I když to letos nebylo v plánu, ve skrytu duše jsem si to přál a koncem srpna se to stalo skutečností! To, co jsem si loni musel odepřít, si budu snažit letos vychutnat. Jedinečné pohoří na severu Itálie tedy čeká na mé objevení. Poprvé se vydám na cykloturistickou akci do zahraničí sám, ale není se čeho bát. Jiní nadšenci si užili i horší destinace při sólo akcích.
Sextenské a Prágské Dolomity jsem si vybral díky poloze za rakouskými hranicemi, čili dobré dostupnosti vlakem. Nachází se v nich nejznámější dolomitický útvar Tři Zuby a asi nejhezčí jezero, Prágské. Toto a mnoho další se dá navštívit z nejsevernějšího dolomitického údolí, Pustertalu. V něm leží města jako Brunico, Toblach a San Candido. Mezi těmito dvěma městy pramení jedna z nejdelších alpských řek, Dráva. Tu bych si chtěl nechat nakonec.
Někdy to dá fušku, vymyslet vhodnou trasu za dobrodružstvím, když většina železniční sítě je prošpikována výlukami. To pak se toto samotné stává dobrodružstvím. Díky další vzniklé výluce na rakouském území, jsem definitivně zavrhl variantu přes České Budějovice a Linz. Do Spittalu pojedu tedy přes Vídeň, Bruck a Villach.
Výchozí stanicí jsou nakonec Lovosice, odkud je přes Prahu dostačující rezerva. Za 35 minut přejít z Masarykova na Hlavní nádraží by měla zvládnout i stařenka o holi. Railjet (RJ) vyjíždí v 6:42 a já ho letos využívám již po druhé. Kolem Pardubic se začínají objevovat první letošní mlhy, které zdobí již notoricky známou krajinu. Lom v Blansku dnes zeje prázdnotou, ale před třemi týdny mi v něm bylo nádherně, když jsem se v něm chladil po túře skrz Hanou. V Brně-Židenicích nabíráme 15 minut zpoždění, které by mohlo být klíčové pro přestup v Brucku nad Murou, ale ještě neházím flintu do žita.
Rychlostí 140 km/h proletíme kolem již navštívené Pálavy a v Břeclavi se vystřídají čeští kolegové s rakouskými. Do jejich země vjíždíme při zataženém počasí. Zmizela mlha, ale nezmizelo zatím zpoždění. To se krátí až za Vídní. Před ní se dávám do řeči s jedním mladým českým párem. Chtějí jet do Villachu a přestoupit už v Meidlingu na další RJ. Rezervaci na kola ale nemají. To já nebudu riskovat a použiji regionální expres (REx). Kdyby mi v Brucku díky zpoždění ujel, zkusím onen RJ. Dvojici, která bude muset do Slovinska překonat Wurzenpass přeji hodně zdaru, ale možná se ještě potkáme.
Za Wiener Neustadtem chvíli usínám. Mezitím jsme se vyhoupli po staré známé trati do Semmeringu. Z okolních hor se páří, jako by bylo po dešti. Dobrá zpráva je, že zpoždění se smrsklo na 8 minut, takže přestup ve stanici Bruck an der Mur stihnu. Minutu po přestupu se vlak REx do Friesachu v Korutanech rozjíždí. Než se údolí trochu rozevře, čtu si.
V tomto úseku jsem za světla jel snad jednou. V Knittelfieldu přichází další nepříjemnost. Nejdříve jsem myslel, že stojíme kvůli černému pasažerovi, ale když jsem viděl zdravotníky, bylo po humoru. Kolabující mladici odvážejí po dvanácti minutách a my se konečně rozjíždíme. Nevím, zda jí nemohli nejprve vynést a pak ošetřovat, abychom mohli jet. Takhle zas budu trnout, zda stihnu další přestup, jehož rezerva byla také 15 minut.
První úsek z Brucku je podél řeky Mury, jejíž údolí se nyní rozevírá. V Unzmarktu jsme se zvedli dost vysoko a údolí opouštíme. Ještě jeden pohled z výšky na údolí další známé rakouské řeky a nyní budeme kopírovat tok říčky Olsy. Neumarkt in Steiermark je poslední stanicí Štýrska na této trati. Nad městem se tyčí pěkný hrad. pak už přijíždíme do stanice Friesach in Karnten, která je konečná. Totožná souprava stojí hned přes nástupiště, takže žádné dlouhé manévry. Nakonec jsem měl na přestup krásných 5 minut.
Friesach už leží v Korutanech a osobní vlak mne odsud doveze až do Spittalu nad Drávou. Vyjíždíme v 15:08 a v dáli se začínají tyčit špičaté hory, vyšší než doposud. Začíná přehlídka nejen kopců, ale i hradů. Nejimpozantnější z nich je Oberosterwitz, na který vede cesta spirálovitě kolem kopce. Nádhera!
Lesnaté Nízké Taury střídá pohled na holé Karavanky, pohoří na hranicích se Slovinskem. Přijíždíme do velkoměsta Klagenfurt. Celkem stavíme na pěti zdejších nádražích. 20 minut jedeme podél nejdelšího korutanského jezera, Wörthersee. S kulisou hor a za polojasném počasí je to krásná podívaná. Za jezerem se dostáváme k řece Drávě, kterou už budu sledovat do mé konečné stanice.
Ve Villachu čekáme 12 minut, dle jízdního řádu. Na vedlejší kolej přijíždí RJ, kterým měli cestovat známí z vlaku. Jdu se podívat, jak jim to dopadlo, ale nevidím je vystupovat. Tak to by mne fakt zajímalo, co se jim přihodilo. Údolí se prohloubilo a zúžilo, ale vystavilo na obdiv Villašské Alpy. Přesto je ale údolí stále dost široké. Po čase mi dochází, že oba vlaky z Brucku jsou bez průvodčího. Když už to mají tady v Rakousku, tak u nás se budou jistě chtít opičit také. Ale zde mají lidé jiný charakter.
Spittal an der Drau je konečnou stanicí. Spittaly jsou v Rakousku celkem 3, aspoň co se týče vlakových stanic. Nad Villachem bylo slunečno, ale dále na západě je spíše zataženo. Jediné, co si nepřeji je hledat kemp a stavět stan v dešti. Toho mne doufám Vesmír ušetří.
Konečně je vidět nějaký průvodčí. Ptám se ho, jak je v Lienzu. Říká, že špatně, ale záleží, co je podle něj špatné počasí. Pak se rozjedeme, ale než si to namíříme k Lienzu, tak se hezky podél řeky, mezi kopci zakroutíme. Berg in Drautal, docela zajímavý název obce. Pomalu se začínají objevovat štíty Lienzských Dolomitů a je na nich znát odlišný charakter od ostatních Alp. Pod názvem Oberdrauburg jsem si představoval nějaký velký hrad, ale zřícenina nad obcí je spíše skromná.
V Lienzu přestupuji do pěkné soupravy, kde je snad víc míst pro kola, než cestující. Vedle obrazovky, která ukazuje zastávky, je další, na které běží poutače na Jižní Tyrolsko. I zde je průvodčí, ale paradoxně cestujících je pomálu. Údolí se zužuje, řeka divočí a my stoupáme nad 1000 m n.m. Za stanicí Weitlanbrunn už vjíždíme do Itálie a já jsem po čtyřech měsících v Jižním Tyrolsku. Vlaky provozuje společnost SAD společně s ÖBB. Jelikož nevím, zda mi platí italská jízdenka v těchto vlacích, vystupuji v San Candidu a do Toblachu už dojedu po svých. Už se sice stmívá, ale Sextenské Dolomity neuniknou mému zraku. Do Toblachu jedu po luxusní cyklostezce.
Když vjíždím do města, je už slušné šero. Severní okraj Toblachu je samý hotel. Nabírám kus Lago di Dobbiaco/Toblachersee, kde bych rád přespal 3 noci v tamním kempu. Tam si připisuji prvních 8 km. Po rychlém procesu v recepci si stan stavím pro jistotu pod vysokým smrkem. Vedle mne stanuje mladý pár z Reutlingenu v Německu. Němců je tu samozřejmě požehnaně. Všichni jsou solidně vybaveni, i když jsou tu také pod stanem. Židle a stoly jsou tím nejzákladnějším. Toto ale já bych na kole neuvezl, spokojím se s erárními dřevěnými, z širokých stromů. Moji sousedé jsou ve fázi večeře a asi to dnes nějak přehnali s porcí, tak zbytek nabízí mne. Jelikož už je tma a jsem znaven, tak rád přijímám. Grilovací klobásy, kulaté knedle a houbová omáčka mi nedělají problém. Když usínám, teplota se pohybuje kolem deseti stupňů.
5.9. - Den, kdy jsem neviděl hory
Asi v 1 hodinu jsem se byl "vyvenčit" a měl jsem radost, že vidím hvězdy. Radost pominula, když ráno začalo opět pršet. Tím pádem jsem budík v 7 hodin vypl a otočil se na druhý bok. Pršet přestalo až po deváté a já si vzpomněl, že si suším ručník na šňůře pod stromem. Ten byl samozřejmě "durch."
Vyrazit do terénu jsem byl připraven v 11 hodin. Vezmu to přes Spar v Toblachu a zároveň si prohlédnu město. To se mi líbilo. Cestou jsem zavítal i do IC. Tam se mne ptal nějaký Ital, kde jsou nějaké štíty na lezení, ale nevím proč jsem mu přišel, jako že to vím. Nejvýraznější dominanta města je kostel sv. Jana a za ním malý hrádek Herbstenburg.
Z Toblachu jsem vyrazil po cyklostezce směr San Candido. Cestou se stavuji u pramene Drávy. Jeden z alpských veletoků však nemá kdoví jak pěkný pramen. Podle mapy by měl být pramen výše, ale podle cedulí je zde. Cyklostezka ho míjí, ale vede sem turistická značka. Dráva měří 720 km. Protéká Itálií, Rakouskem, Slovinskem, Chorvatskem, Maďarskem a na srbských hranicích ústí do Dunaje. Nejznámějším přítokem je Mura.
Polní cestou sjíždím zpět na cyklostezku a za chvíli přejíždím Drávu coby novorozeně. Doprovodí mne do San Candida, kde také projedu centrum města. Zajímavé je, že Sextenský potok, ústící do Drávy je mohutnější, ale přesto ztrácí své jméno. San Candido je o něco větší než Toblach, i hezčí. V IC mají zavřeno, tak aspoň posvačím. Najednou se rozpršelo. Jedu se někam schovat a v tom potkávám sousedy. Ne z Loun, ale samozřejmě z kempu. V podloubí u obchodů čekám půl hodiny, než doprší a tak už taky vydržím těch 10 dalších minut, než skončí siesta v IC.
Nakonec se rozhoduji, že pojedu kolem hradu Klammschlössl, kus za městem. Ještě před tím se ale naposledy kryji před deštěm. Složitěji přejíždím hlavní silnici v Pustertalu a po chvíli už šlapu do kopce. Na jedné louce se otevře pěkný pohled na San Candido a do mlhy ponořené hory. Ty od rána neukázaly své vrcholy a pořád to nevypadá, že by se to mělo změnit.
Hrad Klammschlössl je skromný, nenápadný a hlavně soukromý. Za ním se silnice ohýbá a prudce zvedá. Stoupání kolem 15% tlačím a zastavuji se až u ubytovacího zařízení Schopfenhof. Od něj už je slušný pohled na Pustertal, které je o 200 metrů níže. Vrcholy kolem Cima Nove, jako by se chtěly prodrat mlhou, ale moc jim to nejde. Ještě kousek se silnice zvedne a potom už klesám do Toblachu. Opět mírně krápe. Do kempu jedu jinou cestou. Přejet hlavní silnici je zdá se nadlidský výkon. Žádné semafory, žádný "kruháč." Až to jeden z řidičů nevydržel a z vedlejší silnice bez pardonu prostě vyjel. Málem to odnesl i jeden cyklista, který si aspoň hlasitě zanadával.
Když vjíždím do údolí Val di Landro, déšť zmírňuje a nechá mne aspoň se nasvačit, pak pokračuje. Dnes jsem se tedy s kilometry nepřetrhl, ale počasí toho moc nedovolilo. Aspoň budu mít snad síly na zítřejší dlouhý okruh, který už jistě vyjde, protože počasí má být dobré.
Trasa: Toblachersee - Toblach - pramen Drávy - San Candido - Klammschlössl - Toblach - Toblachersee.
25 km, 257 nast. m., 1343 m n.m.
Konečně vidím ráno modré nebe. Co na tom, že jsou 3 stupně a Toblacher Pfannhorn je pocukrovaný sněhem. Holt si obleču čepici, rukavice a v 8 hodin můžu vyrazit na trasu. Vlastně měl bych, zda chci zvládnout dnešní náročnou trasu, která bude asi nejnáročnější z mých dosavadních vůbec. Tak jsem usoudil podle dosavadních propočtů. Počítadlo u jezera mne započítalo jako druhého dnes, který jsem vjel na cyklostezku. Předběhl mne rybář, který o kus dále už má nahozeno.
První kilometry šlapu svižně. Za prvé se chci zahřát a za druhé terén k tomu svádí. Jedu totiž po zrušené trati, údolím Val di Landro. Na louce u Drei Zinnen-Blicku je nějaká sláva, odhaduji to na nějaké válečné výročí. Nedaleko se zelená Lago di Landro/Dürrensee, pojmenované po hoře vysoko nad námi. na tu jsem si chtěl vylézt, ale nakonec dám přednost jiné. Jezero dělá pěkné popředí panoramatu se štíty Gruppo dell Cristallo. Přes silnici je restaurace, tak zajdu pro pohled. Kromě nich tu mají spoustu lákadel v podobě různých sladkostí. Dnes však spěchám, tak snad zítra.
Pokračuji dále po cyklostezce a na křižovatce u Schluderbachu vjíždím na silnici a začíná stoupání do Misuriny. Cyklostezka, co jsem opustil je dálková a vede z Mnichova do Benátek. Za chvíli vjíždím do Provincie Belluno, která už patří pod Benátsko (Veneto) a znamená to konec dvojjazyčných názvů. Po pár kilometrech se vynořuje skupina Cadini di Misurina a následuje Sorapis. Když se ohlédnu zpět nemůžu přehlédnout Hohe Gaisl, což je nejvyšší vrchol Prágských Dolomit.
Konečně jsem v 1700 m n.m. a chvíli se svezu po rovině. Mířím k Lago di Misurina a obklopují mne skupiny Cristallo a Cadini. Za zády se vyrýsovala Monte Piana a silnice vedoucí na její vrchol je zřetelně vidět.
Než budu pokračovat dále, omrknu kemp, který bych chtěl zítra použít. Potkávám zde manželé z Kladna, ale ti spí v autě. Chtěli na Tři Zuby, ale prý je tam zákaz kvůli sněhu, přitom auta tam jezdí. V kempu potkávám pro změnu Moraváky, od kterých se dozvím, že od zítra začíná vedlejší sezóna, tak uvidíme. Poté posvačím na sluníčku, abych nasál trochu tepla.
Lago di Misurina je z kategorie navštěvovanějších jezer. Scenérie s kopci skupiny Sorapis stojí rozhodně za chvíli zdržení. Cadini di Misurina bych rád objel po horské cestě, místo po silnici. Pořád to vidím v nějakých prospektech, jak se bikeři prohánějí po cestách a teď to mám možnost vyzkoušet také. Jedu tedy k dolní stanici lanovky na Col de Varda, kam potřebuji i já. Lesní cesta má slušný sklon, ale jet se dá. Místy však musím nakonec stejně strkat. Misurina s jezerem se pode mnou ztrácí celkem rychle. Ještě rychleji pádí z prudkého kopce závodníci (spíše sebevrazi) na horských kolech.
Konečně jsem ve 2000 m n.m. a k chatě zbývá pouhých 200 délkových metrů. Zbytek cesty nekompromisně tlačím. Odměnou je ale toto krásné místo. Rifugio Col de Varda je horská chata pod štíty Cadini di Misurina s polohou s neuvěřitelným rozhledem. Panorama začíná východně Sorapisem. V dáli je vidět vládkyně Dolomit, Marmoláda. Tofane, Gruppo dell Cristalo, Dürrenstein, Monte Piana a kus Sextenských Dolomit výhled uzavírají. Nocleh na chatě stojí 20 EUR za osobu a noc, což by jistě stálo za to.
Sjíždím na rozcestí a pokračuji, spíše po turistické cestě dále. Další záchytný bod bude Rifugio Cittá di Carpi. Nejprve vede cesta úžasným terénem. Po rovince mezi zakrslými borovicemi, takže se můžu kochat panoramatem na skupiny Sorapis a Marmarole. Ani zatažené počasí nekazí tuto atmosféru. Mezi mnou a těmito štíty je hluboké údolí, kterým jsem chtěl původně jet. Ještě, že jsem změnil názor. Po čase se cesta ubírá dolů. Přibývají vysoké stromy, tím pádem mizí výhledy a houstne i počet turistů. Díky klesání musím ještě k tomu do kopce. Místy musím i tlačit a kdybych chtěl, tak si můžu pohladit volně pasoucí krávy, které jsou tak čisté a hlavně svobodné. Když si člověk představí kravíny... Radši jedeme dál.
2101 m n.m. je můj dnešní nejvyšší bod, nikoliv však mého kola. To nechávám opřené o plot a k Rifugiu Cittá di Carpi si vyjdu pár metrů pěšky. Tady je také moc útulno. Výhled od chaty je také solidní. Především vynikají Einserkofel, Zwölferkofel a Cima Bagni, což jsou štíty Sextenských Dolomit (Dolomiti di Sesto/Sextner Dolomiten).
Dále mne čeká nehorázný sjezd, kdy klesnu o 900 metrů do údolí, které vidím pod sebou. Byl by to jistě parádní sjezd, kdyby nešlo o kamenitou cestu. Ale všechny trable na tomto úseku stály za to. Asi v půli klesání potkávám statečnou slovinskou cyklistku na trekovém kole. Nezávidím jí to stoupání, ale dala se na to, tak hodně zdaru a síly.
Drncání a hvízdání brzd končí ve 1207 m n.m. na Casa de la Crosera, kde vjíždím na silnici. Po ní pojedu až do Auronza, jež je ještě o 350 metrů níže. Nejprve projíždím Villanovu a hory, které byly ještě před chvíli v mé úrovni jsou zase vysoko nade mnou. I Auronzo má své jezero. Lago di Auronzo je dlouhé asi 2 km a má krásně zelenou barvu. Jihozápadně nad Auronzem jsou Friulánské Dolomity a za nimi jsou vidět vrcholy Karnských Alp. Já teď ale budu mít jiné starosti, čeká mne ještě dvojice průsmyků. První se jmenuje Passo San Antonio, někdy uváděno v mapách jako Passo del Zovo, s nadmořskou výškou 1476 metrů. Jelikož už jsem celkem vyčerpán, dá to dřinu. Nyní přichází chvíle, kdy bych unesl kraťasy. Je teplé odpoledne a v černých kalhotech je dost teplo. Celkem na průsmyk musím nastoupat 600 metrů a místy i tlačím, protože sklon je nad mé nynější síly. Také mi dochází voda a tak s ní šetřím, aby mi vystačila na vrchol, kde potom doberu.
Udýchán a splaven dobývám Passo San Antonio. Co je ale horší, že nefunguje restaurace. Málo vídaný jev. Tak se nasvačím a doberu vodu holt až v Padole. Tam klesnu o více než 200 metrů. Městečko je to pěkné. Ze západní strany ho svírají Sextenské Dolomity a z východu Karnské Alpy. Vodu dobírám z vodovodu na náměstí, kde je pitná voda. V jedné hospůdce na dolním náměstí, které mne mile překvapilo, si dám nanuka na posilněnou.
Zbývá posledních 420 výškových metrů trápení. Na Passo di Monte Croce nejedu po hlavní silnici, ale po vedlejší a to byla chyba! Zrovna, když jsem cítil, že to zvládnu dobře, se asfaltka proměnila nečekaně v kamenitou cestu a začalo další trápení. Místy samozřejmě tlačím, ale nakonec stejně vítězím a zastavuji u hotelu na Passo di Monte Croce/Kreuzbergpass (1636 m n.m.). Přes něj prochází také hranice mezi Benátskem a Jižním Tyrolskem. Kupuji pohled a pádím dále, abych stihl dojet do tmy.
Následuje krásný sjezd mezi horami, z nichž Karnské Alpy se ještě více přiblížily. S jednou fotící zastávkou projíždím Sesto/Sexten. Není to zas tak velké město na to, že je podle něj pojmenována skupina Dolomit. Pár kilometrů sjezdu a ocitám se v San Candidu, odkud už to na základnu znám. Jedna ze dvou nejtěžších tras v mé cyklokariéře je u konce. Tenkrát na Šumpersku jsem neměl ještě výškoměr, tak nemůžu porovnat všechny hodnoty, ale také jsem absolvoval náročnou trasu o délce 127 km.
Trasa: Toblachersee - Drei Zinnen-Blick - Misurina - Rifugio Col de Varda - Rifugio Cittá di Carpi - Casa de la Crosera - Auronzo - Passo San Antonio - Passo di Monte Croce - Sesto - San Candido - Toblachersee.
91 km, 2002 nast. m., 2101 m n.m.
7.9. - Tre Cime di Lavaredo
Jak krušná umí být zářijová rána ve velehorách. Na teploměru 0 a balte se na další cestu. Zase jsem se ale zahřál pohybem. Rozhodl jsem se posnídat až na cestě a v teple, takže v 8:30 opouštím definitivně kemp u Toblašského jezera, který nakonec bude ze všech dalších na posledních příčkách, i přesto, že jsem si vyloženě nestěžoval. Dnes jsem definitivně první cyklista projíždějící počítač cyklistů na cyklostezce.
Do třetice prolétnu údolím Landro a zastavím se u Lago di Landro/Dürrensee, kde se mi včera zalíbila restauračka a kde tedy budu dnes snídat. Tam se bude jistě snídat lépe, než v 0, která zatím neposkočila výš. Strávím zde příjemných 45 minut a se spokojeným žaludkem pokračuji k Lago di Misurina. Tu cestu znám ze včerejška, takže vím, do čeho jdu. Krátce po výjezdu od jezera potkávám cyklistu. Zdravil mne "Grüss Gott," tak jsem mu tak odpověděl. Pak se ho anglicky ptám, kam jede. Nerozuměl mi však, odpověděl, že umí deutsch a czech. "Tak vy jste Čech? Tak to je sranda." Začli jsme se oba smát. Prý,že se tu takhle zdraví, tak mne tak pozdravil.
V kempu se zabydlím na jednu noc. Stan rozdělám už teď, kolem poledne a on mi zatím v teplém dni uschne. Mají zde být 3 Češi, které jsem potkal včera, ale v poledne tu nemůžu čekat nikoho. Jistě tu je ale chlápek - sólista, který přijel Formanem z Hradce Králové a okupuje stan opravdu pouze pro jednu osobu. Víc se tam fakt nevejde. Hodíme krátkou řeč a já vyjíždím za největším tahákem Dolomit, Třemi Zuby.
Nejprve se zahřeji k Lago di Antorno, v 1880 m n.m. Kýčovitý, ale pěkný pohled na Tři Zuby, které ale neználek odsud nepozná. Při menší konverzaci s Italy z Vicenzy jsem pochopil, že se za vstup na území kolem Třech Zubů platí. "To snad nemyslí vážně." Ale třeba jsem je špatně pochopil anebo oni mne.
Ztrácím pár nastoupaných metrů a už jsem u vjezdové brány, podobné celnici. Cyklisté mohou mimo závoru, tak se nenechám dvakrát pobízet. Nikdo za mnou nevolá ani mne nestíhá, tak asi v pohodě. V pohodě ale není stoupání, které mne čeká. Zřídka šlo stoupání pod 10 % a já, ještě unaven ze včerejška, často tlačím. Aspoň, že je čím se kochat. Zase panoramata okolních úžasných hor a jejich údolí.
Ve 2100 metrech odpočívám formou svačiny a nabírám síly, na zbylých 230 metrů. Teplota je krásných 20 stupňů, ale nesmí zafoukat. Ale i tak je to luxus. Aut a motorek tu jezdí požehnaně, to musí být vývar za poplatky. Za auto je 24 EUR a za motorku je 10. Což si asi Vicenzan myslel, že je za kolo. Ještě za tu dřinu platit, to by tak hrálo. Autobus linkové dopravy jsem potkal kupodivu jen jeden. Vůbec nechápu, že si nechávají vzduch u největšího skvostu Dolomit, který je ještě k tomu Přírodním parkem, znečišťovat vozidly. Zavedl bych kyvadlový autobus a odchod.
Ještě zbývá 100 metrů, ale už vidím nad sebou Rifugio Auronzo/Auronzohütte. Chata v 2320 m n.m. se choulí pod giganty Třemi Zuby. Přijíždím nahoru a to jste neviděli. Auta stojí zaparkovaná všude možně. A to je už září! Ale co, já jsem šťastný, že už jsem nahoře. Panoramata hor jsou tak nějak podobná jako doposud. Co mi ale bere dech je údolí řeky Ansici, která vytváří hluboké údolí a napájí Lago di Auronzo ve stejnojmenném městě, kde jsem byl včera. Východně nad ním se tyčí Karnské Alpy, neskutečná hloubka.V Rifugiu mají překvapivě přijatelné ceny a krásně teplo. Ale to je na nynější poměry i zde nahoře.
Další cíl je Rifugio Lavaredo/Lavaredohütte. Tam je to spíše po rovině, po prašné cestě, nad hranou údolí, které mě stále uchvacuje. Davy turistů jsou ucházející. Nejprve brzdím u kapličky. Tam se nabídnu skupině Italů, že je vyfotím. Podle reakce jsem snad tímto neudělal ještě nikomu takovou radost.
Jsem na dnešním nejvyšším bodě, kam jsem došlapal na kole. Rifugio Lavaredo (2344 m) a přímo nad ní věž Malého Zubu. Severně je sedlo Paternsattel a východně Cima Dodici/Zwölferkofel. Drtivá většina lidí pokračuje ke třetí chatě, za Třemi Zuby. Nakonec zamykám kolo a jdu také. Díky terénu a pozdějšímu zákazu, bych stejně s kolem nesměl. Když stoupám na Paternsattel, míjím turisty, jak si hladí poníky. Ze sedla, ale toho horského, je úžasný výhled na severozápad. Většinu výhledu zabírají Prágské a Sextenské Dolomity. Konečně spatřuji nejvyšší vrchol těch druhých. Punta dei Tre Scarperi, lépe německy Dreischusterspitze, měří 3145 m n.m. a je to spíše soustava štítů. Croda Rossa/Hohe Gaisl je vidět též. Nad chatou Drei Zinnen-Hütte se tyčí jako věž Torre di Toblin. Vlastně proč jako, torre je italsky věž. Cesta není po vrstevnici jak jsem doufal, ale nejprve se mírně klesne a poté prudce vystoupá k chatě. Přímo nad námi se tyčí Malý Zub, ostatní zatím nejsou vidět.
Vyrážím dále a pozoruji jinou skupinu lidí, která jde po druhé cestě, souběžnou s tou naší, ve svahu Paternkofelu. Monte Paterno/Paternkofel (2744 m) se postupem času vykreslí v neskutečnou horu, na kterou jsem v průvodci viděl také výstupovou cestu.
Když dojdu k Rifugio A. Locatelli/Drei Zinnen-Hütte, zatáhne se. Tím pádem se ochladí, ale vyloženě zima není. Znamená to, že hlavní tahák nebudu mít vyfocený za sluníčka, ale jsou i horší věci. Od Chaty jsou Tre Cime di Lavaredo/Drei Zinnen jako na dlani. Zleva Piccola Cime (2857 m), Grande Cime (2999 m) a Occidentale Cime (2973 m). Česky malý, velký a západní zub. Ostatní výhledy jsou také krásné. Východně od chaty jsou dvě malá jezírka Laghi dei Piani. Cestou zpátky zas tolik lidí nepotkávám, což mne překvapuje. Vypadá to, že kolem šesté hodiny budou nejlépe osvětlené Tři Zuby, pokud bude slunko.
Kolo zůstalo tam, kde jsem ho nechal... Já se ale vlastně o něj tady nebojím, obzvlášť o zamčené. Je 17 hodin a v Rifugiu Auronzo mají zavřeno, zajímavé. Pohled budu muset tedy hodit až zítra v Misurině.
Sjezd není tak rychlý, jak by sklon lákal, protože je to samá zatáčka. V kempu jsem po šesté hodině a nakonec jsem napočítal 13 Čechů. To je neuvěřitelné číslo. Štramberáci mne zvou na frťana, který přijde asi vhod, jak pozoruji klesat číslici na teploměru. Sousedé vedle mne jsou nádražáci z Podorlicka, tak z těmi si mám tuplem co říci a Brňáci přijíždějí jako poslední. Ty musím ujistit, že jsem na kole nepřijel až z Čech, ale jen se s ním sem přesunul.
Trasa: Toblachersee - Misurina - Rifugio Auronzo - R. Lavaredo - R. Auronzo - Misurina.
38 km, 1141 nast. m., 2343 m n.m.
Výchozí stanicí jsou nakonec Lovosice, odkud je přes Prahu dostačující rezerva. Za 35 minut přejít z Masarykova na Hlavní nádraží by měla zvládnout i stařenka o holi. Railjet (RJ) vyjíždí v 6:42 a já ho letos využívám již po druhé. Kolem Pardubic se začínají objevovat první letošní mlhy, které zdobí již notoricky známou krajinu. Lom v Blansku dnes zeje prázdnotou, ale před třemi týdny mi v něm bylo nádherně, když jsem se v něm chladil po túře skrz Hanou. V Brně-Židenicích nabíráme 15 minut zpoždění, které by mohlo být klíčové pro přestup v Brucku nad Murou, ale ještě neházím flintu do žita.
Rychlostí 140 km/h proletíme kolem již navštívené Pálavy a v Břeclavi se vystřídají čeští kolegové s rakouskými. Do jejich země vjíždíme při zataženém počasí. Zmizela mlha, ale nezmizelo zatím zpoždění. To se krátí až za Vídní. Před ní se dávám do řeči s jedním mladým českým párem. Chtějí jet do Villachu a přestoupit už v Meidlingu na další RJ. Rezervaci na kola ale nemají. To já nebudu riskovat a použiji regionální expres (REx). Kdyby mi v Brucku díky zpoždění ujel, zkusím onen RJ. Dvojici, která bude muset do Slovinska překonat Wurzenpass přeji hodně zdaru, ale možná se ještě potkáme.
Za Wiener Neustadtem chvíli usínám. Mezitím jsme se vyhoupli po staré známé trati do Semmeringu. Z okolních hor se páří, jako by bylo po dešti. Dobrá zpráva je, že zpoždění se smrsklo na 8 minut, takže přestup ve stanici Bruck an der Mur stihnu. Minutu po přestupu se vlak REx do Friesachu v Korutanech rozjíždí. Než se údolí trochu rozevře, čtu si.
V tomto úseku jsem za světla jel snad jednou. V Knittelfieldu přichází další nepříjemnost. Nejdříve jsem myslel, že stojíme kvůli černému pasažerovi, ale když jsem viděl zdravotníky, bylo po humoru. Kolabující mladici odvážejí po dvanácti minutách a my se konečně rozjíždíme. Nevím, zda jí nemohli nejprve vynést a pak ošetřovat, abychom mohli jet. Takhle zas budu trnout, zda stihnu další přestup, jehož rezerva byla také 15 minut.
První úsek z Brucku je podél řeky Mury, jejíž údolí se nyní rozevírá. V Unzmarktu jsme se zvedli dost vysoko a údolí opouštíme. Ještě jeden pohled z výšky na údolí další známé rakouské řeky a nyní budeme kopírovat tok říčky Olsy. Neumarkt in Steiermark je poslední stanicí Štýrska na této trati. Nad městem se tyčí pěkný hrad. pak už přijíždíme do stanice Friesach in Karnten, která je konečná. Totožná souprava stojí hned přes nástupiště, takže žádné dlouhé manévry. Nakonec jsem měl na přestup krásných 5 minut.
Friesach už leží v Korutanech a osobní vlak mne odsud doveze až do Spittalu nad Drávou. Vyjíždíme v 15:08 a v dáli se začínají tyčit špičaté hory, vyšší než doposud. Začíná přehlídka nejen kopců, ale i hradů. Nejimpozantnější z nich je Oberosterwitz, na který vede cesta spirálovitě kolem kopce. Nádhera!
Lesnaté Nízké Taury střídá pohled na holé Karavanky, pohoří na hranicích se Slovinskem. Přijíždíme do velkoměsta Klagenfurt. Celkem stavíme na pěti zdejších nádražích. 20 minut jedeme podél nejdelšího korutanského jezera, Wörthersee. S kulisou hor a za polojasném počasí je to krásná podívaná. Za jezerem se dostáváme k řece Drávě, kterou už budu sledovat do mé konečné stanice.
Ve Villachu čekáme 12 minut, dle jízdního řádu. Na vedlejší kolej přijíždí RJ, kterým měli cestovat známí z vlaku. Jdu se podívat, jak jim to dopadlo, ale nevidím je vystupovat. Tak to by mne fakt zajímalo, co se jim přihodilo. Údolí se prohloubilo a zúžilo, ale vystavilo na obdiv Villašské Alpy. Přesto je ale údolí stále dost široké. Po čase mi dochází, že oba vlaky z Brucku jsou bez průvodčího. Když už to mají tady v Rakousku, tak u nás se budou jistě chtít opičit také. Ale zde mají lidé jiný charakter.
Spittal an der Drau je konečnou stanicí. Spittaly jsou v Rakousku celkem 3, aspoň co se týče vlakových stanic. Nad Villachem bylo slunečno, ale dále na západě je spíše zataženo. Jediné, co si nepřeji je hledat kemp a stavět stan v dešti. Toho mne doufám Vesmír ušetří.
Konečně je vidět nějaký průvodčí. Ptám se ho, jak je v Lienzu. Říká, že špatně, ale záleží, co je podle něj špatné počasí. Pak se rozjedeme, ale než si to namíříme k Lienzu, tak se hezky podél řeky, mezi kopci zakroutíme. Berg in Drautal, docela zajímavý název obce. Pomalu se začínají objevovat štíty Lienzských Dolomitů a je na nich znát odlišný charakter od ostatních Alp. Pod názvem Oberdrauburg jsem si představoval nějaký velký hrad, ale zřícenina nad obcí je spíše skromná.
V Lienzu přestupuji do pěkné soupravy, kde je snad víc míst pro kola, než cestující. Vedle obrazovky, která ukazuje zastávky, je další, na které běží poutače na Jižní Tyrolsko. I zde je průvodčí, ale paradoxně cestujících je pomálu. Údolí se zužuje, řeka divočí a my stoupáme nad 1000 m n.m. Za stanicí Weitlanbrunn už vjíždíme do Itálie a já jsem po čtyřech měsících v Jižním Tyrolsku. Vlaky provozuje společnost SAD společně s ÖBB. Jelikož nevím, zda mi platí italská jízdenka v těchto vlacích, vystupuji v San Candidu a do Toblachu už dojedu po svých. Už se sice stmívá, ale Sextenské Dolomity neuniknou mému zraku. Do Toblachu jedu po luxusní cyklostezce.
Když vjíždím do města, je už slušné šero. Severní okraj Toblachu je samý hotel. Nabírám kus Lago di Dobbiaco/Toblachersee, kde bych rád přespal 3 noci v tamním kempu. Tam si připisuji prvních 8 km. Po rychlém procesu v recepci si stan stavím pro jistotu pod vysokým smrkem. Vedle mne stanuje mladý pár z Reutlingenu v Německu. Němců je tu samozřejmě požehnaně. Všichni jsou solidně vybaveni, i když jsou tu také pod stanem. Židle a stoly jsou tím nejzákladnějším. Toto ale já bych na kole neuvezl, spokojím se s erárními dřevěnými, z širokých stromů. Moji sousedé jsou ve fázi večeře a asi to dnes nějak přehnali s porcí, tak zbytek nabízí mne. Jelikož už je tma a jsem znaven, tak rád přijímám. Grilovací klobásy, kulaté knedle a houbová omáčka mi nedělají problém. Když usínám, teplota se pohybuje kolem deseti stupňů.
Karavanky
Vlaky SAD
Takhle budu jezdit po Dolomitech
4.9. - Od jezera k jezeru
První noc v Dolomitech byla zároveň nejhorší pod stanem. Nejprve začal déšť, poté vítr a nakonec oboje zesílilo. Napůl zapuštěné kolíky od stanu povolily a najednou to vypadalo, že mne to odnese i se stanem. Když jsem ho rozepl, tak pod stanem tekl slušný potůček. Odnesly to i boty, které byly sice v "předsíni," ale navlhly. Drama trvalo tak půl hodiny. Naštěstí jsem to ustál, ale hned po první noci byl stan pěkně špinavý. Stan je sice pod stromem, ale díky větru to moc platné není.
Je ráno a teploměr ukazuje krásných 12 stupňů. Venku je prádelna a já si prohlížím stan po tom nočním řádění. Dostal pěknou zatěžkávací zkoušku. Slunce vykukuje kolem deváté hodiny. Dřív to díky vysokým okolním horám nebude. Z kopců se páří a navíc nad Saarlkofelem doplňuje krásnou scenérii měsíc.
Toblašské jezero je obklopeno Sextenskými a Prágskými Dolomity. Leží ve 1259 m n.m. a můžete se po něm plavit na lodičkách. 30 minut za půl eura a hodinu za celé. Jako první cíl jsem si vybral další jezero. Lago di Braies/Pragser Wildsee leží v srdci stejnojmenného pohoří, o 240 metrů výše než Toblašské.
Nejprve sjíždím do Toblachu po pěkné cyklostezce. Po těch se budu pohybovat drtivou většinu pobytu. Stezka vede kolem nádraží, mimo centrum a za městem se noří do lesa a ten se střídá s loukou. Jsem v důležitém údolí, co se týče dopravy, Val Pusteria/Pustertal. To je hranicí mezi Dolomity a Vysokými Taurami. Pod ně patří Vilgraten Berge, jehož kopce se tyčí severně nad Val Pusteria.
Jsem ve Villabasse/Niederdorfu, kde stavím na malém náměstíčku. Dále do Prágského údolí pojedu zkratkou po pěší značce, která ale vede po dobré cestě. Zkratka však znamená, že si vyšlápnu zahřívací kopce, který si následně sjedu. Z jeho vrcholu je ale pěkný pohled na štíty Prágských Dolomit. V obci Vallone je křižovatka. Vlevo se jede na Pratto Piazza a vpravo jedu já. Valle di Braies/Pragsertal mne dovede k údajně nejhezčímu jezeru Dolomit. V Braies di Dentro fotím zajímavou kapličku a potom už mne čeká závěrečné stoupání, které se pohybuje kolem 9%. Jako rozpýlení mám před sebou pohled na Croda del Beco/Seekofel, jehož vrchol je ale schován v mracích.
Lago di Braies/Pragser Wildsee má svou hladinu v 1500 m n.m. Stojí u něj hotel, takže jde o velmi rušné místo. I zde pochopitelně půjčují loďky. Obě parkoviště jsou plná a lidé jsou rozptýleni všude možně. Většina jich je na trase kolem jezera. Také jsem zaslechl češtinu, ale to už mne nechává klidným. Ještě foto jako důkaz a památku a může se vyrazit zpět.
Rychlou krasojízdu přerušuji ve Svatém Vítu (San Vito), kde je pěkné panorama na fotku. Po dalších minutách potkávám italské auto, zřejmě z Turína. To mi zároveň řidič potvrzuje. Se slovy "Juventus, bene" se loučím. Další zastávka je ve Vallone. Tam se ptám jednoho cyklisty, zda kopec, který si myslím je Dürrenstein. Prý ano. Pěkná podívaná na štít, který zahaluje mlha.
Do Villabassy už nejedu zkratkou, ale po silnici. Do Toblachu už pak stejnou cestou. Dominantní vrchol pohoří Vilgraten Berge, Toblacher Pfannhorn už odhalila mlha a je vidět jeho travnatý vrchol.
Ve 14 hodin jsem zpět v kempu a mám v nohách 36 km. Přemýšlím co dále. Vychutnám si zbytek bábovky a pojedu do údolí Val di Landro, v kterém vlastně už jsem. 7 km daleko od kempu mají být pevnosti z války, tak vyplním zbytek dne. Cyklostezka vede po tělese bývalé dráhy, takže stoupání je ucházející. Cestou se otvírají další pohledy na Sextenské Dolomity. Croda dei Baranci/Birkenkofel a Cima Bulla/Bullköpfe jsou hodně vysoké štíty, sahající ke 3000 m n.m.
Brzdím na malém parkovišti a už vidím jednu z pevností mezi stromy. Je opuštěná, nechaná svému osudu a je to na ní znát. Prohlídka vyvolává opět mystický pocit. Stavby jsou sice neudržované, ale aspoň se může návštěvník vyřádit, jak je mu libo. Jdu se podívat i na druhou, stojící o něco výše. Tam se pro změnu leze do prvního patra po žebříku. Trochu mi vrtá hlavou, jak se tenkrát mohla hlídat cesta, když pevnosti jsou dost vysoko nad ní. Asi tu nebylo tolik stromů.
Ve skutečnosti je v mapě ještě jedna pevnost. Znamená to projet závoru, stoupat po lesní cestě a po chvíli nechat kolo u stromu, protože dále je cesta už horší. Pěšky jsem šel asi tak 10 minut. Pevnost jsem si však prohlédl pouze z venku, vevnitř je tma. Od pevnosti se objevila severně skupina Gruppo del Cristallo, o které ještě bude řeč.
Pojedu se ještě podívat k hotelu Drei Zinnen-Blick, zda jsou opravdu Tři Zuby vidět. Nejprve se zjeví masiv Monte Piana a pak už je opravdu spatřím. Tre Cime, lehce ponořené do mlhy. Symbol Dolomit je vysoko nade mnou. Vyhlídka je pěkně upravená, i když jde o místo na rovině, v údolí. Zde mne oslovuje mladá Italka a chce poradit směr kamsi. To jí sice nedokážu poradit,ale aspoň se dozvím, že byla s celou partou na okružní pěší túře kolem Třech Zubů. Potom si zapálila cigaretu, aby dobrala sílu.
Je čas se otočit a upalovat zpět na základnu. Jezero objedu tentokrát z druhé strany a kolu dávám volno po 18. hodině. Počasí bylo celý den polojasné,ale odpařující se hory moc prostoru slunci nedaly.
Trasa: Toblachersee - Toblach - Villabassa - Lago di Braies - Villabassa - Toblachersee - Drei Zinnen-Blick - Toblachersee.
56 km, 763 nast. m.
Je ráno a teploměr ukazuje krásných 12 stupňů. Venku je prádelna a já si prohlížím stan po tom nočním řádění. Dostal pěknou zatěžkávací zkoušku. Slunce vykukuje kolem deváté hodiny. Dřív to díky vysokým okolním horám nebude. Z kopců se páří a navíc nad Saarlkofelem doplňuje krásnou scenérii měsíc.
Toblašské jezero je obklopeno Sextenskými a Prágskými Dolomity. Leží ve 1259 m n.m. a můžete se po něm plavit na lodičkách. 30 minut za půl eura a hodinu za celé. Jako první cíl jsem si vybral další jezero. Lago di Braies/Pragser Wildsee leží v srdci stejnojmenného pohoří, o 240 metrů výše než Toblašské.
Nejprve sjíždím do Toblachu po pěkné cyklostezce. Po těch se budu pohybovat drtivou většinu pobytu. Stezka vede kolem nádraží, mimo centrum a za městem se noří do lesa a ten se střídá s loukou. Jsem v důležitém údolí, co se týče dopravy, Val Pusteria/Pustertal. To je hranicí mezi Dolomity a Vysokými Taurami. Pod ně patří Vilgraten Berge, jehož kopce se tyčí severně nad Val Pusteria.
Jsem ve Villabasse/Niederdorfu, kde stavím na malém náměstíčku. Dále do Prágského údolí pojedu zkratkou po pěší značce, která ale vede po dobré cestě. Zkratka však znamená, že si vyšlápnu zahřívací kopce, který si následně sjedu. Z jeho vrcholu je ale pěkný pohled na štíty Prágských Dolomit. V obci Vallone je křižovatka. Vlevo se jede na Pratto Piazza a vpravo jedu já. Valle di Braies/Pragsertal mne dovede k údajně nejhezčímu jezeru Dolomit. V Braies di Dentro fotím zajímavou kapličku a potom už mne čeká závěrečné stoupání, které se pohybuje kolem 9%. Jako rozpýlení mám před sebou pohled na Croda del Beco/Seekofel, jehož vrchol je ale schován v mracích.
Lago di Braies/Pragser Wildsee má svou hladinu v 1500 m n.m. Stojí u něj hotel, takže jde o velmi rušné místo. I zde pochopitelně půjčují loďky. Obě parkoviště jsou plná a lidé jsou rozptýleni všude možně. Většina jich je na trase kolem jezera. Také jsem zaslechl češtinu, ale to už mne nechává klidným. Ještě foto jako důkaz a památku a může se vyrazit zpět.
Rychlou krasojízdu přerušuji ve Svatém Vítu (San Vito), kde je pěkné panorama na fotku. Po dalších minutách potkávám italské auto, zřejmě z Turína. To mi zároveň řidič potvrzuje. Se slovy "Juventus, bene" se loučím. Další zastávka je ve Vallone. Tam se ptám jednoho cyklisty, zda kopec, který si myslím je Dürrenstein. Prý ano. Pěkná podívaná na štít, který zahaluje mlha.
Do Villabassy už nejedu zkratkou, ale po silnici. Do Toblachu už pak stejnou cestou. Dominantní vrchol pohoří Vilgraten Berge, Toblacher Pfannhorn už odhalila mlha a je vidět jeho travnatý vrchol.
Ve 14 hodin jsem zpět v kempu a mám v nohách 36 km. Přemýšlím co dále. Vychutnám si zbytek bábovky a pojedu do údolí Val di Landro, v kterém vlastně už jsem. 7 km daleko od kempu mají být pevnosti z války, tak vyplním zbytek dne. Cyklostezka vede po tělese bývalé dráhy, takže stoupání je ucházející. Cestou se otvírají další pohledy na Sextenské Dolomity. Croda dei Baranci/Birkenkofel a Cima Bulla/Bullköpfe jsou hodně vysoké štíty, sahající ke 3000 m n.m.
Brzdím na malém parkovišti a už vidím jednu z pevností mezi stromy. Je opuštěná, nechaná svému osudu a je to na ní znát. Prohlídka vyvolává opět mystický pocit. Stavby jsou sice neudržované, ale aspoň se může návštěvník vyřádit, jak je mu libo. Jdu se podívat i na druhou, stojící o něco výše. Tam se pro změnu leze do prvního patra po žebříku. Trochu mi vrtá hlavou, jak se tenkrát mohla hlídat cesta, když pevnosti jsou dost vysoko nad ní. Asi tu nebylo tolik stromů.
Ve skutečnosti je v mapě ještě jedna pevnost. Znamená to projet závoru, stoupat po lesní cestě a po chvíli nechat kolo u stromu, protože dále je cesta už horší. Pěšky jsem šel asi tak 10 minut. Pevnost jsem si však prohlédl pouze z venku, vevnitř je tma. Od pevnosti se objevila severně skupina Gruppo del Cristallo, o které ještě bude řeč.
Pojedu se ještě podívat k hotelu Drei Zinnen-Blick, zda jsou opravdu Tři Zuby vidět. Nejprve se zjeví masiv Monte Piana a pak už je opravdu spatřím. Tre Cime, lehce ponořené do mlhy. Symbol Dolomit je vysoko nade mnou. Vyhlídka je pěkně upravená, i když jde o místo na rovině, v údolí. Zde mne oslovuje mladá Italka a chce poradit směr kamsi. To jí sice nedokážu poradit,ale aspoň se dozvím, že byla s celou partou na okružní pěší túře kolem Třech Zubů. Potom si zapálila cigaretu, aby dobrala sílu.
Je čas se otočit a upalovat zpět na základnu. Jezero objedu tentokrát z druhé strany a kolu dávám volno po 18. hodině. Počasí bylo celý den polojasné,ale odpařující se hory moc prostoru slunci nedaly.
Trasa: Toblachersee - Toblach - Villabassa - Lago di Braies - Villabassa - Toblachersee - Drei Zinnen-Blick - Toblachersee.
56 km, 763 nast. m.
Val Pusteria
Villabassa
Valle di Braies
Lago di Braies
Val di Landro - cyklostezka po bývalé trati, Monte Piana
Pevnosti ve Val di Landro
Drei Zinnen-Blick
Asi v 1 hodinu jsem se byl "vyvenčit" a měl jsem radost, že vidím hvězdy. Radost pominula, když ráno začalo opět pršet. Tím pádem jsem budík v 7 hodin vypl a otočil se na druhý bok. Pršet přestalo až po deváté a já si vzpomněl, že si suším ručník na šňůře pod stromem. Ten byl samozřejmě "durch."
Vyrazit do terénu jsem byl připraven v 11 hodin. Vezmu to přes Spar v Toblachu a zároveň si prohlédnu město. To se mi líbilo. Cestou jsem zavítal i do IC. Tam se mne ptal nějaký Ital, kde jsou nějaké štíty na lezení, ale nevím proč jsem mu přišel, jako že to vím. Nejvýraznější dominanta města je kostel sv. Jana a za ním malý hrádek Herbstenburg.
Z Toblachu jsem vyrazil po cyklostezce směr San Candido. Cestou se stavuji u pramene Drávy. Jeden z alpských veletoků však nemá kdoví jak pěkný pramen. Podle mapy by měl být pramen výše, ale podle cedulí je zde. Cyklostezka ho míjí, ale vede sem turistická značka. Dráva měří 720 km. Protéká Itálií, Rakouskem, Slovinskem, Chorvatskem, Maďarskem a na srbských hranicích ústí do Dunaje. Nejznámějším přítokem je Mura.
Polní cestou sjíždím zpět na cyklostezku a za chvíli přejíždím Drávu coby novorozeně. Doprovodí mne do San Candida, kde také projedu centrum města. Zajímavé je, že Sextenský potok, ústící do Drávy je mohutnější, ale přesto ztrácí své jméno. San Candido je o něco větší než Toblach, i hezčí. V IC mají zavřeno, tak aspoň posvačím. Najednou se rozpršelo. Jedu se někam schovat a v tom potkávám sousedy. Ne z Loun, ale samozřejmě z kempu. V podloubí u obchodů čekám půl hodiny, než doprší a tak už taky vydržím těch 10 dalších minut, než skončí siesta v IC.
Nakonec se rozhoduji, že pojedu kolem hradu Klammschlössl, kus za městem. Ještě před tím se ale naposledy kryji před deštěm. Složitěji přejíždím hlavní silnici v Pustertalu a po chvíli už šlapu do kopce. Na jedné louce se otevře pěkný pohled na San Candido a do mlhy ponořené hory. Ty od rána neukázaly své vrcholy a pořád to nevypadá, že by se to mělo změnit.
Hrad Klammschlössl je skromný, nenápadný a hlavně soukromý. Za ním se silnice ohýbá a prudce zvedá. Stoupání kolem 15% tlačím a zastavuji se až u ubytovacího zařízení Schopfenhof. Od něj už je slušný pohled na Pustertal, které je o 200 metrů níže. Vrcholy kolem Cima Nove, jako by se chtěly prodrat mlhou, ale moc jim to nejde. Ještě kousek se silnice zvedne a potom už klesám do Toblachu. Opět mírně krápe. Do kempu jedu jinou cestou. Přejet hlavní silnici je zdá se nadlidský výkon. Žádné semafory, žádný "kruháč." Až to jeden z řidičů nevydržel a z vedlejší silnice bez pardonu prostě vyjel. Málem to odnesl i jeden cyklista, který si aspoň hlasitě zanadával.
Když vjíždím do údolí Val di Landro, déšť zmírňuje a nechá mne aspoň se nasvačit, pak pokračuje. Dnes jsem se tedy s kilometry nepřetrhl, ale počasí toho moc nedovolilo. Aspoň budu mít snad síly na zítřejší dlouhý okruh, který už jistě vyjde, protože počasí má být dobré.
Trasa: Toblachersee - Toblach - pramen Drávy - San Candido - Klammschlössl - Toblach - Toblachersee.
25 km, 257 nast. m., 1343 m n.m.
Toblach
Toblach - kostel sv. Jiří
pramen Drávy
San Candido
Klammschlössl
6.9. - Kolečko kolem Sextenských Dolomitů
Konečně vidím ráno modré nebe. Co na tom, že jsou 3 stupně a Toblacher Pfannhorn je pocukrovaný sněhem. Holt si obleču čepici, rukavice a v 8 hodin můžu vyrazit na trasu. Vlastně měl bych, zda chci zvládnout dnešní náročnou trasu, která bude asi nejnáročnější z mých dosavadních vůbec. Tak jsem usoudil podle dosavadních propočtů. Počítadlo u jezera mne započítalo jako druhého dnes, který jsem vjel na cyklostezku. Předběhl mne rybář, který o kus dále už má nahozeno.
První kilometry šlapu svižně. Za prvé se chci zahřát a za druhé terén k tomu svádí. Jedu totiž po zrušené trati, údolím Val di Landro. Na louce u Drei Zinnen-Blicku je nějaká sláva, odhaduji to na nějaké válečné výročí. Nedaleko se zelená Lago di Landro/Dürrensee, pojmenované po hoře vysoko nad námi. na tu jsem si chtěl vylézt, ale nakonec dám přednost jiné. Jezero dělá pěkné popředí panoramatu se štíty Gruppo dell Cristallo. Přes silnici je restaurace, tak zajdu pro pohled. Kromě nich tu mají spoustu lákadel v podobě různých sladkostí. Dnes však spěchám, tak snad zítra.
Pokračuji dále po cyklostezce a na křižovatce u Schluderbachu vjíždím na silnici a začíná stoupání do Misuriny. Cyklostezka, co jsem opustil je dálková a vede z Mnichova do Benátek. Za chvíli vjíždím do Provincie Belluno, která už patří pod Benátsko (Veneto) a znamená to konec dvojjazyčných názvů. Po pár kilometrech se vynořuje skupina Cadini di Misurina a následuje Sorapis. Když se ohlédnu zpět nemůžu přehlédnout Hohe Gaisl, což je nejvyšší vrchol Prágských Dolomit.
Konečně jsem v 1700 m n.m. a chvíli se svezu po rovině. Mířím k Lago di Misurina a obklopují mne skupiny Cristallo a Cadini. Za zády se vyrýsovala Monte Piana a silnice vedoucí na její vrchol je zřetelně vidět.
Než budu pokračovat dále, omrknu kemp, který bych chtěl zítra použít. Potkávám zde manželé z Kladna, ale ti spí v autě. Chtěli na Tři Zuby, ale prý je tam zákaz kvůli sněhu, přitom auta tam jezdí. V kempu potkávám pro změnu Moraváky, od kterých se dozvím, že od zítra začíná vedlejší sezóna, tak uvidíme. Poté posvačím na sluníčku, abych nasál trochu tepla.
Lago di Misurina je z kategorie navštěvovanějších jezer. Scenérie s kopci skupiny Sorapis stojí rozhodně za chvíli zdržení. Cadini di Misurina bych rád objel po horské cestě, místo po silnici. Pořád to vidím v nějakých prospektech, jak se bikeři prohánějí po cestách a teď to mám možnost vyzkoušet také. Jedu tedy k dolní stanici lanovky na Col de Varda, kam potřebuji i já. Lesní cesta má slušný sklon, ale jet se dá. Místy však musím nakonec stejně strkat. Misurina s jezerem se pode mnou ztrácí celkem rychle. Ještě rychleji pádí z prudkého kopce závodníci (spíše sebevrazi) na horských kolech.
Konečně jsem ve 2000 m n.m. a k chatě zbývá pouhých 200 délkových metrů. Zbytek cesty nekompromisně tlačím. Odměnou je ale toto krásné místo. Rifugio Col de Varda je horská chata pod štíty Cadini di Misurina s polohou s neuvěřitelným rozhledem. Panorama začíná východně Sorapisem. V dáli je vidět vládkyně Dolomit, Marmoláda. Tofane, Gruppo dell Cristalo, Dürrenstein, Monte Piana a kus Sextenských Dolomit výhled uzavírají. Nocleh na chatě stojí 20 EUR za osobu a noc, což by jistě stálo za to.
Sjíždím na rozcestí a pokračuji, spíše po turistické cestě dále. Další záchytný bod bude Rifugio Cittá di Carpi. Nejprve vede cesta úžasným terénem. Po rovince mezi zakrslými borovicemi, takže se můžu kochat panoramatem na skupiny Sorapis a Marmarole. Ani zatažené počasí nekazí tuto atmosféru. Mezi mnou a těmito štíty je hluboké údolí, kterým jsem chtěl původně jet. Ještě, že jsem změnil názor. Po čase se cesta ubírá dolů. Přibývají vysoké stromy, tím pádem mizí výhledy a houstne i počet turistů. Díky klesání musím ještě k tomu do kopce. Místy musím i tlačit a kdybych chtěl, tak si můžu pohladit volně pasoucí krávy, které jsou tak čisté a hlavně svobodné. Když si člověk představí kravíny... Radši jedeme dál.
2101 m n.m. je můj dnešní nejvyšší bod, nikoliv však mého kola. To nechávám opřené o plot a k Rifugiu Cittá di Carpi si vyjdu pár metrů pěšky. Tady je také moc útulno. Výhled od chaty je také solidní. Především vynikají Einserkofel, Zwölferkofel a Cima Bagni, což jsou štíty Sextenských Dolomit (Dolomiti di Sesto/Sextner Dolomiten).
Dále mne čeká nehorázný sjezd, kdy klesnu o 900 metrů do údolí, které vidím pod sebou. Byl by to jistě parádní sjezd, kdyby nešlo o kamenitou cestu. Ale všechny trable na tomto úseku stály za to. Asi v půli klesání potkávám statečnou slovinskou cyklistku na trekovém kole. Nezávidím jí to stoupání, ale dala se na to, tak hodně zdaru a síly.
Drncání a hvízdání brzd končí ve 1207 m n.m. na Casa de la Crosera, kde vjíždím na silnici. Po ní pojedu až do Auronza, jež je ještě o 350 metrů níže. Nejprve projíždím Villanovu a hory, které byly ještě před chvíli v mé úrovni jsou zase vysoko nade mnou. I Auronzo má své jezero. Lago di Auronzo je dlouhé asi 2 km a má krásně zelenou barvu. Jihozápadně nad Auronzem jsou Friulánské Dolomity a za nimi jsou vidět vrcholy Karnských Alp. Já teď ale budu mít jiné starosti, čeká mne ještě dvojice průsmyků. První se jmenuje Passo San Antonio, někdy uváděno v mapách jako Passo del Zovo, s nadmořskou výškou 1476 metrů. Jelikož už jsem celkem vyčerpán, dá to dřinu. Nyní přichází chvíle, kdy bych unesl kraťasy. Je teplé odpoledne a v černých kalhotech je dost teplo. Celkem na průsmyk musím nastoupat 600 metrů a místy i tlačím, protože sklon je nad mé nynější síly. Také mi dochází voda a tak s ní šetřím, aby mi vystačila na vrchol, kde potom doberu.
Udýchán a splaven dobývám Passo San Antonio. Co je ale horší, že nefunguje restaurace. Málo vídaný jev. Tak se nasvačím a doberu vodu holt až v Padole. Tam klesnu o více než 200 metrů. Městečko je to pěkné. Ze západní strany ho svírají Sextenské Dolomity a z východu Karnské Alpy. Vodu dobírám z vodovodu na náměstí, kde je pitná voda. V jedné hospůdce na dolním náměstí, které mne mile překvapilo, si dám nanuka na posilněnou.
Zbývá posledních 420 výškových metrů trápení. Na Passo di Monte Croce nejedu po hlavní silnici, ale po vedlejší a to byla chyba! Zrovna, když jsem cítil, že to zvládnu dobře, se asfaltka proměnila nečekaně v kamenitou cestu a začalo další trápení. Místy samozřejmě tlačím, ale nakonec stejně vítězím a zastavuji u hotelu na Passo di Monte Croce/Kreuzbergpass (1636 m n.m.). Přes něj prochází také hranice mezi Benátskem a Jižním Tyrolskem. Kupuji pohled a pádím dále, abych stihl dojet do tmy.
Následuje krásný sjezd mezi horami, z nichž Karnské Alpy se ještě více přiblížily. S jednou fotící zastávkou projíždím Sesto/Sexten. Není to zas tak velké město na to, že je podle něj pojmenována skupina Dolomit. Pár kilometrů sjezdu a ocitám se v San Candidu, odkud už to na základnu znám. Jedna ze dvou nejtěžších tras v mé cyklokariéře je u konce. Tenkrát na Šumpersku jsem neměl ještě výškoměr, tak nemůžu porovnat všechny hodnoty, ale také jsem absolvoval náročnou trasu o délce 127 km.
Trasa: Toblachersee - Drei Zinnen-Blick - Misurina - Rifugio Col de Varda - Rifugio Cittá di Carpi - Casa de la Crosera - Auronzo - Passo San Antonio - Passo di Monte Croce - Sesto - San Candido - Toblachersee.
91 km, 2002 nast. m., 2101 m n.m.
Lago di Dobbiaco/Toblachersee
Lago di Landro/Dürrensee a Gruppo dell Cristallo
Cadini di Misurina
Lago di Misurina aSorapis
Marmarole
Rifugio Cittá di Carpi
Auronzo
Karnské Alpy
Padola
Passo di Monte Croce/Kreuzbergpass
7.9. - Tre Cime di Lavaredo
Jak krušná umí být zářijová rána ve velehorách. Na teploměru 0 a balte se na další cestu. Zase jsem se ale zahřál pohybem. Rozhodl jsem se posnídat až na cestě a v teple, takže v 8:30 opouštím definitivně kemp u Toblašského jezera, který nakonec bude ze všech dalších na posledních příčkách, i přesto, že jsem si vyloženě nestěžoval. Dnes jsem definitivně první cyklista projíždějící počítač cyklistů na cyklostezce.
Do třetice prolétnu údolím Landro a zastavím se u Lago di Landro/Dürrensee, kde se mi včera zalíbila restauračka a kde tedy budu dnes snídat. Tam se bude jistě snídat lépe, než v 0, která zatím neposkočila výš. Strávím zde příjemných 45 minut a se spokojeným žaludkem pokračuji k Lago di Misurina. Tu cestu znám ze včerejška, takže vím, do čeho jdu. Krátce po výjezdu od jezera potkávám cyklistu. Zdravil mne "Grüss Gott," tak jsem mu tak odpověděl. Pak se ho anglicky ptám, kam jede. Nerozuměl mi však, odpověděl, že umí deutsch a czech. "Tak vy jste Čech? Tak to je sranda." Začli jsme se oba smát. Prý,že se tu takhle zdraví, tak mne tak pozdravil.
V kempu se zabydlím na jednu noc. Stan rozdělám už teď, kolem poledne a on mi zatím v teplém dni uschne. Mají zde být 3 Češi, které jsem potkal včera, ale v poledne tu nemůžu čekat nikoho. Jistě tu je ale chlápek - sólista, který přijel Formanem z Hradce Králové a okupuje stan opravdu pouze pro jednu osobu. Víc se tam fakt nevejde. Hodíme krátkou řeč a já vyjíždím za největším tahákem Dolomit, Třemi Zuby.
Nejprve se zahřeji k Lago di Antorno, v 1880 m n.m. Kýčovitý, ale pěkný pohled na Tři Zuby, které ale neználek odsud nepozná. Při menší konverzaci s Italy z Vicenzy jsem pochopil, že se za vstup na území kolem Třech Zubů platí. "To snad nemyslí vážně." Ale třeba jsem je špatně pochopil anebo oni mne.
Ztrácím pár nastoupaných metrů a už jsem u vjezdové brány, podobné celnici. Cyklisté mohou mimo závoru, tak se nenechám dvakrát pobízet. Nikdo za mnou nevolá ani mne nestíhá, tak asi v pohodě. V pohodě ale není stoupání, které mne čeká. Zřídka šlo stoupání pod 10 % a já, ještě unaven ze včerejška, často tlačím. Aspoň, že je čím se kochat. Zase panoramata okolních úžasných hor a jejich údolí.
Ve 2100 metrech odpočívám formou svačiny a nabírám síly, na zbylých 230 metrů. Teplota je krásných 20 stupňů, ale nesmí zafoukat. Ale i tak je to luxus. Aut a motorek tu jezdí požehnaně, to musí být vývar za poplatky. Za auto je 24 EUR a za motorku je 10. Což si asi Vicenzan myslel, že je za kolo. Ještě za tu dřinu platit, to by tak hrálo. Autobus linkové dopravy jsem potkal kupodivu jen jeden. Vůbec nechápu, že si nechávají vzduch u největšího skvostu Dolomit, který je ještě k tomu Přírodním parkem, znečišťovat vozidly. Zavedl bych kyvadlový autobus a odchod.
Ještě zbývá 100 metrů, ale už vidím nad sebou Rifugio Auronzo/Auronzohütte. Chata v 2320 m n.m. se choulí pod giganty Třemi Zuby. Přijíždím nahoru a to jste neviděli. Auta stojí zaparkovaná všude možně. A to je už září! Ale co, já jsem šťastný, že už jsem nahoře. Panoramata hor jsou tak nějak podobná jako doposud. Co mi ale bere dech je údolí řeky Ansici, která vytváří hluboké údolí a napájí Lago di Auronzo ve stejnojmenném městě, kde jsem byl včera. Východně nad ním se tyčí Karnské Alpy, neskutečná hloubka.V Rifugiu mají překvapivě přijatelné ceny a krásně teplo. Ale to je na nynější poměry i zde nahoře.
Další cíl je Rifugio Lavaredo/Lavaredohütte. Tam je to spíše po rovině, po prašné cestě, nad hranou údolí, které mě stále uchvacuje. Davy turistů jsou ucházející. Nejprve brzdím u kapličky. Tam se nabídnu skupině Italů, že je vyfotím. Podle reakce jsem snad tímto neudělal ještě nikomu takovou radost.
Jsem na dnešním nejvyšším bodě, kam jsem došlapal na kole. Rifugio Lavaredo (2344 m) a přímo nad ní věž Malého Zubu. Severně je sedlo Paternsattel a východně Cima Dodici/Zwölferkofel. Drtivá většina lidí pokračuje ke třetí chatě, za Třemi Zuby. Nakonec zamykám kolo a jdu také. Díky terénu a pozdějšímu zákazu, bych stejně s kolem nesměl. Když stoupám na Paternsattel, míjím turisty, jak si hladí poníky. Ze sedla, ale toho horského, je úžasný výhled na severozápad. Většinu výhledu zabírají Prágské a Sextenské Dolomity. Konečně spatřuji nejvyšší vrchol těch druhých. Punta dei Tre Scarperi, lépe německy Dreischusterspitze, měří 3145 m n.m. a je to spíše soustava štítů. Croda Rossa/Hohe Gaisl je vidět též. Nad chatou Drei Zinnen-Hütte se tyčí jako věž Torre di Toblin. Vlastně proč jako, torre je italsky věž. Cesta není po vrstevnici jak jsem doufal, ale nejprve se mírně klesne a poté prudce vystoupá k chatě. Přímo nad námi se tyčí Malý Zub, ostatní zatím nejsou vidět.
Vyrážím dále a pozoruji jinou skupinu lidí, která jde po druhé cestě, souběžnou s tou naší, ve svahu Paternkofelu. Monte Paterno/Paternkofel (2744 m) se postupem času vykreslí v neskutečnou horu, na kterou jsem v průvodci viděl také výstupovou cestu.
Když dojdu k Rifugio A. Locatelli/Drei Zinnen-Hütte, zatáhne se. Tím pádem se ochladí, ale vyloženě zima není. Znamená to, že hlavní tahák nebudu mít vyfocený za sluníčka, ale jsou i horší věci. Od Chaty jsou Tre Cime di Lavaredo/Drei Zinnen jako na dlani. Zleva Piccola Cime (2857 m), Grande Cime (2999 m) a Occidentale Cime (2973 m). Česky malý, velký a západní zub. Ostatní výhledy jsou také krásné. Východně od chaty jsou dvě malá jezírka Laghi dei Piani. Cestou zpátky zas tolik lidí nepotkávám, což mne překvapuje. Vypadá to, že kolem šesté hodiny budou nejlépe osvětlené Tři Zuby, pokud bude slunko.
Kolo zůstalo tam, kde jsem ho nechal... Já se ale vlastně o něj tady nebojím, obzvlášť o zamčené. Je 17 hodin a v Rifugiu Auronzo mají zavřeno, zajímavé. Pohled budu muset tedy hodit až zítra v Misurině.
Sjezd není tak rychlý, jak by sklon lákal, protože je to samá zatáčka. V kempu jsem po šesté hodině a nakonec jsem napočítal 13 Čechů. To je neuvěřitelné číslo. Štramberáci mne zvou na frťana, který přijde asi vhod, jak pozoruji klesat číslici na teploměru. Sousedé vedle mne jsou nádražáci z Podorlicka, tak z těmi si mám tuplem co říci a Brňáci přijíždějí jako poslední. Ty musím ujistit, že jsem na kole nepřijel až z Čech, ale jen se s ním sem přesunul.
Trasa: Toblachersee - Misurina - Rifugio Auronzo - R. Lavaredo - R. Auronzo - Misurina.
38 km, 1141 nast. m., 2343 m n.m.
Lago d´Antorno
Cesta k Rigugiu Auronzo
Auronzo od Rifugia
K Lavaredu
Rifugio Lavaredo
Malý Zub
Výhled ze sedla Patersattelu
Croda Rosa/Hohe Gaisl
Punta dei Tre Scarperi/Dreischusterspitze
Pod Paternkofelem
Paternkofel
Tre Cime di Lavaredo
8.9. - Passo Tre Croci, po bývalé železnici ke Cortině
Už když jsem si v noci na sebe bral druhé tričko a spodky, jsem tušil, že teploty budou rekordní. Když jsem vylezl, nevěřil jsem svým očím, i když mne na to kluci upozorňovali. Měl jsem namrzlý stan a kolo! Teploměr ukazoval -2° C! To jsem ještě ve své stanové kariéře nezažil.
Dnes mám v plánu vyjet další těžký kopec, Monte Pianu. Z vrcholu je výhled a na něm památník 1. Světové války. Než se vrátím, uschne mi mezitím stan. Zde slunko vykouklo až před devátou hodinou a hned to bylo znát.
Plány mi hatí zákazová značka pro kola, která nedovoluje cyklistům vyjet na Monte Pianu! Zkusím značku ignorovat, ale rázem je na mne pískáno a máváno. Aspoň jim k tomu něco jedu říct, když už si nahoru nevyjedu. Náhradní program mám ale okamžitě. Vyjedu si na blízký průsmyk, který by neměl být tak náročný. Passo Tre Croci leží o 50 metrů výše, ale celkem budu muset nastoupat 120 metrů. To je proti dosavadním kopcům čajíček pro batolata.
Nejprve jedu z kopce a až na křižovatce pod Misurinou začínám stoupat. Dvakrát se silnice zvlní, než začne závěrečné stoupání. Přejíždím most přes Rudavoj. Tak se jmenuje říčka v korytě řeky, která teče ze skupiny Cristallo. Zjara to musí být pěkný hukot, soudě podle šířky koryta. Na druhé straně vyniká nad hlubokým údolím Sorapis.
Passo Tre Croci (1805 m) je v překladu Průsmyk Tří Křížů, které tu opravdu jsou. I zde je zaparkováno spousty aut, protože odsud je značeno spousta tras. Hotel Tre Croci je v rekonstrukci, tak funguje akorát skromnější restaurace poblíž. I přes onu nadmořskou výšku stejně působí Gruppo dell Cristallo ohromujícím dojmem. Západně se dají mezi stromy pozorovat Tofane a Monte Cavallo. To jsou také krásné a vysoké kopce. U třech křížů stojí za zmínku ještě kaplička. Kříže jsou hnědé a ze dřeva.
V kempu jsem kolem 12. hodiny a stan je podle předpokladů suchý. Ono taky už od 10 hodin je slušné teplo. Stačí tři dny slunka a mám spálený obličej. Kemp opouštím po obědě, když hodiny ukazují pár minut po 13. hodině. Ještě než vyrazím vstříc novým dobrodružstvím, stavím se ještě naposledy na příjemném místě, v restauraci u Lago di Landro. Původně jsem měl zálusk na croissant, ale díky velkému přílivu hostů už žádný nezbyl. Vybírám si tedy zákusek s lesním ovocem.
Když odjíždím, je lokál skoro prázdný. Opět si mažu spálený obličej Niveou, která pomalu dochází. Zajímavá kombinace, v noci mráz a odpoledne žár.
Cyklostezka po bývalé dráze vede až do Cortiny d´Ampezzo, takže stačí se jí držet. Občas se terén zhorší, jako v případě chybějícího mostu přes potok. Ten naštěstí teď neteče, takže se dá kolo převést na druhou stranu.
Přijíždím na Passo di Cimabanche (1530 m) a odsud už pojedu raději po silnici. Ono to bude stejně dále už jen z kopce. Polykači kilometrů také jezdí po silnici, přitom vedle mají cyklostezku a nikomu to nevadí. Projíždím pod nejvyšším vrcholem Prágských Dolomit, jménem Croda Rossa/Hohe Gaisl a jeho východní stěna, jako by vyrostla přímo ze země. Dále se přibližuji k hřebeni Pomagnon a zároveň vykukuje Tofane. Zdáli už vidím kapli, patřící k Rifugiu Ospitale. Horská chata v údolí? Po zeptání na cenu, jsem po 100 EUR za noc a osobu, málem upadl. Údolím prolétla dvakrát helikoptéra.
U následující křižovatky by měly být 2 hrady, spíše zříceniny. První, Podestagno je výš, ale váhám kudy k němu. Když zabrzdím u svodidel nad hlubokým údolím, vracím se a zkusím cestu, která vede od bývalé zastávky. Vede k němu značka a výjezd byl pohodlný. Pro změnu mne ale zneklidňuje značka se zákazem vstupu. Půjdu tam a uvidíme. No jo, na hradě se maká. Hned se ptám dvou slečen, zda se můžu jít podívat, že jsem z Čech. Po optání mám svolení. Z hradu zbyly jen valy a sklepy. Je však úžasným výhledovým místem. Všude kolem vysoké hory, které už znám. Pouze za Cortinou jsou kopce, které nedokážu identifikovat já, ani místní dělník.
Když sjíždím do údolí, obdivuji Val di Fanes. Údolí stejnojmenné horské skupiny, kudy vede také cyklostezka. Na křižovatce odbočuji vpravo a jdu hledat druhý hrad, San Uberto. Belgičan, sedící na parkovišti o něm neví, tak vyrážím podle mapy a intuice. Nakonec objevuji malé zbytky zdí kousek od parkoviště, na menším návrší. Výhled tentokrát žádný není. Je tu ale pěkný plácek pro stanování. Odsud bych to měl sakra blízko na zítřejší trasu, ale sám bych se tu asi bál. Musím tedy vzít za vděk kempu ve Fiames. Ten se jmenuje Olympia a je pár kilometrů odsud, z kopce. V něm si stavím stan pod vysokým smrkem. Kemp je hezčí a větší, než předchozí a kupodivu zatím nejlevnější. Kus ode mne stanují Zlíňáci. S nimi se ale jen pozdravíme a vyměníme pár vět.
Trasa: Misurina - Passo Tre Croci - Misurina - Lago di Landro - Passo di Cimabanche - Fiames.
50 km, 531 nast. m., 1805 m n.m.
Rifugio Col de Varda
Marmolada z Vardy
Monte Piana z Vardy
Gruppo dell Cristallo
Tofane
Passo Tre Croci
zaniklý hrad Podestagno
Údolí s Cortinou z Podestagna
Zřícenina San Uberto
9.9. - Z 1290 do 2810 m n.m.
Po delší době je "teplé" ráno. Krásných 9 stupňů ukazoval teploměr. Ze stanu jsem se vykopal před osmou a záhy začalo svítit slunko. Stan sice nakonec uschnout nestihl, ale stačilo to. Po lehčím dni to dnes rozhodně nebude piánko. Vydám se přes Prágské Dolomity zpět k Pustertalu a zároveň bych si chtěl vylézt na první dolomitskou horu, když mi nevyšla Monte Piana. Start je ve 1290 m n m. v kempu v hezkém prostředí u řeky.
Ve 1420 metrech, u známé křižovatky jsem celkem rychle. První meta na cestě skrz Prágské Dolomity (Dolomiti di Braies/Pragser Dolomiten) bude Rifugio Ra Stua, s kótou 1668 m n. m. Co jsem čekal, se stalo. Silnice se prudce zvedla a já měl s tou náloží co dělat. Samozřejmě převážně strkám. Chvíli se silnička narovná, ale jen na vydýchání. Náplastí na duši je údolí Val di Fanes a hory nad ním. Kupodivu tu jezdí i dost aut, s kterými i já mám co dělat se vyhnout. Kousek pod první dnešní horskou chatou jsem si nenechal ujít 2 menší vodopády. Jeden dvoustupňový a druhý skromnější, schovaný pod balvany.
V Alpách zřejmě platí, že když horská chata, tak na místě s úžasným výhledem, nebo v širokém údolí. Rifugio Ra Stua je tím druhým případem. Nadmořská výška je nakonec 1690 metrů. Údolí říčky Boite svírají kopce Prágských Dolomit z východu a skupiny Fanes ze západu. Nocleh na této chatě stojí 40 EUR a stanování je zakázáno, díky přírodnímu parku.
Dále pokračuje prašná cesta, čehož jsem se obával. Ptám se dvojice turistů, jak vypadá cesta do srdce Prágských Dolomit. Nejdříve dobré, ale pak prudký výšlap. Nejprve se jede skvěle. Krávy mi do toho zvoní svými zvony a později potkávám i oslíky. Ty tu vidím prvně. Nad 1800 m n.m. začíná nekompromisní "tlačink," protože sklon je fakt nešlapatelný a to možná i na lehko. Místy má sklon přes 20 % a jsou i místa, že mi to ani nepobírá tachometr, jak se pohybuji pomalu! Údolí, kterým se trápím se jmenuje Val di Salata, čili Slané. Občas se kouknu, co vše mám za sebou a srdce mi plesá, nad tou krásou. Hohe Gaisl je vládce se vším všudy. Pod ním údolí, které jsem opustil a dále mraky zahalují vrchol Tofane. Počasí je i dnes krásné. Najednou se proti mne vyřítí 2 cyklisté na horských kolech. Pustili to tedy pěkně.
Konečně už je na dosah Rifugio Sennes, pod stejnojmennou horskou skupinou. Monte Sella di Sennes se nad ní dominantně tyčí. Já zprvu myslel, že jde o Seekofel. K tomu nakonec pojedu dříve, protože odbočka je ještě před chatou.
Finální cesta k největšímu dnešnímu taháku vede první metry do kopce. Na jeho vrcholu se nechám opájet strhujícím pohledem na okolní hory. Tofane, Fannes, Heiligkreuzkofelgruppe a Sennes jsou seřazeny vedle sebe jako jedno souvislé pohoří, ale podle mapy tomu tak není. Poté překonám zatáčku a náhle se přede mnou objeví on. Mohutný vrchol Croda del Beco/Seekofel (2810 m). Hranice mezi Jižním Tyrolskem a Benátskem prochází i přes jeho vrchol. Nevidím však horskou chatu. Ta se vynoří zpoza menšího kopce později a já už vidím kolik mi zbývá dojet a nastoupat. Nakonec už neslézám a k Seekofelhütte dojíždím v sedle. 2327 m n.m. je dnešní meta, co se týče jízdy na kole.
Původně jsem myslel, že si dám něco na posilněnou, než vyrazím nahoru na horu, ale je tu přelidněno, tak se mi nechce čekat. Dám si svou svačinu a vyrazím na posledních 500 metrů do výšky, teď už pěšky. Nebude to ale vůbec sranda, když vidím kudy vede cesta. Nahoru si beru i čepici a rukavice. První desítky metrů ke kapličce je to dobré, ale pak už začíná prudký esovitý výstup. V některých místech je vyšlapáno více cestiček, ale zabloudit nelze. Obuv nemám zrovna vysokohorskou, ale nejde se mi tak špatně. Kus cesty je pojištěn řetězy. Na více než polovině cesty se terén zmírňuje a jdu i travou. Vidím něco špičatého, ale není to vrcholový kříž. Jsou to rohy kamzíka. V takovéhle výšce bych je tedy už nečekal. Nakonec se vrchol stejně zjevuje a já jdu ještě 10 minut. Celkem jsem strávil výstupem něco přes hodinu.
Konečně jsem na nejvyšším místě dnešní trasy, v 2810 m n.m. na vrcholu Seekofelu. Se mnou je tu i partička mladých Němců, koho jiného také. Všude kolem hory a občas i sníh. Výhled je daleký. Zimní doplňky nakonec nepotřebuji. Nepotřebuji ani bundu a i bez bot se obejdu. Na chvíli si větrám nohy a je to příjemné. Nefouká ani vítr. Co víc si přát. Hluboko pode mnou je Prágské jezero, dále Pustertal, severně dobře viditelné Tři Zuby a dokonce poznávám v dáli i Ortler! Jinak Ostatní hory, které jsem už dnes jmenoval. Měly by být vidět i Zillertalské a Karnské Alpy, ale ty pozná jen opravdový znalec. Pro mne je zbytek štít vedle štítu. Na vrchol zatím nikdo další nedochází.
Sestup je logicky svižnější, takže dole jsem za 45 minut, ale některé úseky nebyly jednoduché. Tam kde začíná prudký výstup, potkávám české manželé a u chaty další krajany. Ze Severní Moravy. Jediné s čím jsem se nahoru netahal bylo pití a tak na ex vypiji zbytek lahve. Vodu dobírám ve výčepu. Mezitím se dám do hovoru s pány v důchodovém věku. Celý rozhovor byl o tom, že mi nevěřili, že jsem byl v těchto botách na vrcholu a nejvíc mne dostali, že si mysleli, že jsem přijel na elektrokole.
Zahajuji sjezd, který asi nebude jednoduchý po prašné cestě, ale zatím to jde. Pohodlným sjezdem jsem za 20 minut u Rifugia Sennes (2128 m) a právě se zatáhlo. Dokonce spadlo pár kapek po třech dnech. Jen koupím pohled a žádné lelkování. Ještě jedno ohlédnutí za Seekofelem a může se pokračovat. Za zatáčkou mne opět nutí hory brzdit. Masiv Pareispitze vyniká nad hlubokým údolím, nádhera. Následuje další kratší sjezd, z kterého brzdím, abych nenabral takovou rychlost do následného mírného stoupání, v kterém se zahřeji, což se hodí na další sjezd. Pod Pareispitzem se vynořila samota uprostřed hor a středobodem je Rifugio Fodara Vedla (1980 m). Tady musí být parádní selský život. Naposledy jedu dnes v horách do menšího kopce a pak... Větší sekec jsem ještě neviděl a hlavně nesjížděl! Svah měl kolem 20 %, zatáčky 180° a to na pár metrech od sebe. Když jsem viděl do jaké hloubky se řítím, běhal mi mrazík po zádech. 400 výškových metrů jsem brzdil i očima.
Dole v údolí je další chata, Rifugio Pederü (1548 m) a je křižovatkou do údolí Fannes, kam bych také někdy chtěl zavítat a odtud to bude asi lepší, než obráceně. Kus pod chatou si dávám sváču a potom již po silnici mírným klesáním údolím Val dai Tamersc, sjíždím do Marrebe, kde se utábořím v dalším kempu. Občas se ještě pokochám vysokými stěnami nade mnou a pár desítek minut před západem slunce už stavím stan. Večer jdu navštívit pizzerii na hlavní ulici a hezky se tu nafutruji. Ochutnám i nějaké místní pivo, ale už jsem zapomněl značku. Když jsem koukl na nastoupané metry, nějak mi to nesouhlasilo. To bude tím, že jak jsem tlačil do kopce pomalu, že to ani nepobíral tachometr.
Trasa: Fiames - Rifugio Ra Stua - Seekofelhütte - Rifugio Sennes - Rifugio Fodara Vedla - Rifugio Pederü - Marrebe.
40 km, 987 nast. m., 2327 m n.m.
Původně jsem myslel, že si dám něco na posilněnou, než vyrazím nahoru na horu, ale je tu přelidněno, tak se mi nechce čekat. Dám si svou svačinu a vyrazím na posledních 500 metrů do výšky, teď už pěšky. Nebude to ale vůbec sranda, když vidím kudy vede cesta. Nahoru si beru i čepici a rukavice. První desítky metrů ke kapličce je to dobré, ale pak už začíná prudký esovitý výstup. V některých místech je vyšlapáno více cestiček, ale zabloudit nelze. Obuv nemám zrovna vysokohorskou, ale nejde se mi tak špatně. Kus cesty je pojištěn řetězy. Na více než polovině cesty se terén zmírňuje a jdu i travou. Vidím něco špičatého, ale není to vrcholový kříž. Jsou to rohy kamzíka. V takovéhle výšce bych je tedy už nečekal. Nakonec se vrchol stejně zjevuje a já jdu ještě 10 minut. Celkem jsem strávil výstupem něco přes hodinu.
Konečně jsem na nejvyšším místě dnešní trasy, v 2810 m n.m. na vrcholu Seekofelu. Se mnou je tu i partička mladých Němců, koho jiného také. Všude kolem hory a občas i sníh. Výhled je daleký. Zimní doplňky nakonec nepotřebuji. Nepotřebuji ani bundu a i bez bot se obejdu. Na chvíli si větrám nohy a je to příjemné. Nefouká ani vítr. Co víc si přát. Hluboko pode mnou je Prágské jezero, dále Pustertal, severně dobře viditelné Tři Zuby a dokonce poznávám v dáli i Ortler! Jinak Ostatní hory, které jsem už dnes jmenoval. Měly by být vidět i Zillertalské a Karnské Alpy, ale ty pozná jen opravdový znalec. Pro mne je zbytek štít vedle štítu. Na vrchol zatím nikdo další nedochází.
Sestup je logicky svižnější, takže dole jsem za 45 minut, ale některé úseky nebyly jednoduché. Tam kde začíná prudký výstup, potkávám české manželé a u chaty další krajany. Ze Severní Moravy. Jediné s čím jsem se nahoru netahal bylo pití a tak na ex vypiji zbytek lahve. Vodu dobírám ve výčepu. Mezitím se dám do hovoru s pány v důchodovém věku. Celý rozhovor byl o tom, že mi nevěřili, že jsem byl v těchto botách na vrcholu a nejvíc mne dostali, že si mysleli, že jsem přijel na elektrokole.
Zahajuji sjezd, který asi nebude jednoduchý po prašné cestě, ale zatím to jde. Pohodlným sjezdem jsem za 20 minut u Rifugia Sennes (2128 m) a právě se zatáhlo. Dokonce spadlo pár kapek po třech dnech. Jen koupím pohled a žádné lelkování. Ještě jedno ohlédnutí za Seekofelem a může se pokračovat. Za zatáčkou mne opět nutí hory brzdit. Masiv Pareispitze vyniká nad hlubokým údolím, nádhera. Následuje další kratší sjezd, z kterého brzdím, abych nenabral takovou rychlost do následného mírného stoupání, v kterém se zahřeji, což se hodí na další sjezd. Pod Pareispitzem se vynořila samota uprostřed hor a středobodem je Rifugio Fodara Vedla (1980 m). Tady musí být parádní selský život. Naposledy jedu dnes v horách do menšího kopce a pak... Větší sekec jsem ještě neviděl a hlavně nesjížděl! Svah měl kolem 20 %, zatáčky 180° a to na pár metrech od sebe. Když jsem viděl do jaké hloubky se řítím, běhal mi mrazík po zádech. 400 výškových metrů jsem brzdil i očima.
Dole v údolí je další chata, Rifugio Pederü (1548 m) a je křižovatkou do údolí Fannes, kam bych také někdy chtěl zavítat a odtud to bude asi lepší, než obráceně. Kus pod chatou si dávám sváču a potom již po silnici mírným klesáním údolím Val dai Tamersc, sjíždím do Marrebe, kde se utábořím v dalším kempu. Občas se ještě pokochám vysokými stěnami nade mnou a pár desítek minut před západem slunce už stavím stan. Večer jdu navštívit pizzerii na hlavní ulici a hezky se tu nafutruji. Ochutnám i nějaké místní pivo, ale už jsem zapomněl značku. Když jsem koukl na nastoupané metry, nějak mi to nesouhlasilo. To bude tím, že jak jsem tlačil do kopce pomalu, že to ani nepobíral tachometr.
Trasa: Fiames - Rifugio Ra Stua - Seekofelhütte - Rifugio Sennes - Rifugio Fodara Vedla - Rifugio Pederü - Marrebe.
40 km, 987 nast. m., 2327 m n.m.
Val di Fannes
Rifugio Ra Stua
Val di Salato
Sennes
Seekofel
Seekofelhütte
Seekofel
Výhled na Prágské jezero
Hohe Gaisl
Tofane, Heiligkreuzkofelgruppe
Rifugio Sennes
Fodara Vedla
Val dai Tamersc
Rifugio Pederü
10.9. - Kronplatz, Brunico
Ráno už mám v 7 vyspáno a tak se balím. Slunko pořád nevychází a tak musím prvně balit mokrý stan, ale snad to nebude tak vadit. Posnídat jdu do místní pekárny, kde si povídám s prodavačkou. To by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyla jediná na mé cestě, která neumí anglicky, takže sem odkázaný na to málo co umím italsky.
Jedu směr centrum a pak už bez pardónu do kopce. Stoupání na poslední horu mého putování po Dolomitech, začínám ve 1250 m n.m. Čeká mne kilometr převýšení, ale včera to bylo horší.
Nejprve lehké stoupání do Piave di Marrebe a potom už začne další trápení. První cíl bude Passo di Furcia. Chvíli to jde, chvíli ne a tak se kochám okolními horami, ale hlavně vesničkami posetými po svazích. I zde se projedu serpentinami.
Jsem na průsmyku Passo di Furcia/Furkelpass (1759 m). Od paní sedící u stolu se starším pánem se dozvím, že se zde mluví i ladinsky. Tak proto ty tři názvy v mapě. Nad průsmykem končí asfalt a začíná prašná cesta, už zase! Často mne předjíždí nákladní vozy. Kam sem mohou jezdit? Za jednoho z nich se zkusím pověsit, ale po chvíli radši brzdím, protože v jednom úseku to vypadá, že snad bude nekontrolovaně couvat zpět.
Tam kde končí les, začínají opět výhledy. Poté už přichází poslední serpentina a hned na to se zase chvíli svazu po vrstevnici. Už také vidím vrchol, který je ale podle výškoměru ještě o 200 metrů výš. Těsně pod vrcholem se pasou zase krávy. Ty se nemotorně pletou do cesty náklaďáku, mne se jen leknou. Ta auta sem nakonec jezdí, protože se na vrcholu buduje a staví. Jako by těch komplexů tady nebylo už dost.
Na vrcholu je opět procesí. Není divu, jezdí sem lanovky snad ze všech světových stran. Také tu nechybí restaurace. Mne spíš zajímá velký zvon, který se zrovna chystá odbíjet. Je totiž za 5 minut poledne. Nejprve se rozhoupe, ve 12 si odzvoní své a pomalu se zase 5 minut uklidňuje. Je tu i kaplička a vrcholový kříž. Chybí zde bohužel popisky výhledů. To také mohli domyslet, když je to zde tak navštěvované místo. Já jsem ještě vlastně neřekl, kam jsem to vůbec vyjel. Plan de Corones/Kronplatz (2275 m) je tou mou poslední horou, na kterou si letos v cizině vyjedu na kole. Výhledy jsou daleké, ale musí se za nimi přecházet. V mracích se choulí Zillertalské Alpy a Venediger Gruppe. Kdyby těch mraků nebylo, jistě by byl vidět i Grossglockner. Zase z jiného úhlu jsou vidět Prágské Dolomity. Nepřehlédnutelné je též město Brunico.
Kronplatz jsem tedy zdolal a tak můžu zahájit sestup. Ten nebude jednoduchý. Z vrcholu vede mraky cest a já si vybírám tu, která vede kolem horské chaty, jenž není na vrcholu, ale těsně pod ním. Původně jsem chtěl jet přes Herzlalm, ale někde jsem špatně odbočil a zjevil jsem se u Jägerhütte, což je neuvěřitelná samota na ještě neuvěřitelnějším místě. Ve svahu Kronplatzu, uprostřed lesa, v 1880 m n.m. To je teprv pech, když se zapomene koupit třeba chleba.
Nakonec jsem se vymotal a skončil na silnici nad vsí Riscone, přes kterou pokračuji, směrem na Brunico. Nadále bylo v plánu podívat se na Kaiserwarte, kam budu muset kus pěšky. Jelikož jsem neviděl z dálky, že z vrcholu koukala rozhledna, dvakrát se ujišťuji, zda tam opravdu stojí, jak je v mapě. Dvakrát mi odkývali, že ano. Zamykám kolo v ulici a vyrážím na vrchol Kuhberg. S jedním zaváháním se na něj po deseti minutách vyšplhám. Má domněnka byla správná, po rozhledně ani vidu, pouze slechu. Kdysi tu opravdu stála, ale zbyly po ní jen základy. Zde zase oproti Kronplatzu si přečtete, co vše bylo vidět, ale nevidíte to. To jsem zase jednou naletěl.
Ke kolu jsem přišel odjinud, než jsem odešel, ale to je pouze detail. Sedám na svůj věrný stroj a sjíždím do města Brunico/Bruneck, kde mi do cesty postavili před mnoha staletími hrad. Ten si fotím pouze ze silnice a popojíždím do centra města. Tam se svlékám do kraťasů. Jsem totiž v 835 m n.m. a na odpoledním slunku je i zde ještě dost teplo. Brunico má pěkné historické centrum, kterým protéká řeka Rienza/Rienz. Ta je vodítkem dálkové cyklotrasy z Mnichova do Benátek, která vede i tudy. Většina údolí se jmenuje podle řeky, která je jím protnutá. To však není případ Pustertalu, kterým tečou Dráva a Rienza. Nejprve mířím do IC. Tam se mi zdá, že slyším češtinu, ale z manželů se vyklubou Poláci. Projdu si ještě město a koupím krém na obličej, nejlépe opět Niveu. To odpolední slunko fakt peče a stav mého obličeje je již kritický.
Krém jsem sehnal a tak můžu pádit vesele po cyklostezce. No pádit... Nejprve jedu proti proudu řeky. Podjíždím vysoký silniční most a záhy se ponořím do lesa. Asfalt se střídá se šotolinou, takže se jede zatím pěkně. Občas se cyklostezka odkloní od řeky, což znamená kopec i protivítr, což je horší.
Přijíždím do Valdaory/Olangu. Tato obec se dělí na 3 části. Sotto, Mezza a Sopra, což znamená Dolní, Střední a Horní. Když horní, tak logicky do kopce. Pak sjedu k přehradě Olanger Stausee. Tam si dávám sváču a doufám, že mraky, které jdou od západu, mne nezastihnou dříve, než budu uložen ve stanu. Jen nechápu, proč jde tedy vítr od východu.
Další obec Monguelfo/Welsberg cyklostezka míjí a pak už vjíždím do staré známé Villabassy. Dešťové mraky mne předběhly a courají se po horách. Z plných sil šlapu do kempu Olympia v Toblachu, který musí být už nedaleko. Proti větru znamená z plných sil asi tak 20 km/h. Jen o prsa začínajícího kulturisty dojíždím do kempu pod střechu, než přijde první vlna deště. Pár kapek jsem schytal, ale nic vážného.
Když přestalo pršet a jen krápe, jdu rychle postavit stan. V síle deště žádná změna, tak jdu ještě udělat hygienu. Když opouštím koupelnu leje jak z konve a prší až do noci. Jsem zvědavý v kolik hodin zde vylézá slunko nad hory.
Trasa: Marrebe - Passo di Furcia - Kronplatz - Jägerhütte - Riscone - Brunico - Toblach.
62 km, 1468 nast. m., 2275 m n.m.
Jedu směr centrum a pak už bez pardónu do kopce. Stoupání na poslední horu mého putování po Dolomitech, začínám ve 1250 m n.m. Čeká mne kilometr převýšení, ale včera to bylo horší.
Nejprve lehké stoupání do Piave di Marrebe a potom už začne další trápení. První cíl bude Passo di Furcia. Chvíli to jde, chvíli ne a tak se kochám okolními horami, ale hlavně vesničkami posetými po svazích. I zde se projedu serpentinami.
Jsem na průsmyku Passo di Furcia/Furkelpass (1759 m). Od paní sedící u stolu se starším pánem se dozvím, že se zde mluví i ladinsky. Tak proto ty tři názvy v mapě. Nad průsmykem končí asfalt a začíná prašná cesta, už zase! Často mne předjíždí nákladní vozy. Kam sem mohou jezdit? Za jednoho z nich se zkusím pověsit, ale po chvíli radši brzdím, protože v jednom úseku to vypadá, že snad bude nekontrolovaně couvat zpět.
Tam kde končí les, začínají opět výhledy. Poté už přichází poslední serpentina a hned na to se zase chvíli svazu po vrstevnici. Už také vidím vrchol, který je ale podle výškoměru ještě o 200 metrů výš. Těsně pod vrcholem se pasou zase krávy. Ty se nemotorně pletou do cesty náklaďáku, mne se jen leknou. Ta auta sem nakonec jezdí, protože se na vrcholu buduje a staví. Jako by těch komplexů tady nebylo už dost.
Na vrcholu je opět procesí. Není divu, jezdí sem lanovky snad ze všech světových stran. Také tu nechybí restaurace. Mne spíš zajímá velký zvon, který se zrovna chystá odbíjet. Je totiž za 5 minut poledne. Nejprve se rozhoupe, ve 12 si odzvoní své a pomalu se zase 5 minut uklidňuje. Je tu i kaplička a vrcholový kříž. Chybí zde bohužel popisky výhledů. To také mohli domyslet, když je to zde tak navštěvované místo. Já jsem ještě vlastně neřekl, kam jsem to vůbec vyjel. Plan de Corones/Kronplatz (2275 m) je tou mou poslední horou, na kterou si letos v cizině vyjedu na kole. Výhledy jsou daleké, ale musí se za nimi přecházet. V mracích se choulí Zillertalské Alpy a Venediger Gruppe. Kdyby těch mraků nebylo, jistě by byl vidět i Grossglockner. Zase z jiného úhlu jsou vidět Prágské Dolomity. Nepřehlédnutelné je též město Brunico.
Kronplatz jsem tedy zdolal a tak můžu zahájit sestup. Ten nebude jednoduchý. Z vrcholu vede mraky cest a já si vybírám tu, která vede kolem horské chaty, jenž není na vrcholu, ale těsně pod ním. Původně jsem chtěl jet přes Herzlalm, ale někde jsem špatně odbočil a zjevil jsem se u Jägerhütte, což je neuvěřitelná samota na ještě neuvěřitelnějším místě. Ve svahu Kronplatzu, uprostřed lesa, v 1880 m n.m. To je teprv pech, když se zapomene koupit třeba chleba.
Nakonec jsem se vymotal a skončil na silnici nad vsí Riscone, přes kterou pokračuji, směrem na Brunico. Nadále bylo v plánu podívat se na Kaiserwarte, kam budu muset kus pěšky. Jelikož jsem neviděl z dálky, že z vrcholu koukala rozhledna, dvakrát se ujišťuji, zda tam opravdu stojí, jak je v mapě. Dvakrát mi odkývali, že ano. Zamykám kolo v ulici a vyrážím na vrchol Kuhberg. S jedním zaváháním se na něj po deseti minutách vyšplhám. Má domněnka byla správná, po rozhledně ani vidu, pouze slechu. Kdysi tu opravdu stála, ale zbyly po ní jen základy. Zde zase oproti Kronplatzu si přečtete, co vše bylo vidět, ale nevidíte to. To jsem zase jednou naletěl.
Ke kolu jsem přišel odjinud, než jsem odešel, ale to je pouze detail. Sedám na svůj věrný stroj a sjíždím do města Brunico/Bruneck, kde mi do cesty postavili před mnoha staletími hrad. Ten si fotím pouze ze silnice a popojíždím do centra města. Tam se svlékám do kraťasů. Jsem totiž v 835 m n.m. a na odpoledním slunku je i zde ještě dost teplo. Brunico má pěkné historické centrum, kterým protéká řeka Rienza/Rienz. Ta je vodítkem dálkové cyklotrasy z Mnichova do Benátek, která vede i tudy. Většina údolí se jmenuje podle řeky, která je jím protnutá. To však není případ Pustertalu, kterým tečou Dráva a Rienza. Nejprve mířím do IC. Tam se mi zdá, že slyším češtinu, ale z manželů se vyklubou Poláci. Projdu si ještě město a koupím krém na obličej, nejlépe opět Niveu. To odpolední slunko fakt peče a stav mého obličeje je již kritický.
Krém jsem sehnal a tak můžu pádit vesele po cyklostezce. No pádit... Nejprve jedu proti proudu řeky. Podjíždím vysoký silniční most a záhy se ponořím do lesa. Asfalt se střídá se šotolinou, takže se jede zatím pěkně. Občas se cyklostezka odkloní od řeky, což znamená kopec i protivítr, což je horší.
Přijíždím do Valdaory/Olangu. Tato obec se dělí na 3 části. Sotto, Mezza a Sopra, což znamená Dolní, Střední a Horní. Když horní, tak logicky do kopce. Pak sjedu k přehradě Olanger Stausee. Tam si dávám sváču a doufám, že mraky, které jdou od západu, mne nezastihnou dříve, než budu uložen ve stanu. Jen nechápu, proč jde tedy vítr od východu.
Další obec Monguelfo/Welsberg cyklostezka míjí a pak už vjíždím do staré známé Villabassy. Dešťové mraky mne předběhly a courají se po horách. Z plných sil šlapu do kempu Olympia v Toblachu, který musí být už nedaleko. Proti větru znamená z plných sil asi tak 20 km/h. Jen o prsa začínajícího kulturisty dojíždím do kempu pod střechu, než přijde první vlna deště. Pár kapek jsem schytal, ale nic vážného.
Když přestalo pršet a jen krápe, jdu rychle postavit stan. V síle deště žádná změna, tak jdu ještě udělat hygienu. Když opouštím koupelnu leje jak z konve a prší až do noci. Jsem zvědavý v kolik hodin zde vylézá slunko nad hory.
Trasa: Marrebe - Passo di Furcia - Kronplatz - Jägerhütte - Riscone - Brunico - Toblach.
62 km, 1468 nast. m., 2275 m n.m.
Cesta na Kronplatz
Kronplatz a výhled na Brunico
Cestou do Brunica
Brunico
11.9. - Drávskou cyklostezkou do Lienzu
Ráno, raníčko panáček vstal... A viděl, jak se páří z kopců a to nedovolí slunku ukázat svou sílu. Nezbývá, než stan sbalit opět mokrý, protože do deseti se mi čekat nechce.
Rozloučím se s Toblachem a prolétnu San Candido. Tam potkávám manželé, kteří nejsou obyčejní. Paní na kole a pán na elektrokole, tak jsem přemýšlel, co si o tom mám myslet. No výborně, oni mluví česky, tak to bude jednoduché. "To vám není hanba, vy na elektrokole a manželka na normálním? No, já na to mám věk. Ona až bude starší, tak jí ho také možná dovolím." Kus dále potkávám partu Italů všeho věku. Pubertální synek jede dobrých 10 minut bez držení, tak mu ukazuji, že my mazácí to umíme i s plnou náloží.
Ve Versiacu se odkláníme od řeky a stoupáme. Zase jsou ale dobře vidět Sextenské Dolomity. V 10:30 definitivně opouštím Itálii a projíždím první ves v Rakousku, Arnbach. I zde mají chalupy rozesety po svazích. Jak mne se toto líbí.
Zde v Rakousku Drávská cyklostezka neprotíná města a tak si fotím Silian pouze z dálky. Zastavil jsem jen kvůli panoramatu kostela s horami v pozadí. Hezčí pohled je ale na hrad v Heinfelsu, který dominuje nad obcí. Malou přehradu si prohlédnu v Tasenbachu a za Strassenem začíná Dráva být dravá. Nejprve se pokochám pohledem na Abfaltersbach, jak je hezky posazen na hraně údolí a pak už si připravuji prsty na brzdy, protože začíná sjezd podél hučící řeky. Blížím se pod Lienzské Dolomity, jejichž štíty vystřídaly Karnské Alpy, jenž mají pocukrované vršky. Nalevo nás až k Lienzu doprovodí pohoří Vilgraten Berge. V mapě označené vodopády jsem z cesty neviděl a tak asi nestojí za řeč.
V Mittewaldu, kde jsem už pod 900 m n.m., se Dráva opět uklidnila, takže musím po čase šlápnout do pedálů. Jeden ze zajímavých přítoků z Lienzských Dolomit je Leisacher Almbach, který se dere úzkou soutěskou. Když vidím, čím protéká, musí to být pěkná divočina, sledovat tok tohoto potoka. Za novým úsekem, kde cyklisty terén vynese kus nad řeku, je přece jen malý vodopádek, který by se tak hodil do Středohoří. Potok se jmenuje Spatenbach.
Přijíždím do Liesachu a zde probíhají kajákářské závody. Hlavní turistickou atrakcí obce je soutěska Galitzenklamm, jejíž prohlídka stojí sympatických 4,50 EUR a je nutná přilba, která se fasuje. Někdy se sem jistě rád kouknu.
Bievenuti a Lienz, mne vítá italský nápis, v rakouském městě. Že tento jazyk zde ovládají jsem se přesvědčil v tabáku, kde jsem ze zvyku pozdravil Buongiorno. Hlavní město Východního Tyrolska leží v 670 m n.m. a já jsem sem dorazil po 56 km z Toblachu. Je půl druhé a jsem rozhodnutý zde skončit a dále se již přibližovat vlakem k domovu. V Lienzu mají hezké náměstí Hauptplatz s radnicí v podobě zámku Liebburg, vodárenskou věž Isel a hrad Bruck, který je ale již mimo centrum. Do Drávy se zde vlévá řeka Isel. Další atrakce naleznete v okolních horách. Lienz svírají Dolomity, Vilgraten Berge, Schober Gruppe a nedaleko jsou hraniční Karnské Alpy.
Město Lienz dobré, ale sehnat nějaký obchod s potravinami je nadlidský úkol! Ve 14:25 ale nakonec odjíždím uspokojen. Proč mne ostraha brzdila, když jsem na vlak do Spittalu šel dobře? Asi se nudili hoši.
Do Spittalu je to stejná a jediná možná cesta jako sem, čili Drávským údolím. Od Lienzu až do Dunaje je už Dráva klidnou řekou. Ze stanice Spittal-Millstättersee však změním směr jízdy. Pojedu přes Salzburg, kde přečkám poslední noc na nynější misi. Nejdříve si jdu ale koupit rezervaci na kolo, protože v mé aplikaci a v jízdním řádu ÖBB jsou rozpory. Vlaky po této trati jezdí jen po dvou hodinách, tak bych nechtěl zbytečné zdržení. Lístek stojí 3,50.
IC je zde a já hledám na voze č. 20, místo č. 147. To ale najít nelze, protože na kola mají zavazadlový oddíl a ve zbytku vozu je 1.třída, tak tomu říkám gól. To jsem měl vědět, tak jsem kolo dal do jiného vozu na hák a neriskoval jeho pád, když jsem viděl, jak ho kolega pouze opřel o stěnu.
Po odjezdu ze Spittalu se trať hned zvedá a po chvíli jedeme vysoko nad údolím řeky Möll. V Obervellachu vjíždíme do prvního tunelu a následně stavíme v Mallnitzu. Jsme na horním konci údolí Mölltal a nyní překonáváme hlavní hřeben Alp a nejvyšší hory Rakouska tunelem, dlouhým 8 kilometrů. Na druhém konci je stanice Böckstein. Vlak však staví až v Bad Gastein. Nádherné scenérie lázní posetých po svazích vysokých hor, jejichž vrcholky pokrývá sníh. Ten je tam celoročně. V jeden moment vidím i meteorologickou stanici na Hoher Sonnenblicku, pod jehož skupinou projíždíme. Západně s touto "grupou" sousedí Grossglocknerská, jejichž společnou hranicí je průsmyk Hochtor. Také jsme z Korutan přejeli do Salzburska a Gasteinertalem sjíždíme do oblasti Pongau, k řece Salzach. Poslední kilometry podjíždíme pod štíty Tennegebbirge, kde jsme jeli v červnu.
Blíží se Salzburg, který já rád nazývám česky, Solnohrad. Ani jsem si minule nevšiml, jak je obklíčen kopci. Nejnavštěvovanější bude asi Gaisberg, kam vede silnice a je tam horská chata. Mne teď ale zajímá cesta do kempu. Vybírám si ten nejbližší a s jedním zaváháním jsem u něj za 10 minut. Jmenuje se Stadtblick a je hoden svému jménu. Výšlap do mírného kopce stál jistě za to. Je odsud pěkný výhled na město a hory. Ty od západu zahalují mračna, tak jdu radši stavět stan. Ten stihnu postavit, když jemně krápe. Nakonec se ale spustí přeháňka, která trvá půl hodiny. Škoda, zrovna jsem se rozpovídal s jedním angličanem.
Trasa: Toblach - San Candido - Lienz.
56 km, 136 nast. m., 1205 m n.m.
12.9. - Domov volá
Budík zvoní v 6 hodin, ale já chytám lelky už od pěti. Ani dnes nebudu balit stan suchý, ale to už vydržím. Okolní hory se začínají červenat od slunce a já vyrážím na nádraží. Tam nakládám kolo do posledního vozu, kam mne přijde zkontrolovat průvodčí. Chce rezervaci na kolo! Včera jí kolega nechtěl a dnes, když jí nemám, tak jí po mně chtějí. Snažím se mu to vysvětlit, ale nakonec nad tím mávne rukou.
Vyjíždíme v 7:12, společně s východem slunce. Na obzoru se naposledy pokochám Berchtensgádenskými Alpami, jenž jsou hraniční mezi Bavorskem a Salzburskem. Poté vjíždíme do mlhy a je po panoramatech. Téměř prázdný vlak se plní ve Wellsu, což však unikne zaměstnanci firmy Henry, který rozváží občerstvení. Hezky si dává dvacet. Ani se mu ale nedivím. Později se dozvím, že pracuje až do večera.
Přijíždíme do Lince a i zde vládne mlha. Zde mám krásných 45 minut na přestup a tak si jdu dát něco k snídani, kterou jsem ráno odbyl. Když se vzdalujeme od metropole Horního Rakouska, vzdalujeme se i mlze. Vlakem nás cestuje celkem 5 cyklistů.
Dále se po cestě nic zvláštního nestalo. Pouze jsem si všiml, že ve Strakonicích je nové nádraží a na horažďovickém se pracuje. V 16 hodin jsem se v Žatci setkal se svou milou a spolu jsme jeli na kolech do Loun. Famózní dovolená skončila a já se přesvědčil, že zvládnu cestovat sám v cizině se stanem. Ještě to chce nebát se a pohodlí kempu střídat se samotou v přírodě.
Celkem jsem našlapal 426 kilometrů, z nichž čtvrtinu na jedné trase kolem Sextenských Dolomitů.
Trasa: Toblach - San Candido - Lienz.
56 km, 136 nast. m., 1205 m n.m.
San Candido
Sextenské Dolomity
Silian
Heinfels
Drávská cyklostezka pod Lienzskými Dolomity
Lienz
Salzburg před přeháňkou
12.9. - Domov volá
Budík zvoní v 6 hodin, ale já chytám lelky už od pěti. Ani dnes nebudu balit stan suchý, ale to už vydržím. Okolní hory se začínají červenat od slunce a já vyrážím na nádraží. Tam nakládám kolo do posledního vozu, kam mne přijde zkontrolovat průvodčí. Chce rezervaci na kolo! Včera jí kolega nechtěl a dnes, když jí nemám, tak jí po mně chtějí. Snažím se mu to vysvětlit, ale nakonec nad tím mávne rukou.
Vyjíždíme v 7:12, společně s východem slunce. Na obzoru se naposledy pokochám Berchtensgádenskými Alpami, jenž jsou hraniční mezi Bavorskem a Salzburskem. Poté vjíždíme do mlhy a je po panoramatech. Téměř prázdný vlak se plní ve Wellsu, což však unikne zaměstnanci firmy Henry, který rozváží občerstvení. Hezky si dává dvacet. Ani se mu ale nedivím. Později se dozvím, že pracuje až do večera.
Přijíždíme do Lince a i zde vládne mlha. Zde mám krásných 45 minut na přestup a tak si jdu dát něco k snídani, kterou jsem ráno odbyl. Když se vzdalujeme od metropole Horního Rakouska, vzdalujeme se i mlze. Vlakem nás cestuje celkem 5 cyklistů.
Dále se po cestě nic zvláštního nestalo. Pouze jsem si všiml, že ve Strakonicích je nové nádraží a na horažďovickém se pracuje. V 16 hodin jsem se v Žatci setkal se svou milou a spolu jsme jeli na kolech do Loun. Famózní dovolená skončila a já se přesvědčil, že zvládnu cestovat sám v cizině se stanem. Ještě to chce nebát se a pohodlí kempu střídat se samotou v přírodě.
Celkem jsem našlapal 426 kilometrů, z nichž čtvrtinu na jedné trase kolem Sextenských Dolomitů.
Žádné komentáře:
Okomentovat