Stotřicítka

Je nedělní ráno a my se s Jančou vyhecovali, že pokoříme naše rekordy v počtu ujetých kilometrů v jednom dni. Jelikož už je začátek října, musíme vyjet co nejdříve. Nakonec se tak stává v 8 hodin a náš směr je západní, po směru větru. Černčice, Obora, Počedělice, Orasice... Cesta ubíhá sama, až se po 20 km a 70 minutách, ocitneme v Libochovicích.

Teplota kolem 10 stupňů, ale slunečné počasí. Tam kde vřískají žáby projíždíme do Budyně nad Ohří. Přesněji řečeno zde protéká Malá Ohře. Fotit jdeme k vodnímu hradu. 31. km, 1:33 hod.

Nejtěžší úsek přišel za Budyní, kdy jsme stoupali do vsi Nížebohy, museli překonat dálnici a ještě jedno menší stoupání před Roudnicí. Pak už jsme se vezli na místní náměstí. Byl celkem opar, takže hora Říp byla stěží vidět. 43. km, 2:15 hod.

Náš dnešní výlet by se také mohl jmenovat z Loun přes Lounky. Ty jsme potkali mezi Roudnicí a Litoměřicemi. Na druhém břehu naproti Lounkům se hezky vyjímal kostel sv. Kateřiny u Libotenic.

Následně jsme překonávali jediný neasfaltový úsek dnešní cesty. Ten skončil před obcí Nučnice, kde mají jeden z mnoha převozů přes Labe. Jednou už jsem ho použil, když jsem pak pokračoval do Terezína.
Přichází podle mne nejhezčí město Ústeckého kraje, Litoměřice. Na 63. km nám ukazuje počítač 3:11 hod. První delší pauzu trávíme pod hradbami u řeky. Dále už se nehneme od řeky Labe. Na další cestu si odkládáme pár věcí, protože teploměr už ukazuje 15 stupňů.

Spanilá jízda je zhruba ve své polovině a my se kocháme Litoměřickem. Vrch Radobýl, Žernosecké jezero a v neposlední řadě Porta Bohemica. Podjíždíme pod Kalvárií a za Libochovanami se údolí začne svírat. To z něj dělá úchvatné místo, kde cykloturistika je radostí.

Pod Deblíkem se třpytí na druhém břehu Doubický kostelík, odkud je tak krásný výhled na onen kopec a Labe, jak se kolem něj vine. Za chvíli zase obdivujeme skálu Vrkoč a po nejpohodovějším úseku brzdíme pod hradem Střekov.

Masarykova zdymadla objíždíme po silnici a na Střekovském nábřeží pozorujeme děti, hrající si v korytě Labe. Nevídaná věc. Na tachometru svítí 91. km a 4:37 hod.

Tak jako Labe se prodírá Středohořím, prodíráme se i my. Odlehčeni o další ošacení. Je přes 20 stupňů a stále je na co se dívat. Třeba na dominantní Kozí vrch na levém břehu a ještě dominantnější Bukovou horu nad pravým břehem. Vjíždíme do 4. a ještě ne posledního okresu dnešní trasy. Zřícenina Vrabinec. Tam jsem kdysi už byl, ale další návštěvě se nebráním.

 Vítá nás Děčín, který má být naší konečnou. Ne však ještě teď. My máme 112. km a ještě rozhodně nekončíme. Teď právě začne ta správná euforie. Sil máme ještě kupodivu dost.

Takže pokračujeme za Děčín. České středohoří vystřídaly Labské pískovce a před námi se zvedají věže pískovcových skal. Vpravo je České Švýcarsko, které později přechází v Saské. V Dolním Žlebu už tachometr sahá po sto dvacítce. Konečná směrem vpřed nastává na hranicích s Německem. Tam kouskem nakukujeme do pátého dnešního okresu. Okres Pirna je tím posledním.

Máme 125. km a 6:17 hod v sedle. Jančin rekord jsme překonali už před Děčínem a k mému zbývají 2 km. Nejprve si ale skočíme k jednomu romantickému místu, kus odsud.

Klopotský vodopád je přímo na hranicích s Německem. Kolik takových na světe je? Mne napadá Iguazu na hranicích Argentiny a Brazílie. To však jsme se pustili do velké dálky. My dnes musíme ještě kousek popojet, aby dnešek dostal smyl.
Zpět do Děčína se vracíme stejnou cestou. Ono vlastně není ani jakou, pokud tam chceme být rychle a pohodlně. Nakonec jsme dnes najeli 136 kilometrů, za 6 hodin a 50 minut v sedle. Svůj rekord ujetých km za den jsem navýšil o 9. Jelikož kalorie se spálily, museli jsme je jít dobrat. V 17:30 už jsme se seděli ve vlaku domů.