27.3.
Dnes poprvé využíváme hromadný transfer. Domluvená skupina lidí se odveze, kam si napíší a pak jedou společně, či se rozptýlí. Naše šestičlenná posádka dnes míří na sever ostrova. Počasí se chová podle předpovědi a ta nebyla nic moc. Kopce Tramuntany jsou zahaleny do mraků a v Ince dokonce začne mírný déšť. Skupina A vystupuje v Caimari. 2 manželské páry a 2 kola. Ano, je to tak. Pánové si dají jízdu do Calobry a manželky se podívají po krámech. Až se bude řidič vracet, tak je cestou vyzvedne, pokud nedostal od pánů jiné instrukce. Skupina B, my, vysedáme až ve výše položené obci Lluc. Cestou stoupáme serpentinami a je na co se koukat a z čeho žasnout. Údolí, vysoké hory. Když sundáváme kola, už neprší a my si jdeme nejdříve prohlédnout zdejší sakrální veledílo, klášter Monastir de Lluc. Jde o zajímavou stavbu. Nad ní se po kamenném schodišti dojde ke kříži na skále, což značí vyhlídku, odkud je pěkný výhled do okolí.
První dnešní kilometry vedou bez pardonu do kopce. Nad Llucem se nedáváme na Col de sa Batalla, ale opačným směrem, na severozápad, pod nejvyšší horu Mallorky a Beleárských ostrovů, Puig Major. Cesta pomalu, ale jistě stoupá a je čas kochat se okolím, které stojí za to. Konečně hory, konečně to, co se mi líbí. I ta dřina za to stojí. I přesto, že sjíždíme mírně z kopce, ocitáme se nad velmi hlubokým, úžasným údolím. Je to Torrent de Pareis, podle stejnojmenné řeky. Nad ní na severu se tyčí tisícovka Puig Roig a vlevo Puig Tomir. Nad hlavou za zády máme Puig de Masanella, nejvyšší dostupný vrchol Mallorky. Měří 1352 m n.m. Na nejvyšším, Majoru jsou vojáci. Začínám chrochtat blahem. Né už tolik, když vyjedeme zpoza zatáčky a před námi stoupák na sedlo Col de Reis. Nejdřív však další úchvatná scenérie. Silnice se vine nad dalším údolím, Torrent des Gorg Blau a nad ní se tyčí 1445 metrů nad moře vystupující a dnes lehce sněhem pocukrovaný Puig Major. Člověk si připadá jako v Alpách, přitom je na Mallorce. Počasí spíše zatažené, ale neprší. Teplota kolem deseti stupňů. Přichází klíčová křižovatka. Že bych jel do Calobry a pak ještě do Sólleru, se díky času zamítá. Pavlovi se zas moc nechce klesnout k moři. Teda to ano, ale ne pak šlapat ten kopec zpět. Jeho záchrana by byl trajekt, plující do Sólleru. Uvidíme. Na křižovatce se dáváme tedy vlevo a most, viditelný už z dáli, je akvadukt. U něj je stánek s občerstvením. Naše další meta je sedlo Col dels Reis, což je ještě 150 výškových metrů. Pavel chvíli tlačí a já mám aspoň čas, na další úžasné záběry.
Col dels Reis je zdolán. Z Llucu to je celkem hračka. Jde o sedlo na silnici Ma-2141, vy výšce 682 m n.m., do Sa Calobry, což je osada a zátoka, čili leží u moře! Dovedete si představit co je to sjezd!? Už jste něco podobného někdy viděli a zažili? Někteří asi ano, ale těžko se popisuje, jaký to byl pocit, při pohledu na tu nekonečně se kroutící silnici, na jejíž konec není vidět. To prostě musíte vidět a zažít. Já to zažil a užil si to. Člověk ani nemůže jet rychle, protože 68 serpentin prostě není na trhání rekordu v rychlosti jízdy. Co sem dnes přijelo cyklistů si to sjet, ale pak i vyjet! Počasí se zlepšilo na polojasné, což je dobrá zpráva. Pouštím tedy kolo po této neskutečné cestě a začíná nevídaná krasojízda. Občas se zastavím a fotím, takže ani nevím, jak dlouho jsem to jel. Jen nevím, zda stihnu vyjet z hor zpět a to nejen na vrchol do sedla, ale až do nížiny, v nejhorším případě na vlak. Uvidíme, co se bude dít dole. Ještě než jsem to zjistil, nechám se fotit na kamenné zídce, 200 metrů nad Calobrou, která je odsud krásně vidět. Pak projíždím skalním skoro tunelem a je po legraci. Dole už čeká Pavel a hlasí, že Loď do Sólleru opravdu pluje. Nechávám se zvyklat a stoupáme si do fronty. Myslím, že bych to zpět vystoupal, ale co čas? A nakonec, jsme cykloturisté, ne drtiči, jako zbytek cyklistů, kteří dnes sem přijeli.
Fronta je celkem dlouhá, ale na první pohled malá loď ji celou pojme. My s koly, jdeme až nakonec. Dnes je moře mimořádně neklidné, až by jeden při nastupování vypadl. Platíme 17 EUR na hlavu, nasedáme a může se vyplout.
Opěvovanou zátoku Torrent de Pareis fotíme jen z lodě, ale zas nás čeká jiný zážitek. Loď pluje blízko břehu a tak se celkem houpe. Skoro celou cestu se kocháme útesy a skalami. Za chvíli je dokonce vidět i vrchol Puig Majoru. Sedáme si jen na chvilku a já přemýšlím o svačině. On je možná prázdný žaludek lepší. Svačinu zase schovávám a jako prevence proti nevolnosti se jdu kochat na záď a vyrovnávat stabilitu. Houpání vln neustála třetina pasažerů.
Po skoro hodině přichází přístav Sóller. Ten nás vítá deštíkem. Než ustane, jistí to kavárnička na pláži. Dříve narozených asi nebude, obsluhují tu dvě „seňority.“ Jedna z nich mi při odchodu nese zapomenutou helmu, kterou bych stejně záhy postrádal. Zrovna odjíždí výletní tramvaj „Tramvía,“ pendlující mezi přístavem a vlakovým nádražím. Délka trasy je 6 km. Rychlost jízdy je srovnatelná s „důchodcovskou“ rychlostí na kole. Toho využívá Pavel a s foťákem v ruce si točí z kola jízdu vláčku. Před Sóllerem se dělíme. Pavel jede napřed a já si jedu prohlídnout centrum města. Úžasně úzké uličky a malebné náměstí, také malých rozměrů. Všechno tu má své přesné míry. Obzvlášť terasy kaváren, mezi kterými vedou koleje „Tramvíi“ tak, že kafíčkující turisté si můžou podávat ruce s cestujícími. Úžasná věc. Všemu dominuje krásný kostel sv. Bartoloměje. Městečko samo leží obklopené kopci v údolí Valle de los Naranjos, které je chráněným územím. Východně dominuje Puig d´Alfabia z vysílači na vrcholu. Do poloviny jeho výšky se musíme dostat, při návratu na základnu.
Vydávám se tedy stíhat mého kamaráda. Stoupá se, jak už je zde zvykem, pomalu, ale jistě. Ve 200 m n.m. je silniční tunel, cyklistům zakázán, škoda. Jednou tudy prý 2 cyklisté jeli a na druhé straně už na ně čekali. Pokuta přišla záhy. Do Sóllerského sedla je o něco méně serpentin než na Calobře, ale jde to celkem dobře. Předjíždím 2 cyklisty a ti mi zůstanou za zády až na vrchol. Nebýt stromů a keřů, jistě by to dolů byla podobná podívaná, té z Calobry. Pavel potkávám až na hoře, v sedle Col de Sóller, ve výšce 501 m n.m. Hovoří z naším krajanem, který odsud už pojede autem. Mám vydýcháno a může nastat další dlouhý sjezd. Cestou dolů nenacházím odbočku na vrchol Alfabie, který by tu podle mapy měl být. Když jsme už v nížině, čeká nás ještě jeden kopeček do Bunyoly, kde je romantické nádražíčko na trase mezi Sóllerem a Palmou. Pak už se vydáváme na cestu do hotelu, která bude ještě minimálně 20 km.
Z Bunyoly jedeme směrem na Marratxí a za námi se vzdalují kopce Tramuntany. Panoramata jsou to pěkná. Před Marratxí podjedeme dálnici a dále míříme po silnici Ma-13A, přitom jsem myslel, že pojedeme po silnici č. 3017. Že tak nejedeme, jsem zjistil, když kolem projel vlak. Přichází další velká křižovatka a my odbočujeme na silnici Ma-30, která se zrovna opravuje, tak musíme po provizorní a já trnu, abych nepíchl o nějaký kamínek. Pokračujeme až do Coll d´em Rebassa, odkud už použijeme silnici do Arenalu, čili na naší konečnou.
Nádherných scenérií a cest bylo dnes požehnaně a byla to paráda se vším všudy. Dnes jsme najeli 74,6 km a nastoupali 1006 metrů. Večer uslyší ode mne všichni maximální nadšení. David si vyslechl něco už Pavla, který šel na před do hospůdky přes ulici. Sotva jsem vešel já, tak slyším: "Nazdar zabijáku. Prej všichni blili, jen ty jsi svačil..."
Klášter v Llucu, Torrent de Pareis a Puig Roig, Puig Major, silnice do Sa Calobry,
Sa Calobra, Tramvía v Port de Sóller, Sóller, Coll de Sóller
Žádné komentáře:
Okomentovat