Šluknovsko, Křinice

7.5. - Šluknov, Hrazený, Fukov, Nejsevernější bod

Vyrážíme s Jankou na první delší cyklovýlet letošního roku. Jako destinaci jsme zvolili náš nejsevernější výběžek, označovaný jako Šluknovský. Stejně se jmenuje i zdejší pahorkatina, na jejíž nejvyšší vrchol si vylezeme. Po spoustě nejsevernějších míst se projedeme fascinujícím Saským Švýcarskem a skončíme u naší největší řeky.

Slibované slunečné a teplé počasí vyšlo, ale radovat se zatím nemůžeme. Na přeplněném nástupišti děčínského nádraží s hrůzou očekáváme, co přijede za vlak, kterým chceme jet přes Bad Schandau do Šluknova. Tento nový spoj využiji poprvé, pokud se nám poštěstí vybojovat místo. O to bude bojovat i Marek Hes, který jede se svou partnerkou Bárou na Königstein. Nakonec jsme nemuseli bojovat tolik. Přijela dvě spojená Desira, z nichž jedno se odpojí a pojede přes Střekov do Litoměřic a s ním většina čekajících. Podstatná část z našeho vlaku vystoupí v Bad Schandau a bude pokračovat do "Florencie na Labi."
Přejíždíme slavný most v Schandau a vnikáme do údolí říčky Sebnitz, které nás vyveze do stejnojmenného města. To hraničí s naší Dolní Poustevnou. Tudy vede i naše trať a přes Mikulášovice se dokroutíme do Šluknova, kde vystupujeme na našem nejsevernějším nádraží v nejsevernějším městě. Zde jsem vlastně ještě pořádně nebyl, což by byla škoda. Přišel bych tak o zámek, který je nově opravený a vypadá moc pěkně. V pokladně nejsevernějšího otevřeného zámku u nás je i IC. Náměstí taky celkem pěkné. Dominantní kostel sv. Václava je v ulici vedle, ale nelze ho přehlédnout. Míříme do Kunratic, jedeme vzhůru, na kopec. Hrazený (610 m) je nejvyšší ve Šluknovské pahorkatině a v jeho východním svahu je vyhlídka. Po neznačené cestě vyjíždíme k rozcestí Číhaná, kde zamkneme kola a zbylých 130 výškových metrů vyšlápneme pěšky. Vyhlídka Volský kámen je ve výšce 580 m n.m. a je z ní výhled směrem k Rumburku a na Jizerské hory. Ty jsou dnes vidět pěkně. Dále Vlčí hora, Dymník a Löbauer Berg. Na vyhlídce je lavička, kříž a vrcholová kniha. Při naší návštěvě jsme zde potkali čtyři turisty, kteří se nešli ani rozhlédnout. Respektive oni potkali nás, když jsme odpočívali, svačili a při tom se kochali.

Stejnou cestou jdeme ke kolům, stejnou cestou jedeme do Šluknova. Odsud potom do Království, kde se napojíme na CT č. 3043 přes osadu Rybničná. Ta se tak jmenuje proto, že jsou zde čtyři kaskádovité rybníky. Tam, kde se ohýbá cyklostezka, my pokračujeme severně. Chvíli lesem, chvíli loukou se blížíme k hranici napříč výběžkem, o kterém spekulujeme, jak nám vůbec připadl. Mezitím přijíždíme ke státní hranici, což není správně. Když kouknu do mapy, vidím své pochybení. Měli jsme jet rovně až na druhém ohybu. Naštěstí se tato chyba dá rychle napravit. Podél patníků se dostáváme na správnou cestu. Ta nás dofouká až do Fukova (něm. Fugau). Jediné co ze vsi zbylo je naše nejsevernější vodárna. Tato je z roku 1904. Kus níže je pro změnu nejsevernější trať. Jde o peážní trať německých drah, která prochází naším územím. Přes ní se klene pěkný kamenný most. Nejsevernější řekou České republiky je významná řeka Spréva i přes to, že naším územím protéká pouze pár metrů. Řeka Spree pramení ve svahu Kottmaru, protéká Budyšínem (Bautzen) a hlavním městem Berlínem!

Zde na pampeliškové louce svačíme a pozorujeme cvrkot v obci Oppach. Podél Sprévy vede cyklostezka, tu použijeme i my. Propleteme se po ní přes Sohland a dále budeme pokračovat vedle hlavní silnice pod hradbou Žitavských hor. Abychom se dostali pod jednu z nich, Valtenberg, musíme si pěkně šlápnout. Z 300 m n.m. se nakonec za Steinigtwolmsdorfem dostaneme až do 453 m n.m. Zde se nachází půvabné návrší Sieben Linden, kde je altán, lavičky a pěkný výhled. U Waldhausu, který je restaurací, mi dochází, že chceme na rozhlednu Valtenberg, ale nemáme ani cent. Eura jsem jaksi zapomněl doma! Času také nemáme zrovna na rozdávání, tak budeme pokračovat po nejsevernějších místech.
K hlavnímu bodu dneška, podle cedulí zvaného Nordkapp, je to od Waldhausu půl kilometru lesem, spíš mezi kořeny, než že by se dalo jet. Za strouhou, kterou vytváří náš nejsevernější potok Severní, už ho vidíme. Nejsevernější bod České republiky. Je označen nejsevernějším hraničníkem, nejsevernějším rozcestníkem i nejsevernějším odpočívadlem. Chvíli pobydem na klidném místě, kde nyní není jediný člověk. Živáčka psát nemohu, protože tu krásně zpívají ptáci.
Ústup provádíme směrem k obci Severní. Ze začátku se vůbec na kole nedá jet a tak tlačíme a brodíme potok. Na chvíli se značka odklání k nejsevernější louce, kde jsou nejseverněji se pasoucí krávy. Konečně se dá jet a my můžeme zbytek cesty k nejsevernějšímu hraničnímu přechodu zůstat v sedle. V něm sjíždíme až do Lobendavy. Vsi, kde se zastavil čas a to hlavně co se týče stavu domů. Dost jich je neudržovaných, některé dokonce na spadnutí. Ještě nás čekají dva kopce. První přichází nyní do Markéty. Krásná je zdejší zvlněná krajina. Ve Vilémově nabíráme poslední síly do posledního kopce. Ty nakonec načerpáme v pizzerii na konci Vilémova.
Do penzionu v Mikulášovicích je to dva kilometry, což je už sranda a bezvadný den na českosaském pomezí je pomalu u konce. 

Trasa:

Šluknov - Číhaná, háj. - Šluknov - bývalý Fukov - Oppach - Sohland - Wehrsdorf - Steinigtwolmsdorf, Waldhaus - Nejsevernější bod ČR - Lobendava - Vilémov - Mikulášovice.

48 km, 604 nast. m.

 Šluknov - zámek

 Hrazený

 Hrazený - vyhlídka a výhled na východ

 Bývalý Fukov

 Peážní trať DB

 Hraniční Spréva (Spree)

 Sieben Linden a výhled na Lužicko

 Nejsevernější bod ČR

Od bodu po žluté do Lobendavy

8.5. - Tanečnice, Křinice, Winterstein

Nedělní slunné ráno a paprsky dopadající na terasu, takhle to máme rádi. Prohodíme pár vět s pražským autoturistou, který tu je o den déle. Ten nám mimo jiné poradil Winterstein místo Polshornu, ale to až později.
Jsme čerství, tak si hned po ránu zastoupáme. Nejprve mírně do centra městečka, kde je IC. Výjimečně v něm nesedí slečna, ale mistr světa v turistickém závodu. To už je asi nějaká kapacita.
Nad Mikulášovicemi se tyčí vrchol Tanečnice, na který musíme o dvě stě metrů výše. Nejprve jedeme po pěkné asfaltce a následně dobrou lesní cestou. Ta je prudká jen místy. Ve výšce 597 m n.m. tu stojí restaurace a Bismarkova rozhledna. Na ní je už vidět její stáří přes sto let. Ale stavba je to pořád pěkná. Restaurace asi nefunguje a rozhledna je volně přístupná. Cyklista, co přijel chvíli před námi ani nešel nahoru a už zase odjíždí. Po chvíli přijíždí auto Němců. Stejně jako včera máme štěstí na mimořádnou viditelnost. Na východ jsou vidět Jizerské hory a mezi vrcholky Lužických hor i Ještěd. Na západ zase stěny a stolové hory Labských pískovců, spíše známé jako Českosaské Švýcarsko. Všemu dává korunu Milešovka. Dokonalá kombinace. Krásná rozhledna s úžasným výhledem. Chybičkou je jen studený vítr, který Janku vyhání z ochozu dříve, než mě. Je čas se posunout a tak sjíždíme do Tomášova, abychom překročili opět hranici. Chvíli poskakujeme po lesní cestě, ale pak už přijíždíme na křižovatku již německé silnice. Jedeme na Saupsdorf, což je prudký sjezd a výjezd. Naproti jedoucí početná skupina cykloturistů všech skupin, to má sice po větru, ale do většího kopce. Nás by však vítr nejraději sfouknul ze silnice. Mimo to se těšíme až budeme opět mimo provoz.

Jsme v Saupsdorfu, zvaném Ober, čili horní. Do dolního (Unter) je to pěkná jízda. Od tamtud jedeme ještě níže a jsme v údolí krásné říčky Křinice (Kirnitsch). Tam se ptám Janky definitivně, zda chce na Grosses Polshorn, či na Winterstein. Obě jsou vyhlídkové stolové hory. "Winterstein," zní rozhodná odpověď. Popojedeme tedy k Neumannmühle, kde odbočíme na "National park radweg" a po ní se dostaneme po Zeughaus Strasse pod Winterstein. Kus jedeme ještě po pěší červené až kam to půjde. Do 270 m n.m. to šlo. Zamykáme kola (ano, radši i tady) a čeká nás přes 110 výškových metrů po schůdcích a žebřících. Po minulé návštěvě vím, že to za to stojí. Janka si dá bosonohý. Turistů tu není zase tolik, což je potěšující zpráva. Vyhýbali jsme se jen dvakrát. Jen na jednom žebříku cítím menší závrať, jinak je výstup pohoda. Zaniklý hrad Winterstein na 390 m n.m. vysoké stolové hoře je úžasné místo. I po tom hradu je tu památka. Podle informační tabule ale nebyl nikdy kdoví jak velký. Za to ten výhled, to je fantazie. Kolem nás skály, stromy, stěny. Severním směrem před námi Tanečnice, kde jsme ještě před chvílí byli. Kolikrát se to zdá neuvěřitelné, jak se člověk dokáže přemisťovat. Nejznámějším místům, co jsou vidět vévodí Kleiner Winterberg. Dále již známé Frienstein či Neuer Wildenstein. Ani se nám odsud nechce, ale musíme se nějak dostat domů. 

Stejnou cestou sjíždíme zpět k Neumannmühle a dále nás čeká samá rovina, občas nějaký metr nahoru. Projíždíme kolem známých vodopádů Lichtenhainer a Beuthen. Odsud do Bad Schandau budeme sledovat trať výletní tramvaje, která vozí turisty mezi lázněmi na Labi a vodopády. Potkáváme dvě tramvaje směrem nahoru, dolů nás žádná nepředjíždí. Na tu třetí si počkáme v Bad Schandau a pořídíme fotografii.
V Bad Schandau je v nedělním odpoledni rušno. My po silnici a přes most přijíždíme na Labskou cyklostezku. K našemu překvapení jedeme proti větru. Tento úsek do Děčína zná spoustu lidí. A kdo ne, tak vězte, že je to parádní projížďka pod skalními stěnami, nejhezčím labským údolím u nás a možná i v Německu. Končíme klasicky v Děčíně. Natěšeni na pořádné jídlo nalézáme na poslední chvíli záchranu v podobě, snad jediné v neděli otevřené, pizzerie na rohu ulic Tržní a Prokopa Holého. Pak už se můžeme spokojeně, s plnými žaludky, vydat Panterem domů. 

Trasa:

Mikulášovice - Tanečnice - Tomášov - Saupsdorf - Neumannmühle - Winterstein - Neumannmühle - Bad Schandau - Děčín.

62 km, 339 nast. m.

 Mikulášovice

 Tanečnice a výhled na jih

 Neumannmühle

 Winterstein

V Bad Schandau

Rozhledny Kolínska

Když jsem byl naposledy na Kolínsku, tak zde stály pouze dvě rozhledny. Dva roky na to už registruji čtyři tyto stavby a to už stojí za jednodenní cyklovýlet. Stačí jen naplánovat trasu podle větru a může se vyjet.
Nakonec díky východnímu větru začínám v Kolíně. Jako první navštívím zrekonstruovanou vodárnu na nejvyšším místě ve městě. Díky tomu očekávám dobrý výhled. Zaplatím nemalých 50 Kč vstupné a vytočím se po schodech nahoru. Prvotní radost z výhledu kazí druhotné zjištění, že dvojitá okna, která nejdou všechna otevírat, ještě doplňuje síť proti holubům. Docela škoda, říkám si. Přitom je takový pěkný pohled na Kolín. Na jihovýchodě vyniká Kaňk a Vysoká, rozhledny kolem Kutné Hory. Za perfektní viditelnosti lze spatřit Bezděz, Ještěd i Krkonoše.
Jak jsem chvíli bloudil při cestě sem, tak o to snáz jsem našel cestu z města. Konkrétně po silnici č.12. Po pár kilometrech jsem odbočil na Velim a přes ní dojel do Cerhenic. Zde mají být dokonce dvě rozhledničky. Vybaven pouze papírovou mapou se starším datem vydání jen tuším, kde by mohli být a nakonec tuším správně, že někde na vyšším místě ve vsi. Vybírám si tu hezčí dle barvy, nikoliv však dle umístění. Blízký hřbitov není zrovna ideální místo. Nicméně nám zřídl opar a díky sněhu vidím Krkonoše. Jinak je výhled dost omezen hlavně stromy. Když zhodnotím tuto stavbu, tak je zbytečná, ale celkem pěkná. Odškrtnout jsem si jí však musel, to je jasné.
Na další rozhlížecí objekt si šlápnu nejen 20 km, ale i do kopce. Nejprve však klesnu do Plaňan, kde zaujmou dva kostely vedle sebe. Ze silnice nad městem je na ně pěkný pohled. V údolí Bečvárky projedu Žabonosy, za nimiž mě čeká pěkné městečko Kouřim. Zde už jsem byl minule čili už jsem se zmiňoval. Přibližně 150 výškových metrů na sedmi kilometrech teď absolvuji do Kostelce nad Černými Lesy. Chvílemi je stoupání prudké. 

Ještě než vpluji do města, dám si na jeho kraji něco na posilnění, abych měl sílu vyšlápnout těch deset schodů na další věž. Ta je v areálu galerie Jan Svatoš, ukryté za náměstím. Chvíli jsem ji hledal. Sice jsem byl již kolem 400 m n.m., ale dokonalému výhledu brání stromy. Nicméně Ještěd a Krkonoše vidět jsou. Naše nejvyšší hory, ale hlavně díky sněhu. 

Po dvou "parodiích na rozhledny," mě teď čeká pořádná. Skalka u vsi Vyžlovka leží kus od hlavní silnice Kutná Hora - Praha, ve výšce 434 m n.m. U rozhledny zjišťuji, že se musím vrátit zpět na křižovatku. V tamní restauraci totiž prodávají vstupenky na rozhlednu, ale i suvenýry. Vkládám vstupenku pod skener, procházím turniketem a může se vesele stoupat. Mezitím odjíždí asi zde často přítomná mládež. Ani se nedivím, že vstup na rozhlednu je zařízen takto. Dřevěnokovová konstrukce není sice originální, ale dnes, za daleké viditelnosti je parádní výhled. Bezděz, Ještěd, Kokořínsko nebo Krkonoše hovoří za vše. 

Dole se mezitím usadil mladý pár. Zkouším znovu projít turniketem, ale červené X je jasným znamením. Škoda, mohli se jít také pokochat. 

Poslední rozhledna, uzavírající dnešní kvintet je v Úvalech. Znamená to, že klesnu zpět do labské nížiny. Jedna ze vsí, kterou projíždím není nic pro vegetariány. Obec se jmenuje Masojedy. Rozhledna Na Vinici už je vidět z dáli. Nejlepší cesta na kole je na ní po silnici na Tlustovousy a na konci vsi odbočit doleva na polní cestu. Tam už jen mírným stoupáním pohodlně přijíždím k železnému stožáru, který také má své dvojníky mezi vysílači s rozhlednou. Ten je sice níž než Skalka, ale výhled je o dost lepší, protože mu nikde nebrání žádné návrší. Vidět jsou i Hradčany se Žižkovem. Severněji potom Říp a České středohoří. V restauraci "Na dobrým místě" beru razítko s pohledem a upaluji na nádraží. Tam dnešní dobrodružství končí. 

Trasa:

Kolín - Velim - Cerhenice - Plaňany - Žabonosy - Kouřim - Brník - Kostelec nad Černými lesy - Vyžlovka - Masojedy - Přišimasy - Úvaly - Na vinici, rozhl. - Úvaly, žst.

68 km, 694 nast. m.

 Vodárna v Kolíně a výhled na město

 Cerhenice

 Kostelec nad Černými lesy

 Rozhledna v galerii a pohled na Kostelec

 Rozhledna Skalka a výhled na sever

Rozhledna Na vinici a výhled na Kokořínsko s Bezdězem

Přerovsko

Odérské vrchy, Pobečví, Tovačov, podhůří Hostýnských vrchů, Pomoraví. Toto vše je Přerovsko. K tomu si přidám Božku a třídenní plán pro návštěvu střední Moravy je na světě. První letošní delší akce bude do míst, kde vládnou roviny, ale nějaký ten kopec se tam také najde. Se svým Lexusem mě bude stíhat kamarád Luboš, který má Tovačov za svou bývalou domovinu a v něm bude naše základna.

17.4. - Z Odérských vrchů, Moravskou bránou

Podruhé v kariéře začínám svou trasu v Hranicích na Moravě. Ty však nebudou mou první atrakcí. Byl jsem zde totiž již před pěti lety s Pavlem "Klicpírkem" při akci Bílý kámen. Dnešní první cíl je zřícenina hradu Puchart v údolí Veličky. Vyběhnout na něj zabere pět minut času. Prohlídka skromných zbytků přibližně to samé. Díky teprve bující vegetaci se naskytnou dílčí výhledy do údolí Veličky.

Pět kilometrů do kopce, tím samým údolím, leží město Potštát. Dýchá na mě mystickou atmosférou. Obce v okolí vojenského prostoru Libavá takovou mají. Náměstí se zvonící, kostelem a zámkem vypadá pěkně.

Nyní bych se rád vydal do Uhřínova, kam vede zelená značka a CT přes Středolesí. Vyšlápnu si krpál nad město, abych zjistil, že cesta je samá louže. Co teď? Minimálně se stává, že kvůli stavu cesty měním trasu, ale dnes opravdu musím. Vracím se zpět a zkusím to vzít obráceně, přes Kunzov. Sjíždím po silnici až k Boňkovu, kde si to zkracuji po červené, lesem. Co jsem čekal, se stalo. Tlačím do prudkého kopce a až teprve na louce se dalo jet. Vystoupal jsem do 500 m n.m., do Radíkova, odkud jsem klesl zpět do 360 m n.m., do Kunzova. Tam je pěkný hrádek, řadící se do kategorie zapomenutých. Aby se toto zlepšilo, začíná se s opravami nejen na stavbě, ale i v okolí. Když vidím vrstevnice v mapě, Uhřínov vzdávám. Dále se budu přesouvat k Lipníku.

Přes Hrabůvku se dostávám do Moravské brány. Z Klokočí do Slavíče je to nejlepší po cyklostezce. Ta je v dobrém stavu. Slavíč je známá technickou památkou. Zbyl tu tunel po bývalé dráze Franze Josefa. Do Lipníka už to nechci dramatizovat, jedu po hlavní silnici.Ta díky blízké dálnici není tak frekventovaná. Horší je, že začíná poprchává. Jedu svižně, ale vítr mi nedovolí víc, než 25 km/h.

V Lipníku se stavuji pouze v IC a mířím na cyklostezku Bečva. Po té se jede jedna radost. Déšť se nakonec nespustil a vítr mezi stromy není tak silný. Píše Luboš, že by nás možná pustili ještě na zámeckou věž, těsně před zavíračkou. Udržuji tempo a po jednom zeptání přijíždím na přerovské Horní náměstí deset minut před pátou. Pokladní by však už byl rád doma, tak odcházíme s nepořízenou. Zítra je ale také den. Ještě se podívám po Přerově a zbylých 12 km do Tovačova už jedu v poklidu. Sice jedu kolem fabrik, ale po cyklostezce, mimo silnici, i když jen do Henčlova. Poslední obcí jsou Troubky, které byly před devatenácti lety pod vodou. Může za to soutok Moravy a Bečvy, který je nedaleko. Úvodem mého delšího výletu jsem si dal přes půl stovky kilometrů. 

Trasa:

Hranice - Puchart - Potštát - Boňkov - Radíkov - Kunzov - Hrabůvka - Klokočí - Slavíč - Lipník - Přerov - Troubky - Tovačov.

58 km, 318 nastoupaných metrů 

Puchart

 Kunzov

 Slavíčský tunel

 Lipník

Přerov

18.4. - Pod Hostýnské vrchy

Zatažené ráno? To nehlásili, co si pamatuji. Nicméně plán to nemění. Vydám se na okružní projížďku jižním Přerovskem. Vítr zůstává ze včerejška jižní, takže jeho sílu využiji až v druhé části trasy.

Mířím na Vlkoš, kolem letiště. V Bochoři jedu kolem zavřených lázní, i když cedule říká něco jiného. Na návsi mají pěknou a vysokou kostelní věž. Přes hlavní železniční trať Olomouc - Břeclav přejíždím do Horních Moštěnic. Do obce, kde najdete v zámku obecní úřad a nad ní švédské šance. Nad údolím Moštěnky, odkud je pěkný výhled na Odérské vrchy, se přehoupnu do Beňova a podél řeky šlapu do Dřevohostic, prvního zajímavého místa dnešní trasy. Říčka Moštěnka tu obtéká zámek, který je ale dnes zavřený. Přijel jsem o den dříve. Otevírací den bývá neděle. Dalšími památkami jsou Žudrový statek, zvonice a farní kostel.

Z Dřevohostic měním směr z východního na západní. Doufal jsem, že vítr od teď bude se mnou, ale zatím to tak nevypadá. Vystoupám na 301 m n.m. vysoké návrší Šibence (písmenko nechybí) abych klesl do Prusinovic. Odsud je zřetelně vidět Hostýn a Kelčský Javorník. Oba kopce zdobí rozhledna, prvně jmenovaný ještě kostel. Z dáli viditelný vysílač na Holém kopci objíždím ve Staré Vsi. S větrem na levoboku uháním do Chropyně. Zdejší zámek jsem navštívil předloni a tak pouze svačím. 

Dosud jsem brouzdal silnice, tak se teď projedu po cestě lesem. K tomu poslouží CT č. 47 přes Záříčí. Terén je překvapivě dobrý. Starší asfaltka vede podél meandrů Malé Bečvy. Přejíždím řeku Moravu a cesta lesem končí v Chrbově. Z Lobodic do Annína jedu vedle zrušené trati Kojetín - Tovačov. Tam končí dnešní trasa, po větru vedoucí jen velmi málo. 

Trasa:

Tovačov - Vlkoš - Bochoř - Horní Moštěnice - Beňov - Dřevohostice - Prusinovice - Stará Ves - Chropyně - Záříčí - Chrbov - Tovačov

78 km, 333 nastoupaných metrů

Kolo jsem uložil k odpočinku a jeli jsme s Lubošem navštívit včera oželenou zámeckou věž v Přerově. Výhled na město docela kazí přerovské továrny. Jinak je vidět Pobečví, kostel v Dubu nad Moravou, Helfštýn, Hostýnské vrchy i "Mont Blanc." Samozřejmě ten hanácký. 

Druhá dnešní zámecká věž nás čekala v Tovačově. Když jsem zde byl minule, byla zrovna v rekonstrukci. Po zdolání 93 metrů vysoké věže jsme byli odměněni lepším výhledem než v Přerově. Výhled je skoro totožný, ale hlavně bez fabrik.

Když jsme se již za tmy vraceli z restaurace, všiml jsem si pěkně nasvíceného zámku. Foťák jsem ale u sebe bohužel neměl.

 Bochoř

 Odérské vrchy od Horních Moštěnic

 Dřevohostice 

 Hostýnské vrchy

 Stará Ves, Holý vrch

 Morava u Chrbova

 Tovačov

 Přerovská zámecká věž a výhled na město

Tovačovská zámecká věž s výhledem na město

19.4. - Přes Brodek na Božku

Je tu neděle a nastává přesun k Olomouci, z kterého je plánován návrat. Cestou navštívím dvě rozhledny. Ráno je jako vymalované a já odjíždím z Tovačova po osmé hodině. Chvíli mě zdrží opět zámecká věž. Tentokrát nad ní vychází slunce, což se snažím zachytit objektivem. 

Luboš říkal, že do Brodku je to sedm kilometrů. Já přes Věrovany najel 11. V pohodě jsem našel dům majitele mini rozhledny, ale tahle bude bez suvenýrů. Má to jen prý pro svou radost a žádné upomínkové předměty nemá. Tak se půjdu aspoň rozhlédnout. Je to takový lepší posed ve výšce 216 m n.m. Výhled ale není špatný.

V Kokorech přejíždím hlavní silnici Olomouc - Přerov a míjím rybník Brambor. Za silnicí přechází Pomoravská nížina v podhůří Odérských vrchů a je to hned znát. Houpavým terénem šlapu přes Pěnčice do Tršic. Zde ční nad návsí zámek. Jedu se k němu podívat a rovnou použiji jeho zázemí k pauze na svačinu. Dobře jsem udělal. Ještě si totiž nějaké ty metry zastoupám, konkrétně do Zákřova.

Odsud po desítkách kilometrů použiji cyklostezku mimo silnici a pustím se do lesa po CT č. 6265, vedoucí do Velkého Újezdu. Tomu se vyhnu a podél hlavní silnice jedu západním směrem přes Daskabát do Přáslavic. Tam je můj poslední cíl na třídenním putování Přerovskem.

Rozhledna Božka tu stojí od roku 2009 a přes její nízkou nadmořskou výšku je z ní daleký výhled. Jako na dlani je hanácká metropole i Odérské vrchy. Nepřehlédnutelné jsou opět Hostýnské vrchy s Hostýnem a Kelčským Javorníkem. Opět je vidět i "Mont Blanc" a kostel v Dubu. V údolí Bystřice vyniká Mariánské údolí. Oním údolím vede zajímavá cyklostezka, po které se doufám někdy projedu. 

Trasa:

Tovačov - Věrovany - Brodek - Kokory - Pěnčice - Tršice - Zákřov - Velký Újezd - Přáslavice.

40 km, 287 nastoupaných metrů

 Ranní Tovačov

Rozhledna Brodek a výhled na Hostýnské vrchy

Tršice zámek a obec

Božka a výhled na Mariánské údolí a Olomouc