17.5. - Nejjižnějším cípem Bílých Karpat
(tři rozhledny, dva defekty, jeden slovenský kámoš)
(tři rozhledny, dva defekty, jeden slovenský kámoš)
Spousta českých měst má své moravské bratry. Já si za dnešní výstupní stanici zvolil Moravský Písek. Do města jsem ani nezabrousil. Hned jsem nastavil kurs Veselí nad Moravou. Nejprve po silnici a následně po cyklostezce jsem dojel do Veselí za 20 minut. Pozdržel jsem se na Bartolomějském náměstí a hned jsem atakoval svou návštěvou IC. Tam mne navedli na správnou cestu k rozhledně Radošov a už jsem upaloval. V Blatnické ulici za tratí, jsem se chytil modré značky a té se držel až na kopec Radošov. Cestou na jednu z nejsnáze dosažitelných rozhleden, jsem narazil na těleso bývalé úzkokolejné dráhy z Bzence do Tasova. Dráha o rozchodu 790 mm, sloužila k dopravě řepy do cukrovaru. Rozhledna Radošov v nadmořské výšce 246 metrů, ještě voní novotou. Výhled z ní je kruhový a nejvyšší pohoří, které je z ní vidět jsou Bílé Karpaty, které jsou již velice blízko.
Při troše štěstí jsem doufal, že bych mohl popojet do Velké nad Veličkou vlakem, ale ten už pode mnou houká v zatáčce, takže do údolí malé říčky Veličky budu muset po svých. Do Hroznové Lhoty a Tasova ještě použiji modrou značku. Pomalu, ale jistě začínám stoupat proti toku Veličky. Nebýt větru, tak se jede parádně. Cestou stavím v obci Louka, vyfotit si netradiční kostel. V malém městě Velká nad Veličkou odbočuji na Javorník. Vesnice v nejjižnější části Bílých Karpat mne přivítala bílým květem. Tato píseň od Mira Žbirky se rozezněla po vsi, jako předzvěst hlášení místního rozhlasu. Pořád lepší, než ty "dechárny," co hrají u nás. Na obci mají suvenýry k rozhledně Drahy. K té jsem musel z návsi do kopce na hlavní silnici, která se poté také ještě prudce zvedne, než se vyjede na náhorní plošinu, na které stojí poměrně nová, dřevěná rozhledna. Ještě než skupinka lidí opustila rozhlednu, jsem se nechal vyfotit a šlo se na vrchol. S bundou, protože vítr jsem předpokládal silnější, než na zemi, jak to tak většinou bývá. Výhled z rozhledny nabízí kruhové panorama, ale vzhledem blízkosti kopců Bílých Karpat, tolik nevynikalo. Pěkně se vyjímala Velká v údolí pode mnou.
Pokračuji po silnici, kterou kopírují i koleje. Oboje přechází na Slovensko zhruba po třech kilometrech. Přijíždím k státní hranici se Slovenskem a pro mne slavnostní vjezd do této krásné země si vychutnávám. Slovensko se za pár okamžiků stane mou sedmou zemí, v které se projedu na kole. Tak jedeme...! Terén se začal mírně svažovat a já podél řeky Teplice klesnu do první vsi, jménem Vrbovce. Přijel jsem do okresu Myjava. To je poměrně malým městem, na to, že je okresním. Na naše poměry nezvyklý počet kolem 12 000 obyvatel. Sjezd jsem si ani moc neužil. Byl mírný, proti větru, ale zase o to méně námahy bude teď do kopce. Ze zhruba 320 m n.m. se musím dostat do 622. Na tyto převýšení jsem již zvyklý, takže by to mělo jít. První metry jedu rychleji, za chvíli se silnice trochu zvedne. V půli kopce mne povzbuzuje jeden český páreček, který si mne z nejasných důvodů i fotí. Ale zase mne upozornili na pěkný pohled na Vrbovce, sevřené kopci v údolí. Aspoň se vydýchám. Rozhledna už je vidět ze silnice a nezdá se tak vysoko, jak opravdu je. Na rozcestí Senné diely odbočuji doprava a dostávám se do vísky Hate. Odtud už je to jen 100 výškových metrů k rozhledně. Jelikož na našich internetových mapách není žádná značená cesta z Hatí na vrchol, nechal jsem to osudu. Z křižovatky v Hatích jsem pokračoval rovně, na sever a za nedlouho byl rozcestník, který mne zavedl na vrchol Žalhostinné. Většinu cesty jsem tlačil a sil už ubývalo.
Dřevěná, malá, opuštěná, romantická rozhledna Žalhostinná (622 m) se stala mou první slovenskou rozhlednou. Daleký kruhový výhled od Bílých Karpat přes Karpaty Malé se pomalu stáčí k Dolnomoravskému úvalu a ke Chřibům. Nádherné klidné místo, jehož atmosféru mírně kazil vítr.
Od rozhledny do civilizace mne vedla značka severně, po hřebeni k rozcestí Žalhostinná, Chalupovci. K osadě s názvem podobnému jako mají ve Slovinsku, vede značka, která také není zakreslena na českých serverech mapy.cz ani cykloserver.cz. Nevyčítám, jen konstatuji. Dále jsem vyhodnotil, jako plán úniku ze Slovenska přes vrchol Bukovina na hranicích bývalých spojenců. Znamenalo to, jet nejprve z kopce a pak do kopce, lesem. Za chvíli přijíždím ke státní hranici, kterou budu sledovat až na vrchol Bukoviny (584 m). Zde skončilo kopcovité trápení dneška. Pouštím se střemhlav z kopce, po modré značce. Střemhlav je díky terénu na místě. Prudký, lesní terén. Nahoru bych to jet nechtěl. Později projíždím stopami od lesní techniky, kde se ztácím skoro po pás. Marně si lámu hlavu, co to tu mají za vysoké stroje. Jakmile se dostanu na asfaltku, jedu po vrstevnici k rozcestí Návdanky, abych cestou potkal aspoň tři páry manželů s kočárky. Zřejmě oblíbené místo. Za zmíněným rozcestím mne čeká dlouhý a rychlý sjezd k přehradě Lučina. Sem tam se vynoří do panoramatu mezi stromy rozhledna Travičná. Tam je dnes ale zavřeno. Bylo by to zajímavé kvarteto rozhleden za půl dne. Ale já vím, že tu nejsem naposledy. U přehrady je stánek, tak se stavím občerstvit.
Moje dnešní nocoviště je na hranicích a jmenuje se Sudoměřice, známé výklopníkem na Baťově kanále. Ono ale nakonec dnešní dobrodružství pro mne ještě neskončilo. Pod Travičnou sklouznu do Radějova a po CT č. 46 přijedu pod Žerotín. Takto se jmenuje kopec, obklopený vinicemi. Nakonec se nechám zlákat kaplí na vrcholu a se zbytkem sil vystoupám na 322 metrů vysoký kopec. Kaple co tu stojí není stejná, jako ostatní. Je moderní a mne se nelíbí. Tak se jdu aspoň pokochat dílčími výhledy po okolí z jižního a severního svahu. Vrchol Žerotína zdobí kříž. Zde potkávám mladíka, který bydlí v nedaleké Skalici, čili Slováka. Nakonec máme společnou cestu, jelikož tento mladík zná další cestu do Petrova. Místo přes Strážnici jedeme přes rozcestí Mezi Starými horami. On pokračuje po zelené a mne pošle po šotolinové cestě. Loučím se s hochem, s nímž jsme si nevyměnili ani jména, protože to nebylo vlastně nutné a pokračuji mezi vinicemi. Cesta vede mírně z kopce, tak šlapu do pedálů. Nevím, zda to byla, chyba, ale většinou takhle jezdím, po takovém terénu. Kilometr před Petrovem najedu na kámen a "Prásk!" Kolo je prázdné. Chvíli přemýšlím, co se stalo a jdu se podívat, o co jsem mohl píchnout. Vyměnit duši nemůžu, tu naposledy píchlou jsem ještě nezalepil, s domněním, že se mi to nemůže stát přeci tak brzy po sobě. Dofouknu tedy kolo a dojedu na tom do Sudoměřic. No jo, přátelé, ale ona je tam díra jako vrata. Tak to je tuplem pešek. Vyměňuji ji za sice další píchlou duši, ale po té se aspoň dá dojet na dofouknutí. Lepidlo na zalepení je totiž dlouho nepoužívané a tudíž vyschlé! Jak by řekl můj kamarád Karel Švarcbach (ano, zase on): Matko rozsviť, fotr leze po zdi. Co to znamená konkrétně nevím, ale vím, že nebude po příjezdu klid na lůžku, ale bude se opravovat.
Na silnici potkávám cyklistu, jedoucího jen kousek. Prosím ho, zda by neměl duši, klidně i na prodej. Duše by byla, ale s jiným ventilkem, než na který mám pumpičku. A to jí mám dvoustrannou! Tak budu muset tedy shánět pomoc v Sudoměřicích. Přijíždím na penzion a hned po zapsání sháním aspoň lepidlo. To mi půjčuje jeden štamgast, také cyklista. Duše je zalepená. Radši si zalepím i tu druhou. No jo, ale ta první opět uchází. Když jí opět zuji, zjišťuji, že na místě už jednou lepeném. Co jsem komu dnes udělal, fakt nevím. Nebo, že by v blízké minulosti? Přivolaná pomoc v podobě penzisty, který celé vsi opravuje kola, se nabízí, že mi duši zalepí. Přichází již za tmy a tato pomoc mne stojí jednoho panáka. Jak skromný člověk. To už mám první duši zalepenou a na kole. Jestli jste ztratili pojem, která je první, nebo druhá duše, tak po tom nepátrejte. Konec dobrý, všechno dobré.
Rozhledna Radošov s výhledem, kostel v Louce, rozhledna Drahy, Vrbovce,
rozhledna Žalhostinná s výhledem, hranice ve svahu Bukoviny, Radějov z Žerotína
18.5. - Pomoraví Skalicka a Hodonínska
(první slovenské město, ještě jeden defekt a cukrárna U Sedláčků)
V doufání lepšího dneška se probouzím v útulném pokoji penzionu v 7 hodin. Jedno z mála ubytování, kde je v ceně i snídaně, tak jí samozřejmě využiji. Podávají se míchaná vejce a šunka. Při tom povídání s majitelkou, si všímám pohledu na stěně pod televizí. Nějaký povědomý motiv. No jo, jezero Wanaka na Novém Zélandu. Vždy se najde něco, co mi připomene mou Janču, i když se mnou zrovna není. Takže i obyvatel Sudoměřic zavítal do nejvzdálenější možné destinace, z pohledu České republiky.
Kolem osmé se loučím s příjemnými ubytovateli a první metry mne vedou opět na Slovensko. Prohlédnu si příhraniční město Skalica, které je také okresní a stejně malé jako Myjava. Že je Skalica pěkné město jsem věděl z průvodce a dnes se to potvrdilo. Jako poslední místo navštěvuji rotundu a kalvárii, kus od centra města. Pak pojedu na další rozhlednu v pořadí.
Žlutá značka mezi poli a lesem mne vede po rovině dále za město k Baťovu kanálu. Ten má severozápadně za Skalicí přístav. U něj je vyhlídková věž, která zrovna dvakrát nesplňuje parametry rozhledny, ale už jsem viděl horší stavby, považované za rozhledny (že jo Luboši). Další nejasnost v mapě oproti skutečnosti, je žlutá značka, pokračující podél toku Moravy. Na mapě značená je, ale zde za boha žádnou cestu nemohu najít. Jedu tedy zpět do Skalice a do Hodonína budu muset přes Holíč. Co se dá dělat. Chvíli tedy pojedu po hlavní silnici a v samotné Holíči to vezmu vedlejší ulicí, čili zkratkou. Špatné odbočení v jedné z ulic má za následek pouze, že kolo musím přenést přes koleje, ale jinak pokračuji dále.
Opět překračuji hranice, přejíždím řeku Moravu a za pár minut jsem v okresním městě Hodoníně, kterému se zde přezdívá Hodoš. Já a Martin Bidmon bysme mohli vyprávět o Hodoši. Ten pravý totiž vážení leží ve Slovinsku, v oblasti Goričko, na severu země, u hranic s Maďarskem. Viz jedna z předešlých kapitol. Zde je v plánu jediné, sehnat lepení na kolo, pro všechny případy, i když už se tolik nebojím. Vlezu do prvního krámu, který mi padne do cesty a potom beru směr nádraží. Ještě totiž potřebuji místenky na vlak.
Další cíl dneška je Slovanské hradiště u Mikulčic. Tam se nejlépe dostanu po zelené a modré značce. Nejprve jedu podél Staré Moravy, která je totálně vyschlá, až se v jejím korytě zelená tráva. Tady voda netekla už hodně dlouho. Někde kolem rozcestí Skařiny jsem musel něco nabrat, protože mé zadní kolo je opět měkké. Teď to chce hlavně klid, protože lepení už mám a použiji ho dřív, než jsem myslel. Na jedno dofouknutí dojíždím k areálu hradiště. Než půjdu na novou rozhlednu, zalepím si duši. Ještě, že už mám trénink ze včerejška.
Slovanské hradiště u Mikulčic je s rozlohou 10 ha, největším u nás. Je chráněno jako národní kulturní památka a bylo nominováno k zápisu do UNESCO. Zdejší lokalita byla osídlena již v pravěku a středověku. Nedávno zde postavili kovovou rozhlednu, takže chtěli přilákat i zbytek návštěvníků, mezi které patřím i já. Výhled je sice kruhový, ale díky poloze v nížině, při řece Moravě, nijak úchvatný.
Duše drží, takže můžu pokračovat dále. Projíždím Anglickou alej a poté se dostanu k řece Moravě. Podél ní se ale nejede moc dobře. Špatná cesta a protivítr. Dále bych chtěl navštívit Adamovská jezera a rozhlednu u nich. Čili také žádný rozhlednový zázrak, ale do sbírky se hodí. Cesta moc neutíká a nakonec jsem se rozhodl, že časově to asi nestihnu. Obzvlášť, když přes Moravu nevede poblíž jezer most a musí se objet až přes Brodské. To jsem sice věděl, ale doufal, že to půjde. Na dohled železničnímu mostu, měním směr a mířím do Lanžhota. Tam se zdržím hned dvakrát. Focením kostela Povýšení svatého Kříže a v cukrárně U Sedláčků. To každý uzná, že tam jsem se stavit musel. Pochutnal jsem si na zvláštních zákuscích. Byly menší než obvykle, ale i cena tomu byla přizpůsobena. Mohl jsem ochutnat tedy více druhů.
Pak už zbývá posledních 7 kilometrů do Břeclavi, kde můj dvoudenní výlet končí. Sice bylo stejně defektů jak rozhleden, ale i tak se mi to líbilo. Zvláštní atmosféru jsem cítil hlavně na Žalhostinné. Opuštěná krajina a k tomu nádech Slovenska, i přesto, že jsem byl jen pár metrů za našimi hranicemi.
Skalica, Rozhledna u Baťova kanálu, Stará Morava, Slovanské hradiště Mikulčice,
řeka Morava u Lanžhota
Trasy:
Moravský Písek - Veselí n. Mor. - Radošov (rozhl.) - Tasov - Velká n. Veličkou - Javorník - Drahy (rozhl.) - Vrbovce - Žalhostinná (rozhl.) - Bukovina (rozc.) - Žerotín - Sudoměřice.
64 km, 804 nast. m., 622 m n.m.
Sudoměřice - Skalica - Baťův kanál, přístav - Skalica - Holíč - Hodonín - Slovanské hradiště Mikulčice - Rýnava (rozc.) - Lanžhot - Břeclav.
61 kilometrů, 81 nast. m.
Pokračuji po silnici, kterou kopírují i koleje. Oboje přechází na Slovensko zhruba po třech kilometrech. Přijíždím k státní hranici se Slovenskem a pro mne slavnostní vjezd do této krásné země si vychutnávám. Slovensko se za pár okamžiků stane mou sedmou zemí, v které se projedu na kole. Tak jedeme...! Terén se začal mírně svažovat a já podél řeky Teplice klesnu do první vsi, jménem Vrbovce. Přijel jsem do okresu Myjava. To je poměrně malým městem, na to, že je okresním. Na naše poměry nezvyklý počet kolem 12 000 obyvatel. Sjezd jsem si ani moc neužil. Byl mírný, proti větru, ale zase o to méně námahy bude teď do kopce. Ze zhruba 320 m n.m. se musím dostat do 622. Na tyto převýšení jsem již zvyklý, takže by to mělo jít. První metry jedu rychleji, za chvíli se silnice trochu zvedne. V půli kopce mne povzbuzuje jeden český páreček, který si mne z nejasných důvodů i fotí. Ale zase mne upozornili na pěkný pohled na Vrbovce, sevřené kopci v údolí. Aspoň se vydýchám. Rozhledna už je vidět ze silnice a nezdá se tak vysoko, jak opravdu je. Na rozcestí Senné diely odbočuji doprava a dostávám se do vísky Hate. Odtud už je to jen 100 výškových metrů k rozhledně. Jelikož na našich internetových mapách není žádná značená cesta z Hatí na vrchol, nechal jsem to osudu. Z křižovatky v Hatích jsem pokračoval rovně, na sever a za nedlouho byl rozcestník, který mne zavedl na vrchol Žalhostinné. Většinu cesty jsem tlačil a sil už ubývalo.
Dřevěná, malá, opuštěná, romantická rozhledna Žalhostinná (622 m) se stala mou první slovenskou rozhlednou. Daleký kruhový výhled od Bílých Karpat přes Karpaty Malé se pomalu stáčí k Dolnomoravskému úvalu a ke Chřibům. Nádherné klidné místo, jehož atmosféru mírně kazil vítr.
Od rozhledny do civilizace mne vedla značka severně, po hřebeni k rozcestí Žalhostinná, Chalupovci. K osadě s názvem podobnému jako mají ve Slovinsku, vede značka, která také není zakreslena na českých serverech mapy.cz ani cykloserver.cz. Nevyčítám, jen konstatuji. Dále jsem vyhodnotil, jako plán úniku ze Slovenska přes vrchol Bukovina na hranicích bývalých spojenců. Znamenalo to, jet nejprve z kopce a pak do kopce, lesem. Za chvíli přijíždím ke státní hranici, kterou budu sledovat až na vrchol Bukoviny (584 m). Zde skončilo kopcovité trápení dneška. Pouštím se střemhlav z kopce, po modré značce. Střemhlav je díky terénu na místě. Prudký, lesní terén. Nahoru bych to jet nechtěl. Později projíždím stopami od lesní techniky, kde se ztácím skoro po pás. Marně si lámu hlavu, co to tu mají za vysoké stroje. Jakmile se dostanu na asfaltku, jedu po vrstevnici k rozcestí Návdanky, abych cestou potkal aspoň tři páry manželů s kočárky. Zřejmě oblíbené místo. Za zmíněným rozcestím mne čeká dlouhý a rychlý sjezd k přehradě Lučina. Sem tam se vynoří do panoramatu mezi stromy rozhledna Travičná. Tam je dnes ale zavřeno. Bylo by to zajímavé kvarteto rozhleden za půl dne. Ale já vím, že tu nejsem naposledy. U přehrady je stánek, tak se stavím občerstvit.
Moje dnešní nocoviště je na hranicích a jmenuje se Sudoměřice, známé výklopníkem na Baťově kanále. Ono ale nakonec dnešní dobrodružství pro mne ještě neskončilo. Pod Travičnou sklouznu do Radějova a po CT č. 46 přijedu pod Žerotín. Takto se jmenuje kopec, obklopený vinicemi. Nakonec se nechám zlákat kaplí na vrcholu a se zbytkem sil vystoupám na 322 metrů vysoký kopec. Kaple co tu stojí není stejná, jako ostatní. Je moderní a mne se nelíbí. Tak se jdu aspoň pokochat dílčími výhledy po okolí z jižního a severního svahu. Vrchol Žerotína zdobí kříž. Zde potkávám mladíka, který bydlí v nedaleké Skalici, čili Slováka. Nakonec máme společnou cestu, jelikož tento mladík zná další cestu do Petrova. Místo přes Strážnici jedeme přes rozcestí Mezi Starými horami. On pokračuje po zelené a mne pošle po šotolinové cestě. Loučím se s hochem, s nímž jsme si nevyměnili ani jména, protože to nebylo vlastně nutné a pokračuji mezi vinicemi. Cesta vede mírně z kopce, tak šlapu do pedálů. Nevím, zda to byla, chyba, ale většinou takhle jezdím, po takovém terénu. Kilometr před Petrovem najedu na kámen a "Prásk!" Kolo je prázdné. Chvíli přemýšlím, co se stalo a jdu se podívat, o co jsem mohl píchnout. Vyměnit duši nemůžu, tu naposledy píchlou jsem ještě nezalepil, s domněním, že se mi to nemůže stát přeci tak brzy po sobě. Dofouknu tedy kolo a dojedu na tom do Sudoměřic. No jo, přátelé, ale ona je tam díra jako vrata. Tak to je tuplem pešek. Vyměňuji ji za sice další píchlou duši, ale po té se aspoň dá dojet na dofouknutí. Lepidlo na zalepení je totiž dlouho nepoužívané a tudíž vyschlé! Jak by řekl můj kamarád Karel Švarcbach (ano, zase on): Matko rozsviť, fotr leze po zdi. Co to znamená konkrétně nevím, ale vím, že nebude po příjezdu klid na lůžku, ale bude se opravovat.
Na silnici potkávám cyklistu, jedoucího jen kousek. Prosím ho, zda by neměl duši, klidně i na prodej. Duše by byla, ale s jiným ventilkem, než na který mám pumpičku. A to jí mám dvoustrannou! Tak budu muset tedy shánět pomoc v Sudoměřicích. Přijíždím na penzion a hned po zapsání sháním aspoň lepidlo. To mi půjčuje jeden štamgast, také cyklista. Duše je zalepená. Radši si zalepím i tu druhou. No jo, ale ta první opět uchází. Když jí opět zuji, zjišťuji, že na místě už jednou lepeném. Co jsem komu dnes udělal, fakt nevím. Nebo, že by v blízké minulosti? Přivolaná pomoc v podobě penzisty, který celé vsi opravuje kola, se nabízí, že mi duši zalepí. Přichází již za tmy a tato pomoc mne stojí jednoho panáka. Jak skromný člověk. To už mám první duši zalepenou a na kole. Jestli jste ztratili pojem, která je první, nebo druhá duše, tak po tom nepátrejte. Konec dobrý, všechno dobré.
Rozhledna Radošov s výhledem, kostel v Louce, rozhledna Drahy, Vrbovce,
rozhledna Žalhostinná s výhledem, hranice ve svahu Bukoviny, Radějov z Žerotína
18.5. - Pomoraví Skalicka a Hodonínska
(první slovenské město, ještě jeden defekt a cukrárna U Sedláčků)
V doufání lepšího dneška se probouzím v útulném pokoji penzionu v 7 hodin. Jedno z mála ubytování, kde je v ceně i snídaně, tak jí samozřejmě využiji. Podávají se míchaná vejce a šunka. Při tom povídání s majitelkou, si všímám pohledu na stěně pod televizí. Nějaký povědomý motiv. No jo, jezero Wanaka na Novém Zélandu. Vždy se najde něco, co mi připomene mou Janču, i když se mnou zrovna není. Takže i obyvatel Sudoměřic zavítal do nejvzdálenější možné destinace, z pohledu České republiky.
Kolem osmé se loučím s příjemnými ubytovateli a první metry mne vedou opět na Slovensko. Prohlédnu si příhraniční město Skalica, které je také okresní a stejně malé jako Myjava. Že je Skalica pěkné město jsem věděl z průvodce a dnes se to potvrdilo. Jako poslední místo navštěvuji rotundu a kalvárii, kus od centra města. Pak pojedu na další rozhlednu v pořadí.
Žlutá značka mezi poli a lesem mne vede po rovině dále za město k Baťovu kanálu. Ten má severozápadně za Skalicí přístav. U něj je vyhlídková věž, která zrovna dvakrát nesplňuje parametry rozhledny, ale už jsem viděl horší stavby, považované za rozhledny (že jo Luboši). Další nejasnost v mapě oproti skutečnosti, je žlutá značka, pokračující podél toku Moravy. Na mapě značená je, ale zde za boha žádnou cestu nemohu najít. Jedu tedy zpět do Skalice a do Hodonína budu muset přes Holíč. Co se dá dělat. Chvíli tedy pojedu po hlavní silnici a v samotné Holíči to vezmu vedlejší ulicí, čili zkratkou. Špatné odbočení v jedné z ulic má za následek pouze, že kolo musím přenést přes koleje, ale jinak pokračuji dále.
Opět překračuji hranice, přejíždím řeku Moravu a za pár minut jsem v okresním městě Hodoníně, kterému se zde přezdívá Hodoš. Já a Martin Bidmon bysme mohli vyprávět o Hodoši. Ten pravý totiž vážení leží ve Slovinsku, v oblasti Goričko, na severu země, u hranic s Maďarskem. Viz jedna z předešlých kapitol. Zde je v plánu jediné, sehnat lepení na kolo, pro všechny případy, i když už se tolik nebojím. Vlezu do prvního krámu, který mi padne do cesty a potom beru směr nádraží. Ještě totiž potřebuji místenky na vlak.
Další cíl dneška je Slovanské hradiště u Mikulčic. Tam se nejlépe dostanu po zelené a modré značce. Nejprve jedu podél Staré Moravy, která je totálně vyschlá, až se v jejím korytě zelená tráva. Tady voda netekla už hodně dlouho. Někde kolem rozcestí Skařiny jsem musel něco nabrat, protože mé zadní kolo je opět měkké. Teď to chce hlavně klid, protože lepení už mám a použiji ho dřív, než jsem myslel. Na jedno dofouknutí dojíždím k areálu hradiště. Než půjdu na novou rozhlednu, zalepím si duši. Ještě, že už mám trénink ze včerejška.
Slovanské hradiště u Mikulčic je s rozlohou 10 ha, největším u nás. Je chráněno jako národní kulturní památka a bylo nominováno k zápisu do UNESCO. Zdejší lokalita byla osídlena již v pravěku a středověku. Nedávno zde postavili kovovou rozhlednu, takže chtěli přilákat i zbytek návštěvníků, mezi které patřím i já. Výhled je sice kruhový, ale díky poloze v nížině, při řece Moravě, nijak úchvatný.
Duše drží, takže můžu pokračovat dále. Projíždím Anglickou alej a poté se dostanu k řece Moravě. Podél ní se ale nejede moc dobře. Špatná cesta a protivítr. Dále bych chtěl navštívit Adamovská jezera a rozhlednu u nich. Čili také žádný rozhlednový zázrak, ale do sbírky se hodí. Cesta moc neutíká a nakonec jsem se rozhodl, že časově to asi nestihnu. Obzvlášť, když přes Moravu nevede poblíž jezer most a musí se objet až přes Brodské. To jsem sice věděl, ale doufal, že to půjde. Na dohled železničnímu mostu, měním směr a mířím do Lanžhota. Tam se zdržím hned dvakrát. Focením kostela Povýšení svatého Kříže a v cukrárně U Sedláčků. To každý uzná, že tam jsem se stavit musel. Pochutnal jsem si na zvláštních zákuscích. Byly menší než obvykle, ale i cena tomu byla přizpůsobena. Mohl jsem ochutnat tedy více druhů.
Pak už zbývá posledních 7 kilometrů do Břeclavi, kde můj dvoudenní výlet končí. Sice bylo stejně defektů jak rozhleden, ale i tak se mi to líbilo. Zvláštní atmosféru jsem cítil hlavně na Žalhostinné. Opuštěná krajina a k tomu nádech Slovenska, i přesto, že jsem byl jen pár metrů za našimi hranicemi.
Skalica, Rozhledna u Baťova kanálu, Stará Morava, Slovanské hradiště Mikulčice,
řeka Morava u Lanžhota
Trasy:
Moravský Písek - Veselí n. Mor. - Radošov (rozhl.) - Tasov - Velká n. Veličkou - Javorník - Drahy (rozhl.) - Vrbovce - Žalhostinná (rozhl.) - Bukovina (rozc.) - Žerotín - Sudoměřice.
64 km, 804 nast. m., 622 m n.m.
Sudoměřice - Skalica - Baťův kanál, přístav - Skalica - Holíč - Hodonín - Slovanské hradiště Mikulčice - Rýnava (rozc.) - Lanžhot - Břeclav.
61 kilometrů, 81 nast. m.
Žádné komentáře:
Okomentovat