Sedloňův blog: Kalek

Podzimní Krušné hory letos podruhé. Tentokrát ale bez kola, spoléhat budeme na své nohy. Původní plán sice byl vzít si kola, ale bez nich si to také nebude špatné. Díky už dlouho trvající výluce mezi Mostem a Jirkovem máme méně času na přestup na autobus, který za normálních okolností hezky navazuje na vlakový spoj. Nakonec přijíždíme jen tak tak. Autobus jede z nádraží za deset minut, ale pak mi dochází, že by měl jet od nádraží vlakového. Koukneme na jízdní řád a je to tak, nemusíme běžet na autobusák. Spoj přijíždí za 5 minut.
Cestou na vrcholky hor máme postaráno o zábavu, protože mi nejde rozepnout zip u pravé kapsy na kalhotách. Normálně bychom to nechali být, ale já si tam dal peníze. Jiná dvojice, cestující s námi, nám půjčuje kapesní nožík a my peníze vysvobozujeme spodem. V Zákoutí nás dvojice opouští a my dojíždíme do Kalku sami. Venku nás udeřilo neuvěřitelné teplo! Dole bylo také jasno, ale zdejší čistý vzduch nebrání slunci, aby ukázalo svou sílu. Na začátek listopadu slušná teplota.
Původní plán do Údolí Načetínského potoka měníme na Jančin návrh a vydáme se po hřebeni, po sluníčku. Nebudeme schovaní v údolí, když je dnes tak slunečno. Stoupáme nad Kalek po cestě, která je značená mimo jiné i cyklotrasou č. 23, což je Krušnohorská magistrála. Po dvou kilometrech po krásné asfaltce přicházíme k Volárenskému rybníku. Ten je také krásný. Na tichém a romantickém místě jsme sami. Ono celkově jsme nepotkali moc lidí a turistů už vůbec. V rybníce je rašelinní voda a ta z něj pokračuje jako Gabrielin potok ke Gabrielině Huti.
Ještě jdeme kus po náhorní plošině a za bývalou Volárnou, kde zbyla jen studánka, scházíme k rozcestí Telčský potok. Ten tudy protéká. Pramení pod Lesnou a Telčským údolím míří do Načetínského potoka. Soutok je pod bývalou Gabrielinou Hutí.
Sešli jsme do údolí, což znamená, že další kroky povedou do kopce. Vodní přehlídka pokračuje Rudolickým rybníkem. Ten je také napájen vodou z rašeliniště. Bezejmenný potok po pár metrech ústí do Telčského potoka.
Za chvíli se vynoříme z lesa a už je vidět kostel v Malém Háji. Krajinná dominanta, viditelná z mnoha míst. Přicházíme do Rudolic. Ta čítá pár domků, z nichž jeden právě přišli okouknout kupci. My svačíme u stolu na křižovatce a hledíme na náš další cíl, vyčnívající severovýchodně nad námi.
Ještě nás čeká 60 metrů převýšení. Sledujeme modrou značku směrem na Lesnou, ale po chvíli ji opustíme. Stoupáme kolem samoty a kolem nízkého lesa. V trávě nacházíme ceduli pro běžkaře. V zimě jim asi bude chybět. Obcházíme les a po chvíli jsme na nejvyšším místě dneška.
Eduardova skála je jedna z méně známých míst této části Krušných hor. Má nadmořskou výšku 902 m n.m. a je z ní pěkný výhled do kraje. Na vrcholu je patník. Díky vysoké nadmořské výšce je výhled daleký. Doupovské hory, Klínovec, Fichtelberg a Schwartenberg. Malý Háj je samozřejmostí.
V Malém Háji je zastávka, z které by měl jet autobus. Po delším studování jízdního řádu však zjišťujeme, že sem bus jezdí velmi málo. Ten co máme nalezený my, jede ze zdola, pouze z odbočky na Malý Háj, čili pod Svatou Kateřinou. Musíme tedy ještě pár kilometrů, ale nyní pouze z kopce. Nepůjdeme se již podívat ke kostelu, od kterého také není špatný výhled.
Máme v nohách 12 kilometrů a zastávka Malý Háj, rozcestí je naší konečnou. Autobus přijíždí celkem přesně. Do Litvínova přijíždíme pouze my dva a malý školák. Ten je celkem plachý, protože mu řidič nabízí žákovskou průkazku, ale on radši sedí mlčky v rohu. Janča se tedy toho jde ujmout a průkazka končí v rukou chlapce. Na něj čeká na nádraží děda, takže bůhví, odkud dojíždí vlastně do té školy.