Sedloňův blog: Z Korutan přes Nockberge do Salzburska (4/4)

Tuto noc mi byla největší zima, přitom ráno jsou stejné 4 stupně, jako předevčírem. V noci jsem musel obléci nejen druhé triko, ale i kalhoty. Budík zvoní po šesté, abych si to stihl dnes v klidu užít a ještě dojet vlakem co nejblíže k domovu. Kemp opouštím před sedmou a čeká mě 600 výškových metrů na Obertauern.

Ujedu pár kilometrů a brzdím u jednoho odpočívadla u silnice. Společnost mi dělá ,,obytňák“ ze Salzburgu či okolí. Tam se ještě spí. Během snídaně jsem však viděl vystupovat staršího chlápka. Poté ještě kus vedle zaparkoval kamioňák od Innsbrucku. Teplota stoupla o dva stupně a já mohl před osmou hodinou definitivně vyrazit na trasu.

V údolí se válí mlha a já se pomalu zahřívám šlapáním do nepatrného kopce. Dnes je pátek, provoz je zatím velmi slabý. Přichází jediná obec cestou do Obertauernu jménem Tweng. Slunce už se vyhouplo výše a svými paprsky atakuje už i mě. To už sundavám čepici a jedno triko. Společně s údolní mlhou je to krásná podívaná. Kosek za Twengem začíná úsek tunelů a galerií.

Údolím teče řeka Taurach a kousek pod Obertauernem je na ni pár vodopádů, z toho jeden vysokánský. Divím se, že k němu nevede spodem žádná cesta. Ze shora totiž tak dobře vidět není. Pohled do údolí je ale hezký. Projíždím vlastně hranicí mezi Radstadtskými a Schladmingskými Taurami. O kilometr dále už se přede mnou objevuje očekávaný Obertauern s okolními horami. Toto horské město začíná již v 1620 m n.m, a už odsud jezdí lanovky na různé vrcholy či sedla. Jedna z hor připomíná Matterhorn, zda-li to bude Seekarapitze, toť otázka. Odpověď najdu za pár hodin. Nyní jedu k obchodu, dát nějakou sváču. Cestou míjím sochy Beatles, ale vůbec mu nejde do hlavy, proč jsou zrovna zde.

Obertauern je středně velké lyžařské středisko v sedle mezi Radstadtskými a Schladmingskými Taurami. Patří k okresům Tamsweg a St. Johann im Pongau, což znamená, že náleží dvěma regionům, Lungau a Pongau. První cesta zde byla postavena již za Římanů, kdy tudy vedla důležitá cesta do města Juvavum, dnešního Salzburgu. Výstavba silnice pro vozy proběhla roku 1519 a za vlády Zikmunda Kryštofa zde byl zahájen provoz pošty, konkrétně v roce 1764. Poštovní vůz sem jezdil dvakrát týdně. První lyžaři se v Obertauernu objevují roku 1902. Poprvé zde projelo auto v zimě 8. 12. 1929. Vedle místního kostela najdeme tzv. Hřbitov bezejmenných, kde jsou pochována těla obětí, které nepřežili průchod průsmykem za špatného počasí. Tito lidé nemohli být identifikováni a byli pohřbeni bez iniciálů.

Nadmořská výška průsmyku je 1738 metrů a přímo odsud vede silnice k chatám Krigsalm a dále na Hochalm. Jelikož mám sil a času na rozdávání, vydám se tam a vyšlápnu si na horu Seekarspitze, která je ze všech okolních nejvyšší. Na Obertauern jsem vyjel velice brzy a dnes téměř s prstem v nose. Až tak lehce se mi sem jelo. Asi je to tím, že už mám trénink a že silnice měla slušný sklon celou dobu. Nakonec vyjíždím nádhernou krajinou pod vrcholy Schladmingských Taur, až k malému jezírku nad chatou Dikt´nalm, ve výšce 1915 m n.m. Odsud mě čeká výšlap na horu s výškou 2350 m n.m. a budu tak nejvýše na celé mé trase Z Korutan do Salcburska. Před výšlapem opět rozbaluji stan a nechávám ho sušit před kolem, které jsem opřel o svah.

I takhle vysoko je teplo na tričko, ale pro jistotu beru kolem pasu bundu. Pití opět neberu, budu spoléhat na vodní toky. Stoupám po sjezdovce a přemýšlím, na co jsou ty poklopy v jejím prostředku. První větší zastávku mám téměř ve 2100 m n.m., protože ten famózní výhled na celé pohoří Dachstein a za ním Totes Gebirge nelze nechat bez povšimnutí. Samotný vrchol Dachsteinu schovává cár mlhy, jinak je všude téměř vymeteno. S tou vodou jsem měl opět pravdu, piji z jezírek, které jsou různé teploty i chuti. Nic mi po nich nebylo.

Závěrečný úsek stoupání je strmější cesta úbočím hory a ke konci po obrovských plochých balvanech. Jsem totiž na hlavním hřebeni Alp, odborně zvané Centrální krystalické Alpy. Pod ně teprve patří jednotlivá pohoří jako Taury, Bernina, Silvretta, Ötztálské či Lavanttalské Alpy. Dachstein patří už k Severním vápencovým Alpám a Nockberge k Jižním vápencovým Alpám. Všechny tyto tři celky tvoří Východní Alpy. Cestou nahoru potkávám dvojici žen s pěkným pejskem. Jedna z nich má nožní protézu, to je tedy statečná. Zároveň se jich ptám, kde je Hochkönig a Tennegebirge. Mé odhady byly špatné, ale poté si všímám úzkého údolí Salzachu, které obě pohoří ooděluje.

Tak jsem konečně nahoře. Cesta mi trvala hodinku a to jsem se dvakrát kochal. Na vrcholu mě vítá zralá paní ze Schladmingu, která neumí anglicky. To, že chce vyfotit jsem však porozuměl. Já se předtím stačil vyfotit na samospoušť. Nejprve rozbaluje svačinu, ale sní jí tak třetinu. Poté, co přichází mladý pár Slováků odchází. S Bratislaváky na střídačku diskutuji a kochám se. Dozvídám se, že lanovka pod Seekarspitze stojí 17 euro zpáteční. Dnes je tak úžasné počasí a viditelnost, že je vidět přes celé Rakousko! Severovýchodně vidím dvojici pohoří Berchtesgadenské Alpy s Hochkönigem, které hraničí s Německem a Tennengebirge. Severně se táhne masiv Dachsteinu, na nějž východně navazují Totes Gebirge (Mrtvé hory). Východ zabírají Schladmingské Taury, patřící stejně jako na západě Radstadtské, pod Nízké Taury. Mezi nimi se na jihu objevují oblé Gurktalské Alpy a ostré Karavanky, hraniční pohoří se Slovinskem. Západní výhled ještě doplňují Vysoké Taury s králem Rakouska Grossglocknerem a Kitzbühelské Alpy. Jistě se tam ještě někde choulí mini pohoří Dietnerberge. Famózní výčet, co říkáte.

Po 40 minutách nechávám Slováky, ať si užijí také romantiku ve dvou a zahajuji sestup. Za chvilku však potkávám další turisty chtivé po dalekém výhledu a také paní ze Schladmingu o níž jsem si myslel, že už je dávno někde v údolí. Jde směrem k lanovce, já ke kolu. Níže potkávám turistku s protézou a pejskem. Z dáli už vidím své kolo a stan, který stačil uschnout do poslední kapky. Kus odsud je ve skále vodopád, ale na alpské poměry je skromný. Místo něj si dám koupel v horském jezírku. Teď už pojedu jen z kopce, tak abych se pak nezdržoval hledáním místa na večerní koupel.

Jeho dno je sice bahnité, ale zapisuji si vylepšení rekordu. Jezírko u Svatého Mořice v kterém jsme se s Jančou jednou koupali bylo nějakých 1700 m n.m. Tuto hranici překonalo toto jezírko v 1915 metrech.

Již v pantoflích a triku se stavuji na chatě Dikt´nalm, kde obsluhuje vtipný chlapík. Přináší mi štrůdl ve vanilkové omáčce, což je něco jako řidší šoda. Euro navíc se tedy vyplatilo připlatit si. Je takové teplo, že si dokonce nechávám vytáhnout slunečník. U chaty usedá i paní ze Schladmingu. Mávám na ni, ale přisednout si nejde. V prvopočátcích turistiky jsem vůbec nevysedával v restauracích či kavárnách a o dost jsem přicházel. Nyní je to pro mě příjemné zpestření výletů. Obzvlášť v takovémto prostředí.

Na dojezd do Bischofshofenu mám 2,5 hodiny. Je to 50 km z kopce, tak by to neměl být problém. Opouštím tedy Obertauern, kde mi bylo náramně dobře a nechám se unášet od 700 metrů níže do Radstadtu. První větší zdržení je v úzké soutěsce nad Untertauernem, kde kolem silnice není kousek místa a ta prochází hlubokým a úzkým údolím. Zde málo kdy bývá slunce. Po pravé straně padá desetimetrový vodopád Gnadenfall, který většina řidičů mine. Jednak si ho nemůžou v tom mumraji všimnout a druhak by ani neměli kde zastavit. V Untertauernu si udělám pouze jednu fotku městečka s okolními horami a pokračuji do Radstadtu, do nějž ale nedojedu. Těsně před ním odbočuji na cyklostezku kolem golfového hřiště, která mě zavede do Altenmarktu.

Mám za sebou 20 km, na které jsem spotřeboval hodinu. Myslel jsem, že budu dole rychleji, ale fotící pauzy náskok smazaly. Zbývá mi ale ještě 30 km na 90 minut, což je pořád dostačující. Srále budu klesat, z 900 m n.m. do 500. Nejprve musím za městem ve spleti silnic najít tu pravou a poté můžu pokračovat směr Eben im Pongau a dále po proudu Fritzbachu pod svahy Tennengebirge. Jede mi to dobře, průměr kolem 30 km/h a slabý provoz. Poslední zajímavá obec je Hüttau a poté už brzdím u Salzachu, odkud už je snadné dojet na nádraží do Bischofshofenu, kde jsem 20 minut před odjezdem vlaku.

Další plán je takový, že se osobáky přiblížím co nejblíže domovu. Aktuálně to vychází před půlnocí v Summerau, kde si ustelu a ráno či dopoledne už budu mít z jihu Čech odvoz domů. Ideální je, že do Linze mohu přesedat mimo Salzburg. Jelikož jsem se cestou do Bischofshofenu stejně zpotil, udělám si koupací pauzu u jezera Wallersee. Na to by mi mělo stačit 45 minut.

Vystupuji v Seekirche am Wallersee, kdy už je po západu slunce. Teplo už není a vychladlému se mi do jezera moc chtít nebude. Voda navíc není kdoví jak teplá. Nakonec se osměluji, protože jinde už možnost koupele mít nebudu. Se mnou se pouštějí tři další otužilci do vody, ale nikdo z nás tam nevydrží déle jak pět minut. Mě nejvíce vadí, že je na dně hodně bahna.

Před osmou hodinou, již za tmy, pokračuji do Linze, kam pojedu dvě hodiny. Je pátek, takže se do měst sjíždí omladina za zábavou. Od té naší se neliší. Také mají nahlas hudbu, také se dokáží bavit a hlučně a nesmějí chybět ani boty na sedačkách. V metropoli Horního Rakouska jsem ve 22 hodin a 35 minut na přestup mám akorát na to, sehnat něco k pozdní večeři. Vítězí Mc Donald´s a hamburger s hranolkami.

Cesta do Summerau trvá hodinu a čtvrt. Do cílové stanice přijíždíme pouze dva. Se mnou ještě nějaký mladík. Mám vytipováno pár míst, kam se uložit ke spánku, ale nakonec vítězí úplně jiné. Stan stavím za křovím u silničky na západním konci nádraží. Usínám po půlnoci a hodnotím tuto dovolenou jako opět velice vydařenou. Přes prvotní nesnáze s počasím a ranní zimy, převažují krásné zážitky a skvělý pocit.

Trasa:

Mauterndorf – Obertauern – Dikt´nalm – Obertauern – Untertauern – Radstadt – Altenmarkt – Eben – Hüttau – Bischofshofen.

70,2 km, 1031 m.př.