pondělí 30. září 2019

Přes Königsmühle na Hadí horu

Königsmühle

Nedělní ráno je podobné sobotnímu a z toho máme radost. Přijdou nás pozdravit i majitelé a tudíž jim můžem pochválit jejich penzion, který se jmenuje po jejich synáčkovi. Všichni dnes míříme na Königsmühle, ale nebojte, nevracíme už se do Německa. Takto se jmenuje zaniklá osada nad Kovářskou. Dále nás zajímá nová rozhledna Boží vyhlídka a rozhledová lokalita Hadí hora.
Mezi našimi partami jsou dva rozdíly. Žatecká sekce pojede autem a zůstanou tu ještě o jednu noc navíc. My pojedeme na kolech, ale paradoxně bysme měli být na Königsmühle dřív. Od auta se tam jde totiž dlouho pěšky, kdežto kolo projede kdekoliv. Ještě se stavujeme v obchodě pro svačinu a míříme za Kovářskou, k bývalé vápence. Je vidět, že se na ní něco děje a že se pan Cerman s partou činí.
Sjíždíme k Černé Vodě a podél ní jedeme po neznačených cestách k osadě Königsmühle. Podle navigace se k ní trefí celkem snadno. Ani přesně nevím, co jsem si pod pojmem Königsmühle představoval, ale oběma se nám tu líbí, atosféra je mírně mystická. Stojí tu pár rozbořených budov, mezi nimi teče Černá Voda, která o něco výše pramení a kolem jsou samé louky. Pár lidí sem zavítalo, ale není to žádný ,,běs.“
Königsmühle (česky Králův Mlýn) je zaniklá osada 5 km jihozápadně od Kovářské v Krušných horách ve výšce 915 m n.m. Vznikla v roce 1890, kdy zde bylo 7 obydlí a 53 obyvatel. V 50. letech 20. století byla vysídlena a následně zanikla. Ze všech obydlí zbyly pouze ruiny, v některých z nich se každoročně koná festival s názvem Land art setkání. Severně od osady se rozkládá přírodní rezervace Horská louka u Háje.

Za Božími výhledy?

Tomáš s Petrem a jejich manželkami ještě nedorazili, ale my se vydáme na cestu směr Boží Dar. Zanedlouho psal Tomáš, že nás viděli odjíždět. Škoda, že si aspoň o deset minut nepospíšili. My už jsme ale byli na začátku cesty do Háje, která je dlouhá 1,5 km a krášlí ji sukovité jeřabiny a početné keře borůvčí. Projíždíme Loučnou a stoupáme pod Klínovcem. Čeká nás 200 výškových metrů na Neklid. Zde najdeme lyžařský areál a novou rozhlednu Boží vyhlídka. Na tu máme zálusk i my.
Boží vyhlídka je součástí lyžařského areálu Neklid. Stojí v 1099 m n.m. a je vysoká necelých 8 metrů. Jméno dostala podle blízkého města Boží Dar, z jejíhož podnětu byla postavena. Vzhledem připomíná krabičku od sirek, za stavební materiál bylo použito dřevo a opláštěné nerezové šablony. Výhled na sever je omezený, pouze na svah Klínovce a špičku Fichtelbergu. Na jih lze spatřit Jáchymov, Ostrov, Karlovy Vary, údolí Ohře, Doupovské hory, Slavkovský les a dokonce i německé Smrčiny.
Nás stavba příliš nenadchla. Výše zmíněný výhled na jih je sice daleký, ale kazí ho elektrické dráty. Na místě, kde rozhledna stojí je výhled i bez ní. Shrnuto, škoda 1,7 mil. korun, které vyhlídka stála. Ale jako příznivec rozhleden jsem ji navštívit chtěl.
Po červené značce sjíždíme do Božího Daru, který je nejvýše položeným městem v České republice. Bývalé hornické město leží v 1028 m n.m. Původně se jmenovalo Wintersgrün, ale v 16. století zde započala těžba cínu a stříbra, v té době měl místní zeměpán prohlásit:
,,Tento vzácný kov je vaším chlebem, je to dar od Boha.“

Hadí hora

Od té doby se město nazývá Boží Dar. My už zde v minulosti byli, do centra proto ani nezajíždíme a rovnou se napojujeme na žlutou značku, vedoucí na Hadí horu. Cesta lesem vede převážně po vrstevnici, klesáme mírně do 900 m n.m. Ani na Hadí horu to není žádný krvák a my to zvládáme v sedle. Za chvíli se ocitáme v 941 m n.m. na nevýrazné krušnohorské hoře s dalekým výhledem jižním směrem. Na tento cíl mě přivedl na začátku článku zmíněný Martin Valina. Jak užitečné jsou jeho věčné cesty Krušnými horami. Je to tu přesně takové, jaké jsem si to představoval. Vyhlídku doplňuje neudržovaná lavička, zhotovená z klády. Pod ní se rozprostírá kamenné moře, sahající hluboko pod vrchol. Výhled se soustředí na údolí Klínoveckého potoka, v němž leží Jáchymov. Dále jsou vidět města Ostrov a Karlovy Vary. Na obzoru se vlní Doupovské hory a Slavkovský les. Je tu klid a přenádherně. Za chvíli přichází druhý pár turistů.
Chytáme se opět žluté značky, po níž sjedeme ke Stísněnému potoku. Odsud už jedeme po asfaltu do lázeňského města Jáchymov. Zde už jsme byli také několikrát, ale až teprve nyní jsem zjistil pár zajímavých faktů. Německy se město nazývá Sankt Joachimsthal a v současnosti zde žije 2 500 obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1300, ale město s názvem Jáchymov vzniklo až v roce 1516 jako středisko těžby stříbra. V roce 1906 zde byly založeny lázně, které jsou unikátní nejen u nás, ale i ve světě. Pohybový aparát se zde léčí radonovou vodou a přímým ozařováním. Historické jádro Jáchymova je dnes městskou památkovou zónou. Ucelený soubor goticko-renesančních patricijských budov pocházejí z 16. století.
V centru města se napojujeme na cyklostezku, vedoucí po zrušené trati z Ostrova. Postavena byla v roce 1896 a zrušena v roce 1957. Čeká nás krásná asfaltová cesta s jedním tunelem. Proplujeme Ostrovem a zbývá nám dnes poslední zastavení. Je jím vyhlášená cukrárna se složitým názvem. Najdeme ji na Starém náměstí, v jeho jižní části. Ve městě je zrovna Michalská pouť, což slyším poprvé, a tak cukrárna praská ve švech. Ještě, že mají i venkovní posezení. Tento podnik mohu doporučit. Mají tu úžasně vypadající i chutnající zákusky.
Poté už zbývá dojet na nádraží a chytit rychlík do Chomutova, kde si vyzvedneme našeho čtyřnohého milouše. Očekával jsem od tohoto výletu, že bude skvělý a to se také stalo. S Jančou jsme si užili po dlouhé době hezký dvoudenní cyklovýlet ve středním Krušnohoří. Přínosem je, že nových míst bylo více než těch, které jsme již viděli. Doufám, že naši žatečtí kamarádi si to také dostatečně užili.

Trasa:
Kovářská – Königsmühle – Háj – Neklid – Boží vyhlídka – Boží Dar – Hadí hora – Jáchymov – Ostrov.
32 km, 563 m. př.

 Kovářská - kostel sv. Marka


 Königsmühle
 Cestou do Háje

 Boží vyhlídka a pohled na Boží Dar

Hadí hora a výhled na jih

Řeky Krušných hor - Preßnitz

Tato krušnohorská řeka byla hlavním vodičem našeho dvoudenního výletu v Krušných horách, respektive jeho prvního dne. Podnět k němu nám dal Tomáš Kundrata, který bude s manželkou a kámoši dvě noci v Kovářské. Zavolali jsme si do penzionu také, dali Godyho tchýni a vyrazili s koly v sobotu ráno z Chomutova vlakem do Rusové, kde jsme startovali trasu. Počasí jsme měli mít polojasné a celkem teplé.

Podél Preßnitz na Wolkenstein

Cestou vlakem z Chomutova jsme jeli s protřelým Krušnohorem Martinem Valinou, který spravuje stránky krushohorsky.cz a v celkem zaplněném vlaku nám jízda utíkala. V Rusové vystupujeme ještě s jedním párem cykloturistů. Kolem bývalé obce Rusová sjíždíme k přehradě Přísečnice, abychom ji objeli po pravém břehu k její hrázi. Po břehu je ale přehnané slovo, cesta vede často lesem a výjezdy střídají sjezdy. Zastavujeme pouze u Karlova pramene.
Vodní nádrž Přísečnice je přehradní nádrž ve střední části Krušných hor s plochou 362 ha. Její maximální hloubka je 58 metrů. Její úloha je zásobování pitnou vodou Chomutov, Most, Louny i Teplice. Přehradu napájí Přísečnický potok, který se za hranicí mění v říčku Preßnitz a ta ústí nad Wolkensteinem do Zschopau. Sypaná hráz o výšce 50 metrů se začala budovat v roce 1969 a dokončena byla následující rok. Vodou byla napuštěna v roce 1976. Následkem toho zanikly obce Přísečnice, Rusová, Dolina a Kotlina. Provozovatelem je Povodí Ohře v Chomutově.
Přes vísku Kryštofovy Hamry překonáváme hranici a vnikáme do Saska. Budeme sledovat tok říčky Preßnitz až k jejímu ústí. V obci Schmalzgrube se k nám připojí i trať Preßnitztalbahn, česky Přísečnická dráha, byla saská úzkorozchodná trať o rozchodu 750 mm vedoucí z Wolkensteinu údolím říčky Preßnitz do Jöhstadtu. První pravidelné vlaky tu zastavily v červnu 1892. Následující rok byla trať kvůli snadné přepravě nákladů prodloužena až ke státní hranici. V plánu bylo i napojení na českou železnici, hlavně kvůli přepravě uhlí z Mostecka. Uvažovalo se také o stavbě trati z Jöhstadtu do Výsluní, ležícího na normálněrozchodné trati Chomutov - Vejprty. Na 24,4 km dlouhé trati byl provoz ukončen poslední den roku 1986. Přísečnická dráha byla poslední tratí, kterou zrušily státní orgány NDR. V roce 2000 byl obnoven muzejní provoz v úseku mezi Steinbachem a Jöhstadtem o délce 9 km.
Do Steinbachu jedeme často vedle trati, potkáváme i vláček. Pod Steinbachem vede cyklostezka po bývalém tělese dráhy a je to pěkné svezení. Pod soutokem řek Zschopau a Preßnitz už zbývá pár kilometrů do městečka Wolkenstein. To poznáme podle dominantního zámku, který stojí nad údolím. V údolní části Wolkensteinu, zvané Schönbrunn, najdeme tzv. vlakový hotel (Zughotel). Hosté zde spí v upravených železničních vagónech. My stoupáme do centra Wolkensteinu, kde je malé náměstíčko a kostel sv. Bartoloměje. Nejvíce nás zajímá zámek.
Zámek Wolkenstein stojí nad údolím řeky Zschopau (Sapava) ve stejnojmenném městečku v Krušných horách. Původně byl středověkým hradem, prvně zmíněným ve 13. století za pánů z Waldenburgu. Na zámek byl přestavěn v 16. století Heinrichem zbožným, po třicetileté válce však začal chátrat. Do 19. století sloužily budovy jako sídlo saských úřadů a do roku 1951 zde fungovalo vězení. Od roku 1963 zde sídlí muzeum. Na nádvoří zámku stojí jedna z nejstarších středověkých strážních věží z konce 12. století, Dicker Heinrich Turm, rekonstruovaná jako muzejní a vyhlídková. Stavba je pozoruhodná a dobře viditelná z okolí.
Než opustíme toto hezké městečko, navštívíme kavárnu Burgblick. Hledět na hrad, jak zní český překlad, ale nebudeme. Vzali jsme poslední drobná eura, ale na posezení v kavárně to nestaší. Ceny zákusků a nápojů jsou totiž rozdílné, pokud si je dáte uvnitř, nebo si je odnesete. Nepochopitelná věc, která se nám ale nestala poprvé. Těch 9,50 eur nám ale stačí na to, abychom si vzali zákusek a capuccino s sebou a usadili se někde venku. Vhodné místo jsme našli mezi vagóny vlakového hotelu.

Přes nenápadné lázně do Kovářské

Zpět se vydáme podél řeky Zschopau, ale ještě si odskočíme k soutoku s Preßnitz, kde najdeme pilíř bývalého mostu Přísečnické tratě. Další zastávka nás čeká v obci Thermalbad Wiesenbad. Jde o lázeňskou lokalitu 5 km od města Annaberg-Buchholz. V provozu jsou zde termální lázně a najdeme zde i lázeňský park s restaurací. První teplý pramen byl zde objeven na přelomu 16. a 17. století na pravém břehu řeky Zschopau. Na konci 17. století vybudoval Adam Friedrich von Schönberg lázeňské budovy a v 19. století zde přibyl i hotel.
Pod Wiesenbadem ústí do Zschopau Pöhlbach (Polava) a té my se budeme držet nyní. Provede nás obcí Königswalde a vpravo budeme mít známou krušnohorskou horu Pöhlberg (831 m) s chatou a rozhlednou. Chvíli nás vedu silnicí na Jöhstadt, což je špatně, ale dá se to napravit sjezdem po cyklostezce do Brettmühle. Odsud stoupáme lesem k poslednímu dnešnímu cíli, skále Zigeunerfelsen v 695 m n.m. Výhled z ní ale není kdoví jaký. Pouze do mělkého údolí Conduppelbachu a na větrné elektrárny nad Jöhstadtem. Ty jsou paradoxně výš než skála.
Za chvíli jsme z lesa venku a na silnici Bärensteiner Straße tápeme, kudy lesní cestou přes hranici na modrou značku, vedoucí do Černého Potoka. Cestu jsme nenašli a tak jsme jeli podél hranice na silniční přechod mezi Černým Potokem a Jöhstadtem. Potom teprve jsme nabrali směr Kovářská. Posledním vodním tokem na naší dnešní trase je Černá Voda, ústící pod Jöhstadtem do Preßnitz. V Černém Potoku jsme si zavzpomínali na předloňský únor, kdy jsme odsud šli pěšky na Velký Špičák a Mědník. Teď už zbývalo pár kilometrů do kopce a byli jsme v cíli, kterým byl Penzion Kryštof v Kovářské. Zde už nás čekali naši kamarádi, kteří zde byli auty. Hub našli tolik, že je sušili snad i v lyžárně. Celou budovu jsme měli my, šest lidí, jen pro sebe, takže Tom mohl vybalit kytaru a ani skřekot při ping pongu nikomu nemohl vadit. Kromě zážitků z cesty budeme rádi vzpomínat i na toto setkání.

Trasa:
Rusová, žst. – v. n. Přísečnice – Kryštofovy Hamry – Schmalzgrube – Steinbach – Wolkenstein – Thermalbad Wiesenbad – Plattenthal – Königswalde – Brettmühle – Zigeunerfelsen – Černý Potok – Kovářská.
68 km, 864 m. př.

 Přehrada Přísečnice
 Schmalzgrube

  Preßnitztalbahn pod Schmalzgrube, ve Steinbachu
 Soutok Zschopau a Preßnitz


 Wolkenstein
 Výhled od hradu

 Thermalbad Wiesenbad
Skála Zigeunerfelsen

pátek 20. září 2019

Vrcholy Českého středohoří 25. - Blansko, Javorský vrch

Blansko (545 m)

Uprostřed kopců Ústeckého středohoří, mezi Ústím a Děčínem, stojí na 545 m n.m. vysoký vrchol Blansko. Náleží do katastru Povrly a nejbližšími obcemi, z nichž sem vedou turistické značky, jsou Ryjice a Mírkov. Tvarem se řadí mezi neovulkanické kupy tvořené latitem. Turisty sem láká především hradní zřícenina.
Hrad Blansko si nechal postavit okolo roku 1400 Václav z Vartemberka. Důvodem byl nevyhovující stav hradu v Mojžíři. Ten získal zřejmě koupí od bratrů z Lugvic, avšak nevyhovoval mocenským ambicím. Václav byl stoupenec krále Zikmunda a to znamenalo, že již roku 1402 byl hrad dobyt vojskem krále Václava IV. v čele s Prokopem, moravským markrabím. Zikmund však nelenil a ještě téhož roku hrad získal zpět a vrátil ho Václavu z Vartemberka, který se již psal s přídomkem ,,Her vff Blankenstein." V roce 1405 uzavřel dohodu s míšeňským markrabětem Vilémem, jenž byl na Blansku vždy vítaným hostem. Dělo se tak do roku 1405, kdy Václav zemřel. Po třech staletích existence přišel začátek 17. století a s ním i zánik hradu. Posledním majitelem Kryštofem Šimonem z Thunu byl využíván jako vězení. Po připojení k děčínskému panství byl opuštěn a začal chátrat. Na začátku 21. století hrad vlastnila společnost Lesy ČR, od níž objekt získala obec Ryjice. Od té doby probíhají restaurátorské práce na záchranu zbytků hradu. V dnešní době je v areálu hradu železná vyhlídka, z níž je hezký výhled do dalekého okolí. 
Z hradu se dodnes dochovaly zbytky paláce. Ten se nacházel mezi dvěma okrouhlými baštami. Z nich zůstala pouze severovýchodní. Nedochovala se ani věž. Měla nejspíš několik podlaží, ale v dnešní době nelze určit její původní výšku. 
Podle pověsti na hradě Blansko prý v minulosti sídlil zlý obr, který velkým prakem střílel na město Ústí kamení a koše s jedovatými hady, i různými jinými způsoby škodil obyvatelům. Občas se chodíval koupat do řeky Bíliny, avšak ústečtí radní si vymohli, že musí město opustit ještě před večerním klekáním, jinak bude potrestán. Jednoho dne se obr zdržel a zůstal ve městě ještě po zazvonění večerního zvonu z kostela Nanebevzetí Panny Marie. Měšťanům se to hodilo, protože se ho chtěli stejně zbavit. Na obra se vrhli a utloukli ho.

 Blansko od Ryjic

 Zřícenina hardu


Výhled na sever, jih a západ

Javorský vrch (617 m)

Jižně od Jílového leží víska Javory, podle níž se jmenuje blízký vrchol. Javorský vrch je s 617 m n.m. nejvyšším v geomorfolgickém okrsku Ústecké středohoří, které se řadí do podcelku Verneřické středohoří. Jde o plochý, travnatý, v nejvyšších partiích minimálně zalesněný kopec. Domov zde má řada chráněných rostlin. Jmenujme například sněženky, bledule, lilie zlatohlavé nebo lýkovec obecný. Holý vrchol nabízí jedinečný kruhový rozhled na Děčínský Sněžník, Tiské stěny, stolové hory v Německu. Severovýchodně lze spatřit Děčín, Růžovský vrch a Lužické hory s dominantním Studencem. Největší část výhledu zaujímá logicky České středohoří, v němž vyniká Buková hora, vršek Sedla, Kletečná a Milešovka. Západním směrem jsou vidět Krušné hory s Komáří vížkou či Nakléřovskou výšinou.




 Javorský vrch

 Výhled na východ a jih
Výhled na Chmelník, Děčín a Růžovský vrch

Nejjižnější bod České republiky

Budík zvoní v 6:30 a nikde zatím ani živáčka. V 10 hodin mám v Českých Budějovicích sraz s kým jiným, než s Lubošem. Ten byl ,,courat“ v okolí Krumlova a mě sveze cestou domů. Zbylý čas vyplním krátkým výletem k nejjižnějšímu bodu naší republiky. Naposledy balím mokrý stan a hned se vydávám na cestu.
Je to úžasné projíždět se ranní krajinou, kdy příroda i lidé se teprve probouzí a je jedno, zda je to za rodnými Lounami, či rakouským Summerau. Na obloze se honí mraky, ale pršet by z nich nemělo. V osadě Eibenstein zdravím chlápka, který zrovna prodělal ranní koupel ve venkovním bazénu. Snídám na autobusové zastávce pod Reichenthalem a pozoruji, jak na nedalekém statku začaly zemědělské práce. Traktory už vesele vrčí a kdopak ví, zda i chlápci za jejich volanty jsou veselí.
To já jsem veselý určitě, s plným žaludkem si jedu užít krátký výlet. V Reichenthalu je nezvyklé rušno a dokonce je na náměstí otevřeno pár obchodů včetně pekárny. Ale nevím, i kdybych to věděl, zda bych počkal se snídaní. Na západním konci vsi se chytám červené značky a nabírám směr Miesenbach. Je to vesnička o pár barácích a kapli. Před ní odbočím do lesa a výškoměr se zastaví až na číslici 800. Místy to vypadá, že se to vybere, ale spíše je stále pod mrakem.
Lesní cesta mě dovede až na křižovatku turistických cest. Vydám se po zelené do osady Rading, odkud už je to pár šlápnutí k mému cíli. Přijíždím ke státní hranici, kde je rozcestí Radvanov CZ/A. Nejjižnější bod České republiky je 200 metrů jihovýchodně odsud. Je na něm kamenný památník, jako na všech ostatních u nás. Jde o tiché místo uprostřed lesa, nabádající k odpočinku. Tolik času já však nemám. Už takhle nestihnu v Horním Dvořišti vlak do Českých Budějovic. Musím volat Lubošovi, že se sejdeme jinde. Ten to vítá, protože jihočeská metropole je rozkopaná. Nakonec určujeme jako místo určení Dolní Dvořiště.
Čeká mě ještě asi 12 kilometrů, ale za zaniklou osadou Radvanov zjišťuji, že se mi šlapat už nechce. Obzvlášť z Mlýnce, kde je velmi špatná cesta. Musím si to však oddřít. Další dřina přichází od Větší Vltavice do Horního Dvořiště. Sice jedu po silnici, ale sklon silnice mi připomíná výjezd na Katschberg. V Horním Dvořišti kupuji v ,,sámošce“ dvě tatranky na povzbuzení a pokračuji do Rybníka. Úplně jsem v tom rozpoložení minul křížovou cestu ke kapli, která začíná přímo u silnice. Na tu bych se možná podíval. V obci Rybník přichází vysvobození, odsud už to bylo do Dolního Dvořiště hezky z kopce. Zde jsem naložil kolo na luxuse a mohli jsme ujíždět k domovu. Tolik jsme se těšili, že jsme zapomněli na zemi před kostelem deku, kterou používáme při montáže stojanu na kola. Hoši od Thule mohli také vymyslet nějakou jednodušší montáž elektrického kabelu. Ale to už je taková prkotina, důležité je, že jsme se našli a v pohodě dojeli do našich domovů.

Trasa:
Summerau – Eibenstein – Reichenthal – Miesenbach – Nejjižnější bod ČR – Radvanov – Mlýnec – Horní Dvořiště – Rybník – Dolní Dvořiště.
31 km, 522 m.př.






Z Korutan přes Nockberge do Salzburska (4/4) - Obertauern

Tuto noc mi byla největší zima, přitom ráno jsou stejné 4 stupně, jako předevčírem. V noci jsem musel obléci nejen druhé triko, ale i kalhoty. Budík zvoní po šesté, abych si to stihl dnes v klidu užít a ještě dojet vlakem co nejblíže k domovu. Kemp opouštím před sedmou a čeká mě 600 výškových metrů na Obertauern.
Ujedu pár kilometrů a brzdím u jednoho odpočívadla u silnice. Společnost mi dělá ,,obytňák“ ze Salzburgu či okolí. Tam se ještě spí. Během snídaně jsem však viděl vystupovat staršího chlápka. Poté ještě kus vedle zaparkoval kamioňák od Innsbrucku. Teplota stoupla o dva stupně a já mohl před osmou hodinou definitivně vyrazit na trasu.
V údolí se válí mlha a já se pomalu zahřívám šlapáním do nepatrného kopce. Dnes je pátek, provoz je zatím velmi slabý. Přichází jediná obec cestou do Obertauernu jménem Tweng. Slunce už se vyhouplo výše a svými paprsky atakuje už i mě. To už sundavám čepici a jedno triko. Společně s údolní mlhou je to krásná podívaná. Kosek za Twengem začíná úsek tunelů a galerií.
Údolím teče řeka Taurach a kousek pod Obertauernem je na ni pár vodopádů, z toho jeden vysokánský. Divím se, že k němu nevede spodem žádná cesta. Ze shora totiž tak dobře vidět není. Pohled do údolí je ale hezký. Projíždím vlastně hranicí mezi Radstadtskými a Schladmingskými Taurami. O kilometr dále už se přede mnou objevuje očekávaný Obertauern s okolními horami. Toto horské město začíná již v 1620 m n.m, a už odsud jezdí lanovky na různé vrcholy či sedla. Jedna z hor připomíná Matterhorn, zda-li to bude Seekarapitze, toť otázka. Odpověď najdu za pár hodin. Nyní jedu k obchodu, dát nějakou sváču. Cestou míjím sochy Beatles, ale vůbec mu nejde do hlavy, proč jsou zrovna zde.
Obertauern je středně velké lyžařské středisko v sedle mezi Radstadtskými a Schladmingskými Taurami. Patří k okresům Tamsweg a St. Johann im Pongau, což znamená, že náleží dvěma regionům, Lungau a Pongau. První cesta zde byla postavena již za Římanů, kdy tudy vedla důležitá cesta do města Juvavum, dnešního Salzburgu. Výstavba silnice pro vozy proběhla roku 1519 a za vlády Zikmunda Kryštofa zde byl zahájen provoz pošty, konkrétně v roce 1764. Poštovní vůz sem jezdil dvakrát týdně. První lyžaři se v Obertauernu objevují roku 1902. Poprvé zde projelo auto v zimě 8. 12. 1929. Vedle místního kostela najdeme tzv. Hřbitov bezejmenných, kde jsou pochována těla obětí, které nepřežili průchod průsmykem za špatného počasí. Tito lidé nemohli být identifikováni a byli pohřbeni bez iniciálů.
Nadmořská výška průsmyku je 1738 metrů a přímo odsud vede silnice k chatám Krigsalm a dále na Hochalm. Jelikož mám sil a času na rozdávání, vydám se tam a vyšlápnu si na horu Seekarspitze, která je ze všech okolních nejvyšší. Na Obertauern jsem vyjel velice brzy a dnes téměř s prstem v nose. Až tak lehce se mi sem jelo. Asi je to tím, že už mám trénink a že silnice měla slušný sklon celou dobu. Nakonec vyjíždím nádhernou krajinou pod vrcholy Schladmingských Taur, až k malému jezírku nad chatou Dikt´nalm, ve výšce 1915 m n.m. Odsud mě čeká výšlap na horu s výškou 2350 m n.m. a budu tak nejvýše na celé mé trase Z Korutan do Salcburska. Před výšlapem opět rozbaluji stan a nechávám ho sušit před kolem, které jsem opřel o svah.
I takhle vysoko je teplo na tričko, ale pro jistotu beru kolem pasu bundu. Pití opět neberu, budu spoléhat na vodní toky. Stoupám po sjezdovce a přemýšlím, na co jsou ty poklopy v jejím prostředku. První větší zastávku mám téměř ve 2100 m n.m., protože ten famózní výhled na celé pohoří Dachstein a za ním Totes Gebirge nelze nechat bez povšimnutí. Samotný vrchol Dachsteinu schovává cár mlhy, jinak je všude téměř vymeteno. S tou vodou jsem měl opět pravdu, piji z jezírek, které jsou různé teploty i chuti. Nic mi po nich nebylo.
Závěrečný úsek stoupání je strmější cesta úbočím hory a ke konci po obrovských plochých balvanech. Jsem totiž na hlavním hřebeni Alp, odborně zvané Centrální krystalické Alpy. Pod ně teprve patří jednotlivá pohoří jako Taury, Bernina, Silvretta, Ötztálské či Lavanttalské Alpy. Dachstein patří už k Severním vápencovým Alpám a Nockberge k Jižním vápencovým Alpám. Všechny tyto tři celky tvoří Východní Alpy. Cestou nahoru potkávám dvojici žen s pěkným pejskem. Jedna z nich má nožní protézu, to je tedy statečná. Zároveň se jich ptám, kde je Hochkönig a Tennegebirge. Mé odhady byly špatné, ale poté si všímám úzkého údolí Salzachu, které obě pohoří ooděluje.
Tak jsem konečně nahoře. Cesta mi trvala hodinku a to jsem se dvakrát kochal. Na vrcholu mě vítá zralá paní ze Schladmingu, která neumí anglicky. To, že chce vyfotit jsem však porozuměl. Já se předtím stačil vyfotit na samospoušť. Nejprve rozbaluje svačinu, ale sní jí tak třetinu. Poté, co přichází mladý pár Slováků odchází. S Bratislaváky na střídačku diskutuji a kochám se. Dozvídám se, že lanovka pod Seekarspitze stojí 17 euro zpáteční. Dnes je tak úžasné počasí a viditelnost, že je vidět přes celé Rakousko! Severovýchodně vidím dvojici pohoří Berchtesgadenské Alpy s Hochkönigem, které hraničí s Německem a Tennengebirge. Severně se táhne masiv Dachsteinu, na nějž východně navazují Totes Gebirge (Mrtvé hory). Východ zabírají Schladmingské Taury, patřící stejně jako na západě Radstadtské, pod Nízké Taury. Mezi nimi se na jihu objevují oblé Gurktalské Alpy a ostré Karavanky, hraniční pohoří se Slovinskem. Západní výhled ještě doplňují Vysoké Taury s králem Rakouska Grossglocknerem a Kitzbühelské Alpy. Jistě se tam ještě někde choulí mini pohoří Dietnerberge. Famózní výčet, co říkáte.
Po 40 minutách nechávám Slováky, ať si užijí také romantiku ve dvou a zahajuji sestup. Za chvilku však potkávám další turisty chtivé po dalekém výhledu a také paní ze Schladmingu o níž jsem si myslel, že už je dávno někde v údolí. Jde směrem k lanovce, já ke kolu. Níže potkávám turistku s protézou a pejskem. Z dáli už vidím své kolo a stan, který stačil uschnout do poslední kapky. Kus odsud je ve skále vodopád, ale na alpské poměry je skromný. Místo něj si dám koupel v horském jezírku. Teď už pojedu jen z kopce, tak abych se pak nezdržoval hledáním místa na večerní koupel.
Jeho dno je sice bahnité, ale zapisuji si vylepšení rekordu. Jezírko u Svatého Mořice v kterém jsme se s Jančou jednou koupali bylo nějakých 1700 m n.m. Tuto hranici překonalo toto jezírko v 1915 metrech.
Již v pantoflích a triku se stavuji na chatě Dikt´nalm, kde obsluhuje vtipný chlapík. Přináší mi štrůdl ve vanilkové omáčce, což je něco jako řidší šoda. Euro navíc se tedy vyplatilo připlatit si. Je takové teplo, že si dokonce nechávám vytáhnout slunečník. U chaty usedá i paní ze Schladmingu. Mávám na ni, ale přisednout si nejde. V prvopočátcích turistiky jsem vůbec nevysedával v restauracích či kavárnách a o dost jsem přicházel. Nyní je to pro mě příjemné zpestření výletů. Obzvlášť v takovémto prostředí.
Na dojezd do Bischofshofenu mám 2,5 hodiny. Je to 50 km z kopce, tak by to neměl být problém. Opouštím tedy Obertauern, kde mi bylo náramně dobře a nechám se unášet od 700 metrů níže do Radstadtu. První větší zdržení je v úzké soutěsce nad Untertauernem, kde kolem silnice není kousek místa a ta prochází hlubokým a úzkým údolím. Zde málo kdy bývá slunce. Po pravé straně padá desetimetrový vodopád Gnadenfall, který většina řidičů mine. Jednak si ho nemůžou v tom mumraji všimnout a druhak by ani neměli kde zastavit. V Untertauernu si udělám pouze jednu fotku městečka s okolními horami a pokračuji do Radstadtu, do nějž ale nedojedu. Těsně před ním odbočuji na cyklostezku kolem golfového hřiště, která mě zavede do Altenmarktu.
Mám za sebou 20 km, na které jsem spotřeboval hodinu. Myslel jsem, že budu dole rychleji, ale fotící pauzy náskok smazaly. Zbývá mi ale ještě 30 km na 90 minut, což je pořád dostačující. Srále budu klesat, z 900 m n.m. do 500. Nejprve musím za městem ve spleti silnic najít tu pravou a poté můžu pokračovat směr Eben im Pongau a dále po proudu Fritzbachu pod svahy Tennengebirge. Jede mi to dobře, průměr kolem 30 km/h a slabý provoz. Poslední zajímavá obec je Hüttau a poté už brzdím u Salzachu, odkud už je snadné dojet na nádraží do Bischofshofenu, kde jsem 20 minut před odjezdem vlaku.
Další plán je takový, že se osobáky přiblížím co nejblíže domovu. Aktuálně to vychází před půlnocí v Summerau, kde si ustelu a ráno či dopoledne už budu mít z jihu Čech odvoz domů. Ideální je, že do Linze mohu přesedat mimo Salzburg. Jelikož jsem se cestou do Bischofshofenu stejně zpotil, udělám si koupací pauzu u jezera Wallersee. Na to by mi mělo stačit 45 minut.
Vystupuji v Seekirche am Wallersee, kdy už je po západu slunce. Teplo už není a vychladlému se mi do jezera moc chtít nebude. Voda navíc není kdoví jak teplá. Nakonec se osměluji, protože jinde už možnost koupele mít nebudu. Se mnou se pouštějí tři další otužilci do vody, ale nikdo z nás tam nevydrží déle jak pět minut. Mě nejvíce vadí, že je na dně hodně bahna.
Před osmou hodinou, již za tmy, pokračuji do Linze, kam pojedu dvě hodiny. Je pátek, takže se do měst sjíždí omladina za zábavou. Od té naší se neliší. Také mají nahlas hudbu, také se dokáží bavit a hlučně a nesmějí chybět ani boty na sedačkách. V metropoli Horního Rakouska jsem ve 22 hodin a 35 minut na přestup mám akorát na to, sehnat něco k pozdní večeři. Vítězí Mc Donald´s a hamburger s hranolkami.
Cesta do Summerau trvá hodinu a čtvrt. Do cílové stanice přijíždíme pouze dva. Se mnou ještě nějaký mladík. Mám vytipováno pár míst, kam se uložit ke spánku, ale nakonec vítězí úplně jiné. Stan stavím za křovím u silničky na západním konci nádraží. Usínám po půlnoci a hodnotím tuto dovolenou jako opět velice vydařenou. Přes prvotní nesnáze s počasím a ranní zimy, převažují krásné zážitky a skvělý pocit.

Trasa:
Mauterndorf – Obertauern – Dikt´nalm – Obertauern – Untertauern – Radstadt – Altenmarkt – Eben – Hüttau – Bischofshofen.
70,2 km, 1031 m.př.


 Do Twengu
 Tweng

 Obertauern

 Na Seekarspitze, pohled na Dachstein





 Seekarspitze a výhled na všechny strany
 Gnadenfall
 Untertauern
 Radstadt