Nejmystičtější mystično Českého lesa, vzpomínka na Havran

V září roku 2009 jsme podnikli první společnou cykloakci s kamarády Frantou a Tomášem. Hned šlo o dvoudenní putování Českým lesem, na Tachovsku. Hlavní cíl byla bývalá vojenská hláska na vrchu HAVRAN, vysokým 894 m n.m. A tak v zimním čase přidávám příspěvek na zahřátí v trochu netradičním stylu.

HAVRAN

(Menší epos o dvoudenní expedici do Českého lesa)

ÚVOD

Bylo září, sobota,
kdy hezký den slibovali,
byla to však lopota,
když do kopce jsme šlapali,
výlet jevil se zdařilý,
a že vše bude v pořádku,
o to jsme se snažili,
ale vše popořádku.

CESTA DO MILÍKOVA

František mě v Mostě vítal,
a když venku svítalo,
Tomáš se k nám v Žatci přidal,
pak už bylo veselo.

Jeli jsme směr na Plzeň,
čas nám celkem utíkal,
incident jen tak neviděn,
Tom u stánku vyvolal.

Proč nám lahve od Braníka,
nevzala paní ve stánku?
Řekla jako když se vzteká,
běž si jinam hošánku.

Zbytek jízdy zvládáme hravě,
už nám jí moc nezbývá,
vysedáme v Milíkově,
Český les se nám odkrývá.

DO SRDCE ČESKÉHO LESA

Atmosféru nasáváme,
do Boru se vydáváme,
zámecká věž z dáli svítí,
od slunce se bíle třpytí,
do zámku jen nakoukneme,
město letmo okoukneme,
za Borem letmé stoupání,
menší vrásky nahání.

Les se nad námi zakrývá,
na chvíli Zvon odkrývá,
zdáli ptá se jeho hlas,
jestli příště zbyde čas,
na návštěvu aspoň malou,
zač opěje nás samou chválou,
dnes však jiným směrem vanem,
za chvíli na Přimdě stanem.

   

Bor

PŘIMDA

                      Snad neupadnou mi plíce,                     
až se budu šplhati,
na nejstarší hrad v republice.
Kluci už hrad viděli,
tak jdou radši nasávati,
kochat už se nechtěli.

Překvapení pro mě bylo,
že kopec nebyl příliš dlouhý,
o tom se mi ani nesnilo.
hrad byl kupodivu skromný,
na kráse však neměl šmouhy,
dávno je to co byl slavný.

V rozhledu nám opar brání,
vidět je jen na pár mil,
a větrníky v blízké stráni.
Hrad jsem prolezl křížem krážem,
tak jak jsem o tom vždy snil,
byl jsem z toho bez sebe blahem.

Zříceninu opouštím,
lesem cestou necestou,
z kopce střemhlav proletím,
chlapce zrovna zastihnu,
jak pivčo v hrdlo dolejou,
ohřát se tu nestihnu.

SVATÁ APOLENA

Apoleno, Apoleno,
cos to jenom dopustila,
samotná tu v lese stojíš,
snad se něco nepovedlo?
Že jsi takhle osiřela?
Své tajemství všem nám povíš?

Štěstěna tě opustila,
lidé tě tu opuštěnou,
bez výčitků zanechali,
krása tvá tě nespasila,
zůstala jsi na kolenou,
toho jsme se obávali.

Teď je z tebe zřícenina,
z kostelíčka zbyly jen zdi,
modlitby už zde neslýcháš,
sbohem dáme, už jedem jinam,
opouštíme tě však se ctí,
okolní svět nevnímáš.

DIANA

K Dianě jsme přijeli,
její skromnost přijali,
všichni tři se objali,
pak aparáty cvakaly.

Je už léta opuštěná,
nikoliv však opomněná,
její žluť je rozjasněná,
a turisty roztoužená.

Zámečkem dřív bývala,
to život ještě mívala,
i přesto se nám líbila,
když slávu dávno míjela.

MILÍŘE

Kola míří k Milířím,
louky se šíří do šíří,
oči se září rozzáří,
podhůří krásu vytváří.

Krajina zde v Milířích,
v zimě se sněhem přehýří,
krásná je od předjaří,
celé léto do září.

V zádumčivých Milířích,
svatí visí na křížích,
úhoři voní v talířích,
sem nezavítat byl by hřích.

TOMÁŠKA

Nad vsí navštívil jsem paní,
razítko jsem si vyprosil,
svou duši jsem potěšil,
teď už zbývá jen vyjet za ní.

K Tomášce jsem přijeli,
nedočkaví, natěšeni,
až budeme stoupat na ni,
z byciklů jsme sesedli.

Naše těla nejsou líná,
nahoru se vyšplhat,
pohledem se pokochat,
nebyla to taká dřina.

Pohled z ptačí perspektivy,
na rozvadovské pohraničí,
nad nímž se Havran v dáli tyčí,
tam nebyli jsme, co jsme živi.

Opar jen trochu ustoupil,
slunéčko však svítí stále,
na nás tři havraní krále,
to zatím však nikdo netušil.

Popojedem o dům dál,
vstříc dalšímu dobrodružství,
o kterém se lidé dozví,
kdo z vás by tomu odolal.

PŘES HUŤE K HAVRANU

Míříme do Rozvadova,
osvěžovnu navštívit,
kdyby bylo sucho v hrdle,
to mohlo by se nelíbit.

Rozdělení na dvě party,
po městečku bloudíme,
všude samý šikmooký,
osvěžovnu hledáme.

Nakonec jsme zakotvili,
v putice na konci města,
půllitr jsme vyklopili,
teď nás čeká krutá cesta.

Rozvadov máme za zády,
stoupání však nepřichází,
Havran se nám přibližuje,
mírná tréma mi neschází.

V Hraničkách, kde život není,
stavíme jen na chvíli,
romantiku však neztratily,
to nedočkavost rozptýlí.

Ke Knížecím Hutím,
naše kola směřují,
nejdřív Stará, poté Nová,
už nás vřele vítají.

Jaké bylo překvapení,
na louce ve Staré Huti,
den Českého lesa byl,
náramně nám přišel k chuti.

Opět trochu posíleni,
ke Zlatému Potoku,
míjíme i Huťský rybník,
Havran máme po boku.

Na rozcestí pod Havranem,
jízda se jeví spanile,
nabíráme všichni dechu,
na osmnáct promile.

  

 Hraničky, Den Českého lesa

HUŤSKÝ RYBNÍK

Slunce, když tu jasně svítí,
hladina se od něj třpytí,
modrou barvou oplývá,
zrak každého jistě chytí,
kdo tu kolem jezdívá.

Větřík, když tu nevane,
hladina šplouchat přestane,
působí pak velmi klidně,
jak sklo čirá zůstane,
každý úsměv potom jihne.

Prostě místo, kde můžeš snít,
i zvěř sem chodí, lítá pít,
laně, srny, zpěvní ptáci,
ty můžeš kolem slyšet znít,
rozpoznat je nedá práci.

Smrky kolem všude voní,
stébla trávy o sebe zvoní,
když sem vánek zavítá,
hladina se rázem vlní,
kouzlem je pak zalitá.

Huťský rybník, o něm je zmínka,
neklidný je jenom zřídka,
romantikou oplývá,
když rozkvetou zde jarní kvítka,
ošklivě zde nebývá.

Jedno mě však tuze mrzí,
že naší vlast opustí brzy,
odteče do Dunaje,
pak kdesi v Černém moři zmizí,
tam však cesta dlouhá je.

HAVRAN

Na Havran jsme vyjeli,
dech nám plíce mírně svírá,
čekání je u konce,
stále je v nás velká síla,
 monstrum zdolat, toť náš cíl,
dočkáme se za pár chvil,
už tohle pro nás velká výhra.

Přesto chceme na vrchol,
na ochozu pevně stát,
a z plných plic do krajiny,
vítězný zpěv nahlas řvát,
gigant, jenž zde léta stál,
ve zkoušce času neobstál,
je to na něm dosti znát.

Okna, stropy samá díra,
vytváří krásné tajemno,
málem v zádech z toho mrazí,
pak je to správné mystično,
strážce hranic býval slavný,
je to však už mýtus dávný,
už dost let tomu uběhlo.

Hlavou nad tím kroutíme,
co zde chtějí tito lidé,
drzá parta omladiny,
vůbec jim to není blbé,
autem vyjet na Havran,
kam vjezd je jistě zakázán,
snad potkají je chvíle kruté.

I přes tu zdejší zkázu,
jako celek stále drží,
dočká-li se záchrany,
věřme, že to bude brzy,
věčná škoda by to byla,
kdyby tu věž nepřežila,
to dosvědčí vám všichni druzí.

Když stoupáme po schodech,
uvnitř torza nahoru,
rozhlédnout se po vlasti,
nebo vedle k Bavorům,
hlavou kroutím nad tou spouští,
mráz v zádech nás neopouští,
o tom není rozporu.

Když mnoho schodů zdoláme,
plošina nás vřele vítá,
je tu krásně a tajemno,
ať se stmívá nebo svítá,
takto popsáno snad stačí,
vstup na vlastní nebezpečí,
jak nakloním se už v tom lítám.

Když vynášíš se nahoru,
prostě nejde pospíchat,
dosyta a dokonale,
si to musíš vychutnat,
skrz podlahy vidíme ne sebe,
skrz zdi vidíš modré nebe,
nejde o tom jen tak psát.

(-)

Z výšky devítiset metrů
Hornofalcký, Český les,
kolem sebe stačíš vnímat,
každý strom i každou ves,
Dyleň už se v mlze ztrácí,
Přimdu poznat, to dá práci,
je tomu tak zrovna dnes.

Nečekejte Šumavu,
ta je nyní někde v dáli,
my však se i spokojíme,
s Tomáškou na níž jsme stáli,
Schellenberg svou štíhlou věží,
zláká nás dnes už jen stěží,
tu myšlenku jsme už vzdali.

Kolem nás je prostě krása,
magická i tajemná,
musíme se však už loučit,
cesta bude příjemná,
slunko už pomalu klesá,
srdce nám radostí plesá,
musíme dojet do temna.

 KLESÁME DO HALŽE

Copak chce pan v uniformě,
s Tomem nyní hovořící,
snažil se mu vysvětliti,
že jsme lidé kochající.

Rozhovor však nesl se,
v duchu klidu, míru,
na sebemenší odpor,
neměli jsme stejně sílu.

Z kopce pak se kloníme,
prsty na ruce tuhnou,
střemhlav dolů po panelech,
zde není kam uhnout.

Cesta místy houpavá,
donesla nás do Branky,
kde mladá říčka Mže,
zaplétá si copánky.

Pak už jen pár kilometrů,
kde se Halže rozléhá,
za krátko pak sledujeme,
jak noc se kolem rozlévá.

 Zlatý Potok

U PLANETY

Tam uprostřed vsi, kde U Planety se nazývá,
čeká na nás pokojíček, jakých jinde nebývá.
Na pohostinnost lóže má kritika se snesla,
Pepane nebuď bábovka, hláška pokojem se nesla.
I přesto, že jsem odkojen od dráhy,
vadí mi, že skrz polštář je vidět až do Prahy.
Sprcha zas jeví se, že jatka zde bývají,
spaří tě jak po porážce, jak často to tu mívají?
Když už v celé Halži vládla černá tma,
vyšli jsem dát půllitr, někteří i dva.
Chytat vítr s Bobem Dylanem by bylo snažší,
než signál mobilu, což jeví se poněkud těžší.
Po osmdesáti kilometrech bezstarostně usínáme,
důchodců slet jež zde běží, jenom chvilku vnímáme.

RÁNO V HALŽI

Ranní mlha zalila Halži,
my vstáváme nic netušící,
jaké čeká nás překvapení,
mléčné ráno, co k tomu říci,
že větší romantiky není.

Než se však vydáme na cestu další,
chlácholím se uvnitř sebe,
že na smutek je ještě čas,
třeba zas spatříme nebe,
pak bude krajina jako sen zas.

 

SVĚTCE

Světce, název co zní vznešeně,
Světce, místo, kde cítíš se zasněně,
v bělavé mlze jeví se malebně,
v náručí Mže vypadá barevně.

Světce, zde koně jistě rádi mají,
Světce, zde jejich kouzlu podléhají,
když jízdárnu zde vzkřísili,
k životu jí spasili.

Světce, tam zřejmě řádil pekelník a ďábel,
Světce, zde vyhrál ten zlý a k neřestem sváděl,
kostel k záhubě dohnal,
s osudem jeho si pohrál.

V TACHOVĚ

Do Tachova proud Mže naše kola donese,
i zde bílá mlha ulicemi žene se,
jezdíme po městě, co v hradbách je skryt,
v uličkách klikatých můžeš se skrýt,
daleko od lidí můžeš zde být,
kostelní věž nad městem nese se,
na spoušti foťáku palec už třese se,
očím zjevně odtamtud nechce se,
Tachove, loučím se, musíme jít,
o krásách tvých nechám si snít.

CESTA DO ZADNÍHO CHODOVA

Od Tachova vzhůru se rozjedeme,
za cestu kratičkou z kola snad neslezeme,
takových cest moc nebývá,
co vedou do Zadního Chodova.

Cesta se vlní, tak jak jsme čekali,
Havrana za zády nadobro nechali,
opar však stále zalévá,
cestu do Zadního Chodova.

Přece jsme z kola jedinkrát slezli,
Když v Chodském Újezdě hospůdku našli,
potom snad nebude mlhavá,
cesta do Zadního Chodova.

Sotva se na chvíli zahřejem,
po chvíli na místo dojedem,
rukám klid a nohám pohov,
dobyli jsme Zadní Chodov.

FRANTIŠKŮV PLÁČ

U benzíny se naše řady tenčí,
když Tomovi odpočinout k radosti stačí,
mohl by u něčeho důležitého scházet,
nervozita ta dala se krájet,
jisté je, že neuslyší,
na živo, tak jak se sluší,
Františkův pláč.

Za vsi mírně za svahem,
němý výraz dostanem,
Pé-eška měla tu stát,
Františka u srdce hřát,
ten však nevěříc se diví,
sleduji jak by byl živí,
Františkův pláč.

S údivem sledujem, co se tu stalo,
hromady kamení, radosti málo,
hromady děr, srovnáno se zemí,
ten kdož zde sloužil, očím svým nevěří,
ten se však nevzteká,
jen naplno propuká,
Františkův pláč.

Jaká je tohoto příčina?
Kdo měl by říct: toto je má vina?
Kdo dá nám nějaké vysvětlení,
copak nikdo takový není?
Snad duše se spokojí,
s vysvětlením které ukojí,
Františkův pláč.

Dřívější horečka větrníků na horách a kopcích,

mění se v mánii solární u měst a obcí,
to prý je příčina, co je zde k vidění,
následek má to Pé-ešky zmizení,
mlčení právě teď nastává,
slyším jak pomalu ustává,
Františkův pláč.

Smíšené pocity na tvář se vrývají,
smutek a stesk za tím se skrývají,
nikdo to nechce si připustit,
a beze slov Pé-ešku opustit,
nastává smíření s osudem,
dále již slýchat nebudem,
Františkův pláč.

SEN O PANSKÉM VRCHU

Ještě malinké zdržení,
než opustíme Zadní Chodov,
budu s tím za chvíli hotov,
z brašny jsem vytáhl lepení,
mrzí mne, že jsem nás zdržel,
ale vzduch z duše mi ušel,
to za pár minut se vymění.

Kolem Tří Seker a obce Drmoul,
nad níž se Panský vrch tyčí a zvedá,
dnes ho však ukrývá mlhavost šedá,
souhlas jsem pětoval od chlapců obou,
málo by jsme viděli,
a zbytečně se zdrželi,
to nám všem určitě proběhlo hlavou.

V popředí září pár budov jasných,
k nim pod dráty trolejbusu,
rychleji než tempo klusu,
jsme v Mariánských Lázních,
záležitost chvilková,
zdržení se nekoná,
ať zbyde nám čas na smích.

KYNŽVART

Tam kde sídlo Metternichů,
žlutí se zpod strmých vrchů,
tam na posledním zastavení,
úsměv v úžas náhle mění,
jasná barva žlutavá,
na ní písma zlatavá,
na závěr milé překvapení,
ve skutek mění krásné snění,
park do dálky rozléhá se,
až v nekonečno chvílemi zdá se,
lepšího konce jistě není,
neupadne v zapomnění,
řeč je o zámku Kynžvartském,
v kraji krásném, lázeňském,
kdo pro to nemá pochopení,
pro vás tato země není.

 

ZÁVĚREČNÁ JÍZDA

Z Kynžvartu je cesta,
jako žádná ze sta,
klikatí se, zvedá se,
ať z vesnice či města,
přitom člověk zpotí se.

I přes menší zaváhání,
což strach nám vůbec nenahání,
k cíli cesty míříme,
po delší chvíli znenadání,
Kynšperk před námi spatříte.
Slavkovský les za zády,
pohoří plné záhady,
o tom však někdy příště,
plni dobré nálady,
 tváříme se jistě.
V Kynšperku to dobře znám,
už jeden zářez odsud mám,
z oharského putování,
to však byl jsem pouze sám,
když vyjel jsem si ku prameni.

NÁVRAT

Do rychlíku nasednuvší,
na sedadla usednuvší,
do únavy upadnuvší,
a k domovům navrátivší.

Uteklo to jak to už bývá,
spokojeni jsme náramně,
a to vzájemně,
což působí i dojemně,
však už je konec, co nám zbývá.
Dal bych si to ještě jednou,
i přes to, že jsme nechybili,
a všude pobyli,
a na příště si předsevzali,
že těšíme se nashledanou.