Sedloňův blog: Frýdlantsko 2/3: Frýdlantským výběžkem

3.9.

Trasa:
Arnoltice - Bulovský potok, rozc. - Višňová - Pohanské kameny - Černousy - Habartice - Zawidów - Arnoltice - Bulovka - Dolní Řasnice - Jindřichovice - Andělský vrch - Nové Město p. Smrkem - Hejnice - Frýdlant - Frýdlantská rozhledna - Bulovský potok, rozc. - Arnoltice.

91 km, 572 m n.m.

Dnes bude na programu detailnější průzkum frýdlantského výběžku. Pravděpodobně tu bude panovat podobná atmosféra jako v sousedním, šluknovském.

Vyjíždím za zataženého počasí, podél Bulovského potoka. Jede se hezky, mírně z kopce a lesem. Kromě dvou kopečků jsem se do Višňové téměř nezapotil. To se však změnilo, když jsem stoupal k Pohanským kamenům. Údajně jde o místo pohanských slavností slunovratu. Na vrcholu skalního seskupení je železná plošina - zřejmě vyhlídka. Výhled však zarostl stromy.

Přes centrum Višňové mířím k Černousům. Zde se zastavím na poslední vlakové zastávce u nás a vyšlápnu si do horní části obce. Zde mě překvapuje pěkná kaple a opravený zámek. Z něj je nyní hotel. Zkratkou po lesní cestě přijíždím do hraniční obce Habartice, na níž navazuje polský Zawidów. Tam mají dva kostely. Jeden krásný gotický a druhý zřícený. Respektive z něj zbyla pouze věž. V našich Habarticích není nic a tak jedu zpět do Arnoltic.

Druhá a náročnější část dneška začíná v Bulovce. Přes kopec a po špatné silnici se ocitám v Krásném Lese. V Dolní Řasnici se chvíli zastavím u již nefungující kovárny. Zde jsou obce roztahané a většinou navazují jedna na druhou. To vím ze svého působení v Hejnicích.

Po delší době se dostávám na horizont, který zdobí větrná elektrárna. Pak následují Jindřichovice pod Smrkem. Největší atrakcí je na kraji ležící "Žijící skanzen." K němu náleží i větrný mlýn. Ještě stojí za zmínku historická budova školy v centru obce.

Před Dětřichovcem nelze přehlédnout u silnice stojící zříceninu kostela sv. Jakuba. Zachovala se pouze obvodová zeď. Následuje nemilosrdné stoupání pod Andělský vrch. O něm jsem před hodinou dočetl, že je nejvyšším vrcholem Frýdlantské pahorkatiny, takže je jasné co bude následovat. Podle mapy a instinktu nebylo těžké vrchol najít, ani vystoupat na něj. Je to totiž téměř plochý kopec na hranicích s Polskem. Nadmořská výška je 572 metrů. Jinak na vrcholu není nic. Do Nového Města to byl pohodový sjezd a jelikož mě zde nic neupoutalo, pokračoval jsem do Libverdy. Zde už registruji zvýšený počet bikerů, kteří se vydali na "Singl trek pod Smrkem."

V Ludvíkovicích mě čeká opět stoupání. Vydechuji až na vyhlídce Pekelné sázky. Název díky krásnému pohledu do údolí Peklo. O kus dále stojí další zajímavost - Obří sud. V něm je restaurace a od něj pěkný pohled na západní Jizerské hory. Já mám na toto místo neblahé vzpomínky. Když jsme zde byli se základní školou na výletě, jaksi mi v restauraci zapomněli vrátit drobné. Když jsem jim to po pěti minutách čekání připomněl, dělali zapomnětlivce. Později se ukázalo, že jsem nebyl sám, kdo byl opomenut. Většina z nich však utrpěla újmu. Další důvod, proč jsem rychle odsud prchl, byla nezdravá koncentrace lidí.

Lázně Libverda, krásné to místo. Nádherně upravená kolonáda v centru obce, to si nechám líbit. Občas vykouknuvší slunko ještě přikrášlý atmosféru.

Pak to přišlo! Z kopce jsem se snesl do Hejnic. Městečko pod Jizerskými horami, kterému dominuje klášterní komplex. Vjel jsem do města, kde jsem byl naposledy před pěti lety, ale důležité momenty jsem prožil před 21 lety. To jsem opustil zdejší lesnické učiliště s výučním listem v kapse. Bylo to fajn zavzpomínat na studijní léta. V areálu učiliště se zase tolik nezměnilo, ale v centru ano. Navštívil jsem cukrárnu Jana, kterou vlastní bývalý kuchař z učiliště. Ne, že bych ho poznal, jen jsem se rozpovídal. Tak jsem se trochu poptal.

Všechny atrakce už mám za sebou, tak zbývá dojet na základnu. Podél Smědé do Frýdlantu je to sranda. Z města si vyjedu na rozhlednu, což je o sto výškových metrů. V chatě se sice točí a vaří o celý hřebík, ale rozhledna je již přes půl hodiny zavřená. Nechápu. Naštěstí už jsem zde byl, takže to není taková újma.

Do Arnoltic nejedu po hlavní, nýbrž opět přes Bulovský potok. Tady je to prostě krásné!