Ceny letenek nám vnukly nápad letět z Basileje a při té příležitosti se podívat někam do Švýcarska. Ze dvou variant jsme vybrali Rýnské vodopády, u hranic s Německem. Znamená to cestu přes noc z Rakouska do Švýcarska. V sobotu v poledne opouštím domovinu a autobusem mířím do hlavního města, odkud pojedu vlakem do Linzu. Pavel se připojí až v Českých Budějovicích, Kam to má blíž. V půl druhé vyjíždí rychlík směr Linz a nervozita už není taková jako poslední dny. Aby cesta ubíhala, beru si čtivo. Občas se pokochám zajímavým pohledem. V Benešově přistoupí mladík, z kterého potom vyklube Monika a za Táborem se kopcovitá krajina srovná na ploché Třeboňsko. V Budějovicích přistupuje se Pavel a já se jdu protáhnout a koupit kávu. Z Budějovic však jsem v kupé stále sirotek, jelikož Pavel se jde svézt na mašině značky Taurus. Já se ale rád v klidu pokochám Novohradskými horami a zavzpomínám, jak tu bylo před dvěma lety krásně, když jsem tu strávil týden.
V Summerau se konečně parťák připojuje ke mne a pokračujeme v krasojízdě. V Rakousku je také na co se dívat, akorát by nemuseli naši jižní sousedé tolik hnojit. Za nedlouho spatřuji vrcholky Alp, ale venku už se šeří. V 18:30 brzdíme ve stanici Linz Hbf, která je konečnou. Nádraží je velké, ale osazenstvo se mi moc nezamlouvá. Za 45 minut odjíždíme Railjetem směr Vídeň. Naše rychlost dosahuje rychlosti až 230 km/h. Jelikož je už tma, nemáme si to jak vychutnat. Ve Vídni na západním nádraží budeme 2 hodiny čekat, než nám pojede noční vlak do Zürichu, největšího švýcarského města. Čas trávíme v Mc Donald´s, který je za rohem v jedné ulici. Zavedla nás sem jistota stálých a přijatelných cen, po celém světě. Před půl jedenáctou se nakládáme na náš vlak. Do kupé ještě přisedá nemastná, neslaná rakouská mladice, která nás naštěstí v St. Poltenu opouští. Pak je celé kupé naše. Sklápíme sedačky a po plechovce Krušovic, uleháme. Mezitím se rozpršelo. Často se vrtím, ale k ránu pak na delší čas usínám.
Po probuzení se již rozednívá a nastává šok. Před stanicí Dalaas (psáno správně) mne z okna mámí bílé peklo. Jak mlha, tak i sníh. Sjíždíme z 1000 m n.m. do údolí a v Bludenzu zjišťujeme, že máme půl hodiny zpoždění. Jak typické pro rakouské dálkové vlaky. Kamarád Karel by mohl vyprávět. S tím deštěm taktéž. Po půlroce se vracím na místo činu, i když jen za okny vlaku. Projíždíme Lichtenštejnskem, kde jsem před půl rokem, ale to bylo mnohem lepší počasí. Za Sargansem projíždíme kolem jezera Walensee a po dalších minutách už se objevují břehy Curyšského jezera (Zürichsee). Ze skoro hodinových zpožděním vystupujeme v Zürichu.
Po chvíli nastupujeme na vlak do Shaffhausenu, který se nachází na hranicích s Německem. Na hranicích se také nachází Neuhausen a u něj Rýnské vodopády. Už při letmém pohledu z vlaku vypadají majestátně. Z nádraží jdeme asi kilometr podél řeky. Potkáváme běžce i chodce a po pár desítek minut přicházíme k největší přírodní nádheře tohoto kraje. Pod hradem se již široká řeka Rýn převaluje přes skály a vytváří neuvěřitelné přírodní scenérie. Vstupné 5 CHF neplatíme, protože za prvé franky nemáme a za druhé se dají vodopády prohlédnout i z jiných stran. Tak děláme i my. Po hodině a půl se vracíme na to samé nádraží a tentokrát přes Winterthur jedeme zpět do Zürichu.
Basilej je naše cílová stanice, ale ještě budeme muset 3 zastávky na letiště vlakem za město. Cesta do města na hranicích s Francií trvá hodinu a něco. Na oba upadá únava, Pavel jí podléhá více. Já pozoruji údolí Rýnu a okolní kopce, které jsou podobné našim. V Basileji přijíždíme na švýcarské nádraží, kde musíme přejít na francouzské. Za 1 den ve třetím státě, to se jen tak nestává. Krátce po odjezdu začíná přeháňka, která trvá ještě, když vystupujeme na stanici St. Louis-la-Chassée. Čekáme 15 minut, než přeháňka odezní. Čeká nás 1,5 km dlouhá chůze na evropské letiště v Basileji. Z názvu jsem pochopil, že je společné pro města Basilej, Mulhouse a Freiburg. Cestou ještě jednou lehce zaprší, ale nic vážného. 90 minut před odletem přicházíme na řadu při odbavování.
Letadlo společnosti Air Berlin vzlétá na čas a moje nervozita je fuč. Tu jsem měl už zhruba týden před odjezdem. Chvíli je na obrazovkách v letadle vidět kudy letíme a různé letové údaje. Během cesty bohužel hraje americký seriál a Buggs Bunny. Neuvěřitelné mraky a krajina pod námi. Pro mne, svátečního letce parádní zážitek. Jediné, co jsme neviděli, byl Mont Blanc, škoda. Přichází Palma a některá již známá místa z fotografií. Přistáváme dokonce s náskokem. Zavazadla máme také celkem rychle, i když k nim byla dlouhá cesta, ale náš odvoz si dává na čas. Ukázalo se, že veškeré informace jsme hlásili zbytečně (číslo letu, bez kol). Ale tento nepatrný zádrhel jsme neřešili. Večer nastalo pouze ubytování a první večeře, formou švédských stolů, na které jsem se tolik těšil. Seznámení s nejbližším okolím začalo v hospůdce naproti, která se jmenuje Bar Timbol, ale dostala pracovní název „U Davida.“ Že byla plná Čechů, bydlících ve dvou hotelích poblíž by bylo normální, ale ke všemu v ní obsluhoval český kluk David, který zde už žije 10 let. Dobrá náhoda. Ochutnali jsme místní pivo a šlo se do peřin.
Interiér vlaku do Neuhausenu, Rýn nad vodopády, hrádek nad vodopády, Rýnské vodopády,
Basilej z letadla, všude kolem mraky, přistáváme v Palmě
Žádné komentáře:
Okomentovat