18.4. - Ralsko, Bezděz
Po vysokých teplotách, které nutily turisty a cyklisty svlékat až do triček, přišly chladné dny, provázené severním větrem. Naše těla, rychle zvyklá na příjemné teplo, najednou dostala teplotní šok a bylo opět nutno obléci zimní doplňky. I přes tyto překážky jsme s "Giovannou"na dvoudenní cykloakci vyrazili. Rozhodli jsme se k Bezdězu přibrat ještě jeho dva kolegy. Zříceninu hradu Ralsko, na impozantním vrcholu a hrad se "snídaňovým" jménem, Houska. Ten mi ještě také chyběl do sbírky.
V 10 hodin vysedáme v Mimoni a teplota stále žádná sláva i přes to, že je polojasno. Přes město jsme se dostali ke Vranovské aleji, kterou jsme dojeli až do vsi stejného jména. Tam bylo menší hemžení turistů, ale ne všichni mířili na vrchol Ralska. Otázka, jak vysoko dojedeme, nebo aspoň dotlačíme kola byla zodpovězena velmi brzy. Již po půl kilometru od rozcestníku Vranov, nebylo možno inteligentně pokračovat s koly k vrcholu. Ty jsme zamkli ke stromu, jehož průměr nám dovolil obejmout ho zámkem i s oběma bycikly. Nastává pěší výšlap k vrcholu a převýšení necelých 400 výškových metrů. Nejprve se cesta prudce zvedá a po chvíli se její profil zklidňuje. Dokonce přicházíme na nějakou cestu, která kdysi byla silnicí. Po té by se jistě dalo vyjet na kole. Později zjišťuji, že vede někudy od Velkého Ralska. To už se mezi stromy zjevuje hrad na vrcholu kopce. K němu vede od rozcestí Sedlo pod Ralskem prudší cesta. Cesta na horu trvala zhruba hodinu a byl to docela zápřah. Odměna je dvojnásobná. Zřícenina hradu na obdivuhodném místě a ještě impozantnější výhledy. Dnes obzvlášť. Je vyfoukáno a vidět daleko, až na Krkonoše. Krom toho je vidět Český ráj, Polomené hory, Bezděz, České středohoří, Lužické hory a Ještěd. Sem tam se objeví na zdi hradu nápis v azbuce, pozůstatek po ruských vojácích. Hrad Ralsko má být v soukromých rukách, ale zatím to není vůbec znát. Jelikož dost fouká, už do takhle chladného počasí, tak se moc dlouho nezdržujeme. Sestup nám jde o něco lépe. Že kola stále stojí, tam kde mají, nám cestou dolů připomenou dva páry turistů.
Do centra Mimoně se vracíme tentokrát jinou cestou, po silnici, po CT 241. Na náměstí v cukrárně dobíráme síly a pokračujeme směrem na jih. Klesneme přes obec Boreček k Ploučnici a následně přibrzdíme v Hradčanech. V infocentru se dozvídáme, že na Bezděz máme půl hodinu k dobru. Počítal jsem s otvírací dobou do 16 hodin. Ještě pár kilometrů kopírujeme silnici č. 270 a před Břehyňským rybníkem sjíždíme na lesní cestu. Ta nás dovede k CT č. 25 a vzápětí na 3045. Po ní objedeme Bezděz východně. Cesta vede pořád lesem, většinou rovinatým terénem. Nejprve vjíždíme do obce Bezděz, k infocentru. Když míjíme restauraci Vyhlídka, všímáme si na tabuli nápisu: Kančí guláš. To překvapivě Janča nenechala bez komentáře. Potom stoupáme ještě kus do kopce až k jakési bráně. Stánkaři koukají, jako kdyby kolem jel Elvis Presley, tak to ještě přikrášlím a ještě se dotazem ujišťuji, zda jedeme správně do kopce a po chvíli již musíme opět zamknout kola a dále pokračovat pěšky. Tentokrát nás čeká pouhý půl kilometr k hradní bráně.
Do nitra dominantního hradu, symbolu Máchova kraje, hradu Bezdězu, vcházíme hodinu před koncem návštěvní doby. I odsud, konkrétně z hradní věže, je také daleký výhled. Doksy a Máchovo jezero jsou jako na dlani, jinak v podstatě stejný výhled jako z Ralska. Ty roky čekání jistě stály za to. Od místního průvodce se dozvídáme pár zajímavých věcí. Díky tomu, že po osmihodinové šichtě neměl toho povídání dost, tak jsme si třeba poslechli o tajné chodbě, která zde kdysi bývala.
Přesto, že opouštíme Bezděz krátce po zavíračce, potkáváme turisty, mířící vzhůru. Prvním sdělujeme, že už je zavřeno, ale když jich přibývá, už nás to přechází. Po dnešní porci vyhládlá a tím pádem mlsná spolujezdkyně to myslí s tím gulášem vážně, takže stavíme v restauraci Vyhlídka. K naší smůle už Kančí guláš není a majitelka dodá: "Já jsem vás slyšela předtím, jak si na něj brousíte zuby." Spokojíme se tedy s jinou nabídkou.
Nejrychleji do Doks je to po zelené značce a silnici. Hned v Bezdězu nás ovšem svedu špatně, takže nezbývá, než pokračovat po červené. Cesta vede mírně z kopce, lesem, po slušné cestě. Párkrát nás zabrzdí písečné duny, za které by se nemusela stydět ani Copa Cabana. V Doksech jsme celkem rychle,což oba vítáme a můj lehký "mapový exces" se ukázal, jako zajímavá varianta. Odsud už nám zbývá pohodlný dojezd do obce Chlum, kde dnes složíme hlavy. Za Zbynami se mírně vyhoupneme kolem zříceniny Starý Bernštejn a ve Vrchovanech nás čeká poslední část, dlouhá 3 kilometry. Ta je však překvapivě dobrodružná. Silnice z Vrchovan do Chlumu je v katastrofálním stavu. Ves Chlum na nás dýchne úžasnou venkovskou atmosférou. Ubytování je také příjemným překvapením. Hodně muziky, za málo peněz, dalo by se říct.
517 nastoupaných metrů na 48 kilometrech, se řadí do středně náročných tras, ale s výstupem na Ralsko a Bezděz, to dalo celkem zabrat.
696 m n.m. vysoký kopec s hradem Ralsko a jeho výhledy, Bezděz
19.4. Houska, Pokličky, Kokořín
Probouzíme se do slunečného a hlavně teplejšího rána, než včera. To hned člověka potěší, když je minimálně o pět stupňů více. Po exkurzi od majitele útulného penzionu opouštíme před devátou obec Chlum. První dnešní cíl je hrad Houska. Do Dubé tentokrát jedeme po hlavní silnici, místo rozbité vedlejší. Zhoupneme se do města a první zastávka je u studánky Pod Křenovem. Malebné místo pod skálou nakonec neunikne našemu objektivu. Z Beškovského dolu stoupáme nejprve lesem a poté se objevíme na křižovatce a následně v Blatečkách. Odsud už je jen kilometřík do Tubože. Zde mají mimo jiné pěkný rybník, ale my odbočujeme na hrad Houska, čili do kopce. Zde platilo heslo, že víc hlav, víc ví. Ta moje měla v úmyslu jet na Housku po silnici. Ozvala se však druhá hlava, kterou napadlo jet na hrad Černým dolem. Volba to byla prvotřídní, jelikož do kopce nevadí, když se stoupá po horší cestě. Po silnici můžeme pak svištět dolů a nepojedeme stejnou cestou tam i zpět.
Černým dolem stoupáme ponejprv pomalu, ale později výškové metry přibývají rychleji. Cesta je lesní a v dobrém stavu. V závěrečných serpentinách mám chuť slézt, ale Janča stále šlape, tak holt pošlapeme. Později jsme zjistili, že nikdo nechtěl tlačit, protože ten druhý také netlačil. Tomu jsme se museli zasmát. Nejtěžší výjezd dneška máme tedy za sebou a můžeme obdivovat skromnou krásu hradu jihovýchodního Kokořínska.
Před půl dvanáctou opouštíme Housku a až k rybníku v Tuboži nemusíme skoro šlápnout. Odsud mírně klesáme podél říčky Pšovky do Ráje a zde odbočujeme do Vojtěchova. Zde přemýšlíme, které ze dvou míst, označené jako Pokličky, jsou ty pravé. Nakonec se dozvídáme, že oboje jsou zajímavé. Nejprve tedy jedeme k bližším, Jestřebickým. Cesta vede mírně do kopce po cestě, která nás po kilometru přivede k odpočívadlu. Zde zamykáme kola a stoupáme po "přírodních" schodech ke skalním útvarům, které vznikly tím, že vrchní vrstva více odolala erozi. Tím vznikly Pokličky. Měl jsem za to, že okolí je jimi poseto, ale tomuto tvaru zde odpovídají tak dvě skály. Čekal jsem více. Jedeme zpět do Vojtěchova.
Po dalším kilometru a půl brzdíme u rušnějšího místa a mne napadlo, že tyto pokličky jsou známější a tudíž by mohly být lepší. Po vystoupání dřevěnými schody nás čekalo podobné zklamání jako v prvním případě. Hezké místo a útvar to je, to jako jo, ale prostě jsem čekal, že těch Pokliček bude více.
Další zastávka je v Kaninském dole. Teplo už je téměř na triko a na nebi moc mráčků nevidíme. Epicentrum turistiky na Kokořínsku je právě zde. I přesto Janča nepřišla o svou peněženku, zapomenutou na oné místnosti. Ještě, že jsem si vzpomněl, že by jí mohla dát zpět ke mne do báglu. Předposlední kopec dneška nás zavedl na hrad Kokořín. Zde už jsem v minulosti byl, ale myslím, že nikdy nebylo tak krásně. Nevelké nádvoří nám netrvalo dlouho si projít. V Kokořínském Dole se stavujeme na zelňačce, abychom následně opustili tento kraj.
Cestou do Mělníka už jsme vyfotili akorát rybník Harasov a za Lhotkou jsme museli naposledy zdolat krpál. Stoupat jsme přestali na návrší před vsí Chloumek. Bylo vidět, že je neděle odpoledne. Mezi těmi auty na úzké silnici mezi skalami, to nebyla projížďka růžovou cyklostezkou. Do Mělníka na nádraží už to byla sranda. Vlak jel za nedlouho, ale vůz, který jsme potřebovali byl narván. Zrovna se sjížděli chmelaři do Štětí, ale každý měl kufr, jak na 14 dní do And. Po skvělém víkendu však nebyl problém vydržet chvíli ve stoje.
Trasa napříč Kokořínskem měřila 48 kilometrů a nastoupali jsme 468 metrů.
Hrad Houska, zvonička před hradem, Jestřebické pokličky, Pokličky, Kokořín, Kokořínský Důl
Žádné komentáře:
Okomentovat