sobota 14. května 2016

Šluknovsko, Křinice

7.5. - Šluknov, Hrazený, Fukov, Nejsevernější bod


Vyrážíme s Jankou na první delší cyklovýlet letošního roku. Jako destinaci jsme zvolili náš nejsevernější výběžek, označovaný jako Šluknovský. Stejně se jmenuje i zdejší pahorkatina, na jejíž nejvyšší vrchol si vylezeme. Po spoustě nejsevernějších míst se projedeme fascinujícím Saským Švýcarskem a skončíme u naší největší řeky.
Slibované slunečné a teplé počasí vyšlo, ale radovat se zatím nemůžeme. Na přeplněném nástupišti děčínského nádraží s hrůzou očekáváme, co přijede za vlak, kterým chceme jet přes Bad Schandau do Šluknova. Tento nový spoj využiji poprvé, pokud se nám poštěstí vybojovat místo. O to bude bojovat i Marek Hes, který jede se svou partnerkou Bárou na Königstein. Nakonec jsme nemuseli bojovat tolik. Přijela dvě spojená Desira, z nichž jedno se odpojí a pojede přes Střekov do Litoměřic a s ním většina čekajících. Podstatná část z našeho vlaku vystoupí v Bad Schandau a bude pokračovat do "Florencie na Labi."
Přejíždíme slavný most v Schandau a vnikáme do údolí říčky Sebnitz, které nás vyveze do stejnojmenného města. To hraničí s naší Dolní Poustevnou. Tudy vede i naše trať a přes Mikulášovice se dokroutíme do Šluknova, kde vystupujeme na našem nejsevernějším nádraží v nejsevernějším městě. Zde jsem vlastně ještě pořádně nebyl, což by byla škoda. Přišel bych tak o zámek, který je nově opravený a vypadá moc pěkně. V pokladně nejsevernějšího otevřeného zámku u nás je i IC. Náměstí taky celkem pěkné. Dominantní kostel sv. Václava je v ulici vedle, ale nelze ho přehlédnout. Míříme do Kunratic, jedeme vzhůru, na kopec. Hrazený (610 m) je nejvyšší ve Šluknovské pahorkatině a v jeho východním svahu je vyhlídka. Po neznačené cestě vyjíždíme k rozcestí Číhaná, kde zamkneme kola a zbylých 130 výškových metrů vyšlápneme pěšky. Vyhlídka Volský kámen je ve výšce 580 m n.m. a je z ní výhled směrem k Rumburku a na Jizerské hory. Ty jsou dnes vidět pěkně. Dále Vlčí hora, Dymník a Löbauer Berg. Na vyhlídce je lavička, kříž a vrcholová kniha. Při naší návštěvě jsme zde potkali čtyři turisty, kteří se nešli ani rozhlédnout. Respektive oni potkali nás, když jsme odpočívali, svačili a při tom se kochali.
Stejnou cestou jdeme ke kolům, stejnou cestou jedeme do Šluknova. Odsud potom do Království, kde se napojíme na CT č. 3043 přes osadu Rybničná. Ta se tak jmenuje proto, že jsou zde čtyři kaskádovité rybníky. Tam, kde se ohýbá cyklostezka, my pokračujeme severně. Chvíli lesem, chvíli loukou se blížíme k hranici napříč výběžkem, o kterém spekulujeme, jak nám vůbec připadl. Mezitím přijíždíme ke státní hranici, což není správně. Když kouknu do mapy, vidím své pochybení. Měli jsme jet rovně až na druhém ohybu. Naštěstí se tato chyba dá rychle napravit. Podél patníků se dostáváme na správnou cestu. Ta nás dofouká až do Fukova (něm. Fugau). Jediné co ze vsi zbylo je naše nejsevernější vodárna. Tato je z roku 1904. Kus níže je pro změnu nejsevernější trať. Jde o peážní trať německých drah, která prochází naším územím. Přes ní se klene pěkný kamenný most. Nejsevernější řekou České republiky je významná řeka Spréva i přes to, že naším územím protéká pouze pár metrů. Řeka Spree pramení ve svahu Kottmaru, protéká Budyšínem (Bautzen) a hlavním městem Berlínem!
Zde na pampeliškové louce svačíme a pozorujeme cvrkot v obci Oppach. Podél Sprévy vede cyklostezka, tu použijeme i my. Propleteme se po ní přes Sohland a dále budeme pokračovat vedle hlavní silnice pod hradbou Žitavských hor. Abychom se dostali pod jednu z nich, Valtenberg, musíme si pěkně šlápnout. Z 300 m n.m. se nakonec za Steinigtwolmsdorfem dostaneme až do 453 m n.m. Zde se nachází půvabné návrší Sieben Linden, kde je altán, lavičky a pěkný výhled. U Waldhausu, který je restaurací, mi dochází, že chceme na rozhlednu Valtenberg, ale nemáme ani cent. Eura jsem jaksi zapomněl doma! Času také nemáme zrovna na rozdávání, tak budeme pokračovat po nejsevernějších místech.
K hlavnímu bodu dneška, podle cedulí zvaného Nordkapp, je to od Waldhausu půl kilometru lesem, spíš mezi kořeny, než že by se dalo jet. Za strouhou, kterou vytváří náš nejsevernější potok Severní, už ho vidíme. Nejsevernější bod České republiky. Je označen nejsevernějším hraničníkem, nejsevernějším rozcestníkem i nejsevernějším odpočívadlem. Chvíli pobydem na klidném místě, kde nyní není jediný člověk. Živáčka psát nemohu, protože tu krásně zpívají ptáci.
Ústup provádíme směrem k obci Severní. Ze začátku se vůbec na kole nedá jet a tak tlačíme a brodíme potok. Na chvíli se značka odklání k nejsevernější louce, kde jsou nejseverněji se pasoucí krávy. Konečně se dá jet a my můžeme zbytek cesty k nejsevernějšímu hraničnímu přechodu zůstat v sedle. V něm sjíždíme až do Lobendavy. Vsi, kde se zastavil čas a to hlavně co se týče stavu domů. Dost jich je neudržovaných, některé dokonce na spadnutí. Ještě nás čekají dva kopce. První přichází nyní do Markéty. Krásná je zdejší zvlněná krajina. Ve Vilémově nabíráme poslední síly do posledního kopce. Ty nakonec načerpáme v pizzerii na konci Vilémova.
Do penzionu v Mikulášovicích je to dva kilometry, což je už sranda a bezvadný den na českosaském pomezí je pomalu u konce. 

Trasa:
Šluknov - Číhaná, háj. - Šluknov - bývalý Fukov - Oppach - Sohland - Wehrsdorf - Steinigtwolmsdorf, Waldhaus - Nejsevernější bod ČR - Lobendava - Vilémov - Mikulášovice.
48 km, 604 nast. m.

 Šluknov - zámek
 Hrazený

 Hrazený - vyhlídka a výhled na východ
 Bývalý Fukov
 Peážní trať DB
 Hraniční Spréva (Spree)

 Sieben Linden a výhled na Lužicko

 Nejsevernější bod ČR
Od bodu po žluté do Lobendavy


8.5. - Tanečnice, Křinice, Winterstein

Nedělní slunné ráno a paprsky dopadající na terasu, takhle to máme rádi. Prohodíme pár vět s pražským autoturistou, který tu je o den déle. Ten nám mimo jiné poradil Winterstein místo Polshornu, ale to až později.
Jsme čerství, tak si hned po ránu zastoupáme. Nejprve mírně do centra městečka, kde je IC. Výjimečně v něm nesedí slečna, ale mistr světa v turistickém závodu. To už je asi nějaká kapacita.
Nad Mikulášovicemi se tyčí vrchol Tanečnice, na který musíme o dvě stě metrů výše. Nejprve jedeme po pěkné asfaltce a následně dobrou lesní cestou. Ta je prudká jen místy. Ve výšce 597 m n.m. tu stojí restaurace a Bismarkova rozhledna. Na ní je už vidět její stáří přes sto let. Ale stavba je to pořád pěkná. Restaurace asi nefunguje a rozhledna je volně přístupná. Cyklista, co přijel chvíli před námi ani nešel nahoru a už zase odjíždí. Po chvíli přijíždí auto Němců. Stejně jako včera máme štěstí na mimořádnou viditelnost. Na východ jsou vidět Jizerské hory a mezi vrcholky Lužických hor i Ještěd. Na západ zase stěny a stolové hory Labských pískovců, spíše známé jako Českosaské Švýcarsko. Všemu dává korunu Milešovka. Dokonalá kombinace. Krásná rozhledna s úžasným výhledem. Chybičkou je jen studený vítr, který Janku vyhání z ochozu dříve, než mě. 
Je čas se posunout a tak sjíždíme do Tomášova, abychom překročili opět hranici. Chvíli poskakujeme po lesní cestě, ale pak už přijíždíme na křižovatku již německé silnice. Jedeme na Saupsdorf, což je prudký sjezd a výjezd. Naproti jedoucí početná skupina cykloturistů všech skupin, to má sice po větru, ale do většího kopce. Nás by však vítr nejraději sfouknul ze silnice. Mimo to se těšíme až budeme opět mimo provoz.
Jsme v Saupsdorfu, zvaném Ober, čili horní. Do dolního (Unter) je to pěkná jízda. Od tamtud jedeme ještě níže a jsme v údolí krásné říčky Křinice (Kirnitsch). Tam se ptám Janky definitivně, zda chce na Grosses Polshorn, či na Winterstein. Obě jsou vyhlídkové stolové hory. "Winterstein," zní rozhodná odpověď. Popojedeme tedy k Neumannmühle, kde odbočíme na "National park radweg" a po ní se dostaneme po Zeughaus Strasse pod Winterstein. Kus jedeme ještě po pěší červené až kam to půjde. Do 270 m n.m. to šlo. Zamykáme kola (ano, radši i tady) a čeká nás přes 110 výškových metrů po schůdcích a žebřících. Po minulé návštěvě vím, že to za to stojí. Janka si dá bosonohý. Turistů tu není zase tolik, což je potěšující zpráva. Vyhýbali jsme se jen dvakrát. Jen na jednom žebříku cítím menší závrať, jinak je výstup pohoda. Zaniklý hrad Winterstein na 390 m n.m. vysoké stolové hoře je úžasné místo. I po tom hradu je tu památka. Podle informační tabule ale nebyl nikdy kdoví jak velký. Za to ten výhled, to je fantazie. Kolem nás skály, stromy, stěny. Severním směrem před námi Tanečnice, kde jsme ještě před chvílí byli. Kolikrát se to zdá neuvěřitelné, jak se člověk dokáže přemisťovat. Nejznámějším místům, co jsou vidět vévodí Kleiner Winterberg. Dále již známé Frienstein či Neuer Wildenstein. Ani se nám odsud nechce, ale musíme se nějak dostat domů. 
Stejnou cestou sjíždíme zpět k Neumannmühle a dále nás čeká samá rovina, občas nějaký metr nahoru. Projíždíme kolem známých vodopádů Lichtenhainer a Beuthen. Odsud do Bad Schandau budeme sledovat trať výletní tramvaje, která vozí turisty mezi lázněmi na Labi a vodopády. Potkáváme dvě tramvaje směrem nahoru, dolů nás žádná nepředjíždí. Na tu třetí si počkáme v Bad Schandau a pořídíme fotografii.
V Bad Schandau je v nedělním odpoledni rušno. My po silnici a přes most přijíždíme na Labskou cyklostezku. K našemu překvapení jedeme proti větru. Tento úsek do Děčína zná spoustu lidí. A kdo ne, tak vězte, že je to parádní projížďka pod skalními stěnami, nejhezčím labským údolím u nás a možná i v Německu. Končíme klasicky v Děčíně. Natěšeni na pořádné jídlo nalézáme na poslední chvíli záchranu v podobě, snad jediné v neděli otevřené, pizzerie na rohu ulic Tržní a Prokopa Holého. Pak už se můžeme spokojeně, s plnými žaludky, vydat Panterem domů. 

Trasa:
Mikulášovice - Tanečnice - Tomášov - Saupsdorf - Neumannmühle - Winterstein - Neumannmühle - Bad Schandau - Děčín.
62 km, 339 nast. m.

 Mikulášovice

 Tanečnice a výhled na jih
 Neumannmühle




 Winterstein

V Bad Schandau

3 komentáře:

  1. Jana nemá na boty ???? ��������

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je jiná dimenze turistiky. Pod hradem jsme potkali dalšího bosonožce :D

      Vymazat
    2. Jasně,tak jste byli solidární a šli též bez bot ��

      Vymazat