Náchod a okolí

Letošní volba, které hory letos, padla na Orlické. A to nejdříve od severu. Jako východisko jsem zvolil Náchod. Odtud se dají podnikat vyjížďky i do jiných míst, například na Broumovsko.
23.5. jsem vyrazil vstříc dobrodružství, ale z trochou obav z počasí. Náhodou jsme měli společnou cestu se světoběžníkem Martinem Bidmonem. Jejich tříčlenná parta (on, Helča a pes) šli pěšky hřebenovku Orlických hor. Jak dopadli se zeptejte jich.
Ve vlaku jsem zjistil, že pumpička místo dofukování kolo odfukuje. Ještě, že před nádražím v Náchodě byl cykloobchod. Odlehčil jsem si na ubytovně a šlo se do akce.

Přes Nové Město n. Metují na Sendraž a do Pekla (23.5.)

První den bylo polojasno, čili dobré na rozjezd. Kolečko jelo samo. Bodejť ne, vycentrované, namazané, nafouklé. Do Nového Města nad Metují jsem jel přes Bražec a Vrchoviny. Jméno sedí, od vsi byl pěkný pohled na přehradu Rozkoš a Podzvičinsko. Nové Město otevřelo svou náruč po hodince jízdy. Bylo nač se dívat. Pěkné náměstí, zámek se soškami trpaslíků od M. B. Brauna, neméně pěkná zámecká zahrada. Celé město přehlédnete ze zámecké věže, na kterou se může individuálně, bez prohlídky. Potěší pohled na Zvičinu a Krkonoše.
Úžasný pohled na město je od zříceniny Výrov, kde vznikla vyhlídka, na kterou se stoupá od řeky pod městem.
Dál jsem kola roztočil směrem do Slavoňova. Jasná věc, že se jelo do kopce. Zde je na hřbitově dřevěný kostel sv.Jana Křtitele, ten nesmíte minout při projížďce vsí. Rozhledna Sendraž a 618 m n.m., toť nejvyšší a následují cíl dnešní výpravy. Ze Slavoňova blízko a už ne tolik do kopce. Rozhledna je moderní, železná telekomunikační věž, stavěná podle šablony. To znamená, že takovýchto staveb i nerozhlednového účelu je u nás mnoho. Odsud jsem si to namířil do Nového Hrádku. Do cesty se mi však postavilo poutní místo Rokole, které čítá křížovou cestu, kostel a studánku.
Takže teď už ten Nový Hrádek. Náves obyčejná, hlavní atrakcí je zde totiž zřícenina hradu Frymburk.
"Jestli chcete na prohlídku, musíte přijít jindy, já teď odcházím na autobus."
"Dobrý, já si jenom vyfotim předek."
Rozhovor mezi mnou a klučinou, bydlícím v domě pod hradem byl krátký, jasný.
Z kopečka, z kopce. Tak nějak se jelo do údolí Pekla, kde se stýká Metuje z Olešenkou a kde stojí například Bartoňova útulna, mlýn, stánek z občerstvením nebo hotel Peklo. Prostě je zde krásně, hlavně, když je krásně, což dnes bylo.
Zpět do Náchoda se musí proti proudu Metuje. Nečekejte však prudký kopec, zde už řeka klesá pozvolna, takže je to pohodová jízda, jak ostatně naznačuje hustota rodičů s dětmi, všichni na kolech.
Dalo by se říct rozjezdová trasa, ale 50, 7 km a 739 nastoupaných metrů nejsou malá čísla.

Nové Město z Výrova, zámek, Slavoňov, Krkonoše ze Sendraže, Frymburk, Peklo

Góry Stolowe (24.5.)

Dnes máme hezké počasí, takže akorát pro výšlap do pohoří Góry Stolowe. Přeloženo do češtiny Stolové hory, které jsou vyhlášeny národním parkem. Že jde o hory celkem vysoké jsem věděl už dopředu. 919 m n.m. měří nejvyšší Szczeliniec Wielki, což už je slušná výška. Přes lázně Kudowa-Zdrój se budu vracet zpět, takže cestu do Polska (zapomněl jsem se zmínit, že oné hory jsou v Polsku, tak pardon, kdo to neví) jsem zvolil po cyklostezce č. 22 podél Metuje do Velkého Poříčí, kde odbočuje cyklostezka č. 4020 do Malé Čermné na kterou navazuje vesnička Czermna. Ano, to už jsme v Polsku. Zde se také už zvedá terén, ještě před tím však projedu kolem kostela sv. Bartoloměje a kostnice. Stále do kopce, již už ale lesem se stále stoupá do Pstraźne, kde už jsem 600 m n.m. Odsud už je sklon silnice k vrcholu Skalniak (Bor) vážný, musel jsem na chvíli slézt a tlačit. Vrchol Bor je můj dnešní první cíl. Před Bukowinou Klodzkou odbočuji doprava po Masarykovu okruhu na lesní cestu, která mne dovede na silničku, po níž je to na vrchol už jen kousek. Na vrcholu Boru ve výšce 853 m n.m. se nacházejí Bledne skaly (Bludné skály), kam se platí vstupné 6 zlotých nebo 50 Kč. Vstupné jsem zaplatil, zamkl kolo u kasy ke stromu a vyrazil vstříc skalní nádheře, kterou nikde u nás nenajdete. Ta nádhera stojí určitě za to. I 500 výškových metrů z Náchoda za to stálo. Stezka mezi skalami je místy krkolomná, podobná dětským prolézačkám. Cesta zpět vede kolem skal po hraně Boru, na níž vede dokonce i státní hranice. U jednoho patníku na hraně skály jsem se potěšil výhledem na Broumovsko. Mezitím mne dohnali turnovští turisté a prohodili jsme pár slov.
"Mladíku, je něco vidět?"
"Jojo, před chvilkou jsem viděl zrovna Tatry."
"Co povydáte, odsud?"
"No jo, před chvílí jely dvě tamhle po silnici."
Pak jsem pokračoval cestou po kamenech a kořenech ke vchodu, kde už na mne čekala má Merida.
Jet do Karlówa znamenalo klesnout do 650 m n.m. na křižovatku, po které se dojede pod Fort Karola, což je bývalá vojenská pevnůstka nacházející se na vrcholu kopce Ptak. Z té je pěkný výhled po Stolových horách.
A máme tu ten Karlów, ves pod Szczelincem Wielkim, česky Hejšovina, zde začalo přibývat mraků. Když jsem viděl majestátnou stolovou Hejšovinu, docela jsem uvítal, že se zas chvíli projdu. To znamenalo kolo opět zamknout a ze 750 m n.m. vystoupat po 665 schodech až na vrchol, kde se nachází horská chata a po vrcholu se dá procházet po značené stezce, opět za ten samý poplatek jako v Bludných skalách. Opět to byl pěkný zážitek.
Původně jsem chtěl i na vodopád Pośny, ale ten je docela nízko a už se mi nechtělo potom zase stoupat zpět, tak jsem zamířil rovnou ke skalním hřibům, které ležely asi 5 km na východ. Skalne grzyby byly posety po lese asi na 2 km čtverečních. Poté následovalo definitivní klesání do nížiny přes Batorów do Szczytné, z které jsem se chtěl dostat do lázní Kudowa-Zdrój. Cesta vedla podél tratě, která byla buď zrušená nebo je v rekonstrukci, jelikož koleje chyběly, ale po trati bylo dost strojů. Vlnitým terénem jsem se dostal přes Zlotno a Kulin Klodzki do Jeleniówa a záhy jsem brzdil v lázních. Lázně a park byly podobné ostatním co jsem již viděl jak u nás tak v Polsku. Po hlavní silnici a přes opuštěnou celnici jsem byl za chvíli v Náchodě, kde již začalo krápat.
Dnes to hodilo 69,3 km a 1109 nastoupaných metrů. Nakonec jsem nemusel až na vrchol Hejšoviny, takže nejvyšší místo dne bylo 842 m n.m. na Boru.

Bludné skály, Hejšovina, Broumovské stěny z Hejšoviny, Skalní hřiby, Kudowa-Zdrój

Z Opočna do Orlického podhůří a na Dobrošov (25.5.)

Třetí den výpravy jsem nakonec zahájil v obci Bolehošť, kam jsem z Náchoda dojel vlakem. Na rozhledně Osičina mají jen o víkendu. Dnes je slušně, i když opar, ale riskovat, že zítra bude ošklivo nebudu, proto start v Bolehošti.
Ta byla poměrně nízko, takže mne čekalo do Nové Vsi stoupání přes les. Na Osičinu jsem dorazil po chvíli. Osičina je typ rozhledny podobný sendražské. Jediná změna byla, že v kase seděla sličná a výhled díky oparu byl opravdu slabý. Bohužel jsem si nemohl moc vybírat.
Aspoň, že do Dřízenského údolí vede odsud značka rovnou, že se nemusím vracet do Nové Vsi. Tak to vypadalo totiž podle mé mapy. Poutní místo Dřízna, překvapení dne, leží v údolí Vojenického potoka. Hezčí křížovou cestu jsem ještě neviděl a kaple, studánka a sluneční svit tomuto místu dodávají nádhernou atmosféru.
Tak dost bylo kochání, Opočno čeká. Předtím se však do cesty staví obec Přepychy. Do Opočna přijíždím v poledne, což znamená, že si musím počkat než otevřou pokladnu na zámku. Se mnou čeká i cyklistka z Kostelce nad Orlicí. Jak moc jsou nervózní její spolujezdci, kteří čekají zas na ní však netuším. Celé městečko Opočno je celkem hezké, takže detailní rozborka nějaké desítky minut trvá.
F. L. Věk se narodil a žil v Dobrušce, to ví každý, kdo viděl stejnojmenný seriál. Že Pepa Sedloň jsem přijede zrovna v době, kdy je na náměstí pouť a že si s foťákem ani neškrtne už vědí jen ti, kdo čtou tyto řádky. Ještě ke všemu začlo poprchávat. Mým úkrytem se stává cukrárna na náměstí.
 Předvoj delšího deště trval asi 40 minut. Poté jsem zamířil do kopců pod Orlické hory. Bačetín a Bystré byly první vsi v cestě. To už začlo mírně kapat, aby tak pokračovalo střídavě něco přes hodinu. Za obcí Bystré v údolí Dědiny se člověk rázem ocitne jak v horském údolí posetým chatami po stráních a šumícím tokem říčky. Nad údolím je zaniklý hrad Dobřany, půjdu se na něj podívat. Moc toho tu z něj nebylo, ale když to bylo při cestě...
Z obce Dobřany klesám opět do údolí Dědiny, abych podél ní vystoupal do obce Sedloňov. Tak zde jsem doma! Déšť už ustal, vykouklo sluníčko, Orlické hory se ukázaly na obzoru, co více si přát. Směrem na Olešnici jedu kus s kolegou cyklistou, nad Sedloňovem ho ovšem opouštím, jelikož panorama Sedloňovského vrchu a Orlických hor je fascinující. Za nedlouho odbočuji z hlavní silnice doleva na tvrz Skutina. Sice je po zavíračce, ale ještě tu někdo je. Bunkr Sněžné už neexistuje, dozvídám se, takže mne čeká rovnou stejnojmenná obec. Malebná, podobná Sedloňovu. Roubené chaloupky a ves v kopci. Tentokrát pro mne však ve směru dolů. Dále mne čeká klesání pod Nový Hrádek, kde jsem byl ve čtvrtek, avšak dnes před Rokolí odbočuji na Rzy. To už jsem v údolí Olešenky a u Zelinkova mlýna ho zase opouštím, což značí kopec, a ne malý! Spojka do Borové po cyklostezce č. 22 je do prudkého kopce po špané cestě, čili následuje opět "tlačing." Před obcí Borová potkávám skupinu "bikerů." Z jedním se dávám do řeči. Můžeme řečnit i za jízdy jelikož do České Čermné je to stále z kopce. Před vsí kamsi odbočují a ztrácí se a mne náhle napadá, že to nebude žůžo jet tudy do Olešnice, jak jsem měl v plánu jednu z tras.
Z České Čermné následuje opět kopec, už však dnes poslední. K pevnosti Dobrošov dorážím před osmnáctou hodinou, což jsem už v Dobrušce nedoufal. Nad pevností je pěchotní srub Můstek, z něhož je pěkný rozhled, dnes obzvláště na Krkonoše po dešti. Dnešní poslední cíl je Jiráskova chata nedaleko. Na rozhlednu mne ještě pustí, to mam radost. Sice jsem tu už kdysi byl, ale opakování je matka moudrosti. Než jsem se však rozkoukal, tak Krkonoše zmizely v mracích.
Před chatou oslovuji chlápka, který mi přišel do rány. Z fota před rozhlednou se vyklube rozhovor na téma cykloturistika tuzemská i zahraniční. Končí to tím, že domlouváme pivko na zítra, protože bysme mohli hovořit až do rána a večer dávají finále ligy mistrů a Pepův vnuk musí domů.
Do Náchoda už se jen klesalo a klesalo.
Nejdelší trasa týdne byla 76,8 km, 1257 nast. m., 733 m n.m.

Osičina, Dřízna, Opočno, Sedloňov, srub Můstek

Adršpašské skály a Horní Metuje (26.5.)

Je neděle, venku nízká oblačnost a řada tedy přišla na Adršpach a řeku Metuji, čili jel jsem si zavzpomínat na rok 2008, kdy jsem v Teplicích strávil neuvěřitelný týden. Luďa Munzarů při hledání pramene řeky Metuje stál u jakési skály, zřejmě v Adršpašských skalách, kde měl být pramen řeky. Ostatní zdroje však popisují pramen na louce pod Hodkovicemi u Trutnova nad Adršpašskými skalami, vydám se tedy tam.
Použil jsem opět vlak, ale pouze do stanice Adršpach. Do Hodkovic a Trutnova dál nepokračoval. Vyjel jsem tedy ze stanice směr na Horní Adršpach, cestou mne zaujal místní zámeček. Od nádraží jsem jel stále do kopce a ten se za odbočkou ze silnici a následně za tratí ještě více zvedl, navíc povrch cesty se zhoršil na neudržovanou asfaltku. Po namáhavém výšlapu jsem vjel po červené značce do lesa pod Zámecký vrch. Odsud vede odbočka na zříceninu hradu Adršpach. Minule jsem o něm ani nevěděl, tak se na něj vydám nyní. Kolo jsem nechal u rozcestníku a vyrazil opět do kopce, ale hrádek byl pěkný. I výhled nebyl zas tak marný, na to, že byly nízko mraky. Je vidět celé skalní město, Javoří, Vraní hory a možná i Krkonoše.
Dále jsem pokračoval ještě kus do kopce na rozcestí Kalousy. Zde odbočuje z cesty turistické lesní cesta polní, po ní jsem správně instinktivně dojel k rybníčku uprostřed louky. Rybníček je na Metuji, která nedaleko pramení. K prameni to bylo asi tak půl kilometru vzhůru po louce porostlé vysokou, mokrou travou. Pramen poslední, třetí řeky, které se stékají v Jaroměři jsem tedy našel a mohlo se vyrazit do skal. Do lesa a skal Metuje vpluje asi po kilometru toku. Mne se však podél ní nechtělo pokračovat s vidinou neprůchodného terénu dále mezi skalami a také strážci skal by mne jistě nepochválili, byť bych jenom strkal. Vrátil jsem se tedy stejnou cestou do Adršpachu, zamkl kolo, zaplatil 70 Kč a vyrazildo skalního města.
Byla neděle, ale díky počasí se naštěstí s turisty pytel neroztrhl. První atrakcí je pískovna, kolem které vede okružní trasa. Té se ale dnes nezúčastním. Po zelené se dojde k malému vodopádu a odsud po žluté přes schody nahoru a dolů k jezírku. Kdo chce se povozit po jezírku na lodičce, přitlačí dalších 50 Kč. Ono jezírko je na Metuji, která sem přitéká Vlčím dolem. Vydat se po jejím proudu, znamená míjet pod jezírkem Velký a Malý Adršpašský vodopád, proplétat se spolu s říčkou mezi skalami  a skalními útvary zajímavých názvů (Čertův most, Krakonošova rukavice, Sloní náměstí, Homole cukru) a tvarů. Ona pískovna překvapivě na Metuji není. Tenkrát v létě se v ní neukáznění Němci přes zákaz koupali. Dnes by si však připadali jak ztroskotanci z Titanicu v Atlantickém oceánu, jelikož teploměr ukazoval celých 7 stupňů.
Já se snažil být pořád v pohybu, což znamenalo, že jsem hned nasedl na kolo a už dále pokračoval na něm. V Teplicích bylo zastavení pouze v Infocentru, nic jiného totiž město nenabízí. Z Teplic je to pěkných pár kilometrů souběh silnice, tratě a řeky Metuje,což ostatně potrzuje obec Česká Metuje, následující za obcemi Javor a Dědov. Odsud je to 3 km na stolovou horu Ostaš, ale my jsme v údolí a mraky stejně nízko. Z trati byl na údolí v Javoru a České Metuji pěkný pohled, silnice však vede dole v údolí.
Za Českou Metují zůstává řeka osamocená a do Maršova se musí po lesní cestě. Jízda je však ucházející terénu i počasí. Dosud jen chvíli mrholilo. Po silnici bych se do Maršova a pak následně do Petrovic pěkně zapotil, takhle z malebného Maršova pokračuji dále lesní cestou. Jiná je v tom, že už jí sleduje zelená značka a řeku křižuje pár lávek. Před tunelem pod tratí studuji kudy nejlépe na zaniklý hrad Vlčinec. Nakonec cestu nacházím. Je to velice podobné jako včerejší Dobřany, prudký kopec a na místě hradu jen pár kamenů a obranné valy.
Zpátky na silnici se ocitám ve Velkých Petrovicích. Nade mnou Police nad Metují a já mířím po silnici po proudu řeky k Náchodu, vypadá to, že stihnu dojet až tam a vlaku nebude již dnes třeba. Po chvíli projíždím obec Žabokrky, za níž následuje Hronov, tam se však ještě podívám, takže ho pouze projíždím. Pepa píše, že pivo dnes nestíhá, takže nemusím spěchat.
Do Náchoda dorážím z 52,2 km v nohách a 516 nastoupanými metry. 664 m n.m. bylo rozcetí Před Zvětralým vrchem.

Hrad Adršpach, pramen Metuje, Malý Adršpašský vodopád, Čertův most, Jarov

Broumov a okolí Hronova (27.5.)

Poslední plánovaná trasa měla být do Orlických hor. Jenže Sedloň míní a pánbůh mění, respektive mi dnes počasí na to nedopřeje, je stejně jako včera. Dnes tedy budu muset změnit plán a zřejmě tu zůstat o den déle, což není problém, rezervu mám vždy. Inu zajedu se tedy po pěti letech podívat i do Broumova a prohlédnu si ten Hronov, jak jsem zmiňoval včera.
Do třetice jsem použil vlak, tentokrát i s upovídaným vlakvedoucím. Z Náchoda do Broumova je hodinová taktovka přes Meziměstí, odkud se musí do Broumova úvratí. Dále pak do Otovic už jezdí pouze autobus, což je nepochopitelné, když je to jen jedna stanice. A z Meziměstí do Mieroszówa? "Tam je to tuplem zabitý." Zní odpověď.
Broumovsko to je krásný kraj posetý stolovými horami (Ostaš), skalními stěnami (Broumovské stěny) i útvary (Teplicko-adršpašské skály), pohraničními horami (Javoří hory, Mieroszówské stěny), zřícenin hradů, dalekých výhledů a jiných krás. Asi i proto zdejší kraj byl vyhlášen roku 1991 jako CHKO o rozloze 41 000 ha. Já být Jenda Kraus, tak jsem v Suchém Dole minimálně ob týden :-D
V Broumově vystupuji po hodině jízdy a prohlídka města zabere přibližně stejný čas. Minule tu bylo krásné léto, dnes je pod mrakem, ale zase dnes jsem si prohlédl dřevěný kostel u hřbitova, který jsem minule vůbec neznal. Mimo to je tu pár kostelů, zajímavé náměstí a největší tahák v podobě Benediktinského kláštera.
Po hlavní vyrážím směr Police nad Metují, ale že mne silnice kolem Honského špičáku vynese až do výšky 590 m n.m. bych tedy nečekal. Odsud je to na vrchol jen 60 výškových metrů, ale dnes je stejně neviditelnost. Jediný zajímavý jev je, jak se Broumovské stěny zvedají do mraků. V tuto dobu je na zmíněné silnici zrovna uzavírka, ale cyklistické pravidlo zní, že na kole se většinou projet dá a silničáři také neřekli jediné slovo, a že jich po cestě bylo.
Cestou do Police bych si za normálních podmínek vychutnával sjezd, ale v sedmi stupních je to tak na hraně. Nad Pěkovem potkávám mnohočlenný, zřejmě školní cyklovýlet.
"Chudáci žáci, do kopce je honěj, ještě je zima..."
"Copak já, já jsme zvyklý," říkám si.
V Polici nad Metují najdete také klášter, zajímavou radnici a muzeum Merkuru. Ano, je to ta stavebnice, kterou každý z nás někdy měl. Kolem muzea z kopce jsem opět jako včera ve Velkých Pavlovicích. Stejnou cestou jedu přes Žabokrky k Hronovu. Zde se rozmyslím, že bych mohl pro dostatek času vyšlápnout na Turov a Jírovou horu. Zde jsem 380 m n.m. a Turov má 602 m, to asi zas bude něco, ale i přes to vyrážím. Přes Rokytník je to mírně do kopce a nad vsí, kde přichází odbočka jsem pouze 450 m n.m. Teď by měl následovat prudký kopec a také, že ano. Dnes poprvé si procvičuji tlačení kola. Čím je Turov zajímavý? Na vrcholu stojí opuštěná, "nehorsky" vypadající Jiráskova chata, ze svahů jsou pěkné výhledy do kraje, vrchol má přezdívku Blaník Jiráskova kraje a je prý opředen pověstmi.
Nejsnazší cesta na Jírovu horu je přes rozcestí Na Chlívci a Maternice. Po 4,5 km po lesních zpevněných či bahnitých cestách jsem na rozcestí U Jírovy hory. Odsud do Hronova jde třemi způsoby. Po modré přes Rokytník, tam už jsem jel. Po červené rovnou do města, tam je bahno. Tak si vyberu neznačenou po trávě do Zbečníku. Z prudkého kopce jsou stejně všechny. Nejprve si lebedím, jak jsem si dobře vybral, ovšem než se mi do cesty staví ohrada s krávami. Když dostávám elektrickou pecku od ohradníku (jak Otík jsem ale neskákal a neječel), musím vše opatrně podlézt abych se konečně dostal na cestu, která vede do vsi.
V Hronově jsem po 15. hodině a zrovna začíná krápat, aby se tak dělo přes půl hodiny. Tolik totiž času jsem strávil v místní cukrárně. Město Hronov je rodištěm Aloise Jiráska, kde má i svůj rodný domek. Kousek nad ním je kostel s pěknou zvonicí. Náměstí vévodí okrová budova měšťanské školy, Jiráskovo divadlo a sloup Panny Marie.
Je dokocháno a můžu vyrazit po cyklostezce č. 22 do Náchoda. Cestou ještě odbočuji ve Velkém Poříčí ke kostelu, od kterého je pěkný pohled na Poříčí a údolí Metuje. Za Malým Poříčím se řeka nebezpečně přibižuje k polským hranicím, ale mi jim tentokrát nedáme ani píď naší Metuje. Po nové cyklostece se podjede hraniční přechod do lázní Kudowa-Zdrój a ta mne dovede k centru Náchoda, kde dnešní projížďka končí.
Na pivo se ani dnes nepůjde, ale my jsme si to vynahradili nakonec v Lounech.
62,9 km, 676 nast. m., 602 m n.m.

Broumov, Broumovské stěny v mracích, Police, Hronov - náměstí, rodný dům A. Jiráska

Večerní předpověď není valná a v úterý ráno prší jak o život. Znamená to dvě věci. Že tu déle nezůstanu a Deštné, Velkou Deštnou, ovšem za sluníčka, si budu muset nechat na jindy.
Nashledanou, Náchode. Celkem jsem našlapal 315 km a vystoupal 4297 výškových metrů.

125 let trati Počerady - Vrskmaň

Dnes jsem zase navštívil našeho kamaráda maroda v Mostě. "Arest" se mu protáhl ještě o dva týdny, ale už registrujeme zlepšení :-D

Tentokrát jsem vyrazil po hlavní silnici přes Čepirohy směrem na Žatec, kde jsem později odbočil na Nemilkov. Před Lišnicí následovala odbočka na Koporeč a na půli cesty silnici přetíná asfaltka, kde kdysi byla oná trať Počerady - Vrskmaň.
Z vyprávění kamarádů jsem čekal luxusní asfatku, ovšem nebylo tomu tak, avšak hrozné to také nebylo. Po nějakém čase jsem zaregistroval viadukt, u něj informační tabuli a pod ním studánku. Vše potřebné se najde na webu: http://viadukt-polerady.unas.cz/
Místo zajímavé, ale potřebovalo by dodělat. Třeba je to v plánu, kdo ví. Najednou zahřmělo. Jelikož jsem neměl na ruce hodinky s funkcí "storm alarm," tak jsem to zjistil až, když opravdu zahřmělo, čili byl čas zvednout kotvy, vlastně stojan.

Na konci silničky jsem sjel do obce Polerady a pokračoval již notoricky známou trasou přes Volevčice, Počerady, Břvany a Lenešice. Celou cestu mne pronásledovaly mraky, ale kapkami mne potěšily až před domem.
I se zajížďkami to bylo 30,3 km.

Mezi královskými městy Kadaní a Žatcem

Původně jsem chtěl jet sám, naučnou stezkou Želinský meandr a na Nechranice, avšak Sedloň míní a Tomáš mění.
Po deváté hodině vjíždím do Kadaně a napadá mne, že bych mohl navštívit konečně radniční věž. Čekám do 10:30 než otevřou infocentrum a dostávám dobrou zprávu, že na věž se dnes může, ale musí být minimálně dva návštěvníci.  Pět minut před desátou se objevují další tři a není tím pádem už co řešit. I výstup na kadaňskou věž je s výkladem, takže to není jak na rozhledně. Dnes bylo dobré počasí na rozhled, takže jsme se pokochali Hasištejnem i Klínovcem.
Tomášův telefonát znamenal, že nepojedu po naučné stezce Želinský meandr, ale prohlédnu si ho z výšky, což jsem stejně také chtěl. Pod mostem na trati Kadaň - Kaštice, kde už jezdí pouze muzejní dráha v létě, jsem vyrazil po zelené značce od obce Želina, kde stojí mystický kostelík. Opravdová nádhera přichází na vyhlídce na Želinský meandr, která se nachází na skalce nad řekou na pravém břehu. Z Kadaně se před Roklí odbočí na Hradec a za lesíkem, kde silnici se zelenou značkou přetínají elektrické dráty, se sejde na pole po vyšlapané cestě ke kolejím. Ty se přejdou a pak už je to kousek na hranu, kde hluboko dole meandruje řeka Ohře. Po pěkném zážitku potkávám otce a dceru. Otec 60 let také jezdil na kole, teď v osmdesáti letech už jen chodí. Vyprávět o pěkných místech by jsme si mohli do teď, ale Tomáš čeká.
Setkali jsme se před obcí Rokle. První zastávka je u Sluňáků, což jsou křemencové balvany se zvětralým povrchem. V nečekaně pěkné obci Vinaře, do které jsme dlouho a rádi klesali, překvapila zajímavá a udržovaná náves. V Zahořanech byl obyčejný kostel, ovšem ve spojení s rybníkem se už vyplatilo pořídit pěkný záběr. Stála zde i třídírna Prokop, po té tu však zbyl jen komín. Stoupáme nad ves a otevírají se pěkná panoramata Doupovských hor s dominantou okolí, Vintířovským vrchem s kaplí na vrcholu. Toto místo doporučuji! Na vrcholu je i arboretum zaniklých obcí Doupovska.
"Ve Vilémově ti ukážu vytuněný nádraží," láká mne "vítěz Tour de France," na další atrakci na trase. Tomáš má totiž žlutý trikot. Ve Vilémově měním trojkombinaci "Pivo, káva, oplatka" na "Pivo, chleba, nanuk." Posilněni a odpočatí vyrážíme k místnímu nádraží, kde se nestačím divit, když místo výpravní místnosti nacházím soukromý byt a na nástupišti místo cestujících obyvatelky za stolkem popíjející kávu a poslouchající rádio. Že je na trati jen letní víkendový provoz je známá věc, ale bydlet někoho přímo v nádraží jsem ještě neviděl. Upozorňuji na místní kostel, který nakonec nacházíme v podstatě již na konci Vilémova na odbočce ze silnice na Podlesice.
Podlesice, Vitčice, Nové Třebčice je trio vesniček na trati č. 164 směrem na Kaštice, z nichž poslední z nich překvapuje měšťanským domem ve stylu jihočeských vesniček a dalšími památkami na návsi, dřevěnou zvonicí a sousoším sv. Václava.
Z Třebčic už míříme bez zdržování nejdřív po panelce na silnici do Račetic a Libědic, kde se náš peloton rozrůstá o "polykače," kteří nás nekompromisně předjíždějí, nemají vůbec respekt před Tomášovým žlutým trikotem. V Čejkovicích dojíždíme mladý pár, respektive pomalejší ženskou část, její "spolujezdec" si jí začíná všímat až potom, co jsem prohodil pár slov. Aspoň mi to tak přišlo. Údolí Liboce opouštíme ve stoupání za Sedčicemi, abysme do něj klesli před obcí Libočany... Ano, o té už letos byla řeč a konečně jsme zastihli "sličnou" v lokále. Tomáš byl rád, že manželka našla klíče od sklepa a v klidu si vychutná pivko.
Do Žatce se jelo už klasickou zkratkou. 58,3 km ukazoval tachometr po dojížďce z Postoloprt. Pouhých 372 nastoupaných metrů jsem ani nečekal. Nejvyšší nadmořská výška nebyla také závratná, 390 m n.m.

Kadaňská věž a pohled na náměstí, Želinský meandr, Nové Třebčice, Peloton v Libědicích

Projížďka v okolí Dubé

Náš hokejový tým se domluvil, že se sejdem na víkend v Nedamově, což je 2 km za obcí Dubá na Kokořínsku. Hned otvírám mapu a přemýšlím odkud a kudy tam na kole. Včera ráno odjíždíme vlakem do Blíževedel, kde se dělíme na 3 skupiny a každá jinak se vydáváme k cíli. Nejpočetnější a nejlínější skupina se nechala odvézt autem, dva šli pěšky přes Čap a Pepa & Pepa to vzali "kolmo." Původně mělo být 6 "bikerů," ale postupně 4 odpadli.
Naše první společná jízdu s Pepou Kredbou začíná po deváté hodině a míříme do obce Skalka na hranici CHKO Kokořínsko, kde dojíždíme pěší partu na cestě ze Skalky na Husu. Skalní útvar Husa v nadmořské výšce 449 m n.m. je přírodní památka v již zmíněném CHKO, svým tvarem připomíná husu. Po červené (v mapách chybně žlutá) pokračujeme pod Husou, kde je pár míst s posezením a výhledy, převážně na vrch Vlhošť. Po pátečním dešti to ale není taková krasojízda, musíme se vyhýbat loužím, ale jinak se jede pohodlně po hřebeni, který lemují údolí. Na rozcestí Velká Řebčice odbočujeme ze značky a jedem přímo na silnici, která se jeví býti tak třetí třídy. Klesání do Zátyní přerušuje další zajímavý skalní útvar, později se dozvídám, že se jedná o Skalní okno. To, co jsem viděl pod Jedlovou nedávno bylo věrohodnější, avšak tento útvar se nám také líbil. Obec Zátyní zřejmě vznikla od slov za týnem, a kromě slušné sbírky zemědělského nářadí na zdi jednoho z domů působí obyčejně. Vyjíždíme z lesa a už se nám odkrývají Polomené hory a Bezděz, později kostel a obec Dubá. I můj tachometr odkrývá, 1000. kilometr letošního roku. Polomené hory jsou samostatné kopce vedle sebe, z nichž nejvyšší je již viděná Vlhošť. V obci Dubá, kde zrovna byla havárie na křižovatce, stavíme na náměstíčku. Odsud je to k penzionu ležícího u Černého rybníka pouhé 2 km. Slibované hřiště je pod vodou, takže probíhají "odvodňovací" práce, ale to co se pak na hřišti odehrávalo mělo s fotbalem společného jen míč a branky. Dál pokračují necyklistické aktivity, které odpoledne ještě ruší občasný déšť, který nám občas připomene sladký klučík slůvkem "puší." Po sedmnácté hodině definitivně zavrhujeme projížďku do Doks, o kterou byl celkem velký zájem. Tachometr tedy ukázal dnes najetých 20 km.

Skalní útvar Husa, U Martinské stěny, Polomené hory s Dubou

Už od šesti hodin se převaluji, ale vstávám po osmé, z útulné postele se mi nechce a také, co bych tak brzy zde dělal, že.
Po desáté hodině většina opouští romanticky položený penzion, i pěšáci už se vezou a my dva vyjíždíme za polojasna, příjemné teploty, ale menšího protivětru. Dnešní trasu jsme zvolili z Dubé do Litoměřic po silnici 2. třídy. Očekávám dost aut, ale jaké je mé milé překvapení, když za cestu do Polep potkáváme více cyklistů než aut. Většina jsou pochopitelně "polykači kilometrů." První "krásná situace," jak nazývá kamarád Tomáš pěkná místa, nastává v Tuhaňi, kde mají kostel nad skalkou na návsi. Pokračujem údolím Obrtky, ze začátku jsme jezdili jak na houpačce, za obcí Sukorady, jejíž zámek nestojí za řeč ani za zastavení jedem přeci jenom více po rovině. Za Velkým Hubenovem Obrtka do Polep obtéká návrší, nám však nezbývá, než jet přímo, čili do kopce, abysme za Julčínem na dvakrát klesly do rovinatého Polabí a obce Polepy. V Nučnici se točíme na silnici podél Labe, ta nás dovede až do Litoměřic, našeho dnešního cíle. Za Hubenovem jsem nahlas přemýšlel o rozhledně na Hořidlech u Chotiněvse, ale nakonec nebyl čas, potřebovali jsme stihnout vlak ve 14 hodin. Posezení pod slunečníkem na náměstí za ještě slunečného počasí,ještě v tak krásném městě je vždy pěkné.
59 km ve dvou dnech bylo příjemných, nenastoupalo se moc, pouhých 418 metrů a nejvýš jsme byli na Husí stezce, 458 m n.m.

Tuhaň, Labe a Středohoří v Nučnici, v Litoměřicích

Pod Jedlákem

Tak dlouho jsem otálel 5.5. kam jet a hlavně jestli jet, jelikož počasí neodpovídalo předpovědi, až bylo poledne. Nakonec to vyhrála trasa pod Jedlovou ve svahu Krušných hor, na webu píší, že by tam měly být dva vodopády, tak to je slušné lákadlo, ještě je po cestě „Skalní okno“, to už stojí za to zvednout zadek a vyrazit. Nevim jak je to možný, ale když vyrazím ráno, není problém, ale čím délel přemýšlím nad počasím, které vidím venku a nad tím kam vyjet jsem línější.
Vlak staví vyjímečně v Kyjicích? No bezva, nemusím se motat v „Georgetownu“, má přezdívka pro Jirkov. Ve Vysoké Peci se divím, že poprchává a pak prší. „Tak já se vykopu a ono tohle?“ Naštěstí jen přeháňka, dále se bude střídat slunko s mraky až do večera, aby velké a rudé zapadlo za hory. Vyrážím z výšky 300 m n.m., do 400 m pohoda, do 500 m už je to těžší, ale pak přichází Terezina vyhlídka a odpočinek v podobě výhledu, sice je slušný opar, ale romantické místo. „Tady má být to skalní okno, ano, támhle, ale tak nahoře.“ Nicméně se do svahu vydávám a stojí to za to. Stoupám až do 690 metrů, odsud je to kousek k vyhlídce Jezerka, nekonečno uhelných dolů kupodivu vidět není.
K zámku Jezeří sjíždím už jen z kopce, cestou má být první vodopád na Šramnickém potoce, nacházím kaskádu. Na zámku upoutávají pozornost tulipány v zámecké zahradě, krásná červeň jim sluší. Další cíl má být zřícenina zámeckého pavilonu, kterou nenacházím, tak příště s pořádnou přípravou. Kaskáda na Černovickém potoce? Nic moc tomu co jsem viděl neodpovídá, ale jinak potok místy připomíná toky Krkonoš. Technická památka Albeřická štola svádí toky Šramnického a Černovického potoka do štoly pod zaniklým hradem Alberk, který pak teče přes Horní Jiřetín, stejně jako já dnes, a vlévá se do Bíliny.
Pak už následoval „úprk“ k domovu přes Komořany, Počerady, Lenešice. Nevím proč, ale mám tuto cestu rád, přitom vede kolem šachet a průmyslovou zónou. Asi proto, že se tudy jezdí na pěkné výjezdy do krušných hor či z nich. Tachometr dnes změřil 58,9 km.

Terezina vyhlídka, Skalní okno, kaskáda Šramnického potoka, Tulipány na Jezeří, Albeřická štola

Kolem kolem Kaznějova údolím říček

Počasí oproti předevčerejšímu Kolínsku se nezměnilo, takže údolí říček nad Plzní bude adekvátní k dnešnímu počasí, protože to zní romanticky a dnes je první máj, lásky čas.
Ze žst. Plasy klesám do města abych v centru odbočil doleva na Lomany, kam se jede kolem Lomanského potoka. Cestou stavím u Mozolínského mlýna, po kterém tu však zbyla jen informační tabule, ale místo je to pěkné, na kraji lesa. Do Loman to je mírně do kopce proti proudu potoka, ves to není nijak zajímavá, to následující Lomnička už nějaký ten půvab má. Leží v údolí nejvyšších partií Lomanského potoka. Za vsí se cesta zvedá do kopce a kolem studánky u cesty přijíždím na křižovatku nad Lozou. V Loze se dostávám do údolí Bělé, podél které jedu přes Krašovice a Horní Břízu do Záluží, kde se vlévá do Třemošné. Stejnojmenné městečko je dalším na dnešní trase. Říčka Třemošná, pramenící pod Lišákem mne bude doprovázet přes Českou Břízu, za níž začíná údolí, kterým je pěkná projížďka přes Žichlice do Chotiné. Asfaltová silnička vede jen kousek, ale po polní cestě není špatná projížďka a je na co koukat.
Údolí Dutých Hlav, zajímavý název osady, ale já se už soustředím jaké to bude opustit Chotinou, údolí Třemošné a stoupat do Jarova, Dobříče a klesat do Dolního Hradiště ke Střele. Jestli třemošenské údolí bylo pěkné, tak střelské je krása na druhou, a to bohatě stačí úsek jen k Piplovu Mlýnu. Od něho opět stoupání, tentokrát už poslední a musím přidat, jelikož musím stihnout vlak z Kožlan. Tam vede má trasa přes Borek a Kozojedy, což je až sem do kopce. Hodyně, Dřevec a jsem v Kožlanech. Mířím na zastávku, která je západně od obce.
64,9 km jsem stihl najet od 9 hodin do 14.15, což se mi často nestává, ale moc zastávek a prostojů jsem neměl. Přes 4 říční údolí jsem nastoupal 812 metrů a nejvyšší místo bylo nad Lomničkou, 532 m n.m.

Údolí Lomanského potoka s Lomničkou, Chotiná a údolí Třemošné, Údolí Střely

Severozápadní Kolínsko

Proč padla volba 29.4. na Kolín jsem už zapomněl, ale důležité je, že jsem tam byl, zajezdil si, nezmokl, přežil to a vrátil se domů.
Počasí pod mrakem s oparem je pro mne nejhorší na focení, to už je dlouho známá věc, dnes takové počasí bylo. Z Kolína vyrážím na Tři Dvory, těším se na jízdu po rovinkách a ze začátku to i tak vypadá. Zámek Konárovice, chci se podívat, ale celý je daleko za plotem, tak nic jede se dál. Přijíždím do Týnce nad Labem a po zjištění, že náměstí je v kopci, tak nejdřív mířím do Záboří a k soutoku Labe a Doubravy.
Řeka Doubrava pramení ve Žďárských vrších západně od rybníka Velké Dářko, ten je již na řece Sázavě. Poblíž pramení ještě řeky Svratka a Chrudimka. Pod pramenem napájí rybníky Doubravníček, Doubravník a Řeka. Z rybníka Malé Dářko je propojen umělou strouhou rybník Řeka, Malé Dářko je však v povodí Sázavy, takovému jevu, kdy voda z jednoho pramene teče do dvou povodí se říká Bifurkace. Doubrava měří 88 km a protéká Chotěboří, Ronovem až k Záboří. Před Chotěboří je PR Údolí Doubravy, kde řeka vytváří skalnaté údolí s peřejemi a vodopádem.
Pěkné, klidné místo opouštím směrem k Záboří, odsud již stoupám na náměstí v Týnci. Pod ním by měla být někde tvrz, tu nacházím v objektu soukromé firmy, ale ke mne byli vstřícní a proti krátké prohlídce tvrze nic neměli. Hele, Bělušice, ty u nás máme taky, tyto u Kolína jen prolétnu a mířím přes Němčice do Polních Chrčic, kde čeká nemilé překvapení. Silnice přeťatá dálnicí pokračuje za ní, ale není propojená. Myslím si cosi o volech a blbcích a objíždím 3 km navíc, až poté se dostávám do Žehuně. Zde se nachází velký Žehuňský rybník, který je chráněn jako národní přírodní rezervace. Podle času zjišťuji, že do Peček už to asi dnes nedojedu, tak aspoň ty Poděbrady. Přes Libněves se dostávám do Opolan, kde se předjíždíme s autem vykupující kůži, jeho hlášení my jde silně na nervy. Po pěti minutách již neslyším nic. Libice nad Cidlinou jsou známé Slavníkovským hradištěm a soutokem Labe a Cidliny, který je nedaleko obce a ke kterému záhy přijíždím. Podél Labe se dostávám do Poděbrad a kolem lázní se přijíždí k nádraží, kde má cesta dnes končí. 64,9 km jsem nečekal, že najedu už zde. 310 nastoupaných metrů potvrzuje rovinaté Polabí.

Soutok Labe a Doubravy, Týnec n. L., Slavníkovské hradiště, Soutok Labe a Cidliny, Květinové hodiny v Poděbradech