrožně na levém břehu říčky Želetavky, která už zde je součástí vranovské přehrady. První písemná zmínka pochází z roku 1061. Po dvou přestavbách byla poslední, romantická gotizující, provedena v letech 1811 - 1863. Součástí hradu je i kaple. Dnes zde bylo opravdu rušno, ale o prázdninách, víkendu a slunečném počasí není divu.
K Bítovu se sjezdem ztratí 50 výškových metrů a ty se musí nastoupat zpět. Po kilometru přijíždím k restauraci Rumburak. To by mne až tak nelákalo, kdyby součástí nebyla rozhledna. Nejhezčí rozhledna tohoto výletu je kamenná, s čtvercovým půdorysem a 40 metrů vysoká. I výhled je pěkný. O to se stará přehrada Vranov, která je v hlubokém údolí. Jsou vidět i některé rakouské kopce a větrné elektrárny.
Oko potěšeno, jede se dál. Za obcí Bítov klesám k vranovské přehradě a zde potkávám staršího pána na skládacím kole, který také jede na mou předposlední atrakci dneška, hrad Cornštejn. Přejíždím most a pod skálou, podél přehrady se dostávám na křižovatku. Odbočka doleva je ta správná, na hrad.
Cornštejn je zřícenina lichtenburského hradu. Německý původ jména hradu značí hněv (Zorn) a kamenný hrad (Stein). Hrad stojí na vysoké skalnaté šíji mohutného říčního ostrohu řeky Dyje, nedaleko ústí Želetavky. Říční údolí pod hradem je zatopeno přehradou Vranov. Já sem přicházím půl hodiny po poslední prohlídce, takže se jen pokochám nádvořím s předhradím a můžu vyrazit do dnešního cíle.
Od Cornštejna jedu ještě chvíli do kopce, abych se dostal na náhorní plošinu, kde převládají pole a louky. Projíždím obcí Lančov a v dáli přede mnou vidím pána na skládačce. To má teda slušnou výdrž, panáček. Za Lančovem už spatřuji zámek ve Vranově. Vypadá to vypadá, že dnes bude další happy end. Na zámku mají do 18 hodin a je skoro půl. Proč jen musím opět dolů, abych se pak musel drápat k zámku do kopce? Prostě kopcovité Podyjí.
Vranov nad Dyjí je městys, v údolí řeky Dyje, pod přehradou Vranov. Žije zde přes 800 obyvatel. Dole ve Vranově, je dominantní kostel Panny Marie. Nejznámější památkou zde je však zámek. Barokní stavba vysoko na skále nad městysem. Původně šlo o hrad, který po částečném zničení v roce 1665 tehdejší majitelé přestavěli na barokní zámek. Z nádvoří je pěkný pohled na městečko v údolí.
Pak už mne čekal jen sjezd do města, kde je teď večer velmi rušno a už tím pádem vím, proč sehnat nocleh nebyla žádná legrace. Brzdím v ulici Havlíčkovo nábřeží, kde dnes budu nocovat v rodinném penzionu a to doslova. Spíš jsem si připadal, jako kdybych přijel k tetě, ale tím lépe.
103 km, 1053 nast. m., 520 m n. m. To vše v dnešním vedru. Divím se, že mne nedostihl nějaký úpal či úžeh.

Jaroměřice, Moravské Budějovice, Jevišovice, Bítov, Rumburak a pohled na přehradu,
Cornštejn, Vranov nad Dyjí

19.8. jsem přes Podyjí skončil ve Znojmě

Úžasné místo, jménem Vranov nad Dyjí opouštím Znojemskou ulicí. Ta jako by symbolizovala, kde dnes skončí má pouť. Je opět slunečno, tak očekávám další přísun tekutin. Včera to bylo zhruba 6 litrů, ale dnes budu jezdit jen půl dne, tak to nebude tolik. Silnice do Znojma se kroutí, stoupá a z některých míst poskytuje další pěkné pohledy na Vranov.
Přesto, že je teprv 8 hodin, nešlapu kupodivu sám. Doháním slečnu na kole a chvíli si povídáme. Sděluje mi dobrou zprávu pro čechy. Na hradě Hardegg, o kterém ještě bude řeč, provází české turisty. Naše kola se rozdělují před obcí Lesná, kde musím navštívit obchod. V Lesné je muzeum motocyklů a větrný mlýn, předělaný na restauraci. Z Lesné vjíždím do národního parku Podyjí a odbočuji na Horní Břečkov a poté do Čížova. Ten si nechám na potom a spíše z kopce mířím na Hardeggskou vyhlídku. Místo se tak jmenuje proto, že je odsud rakouský hrad Hardegg jako na dlani. Pod ním teče (rychlostí asi tak metr za 5 minut) řeka Dyje, která tvoří státní hranici mezi Českou republikou a Rakouskem.
Vracím se zpět do Čížova, kde je informační centrum NP Podyjí a muzeum železné opony. K vidění jsou zátarasy a strážní věž. Dále bych se chtěl dostat do Lukova. Objíždět se mi to po silnici nechce, tak volím signálku, na které je ještě slušný asfalt. Sice pojedu zkratkou, ale zase přes údolí. No co, staniž se. Sjíždím tedy do údolí Klaperova potoka. Tam mne však čeká nemilé překvapení. Silnička se mění v lesní cestu, která se později zužuje na vyšlapanou pěšinu. Velmi zvláštní, když tu před pár lety ještě vedla silnička. Ani jsem nepostřehl, že jsme přejel potok a začínám stoupat, což znamená stoupání pěší s kolem, částečně mezi kopřivami. To jsem si zas vybral zkratku, ale snad se to časově i tak vyplatí. Naštěstí nad údolím přichází opět asfalt. Ona je touto cestou jízda na kole zakázána? Ptám se sám sebe, když se otočím a spatřuji ceduli, která za Čížovem stoprocentně nebyla. Co oko nevidí, peněženku nebolí a jede se dál. Přijíždím do Lukova, kterému vévodí kostel sv. Jiljí. Odsud pojedu opět do srdce NP Podyjí, navštívit zříceninu Nový Hrádek. Červená značka mne vyvede ze vsi, přes pole. Cyklostezka je pohodlnější, ale zase o něco delší, tak si vyberte. Od rozcestí Příčky měním barvu na zelenou, která mne dovede na Nový Hrádek. Jede se více méně z kopce.
Hrad byl postaven Janem Jindřichem Lucemburským v roce 1358. Rakouští Eitzingerové hrad významně přestavěli v 2. polovině 15. století. V 17. století byl roku 1645 hrad dobyt a vydrancován švédskou armádou. V 19. století byl hrádek upraven, aby byl ve 20. letech 20. století skonfiskován a pronajat KČT. Prohlídka hradu trvá asi hodinu. Za snížené vstupné se dá individuálně vystoupat na hradní vyhlídku, která opravdu stojí za to. Připomnělo mi to výhled z Varhoště, kdy je vidět sedmkrát Labe. Odsud je vidět pětkrát Dyje.
Vracím se zpět na rozcestí Příčky a dále pokračuji zkratkou na silnici a doprava do Podmolí. Odsud už projedu pouze Mašovicemi a už se na mne směje město Znojmo, kde mám dnešní cíl. Jak se blížím ke Znojmu, zijišťuji, že vše co vidím není pouze Znojmo, ale i obec Hradiště. Tam nejdříve projíždím kolem kaple Panny Marie, abych se dostal ke komplexu, kterému vévodí klášter Křížovníků. Ten je nepřístupný a obehnaný zdí. Na nádvoří jsou patrné základy velkomoravského kostela. Než se dostanu po modré značce dále, odbočuji do ulice Nad přehradou, od které je další pěkný pohled na Dyji, tentokrát sevřenou vodní nádrž Znojmo. Modrá značka mne dovede na hranu údolí ke kostelu sv. Antonína Peduánského, ke kterému vede z Gránického údolí křížová cesta. Jižně od kostela je ještě Eliášova kaple. Docela dost památek, na to, že nejsem ještě ani pořádně ve Znojmě. Od kostela je pěkný pohled přes údolí Gránického potoka na centrum Znojma, řeku Dyji i dále na jihovýchod. Od kostela se pouštím po zelené značce do údolí cestou, která se klikatí, takže jet se po ní nedá. Nejhezčí úsek cesty je už skoro v údolí, kde se cesta stáčí doleva, po kamenných, provizorních schůdkách a poté umělým tunýlkem podchází cestu.
Pod znojemským hradem, v ulici U Obří hlavy opět sedám na kolo a čeká mne poslední stoupání. Nejdříve do centra města, kde si letmo prohlédnu náměstí, kde kazí dojem Obchodní dům Dyje a posléze už hledám pouze nádraží. Prohlídku města si nechám na jindy. Ze Znojma odjíždím ve 13 hodin a tak vlaková souprava ve složení 714 + 2 krát Bdtx, nesklízí můj obdiv. Nakonec cesta do Břeclavi nebyla až tak hrozná. Jedno z měst, kudy jsem jel, byl Mikulov. To byla podívaná, která mne také časem nemine.
Při 44,4 dopoledních kilometrech jsem nastoupal 673 metrů, 465 m n.m. byla obec Lesná.

Větrný mlýn v Lesné, Hardegg z Hardeggské vyhlídky, Nový Hrádek a pohled na Dyji,
klášter v Hradišti a pohled na Znojmo