Rozhledny kolem Orlíku (Langova, Kuníček, Vrškamýk)

Dnešní cyklovýlet je zároveň tipem pro jednodenní výlet po rozhlednách kolem přehrady Orlík, v jižní části okresu Příbram. Pro někoho, kdo je trénovaný a zvládne kopcovitý terén, kde rovinatého úseku je tak 10 % z celé trasy. Tyto parametry musím mít dnes i já, protože jsem odkázaný na vlaky.
Místo původních Mirovic, vystupuji v Nerestcích, kde staví pouze osobní vlaky. Oproti Mirovicím, jde o malou ves, z které bude snadnější se vyplést. Po kilometru a půl vjíždím na hlavní silnici. Přes Královu Lhotu a kolem odbočky k zámku Orlík ve Starém Sedle, se snesu ke stejnojmenné přehradě. Tu překonám po Žďákovském mostě a dále mne čeká dlouhé stoupání. Ze 350 m n.m. se musím vyšplhat do výšky 600 m n.m. Když už mám nějaký ten výškový metr za sebou, odbočuji u Kostelce na vedlejší silnici. Nemilé překvapení mne čeká o kus dále. Místo abych pomalu nabíral výšku, tak jí postupně ztrácím, až do obce Žebrákov. Do Zahořan a Lašovic doháním ztracené metry a přidávám další. Počasí bylo zatím polojasné, ale sotva se vyšplhám do osady Onen Svět k chatě a Langově rozhledně, pohltí slunko velký a pomalu plující mrak. Jen zabrzdím u rozhledny, začne poprchávat. Takhle jsem si začátek výletu nepředstavoval. Naštěstí to vydrží jen 10 minut. Pak už se můžu jít rozhlédnout po kraji. Dřevěná rozhledna se jmenuje po Čestmíru Langovi, obdivovateli zdejšího kraje a je vy výšce 620 m n.m. Z jejího ochozu je vidět za dobré viditelnosti až na Šumavu. Ta však zatím dnes není. Musím se tedy spokojit s okolím zhruba do padesáti kilometrů. Západním směrem je vidět zámek Orlík a od severozápadu k severu Brdy. Z rozhledny je také krásně vidět, jak je zdejší krajina kopcovitá.
První rozhlednu dnešního trojboje mám za sebou a chvíli si teď nohy odpočinou. Nejprve, když klesám kolem Lašovic, abych po zelené značce dojel do Jalůvčí a Předbořic. Za obcí Zahrádka se zatočím na stoupacích esíčkách a během patnácti minut se dostávám z Onoho Světa do Krchova. V této obci beru odbočku vlevo a čeká mne obec Kuníček a nad ní stejnojmenná rozhledna. Ta byla vidět už před pár minutami, jak trčí nad okolními stromy. Z Kuní vede polní cesta na vrchol Hodětín, kde rozhledna stojí. Stožár operátora opatřený vyhlídkovým ochozem je na kótě 572 m n.m. Na této rozhledně je podstatně větší šrumec než na předcházející. Není divu. Je víkend a podle mne je z Kuníčku lepší výhled, než z Langovy rozhledny. Na jihu už se začínají rýsovat šumavské kopce, ale na zachycení objektivem to ještě nebude. Opět se kochám rozmanitou, vlnitou krajinou, už ozářenou sluncem. Brdy jsou vidět o něco jasněji.
Přes pole je vyšlapaná zkratka, ale po stopách pěšáků se nakonec nedám a zpět jedu stejnou cestou. Z Kuníčku je to pár šlápnutí do Kuní a odsud se zase chvíli svezu z kopce. Velký sklon a nerovná cesta má za následek ztrátu zadní blikačky. Ta se v té rychlosti rozlétla do všech stran a našel jsem pouze 2 části. Sjíždím do obce Rybníček a na křižovatku pod Mikův Mlýn. Jsem v údolí říčky Brzina, takže následuje stoupák do Krašovic. Tam dobírám vodu, která už nečekaně brzy došla a pokračuji do Krásné Hory nad Vltavou. To je však jen upřesňující název, protože Vltava je kilometry daleko. Když přijíždím na místní, momentálně rozkopané náměstí, trochu mne to brzdí v rozletu, ale nakonec se z města dostávám. Chvíli ještě jedu po hřebeni, než klesnu podruhé dnes k Vltavě, do Kamýku. Nejdříve se však podívám, jak vypadá ze shora. U silnice nad Kamýkem stojí totiž nová vyhlídka. Je vidět i hráz stejnojmenné vodní nádrže, která ale nedosahuje zdaleka rozměrům přehrady Orlické. Když dorazím do Kamýku, posilním se malou jedenáctkou, před výjezdem na zříceninu hradu Vrškamýk. Turistická značka vede ke hradu od řeky, ale já bych tam rád odbočil až kus výše, po cestě, značené v mapě. Záměr se vydařil. Cesta odbočuje u malé vodárny nad městem. Jenže jsem přijel ke hradu ze shora, kde za prvé je dřevěná ohrada a za druhé není vchod. Nejprve si prohlédnu hrad a poté musím ke vchodu ve spodní části areálu. Tam je i ona nová rozhledna, kterou sem přistavěli nedávno. Je dřevěná, skromná a s výhledem pouze na městečko Kamýk. Tady jsem tedy brzy hotov a vykračuji ke kolu, zamčenému nahoře u ohrady. Času už není také na vyskakování.
První ves na trase do Příbrami jsou Zduchovice, v kopci. Stoupám dále, kolem Dolních Hbitů a projíždím Horní Hbity. Cesta se občas srovná, ale jinak stále jedu do kopce. V Jablonné už mi dochází trpělivost a ještě než se ponořím do lesa, nadávám. Takovýhle krpál jsem tedy nečekal! Z Kamýku, který je nějakých 300 m n.m. se nakonec dostávám až do nečekaných 600 metrů! Nakonec to bude na vlak jen tak tak. Za obcí Háje konečně klesám do Příbrami. Ve výšce kolem 500 m n.m. bych jí nečekal. Vlak jede v 17 hodin a nakonec jsem si užil pěkný výlet, kdy spadlo pár kapek. Natočil jsem 70 km a nastoupal 1146 metrů.

přehrada Orlík, Langova rozhleda s chatou a výhledem, Kuníček a výhled na východ,
Krásná Hora n. Vlt., Vyhlídka nad Kamýkem, Vrškamýk a vyhlídková věž

Tovačov, Chropyně, Kroměříž

Trasu za další perlou České republiky jsem začal v Olomouci, kterým protéká řeka Morava. Ta by mne měla vyvést z velkoměsta, v něchž se dá lehce zabloudit. Počasí je zatažené, ale zatím neprší, což slibovali v předpovědi. Abych se dostal na cyklostezku podél řeky Moravy, musím Masarykovou třídou a za řekou Moravou odbočit doleva, kudy vede cyklostezka. Po té jsem se ale dostal pouze k Wittgensteinově ulici. Dále tedy jedu po Švýcarském nábřeží a je to poprvé, kdy jedu po něčem švýcarském na kole. V Nových Sadech usuzuji, že dále to bude nejlepší po silnici. Přes Kožušany přijíždím do obce Čertoryje, kde po delší době sjíždím k Moravě. Po jejím levém břehu pokračuji jen pár kilometrů a už jsem zpět na břehu pravém. Tam mne čeká obec Dub, kterému vévodí zdaleka viditelný kostel Očištění Panny Marie. Na náměstí stojí socha sv. Jana Nepomuckého a za ní dům, jako vystřižený z anglických ulic. Než si toto vše prohlédnu, musím si počkat, než přejde první dnešní déšť. Jako úkryt slouží autobusová zastávka.
Po cyklostezce č. 47 projíždím Dub nad Moravou, Nenakonice a Věrovany. Všechny tři obce nalepené na sobě. Ve Věrovanech mi padl do oka bufet, kde se najde i něco sladkého na zub. Jelikož nebe zase spustilo, usedám pod slunečník a poroučím si kávu. Než přijdou další hosté, paní mi vypráví, jak je zdejší cyklostezka frekventovaná. Také se dozvím, že kdyby pršelo dále, tak vlakem bych do Kojetína nepopojel, protože osobní doprava je zde zrušena. Naštěstí pršet přestává za půl hodiny.
Odbočuji na hlavní silnici a za pár minut jsem v Tovačově, kde mne čeká první dnešní zámek. Nejspíš byl založen v 2. polovině 11. století jako útočiště lovců a později sloužil jako dobře chráněná vodní tvrz. Dnes je v zámku několik expozic a možnost výhledu z věže. Ta je ale v rekonstrukci, tudíž zavřená. Ještě ke všemu je obložená lešením, takže pro focení nepoužitelná. Zámek není zrovna vymazlený, ale svou krásu jistě má. Na náměstí nic extra k vidění není, tak se vydávám dále, konkrétně do vsi Troubky. Nejprve si ale odskočím k soutoku Moravy a Bečvy. Troubky zná téměř každý, ale místní lidé by byly jistě radši, kdyby se o nich mluvilo jinak, než ve spojitosti s povodněmi před dvanácti lety.
Po vedlejších silnicích přes Záříčí, kde mají penzion v podobě hradu, se blížím do Chropyně. Cestou se občas otevřou pohledy na Hostýnské vrchy. Zdejší pozdně renesanční zámecká stavba, ke které záhy přijíždím, pochází z doby po roce 1615. Po polovině 19. století z něj kardinál Bedřich Füstenberk vytvořil lovecký zámeček. Poslední rozsáhlou rekonstrukcí prošel zámek po roce 1973 a byl upraven pro potřeby Muzea Kroměřížska.
Dalších pár kilometrů jižně je největší atrakce dneška, město Kroměříž, památka UNESCO. Tam přijíždím před 17. hodinou a nejprve ze všeho mne zajímá zámek. Jakýsi dozorce zámku mne nejprve s kolem vykazuje ven, přitom před zámkem nemají žádné stojany na kola. Prohlédnout si je možno zámecké interiéry, zámecký park se zahradou a Květnou zahradu. Ta jediná se nachází na druhém konci města. Já se dnes spokojím se zámeckou věží. Z té je Kroměříž jako na dlani. V dáli jsou vidět Chřiby a Hostýnské vrchy. Když mám dokocháno, půjdu ještě omrknout zámecký park. Ten svým rozsahem překračuje aktuální možnosti, tak se projdu jen po jeho menší části. V parku je spousty pěkných staveb, ke kterým jsou popisky na informační tabuli.
Kolem půl sedmé začíná naposledy poprchávat a potom se už můžu vydat do svého nocoviště. Tím je penzion v Bezměrově, 7 km na severozápad od Kroměříže. Tato celá trasa měřila nečekaných 65 km a byla téměř samou rovinou. Jelikož v noci začalo pršet a s menší pauzou, na dojetí do Kojetína, pokračovalo i přes poledne, nasedl jsem v Kojetíně na rychlík do Brna a vyrazil k domovu. Hanácké rozhledny se tedy odkládají na neurčito.

Řeka Morava v Olomouci, Dub n. Moravou, zámek Tovačov a Chropyně, 
věž zámku v Kroměříži a výhled na město, zámek a zahrada

Noc na Štědrém hrádku

Během hodiny jsme s klukama naplánovali dvoudenní akci, při které poprvé budu spát na cyklovandru pod širákem. Tu čest bude mít Štedrý hrádek u Žlutic, kde kraj zapomenutý jest. K naší klasické tříčlenné partě přibude i Anděl junior, iniciátor celé akce. Předpověď byla sice dobrá, ale teplo v noci moc neslibovali.
Trasa začíná na žihelském nádraží a hned po půl kilometru stavíme v hospůdce U Kiliána. Potom teprve vyrážíme do terénu a to doslova. Jedeme po známé trase, která se zvedá do vsi Hluboká, kde na návsi stále stojí falešný policista a opilec v seně. Potom míjíme dvůr Kalec, po stále rozbité silnici a poslední ves před sjezdem ke Střele je Velká Černá Hať. Z ní odbočujeme do Černé Hatě, kudy nás vede zelená značka a po ní pak sjíždíme po lesní cestě k Čoubovu Mlýnu. Ten částečně slouží jako občerstvení, čehož Tomáš s Frantou využívají. Následuje nejdobrodružnější úsek cesty. Po žluté a červené značce, chceme dojet podél Manětínského potoka do Manětína. Míjíme Frantův Mlýn a první brod. Ten se dá ještě objet. Pak přichází série tří brodů. Přes první sice vede lávka, ale je v dezolátním stavu a přejít si troufnul jen František. Tomášův pokus skončil neúspěchem v podobě namočených bot. Kuba to radši přebrodil bos a poslední jezdec jsem byl já. Nejdřív po kraji a pak přejet na druhý. To byl můj plán, který vyšel jen napůl. V půli potoka, kde bylo nejvíc vody jsem jednou nohou do ní zahučel. Aspoň jednu botu jsem zachránil suchou. Jediný Franta měl stoprocentní úspěch, ale jak rychle šlapal, stejně nebyl úplně suchý. Já zdolal druhý brod už úspěšně a čekal nás třetí, u dětského tábora. U něj byla sice cedule se zákazem, ale nechtělo se nám po značce, lesem do kopce. Tento brod jsem také překonal, takže jsem se dostal do aktivního skóre 2:1. Brůdek u Vuršova Mlýna už nás nemohl nijak překvapit a čekalo nás město Manětín.
Manětín leží v údolí stejnojmenného potoka a pod vrcholem Chlumské hory. Městečko má přes 1100 obyvatel. Na náměstí stojí barokní kostel sv. Jana Křtitele a při křižovatce na Mladotice dominantnější kostel sv. Barbory. Nejvýznamnější památkou je barokní zámek s přilehlou zahradou, který má vchod z náměstí.
Po svačinové pauze máme jasno, že dalším cílem bude vrch Kozelka, západně od města. Stále sledujeme tok Manětínského potoka až ho opustíme definitivně na odbočce do Doubravice. Následuje nejprudší kopec dneška. Po chvíli se otevírají pěkné pohledy na Nečtiny a Špičák. Tomáše bolí noha, tak přemýšlí, že počká v hospůdce, kterou reklamuje cedule na stromě. Po té tu však není ani vidu, ani slechu. Tak stoupáme ještě výše, na louku pod vrcholem, kde nám kamarád pohlídá kola a my 3 se vydáme na plochý vrchol Kozelky. Ta sahá do nadmořské výšky 652 metrů, po hraně vede turistická značka a z jednotlivých skal se otevírají dílčí výhledy. Je vidět mezí stromy Český les, pak zřetelně vysílač Krašov, dále k severu Doupovské hory a Vladař. Po skalních stěnách se dá i horolezčit, což zde předvádí parta dětí pod dozorem vedoucích.
Poté, co Tomášovi vylíčíme krásu Kozelky sjíždíme do vsi a onen kopec objedeme zleva, kudy se dostaneme se na hlavní silnici do Žlutic. Ta nás vynese ještě o kus výše, nad 600 m n.m., pod Zbraslavský vrch. Ten mne vždy také lákal, tak jsem se trhl a šel si na něj vylézt. Díky vrcholu ve výšce 674 m n.m. jsem byl nahoře za chvíli. Na vrcholu je miniaturní ohniště a ostatního místa je také poskrovnu. Výhled ale není špatný. Doupovské hory, Vladař, Manětínský chlum, Kozelka, Plzeňská pahorkatina, vysílač Krašov. Pak už mažu do Štědré, kde čekají kámoši v hospůdce u nádraží. Že je otevřená mne překvapilo, ale vzhledem k poloze u silnice a zastávky, to zas tak překvapivé asi není.
Nastává klíčový moment. Sjíždíme do Borku u Žlutic, kde by měla být odbočka na Štědrý hrádek. Bereme z návsi odbočku za Boreckým rybníkem a slušná asfaltka nás vede kolem mlýna a končí u Mlýnského rybníka. Respektive tam končíme my, protože hrádek je vysoko nad námi. Vracíme se zpět do Borku a zkoušíme polní cestu nad vsí, která se zvedá a vede nás k lesíku. Podle mapy by v něm měl být Štědrý hrádek. Nakonec nacházíme nějakou cestu, ale moc frekventované to tu není, protože máme co dělat projít my, natož s koly. Po průzkumu terénu našli Andělé ke hrádku krkolomnou cestu. Křovím, z a do prudkého kopce, ještě k tomu úzkou cestu ve svahu. Nakonec jsme se tam doplahočili, ale jsme ošlehaní od křovin.
Štědrý hrádek byl založen jako nástupce hradu ve Štědré, ve 14. století, jako sídlo Vícemila z Borku. Roku 1418 ho dobylo, vypálilo a zbořilo královské vojsko. Po obnovení se však stejně v roce 1453 stal pustým. Dodnes se z hradu zachovalo sklepení, pár nízkých zdí a skála, která byla součástí hradu. Z okraje ostrohu je vidět mlýn v údolí. Nás zajímalo nejvíc ohniště, kde za chvíli plápolal oheň. Já s Tomem jsme si udělali mezi stromy střešní apartmá. Jako přístřešek posloužila Tomova plachta. Mostečtí se spokojili s korunami stromů. Číslice na teploměru neúprosně klesala a já se začal modlit, ať můj spacák stačí dnešní teplotě. Ulehám kolem 22. hodiny a nakonec jsem si musel vzít i bundu a zachumlat si i hlavu. Spacák je sice lehký na kolo, ale sedmi stupňům rozhodně nevyhovuje. Když jsem si ráno přečetl parametry, vůbec jsem se nedivil. Oheň sice vyhasl, ale zkušení zálesáci mají opět roztopeno za chvíli.
Po snídani hledáme lepší cestu, než byla ta včerejší a daří se to. Po západní hraně ostrohu, po cestě tlačíme kola dolů k Boreckému potoku, borecké zastávce a po zvuku děcek, pištících na celý les. Pak scházíme k dětskému táboru. Nejlepší východisko z údolí se nám zdá lesní cesta, sloužící k transportu do tábora a z něj. Po delším stoupání přijíždíme na pole, kde jsme se včera ponořili do lesa mezi křoví a trní. Máme vyhráno, jsme vysvobozeni.
Míříme na Žlutice. K nim se sjíždí z kopce, kolem pěkné kaple sv. Jana Nepomuckého. Hledáme nějaký bufet, ale toto zařízení ve Žluticích nemají. Svačíme tedy před samoobsluhou. Dále nás bude doprovázet řeka Střela. Parádní krajina pod Vladařem, který se tyčí vysoko nad námi. Jeho majestátnost je nejlépe vidět od smírčího kříže, kousek za žst. Protivec u silnice. V těchto místech je menší serpentinové stoupání. Další pěkné město zdejšího kraje je Chyše. Zde mají známý zámek s pivovarem. Na náměstí objevujeme cukrárnu a zrovna za 15 minut otevírají. To to jde jako po másle.
Když jsme "vykafíčkovaní," pokračujeme údolím Střely, které se svírá za hranicemi přírodního parku Střela. Po cestě jsou obce Poříčí, Dvorec a Jablonná. Pak přijíždíme pod nejmenší město Střední Evropy, pod Rabštejn. Přecházíme lávku přes Střelu a stoupáme do kopce na západní okraj Rabštejna. Občas jedeme, občas tlačíme. Jelikož to tu všichni dobře známe, jdeme pouze k jedné ze dvou zřícenin, Sychrovu. Když přejíždíme náměstíčko (jinak bych řekl náves, ale jde už o město), tak si všímáme nápisu "Info café." Později se dozvídám, že je to informační centrum s kavárnou. To je krásná kombinace. S Kubou jsme dole u mostu dříve a tak pomalu stoupáme napřed. Najednou slyším za sebou nákladní auto, značky Liaz, jak se chystá vyjet prudký kopce, plně naložený kamením. To je motivace, říkám si a šlapu do pedálů. Funím jako bizon a chvíli mne "liazka," která podle řevu a rychlosti má asi zařazenou redukovanou jedničku, dohání. Nakonec mne dostane až v Novém Dvoře, kde už je stejně rovina a dojela by mne tak jako tak. Počkám na své parťáky a pak už se jen skutálíme do Žihle, kde zakončíme naší akci opět U Kiliána.

V Hluboké, Dvůr Kalec, Čoubův Mlýn, Manětínský potok, zámek Manětín,
Kozelka a výhled na Doupovské hory, výhled ze Zbraslavského kopce k Manětínu, Štědrý hrádek,
střešní apartmá, Vladař u Protivce, Sychrov v Rabštejně, kvarteto na Štědrém hrádku

Lipská hora

Na první pohled obyčejná hora, jedna z mnoha v Českém středohoří, se tyčí severně nad Třebívlicemi, mezi obcemi Lhota a Medvědice. Má tvar asymetrického trachytového kuželu a své okolí převyšuje zhruba o 300 metrů. Na druhý pohled už tak obyčejná není. Kdo si dá tu námahu a vystoupá na její vrchol, bude odměněn dalekým výhledem, který je daleký, i když mu na severu brání stromy. Jižní polovina hory je chráněna jako přírodní rezervace s výskytem teplomilných rostliných společenstev, konkrétně hvozdíku sivého, který má zde nejbohatší zastoupení u nás.
Severně pod Lipskou horou vede červená turistická značka ze Lhoty do Medvědic. Cestou ze Lhoty, na vrcholu stoupání je vyšlapaná cesta na vrchol. Ta ale není značená a je většinu cesty strmá. Končí na vrcholu ve výšce 689 m n.m.Vrchol je tvořen pásmem skal, na němž jsou ukázky deskovitého rozpadu horniny.
Na kole od vlaku lze pod vrchol, do Lhoty dojet z řady zastávek a stanic. Z Čížkovic 12 km, Libochovic 18 km, Koštic 19 km, Chotiměř 10 km, Žalany 14 km, Bílina 14 km.