Poprvé se budu toulat po naší zemi se stanem. Dohodli jsme se na tom s mou milou a já to kupodivu přivítal s nadšením. Obzvlášť, když jako destinaci jsme si zvolili jednu z nejrovinatějších a nejteplejších oblastí, Jižní Moravu. Výhoda bude nezávislost na ubytování a tím pádem větší dobrodružství. Ve středu ráno bereme věci, sedáme do vlaku a z Prahy vyjíždíme RailJetem do Brna. Nový to spoj, který přichystali ČD s ÖBB pro snažší cestování mezi Prahou, Vídní a Grazem (český název Štýrský Hradec je zbytečně dlouhý). Společně s námi ve vlaku cestuje s kolem i sympatický Rakušan, kterému se porouchalo auto, tak musel vzít za vděk kolu. Třeba zjistí, že je to přece jen romantičtější prostředek a navíc šetřící životní prostředí a tudíž jeho krásnou zemi.
V Brně mírně kape a teploty zatím neodpovídají květnovým. Kraťasy tedy ještě zůstanou v báglu a z nich naopak vyndaváme bundy. Do Židlochovic použijeme evropskou dálkovou cyklostezku Baltic-Adriatic, o které jsem vůbec nevěděl, že tudy vede. Později jsem zjistil, že stejně není ještě celá hotová, hlavně ve východních zemích. Ta nás vyvede tak spolehlivě z města, že přejedeme rozhlednu Komec, která má být po cestě. Za Modřicemi musíme být ve střehu, abychom z cyklostezky nesjeli. Rajhrad pro mne není neznámou a Giovanna se ráda pokochá kvetoucími stromy v klášterní zahradě. Židlochovice jsem už také navštívil a strávil tu dokonce i noc. Důvod byla rozhledna Akátová věž na vrchu Výhon. Tu mi ale dnes vynecháme. Absolutní rovina a naše prozatimní putování po CT Baltic-Adriatic končí v Nosislavi, kde se mírně zvedneme terénem a ve Velkých Němčicích se rozloučíme s řekou Svratkou.
Hustopeče - "hustě to peče" pořád neplatí. Ale aspoň už neprší a ani dnes už nebude. Hustý tu však mají kostel na náměstí, ale o tom už jsem se zmiňoval v jednom z prvních článků mého blogu. Jedno z lákadel bylo pro Jane mandloňový sad zde nad městem. Stojí v něm i rozhledna a tudíž musíme do kopce a ne malého. I tuto věž si pamatuji z před dvou let, jenže to nebylo ještě kolem tolik zeleno, byl totiž duben. To co jsem předloni sjel, si teďka hezky vystoupáme a pěkně s plnou polní. Jen s malou změnou. Nejedeme po značce, to bychom se pěkně nadřeli, ale objedeme to po silnici a po panelce. Mandloně už jsou odkvetlé, ale z rozhledny je pěkný výhled. Nejvíce vynikají Pavlovské vrchy, též zvané Pálavské. Ty nám budou dělat společnost následující 4 dny.
Za dnešní přespávací stanoviště jsme zvolili kemp v Dolních Věstonicích. Znamená to, nabrat kurs jih a následně jihozápad. Celý den bylo chladno a tudíž jsme bundy skoro nesundali. Jsem zvědavý, jak bude v noci. Za Hustopečemi se přehoupneme kolem Křížového vrchu a kolem Šakvic jedeme k Popicím. Následně přejedeme trať a už jsme ve Strachotíně. Mezi Věstonickou a Novomlýnskou nádrží se po hrázi protáhneme do Dolních Věstonic. Nejzápadnější Mušovská nádrž doplňuje trio, které dohromady tvoří vodní nádrž Nové Mlýny. Vodní dílo na řece Dyji.
Brzdíme u kempu a čteme si ceník. Paní je nepřítomna a tak podle instrukcí volám. Zkouším umluvit cenu chatky ze dvou set za osobu na dvě stě za oba. Moc se mi to nedaří a tak jdeme tedy stavět stan. Paní přijíždí zhruba za hodinu a dodává nám i žetony na teplou vodu, jak to bývá ve většině kempech. Kuchyňka tu není, tak vaříme na stolku pod stromem, na svém mini vařiči značky Var. Výborná věc. Kemp je poloprázdný, což se ale není čemu divit.
Na trase Brno - Rajhrad - Židlochovice - Hustopeče - Hustopečská rozhledna - Šakvice - Dolní Věstonice jsme ujeli 57 kilometrů a nastoupali 380 metrů
Rajhrad, Hustopečská rozhledna a výhled na Pálavu, zatím žádně teplo, přehrada Nové Mlýny
28.5. - Pěší tůra po Pavlovských vrších
Počasí je podle předpovědi a my tudíž můžeme jet podle plánu. Dnes tedy přesněji řečeno jít. Na programu jsou Pavlovské vrchy a procházka po jejich hřebeni. Jsou podřazenou jednotkou Mikulovské vrchoviny a díky okolní nížině dominují dalekému okolí. V tomto malinkém pohoří mají 2 hrady a spousty vyhlídkových míst.
Ve vsi se napojíme na červenou značku a po ní hned stoupáme. Nejprve loukou a poté se ponoříme do lesa. Absenci batohu jsme vyřešili odepnutím horní části trojbrašny ze zadního nosiče, která se dá nést přes rameno. Na Dívčím hradu, který je první zastávkou, se za chvíli nahromadí nezdravý počet dětí různých tříd a škol. Po chvíli my, mírní asociálové, prcháme a pokračujeme dále po trase. Jinak ale hradní zřícenina je hezké místo a výhled také. Jako na dlani je celá přehrada Nové Mlýny.
Dále vede červená značka lesem, pod vrcholem Děvín. Na jeho vrchol máme turistickou značku přeškrtanou a i nápis na ceduli není pozitivní, co se týče návštěvy vrcholu. Prozatím tedy přicházíme na vyhlídku, která se rozprostírá na pěkné louce. Jde o prostor ohraničený dřevěným zábradlím. My ho však pro relax obcházíme a chvíli dumáme v trávě dál od další masy žáků a učitelů. Jižně je vidět mimo jiné i Svatý kopeček nad Mikulovem.
Když vcházíme opět do lesa, potkáváme rozcestník, od něhož vede značka na vrchol Děvína. Jdeme se tedy nakonec na vrchol podívat. Cesta vede prudce do kopce, ale je krátká. Na vrcholu Děvína stojí vysílač a je zde vyhlídka opatřená informační tabulí. Nadmořská výška nejvyššího vrcholu Pavlovských vrchů je 549 m n.m. Potkáváme zde Slováky a ti chtějí ukázat Elektrárnu Dukovany. Směrem, kterým ukazují je nějaké město, ale elektrárnu nacházíme až po jejich odchodu.
Pokračujeme k vyhlídkové skále Strážce. U té se zdržujeme také. Hluboké údolé pod ní se nazývá Soutěska a dá se projít po zelené značce. My ale jdeme k rozcestí Soutěska, pramen. Ten však nenacházíme. Asi už vyschl. Stále po červené procházíme pod vrcholem Pálava (461 m) a po silnici přicházíme do Klentnice. Nad ní stojí další zřícený hrad. Sirotčí hrádek se zvedá do výšky 425 m n.m. a byl postaven na dvou u sebe stojích skalách. Takové moravské Trosky. To musela být také fuška, toto postavit. Naproti přes údolí leží plochá Stolová hora, o 9 metrů nižší než Děvín. Z vrcholu "ozdobeného" vysílačem je jistě také pěkný výhled. Tam se nám s Klentnice už ale nechce.
Podél vinice a po silnici šlapeme kolem Kočičí skály k vrcholu Turold. Na jeho vrcholu také stojí vysílač a v jeho jižním svahu je známá jeskyně. Tam se pořádají i prohlídky. Už z úpatí vrcholu se otevírají pohledy na perlu Pálavy, město Mikulov. Rozhodně je na co se koukat, protože nad městem dominuje zámek. Centrum stojí také za prohlídku. Krátké a místy strmé uličky nenechají nejednoho návštěvníka v klidu. Zde začíná naše honba za brynzovými pirohy. Ty však ani v jedné z mnoha restaurací nedostáváme. Čekali jsme, že typické slovenské jídlo na Jižní Moravě bude více dostupnější, ale většinou na nás koukali, jako kdybychom právě přilítli z XXII. galaxie. Východně se tyčící Svatý kopeček si necháme na pozítří, kdy tudy budeme projíždět již na kolech.
Naše pěší putování končí na autobusové zastávce U parku. Odsud se svezeme zpět do Dolních Věstonic. I zde zkoušíme štěstí s brynzou, ale opět neúspěšně. Čeká nás druhá noc ve zdejším kempu a s blížícím se víkendem nocležníků mírně přibylo.
Dnešní pěší tůra měřila cca 12 kilometrů po vlnitém, ale pohodlném terénu.
Dolní Věstonice, Dívčí hrad (Děvičky), výhled na Nové Mlýny a Děvín, vyhlídka pod Děvínem,
Děvín s výhledem na Nové Mlýny, skála Strážce, Sirotčí hrádek a v výhled k Turoldu, Mikulov
29.5. - Přes Zaječí k Lednici
Jistě to mnozí znáte, že se vám nechce ze stanu. Za prvé je občas chladněji a za druhé je WC poněkud dál, než jste zvyklí. Ovšem, když se člověk vykope a po rozepnutí stanu spatří východ slunce, to určitě zjihne nejedna tvář. Mne se toto dnešní ráno stalo a tak mám o zážitek více.
Je pátek a už od rána má šéfová co se ohánět pod přívalem nových hostů. My po dvou nocích v místním kempu toto místo opouštíme a přesouváme se "kolmo" o kus dále, konkrétně směr Lednicko-Valtický areál. Nejprve jedeme do Horních Věstonic, které jsou však tak zhruba pouze 30 výškových metrů nad Dolními. Cestou míjíme skromný vinný sklípek a u něj partu lidí středního věku. Ty nás hned zvou na vínko, přitom je teprve po deváté. Oproti minulým dnům se výrazně oteplilo a my můžeme zabalit kalhoty a bundy.
Při návratu zpět jsme netrefili odbočku na cestu podél přehrady, po které se to jen hemží cyklisty. Nakonec se musíme optat. Cesta není dobrá, ale dá se po ní jet. Projíždíme mezi spoustou rybářů, kteří tu mají různé "bejváky" od celt po karavany. Další zastávkou je Pavlov, jehož kostel se hezky vyjímá z pozadím Děviček. Na náves je to do kopce. Potom to tudíž musí být z kopce. Alespoň naším směrem, na Zaječí. To už je vidět z dálky, protože se nachází v mělkém sedle mezi kopci Kalvárie a Přítlucká hora, posetými vinicemi. Přes Milovice a Nové Mlýny se jede po rovině. Druhá jmenovaná obec dala jméno vodní nádrži, která je důležitým prvkem Jižní Moravy. Leží na řece Dyji, kterou následně přejíždíme.
Přijeli jsme pod Zaječí a první metry povedou na vrch Kalvárie. Zde opět řadíme na nejlehčí převod a mezi vinicemi stoupáme až k vinařství U Kapličky. Jde zřejmě o vyhlášený podnik, protože je tu velmi rušno. Nás zajímá rozhledna Dalibor na vrcholu zmíněného kopce. Tam už je celkem klid. Rozhledna stojí vedle kaple a pod ní je zajímavá louka. Rozhledna je kupodivu zděná, takže se vymyká novodobým železným nebo dřevěným stavbám. Z nadmořské výšky 262 metrů je vynikající výhled. Na jihovýchodě je Lednicko-Valtický areál, ale slunce svítí proti, tak se těžko poznávají jednotlivé atrakce. Pálava a Nové Mlýny se přehlédnout nedají. Na severu Hustopečsko a na východě Bílé Karpaty.
Když cestou zpět míjíme vinařství potkáváme pár v krojích. Moje vytoužená chvíle přišla a i oni nám dovolili se s nimi vyfotit. Říkal jsem, že sedlo mezi kopci, kde je obec Zaječí je mělké a bylo tomu tak. Na Přítluckou horu to bylo "zadarmo", jak už jsem slyšel párkrát výraz o snadném výjezdu. Zde také stojí rozhledna. Asi jim nestačila jedna, musí ji mít z každé strany. To jsou ty rozhlednové excesy na Jižní Moravě. Stavba není originální. Má své dvojče na Nedánově, kam z ní lze dohlédnout. Výhled je téměř totožný s předchozí, takže nemá cenu dále popisovat.
Následuje sjezd do nížiny a pár desítek kilometrů nebudeme znát pojem jízda do kopce. Obec Rakvice leží při trati Brno Břeclav a my jsme do ní klesli po zelené značce. Po CT č. 5066 chceme jet do Lednice. Nejprve přejíždíme potok Trníček, ale dál přes oboru Obelisk to nepůjde. Místní zemědělec nás směruje okolo, podél Dyje. Tam potkáváme zajímavý pár padesátníků. Bydlí v Bavorsku, pán je tenisový trenér a sem jezdí každoročně na dovolenou. Podle barvy pleti bych to tipoval na předehru někde v Karibiku. Naštěstí cesta okolo obory není špatná a tak stojíme na silnici u mostu přes Dyji. Minule, když jsem chtěl jet k Minaretu, tak jsem zabočil podél Staré Dyje, ale to je špatná cesta. Musí se přes zámek. Na vrchol nejvyšší islámské stavby ve střední Evropě si vyšla pouze Jana. Já už tam byl předloni a jelikož o dechberoucí výhled se určitě nejedná, tak budu hlídat kola. Jediné, co je jiné, je rozkvetlá a zelená zámecká zahrada. Při mé dubnové návštěvě o tomto nemohla být ani řeč. Po městě také sháníme brynzové pirohy, ale opět neúspěšně. Tak si i pro tentokrát dáme něco jiného a budeme vyčkávat dní dalších.
Nakonec poslední dnešní atrakcí je Janův hrad, kam nás zavedou hned tři cyklostezky najednou. Zde by se dobře nocovalo, ale budeme muset hledat jiné místo. Jistota je kemp Apollo, nedaleko odsud. Knížecí CT, přes Valtickou alej přijíždíme na silnici. Vlevo se do půl hodiny dojede do Břeclavi a vpravo po půl minutě do kempu Apolo. Ještě před ním nás však upoutá nápis Minikemp. Jdeme to obhlédnout a objevujeme prázdný, málo udržovaný kemp. U závory zvonky, na tabuli pouze instrukce, telefonní číslo žádné. Jdeme dovnitř. Uprostřed placu třešeň, kolem ploty a za nimi zahrádky s občasně se zjevujícím zvířectvem. Vzadu sprchy a záchody. Šokuje nás, že takto opuštěný kemp má otevřené sprchy, splachovací záchod a sprchu s teplou vodou. Ta ani není na žeton, jako ve většině kempech. Je vidět, že úklidu tady moc nedají, ale pro nenáročného turistu jimiž jsme i my, žádný problém. Vrcholem bylo objevení minikuchyňky v rohu za umývárnou. Dřez s vodou, pár nádobí i dokonce funkční bomba se sirkami - prostě luxus! Jdeme okouknout kemp Apollo, ale myslím, že jsme byli už dopředu rozhodnutí o našem dalším nocovišti. Kemp byl narvaný, cena za dva a stan pochopitelně vyšší. Je to jasné, obracíme kola. Zvoníme na oba zvonky, ale nikdo se nehlásí. Rozbalíme tedy stan, což je tam ostatně i napsáno a on se časem někdo přihlásí. Tipuji to na někoho z obydlí vzadu za umývárnou. Uvidíme co se bude dít ráno.
47 km a 338 nastoupaných metrů, jsme absolvovali na trase: Dolní - Horní Věstonice a zpět - Pavlov - Nové Mlýny - Dalibor (rozhl.) - Zaječí - Přítlucká hora (rozhl.) - Rakvice - Lednice - Minaret - Janův hrad - Valtická alej (rozc.) - kemp Apollo.
Východ slunce nad Novými Mlýny, Pavlov, už se oteplilo, rozhledna Dalibor a výhled na Zaječí,
rozhledna na Přítlucké hoře a výhled na sever, Lednice: Minaret s výhledem, zámecká zahrada,
Janův hrad
30.5. - Podél Železné Opony na Mikulovsko
Ráno se dělo tolik, že dvakrát po cestě okolo nás projelo auto a také nikdo nic nechtěl. Takže si můžeme připsat ušetřený peníz a pokračovat dále putování po atrakcích areálu. Hned za humny je Apollonův chrám. Je sobota, takže očekáváme zvýšenou frekvenci cyklistů a to se hned u onoho místa potvrzuje. Zatím to byla jen čtyřčlenná rodinka. U další atrakce, u sochy stojící před chrámem si fotím Janču. Když potom pozici opouští, čtyři Grácie zůstanou opět v triu. Kolem kaple sv. Huberta jedeme k nejzajímavější stavbě celého areálu. Aspoň tedy pro mne. Rendez-vouz čili Dianin chrám, nazvali stavbu, která je velmi podobná pařížskému Vítěznému oblouku. Asi kvůli tomu, že vím jaké to je, stát pod "Arc de Triomphe," tak je pro mne tato stavba zajímavá. Tady už je slušný frmol. My pokračujeme do Valtic. Zde nejprve navštěvujeme cykloobchod, kde pořizujeme kabeláž na Janiččin tachometr a poté se odebereme k místnímu zámku. Zde nečekaně potkávám kamaráda Kubu z Postoloprt, přes kterého už jsem dlouho nepřecházel v útočném pásmu mezi kruhy. To tak bývá, že někoho dlouho nepotkáte a pak se shledáte někde hodně daleko.
Kolonáda na Reistně je poslední atrakcí Lednicko-valtického areálu. Tam je to celkem do prudkého kopce, ale slézat se nám nechce, když vidíme sváteční cyklisty, jedoucí v sedle až nahoru. Tak trochu hec. Zde potkávám snad největší skupinu cyklistů v životě. Jejich členů jsou desítky. Název už jsem zapomněl, ale barvy dresů bych přirovnal k fotbalistům Borussie Dortmund nebo českým vosám. Kolonáda je kousíček od rakouských hranic, což znamená, že pojedeme do Mikulova po cyklostezce, jež vede po bývalé signálce. Přes Úvaly se svezeme zpět z kopce do nížiny Dyje a ze Sedlece kopírujeme trať. Cestou do Mikulova na signálce narážíme na informační panely, týkající se převážně útěku za svobodou. Už jsem o tom četl knihu, takže vím zhruba o co jde.
Před Mikulovem okukujeme třešeň u cesty, ale jak si Janča myslela, její plody zdaleka nejsou tak napřed než u nás v Čechách. Poté vjíždíme do samotného města. Jak jsem říkal, stavíme se tu ještě jednou. Jako první si vyšlápneme na Svatý kopeček. Tentokrát ale pěšky. Kola jsme nechali zamčené u lampy jednoho domu v křivolaké ulici. Budeme to muset vzít rychleji, od západu se něco žene. Výstup na 363 m n .m. vysoký "kopeček" byl pohodový. Na vrchol vede křížová cesta a na vrcholu je kostel sv. Anny. Vrchol je holý, takže je z něj pěkný a díky rovinám i daleký výhled. Na jihu například dominuje rakouský hrad Falkenstein.
Bouřka už je na dohled, tak prcháme z kopce ke kolům. Copak o nás nejde, my se převlékneme, ale mít mokrou celou bagáž není nic moc, shodujeme se. Cestou dolů kroutíme hlavami nad turisty, jdoucí opačným směrem. "Copak oni nesledují počasí? Oni nevidí, že se něco žene?" Že se citelně ochladilo pociťujeme, když jedeme směrem do města. Úkryt nacházíme v jednom podloubí pod zámkem. Ukusujeme okurku a čekáme, co přijde. To co přišlo, bych nevymyslel. Z černočených mraků, valících se na Mikulov jsem napočítal 10 kapek. Víc prstů sice nemám, ale o moc více jich nebylo. Ale pořád lepší, než to podcenit a spát v mokrém spacáku.
Nad námi severně se tyčí Kozí Hrádek. Zamykáme kola u další lampy pod stromem a jdeme si udělat pár fotek. Zase omyl. Hrádek je otevřený, čili přístupný a ještě k tomu se dá z jeho věže rozhlížet. Prostoru tak sice moc není, ale nával lidí se přiřítí v době, kdy jsme na odchodu. Vstupné se platí až na ochozu, což je špatné pro ty, co s tím nepočítají a náhodou nemají u sebe peněženku.
Poslední atrakce, co nám zbyla je zámek. Dominantní stavba, kam přicházíme půl hodiny před zavíračkou. Málem i to bylo málo, abychom dostali v pokladně suvenýry. Pirohy už nezkoušíme, spoléháme na to, že je budou mít v našem dnešním nocovišti.
Před šestou jsme opět na signálce a libujeme si na pěkném povrchu. Aspoň k něčemu byly ty "dráty" užitečné, máme po čem jezdit mimo silnice. Nesouhlasil by akorát kamarád Tomáš v případě Českého lesa, kde po několika násobném protažení Frantou Andělem, po nepublikovatelném terénu se o něm nepublikovatelně vyjádřil.
U vsi Dobré Pole se přiblížíme opět rakouské hranici a v těsné blízkosti se držíme až do Nového Přerova, naší dnešní konečné. Zde potkáváme naší známou CT Baltic-Adriatic. Nocovat budeme v kempu, penzionu a ekofarmě. Vše v jednom naleznete pod jménem Jáňův Dvůr, zde v obci Nový Přerov. Konečně se dočkáme i té brynzy. Sice ne s pirohy, ale v podobě halušek. Stan rozděláváme vzadu u stodoly. Nachytal mne tu jeden pán, když jsem se ho zeptal, zda si s sebou vezl i stoličku. Ta stála před stanem a o plot měl opřené kolo. Řekl, že ano. Zapomněl však dodat jednu bezvýznamnou informaci. Že na parkovišti mu stojí auto. Nu což, sranda musí být, i kdyby hodiny na blízké věži odbíjely každou hodinu, celou noc. Naštěstí tomu tak nebylo.
Všechna dnešní dobrodružství se vešly do 43 km a 412 nastoupaných metrů. Trasa: Kemp Apollo - Apollonův chrám - Rendez-vouz - Valtice - Úvaly - Sedlec - Mikulov - Březí - Nový Přerov.
Tři Grácie, Rendez-vouz, zámek Valtice, Svatý kopeček a výhled na východ,
Kozí hrádek a výhled na Mikulov, CT podél Železné opony
31.5. - CT Baltic-Adriatic to začalo, ní to i skončí
Wake up, it´s a beautiful morning, zpívají Deep Blue Something. To je i případ posledního rána našeho putování. Dnes nám zbývá dojet do Židlochovic, kde nás nabere nás kamarád Luboš, vracející se z Přerovska. V plánu máme pouze rozhlednu u Drnholce, takže by to neměla být žádná honička. Celou cestu do cíle budeme sledovat CT Baltic-Adriatic a tím uzavřeme jakési kolečko. Budeme si moc zaškrtnout úsek této trasy z Brna až k hranicím s Rakouskem.
Přejíždíme trať, projíždíme Novosedly, pozdravíme Dyji a už vnikáme do Drnholce. Jak se tak rozhlížím, nenalézám rozhlednu. Na cestu k ní se ptáme v IC. Rozhledna U Křížku je západně nad obcí ve výšce 217 m n.m. Jak tak koukám na tachometr, tak to bude sranda. Pouze pár desítek výškových metrů. Rozhledna je 11 metrů vysoká a stavební materiál je dřevo. Tato stavba také není originál. Také má své kopie po republice. Výhled je ucházející. Z rozjímání nás ruší pouze mladík na kole a jedna čtyřčlenná rodinka. Čili žádný Karlštejn to není.
Spíše z kopce sjíždíme do Pasohlávek. Zde už je rušněji. Mácháme si v přehradě aspoň nohy, když nezbyl čas na koupání. Voda kupodivu není ledová. Při průjezdu hlavní silnicí upoutává všechny lidi cedule "lesní med." No co nenapadlo Janu, jeden si koupíme. Ale jo, jedeme už po rovině a do cíle už je tak maximálně 20 km. Křížíme hlavní silnici č 52, překonáme řeku Jihlavu a proletíme Ivaní. Ve Vranoticích ještě posvačíme, zapijeme to jedním pivkem a dále už se na trase přes Přísnotice a Žabčice nic zvláštního neděje.
Na smluveném místě v Židlochovicích jsme po 37 kilometrech a 171 nastoupaných metrech a kupodivu ještě chvilku před čtrnáctou, smluvenou hodinou. Nakládáme kola i sebe a může se vyrazit. Trasu Nový Přerov - Novosedly - Drnholec - U Křížku (rozhl.) - Drnholec - Pasohlávky - Vranovice - Přísnotice - Židlochovice, doplníme o zajížďku na rozhlednu Komec, kterou jsme ve středu prošvihli. Bodejť ne. Já jí hledal v mapě na břehu Svitavy a ona je na břehu Svratky. Jde o nástavbu komína, opatřenou točitým schodištěm. Jak málo stačí k tomu, mít rozhlednu. Nízká nadmořská výška umožňuje výhled pouze po celém Brnu.
První naše společná cykloakce pod stanem dopadla parádně. Nejvíce jsme rádi za pěkné počasí, které sice bylo zprvu chladnější, ale jinak nad míru příznivé. Do celkových 200 kilometrů nám chybělo ujet ještě 15, ale důležité jsou zážitky a výsledek.
Drnholec, rozhledna U Křížku s výhledem na východ, rozhledna Komec a výhled na Brno
Žádné komentáře:
Okomentovat