čtvrtek 18. června 2015

Kolem Ötztalských Alp na Passo dello Stelvio

Nadešel pro mne nejhezčí měsíc v roce a čas pro další krůček kupředu v mé cykloturistické kariéře. Chtěli bychom s mým kamarádem Markem pokořit pár průsmyků v Jižním Tyrolsku. Po loňském nezdaru, kdy jsem musel oželet Dolomity, se konečně přiblížila doba, kdy budu moci svou Meridu a svoje tělo, protáhnout po pořádných alpských kopcích. Předloňská epizoda ve Slovinsku byla jen letmou předehrou. S cykloturistou začátečníkem Markem, jsme změnili původní plán a místo slunné Elby jsme zvolili drsné Ötztalské Alpy a Jižní Tyrolsko. Za prvé už bude na Elbě asi horko a za druhé v Alpách bude hezčí příroda a hory. Na zhruba 280 kilometrech nás čekají 4 průsmyky, jihotyrolská perla Merano, vodopády a spousta hradů. Na toto vše máme 10 dní i s cestou.


10.6. - Přesun vlakem Salcburskem do Tyrolska

Je středa 9:33 a my opouštíme pražské hlavní nádraží. Naše kola už visí na určených místech ve vlaku a bagáž, ležící vedle, je ještě nechá chvíli odpočívat. Nálož, kterou jsme se přichystali naložit do brašen, není zrovna jako pírko, ale jinak to ani při dálkové cykloturistice nejde. Naproti nám sedí asijští turisté, později identifikováni jako číňané či korejci. Za Táborem vytahují nějakou jejich národní pochoutku. Přirovnal bych to ke Korbáčiku, ale Markovi to připomíná i pachem krmení pro křečky. Cesta celkem utíká a slunné počasí se mírně kazí. Na modrou oblohu přibyly mraky a také se udělal opar. Po cestě zjišťujeme menší komplikace ve spojení z Linzu, co se týče dopravce. Kdyby si Marek nevšiml, že do Salzburgu jsem vyhledal spoj společnosti Westbahn, dopadlo by to asi nemile. Vůbec by mne totiž nenapadlo, že v jízdním řádu ÖBB se takový vlak může objevit. Místo půl hodiny jsme najednou měli na přestup 8 minut. Copak o to, kdybychom přijeli včas, problém by nebyl. Nakonec se tak stalo, ale zase jsme pro změnu použili jiný východ z nástupiště, který nás "vyplivne" na ulici před nádraží. Stejně tak se divila i spolucestující ze Severní Karolíny, která měla namířeno někam za Salzburg na svatbu. Ne svou. Na nástupišti na vlak IC do Salzburgu jsme ale včas. Místa na kola jsou v podobě háků, takže opět sundaváme bagáž.
V Salzburgu aneb Solnohradu, jak ho nazval Zdeněk Svěrák ve filmu Tři Veteráni, brzdíme za hodinu a čtvrt. Z vedlejší koleje za chvíli pojede Railjet do Bregenzu, přes Innsbruck. Marek si sice myslí, že by nás s koly mohli vzít, i když na to nemají prostory, ale já o tom silně pochybuji. To by musela být velká náhoda. Také, že nebyla. Průvodčí, střídavší kolegu na onom spoji, nás odkázal na jiný vlak, který kola bere. Tím je Regio Express jedoucí za hodinu, v 17:08. Vozy REx už nejsou tak vymakané pro cyklisty. V každém voze jeden hák. Chtěl bych vidět, kdybychom byli čtyři, jak jsem rozlezlí po celém vlaku. Já ještě ke všemu hák nenacházím, takže kolo parkuji na posledním představku. Zpočátku je vlak natřískaný, ale po půl hodině se shledáváme ve vedlejším voze. Díky strašpytlu Markovi, nikoliv uprostřed, abych i já mohl sledovat občas své věci. Ale já se vlastně o ně a kolo nebojím.
Jízda krásnou rakouskou krajinou začíná v údolí řeky Salzach. Údolí je úzké a hluboké, vedoucí pod pohořím Tennengebirge. Za Sankt Johann in Pongau se údolí více rozevře a před známým střediskem Zell am See se nám představí nejvyšší hory Rakouska, Vysoké Taury. Jejich vládce Grossglockner je někde mezi nimi, ale toho já ještě nedokážu identifikovat. Západní směr měníme na severní, jedeme k Saalfeldenu a kocháme se horskou skupinou Steiner Meer. Nudnější úsek cesty definitivně skončil a já nevím ke kterému okénku dřív. Stáčíme se opět na západ a příležitost vyniknout teď dostávají Kitzbühelské Alpy. V úrovni vrcholů hor jsou vidět rozpouštějící se zbytky mlhy. Kitzbühler Horn s výškou 1996 m sice není nejvyšším vrcholem pohoří, ale díky špičatému tvaru, vysílači s restaurací na vrcholu a popularitě je dominantou okolí. Tam bych si chtěl někdy vyjet na kole. Zároveň na severozápadě vynikají nepřehlédnutelné zuby štítů Wilder Kaiser. Malé pohoří na hranicích s Německem. Pak už dojíždíme do Wörglu, kde si hodinu počkáme na poslední vlak do Landecku.
Innsbruck si tedy opět užiji pouze za tmy. Zatím se mi nepodařilo jet přes hlavní město Tyrolska za světla. Nakonec nebudeme přerušovat jízdu, ale dojedeme až do Landecku, kde jsme chvíli před půlnocí. Chvíli nám zabere, než najdeme kemp a tak usínáme kolem půl jedné. Hned na ráno máme zajištěný program. Sehnat někde kolíky ke stanu, které zůstaly nepochopitelně někde v Neuměřicích. Nechápeme to, protože od našeho příjezdu z Norska na stan nesáhl. Osazenstvo kempu Riffler je složeno převážně z motorkářů.

Zell am See, Steiner Meer, Kitbühelské Alpy, Kiztbühler Horn







11.6. - Z Landecku podél Innu a serpentinami do Nauders

Landeck
Konečně přišel den, kdy šlápnu do pedálů mezi pořádnými alpskými kopci. Den začíná slunkem a teplým ránem. Vedle nás si až za světla všímáme kol. Patří dvěma Švýcarům, kteří jedou podél Innu a Dunaje do Budapešti. To je sice dlouhá cesta, ale podél řeky. My máme po snídani a jde se na ty kolíky. Po půl hodině hledání je kupujeme v Intersportu. Potom můžeme zahájit útok na zdejší hrad, který trůní nad městem. Je v něm i muzeum a Marek zde kupuje turistickou známku na půl eura! Tak málo nestojí ani u nás.





Innradweg
Konečně se dostáváme na Innskou cyklostezku, po které bychom rádi dojeli do Pfundsu. První kilometry jsou dost nahoru a dolů, ale nikde není psáno, že cyklostezka podél řeky musí být absolutní rovina. Přejíždíme pěkný dřevěný most a dostáváme se na levý břeh řeky. Pomalu se otevírají panoramata vzdálenějších hor. Nad městečkem Prutz je o 200 metrů výš ves Ladis. V ní stojí hrad, který jsem myslel, že navštívíme, ale když vidíme tu výšku, radši šetříme síly na důležitější cíle a operativně si ho rušíme.
Po svačině projíždíme Ried. Obyčejné městečko, až na jednu maličkost. Náhle mi do oka padne česká vlajka. Malý český ráj si zde udělal jeden místní Tyrolan s českými předky a českou manželkou. Chvíli se s ním bavíme a chválíme jeho češtinu. Dále se cesta už houpe méně a stává se z ní pěkná projížďka.
Květinový nápis u kruhového objezdu nám oznamuje, že jsme v obci Pfunds. Nejhezčím místem zde je most přes řeku Inn, vedoucí do podjezdu jednoho z domů. Na náměstí navštěvuji IC a dozvídám se, že původně plánovanou silnicí do Nauders nemůžeme. Je do kopce, klikatá, jsou tam tunely a hlavně je tam na kolech zákaz. Trochu nečekaná situace, ale řešitelná. Podél Innu pojedeme ještě do již švýcarského městečka Martina a odsud serpentinami do Nauders. Nad údolím už se tyčí slušné kopce. Jeden, z nich dominující identifikuji jako Piz Lad. Mimo jiné ještě podjíždíme pod známým štítem Mutler, jenž je součástí pohoří Silvretta.
Ke Kajetansbrücke trochu ztrácíme cyklostezku z očí, tak nám poslouží silnice. Z ní je hezky vidět silnice na protějším břehu, po které jsme nemohli jet. Podívaná na silnici při hraně skály a s galeriemi je to pěkná, jízda už by asi taková nebyla. Hlouběji pod námi registruji pevnost Hochfinstermünz, ležící přímo u řeky. Krátce za Kajetansbrücke vjíždíme do země helvétského kříže. Cyklostezka vede přímo po silnici, s překvapivě malým provozem. Po chvíli se silnice začne zvedat a brzy jedeme vysoko nad řekou. Jakmile začneme klesat, projíždíme galerií i my. Galerie je stavěná v místech, kde není potřeba tunel, ale je třeba ochrana proti padajícímu kamení či lavinám. V boku jsou něco jako pilíře v podloubí a tak se dá jimi koukat ven. Nad galerií nám neuniká vodopád padající z vysoké skály, ale blíž se k němu dostat nedá. Užívám si sjezd i vjezd do mé první švýcarské obce na kole.





Zurück in Östereich
Sotva překonáme v Martině hranice zpět do Rakouska začne pršet. Jako úkryt použijeme nepoužívanou, tudíž opuštěnou celnici. Při čekání, které trvá zhruba 10 minut se připravujeme na případnou jízdu v dešti. Z Martiny do Nauders je to 8 km a přes 10 serpentin. Ty jsou očíslovány od shora dolů. Za devátou serpentinouzačíná opět pršet, tenokrát hustěji a déle. Než najdeme úkryt pod vysokými smrky, tak slušně zmokneme, Konkrétně od pasu dolů. Vše ostatní i s bagáží zakrývají pláštěnky.
Po dešti už nerušeně pokračujeme ve stoupání po zbylých osmi serpentinách. Sklon silnice je slušný, tak jedeme téměř stále v sedle. Serpentina č. 1 znamená, že jsme ve 1405 m n.m. na Norbertshöhe. Zde sprchne do třetice, ale to jsme již schováni v sympatickém přístřešku, podobnému zastávce. Mezitím vařím kávu a chystám se na vyhlídku Schöpfwarte. Ta je vzdálena 10 minut chůze, ale já použiji kolo. Déšť přešel a já na lehko stoupám  po lesní cestě ke zmíněné vyhlídce. Marek zůstal v brlohu a hlídá věci. Místo věže nacházím pouze upravenou kamennou vyhlídku, ale s parádním výhledem. Pode mnou serpentinová silnice, po níž jsme vystoupali 350 výškových metrů. Dále řeka Inn, zaříznutá v hlubokém a úzkém údolí, městečko Martina a okolní alpské štíty. Nádhernou atmosféru vytváří pára stoupající z lesů. Ještě si odskočím na nedaleký Innblick, z kterého je podobný pohled, jen na jinou stranu. Potom už se vracím za svým kámošem, abychom dokončili dnešní trasu do kempu v Nauders. Do epicentra městečka, choulícího se pod Ötztalskými Alpami je to z kopce. Nad ním oku lahodí místní hrad. Do kempu si vyšlápneme ještě jedno stoupání. Sice mírné, ale dlouhé. Necháme cyklostezku být a bereme to po silnici. To se zde sice nesmí, ale nikdo nás nechytil a kdyžtak máme pusy, ne. Kemp leží hned vedle italských hranic, takže se těším na zítřejší slavnostní vjezd. Jako recepce kempu slouží pokladna benzínky. Nejdříve okoukneme skromný kemp a potom jdeme domlouvat podrobnosti našeho pobytu. Z paní za pokladnou se vyklubala Slovenka jak vyšitá. Tak aspoň se nám bude lépe komunikovat. "Fasujeme" místo v horní části kempu, protože jsem varováni, před případnou potopou v našem stanu. Stan stojí za 10 minut, jako vždy a s kolíky už je to o něco lepší, i když jich nemáme potřebný počet. Nakonec nacházíme ještě jeden zapomenutý v trávě a ne, že by se nám nehodil. Usínáme za polojasné noci.





Trasa: Landeck - Prutz - Pfunds - Martina - Nauders - Hotel Dreiländerblick.
           66,5 km, 1044 nast. metrů, 1460 m n.m.


12.6. - Itálií kolem Lago di Resia do Val Müstair

Unter dem Dreiländereck
Kolem osmé hodiny, když vaříme snídani, přijíždějí do kempu asi 4 auta. Docela brzy na příjezd do kempu. Auta krom kol na střeše mají pražskou poznávací značku. Překvapivý výraz hochů, když jsme je pozdravili "ahoj," vystřídala vzájemná zvědavost. Chlapci budou jistě nadupanci, když na zítra zvolili trasu dlouhou 170 km a přes Passo dello Stelvio! Tak hodně zdaru, třeba se tam potkáme. Také se musím přiznat, že jsem měl velké oči. Nad Nauders leží trojmezí Rakouska, Itálie a Švýcarska, kam mne to lákalo už od plánování trasy. Jasně, že jsem se nakonec v 7 hodin nevykopal a nevyjel si tam. Ono 700 metrů převýšení není žádná sranda.

Ciao, Italia
Za restaurací Dreilanderblick vjíždíme na cyklostezku, kterou známe ze včera. Záhy vjíždíme do země pizzy, slunné Itálie. To druhé platí spíše ale o jihu země. Díky krásné cyklostezce jedeme mezi loukami, sevřenými mezi vysokými horami. Z levé strany padají Alpy Ötztalské a z pravé Rétské. Díky cyklostezce ale mineme Passo di Resia/Reschenpass, který je oficiálně níže, než vrchol stoupání v městečku Resia/Reschen. To je zajímavé nejvíce tím, že nad ním pramení druhá nejdelší řeka Itálie Adige/Etsch. K jejímu prameni, výše nad městem se vydávám sám. Do prudkého kopce mezi baráky nejprve tlačím. ale po lesní cestě už se dá jet. Pak ještě sjedu ještě 50 metrů do lesa a ocitnu se u samotného pramenu, kam vede turistická stezka. Pramen je pěkně upraven, podobně jako u nás bývají.




Trentino/Alto Adige a Südtirol
Než začne putování po tomto, historicky sporném území, nejprve pár slov. Jižní Tyrolsko je území v severní Itálii. Součást historické země Tyrolsko, která byla mírovou smlouvou ze Saint-Germain z roku 1919 odtržena od Rakouska a připojena k Itálii. Region si však zachoval svůj charakter a mísí se zde kultury obou národů. Díky tomu jsou i všechny názvy dvojjazyčné. Mnoha protestů a jednání pro navrácení Jižního Tyrolska Rakousku byla neúspěšná. Zajímavý způsob nesouhlasu zvolili rodiče světoznámého horolezce Reiholda Messnera, který se narodil právě v Jižních Tyrolích. Svým dětem dávali německá jména, která nešla poitalštit. Rakouský Südtirol je tedy italským autonomním regionem Trentino/Alto Adige. Italské názvy jsou podle města Trento a řeky Adige, jejíž horní tok protíná celé území.

Val Venosta
Zdržení u pramene bylo otázkou půl hodiny a můžeme pokračovat k další atrakci horní části údolí Val Venosta/Vinschgau. Tou je zatopená kostelní věž v jezeře Lago di Resia/Reschensee u obce Curon/Graun. Pěkné místo a hezký pohled na věž tyčící z jezera a v pozadí hory.
Cesta podél jezera utíká rychle a za nedlouho brzdíme na jeho hrázi. Další část cyklostezky směřují na druhý břeh řeky Adige, kolem menšího jezera lago della Muta/Haidersee. Na jeho okraji je ves San Valentino, jejíž název se líbí mému parťákovi natolik, že se u něj fotí. Asfalt a rovinatý terén střídá šotolina vlnitý terén trasy. Obojí toto se schová hezky do lesa. Asi v polovině cesty podél jezera Muta, slyším šumět vodu. Můj dojem byl správný. Ze svahu se řítí horský potok, který vytváří zhruba třístupňový vodopád, který je ukrytý mezi stromy. O kus dál stavíme na delší pauzu. Na břehu jezera je pěkné posezení, akorát vybalit opět vařič.
Na konci jezera Muta, jenž je na rozdíl od Resie pravým jezerem, se řeka Adige začíná řítit do údolí Untervinschgau. I jízda na kole dostává grády, až člověk nemá tolik času se kochat valící se vodou. Jedno však mému zraku neušlo. Poprvé se objevil vládce zdejších hor, gigantický Ortler. Nejhezčím městem mezi horním a dolním údolím Val Venosta je Burgusio/Burgeis. Úzké, klikaté a malebné uličky dokrášlené hradem, který nad městem dominuje. Hrad se jmenuje Fürstenburg a je veřejnosti nepřístupný. Nevíme však zda trvale, či mimořádně. Výše nad Burgusiem je ještě klášter.
V obci Laudes/Laatsch projíždíme kolem pekárny, tak se stavíme. Za chvíli totiž vjedeme do Švýcarska a jejich měnu jsme na tu chvíli, co se zdržíme, nechtěli měnit. Ceny však se nám zdají vysoké a tak odcházíme s nepořízenou. Mezitím přijíždějí čeští cyklisté. Jedou ze Stelvia a nám drží palce.

Lago di Resia, Lago della Muta, vodopád, Burgusio a hrad








Val Müstair
Za Laudes končí pohoda a začíná stoupání. Z přibližně 900 m n.m. se potřebujeme dostat do nějakých 1300 metrů. Cyklostezka údolím Val Müstair se nejprve odklání od silnice a potom proniká do lesa. To jsou samé pěkné vlastnosti. Jediný nepříjemný je sklon. Po šotolinové cestě se to ale dá zvládnout. Postupně se dostáváme až nad úroveň silnice. V jednom místě padá do údolí dokonce vodopád. Ale vyfotit se dá pouze z dálky. Po příjezdu do vsi Tubre, která je už ve výšce 1250 m n.m. a poslední v Itálii, už zásoby doplnit musíme. Najednou mne dojde, že ceny za pečivo jsou za kilogram, proto se nám to zdálo minule tak drahé.
Po průjezdu do Švýcarska už necháme cyklostezku plavat a vplouváme do městečka Müstair. Jestli jsem chválil uličky v Burgusiu, tak zde jsou nádherné i domy. Taková precizní výzdoba si zasluhuje velkou pochvalu. Ve zdejším klášteře Marek slídí po turistické známce. Mají zde i muzeum, ale pěkný dřevěný suvenýr si kámoš neodnáší. Zřejmě až sem česká a německá vymoženost nedorazila. Pochybuji totiž, že by v celé zemi byly k sehnání.
Zbývají poslední 3 kilometry do cíle a ty jsou ještě trochu pracné. Silnice má stále slušné stoupání. Celou dobu nám dělala společnost horská skupina Sesvennagruppe, tyčící se po pravé straně v našem směru jízdy. Vlevo Ötztalské Alpy vystřídala na hranici dvou námi pojížděným údolí skupina Ortlergruppe. Santa Maria Val Müstair se jmenuje naše dnešní cílová "stanice." Nejprve se pokocháme podobnými uličkami jako v předchozí obci a poté se odebereme hledat kemp. Ukazatel směřuje do kopce, tak nezbývá, než naposledy zatnout zuby a pěsti. Má to jednu výhodu. je to ve směru zítřejší trasy, takže zítra ty metry budeme mít k dobru.
Kemp se nachází nakonec ve 1420 m n.m., což je o dost, abychom se pokochali panoramatem celého městečka. V kempu počítáme s tím, že zaplatíme eurami a paní v recepci nám to potvrzuje. Při vyplňování údajů, pronesu nahlas cosi o zbytečnosti některých kolonek.
"Nevíš, na co jsou tyhle voloviny? Aha, tak vy jste češi, tak ukažte..." Ještě, že jsem před třineckou rodačkou nepronesl něco horšího. Fakt pozor na pusu, ať je člověk kdekoliv. Stan stavíme pod vysokým stromem a odebereme se pod střechu altánu chytat "wifinu." Dnes se totiž hraje kvalifikace na ME a hraje ČR proti Islandu, čili Sedláček versus Hes. Nemohl jsem si totiž vybrat lepšího spolujezdce, než toho, který fandí Islandu a to málem i proti našim. Může být rád, že jsem ho nešel naprášit recepční. "Jestli jste z Třince, tak to jste vlastně y Polska," se vyjádřil totiž můj kolega. Ale ne nahlas, to bychom asi spali dnes pod mostem, nebo mezi ovcemi, pasoucími se nedaleko. Mezitím přijíždí belgický mladík. Přesto,že mi sledujeme zápas na serveru ČT, on se musí spokojit s rozhlasovým zpravodajstvím. Fotbal jsme dnes prohráli, ale doufáme, že zítra zvítězíme. Paní nás strašila, že má zítra pršet, ale moje palikace říkali něco jiného. Zítra nás čeká největší dosavadní cyklovýzva.

Val Müstair, Müstair, Santa Maria





Trasa: Nauders - Resia - San Valentino - Burgusio - Laudes - Tubre - Müstair - Santa Maria.
             43,2 km, 693 nast. m., 1565 m n.m.


13.6. - Umbrailpass, Passo dello Stelvio

Bis zum Umbrailpass
Budík zvoní v 7 hodin, ale budíček se nekoná. Náš stan totiž atakují dešťové kapky. První zdržení je tu, ale nakonec neprší už moc dlouho. Vyjíždíme v 10 hodin. Pro povzbuzení si zařvu a jede se. Marek to tak neprožívá, ale pro mne je tohle jeden z milníků mé cyklistické kariéry. První serpentiny vedou lesem, takže zatím žádná panoramata kouřících kopců. Místy se občas objeví vzdalující se Santa Maria. První meta je ve výšce 1800 m n.m., u restaurace Alpenrose. Na skále pod ní je památník staviteli této neuvěřitelné silnice. Pomalu se začíná klubat slunko. O 84 metrů výše padá po skále zajímavá kaskáda, která tvoří soutok s potokem Muranzina a pokračuje do Val Müstair.
Ve výšce kolem 2000 m n.m. ubývá lesa, Markovi síly a přibývají motorkáři. Postupem času si říkám, že se tu sjeli snad všichni motorkáři z Německa! Po chvíli co nás mine norský motorkář se asfalt změní na šotolinu, ale jen na chvíli a to z důvodu opravy silnice. Předchozích rad nedbající Marek čím dál častěji tlačí a díky jeho nedostatečnému tréninku si můžu užívat horskou květenu, panoramata a sem tam si zobnout sušenky, protože na něj poctivě čekám.
Začínají se objevovat první stopy sněhu a v tom ho spatřím. Nejprve si myslím, že je to Umbrailpass, ale po logické úvaze usuzuji, že je to můj průsmyk snů, Passo dello Stelvio! Posledních 100 metrů ubývají síly i mne, ale nakonec přijíždím v sedle na dílčí cíl dneška, průsmyk Umbrailpass. Vítězně si zajuchám. Marek dojíždí po chvíli. Umbrailpass má nadmořskou kótu 2503 m n.m. a jde o menšího a méně slavného bráchu Stelvia. Je to také podle toho poznat. Je tu celkem mrtvo, protože jediná budova, sloužící jako infocentrum je zavřená. I v této výšce ale slunce hřeje a teplota je těsně pod dvaceti stupni. Následuje svačina a odpočinek.







Il piú alto passo in Italia
Umbrailpass je průsmykem švýcarským, u hranic Itálie, konkrétně Lombardie. Ty překonáváme záhy a v ještě větším mumraji zahajujeme poslední tříkilometrový výšlap. Sněhu přibývá a i vysoko položený Umbrailpass se začíná ztrácet pod námi. Jsem v opravdovém vysokohorském světě a konečně na kole. Davy motorkářů, řidičů i cyklistů se sem vznesli z Bormia, odkud vede na Stelvio hlavní silnice a každá serpentina je pečlivě očíslována a popsána nadmořskou výškou. Sněhové mantinely jsou již tak vysoké, že si o ně opírám kolo. Cyklisté, účastníci dnešního amatérského závodu, mne předjíždějí jeden za druhým, avšak já se blížím nezadržitelně k cíli. Ten cíl tu opravdu nakonec je, ale ten není určen pro mne. Příjíždím k ceduli Passo dello Stelvio, 2758 m n.m. a má historická chvíle je tady! Právě jsem vyšlapal nejvyšší průsmyk Itálie, Passo dello Stelvio (Stilfserjoch). Dřinu střídá nadšení a hrdost. Euforii však trochu krotí vysokohorský "Václavák," který tu je ale asi nejen dnes. Stánek vedle stánku, nějaký ten hotel a ještě k tomu nejvýše položená banka v Evropě. Tohle vše by jim šlo, ale aby udělali prachobyčejný přístřešek, kam by se cyklista či turista schoval před nepřízní počasí, nebo jen tak posvačit, to ne! A zrovna začalo krápat. To už Mára také dojel a společně se schováváme pod přístřešek oné banky. Závod musel být dlouhý a jeho účastníci musejí být různě fyzicky zdatní, když se trousí do cíle celé hodiny. Obcházíme nejprve stánky ze suvenýry. Že mají razítko je normální, ale když nám u každého stánku ukazují každý jiné razítko, jsem trochu překvapen. Později se vracím ke stánkaři, jehož razítko se mi líbilo nejvíce, ale celodenní sezení ho znavilo. Na můj dotaz usnuvší chlápek nereagoval, tak jsem ho nechtěl budit a dal si razítko sám. U jiného si na památku kupujeme trička. Není lehké sehnat dvě stejná. Jestli je totiž něco divné, tak to, že nadmořská výška se u různých údajů liší. Jedna cedule ukazuje 2758 m a jiná zase 2760 m. Razítka mají všechny tu vyšší, tam není z čeho vybírat, ale s těmi triky je to těžší. Všude na mapách a průvodcích je 2758 m a tak chci i já suvenýry s tímto údajem.
Nad průsmykem je ještě jeden zajímavý cíl. Jmenuje se Dreiländerspitze/Piz da las Trais Linguas. Něco jako vrchol tří jazyků. Nadmořská výška je 2845 m a jde zároveň o trojmezí Jižního Tyroska, Lombardie a Švýcarska, čili tudy prochází státní hranice. Šly tudy také dějiny, jak by řekl kámoš Franta. Vzpomíná se tu na boje v První světové válce. Nechybí zde ani chata, Rigugio Garibaldi. Největším lákadel je však fantastický výhled na všechny strany. Největší dominantou ve výhledu je Ortler (3905 m) a jeho horská skupina. Děkujeme za pěkné počasí, které po ránu nebylo sice dobré, ale nakonec nám dovolilo vychutnat si sice dřinu a pak úžasné momenty.
Jednoho z účastníků závodu se ptám, kde se dá sehnat cyklolahev s motivem průsmyku, což by byl také pěkný suvenýr. Ten mi odpovídá, že na prezentačním místě. Jelikož ale nejsem účastník závodu, tak se mi tam moc nechce. Než se stačím však přichystat na odjezd, daruje mi chlapík onu pěknou, černou lahev. Z kraje silnice je vidět neskutečná motanice zatáček, které nás teď čekají. Podívaná je to velkolepá, jízdu čekám také takovou. Takže vzhůru do toho! Vlastně střemhlav.









Pesantemente verso l´alto, leggermente verso il basso
Šlapeme do pedálů a vybíráme jednu serpentinu za druhou. Až člověka mrazí z té hloubky. Chvílemi stavíme na focení, ale jinak vnímáme, jak se propadáme zatáčkami. I zde jsou označeny číslem i nadmořskou výškou. Čím jsme níž, tím gigantičtější je Ortler, král zdejšího horstva. Když se ponoříme do lesa, je po panoramatech. Občas se z lesa vynoří vesnička Trafoi. Proletíme Gomagoi a galerii v obci Ponte Stelvio. Stelvio jako takové mineme, protože leží vysoko nad námi. Jízdu si náramně užíváme a do písmene platí heslo: těžce nahoru, lehce dolů. Jen němečtí motorkáři mi pijí trochu krev, když nejsou líní za každou zatáčkou přidat plyn, přitom budou muset za chvilku brzdit do další!
Číslovka na výškoměru se po dlouhé době mění na třímístnou a my přijíždíme do města Prato allo Stelvio. Zde přespíme v místním kempu. Zapomněli jsme však na malý detail. Je sobota a obchody už mají zavřeno, po 18. hodině tuplem. Tak úplně na dně nejsme, ale zítra budeme muset být obzvlášť ve střehu, při hledání obchodu. Kemp v Pratu je velký a my obsazujeme místo v západní části. Večer mírně kape, později prší, ale to už my zalézáme do stanu. Marek zničený a já plný dojmů a naplnění, že jeden ze svých zlomových dnů, kdy jsem vyjel na první pořádný horský průsmyk, zvládl dobře.






Trasa: Santa Maria - Umbrailpass - Passo dello Stelvio - Prato allo Stelvio.
           42,5 km, 1356 nast. m., 2758 m n.m.


14.6. - Údolím Val Venosta k Meránu

Fiume Adige
Ještě, než se vydáme údolím Val Venosta/Vinschgau dále po proudu, tak nejprve pár slov o řece, která toto má vše na svědomí. 
Řeka Adige/Etsch je druhou nejdelší řekou Itálie, hned po Pádu (Po). Pramení nad již dříve zmiňovaným městem Resia v 1520 m n.m. a do moře urazí 415 km. Nejprve teče údolím Val Venosta a údolní ráz si zachová až do Verony. Neprotéká jezerem Lago di Garda, které vlevo míjí. Dále teče Benátskou nížinou. Několika průplavy je spojena s řekou Pád a při ústí do Benátského zálivu s ní tvoří společnou deltu.

Adige nad Burgusiem, v horní části údolí Val Venosta, nad Meranem






Amici Cechi
Vstáváme do podešťového rána a dnes nás čeká pohodovka do Merána. Pojedeme po cyklostezce údolím Val Venosta/Vinsgau, které jsme opustili předevčírem. Po snídani, když už máme sbaleno, musíme ještě počkat, než přestane pršet. Zatím nebylo dne, kdy by nesprchlo, ale zatím to je v únosné normě. Mezitím se bavíme s mladými Italy. Ti se chystají také na Stelvio, ale pěšky. Odkud ale parta z Vicenzy bude startovat, nevíme. Mají s sebou totiž auto.
My startujeme z kempu a hned první cyklisté, co potkáváme jsou Češi. Jsou od Berounské cestovky Mamut a jeden účastník je dokonce z Hředel, což je velmi blízko mne. Chvíli s nimi hovoříme,ale poté si jedeme každý svým tempem. Svou cestou moc ne, protože zde není kam uhnout ani odbočit. Na lehko se jim jede jinak, to je jasná věc. Jedna paní z Berouna si potěžkává naše kola s bágly a rázem máme její obdiv, když se dozví, kde až jsme s tím byli. Později nás míjejí další členové zájezdu. Dále je spatřujeme v hospůdce v Lase. Sem se jede z Prata krásnou asfaltkou, mezi jablečnými sady. Za Lasou se klesání zvyšuje a řeka začíná divočet. U Silandra usuzujeme, že by zde mohl být nějaký otevřený obchod. Ten by se nám hodil. Místní nás posílají do Sparu, který podle jejich navigace nacházíme. Měli jsme štěstí, krátce po naší návštěvě obchod zavírá. To už neměli motorkáři z Brna, kteří než se rozhoupali, tak jim zavřeli. Po 13. hodině už měli smůlu. Naše štěstí spočívá i v tom, že začíná pršet a to se lépe čeká pod střechou Sparu, než někde na trase, třeba v lese pod stromy.





Molti castelli
Po dešti opět pokračujeme. Kromě vysokých hor, z kterých se zvedá pára, se kocháme spoustou hradů, rozesetých po okolních kopcích. Ke každému vyjet, by bylo tak na 2 hodiny. Až taková převýšení tady jsou oproti naší vlasti. Nenecháváme si však ujít hrad, který je celkem nízko. V městečku Castelbello dominuje nad městem pěkný hrad, čemuž i odpovídá doslovný překlad. Odbočujeme z trasy k jeho bráně, která je ale zavřená. Opět nevíme, zda hrad je zavřen pouze dnes, krátkodobě, či úplně. Kamarád Marek si myslí, že je to tou nedělí, ale to je blbost! Od hradu je pěkný výhled na řeku Adige, která už se opět zklidnila a zde teče jako podle pravítka. Všude kolem vynikají dalekosáhlé jablečné sady.
Za Ciardes se objevuje hlavní atrakce dneška, hrad Juval. V něm je muzeum a sídlo legendárního horolezce Reinholda Messnera. Hrad je sice vysoko, ale vydáme se na něj. Po včerejším vyčerpání to není taková selanka, jak by se zdálo. Ke hradu je to nakonec pěkná fuška. Leží nakonec až o 446 metrů výše nad řekou, čili v 900 m n.m. Ani to ze zdola tak nevypadalo. Silnička nahoru je celou cestu dost prudká. Taková nebyla snad ani včera na Stelvio. Odměnou je výhled do údolí Val Senáles a na hrad Juval, stojící na hraně skály. Uvnitř je jedno z pěti Messnerových muzeí, která jsou rozmístěna různě po Jižním Tyrolsku. Prohlídka je však s průvodcem, takže se na ni nevydáme. Italsky tolik neumím a německy vůbec. Marek opět nezískává turistickou známku z Itálie, tak se vracíme s nenaplněnými pocity. K tomu nás ještě zkrápí další déšť. Docela mokří dojíždíme zpět na cyklostezku, kde je šikovné odpočívadlo. Zde trávíme další více než hodinu. Copak asi dělá parta berounských cyklistů?






Solegiato Merano sotto nella nebbia
Po dešti, kterého je už nezdravě hodně, je čas šlápnout do pedálů a šupajdit k Meránu, ať tam nejsme za tmy. Jenže nefoťte, když se před vámi zjevují nová panoramata. Přímo před námi například horská skupina Gruppo di Tessa/Texelgruppe a z jejích stěn padající vodopád nad obcí Parcines. V Lagudu je řeka Adige přehrazena a zde se řeka začíná řítit do údolí k Meránu. Místy je to pěkný rachot. Záhy se objevuje i Merano samotné. Slunečné město je dnes v podešťové mlze a já už vím, jak se dostaneme z 550 m n.m. do 320, což mi vrtalo hlavou. Pěkná podívaná na město pod námi je z jakési zahrady, kde stojí dvě obrovská křesla. Sjezd je neméně zajímavý. Serpentinami klesáme do meránské nížiny. Jak jsme zase o něco níže, hory mi přijdou ještě impozantnější.
Náš nynější úkol je najít kemp na Via Piave. V recepci je ještě otevřeno, ale platit máme až zítra ráno. Jako zástavu si menší chlápek nechává naše občanky. To se nám moc nelíbí. Po chvíli se nám přestává líbit i on, protože nás posílá nejdříve si místa prohlédnout a potom máme přijít říct, zda tu chceme dnes zůstat. Jako, kdybychom měli na výběr. Neodbytný chlapík jde s námi nakonec až k místu a od stavění stanu, ještě za světla nás zdržuje klábosením. Večeříme až za šera a s obavami špatného počasí příštího dne, končí ten dnešní.
Nevíme, co je na dnešní neděli tak zvláštního, že na protějším kopci zapálili ohnivý kříž a srdce. Jisté je pouze to, že zítra začne druhá půlka naší cyklodovolené.






Trasa:  Prato - Castelbello - Stava - Hrad Juval - Stava - Lagundo - Merano.
            61,6 km, 480 nast. m., 900 m n.m.


15.6. - Předčasný konec v Bolzanu

Mattina a piangere
Ráno opět pláče a to už mne opravdu přestává bavit! Jak předpovídali, tak se i stalo. Pršelo od noci a celé ráno. Co s tím? Spousta věcí už je mokrých a obzvláště markových, který nedbal mých rad a nevzal si blatníky. Ještě k tomu je ale před námi podle plánu průsmyk Timmelsjoch, ale na ten Marek nemá moc sílu ani chuť. Díky předpovědi i já ztrácím naději. Jedinou záchranou je pro nás Timmelsbus, který jezdí z Itálie na známý průsmyk. Kolem poledne konečně můžeme vyjet a jdeme to hned zjistit. Timmelsbus jezdí až od 21.6. Stejně nepochopitelné, jako cyklobus na Umrailpass a Stelvio ze švýcarské strany. Vždyť teplo bývá už od začátku června...! Trochu tedy měníme plán a zkusím Passo di Giovo, zatímco Mára si to hezky objede vlakem a sejdeme se ve Vipitenu. Prozatím jdeme do parku pojíst první pořádné jídlo dnešního dne. Siestu narušuje již v poledne opilý pobuda, ale naštěstí se ho brzy zbavujeme. Než jsme sbaleni, poprchává znovu. Když přestane, jdeme na letmou prohlídku centra, ale ta díky přelidněnosti záhy končí. Viděli jsme pouze nábřeží a náměstíčko s kostelem. Chci se podívat aspoň na zámek Trauttmansdorff a jeho zahrady. Vyjedeme k zámku a zase déšť. Na zámku si však člověk nemůže prohlédnout ani interiéry, aniž by zaplatil vstupné 12 EUR. Když si říkám v pokladně o razítko, koukají na mne jak na kosmonauta. Bodejť. K té pláštěnce už chybí pouze přilba. Nějak moc nezdarů na půl dne.
Jelikož nás to počasí začíná štvát, domlouváme se na variantě, že navštívíme exilové město Karla Havlíčka Borovského. Směrem k Bolzanu totiž svítí slunko. A kdyby něco, tak tam už budeme na trase vlaku.





Fine prematura a Bolzano
Od zámku sjet k dálnici a najít cyklostezku nakonec není problém. Slunce opravdu svítí a cesta ubíhá skvěle. Hned se nám lepší nálada. Okolní scenérie zůstaly nezměněné. Hory, vesničky, hrady a jablečné sady. Jen cyklostezka vede přímo vedle trati a řeky, vlastně mezi nimi. Městečko Vilpiano a hlavně jeho kostel je jiný, než ostatní. Liší se barvou i stavbou. Šest kilometrů před Bolzanem stavíme na odpočívadle na svačinu a přichází začátek konce.
Ani nás počasí nenechá dojíst a už opět prší. To už nám došel poslední zbytek trpělivosti a končíme! Na zítra totiž nehlásí také žádné zázraky a Marek zavrhuje alternativu penzionu. Tam jsem mohli usušit věci a ráno by se vidělo. To radši dá ty peníze za cestu domů. Jelikož v Bolzanu ani okolí nevidím v mapě žádný kemp, nezbyde, než opravdu vyhledat v Bolzanu nádraží.
Poslední kilometry do Bolzana šlapeme v dešti a ještě naposledy se pokocháme údolím, posetým hrady. Než se dostaneme na nádraží, cyklostezka nás provede snad celým městem. Nad Meranem se v Jižním Tyrolsku mluví převážně německy. V Meranu už je to půl na půl s italštinou a v Bolzanu už přece jen převažuje italský jazyk. Ono mi to bylo od začátku divné, být v Itálii a slyšet němčinu. Co je toho příčinou jsem už psal, ale mohli si to nějak pořešit. Třeba jako u nás v německém pohraničí, tvrdí Marek.
Vlak směrem na Innsbruck, s přestupem v Brenneru jede v 18 hodin. Nejdříve však musíme koupit jízdenky na kola. Bohužel se nám to ale po pěti minutové rozmluvě s mladicí za přepážkou nedaří. Není mi jasné, co je v tom za problém, když to jde vydat na kdejaké pokladně. Přepážka ještě k tomu za pár minut zavírá, takže smůla smůloucí. Kupujeme tedy lístky pouze do Brennera, u vnitrostátní přepážky s tím, že v Rakousku si požadované jízdenky koupíme. To je menší zásah do markova nízkého rozpočtu, ale ne tragický.





Brennerpass
Klasický osobní vlak italských drah (FS) vyjíždí narvaný. Pomalu stoupá údolím Valle Isarco. Okolní panoramata tvoří pohoří Monti Sarentini a západní hranice Dolomit. Zastávka stíhá zastávku, ale cestujících neubývá. Stále tedy zaujímáme pozici v prostoru na kola. Chvíli v sedě na zemi, ale nakonec mi to nedá a koukám z okna na tu parádu kolem. Když cestujících je stále stejný počet, napadá mne, že asi také jedou do Innsbrucku.
Jsme na nejvyšším místě trati i silnice, v Brenneru. Zde přestoupíme na již rakouský vlak do Innsbrucku. Ten je skromnější, ale díky prostoru na kola, který je až ve předu, máme díky koloběhavé chůzi náskok a zabíráme nám nejvýhodnější místa.
Do hlavního města Tyrolska jedeme přes půl hodiny. Je po osmé hodině večerní a přemýšlíme co dál. Nejlepší způsob je EuroNight z Bregenzu do Vídně. Než však Marek přinese půl igelitky čokolád, zavírají pokladnu. Venku stále prší, takže nocovat někde v kempu už se nám nechce. Nakonec se rozhodujeme EN i bez místenek na kola použít. Ty jsou totiž v tomto vlaku povinné. Necelé 3 hodiny trávíme v čekárně a přemýšlíme, kam půjdou spát černí chlapci, kteří tu pořád korzují.

Trasa: Merano - Bolzano
           59 km, 85 nast. m., 375 m n.m.


16.6. - Jedno štěstí, jedna smůla, ale my už nemáme co ztratit

Je půl jedné v noci a z Bregenzu přijíždí vlak EN, směr Vídeň. Už se chystáme nastoupit do "cyklovozu," když nás osloví průvodčí, zda máme místenky. Vysvětlujeme mu, že už měli pokladnu zavřenou. "Máte štěstí, dva háky jsou volné." To teda máme. Velké díky kolegovi od ÖBB, protože bez povinné místeky nám mohl klidně ukázat východ z nástupiště a nemohli bychom říct ani popel. Sedáme do kupé obsazeném jednou slečnou a hned uleháme. Naše výstupní stanice je totiž Linz, kde budeme za pouhých 5 hodin.
Venku svítá, všude kolem nížina, blížíme k Linzu. Tam si posečkáme na vlak do Českých Budějovic. Řetězovým postupem vyndaváme kola i pingly. Spolu s námi vystupují s koly dvě starší Švýcarky. To zjišťujeme až v pekárně vně nádraží. Chtějí cestovat podél Dunaje. Povídání při snídani končí přáním šťastné cesty a lepšího počasí, než jsme měli my.
V 7:22 odjíždíme z Linze a s námi parta složená z omladiny, tipuji, že turci. Ptají se rakouského průvodčího, kudy dále z Budějovic do Praha, ale ten je odkazuje na kolegu z Československa. To u nás chlapec moc nezabodoval, touhle neznalostí našich novodobých dějin. Samozřejmě, že se pak musím nenápadně zmínit českému kolegovi. Ten však Rakušany moc nezná, jen se střídají a to je vše.
Jestli něco ještě nekončí, tak pakárna. Z Velešína je výluka a tak pojedeme autobusem. "Obrovskou radost" mírní dodávka, která slouží k přepravě kol. Jsme rádi, že na toto nezapomněli. Celkové zpoždění v Českých Budějovicích je 20 minut, což není čekací doba pro rychlík do Prahy. To je smůla, budeme doma o 2 hodiny později. Zajdeme si aspoň někam na oběd. První na ráně byla restaurace Vatikán na pěší zóně, kus od náměstí.
V 10 hodin pokračujeme konečně do Prahy a s námi všichni, komu ujel onen přípoj. V kupé s námi jedou i 2 rakouští manželé. Ti zas vyrážejí na Labskou stezku. Pak už nezbývá, než se rozloučit a přivítat s našimi milými, kteří nás jistě rádi vidí o 3 dny dříve.

Žádné komentáře:

Okomentovat