Železnorudské velikonoce na sněhu

Tentokrát vyjíždíme s "Jane" do světa na 4 dny. Poctíme svou návštěvou Šumavu, konkrétně její nejsevernější část, železnorudsko. To jsme ale ještě nevěděli, že tam týden předtím napadne sněhu, jako nebylo snad celou zimu. Aspoň tak nám to líčila bytná z penzionu. My však sledovali předpověď a tak jsme byli vybaveni na pěší tůry v ještě pravé zimě.

3.4. - Pancíř, pramen Úhlavy a Řezné

První den jsme naplánovali návštěvu Pancíře. Příjezd kolem poledního nám ani nedovoloval delší "štreku." Původní plán, že si vyšlápneme až z Rudy pěšky nahoru jsme díky sněhu také změnili. Popojeli jsme autobusem na Špičácké sedlo. Dobře jsme udělali, jelikož shrnutý sníh ještě více zúžil již tak akurátní šířku silnice.
Špičácké sedlo je důležitou turistickou křižovatkou. Vedou odsud cesty na Pancíř, Můstek, do údolí Úhlavy a k Čertovu a Černému jezeru, mezi kterými ční Špičák. Nadmořská výška sedla je 982 m n.m. Protaženou cestou stoupáme vzhůru na Pancíř a chvílemi se otevírají výhledy na Javor a jeho okolí. Přesto, že cesta je uježděná, jde se nám dobře. Na rozcestí pod Pancířem necháme ještě vrchol kopce čekat a jdeme se podívat, jak se změnil za 6 let pramen jedné ze čtyř plzeňských řek, Úhlavy. Cesta už je horší, protaženy jsou pouze 2 stopy pro běžkaře, ale ještě se jde dobře.
Řeka Úhlava pramení na západním svahu Pancíře ve výšce 1110 m n.m. Dlouhá je 108 km a na svém toku protéká pod Královským hvozdem, přehradou a městem Nýrsko. Dále obtéká Klatovy, a přes Švihov a Přeštice míří k Plzni, kde v Doudlevcích zprava ústí do Radbuzy.
My našli její pramen téměř pod sněhem. Divil jsem se, že zde není rozcestník jako minule a pak jsme zjistili, že už turisty vedou i k jejímu pravému prameni, o 100 metrů níže. Ten má podobu kamenného kruhu zastřešeného špičatou střechou. U horního pramene potkáváme běžkaře a ten nám radí zkratku na Pancíř pod lanovkou. Jeho rada je tentokrát nad zlato, protože nám to o dost zkrátilo cestu a ve sněhu se do svahu jde podstatně lépe, než na sucho.
Pancíř (1214 m n.m.) je šumavská hora, ležící v Pancířském hřbetu. Jeho nejvyšším vrcholem je však Můstek s 1234 metry. Na vrcholu stojí Mattušova chata, podle propagátora šumavské turistiky. Otevřena byla v roce 1923. Součástí je i rozhledna, která měla dřevěnou předchůdkyni z roku 1880. Ta však byla dřevěná a dlouho nevydržela.
Když jsem se sem chystal, tak jsem si řekl, že do třetice všeho dobrého, budou mít konečně rozhlednu otevřenou. Opět jsem měl smůlu! Zase jsem se trefil do období, kdy byla chata zavřená. Tomu už se říká pecháček. Pokochali jsme se aspoň dílčími výhledy na Ostrý, Javor a ze severního srázu na Klatovsko.
Vrchol Pancíř je unikátní tím, že leží na rozvodí Severního a Černého moře. Pramení zde 3 známé řeky. Úhlava teče do Berounky, Vltavy, Labe a to na sever do moře. Říčka Křemelná se později mění v Otavu, která končí ve Vltavě, takže také končí v Labi. Poslední řeka je Řezná, německy Grosser Regen. Ta míří opačným směrem na jih a ústí do Dunaje, která je veletokem Černého moře. K jejímu pramenu jsme se chtěli také vypravit.
Za slunečného počasí jsme sešli nejprve k rozcestí pod Pancířem a odsud přes Hofmanky dva kilometry k prameni Řezné. Ten se nachází kus v lese a u cesty na něj upozorňuje informační tabule. Je to pěkné a tiché místo. Pak už zbývalo ujít 5 kilometrů do Železné Rudy přes Hofmanky a po modré k Belvederu, odkud už jsme použili silničku přímo do centra města.
Celkem jsme ušli 11 kilometrů, ale díky občasnému brodění ve sněhu to bylo náročnější. Netušili jsme však, že toto bude teprve trénink na další dny.

Špičácké Sedlo, prameny Úhlavy (horní a dolní, pravý), Pancíř a výhledy na sever a Ostrý,
pramen Řezné

4.4. - Jezero Laka

Je sobota a venku polojasno, spíše nízká oblačnost. Místo Falkensteinu měníme plán a vydáme se k jezeru Laka. Kus cesty nás sveze autobus, který pokračuje do Prášil a dále. Vlastně zjištění, že bus jede, dalo podnět k dnešnímu výletu. Výstupní stanice je Nová Hůrka, což je osada o pár barácích. To je ta má oblíbená Šumava, jak jí znám z obrázků a hlavně z roku 2009, kdy jsem to tady objížděl na kole. Kopce a pod nimi louky, kterými teče nějaká říčka či potok. Dnes je toto vše pokryto sněhem.
První metry si libujeme, jak je hezky protáhlá silnice, ale veškerá sranda končí hned za posledním barákem. Dva a půl kilometru do zaniklé osady Hůrka, budeme muset zvedat nohy výše, než je obvyklé. To nás asi pěkně utahá. Ale nedá se nic dělat, jdeme. Dva a půl kilometru k Hůrce, nebylo zas tak hrozných. Obec Hůrka zanikla při stavbě železné opony v padesátých letech, jak je již tradicí, míst u hranic s Bavorskem či Rakouskem. Zůstaly tu akorát zbytky kostela a hřbitovní kaple.
Další kroky míří do prudšího kopce, což je větší zabíračka, ale aspoň si můžeme říct, že jdeme cestou, kterou nikdo celé dny nešel. Ve sněhu totiž není ani stopa! Sem tam se objeví nějaká zvířecí. To však nemění nic na tom, že mne to chvílemi otravuje a hlasitě to dám najevo. Ale moje úžasná parťačka to bere stále s klidem, občas dokonce i s humorem. Tak si říkám, že má vlastně pravdu. Společnost nám dělá Jezerní potok, který se kroutí vedle cesty a poté mizí ve svahu. To už po dalších dvou a půl kilometrech přicházíme konečně k jezeru Laka. Ani zde nebylo dlouho živáčka. Odklízíme zapadaný stůl a lavice, abychom si mohli chvíli oddechnout a posilnit se.
Jezero Laka je nejmenším šumavským jezerem s rozlohou 2,53 ha. Zároveň je nejvýše položené. Nadmořská výška je 1096 metrů. Pochopitelně, že jezero je zamrzlé a zasněžené a vytváří dokonalou zimní atmosféru. I sluníčko už je vidět čím dál více, tak se pošlape lépe, protože mám pocit, že situace se nezmění ani dále. Minimálně k asfaltce, kde by měla být protažená stopa pro běžkaře.
Nejprve šlapeme po červené značce, přes rozcestí Vodní kanál. Tam je sníh tak hluboký, že místy zapadáme po kolena. Po chvíli potkáváme první dnešní lidi. Hned jich je asi 8 a jeden pes. Sice po nich zbyly nějaké stopy, ale nepřišla mi ta dřina o nic menší. Od Vodního kanálu je to už kousek na onu asfaltku. Ta však podle očekávání protažená není. Tak to mám radost, šlapat ještě 7 kilometrů na Debrník.
Máme v nohách osm a půl kilometru, když přicházíme pod Polom. Tak se jmenuje jeden z významnějších vrcholů Šumavy. Být léto, vyšlápli bychom na vrchol, ale takhle se nám nechce. Ještě chvíli jdeme vzhůru, ale po chvíli už začínáme klesat. Nejvyšší místo dnešního dne leží zhruba ve výšce 1200 m n.m. Dlouhou cestu si krátíme například koulovanou. Při jedné trefovačce uschlého stromu pálí Jana tak prudce, že koule obloukem přistane ve větvích sousedního stromu. Že jsme kolikrát při tréninku fotbalu kopli míč na strom a museli pro něj lézt, je normální. Ale pokusit se takhle šikovně hodit sněhovou kouli by byla hodně dlouhá hra.
Po čtrnácti kilometrech přicházíme na Debrník. Tam se šlape od Zámeckého lesa o něco lépe, protože tam už potkáváme dost běžkařů. Zámecký les proto, že v Debrníku kdysi zámek stál. Dnes už tu zbyla akorát alej, vedoucí do Železné Rudy. Debrník je také hraniční přechod do Německa a na Falkenstein.
Ještě než půjdeme na základnu, tak si vylezeme na nevysoký kopec s velmi sympatickým jménem. Pepík měří 791 m n.m. a je z něj pohled na Železnou Rudu a Špičák. Na celkem plochém vrcholu stojí vysílač. Pak už definitivně končíme naší dnešní tůru, která měřila 15 kilometrů.

Zaniklá obec Hůrka, Jezerní potok, první turisté po pár dnech, jezero Laka, místy byl sníh po kolena,
u Vodního kanálu, Plesná od rozcestí Pod Polomem, vrchol Pepíku a pohled na Železnou Rudu

5.4. - Velký Javor (Grosser Arber)

Na neděli jsme zvolili výlet, který nebyl vůbec původně v plánu. Vyšlápnout si na nejvyšší vrchol celé Šumavy při současném počasí, mi přišel trochu silné sousto, jenže výzvy já mám rád. A tak nezbývalo, než nabrat další síly a poprosit počasí, aby nám seslalo nějaké příznivé.
Abychom ušetřili 3 kilometry chůze, ke státní hranici do Alžbětína, se svezeme opět autobusem. Nejprve jsme si šli prohlédnout nádraží, které uprostřed přetíná státní hranice. Zajímavá situace. Zajímalo by mne, jak to zde chodilo za komunistů. Ulicí od nádraží scházíme do centra obce Bayerisch Eisenstein, čili Bavorská Ruda. Tam opustíme řeku Grosser Regen a už se napojíme na červenou značku, nejprve směrem k Velkojavorskému jezeru. Aspoň v mapě je značka červená. Okolo Eisensteiner Mühle dost váháme, která ze značek různých barev, tvarů a znaků, vede k jezeru. Nakonec se ocitáme u Arberhütte, což je ale taky jedna ze správných variant. Tam odsud nás čeká 3,2 km dlouhý pochoďák lesem, do kopce a ještě nevyšlapanou cestou. Ale v tom už jsme trénovaní. Kus výš nám stojí v cestě dokonce 2 stromy přes cestu. Nic, co bychom nezvládli, ale o něco nás to zase zdrží.
V 11 hodin přicházíme na silnici u Grosser Arbersee. Jenže nejprve nás mylně zavedu místo k jezeru, na běžeckou dráhu. Velkojavorské jezero leží o kus níže po silnici. Turistický frmol je zde přiměřený. Někdo si dá procházku po stezce kolem jezera, někdo si nazuje běžky, my po svačině začínáme stoupat na Velký Javor. Čeká nás zhruba 500 metrů převýšení. Už ze začátku jdeme do prudšího kopce, což je vlastně dobře, kvůli snazšímu dobytí vrcholu. Jdeme kousek podél běžkařských stop, od kterých se oddělíme přibližně v 1100 m n.m. Dále už budeme sledovat značku na vrchol vyšlapanou cestou. Konečně se půjde normálně. Jen to počasí. Já, těšíc se na daleké výhledy, nevlídně hledím na sněhovou přeháňku, která prochází nad Železnou Rudou. Drahá polovička mne však uklidňuje, že ještě nejsme nahoře.
Nahoře jsme v půl druhé a opravdu se sněhové přeháňky přesouvají dost rychle. Janča měla pravdu a já bych to taky po těch letech mohl vědět. Na vrcholu Javoru dokonce vysvítá sluníčko! Vítr zde také nefouká, takže nastává zimní pohádka. Takhle si představuji pěknou zimu. Jsme moc rádi, že nás zastihla zrovna na nejvyšším vrcholu celé Šumavy, ve výšce 1456 m n.m. ve svahu Javoru je pochopitelně sjezdovka. Po té jsme také šlapali, prudce vzhůru. Na vrcholu jsou 2 vyhlídkové skalky, z nichž jedna je osazena křížem. Dále jsou zde 2 kruhové věže. Sloužili jako radar, pro kontrolu nad východním blokem. Pod skálou Grosse Seerigel stojí kaple sv. Bartoloměje. Díky dnešnímu počasí se nám naskýtá fascinující výhled na všechny strany!
Poté jsme se šli zahřát do restaurace grogem. Tam jsme spíše doklouzali po zadcích po strmé sjezdovce. Chopíme se Jídelního lístku, ale my vlastně nevíme, jak se řekne německy grog. Naštěstí nás obsluhuje česky rozumící servírka. Pak už následoval sestup, který šel celkem jak po másle. V půli cesty nás oslovuje německy lyžařka. Jana zkouší angličtinu. Když nahlas přemýšlí, jak je to daleko, odpoví lyžařka: "Dobře, tak jak je to teda daleko?" V tu ránu propukne smích, ale nevím, čemu se divíme, pár kilometrů za hranicemi. Dole u jezera jsme byli za necelou hodinku. Od Velkojavorského jezera jsme zvolili cestu jinou. Po Seestrasse jsme mysleli, že půjdeme protaženou cesta, ale také nebyla. Takže ještě jedno brodění jsme museli absolvovat, než se definitivně budeme moc projít po chodníku či silnici.
Do setmění jsme na základnu v pohodě došli a zvládli tak na první pohled těžkou tůru. I přesto, že jsme pak o velikonoční pondělí už nešli na Špičák, tak myslím, že nám to bohatě stačilo. Cestou domů jsme sledovali bílou tmu v podobě hustého sněžení. Což vlastně byl rozhodující element v tom, zda s uťapanýma nohama podnikat ještě jednu tůru.

Hraniční nádraží Alžbětín/Eisenstein, Grosser Arbersee, přeháňka nad Královským Hvozdem, 
Velký Javor a výhled