Trasu dobývání Rokycan jsem zvolil postupným útokem od severu. Výstupní stanice byla Roztoky u Křivoklátu, na břehu Berounky.
14.5. - Od Berounky přes Skryje a Brno
Vlak přijíždí do Roztok po 8. hodině a je ještě celkem chladno. Koukám, kde bych se občerstvil, ale moc toho tu není. Nakonec si dávám kávu ve stánku u sympatické paní a v půl deváté vyrážím do terénu.
Sotva opustím Roztoky, už mírně kape. Když míjím dnes opuštěnou restauraci U rozvědčíka, pršet přestává. Projíždím pod první Čertovou skálou dnešního dne. Tato je přírodní památkou a zvedá se nad řekou Berounkou, pod obcí Hracholusky. Za zatáčkou se na protějším břehu tyčí mohutnější, Týřovické skály. Přes Týřovice je to přes kopec, tak zvolím červenou značku, kolem řeky. Cesta je slušná, vede kolem chat, ale později se zužuje a je celkem zarostlá. Jelikož je po dešti, tak mám za chvíli mokré boty. Před skryjským mostem už opět jedu po silnici. Po mostě se dostanu na druhý břeh a stoupám do Skryjí.
Ves má sice pouze 166 obyvatel, je zde muzeum trilobitů a památník J. Barranda. Od skryjského mostu po žluté značce je nad Berounkou zřícenina hradu Týřov. Na katastru obce se nacházejí dvě zeměpisné zajímavosti okresu Rakovník. Nejvyšší vrchol okresu Vlastec (612 m) a na jeho jihovýchodním úpatí leží nejjižnější bod okresu. Zároveň jde o trojmezí okresů Rakovník, Beroun a Rokycany. Nejznámější atrakci navštívím záhy.
Nejdřív ale překonám svah vrcholu Strážiště, kde je u silnice vyhlídka "U kříže." Je zde i panoramatická tabule s popisky. Dostávám se do 400 m n.m. a je logické, že jestli chci ke Zbirožskému potoku, musím klesat. Že to ale bude o více než 100 výškových metrů bych netipoval. Klesám dlouho, protože je silnice samá zatáčka. Osada Slap leží u křižovatky, takže nejde přehlédnout. Odsud vede modrá značka ke Skryjskému jezírku, kam se záhy vydám. Kolem hájovny jedu v sedle, ale sotva se ponořím do lesa, dále to nepůjde. Zamykám kolo u stromu, že půjdu k jezírku pěšky. Jenže to nebude jen tak. Zbirožský potok se tu dělí na tři části a pouze přes jednu vede lávka. Zbytek se překonává po kmenech stromů. Velká výtka tomu, kdo to má na starosti. Copak jsou turisté opice, aby lezli po stromech!? Nikdo není schopen k tak známému místu udělat dvě pitomé lávky!? No nic, já to nějak zvládnu, ale co lidé s holemi? Dále je cesta pěkná, podél potoka. Ještě se překoná jeden padlý strom a přichází soutěska, ke které se musí přes nevysokou skalku, ale nic náročného.
Přírodní rezervace Jezírka jsou dvě malá jezírka na Zbirožském potoce. Obě jsou téměř stejně veliké, 30 x 10 metrů. Na horním se nachází malý vodopád, který se dere průrvou mezi skalami. Já osobně jsem to čekal jiné. Jezírko spíš připomíná řeku pod splavem, ale jinak je tu pěkné prostředí.
Dále mne čeká cesta údolím Zbirožského potoka, kudy vede modrá značka. Mam však obavu z terénu, protože silnice tudy rozhodně nevede podél celého toku až pod Drahoňův Újezd. Místy jsou malé louže, ale většinou dobrý terén, který vede nejprve lesem a je to pěkná projížďka. Údolí se otvírá poprvé u Jankovského Mlýna. Chvíli cesta vede po silnici, ale záhy se zase mění v cestu. Po dalším kilometru přijíždím k Ostroveckému Mlýnu. Jde o roubenou stavbu s mansardovou valbovou střechou, z 18. století. Další v cestě stojí osada Terezín, kde převládají chaty a o kus dál leží Kozův Mlýn, též zvaný Němcův. Ten má i svůj rybník, u kterého už začíná silnice, po které se rád svezu. Ale musím jedním dechem dodat, že svezení podél Zbirožského potoka bylo nad očekávání pěkné. Být sucho, byl by to ještě hezčí zážitek. Cestou jsem přejížděl 3 lávky a 2 mostky.
Modrá značka ještě chvíli bude kopírovat silnici, aby jí před Sýkorovým Mlýnem opustila. Projíždím kolem lomu a za ním je křižovatka, kde se rozloučím se Zbirožským potokem a vyšlápnu si menší kopec do Drahoňova Újezdu. Odsud se potřebuji dostat do Chotětína a nejkratší cesta je dolů k říčce Koželužce a přes chatovou osadu. Zelenou značku nenacházím, tak pokračuji dále na jih. Cesta se pak začne zvedat, ale dovede mne správně na červenou značku, která směřuje na Čertovu skálu. Stoupat se dá v sedle až pod skálu, kde opírám kolo a na vrcholovou skálu, ve výšce 566 m, si už vyšlápnu po svých.
Čertova skála je buližníkový suk a na jeho vrcholu je skalní vyhlídka. Přesněji řečeno, z jeho vrcholové skály je výhled, převážně jižním směrem. Nejde o upravenou vyhlídku. Jako na dlani jsou Brdy a vrchol Brno, nebo Radeč? Každopádně je to můj další cíl.
Dolů jedu stejnou cestou a pak se dávám vlevo, po lesní cestě, která končí ve Švabíně, což je část Zbiroha. Přes Plískov a kolem vrchu Pečiště se dostávám na křižovatku a po hlavní silnici přijíždím do Lhoty pod Radčem. Hlavní silnici nechám být a pomalu stoupám na náves, kde je kostel a malý parčík. Dále mne nahoru povede červená značka. Ta vede k zaniklému hradu Mitrvald, který mne také zajímá. Na vrchol stoupá i slušná asfaltka. Tu pak ale radši opustím a držím se červené značky jako klíště. To má za následek, že musím chvíli tlačit, ale po chvíli přicházím k rozcestníku "Hrad na Radči."
Zaniklý hrad Mitrvald vznikl ve 14. století a o století později zpustl. Dnes z něj zbyly jen valy. Na úpatí je ale skalka a daleký výhled od severu k jihu. Dnes je daleký výhled a já poznávám Podhorní a Třebouňský vrch v Tepelské vrchovině, Vlčí horu, Vladař, Andělskou Horu, Doupovské hory a Klínovec s částí Krušných hor. Bezvadná podívaná z výšky 680 m n.m. Dále pokračuji po zelené značce, která pokračuje na kótu 718 m n.m.
Radeč je horský hřeben, který má ale více vrcholů. Samotný Radeč má 721 m n.m., ale kus východněji je vrchol Brno, s kótou 718 m n.m. Ten bývá v některých mapách označován za nejvyšší bod. Jde hlavně o to, že Radeč je nejvyšším vrcholem Křivoklátské vrchoviny. Na vrcholu Brno je bývalá měřičská věž a 60 m vysoký rozhlasový vysílač. Název pochází z doby národního obrození, na počest moravské metropole.
Společně se mnou přijíždí na vrchol jiný cyklista, zřejmě keškař. Po neznačené cestě se dostávám na silnici. Ještě předtím se pod vrcholem, na mýtině kochám pohledem na Ostrý, Čerchov a Zvon. Po silnici pokračuji k rybníku Habr a odtud do Volduch. Celou dobu se jelo z kopce. Po modré značce a silnici se z Volduch dostanete do Oseka, kde jsou 2 zajímavosti. Zámek na místě bývalé tvrze ze 17. století, dnes v soukromých rukách a zřícenina letohrádku Kamýk. Najdete ji na jižním konci Oseka, nad rybníkem Karásek. Romantické místo s pěkným výhledem.
Pokračuji západním směrem do vsi Litohlavy a dále na vrchol Vršíčku, kde je kostel Navštívení Panny Marie. Kostel se těsná na malém vrcholu, ale potřebám zřejmě stačí. Konečně přijíždím do Rokycan. Je zrovna zataženo, i když takhle bylo většinu dne. Přijíždím na docela pěkné náměstí a usedám do cukrárny. Do Dobřívi je to ještě 8 km a ještě uvidím, jak se tam dopravím. Vlak jede za hodinu, tak ještě kousek šlápnu do pedálů. Po cyklostezce č. 3 se ale jede bezvadně. Jediný kopec je v Hrádku a dále opět rovina. Celou dobu se jede podél Klabavy. Jižně nad Rokycanami spatřuji na vrcholu Kotle nějakou věž. O rozhledně nic nevím, ale později se dozvídám, že je tomu tak. Tu si ale nechám stejně na jindy.
Dobřív je sympatická ves, kde najdete pamětní síň Jindřicha Mošny, Švédský most a vodní hamr. Já zde najdu nocleh na dnešní noc. Po dlouhém dni, kdy mám v nohách 83 km a 1202 nastoupaných metrů, se doufám bude spát dobře.
Skryjské jezírko, Zbirožský potok a jeho údolí, Čertova skála a výhled na Brno,
Mitrvald a výhled na sever, vysílač na vrcholu Brno, Kamýk - letohrádek,
Rokycany - Masarykovo náměstí, Dobřív - hamr
15.5. - Bábovka, Vimberk a déšť
Ráno se probouzím do zataženého počasí. Z Hrádku jede vlak do Rokycan v 8:15 a ten bych rád stihl. Vyjíždím nakonec krátce po osmé a vlak vidím v zatáčce u lesa před Hrádkem, takže musím do Rokycan po svých. Ale po pěkné cyklostezce to zas taková újma není. Přijíždím tedy do rokycanského Infocentra a v 9 hodin chytám vlak do Svojkovic. Takový byl ranní plán.
Čtvrteční ranní Svojkovice, mrtvá to ves, tak kupuji svačinu a razím do kopců. Konkrétně na jihovýchod do obce Hůrky, od které se západně tyčí vrch Žďár, známý to kopec s hradištěm na vrcholu. Mne dnes však zajímá jiný kopec, s moučníkovým názvem. Ze vsi Horka pokračuji k rozcestí Hůrecká cesta, od které se zvedá východně cesta, kterou budu kopírovat. Jedu si, jedu a najednou zelená značka nikde. Přemýšlím, koukám a nakonec se vracím. Samozřejmě, že jsem přehlédl odbočku zelené značky. Následuji tedy značku až k rozcestí Bábovka. To bude mít Tomáš radost, že jsem sem konečně vyjel, když mi tento kopec kdysi našel na mapě. Dělám si vrcholové foto, i když rozcestí je pod vrcholem, ale to už je detail.
Dále mám na mapě žlutou značku, vedoucí do Melmatěje. Ale realita je jiná, značku nevidím. Ale cesta tu je pořád, tak se dám po ní. Sjíždím nad údolí Klabavy a následuji modrou značku k zaniklému hradu Vimberk. Ten stál na ostrohu nad Klabavou a byl založen ve 13. století. Zanikl ve století 14. a dnes se zachoval pouze obdélný objekt, zasekaný do skály.
Kousek od Vimberka do kopce, jsou Strašice. Když vjíždím do vsi, tak začíná drobně pršet. Zrovna dostávám hlad, tak parkuji v restauraci na oběd. Je po 11. hodině a zatím jsem toho moc nenajel. Po půl hodině opět zvedám kotvy, ale mraky kolem věští, že to asi nebylo poslední slovo, přitom jsem viděl předpověď, kde bylo lepší počasí dnes, než zítra. Jedu ke kostelu, kde by měla být i jakási zřícenina. Volám Tomášovi, ale ani po jeho navigaci nic nenacházím a jelikož opět prší, mám toho akorát tak dost. 8 stupňů a déšť není dobrá kombinace a tak svištím po silnici do Dobřívi a po již známé cyklostezce na Rokycany. Opět nemám štěstí na vlak z Hrádku. Tentokrát nejede vůbec, ale pršet už přestalo. Přijíždím do Rokycan a ve 13 hodin chytám vlak do Berouna a přes Rakovník se vracím domů. Valdek si holt musím nechat na jindy.
I na tu bídu jsem najel dnes 47 km, nastoupal 419 metrů a za 2 dny cykloturistiky na Rokycansku jsem viděl dost pěkného.
Žďár, Radnicko ze svahu Bábovky, pod vrcholem Bábovky, Vimberk
Žádné komentáře:
Okomentovat