pondělí 24. února 2014

Medvědí vodo(ledo)pády, Načetín, Kalek

Za měsíc se jede na Mallorku, tak nastal čas tréninku. Jako první prověrku volím Krušné hory a jejich Chomutovskou část. Konečně jsem se vypravil na dlouho odkládané Medvědí vodopády, které leží v horní části Bezručova údolí.
Ranní mráz věštil slunečné počasí, které bylo. Při výstupu v Chomutově-městě, nebyl na nebi ani mráček. Nejdříve jsem se potřeboval dostat k řece Chomutovce, což znamenalo držet západní směr. Cihlářskou ulicí jsem podjel železniční most a na semaforu zahnul doleva. Na druhé křižovatce, jsem se mohl rozhodnout, zda jet na Moravu či do Londýna. Pokračoval jsem Moravskou ulicí. Dále po trase Rooseveltova a Bezručova ulice, přijíždím k řece. Dále už bylo vše jasné.
Bezručovo údolí je 13 km dlouhé údolí, čímž se řadí mezi nejdelší v Krušných horách. Táhne se po svazích údolí Chomutovky, přičemž jádro tvoří dvojice přírodních rezervací – Novodomské rašeliniště a Buky nad Kameničkou a přírodní památka Krásná Lípa. V roce 2002 bylo území o přibližné rozloze 6500 ha prohlášeno přírodním parkem. Údolím vede turistická značka i cyklostezka. Kolem Mlýnů je dokonce povrch vhodný i pro bruslaře.
Zde jsem už po několikáté, ale v tomto ročním období prvně. Prolétl jsem kolem Prvního Mlýna, kde je dnes zavřeno. Druhý Mlýn je na tom podobně. Oba jinak slouží jako "občerstvovny." Jediný Třetí Mlýn je opuštěný. U něj je křižovatka turistických tras i toků. Do Chomutovky se zprava vlévá Křimovský potok a zleva Kamenička. na obou tocích jsou vodní nádrže.
Stopání mírné střídá stoupání prudší a po již horší asfaltce opouštím civilizaci. V klidu si stoupám. Občas se otevře údolí, občas se objeví na silnici led. Řeka také ještě celá neroztála. Pěkně působí led na dolní vodopády, nad nimiž je nadaleko opuštěný dům, v mapách značený jako samota Tišina. Odsud vede podél levostranného přítoku cesta podél Medvědího potoka, ke stejnojmenným vodopádům. Přesně tudy se vydám i já. Sice jsem slyšel, že cesta nepokračuje dál, ale přesto kolo "šmejkám" s sebou. Ona má totiž cesta ucházející sklon. Co na tom, že je stále pod sněhem. Chůze od silnice k vodopádům zabere tak 10 minut. Tam, kde se skály svírají a svahy zdvihají jsou jasné 2 věci. Že vodopády jsou blízko, i když nejsou slyšet. A že s kolem to dál nepůjde. Další špatná zpráva je, že vodopády jsou pod ledem. Mohlo mne napadnout, že ještě předjaří a že vodopády budou z většiny zamrzlé. Ale taky to má své kouzlo a ledopády na skále jsou také pěkné.
Většinu cesty zpět k Tišině zvládám v sedle. Takže ještě něco přes kilometr do kopce a čeká mne ještě prudší kopec. Cyklostezka č. 3081 zde prudce stoupá doprava, až na náhorní planinu, kudy vedla kdysi železniční trať z Křimova do Marienbergu. Sklon a povrch cesty dohromady tvoří terén, po kterém by i traktor na redukci měl co dělat vyjet. No nic, vytlačil jsem kolo až na vrchol stoupání. Minul jsem pilíře mostu zrušené trati, pomník Franze Panzella a na dalším rozcestí zvolil cestu k Pohraničnímu rybníku. Původně jsem myslel, že odbočuji u Nového rybníka a brzy budu v Načetíně, ovšem nebylo tomu tak. Vyjel jsem na hlavní silnici na Chemnitz a ocitl se u obce Pohraniční. Chvíli vede silnice podél Načetínského potoka, který zde tvoří státní hranici a poté, když se cesta noří do lesa potkávám dnešního prvního cyklistu, ale jakého! Po krátkém hovoru zjišťuji, že jde o Martina Valinu, správce webu krusnohorsky.cz, z kterým jsem si již párkrát díky tomuto webu psal. Zase se potvrdilo kouzlo cykloturistiky. Člověk neví koho potká a co zažije.
Přijíždím do Načetína a nejprve míjím zámek. Vedle někdo vytvořil umělý vodopád a o dalších pár metrů stojí kaple. Nejzajímavější atrakcí je však "Místo na hranici." Jde o napodobeninu celnice, podle překladu zřejmě německý nápad. Po dalších pár kilometrech se už zjevuje nepřehlédnutelný kostel sv.Václava, což znamená, že jsem v Kalku. Obec na hranicích s Německem, v údolí Načetínského a Bílého potoka. Pro delší zastávku není důvod, tak pokračuji dále. Zvolil jsem silnici přes Boleboř, do Jirkova. Pomalu stoupám posledních dnešních 200 výškových metrů a po chvíli se otvírají pěkné pohledy na Kalek a blízké okolí. Kopec končí pod vrcholem Kohoutího vrchu, u rozcestí Jirkovský les a začíná klesání. Lehce neudržovaná silnice mne donese do Boleboře. Tam naposledy odpočívám a pak už stále z kopce mířím k dnešnímu cíli. V obci Jindřišská se chvilku pokochám pěknou návsí a brzdím až na křižovatce v Jirkově. Někudy přes město se dostávám na nádraží Jirkov. Zrovna přijel vlak, tak do něj nasedám a vezu se do Chomutova, kde za 15 minut jede vlak do Mostu.
Dnešní slunná, ale chladná projížďka hodila 47, 7 km a 857 nast. m. Zimou jsem tedy netrpěl, i když datum by tomu nasvědčoval. Jiné roky nevídaná věc, kdy si člověk koncem února může na kole vyjet do Krušných hor.

Dolní vodopád Chomutovky, Medvědí vodopády pod ledem, bývalá trať do Marienbergu,
Spálený rybník, hraniční Načetínský potok, Kalek od jihu








Žádné komentáře:

Okomentovat