25.4. - Chudenickou vrchovinou do Domažlic
Startovní bod je klatovské nádraží, z kterého musím kousek přes město a napojit se na hlavní silnici, směr Domažlice. Přes menší návrší a obec Beňovy se dostanu k řece Úhlavě a za tratí už definitivně stoupám. Silnice je celou dobu přede mnou, takže vidím,co mne čeká. Z dálky už na mne mává rozhledna na Svaté Markétě, která je můj první dnešní cíl. U obce Vráž, kde už jsem 550 m n.m., odbočím do obce Dlažov, od které je na rozhlednu nejlepší přístup. Loni v červnu jsem na Markétu také jel, tak už vím, že nejlepší je to po silnici přes Miletice. Čeká mne něco přes 100 výškových metrů, což není tak hrozné. Rozhledna tu ještě před rokem nestála, tak proto opáčko na vrchol. Na odbočce ze silnice udělali parkoviště. Lesní cesta na vrchol zůstala stejná, ale dobře sjízdná. Stoupání zvládám v sedle.
Rozhledna vedle kaple se u nás tolik nevidí. Tato, jménem Markéta je vysoká 25 metrů a vyhlídka je ještě o 5 metrů níže. Vedle rozhledny je posezení a houpačky pro děti. Kaple sv. Markéty se už tudíž zde na vrcholu nemusí bát. To vše je ve výšce 642 m n.m. Výhled je do údolí Úhlavy, na Královský hvozd, rozhledny Koráb a Bolfánek. Dále v Německu nelze přehlédnout Hoher Bogen.
Z vrcholu sjíždím zpět na silnici a pokračuji po ní dále, abych po žluté značce se přes les a pole dostal zpět do Dlažova. Takže jsem Svatou Markétu objel celou dokola. Jedu zpět do Vráže a nyní budu držet severní směr. Přes Bukovou se ocitám v údolí Poleňky a celou dobu mne pozoruje vrchol Koráb s rozhlednou na vrcholu. Ten je nejvyšším vrcholem Chudenické vrchoviny, kterou nyní projíždím. Pode mnou Slavíkovice, následuje Vílov, Mlýnec a za chvíli se přede mnou vynoří ves Poleň, kde bude další zastávka. Projíždím pěknou krajinou, se sympatickými názvy a sluníčko zatím svítí.
Na náves v Poleni je to do kopce a tam potkávám další Markétu. Tentokrát zříceninu kostela sv. Markéty. Stojí vedle kostela Všech Svatých. Za Polení mne čeká další stoupání a panorama Korábu střídá panorama Doubravy. Charakteristický kopec s vysílačem. Chvíli jedu do kopce a už mne vítá Pušperk. Ves se stejnojmennou zříceninou, na vrcholu nad vsí. Rozcestník je u kapličky, vedle které je značená cesta na 580 m vysoký vrchol se zříceninou Pušperk. Zamykám kolo ke stromu a vyrážím pěšky. Cestou je občas nějaká skála a za chvíli jsem u hradu.
Hrad Pušperk je raně gotický a vznikl kolem roku 1260. Za husitských válek hrad poničili husité, do roku 1464 byl hrad opuštěn, poté jej nechal opravit Břeněk z Ronšperka. Avšak v roce 1473 byl hrad dobyt a pobořen, poté již nikdy nebyl obnoven a stal se zříceninou. Dnes tu je jen pár zdí.
Všude v mapách je od hradu směrem na Chudenice zelená značka, jen v terénu není. Nevadí, zbyla tu aspoň cesta, kterou má značka vést. Pouštím se po ní, mírně z kopce. Po kilometru a něco se napojuji na silnici a jedu kam? Ano, opět do kopce, do Chudenic. Na vrcholu stoupání, v Lučicích je křižovatka. Doprava jsou Chudenice, kde jsem byl už dvakrát. Nechám řídítka v rovině a jedu už mírně z kopce. Poleňku střídá Merklínka v Chocomyšli a po dalších pár kilometrech brzdím v Koloveči. Zde stojí za zmínku muzeum techniky a řemesel. Netřeba se déle zdžovat, čeká mne Netřeb. Tam se jede přes ves Kanice, odkud vede značená cesta na kopec Zelená čepice. K lesu jedu po žluté značce a dále objíždím vrchol po lesní silničce. Potkávám modrou značku, kterou budu následovat až na vrchol, ke zřícenině Netřeb. Jeden z mála hradů, který nemá v názvu burk nebo štejn.
Hrad založil v 1. polovině 14. stol. patrně Děpolt z Rýzmberka, proto původně zván Nový Rýzmberk. Od r. 1378 hrad vlastnil rytířský rod Kanických z Čachrova až do r. 1495, potom funkci hradu převzala tvrz v Kanicích. Do současnosti dochováno torzo věže, zbytky zdí, valy a příkopy. PR Netřeb je zde díky unikátnímu tisovému porostu. Vyskytuje se tu asi 200 tisů, jejichž stáří je odhadováno na 600-800 let.
Dnešní cesta se chýlí ke konci a zatím nespadla ani kapka. Sjíždím zpět k místu, kde jsem narazil na modrou značku. Dále jedu po lesní silničce ve svahu hřebenu. Nejprve ještě mírně do kopce, pak ale stále mírně z kopce až do Stanětic, kde se napojuji na silnici. Pak už se jen přes Zahořany a Bořice zhoupnu do hlavního města Chodska, Domažlic. Je zatím překvapivě málo hodin. Kostelní zvony odbíjí teprve pětkrát, tak ještě usedám do cukrárny na náměstí, z které dýchá má oblíbená Itálie. Co by stalo, kdybych na obsluhu promluvil italsky? Radši nebudu pokoušet osud, ještě bych se mohl divit a zas tak dobře ještě neumím.
Kolem šesté vyrážím do penzionu, který v ulici za náměstím. Zabydluji se a přemýšlím, co dále. Stmívá se pořád ještě za dlouho. Nakonec se rozhoduji pro výjezd ke kostelíku sv. Vavřince. Jako, kdyby těch kopců nebylo už dnes dost. Z náměstí sleduji zelenou značku, která vede přes zastávku Domažlice město a poté mírně do kopce. Po chvíli značka uhýbá do lesa a já jak ocásek za ní. Cesta je úzká, vede podél potoka, ale jet se dá. Nakonec se stejně napojí opět na silnici. Stoupám stále, kolem chat až konečně vidím mezi stromy kostelík sv. Vavřince.
Kostelík zvaný Vavřineček stojí na Veselé hoře, ve výšce 589 m n.m. Je druhou stavbou tohoto druhu na tomto místě. Dnes je schovaný pod klenbou lip. Na severovýchodním svahu je umístěna panoramatická tabule. To značí výhledy na Kdyňsko, Šumavu, Bavorský a Český les.
Na základnu se vracím stejnou cestou a konečně ukládám definitvně kolo k odpočinku. Později i sebe. Celkem bylo dnes ujeto 66 km a nastoupáno 1152 metrů, což není ani divu.
Svatá Markéta a výhled na Královský Hvozd, Poleň a zřícenina kostela sv.Markéty,
Pušperk, Netřeb
26.4. - Kolečko Bavorskem
Ranní mlha zalila Domažlice, ale to neznamená, že nikam nevyjedu. Dnes je v plánu cesta do bavorských měst Waldmünchen a Furth im Wald. Teoreticky be se mlha měla rozpustit, tak uvidíme co praxe. Zatím si objedu obce pod Haltravou a pak se uvidí. Ranní Domažlice zalil i klid a ticho, kterým proplouvám směrem na západ. První ves v cestě je Újezd.
Újezd je obec o počtu kolem 200 obyvatel, z toho 3 Vietnamci a 1 Slovák. Tak zní údaje ze statistik SLBD. Nejvýznamnější občas zde však žil v 17. století. V roce 1652 se v Újezdě narodil známý vůdce chodského povstání proti trhanovskému pánu Lamingerovi (Lomikarovi) Jan Sladký Kozina. Nejvýznamnější stavbou v obci je tím pádem „Kozinův statek,“ ve kterém je dnes jeho pamětní síň a muzeum chodských tradic.
Za Újezdem mne čeká první dnešní větší kopec. Na vrchol jménem Hrádek, přesto, že zde žádný hrad nestojí. Stojí zde ale socha Jana Sladkého Koziny. Vrch Hrádek je známý svým výhledem do okolí. Ten se však díky stálé mlze nekoná. Sjíždím tedy zpět 100 výškových metrů. Pokračuji stále západním směrem a po mírném klesání se ocitám v Trhanově.
Na křižovatce u rybníka je restaurace U Svatého Jána, která kupodivu má otevřeno denně. Naproti přes silnici stojí trhanovský zámek. Ten si nechal postavit Wolf Maxmilián Laminger a na tomto zámku také zemřel, k čemuž se váže známá chodská pověst o tom, že si
pro něj „do roka a do dne“ přišel Kozinův duch, aby ho odvedl na „boží
súd.“ V roce 1910 byla prodloužena podčeskoleská železniční trať z Tachova do Domažlic a Trhanov tak získal železniční spojení.
Z Trhanova měním směr a mířím na sever, do zatím největší obce, městysu Klenčí pod Čerchovem. Ten má 1300 obyvatel a leží v nadmořské výšce 450 - 550 m n.m., což znamená, že pro rohlíky bych si zde chodit nechtěl. Obchod COOP je totiž v dolní části Klenčí. Na návsi je kostel sv. Martina a muzeum Jindřicha Šimona Baara, který se zde 7. 2. 1896 narodil. Nedávno jsem projížděl obec Ořech u Prahy, kde J. Š. Baar žil a dnes jsem pro změnu v jeho rodišti.
Opouštím Klenčí, ale se slavným spisovatelem se ještě neloučím. Stále vzhůru stoupám k Výhledům, konečně snad za výhledy. Čím dál tím výše začíná mezi mraky prosvítat slunce, až v 650 m n.m. svítí úplně, dokonce z modré oblohy. Ještě o 50 metrů výše přijíždím k místu zvanému Výhledy. Zde má J. Š. Baar pomník a na něm kolem dokola jména měst, která na stavbu přispěla. Jsou zde dokonce i Klobuky v Čechách. Slunce by tedy bylo, ale výhledy stejně slabé. V rozsahu výhledu je jen pár kopců, které trochu vykukují z mlhy. Na Český les se panorama bohužel neotvírá. Není vidět ani do Německa, takže nevím, jestli mám jet tímto směrem a risknout Bavorsko v mlze, či změnit plán. Přijíždím do Capartic, které jsou východiskem na nejvyšší vrchol Českého lesa, Čerchov. Tam je ještě zavřeno, proto jsem zvolil variantu do Německa. Kdo se bojí, nesmí do lesa a to doslova. Wald je německy les a první velké město za hranicemi je Waldmünchen. Takže vzhůru do Bavor. Ono se vlastně dále klesá a klesá se dlouho. Z pohodové jízdy mne ruší nějaké majáky. Blížím se k osadě Černá Řeka, ale tok bych nazval spíš potokem. Černá se spíš hodí k mladíkovi, který naboural střemhlav autem do stromu. Tragédie už i v Českém lese. Díky tomu je uzavřená celá silnice a auta z obou směrů, musí místo objet lesem. Copak já, já mám kolo a můžu manévrovat, ale tolik aut naráz v lese, na cestě, to je pak pěkný zmatek.
Za obcí Lísková je státní hranice, kterou přejíždím nerušeně a za ní se náhle vedle silnice zjevuje cyklostezka, za pár sekund už se po ní vezu. Za vesničkou Perlhütte je křižovatka, z které je pěkný rozhled na vzdálenější kopce Českého a Hornofalckého lesa. Ještě kilometr a jsem ve městě Waldmünchen, který bych přeložil jako Lesní Mnichov.
Waldmünchen má kolem 7000 obyvatel a česky je Mnichov nad Lesy. Mají zde pěkné náměstíčko a na něm kostel sv. Štěpána. Mne se však více líbí budova bývalého nádraží. To je šturcové a nyní se nachází o kus níže. Jde o moderní zastávku na odbočné trati z okresního města Cham. Mezitím se zatáhlo a další cíl je Furth im Wald.
Místo po hlavní silnici přes Gleinssenberg a nížinou, volím cestu přes Althütte a kopec, ale lesem a nulovým provozem. Začínám tedy stoupat ze 450 m n.m. Po chvíli se nořím do lesa, mírným stoupáním. To se občas zvedne, ale žádné drama. Ve vsi Unterhütte náhle začne poprchávat, až mírně pršet. Naštěstí je po ruce autobusová zastávka. Tam přečkávám asi 20 minut a poté zase šlapu. Ve vsi Pucher začíná nejprudší stoupání a nakonec výškoměr vyleze na hodnotu 805 m n.m., které jsem nečekal. Z Althütte vede turistická cesta ke Třem znakům a dále na Čerchov. Já dobírám vodu v místní restauraci, německy Gasthaus, a pokračuji ještě chvíli do kopce. Pak nastává dlouhý sjezd, ve kterém jedu až 65 km/h. Zastavuji až pod Voithenbergem, u golfového hřiště. je odtud pěkný pohled na Furth im Wald a Hoher Bogen. Nakonec klesnu až ke 400 m n.m. do centra města Furth im Wald.
Česky Brod nad Lesy je hraničním městem a první stanice v Německu na trati z ČR do Chamu, Regensburgu a Mnichova. Čítá 9400 obyvatel a ani Furth nebyl uštřen nájezdu husitských vojsk. Partnerskými městy jsou například Domažlice nebo Vaduz. Město se mi líbí více, než Waldmünchen, zvláště jeho centrum. Zde najdete pěknou budovu radnice, zvonkohru a městskou věž. Západně od města, na říčce Chambach leží Dračí jezero (Drachensee), u kterého jsem byl loni, když jsem jel z Eschlkamu.
Severovýchodně od města se vypíná vrch Dieberg a na něm rozhledna Bayernturm. Na tu si brousím zuby také od loňska. Dnes bych jí rád dobyl a ta doba právě nastala. Slunko už přes hodinu nevykouklo, tak uvidíme, co bude dál. Z města vystoupám na křižovatku za městem, abych pak opět klesl do osady Dieberg, pod stejnojmenným kopcem. Teď zbývá najít kloudnou odbočku na vrchol. Podle mapy, kterou u sebe nemám, to bylo z jihu kopce, pak po značce nahoru. Cestu nacházím, ale značku ne. Jedu tedy dále po cestě. Ta najednou vede nad Dračím jezerem, což určitě být nemělo. Narážím na první odbočku do kopce a po ní se i pouštím. Do prudkého kopce tlačím a najednou cesta končí. Volím variantu tlačit kolo cestou necestou, vzhůru k vrcholu. Trápení končí, když nalézám cestu a na ní dokonce značku. Teď už se jí nepustím. Následuje však opět "tlačink." Když už jsem našel cestu, nastává jiná svízel. Třikrát zahřmí. Sotva stanu na kótě 642 m n.m., pod rozhlednou Bayernturm, spustí se déšť. Lépe to načasováno být snad ani nemohlo. Naštěstí je rozhledna mohutná, dřevěná stavba, pod níž je stolek a lavice, kde se dá krásně schovat před deštěm. I přesto, že prší, jdu se podívat nahoru. Kupodivu je slušný výhled, ne však kruhový. Stromy schovávají takové velikány jako Ostrý a Javor. Občas vykouknou mezi větvemi. Jak na dlani je Furth im Wald a severně Čerchov. Jižně dominuje Hoher Bogen. sejdu zpět ke kolu, ale pršet nepřestává. Mezitím jsem vystydl, tak se přioblékám a čekám nakonec 45 minut, než přestane pršet. Čas mam ale dobrý, tak menší prodleva nevadí. Když je po dešti, jdu se rozhlédnout ještě jednou. Vyhlídka je celá krytá, s okny, které nejdou bohužel otevřít.
Cestu dolů zvolím jinou, než příchozí. Pokračuji po značce severním směrem, která mne po lesní cestě zavede k chatě Dieberghütte. Zde není ani živáčka. Cesta vede zřejmě k Dračímu jezeru, kudy se mi moc nechce. Následuji tedy značku po vyšlapané cestě. Moc se to jet nedá, tak spíše kolo vedu. Nakonec se dostávám pod vrchol, do osady Dieberg. Odsud vede cesta z kopce, která končí na hlavní silnici, vedoucí přes Folmavu do Domažlic. Z údolí Teplé Bystřice jedu opět do kopce. Míjím nepřehlédnutelný hraniční přechod ve Folmavě. Úplně to tu kazí dojem v krajině Českého lesa. Kasina, noční kluby a podobné podniky. Ještě si dám odbočku do České Kubice, kde je z louky na kraji obce výhled k Ostrému a Javoru. Dále následuje známé rekreační středisko Babylon, kde je celkem živo, díky zdejším restauracím. Kousek jedu po cyklostezce vedle silnice, která končí u zastávky v Havlovicích. Pak už se nic zajímavého neděje a já kolem osmnácté hodiny sesedám z kola před penzionem.
1399 nastoupaných metrů na 79 kilometrech dalo dnes zabrat, ale kromě ranní mlhy a deště to byl zas pěkně strávený cykloden.
Kozinův statek v Újezdu, Výhledy - památník J. Š. Baara a výhled na východ,
Waldmünchen - radnice, budova nádraží,Furth im Wald - radnice, zvonkohra, městská věž,
Bayerwarte a výhled na Čerchov a Furth
27.4. - Zubřinou a Radbuzou do Plzně
Nedělní ráno stejné sobotního, ale dnes to vadí úplně minimálně. Měl bych se přibližovat Plzni a odpoledne zahájit návrat domů, takže v 8:30 opouštím Domažlice za mlžného počasí.
Dnes by to měla být pohoda podél vodních toků. Do údolí prvního z nich musím přes kopec do vsi Milavče. Z vrcholu klesání je na ní pěkný pohled. Milavče jsou první zastávka na trati z Domažlic do Plzně. Prakticky stále po rovině jsem si to uháněl podél říčky Zubřiny směrem na sever. Jelikož počasí bylo neměnné, tak nebylo proč se zdržovat. Jedna stavbička mne však nutila přibrzdit. Netradiční kaple sv. Jana Nepomuckého v Chotiměři, za Blížejovem. Za Osvračínem přichází Staňkov a řeka Radbuza. Před Staňkovem se Zubřina vlévá do Radbuzy a dále budu následovat jednu ze zdrojnic Berounky. Jelikož se sem nejspíš letos ještě dostanu, tak si prohlédnu městečko jindy. Dnes na to stále ještě není počasí, i když už sleduji zlepšení. Ještě jsem pomalu nic neujel a už na mne leze hlad.
Po menší svačině pokračuji po hlavní silnici do Holýšova. Podobné městečko a podobný scénář, jen bez té svačiny. Pokračovat dále po hlavbní silnici, znamená kopec. Těch už bylo dost! Jedu po silnici k nádraží a poté dále. Tam narazím na cyklostezku č. 2268, která pokračuje k Radbuze podél trati a kopíruje zelenou značku. Terén se zhoršil a dále v lese se jede do kopce. Ale je to lepší než po hlavní. Na silnici se vracím v Hradci u Stoda. Zde přejíždím Radbuzu a dostávám se na náves, skrz kterou vede trať a je přímo na ní zastávka. Nevzpomínám si, kdy jsem něco podobného viděl. Občas už vykujuje slunko, ale Křížový vrch s kostelní rozhlednou dnes vynechám. Horší rozhledové podmínky jen tak už být nemohou, takže to zkusím příště. Po levém břehu následuji řeku do města Stod. Zde jsem poprvé v životě. Nejprve nic extra, ale centrum vypadá celkem pěkně. Když už jsem vynechal Křížový vrch, tak se podívám do Chotěšova. Po CT č. 2268, opět po pravé straně. Do Chotěšova přijíždím z jihovýchodu a klášterní areál se tyčí vysoko nad řekou. Neprve se jedu podívat do zahrady, která je pod klášterem. Slunko už konečně vylezlo, tak vyndavám i foťák. Potom objíždím klášter proti směru hodinových ručiček abych zjistil, že areál je za zdí a nepřístupný.
Dále opustím řeku Radbuzu a změním směr na severozápad. Další cíl bude Heřmanova Huť, kde z vodárny udělali rozhlednu. Přes Kotovice a Přehýšov jsem tam za 20 minut a cestou vjíždím nečekaně brzy do okresu Plzeň-sever. Rozhlednu z dálky nevidím a i tak klesám do údolí Vejprnického potoka, to asi budou rozhledy. Ale na dnešní počasí dostačující. K rozhledně přijíždím ve 13:30, což je půl hodiny před otevírací dobou, tak mezitím posvačím. Po čtvrt hodině na mne volá paní z domu, že je otevřeno, že onu otevírací dobu moc nedodržují. Kupuji pohled a vystoupám na ochoz. Vodárenská věž je pěkně opravená a nakonec je z její vyhlídky vidět hrad Radyně a Křížový vrch.
Z Heřmanovy Hutě se budu přibližovat k Plzni, po silnici č. 203. Přes Blatnici se dostávám do okresního města okresu Plzeň-sever, Nýřan. Za městem nepochopitelně jedu po hlavní silnici, která nadjíždí trať přes křižovatku se silnicí č. 180, přitom pod mostem je pro kola lehce průjezdná spojka. No nic, čekají mne Vejprnice. V nich se nachází Staročeská náves s kostelem sv. Vojtěcha a krytou lávkou, vedoucí k faře.
Když přijíždím záhy na kraj západočeské metropole a její části Skvrňany, spatřuji cyklostezku kolem Vejprnického potoka. Od místních se dozvídám, že vede až do centra. Kudy povedou další kilometry je tedy jasné. Bude to Slovanským údolím. Mezi Vejprnickou a Domažlickou ulicí však cyklostezka končí, nebo jsem si nevšiml, kam odbočuje. Následuji mladíka na kole a ten mne vyvede na frekvantovanou Domažlickou ulici, ale jelikož před sebou vidím Plazu, je rozhodnuto, že s přehledem stihnu vlak v 16:05. Ještě mám dokonce čas se zastavit v Café Beruška.
Můj tachometr se zastavil na hodnotě 88 km a směšných 504 metrů nastoupaných.
Je sice neděle, ale ve vlaku je k hnutí. Je to totiž logické. Studenti se sjíždějí spíšen do Plzně, než z ní. Teda nějací se jistě najdou, ale to nestojí za řeč. 2 hodiny ve vlaku se mi zdály moc, tak jsem se ještě projel ze Žatce do Loun, klasicky přes Staňkovice, takže dnes jsem ujel celkem 108 km.
Milavče, kaple sv. Jana Nepomuckého v Chotiměři, klášter Chotěšov,
Rozhledna v Heřmanově Huti a výhled na město, Vejprnice
Za 3 dny na Domažlicku a v okolí Radbuzy jsem našlapal 283 kilometrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat