5.5. - Waldnaabquelle, Entenbühl, Havran
5.5. v 5:05 vyjíždíme z Mostu a v 8 hodin jsme v Plzni, odkud použijeme "osobák" směr Mariánské Lázně. Výstupní stanice je Brod nad Tichou, která se zde jmenuje Hamerský potok. Na křižovatce u nádraží nabíráme směr Tachov, kam se jede přes Lom a cestou se třikrát přejíždí trať. Ta se tu vine hezky po vrstevnicích, ale my si musíme ty převýšení vyšlápnout. Není to však nic drastického. V Tachově je první občerstvovací zastávka a také v Infocentru zjišťujeme pár informací o Havranu. Po polévce se chytáme řeky Mže, které budeme držet, již známou cestou do Světců. Následuje výšlap do Svobodky, odkud je to 3 km do Halže, kde necháme část bagáže a dále pojedeme na lehko.
Nejsem vyznavačem jezdit pořád na jedno místo, ale je to pohlazení na duši se zase projíždět po třech letech v okolí řeky Mže. Její první ves v ČR je Branka, kam přijíždíme po poledni. Další 4 km povedou do kopce, do zaniklé obce Pavlův Studenec, která se nachází na hranicích a o 150 výškových metrů výše. Je to celkem zabíračka, ale dalo se to. Zde se rozhodujeme pro variantu jízdy podél hranic na naší straně, s tím, že někde natrefíme na nějaký přechod. Zbytečně klesat do Bärnau se nám nechce. Následující 2 atrakce jsou v těsném bavorském pohraničí. Kupodivu nejedeme moc dlouho a u osady Schmuckerhof nacházíme nový turistický přechod. V Německu podél hranic vede také silnička a po ní se vydáme dále. Po chvíli přijíždíme kapličce Hansi - Peter. Jde o romantické místo se slušným výhledem do Tachovské brázdy a na některé vrcholy, jako Podhorní vrch či Vlčí hora. Františka samozřejmě zaujímá pohled na rozlehlou louku, kudy občas utíkali emigranti, ale vojáci je tu měli jak na dlani, takže většinou neprošli.
Při další cestě musíme pečlivě sledovat mapu a zdejší terén, abysme se dostali správně do údolí Waldnaab. Úkol se zdařil a my klesli k říčce, jejíž pramen chceme navštívit, jako další místo. Klesli jsme o 100 výškových metrů, do výšky kolem 650 m n.m. Nejvyšší bod dneška má metrů 900, takže si ještě šlápneme. Nad říčkou, která už je na dunajské straně rozvodí vede slušná cesta různých, ale sjízdných sklonů. Po chvíli míjíme nějakou chatičku a před pramenem řeky Waldnaab ještě potkáme skalku Wackelstein a chatu Petrus-hütte. Slušně vybavená chata je celkem vhodná pro přespání. Jsou zde kamna, stolek i palanda. Odsud už je to pouhých 400 metrů k místu Waldnaabquelle.
Jde o pramen řeky Waldnaab, česky Lesní Nába. Pramen je přímo na hranicích, ale pramen je přece jen za německým patníkem. Nad pramen je kámen s vytesaným nápisem a kus výše lavička s erby čtyř měst, kterými protéká. Klasická německá pečlivost. Dále říčka teče do Čech, ale záhy se vrací do Bavorska. Protéká městem Bärnau, za kterým dostává přídavný název Tirschenreuther. Dále plyne přes Tirschenreuth, Falkenberg a ve městě Windisch-Eschenbach přijímá zprava jmenovkyni, řeku Fichtelnaab (Smrčinná Nába). Okresní město Neustadt an der Waldnaab a Weiden jsou posledními městy na toku řeky, která se u Luhe stává pouze Nábou. Zprava se do ní vlévá Haidenaab. Délka Lesní Náby je 80,4 km a je hlavní zdrojnicí řeky Náby, s kterou dohromady před ústím do Dunaje v Regenburgu, měří 173 km.
Když jsem tenkrát o Lesní Nábě říkal Tomášovi, tak se názvu smál. Jsme ve výšce 750 m n.m. a pokračujeme k boudě Silberhütte, kde je výchozí bod na 2 zajímavé vrcholy. Po dvaceti minutách se ocitáme ve výšce 834 m n.m. u Silberhütte (Stříbrná chata). Ta je však zavřená a Martin se jde podívat proč. No jo, ono je pondělí a to platí rovnice "Montag = ruhetag."
60 výškových metrů nad námi je vrchol kopce Entenbühl, kam bych se chtěl podívat. Hoši jedou kupodivu se mnou a když překonáme lesní cestu, kde se i chvíli musí strkat, tak jsme příjemně překvapeni, že na vrcholu nacházíme tolik zajímavého, aniž bysme to podle mapy tušili. Na mapě od Shocartu je totiž na místě vrcholu pouze puntík.
Entenbühl měří 901 m n.m. a je nejvyšším vrcholem pohoří Hornofalcký les (Oberpfälzer wald). Leží u hranic s ČR a na vrcholu stojí kaple a kříž. Výhled do kraje nulový.
Z vrcholu sjíždíme stejnou cestou na šotolinovou cestu, na které je už nově značena cesta na Havran. Přijíždíme ke Křížovému kameni, což je turistický hraniční přechod a přírodní rezervace. Jméno tomuto místu dal kříž vytesaný do kamene, což byl jeden ze způsobů, jak se v historii vytyčovaly hranice. Odsud vedou 2 cesty. První na rozcestí Pod Havranem, kde jsme už byli dvakrát. Druhá podél německé hranice. Ani po jedné nevede ona značka na vrchol Havrana. Značka vede lesem, podél hraničních patníků. Jelikož jsme ale pár desítek metrů nad 800 m n.m., nemuselo by to vadit a vydáváme se tedy tudy. Cesta stoupá mírně a jet se po ní dá. Následuje prudší stoupání a za nedlouho jsme na vrcholu.
V době, kdy byla střežena hranice s Německem, bylo postaveno 5 vojenských věží po celém území Českého lesa a Šumavy. Jedna z pěti někdejších strážců „železné opony“ se tyčila do nedávna i zde, ve výšce 894 m n.m. Nyní zde stojí opravená rozhledna, vysoká 25 metrů s pevnými původními základy. Na toto vše se spotřebovalo 970 litrů barvy, převážně modré. Základna osm krát osm metrů z rozhledny dělá téměř nezničitelný objekt, na jehož vrcholové plošině by mohla být klidně kavárna, jak poznamenal Franta. Tolik je to místa k rozhlížení a rozjímání. Výhled je kruhový a předaleký. Naposledy jsme spatřili až Velký Javor. Ale i dnes je pěkný výhled (Podhorní vrch, Přimda, Dyleň, Vlčí hora, Čerchov, mlhavě Hoher Bogen).
Slavnostní otevření je plánováno až na polovinu června, ale my si uděláme vlastní a už vyndaváme plechovky, různých značek piv. K tomu ještě Franta s sebou vezl i okurky, pro dokonalou siestu. Pod rozhlednou udělali dokonce i dřevěný, celo krytý přístřešek a lavice se stoly. Plot kolem dokola zůstal, zřejmě kvůli nasátí atmosféry z doby Železné opony, které se zde také věnuje jedno patro rozhledny.
Podvakrát jsem si nechal ujít zaniklý hrad Šelemberk, ale dnes už na něj konečně přijde řada. Jedeme po zelené značce, která vede přes Zlatý potok a dovede nás až pod Šelemberk. Dnes zde však pracuje těžká lesní technika a na stavu cest je to znát. Klukům se na Šelemberk nechce, tak si odskočím sám. trvá to dvacet minut, než vystoupám cestu, převážně do kopce, prohlédnu skálu na které byl kdysi hrad a vrátím se zpět. Na skále zbyl dodnes pouze žebřík. Pokračujeme po zelené a přijíždíme do Ostrůvku. Zámek, značený v mapě vůbec jako zámek nevypadá, ale za to mne upoutává dřevěný kostelík. Vypadá, že je nový, ale každopádně se sem hodí. Z Ostrůvku budeme dále následovat CT č. 2171 až do vsi Milíře, kde končí naše pouť po zpevněných a lesních cestách. Zde nacházíme otevřenou hospodu, což je pro nás jasný signál. Před lokálem se bavíme s místními matkami, hlavně o zdejších poměrech. Z Milířů sjíždíme k přehradě Lučina, kterou objedeme zleva a stavíme až ve Svobodce, kde je známá a pěkná restaurace. Můj "sladký" čas už dávno nastal, tak sonduji co a jak. Štrůdl už bohužel došel, ale objevuji jiný poklad. Ve vitríně mají 3 druhy zákusků a já si poručuji ten banánový, k tomu kávu. Za šera přijíždíme na ubytovnu, kde se ještě zažije spoustu legrace, než se usne po 68 kilometrech a 1176 nastoupaných metrech.
Kaple Hansi-Peter, pramen Lesní Náby, kaple na Entenbühlu, cesta na Havran,
rozhledna na Havranu, na zdraví, výhled z Havrana, Ostrůvek
6.5. - Kellermühle, Broumov, Pivovar Zajíc
Je úterý ráno a vzhůru jsme již před osmou. Ubytovaní bagristé nejsou zrovna potichu a dřevěné zdi tomu také moc nepřidají. Dnes bych chtěl ještě na skok do Bavorska, do osady Kellermühle, ale chlapcům se moc nechce. Bodejť, když je do Pavlova Studence takový krpál a jet ho dva dny po sobě, není asi nic moc. Děláme povinnou zastávku na benzíně a rozprchneme se na dva směry.
Franta s Martinem jedou po CT č. 36 směrem na sever. Já jako osamělý jezdec jedu opět do Branky, ale odsud pak kolem Olšového rybníka, po modré značce k zaniklé obci Hraničná. Podle názvu obou obcí je poznat, že jsme na kraji naší země. V Hraničné přejíždím hranici a jsem v německém Hermannsreuthu. Odsud budu následovat červenou značku, kterou na první křižovatce nechám odbočit vpravo a dále rovně se dostanu do osady Obere Kellermühle. Je to vlastně mlýn, pár baráčků a tři rybníčky. Ty napájí řeka Mže, která nedaleko odsud pramení. Kilometr odsud a o něco níže je Untere Kellermühle, který je ještě skromnější. Jeden dům a jeden rybník. Kousek dál dva dědečci sečou trávu a společnost jim dělá jejich psík. Kolem ticho a klid. Prostě neuvěřitelná atmosféra. Kus pod Untere Kellermühle už je státní hranice, kam mizí i Mže. Horní a Dolní Kellermühle opouštím po červené značce, která se noří do lesa. Na první větší křižovatce je jakýsi kříž a já pokračuji vpravo, stále podél hranice. Cesta mne dovede až k hraničnímu přechodu Žďár/Griesbach. Po chvíli přejíždím bývalou signálku s opět šíleným profilem na severní straně. Dojedu až na Jestřábí vrch (789 m), kde je přírodní rezervace Bučina u Žďáru a jakýsi vysílač. Odsud se vydávám do Broumova nejsnazší cestou po lesních cestách. Mezitím píše Franta, že čekají ve Třech Sekerách, ale nakonec se jim zdá čekání dlouhé, tak počkají až v Žandově.
Přijíždím na rozcestí v Zahrádkách a do Broumova už je to pouze 2,5 km. Celou dobu z Jestřábího vrchu je to většinou sjezd. Ten končí až u Hamerského potoka, pod Broumovem. Zde se chci podívat na dva zámky. První z nich Broumovský, je proti proudu potoka a jde o krásnou, zrenovovanou stavbu. Za druhým se musí na východní konec vsi. Jánský zámek je pravým opakem prvního. Je neudržovaný a zarostlý. Za zmínku stojí ještě Farský rybník a pospíchám dále, směr Tři Sekery. Tam je to 9 km, převážně do kopce, což jsem netušil. V lese je hranice krajů a na povrchu silnice je to znát. Horší "plzeňská" silnice střídá lepší "karlovarskou." Přijíždím do Tachovské Huti a za chvíli už vidím slavný kostel Čtrnácti sv. pomocníků ve Třech Sekerách. Konečně se můžu jet podívat do vsi, oproti minulé návštěvě, kdy jsme jeli na Dyleň. Vedle kostela je ještě Minimuzeum draní peří.
Další kilometry povedou přes obec Krásné a pak střemhlav dolů ke Kosímu potoku, kde jen tak tak uhýbám náklaďáku, který se vyřítil ze zatáčky. Sekerské Chalupy střídá Stará Voda, oblíbené místo kamaráda Tomáše. Pak už jen kousek po hlavní silnici a klesám okolo žandovského kostela ke stejnojmenné restauraci, kde už čekají chlapci. V hostinci Pod kostelem v Dolním Žandově se zdržujeme déle a nejvíc nás zaujímá atrakce naproti přes silnici. Zajímavý vodotrysk od projektu "Kraj živých vod."
Jsme odpočatí, posilnění a dále nás bude doprovázet Šitbořský potok. Provede nás malebnou obcí Salajna, kde jsou pěkné hrázděné domy, roztroušené po celé vsi. Přejedeme hlavní silnici a přes Velkou Šitboř se dostaneme do Tuřan, kde se Šitbořský potok vlévá do Lipoltovského a záhy končí v Odravě. Po delší době následuje kopec, na místní náves a pak dále pokračujeme severním směrem. Přejíždíme silnici R6 a přichází ves Dobroše. Odsud už jsme na dohled Kynšperku nad Ohří, kde zas má svůj cíl Martin. Na konci města v Sokolovské ulici vybudovali Kynšperský pivovar, kde se vyrábí pivo Zajíc. Je to nový a tudíž krásný objekt. Usedáme pod slunečník a ochutnáváme místní nápoj.
Parádní výlet, plný slunce, srandy a zážitků je u konce a v 15:30 nasedáme na vlak.
Dnešní trasa ode Mže k Ohři byla 64,4 km a 825 nast. m.
Obere a Untere Kellermühle, Broumovské zámečky, vodotrysk v Dolním Žandově, Salajna,
Kynšperský pivovar
Žádné komentáře:
Okomentovat