Koncem ledna 2020 jsme opět ve třech zavítali do Harrachova slavit naše vodnářské narozeniny a trochu si zaběžkovat. I zde jsme měli našeho čtyřnohého parťáka, kterého jsme ale nechtěli ani honit ve sněhu, ani ho ,,udat“ Lubošovi. V plánu bylo Godyho vylítat den předem a také ráno. Nakonec to bylo úplně jinak. S Lubošem jsme se sešli na náměstí ve Smržovce a odsud už do Harrachova pokračovali společně.
V sobotu jsme měli v plánu pěší pochoďák kolem pramenů Ploučnice, kde jsou i nějaké vyhlídky. Byla však údolní mlha, která končila v nějakých 900 m n.m. Po Jančině skvělém nápadu a pohotovosti jsme nakonec zaparkovali auto na sedle Výpřež, a vydali se na blízký Ještěd, kde podle webkamery má být sluníčko. Úžasná volba! Na 1012 m n.m. vysokém vrcholu jsme si užili hezký slunečný den a daleké výhledy. Kolem dokola vystupovaly akorát hřebeny Jizerských hor a Krkonoš. Sněhu bylo pomálu a my jsme spekulovali, zda si vůbec zalyžujeme.
Ještěd a výhled na Krkonoše
Nakonec nám zbyl i čas vyběhnout si na Finkův kámen nad Smržovkou. Mlha ustoupila a tudíž i odsud se dalo pěkně rozhlížet. Půlkruhový výhled nabízí takové body jako Tanvaldský Špičák, Sněžné jámy, Kotel, Tanvald, Černou studnici i Ještěd. Zřetelný je také smržovský viadukt.
Přišel večer a my jsme začali nosit věci z auta. Poté jsme zjistili, že naše výstroj není kompletní. Zapomněli jsme doma lyžařské boty. Naštěstí jsme v lyžařském městě, kde jistě boty půjčují. Ještě, že mě napadlo vzít s sebou do půjčovny lyže.
,,Vy zrovna máte typ vázání, na kterej boty už nepučujeme,“ zněla špatná zpráva od prodavače.
Neházel ovšem flintu do žita. Ještě tu byla šance, že zítra ráno nám boty půjčí na Rýžovišti. S nějakou nadějí odcházíme domů a uvidíme tedy zítra.
Ranní procházka s Godym byla delší než obvykle. Chtěli jsme ho pořádně vyběhat, aby vydržel sedm hodin doma, což se ale běžně stává. Po procházce volám do půjčovny na Rýžovišti, kde také neuspěji.
Ranní Kamenický vodopád
Přichází čas na plán B, což je pěší pochoďák z Horních Míseček do Harrachova. Luboš je tak hodný, že nás do Míseček vyveze autem, ale ke konci už to není žádná legrace. Silnice rozhodně není v dobrém stavu. Dopravní značka nás nakonec pouští pouze na parkoviště v Dolních Mísečkách. Zde se loučíme s Lubošem, který si jako vždy pojede po svých cílech a my vyrážíme na túru.
Začínáme v 800 m n.m., což jsme nečekali. Navíc už máme v nohou nějakých 5 km z rána. Sněhu je zatím málo a po zpevněné cestě, nyní udusané sněhem, se jde dobře. Rychle doháníme 200 výškových metrů, v nichž jsme chtěli původně začít. V Horních Mísečkách je pěkně živo. Aby ne, je neděle a hezké počasí. Jde o nejvýše položenou osadu Krkonoš, rozkládající se ve výšce kolem 1000 m n.m. ve svahu Medvědína. Historie Horních Míseček se začala psát roku 1642, kdy zde byla postavena první horská bouda. V tehdejších domech zde bydleli hlavně němečtí horníci a dřevaři, kteří tuto lokalitu nazvali Obere Schüsselbauden. V polovině 20. století zde probíhal rudný průzkum, z něhož se do dnešní doby zachovaly zbytky hald hlušiny. Dnes jsou horní Mísečky lyžařským a rekreačním střediskem.
Horní Mísečky
Jak tak procházíme centrem obce, míjejí nás dva chlápci s krosnami. Jeden z nich mi je povědomý, ale při pohledu na mě je on také v klidu. Asi se mi to zdálo. Nicméně jdou kus cesty před námi a já si je pořád prohlížím. Nakonec mi to nedalo a fousatého chlápka jsem oslovil.
,,Bořku čau.“
,,Ahoj,“ odpověděl a podal mi ruku, přitom překvapeně nevypadal.
Asi si také nebyl hned jistý. Navzájem jsme si představili parťáky a sdělili si, proč tu jsme. Tohoto sympatického chlápka jsem viděl zatím dvakrát, jednou narychlo v Praze na nádraží a podruhé loni v červnu u kámoše Honzy v Bruselu! Tady bych ho rozhodně nečekal. S kámošem absolvovali dvoudenní pochod po Krkonoších a dnes se vracejí domů. To my teprve začínáme a to pěkně zostra.
Čeká nás ještě 400 výškových metrů na Vrbatovo návrší, místy i po trase běžkařů. Abychom se jim co nejvíce vyhnuli, jdeme po žluté značce. I když tudy běžkařská trasa nevede, dobrodružnější povahy po ní stejně jezdí. Je totiž prudší, než ta oficiální. Z toho ale moc radost nemáme. Za prvé je cesta uježděná a za druhé nemůžeme pustit Godyho na volno. Nad 1200 m n.m. zmizel les a otevřely se krásné výhledy na jih. I dnes vládne údolní mlha a o to je to hezčí. Co ale náš kámoš Luboš, ten si to asi tolik neužívá. Za námi se tyčí vysílač na Černé hoře, pod námi se kroutí údolí Jizerky a před námi vystupuje mohutná hora Kotel. I v těchto výškách je sněhu akorát. Na své si přijdou tedy lyžaři i pěší turisté.
Údolí Jizerky
Kotel
Vrbatova bouda
Vrbatovo návrší měří 1415 m n.m. a je součástí hřebene s názvem Krkonoš. V jeho svahu stojí Vrbatova bouda pojmenována po lyžaři Václavu Vrbatovi. Zde přemýšlíme o nějakém občerstvení, ale když vidíme ty davy, odkládáme to na Dvoračky. Jdeme se ale pokochat výhledem na samotný vrchol. Zde stojí mohyla Hanče a Vrbaty, dvou kamarádů, kteří zahynuli při sněhové vánici v rámci mezinárodního mistrovského závodu v běhu na lyžích. Dne 24. března 1913 ráno ukazoval teploměr příznivých 8°C a to přimělo tyto dva chlapce vyjet pouze v košilích a bez rukavic. Osudným se jim stala změna počasí a následná sněhová vánice. Z vrcholu se kocháme pohledem na Labský důl, nad nímž poznávám Violík a Sněžné jámy. Na východě vykukuje Sněžka a pod ní je vidět Luční bouda.
Mohyla Hanče a Vrbaty s výhledem na Violík, Sněžné jámy...
...a Sněžku s Luční boudou
Opouštíme žlutou značku a po zelené míříme k Harrachovým kamenům. Od tohoto skalního seskupení je výhled pro změnu jižním směrem, na Ještěd a Jizerské hory. Přímo před sebou máme Kotel a pod sebou Kotelní jámu. Pod Růženčinou zahrádkou pramení Mumlava. My se zde napojujeme na červenou značku, která nás přes sedlo mezi Lysou horou a Kotlem dovede na Dvoračky. Při prudkém sestupu musíme každou chvíli sledovat projíždějící lyžaře. Zajímavý byl jeden chlápek, který zde byl s dcerou a na svah si vůbec netroufal. Nakonec sundal lyže a šel pěšky. Udělal bych to také tak.
Harrachovy kameny a výhled na Jizerské hory
Výhled na Ještěd cstou na Dvoračky
Na Dvoračkách je také dost lidí, ale chata je dost velká na to, aby se sem všichni vešli. My zaujímáme místa v zadní části restaurace a těšíme se na teplé jídlo, jímž se zahřejeme. Pejska uložíme na lavici, kterou mu vysteleme bundami. Díky Godymu má synek u vedlejšího stolu zábavu. Jeho mladá máma je v klidu, hraje si s mobilem. Nakonec jsme ho pobídli, ať si našeho miláčka klidně pohladí. Najednou se rozpovídal on i jeho maminka.
Dvoračky je název lokality, kde se nacházejí dvě horské boudy. První zde stála právě bouda Dvoračky, postavena v roce 1707 rodinou Scheierovou pod názvem Rokytenské dvorské boudy jako horská zemědělská usedlost. Choval se zde dobytek, pasoucí se na okolních loukách. V roce 1893 bouda vyhořela a byla přestavěna hrabětem Janem Harrachem na hojně navštěvovaný hostinec. V roce 1921 proběhla pozemková reforma a při ní bouda přešla do rukou státu. Do 2. světové války boudu několikrát navštívil prezident Edward Beneš se svou manželkou. Oba Krkonoše milovali a trávili zde často dovolenou.
Koncem 20. let 20. století vyrostlo hned vedle Dvoraček hospodářské stavení. V roce 1930 ho odkoupil pan Štumpe a pojmenoval ho Štumpovka. Za totality bylo stavení provozováno jako turistická ubytovna a ta rok po revoluci vyhořela. V roce 1991 odkoupil Jiří Justicz neudržované Dvoračky a pozemek po vyhořelé Štumpovce. Od té doby on a jeho rodina úspěšně podnikají v této lokalitě a dostali ji na takovou úroveň, jakou vidíme dnes.
Dvoračky
Posilněni pokračujeme po zelené k rozcestí Ručičky a naše trasa se chýlí ke konci. Mlha o něco klesla, a tudíž se ukázaly takové kopce jako Kozákov či Černá studnice. Ve střehu musíme být dvakrát, když přecházíme sjezdovky ve svahu Lysé hory. Jinak se nic zvláštního neděje. Po zelené pokračujeme až do Rýžoviště, kde naše trasa končí. Zde na nás čeká Luboš s autem a zbytek cesty na základnu se svezeme.
No hezky jsme se prošli. Ani nás moc nemrzí, že jsme zapomněli boty doma. Myslím, že jsme si to užili víc pěšky než na lyžích. Já mám radši chůzi než běžkování, Janča byla ráda, že je Gody s námi a on jistě také. Jediný mínus je, že budeme muset zaplatit za půjčení lyží, i když jsme na nich nejezdili. Nakonec na nás byli v půjčovně hodní a neplatili jsme plnou taxu.
