Český les vs. Slavkovský

Historická chvíle v mé rozhlednové epoše přišla 18.6. 2016. Po třech návštěvách nepřístupné Dyleně jsem mohl konečně vystoupat na ochoz bývalé vojenské věže a rozhlédnout se do kraje. Dyleňská věž byla totiž několik let i rozhlednou. K dopravě na Chebsko jsem opět použil RegioShark a z něj vystoupil v Kynšperku, jelikož jsem si nevšiml, že na "Mariánky" z Chebu nejede osobák, ale Rx.
Z Kynšperka do Podčeskoleské pánve to znám dobře. Kolem Slavkovského lesa nížinou, občas do kopce. Já zvolil variantu přes Kamenný Dvůr, Návrší, Tuřany a Velkou Šitboř. Po hlavní silnici jsem přejel do Dolního Žandova, odkud jsem si zvolil cestu po CT č. 2023 přes Brtnou. Již od rána nebyl pochyb o pěkném počasí a hlavně dalekém výhledu. Nejprve jsem pochyboval o správném výběru trasy, ale po chvíli se terén i sklon zlepšil a já si mohl výšlap více užít. V 750 m n.m. je v lese pěkné rozcestí s odpočívadlem nazvané Liščí farma. Na Dyleň tudíž chybělo necelých 200 výškových metrů. Po žluté značce a následně po signálce jsem se nezadržitelně přibližoval na vrchol druhého nejvyššího vrcholu Českého lesa. Chvíli jsem pochyboval, zda vůbec dnes opravdu otevřeno je, ale v cílovém stoupání jsem nemohl přehlédnout skupiny, mířící tam kam já.
Nadmořská výška Dyleně je 940 metrů. Na jejím vrcholu stojí bývalá vojenská věž. Po pádu železné opony z ní udělali rozhlednu a nyní slouží jako vysílač rádia Egrensis. Díky tomu přestala být veřejnosti přístupná. To se ale změnilo loni, kdy byla po letech otevřena. Letos, právě dnes je také možnost její návštěvy. Kromě výstupu na ochoz bylo k mání muzeum radiokomunikace a dva stánky z občerstvením.
Co se týče výhledu, jsme měli dnes štěstí na daleký. Po Kotli u Rokycan je toto má druhá rozhledna, z které vidím současně Krušné hory a Šumavu. Druhé jmenované pohoří ale už dosti mlhavě. Krom toho, že jsem si užíval výhled, jsem se mírně přel s jedním návštěvníkem o tom, kde je Zvon a Havran. On ale byl "přítulný" skoro ke všem na ochozu.
Hlavní bod dneška mám za sebou a může se pokračovat. Další program byl trochu otevřený a nakonec jsem zamířil do Lázní Kynžvart. Tam jsem jel přes rozcestí U Alexe, Vysokou a Starou Vodu. Ve Vysoké stojí za zmínku zřícenina kostela. Pak už jsem jen přejel hlavní plzeňskou silnici a přijel jsem k zámku. Ten už mě prvně zaujal svou sytou okrovou barvou. Dnes jsem se ale moc nezdržel, spíš mě zajímalo město samotné a nad ním hrad.
Ze sympatického náměstíčka jsem vyjel po hlavní silnici ke hřbitovu a po žluté značce zamířil na hrad. Hned v lese se cesta prudce zvedla a tak jsem spíše tlačil. Po chvíli jsem zjistil, že by sem dalo dostat i ze silnice na Kladskou. Překonal jsme po pěkné lávce potok a zamkl kolo u stromu, i když asi nebylo třeba. Nikde nebyla ani noha, takže tím pádem ani ruka.
Z hradu ve výšce 824 m n.m. toho již moc nezbylo, ale i tak se mi tu líbilo. Nejzachovalejší byla válcová věž. Hrad Kynžvart je z počátku 13 století. Později se zde usídlil rod Hartenberků, který odsud podnikal loupežné nájezdy a tak ho nechal Jan Lucemburský ve 14. století vyplenit.
Z Českého lesa jsem se dostal do lesa Slavkovského a nyní bych rád pokořil jeho nejvyšší vrchol, jenž je nedaleko. Jedu kus po žluté a potom spojovací lesní cestou na lepší lesní cestu. Od rozcestí Pod Vysokým sedlem si to zkrátím po žluté a modré na Vysoké sedlo. Cesta je ale podmáčená, jen tak tak se vymotám téměř suchou nohou.
Vysoké sedlo je už ve výšce 900 m n.m. a na vrchol Lesného tedy zbývá něco přes kilometr a přes 80 výškových metrů. Odsud na vrchol vede překvapivě kvalitní cesta, místy dost prudká, ale zvládám to v sedle.
Lesný (983 m) je nejvyšší vrchol Slavkovského lesa. Vrchol je bez výhledu a opatřen altánkem. Z jednoho místa je mezi stromy vidět Dyleň a pohoří Smrčiny. Zdržuji se jen na svačinu a už pokukuji po nějakém vlakovém spoji, přestože je teprv 13 hodin. Vypadá to na rychlík v půl třetí z Kynšperka, tak hurá dolů z kopce.
Jízda, která mě čekala přes Lazy, údolím Malé Libavy do vsi Zlatá byla neuvěřitelná. Stav silnice sice nebyl nic moc, ale ta příroda Slavkovského lesa, jenž se měnila každý kilometr... Chvíli údolí pode mnou, chvíli les, chvíli mladé listnáče. Jen na palebné postavení Smrkovec mi nezbyl čas.
Na mě ale v Kynšperku k mé radosti zbyla místenka na kolo, tak jsem požadovaným vlakem mohl odjet. Když už člověk jede na známá místa, chce to obohatit o nějaká neznámá, ať je z čeho vstřebávat zážitky a co hodnotit.

Trasa:
Kynšperk - Tuřany - Velká Šitboř - Dolní Žandov - Liščí farma - Dyleň - Vysoká - Stará Voda - Kynžvart - hrad Kynžvart - Pod Vysokým sedlem - Vysoké Sedlo - Lesný - Lazy - Zlatá - Kynšperk.
61 km, 1108 m.př., 983 m n.m.

Dyleň od severu, vrchol Dyleně s výhledem na Krušné hory a Smrčiny, Kynžvart, 
zřícenina hradu Kynžvart, na vrcholu Lesného, Slavkovský les u Laz, Kynšperk

Poohří, Fojtsko 6/6: Údolím Ohře přes Loket

9.6.

Slibovaný déšť se v noci nekonal, a my se vyspinkali do růžova. Nemusíme už podruhé balit stan. Po snídani ještě prohodíme pár slov s panem domácím. Loučíme se s ním a on se může těšit na další hosty. Jedním z nich má být Kolumbijec.
Ránu vládne zatažené počasí. V pivovarské prodejně kupujeme suvenýry. Ale až poté, co ukážu Janičce krytý most přes Ohři. Z Kynšperka svištíme po "šestce" podél řeky. Idylku po novém, rovinatém úseku narušuje Jančino přední kolo. Něco tam nepatrně skřípe, a to stačí, aby byla Janča nervózní. Ptáme se party cyklistů, kterou potkáváme zanedlouho. Předpokládáme, že mají s kotoučovými brzdami zkušenost. Problém nám po delším zkoumání vyřešili. Avšak ne zcela a ne na dlouho.
Před Citicemi se cyklostezka na chvíli odklání od řeky, čili přichází kopec. Do města na soutoku Ohře a Svatavy už přijíždíme opět s řekou. Zase z kola vychází pískání a nás dojíždějí ti bikeři, ale už jen dva. Dle jejich rady jedeme k odborníkovi, kus od centra. Za dvě minuty je definitivně po problému a Janička se může kochat tím, čím já při mé první návštěvě tohoto města. Zámkem a Starým náměstím. Hoši nám i poradili, kde můžeme poobědvat. Restaurace Koruna na Starém náměstí a jeho terasa vypadají solidně. Již před vykouknuvším sluncem se schováváme pod slunečník. Samotná restaurace je v budově, ale v patře. Personál se tedy slušně naběhá. Bikery chválíme i za doporučení restaurace a můžeme se posunout dále.
Hned za Sokolovem je Královské Poříčí. Tam si ze zámku udělali obecní úřad. O kus dál stojí Statek Bernard. Mě se celkem líbí, ale Janina moc unešená není. Pak už se ponoříme do lesa v pravém slova smyslu. Budeme kopírovat hranici CHKO Slavkovský les. Od vysokého viaduktu silnice R6 až po Staré Sedlo je území chráněno jako PP Údolí Ohře.
Přijíždíme k jedné z perel na Ohři. Že ale mou drahou polovičku zaujme natolik, jsem nečekal. Stojí vedle mě v amfiteátru u řeky a kouká na tu krásu. S jiskrou v oku si prohlíží Ohři, nad ní most do centra města a v neposlední řadě mohutný hrad na ostrohu. Loket je pro Janču fascinující místo, kde se musíme zdržet déle. Vylezeme si na skálu u amfiteátru a necháváme se unášet.
Jedeme do centra, i když vlastně nejprve tlačíme kola. I kolem dvou nudících se cikánů, kteří pozorovali na střídačku nás i dělníky stavějící pódium. Projíždíme náměstím a na druhé straně města se napojujeme zpět na CT, pokračujeme v krasojízdě po lepší lesní cestě. Přejíždíme menší skupinku dětí, z níž se později vyklube velká skupina o počtu kolem dvaceti mrňat věku pod deset let. Na starost je má pět učitelek! Tomu říkám adrenalin. Čelo pelotonu dojíždíme na mostě u Svatošských skal. Jako dobrý skutek dneška volíme pomoc dětem (nebo učitelkám?) se snášením kol ze schodů na silnici k občerstvovně.
Svatošské skály. Také Jančou opěvované místo. K tomu kochání si ještě osladíme život něčím dobrým. Turistický ruch je tu v plném proudu a to je teprve čtvrtek.
Zbylých deset kilometrů do Karlových Varů jsou trochu svižnější, jelikož chceme stihnout vlak z Horního nádraží. Trochu nás zabrzdí nový úsek cyklostezky, když se před Doubím po novém mostě přenáší na druhý břeh řeky. Do centra krajského města se tedy jede kolem Varyády.
Žralokem jsme přijeli a tak s ním i odjedeme. Naše dvě kola se ještě k pěti do vlaku snad vejdou, ale ostatní nastupivší po trase do Mostu už to mají těžší.
Skončilo šestidenní putování třemi státy. Počasí k nám bylo laskavé a srnci milí, že nás „pouze“ budily. Největší nehoda, ta s objektivem měla nakonec také kladný dopad. 

Krytý most v Kynšperku

 Ohře v Dasnicích

 Zámek Sokolov

 Statek Bernard

 Loket

 Svatošské skály

Nový most na "šestce" před Doubím

Poohří, Fojtsko 5/6: Odšťavňovač, Vysoký Kámen, Luby

8.6.

Po ránu mě napadá výrok Bolka Polívky z filmu Dědictví: „To je svině to prase.“ Díky štěkání jsme se budili a aspoň po rozednění spali pár hodin v kuse. Sranda je, že jsme později zjistili, že to bylo štěkání srnce. Po sedmé hodině mě vyhnalo ze stanu pro změnu slunko, které se opíralo do stanu. Poprvé snídáme na pařezech místo stolku.
První dnešní cíl je rozhledna na Markneukirchen Bergu, nad stejnojmenným městě. Z místa noclehu nás čeká padesát metrů převýšení, žádný drasťák. Tato rozhledna je také Bismarckova, ale jeden primát má. Byla pojmenována jako první. Konkrétně dva roky po jeho smrti, což bylo v roce 1900. Rozhledna je volně přístupná od 9 do 17 hodin, vstupné se neplatí. Z deseti metrové cihlové věže je výhled na Francko, Fojtsko a Čechy. Za jižními výhledy se musí na kraj kopce, pod stromy, které brání ve výhledu z rozhledny. Tam uvidíte Zelenou horu, Háj či Kornberg. Vidět je i kopec Wirtsberg, na který se vydáme nyní.
Zpět přes Alte Schanze a Papiermühle se dostáváme na silnici č. 21, ta nás z 550 m n.m. vynese do vsi Landwüst. Tou se propleteme po značkách a vystoupáme až do 663 m n.m., kde od roku kdy Maradona získal titul mistra světa v kopané stojí zajímavá stavba. Devět metrů vysoká rozhledna získala pro svůj vzhled přezdívku "Zitronenpresse" (Odšťavňovač citronů). Kruhový výhled je nejen z rozhledny, ale i z kopce samotného. A protože má stavba otevíratelná okna, dáváme přednost fotografiím právě z ní. Jedno z nich spadlo Janče málem na nohu. Vidět je téměř to samé co z Bismarckovy rozhledny. Potkáváme zde turisty z Chebu. Ti si sem dali z Lubů pochoďák. Chvíli si povídáme, a pak pokračujeme definitivně do Čech.
Padákem po modré značce, špatnou cestou, sjíždíme k Haarmühle, abychom vystoupali do hraniční obce Wernitzgrün. Po poledni opouštíme už naposledy Německo.
Kupodivu po lepší silnici než v Sasku, pouštíme kola k rozcestí Pod Vodárnou. Odsud pojedeme na jednu z očekávaných atrakcí naší dovolené - Vysoký Kámen. Začínáme pěkně zostra. Stoupání přes 10 % na prvních stech metrech. Není ale divu, z 590 m n.m. se musíme vyšplhat do 770 metrů. Zbytek cesty má ale nakonec mírnější sklon.
Vysoký Kámen (773 m n.m.) splnil naše očekávání. Možná proto, že Janička žádné očekávání neměla. Fantasticky vypadající skalní vyhlídka s dalekým výhledem. Vysoký Kámen je nejzápadnější výspou Krušných hor, ale ty z něj paradoxně vidět nejsou. Nejvíce vyniká Chebská pánev, Slavkovský les, Dyleň a Smrčiny. Během naší návštěvy, a ta byla docela dlouhá, jsme tu potkali dva Čechy a čtyři Němce. Svačit na takovém místě je přeci zážitek!
Stejnou cestou jedeme zpět k Vodárně a pokračujeme po silnici do Horních Lubů. U Golf Clubu je rozhledna U Strejců, kterou chceme navštívit. Ta mi jediná chybí v Karlovarském kraji. Nejdříve ovšem opět prudce stoupáme. Při sjezdu potkáváme onu partu pěšáků z „odšťavňovače.“ Dnes je středa a moc rušno tu tedy není. Když fotím rozhlednu, říká mi Janča, že nemá schody. Toho jsem si zatím nevšimnul a jsem z toho zaražen. Jdeme se zeptat na stav věci do přilehlé restaurace, kde mají pár jejích suvenýrů. "Stavba byla ve špatném stavu, tak radši strhli schody, ale jestli se cítíte..." Jako příznivec rozhleden to musím zkusit. Janča leze se mnou, ale až nahoru to nakonec neriskujeme. Schody jsou opravdu špatné. Výhled není daleký. Kolem jsou vyšší hory. Nejlepší pohled je na bouřku, která se žene od východu. Počkáme pod střechou v restauraci, a pak uvidíme. Mezitím dobijeme baterku kola i tu naší. Dáme se zlákat jahodovými knedlíky. S paní je pěkná debata. Dokonce nám na cestu přibaluje svatební koláčky, které s manželem nejedí a nám prý přijdou vhod. Strávili jsme tu něco přes hodinu a déšť nikde. V Kynšperku, kam máme namířeno, má pršet kolem deváté. Dnes to vypadá na penzion. Na ten si ale ještě chvíli počkáme, protože jsem vymyslel neobyčejnou trasu kolem přehrady Horka.
Projedeme centrem kopcovitých Lubů. Nad nimi začíná klesání do Libockého údolí. Tam je krásný klid. Zřídkakdy projede auto mířící do Kraslic či opačně, občas se objeví nějaké stavení. Ve vísce Libavské Údolí stojí pěkná dřevěná kaplička působící mystickým dojmem. Bohužel je za plotem, takže ji fotíme pouze ze silnice. Na rozcestí Leopoldsberg Hamry odbočujeme na lesní asfaltku, která by měla vést kolem přehrady. Jenže mírný asfalt střídá prudší lesní cesta. Ta zdaleka nevede podél vody, ale vysoko nad ní. Z přehrady nevidíme zatím nic. Do toho všeho začíná mírně kapat. Druhá část povrchu cesty je ještě méně kvalitní, což má za následek druhý Jančin pád. Příčinou je větev ve výšce ramen, která ji shazuje jako bidlo rytíře z koně. Konečně se otevírá i nějaký ten pohled na vodu.
Kolem 18. hodiny konečně přichází sjezd a vysvobození v podobě silničky u hráze. Tady se musíme chvíli vydýchat a uklidnit. Pak už jedeme k vytouženému cíli - Kynšperku. Štěstí s ubytováním jsme zkoušeli už v Kaceřově, ale zde nic moc není. Kdo to tu nezná, může být při příjezdu od Krušných hor zmatený z cedule „Kačerov.“ Místní hoši, obdivující naše bagáže, nám radí pár penzionů na začátku Kynšperka. Prý někdy také vyrazí takhle na cykloturistiku. Na jeden penzion opravdu narazíme hned z kraje města. Na plotě je nápis penzion a obrázek jahody. To podle jména majitele, jak v zápětí zjišťujeme. Za příznivou cenu se ubytujeme a den jdeme zakončit „ve větším stylu“ do minipivovaru Zajíc. Tam díky omylu číšníka máme každý malé světlé jako pozornost. Po upozornění nám totiž přinesl požadované tmavé a to světlé nechal také na stole. 

 Bismarckova rozhledna a výhled na Markneukirchen

Rozhledna na Wirtsbergu a výhled na Český les

Vysoký Kámen a výhled na jihovýchod

Rozhledna u Strejců a výhled na západ

Přehrada Horka

Poohří, Fojtsko 4/6: Přes Trojmezí zas do Aše

7.6.

Další slunné ráno je zde, a tak se nenecháme pobízet ke vstávání. Na to, že jsme v lese, k nám proniká dost slunečních paprsků. Ještě, než opustíme naše další skvělé nocoviště, půjdeme se podívat na nejzápadnější bod ČR. Minule jsme k němu s Frantou jeli na kole, ale dnes zamykáme kola u stromu a jdeme pěšky. Chůzí tam i zpět (Janičce na boso) nám to zabere přes půl hodiny. Toto tiché místo si vychutnáváme plnými doušky.
Domluvili jsme se, že na Trojmezí pojedeme také Německem. Za prvé známe signálky, za druhé pojedeme jistě po lepším povrchu. Přestože prvních pět kilometrů jedeme šotolinou, za sympatickou vsí Fassmannsreuth, kde se ale napojujeme na silnici. Vesnice působí větší než ve skutečnosti je tím, že jsou domky rozesety ve větších vzdálenostech od sebe. Je zde i fotbalové hřiště.

V Oberprexu jsme na vrcholu stoupání, pak už jen klesáme k Trojmezí. Dnes už jde o normální turistický přechod, ale dříve se tu stýkaly hranice ČSSR, NDR, NSR. Místo je pěkně upraveno. Chvíli se tu zdržíme. Mile nás překvapilo, že zde měli ve schránce turistické razítko. Pro mě má toto místo ode dneška také zvláštní nádech. Po pěti letech častého focení jsem zde s objektivem mého Nikonu udělal poslední tři fotky. Svou zbrklostí jsem ho shodil z kola, že se rozbil na tři kusy. Už jsme byli odkázáni na zbytek dovči bez focení, což bychom také přežili. Když tom Janinu napadlo jet do Aše a koupit objektiv nový. První změna trasy je zde.

Jako cestu do Aše volíme variantu přes Hranice, nikoliv nejkratší po signálce. To totiž nemusí být zdaleka nejrychlejší. Projíždíme rozcestí U Lenka, což jistě nebyl pán, co tam zrovna seděl, a za chvíli míjíme ceduli s názvem obce Trojmezí. Hranice jsou také pěkně kopcovitou obcí s opraveným náměstíčkem. V Aši jsme tedy po necelých 24 hodinách zpět. Jediné elektro zde, je u Tesca. Takže musíme přes město a přes kopec. V Expertu mají zrovna náš fotoaparát, to je dobrá zpráva. Samotný objektiv však nikoliv, pouze na objednávku. Tak to je smůla. Pak Janče opět svitne v hlavince. „Nemohli byste nám prodat ten z foťáku a doobjednat si ho?“ „Tak to se musíte domluvit se šéfem, ten přijde za deset minut, zněla odpověď. Čekáme pouze pět a hned mu jdeme sdělit náš problém s prosbou. Kupodivu nám žádost nezamítne a jde se podívat co s tím.
„Není to ale levná záležitost, víte to?“
„Víme.“
„Můžu vám ho tedy prodat za 2999 Kč.“
„No to bereme! Stejně bychom si ho museli koupit.“
Možná by se později sehnal levnější, ale pouze o pár stovek a my můžeme mít tento a hned! Jen skočím do bankomatu, protože platit kartou nelze, a náš problém je vyřešen. Ještě teď tomu nevěříme, že jsme uspěli. Poobědváme v tom samém podniku co včera a zároveň dobíjíme baterie. Já i telefon novou nabíječkou. Tu starou jsem totiž naposledy viděl ve žraloku, když jsem ji použil. Tu jsem si v tom obchodě koupil rovnou také. Po pár týdnech se ta původní našla v zastrčené kapse.

Dále nás čeká jízda z kopce dlouhá devět kilometrů do saských lázní Bad Elster. První zastávkou je Podhradí, kde je zřícenina hradu. Také pěkné místo. Hranice přejíždíme v Doubravě. V Bad Elster protéká řeka Weisse Elster (Bílý Halštrov), který je však černý jako bota. Pramení nad Aší, v podobě rašelinného toku. Významem je Halštrov v Německu něco jako u nás Vltava. Město není nic moc, ale lázně jako celek jsou tradičně pěkné. Chceme si natočit nějakou minerálku, ale Moritzquelle už má zavřeno. Uspěli jsme až o kus dál. Do cyklolahve nám sice nechtěli natočit, ale ochutnat ze skleničky jsme mohli. Je šest večer a my pokračujeme v trase do Schönlindu. Objevil jsem totiž v mapě místo „Alte Schanze,“ což je hradiště Staré Šance. Do Schönlindu je to samozřejmě přes kopce plus železniční trať. Za Schönlindem se dáme k Papiermühle a po polní cestě pod Staré Šance. Cestou nakrmíme koníky mrkví a o kus dál v potoce provádíme další večerní očistu. Nahoře v lese u odpočívadla si dáme večeři a jdeme se mrknout po nějakém místě pro stan. Nějak jsme ty Šance nenašli. Ani nic, co by tomu odpovídalo či se podobalo. Stanujeme na kraji louky u lesa. Včerejší epizoda s divočáky byla jen předehrou. Dnešní štěkání budí tentokrát i Janču a spaní probíhá v hodinových intervalech.

 Nejzápadnější bod republiky

 Trojmezí

 Hranice

 Podhradí

 Bad Elster

 Nad Schönlindenem

U Starých Šancí

Poohří, Fojtsko 3/6: Přes Libou do Aše

6.6.

Vstáváme v půl osmé a na nebi není ani mráček. To dosud ještě nebylo, co putujeme Poohřím. Loučíme se s Christopherem Langem, který se ještě přišel zeptat, jak se nám spalo. Jsme zvědavi, jak zužitkuje čistou maringotku. 

Už od rána můžeme jet v kraťasech, konkrétně směr Hohenberg. po zahřívací rovince, přišlo dlouhé stoupání do centra obce, kde nás čeká hrad. Byla to makačka hned na úvod. 

Na hradě je zrovna menší školní exkurze, ale nenarušuje nám naše kochání. Z jedné hradní bašty je pěkný výhled. Atmosféru hradu kazí pouze tartanové hřiště a basketbalový koš na nádvoří. 

Razítko jsme nikde nesehnali a tak sjíždíme zpět k Ohři. Než se s ní pro zatím rozloučíme, podíváme se ke Karolínině prameni. Jde o železitou minerálku, upravenou k veřejnému stáčení, ozdobenou altánkem. Ohře opouštíme na přechodu Dubina. Po cyklostezce se vyhoupneme nad údolí a za chvíli fotíme hezké panorama Hohenbergu s hradem. 

Další cíl je Libá a její opravený "zámkohrad." Od rybníka Kladivo je na něj pěkný pohled, jak dominuje nad městem. Nejprve se stavíme v obchodě, pak teprve šlapeme krpál k hlavní bráně. Není náhodou dnes pondělí, kdy bývá skoro všude zavřeno? Ano. Na tabuli je však číslo a telefonická domluva. Vytáčím tedy majitele a ten nám návštěvu schvaluje. jen si budeme muset půl hodiny počkat, než si dovezou dvě kozy. Stejně jsme chtěli pojíst. Po dvanácté hodině opravdu přijíždí majitel s ještě jedním pánem a pouštějí nás do interiéru a na věž. Z malých okének na věži je pěkný výhled na Libou a kde to okolní kopce dovolí, i dál. Vnitřek zámku je nově opraven ale ještě chybí vybavení. Chlapcům přejeme hodně zdaru v dalších pracích a pokračujeme do Aše.

Hned za Libou však začíná kapat a tak využíváme přístřešku na neudržovaném fotbalovém hřišti. Úkrytem je jedna ze střídaček. Nebylo to však nic vážného, tak po chvíli pokračujeme do Polné. ještě před ní musíme opět pod střechu, tentokrát autobusové zastávky. mraky nad námi nevypadají moc dobře. projíždíme Lipnou a za ní se noříme do lesa po neznačené, ale dobré lesní cestě. Společnost nám dělá Nebeský potok a železniční trať. Cestou lesem ke Třem znakům mírně kape a Janče pořád padá řetěz. Nakonec zjišťujeme, že je to gumou, namotanou mezi dráty a desetikolečko. Guma se uvolnila z pláštěnky na brašny. Vyřezat a vymotat gumu chvíli trvalo. Když už myslíme, že je po problémech, Janča padá z kola na rozcestí U Tří znaků. Naštěstí se nestalo nic, kromě špinavých věcí od hlíny.

Neustále plující mraky nás ženou do centra Aše. Brzdíme u Tesca, kde si dáme oběd a uvidíme, co ty mraky dále provedou. Neprovedly nic a tak sjíždíme k IC, kde kupujeme pohledy. Ty za pár minut končí v kaslíku a my budeme čekat, jak to bude s jejich doručením. Nejzápadnější město ČR je pěkně kopcovité a roztahané. My nesmíme opomenout nejzápadnější rozhlednu na vrchu Háj, která se řadí i mezi naše nejhezčí. Je také jednou ze tří u nás pojmenovanou podle Otto von Bismarcka. Výhled ze štíhlé krasavice je daleký a parádní. jen těch 140 metrů převýšení nebylo nic moc zdolat.

Ještě hup do Billy a už šlapeme kolem obce krásná vstříc divočině a poslednímu dnešnímu cíli. Tím je nejzápadnější bod naší republiky. Nakonec usuzujeme, že lepší to bude přes Německo. Bereme to tedy přes osadu Neuhausen, kde zároveň doplňujeme vodu. Nejprve po silnici kolem hranic stoupáme a klesáme. Hlouběji do lesa, už po šotolině, sjíždíme k Újezdskému potoku. Zde postavili romantický dřevěný most. Jmenuje se Most přátelství, nebo také Most Evropy. Vzpomínám, jak jsme tudy projížděli předloni s Frantou Andělem. My tehdy byli na jednodenním výletě, ale dnes je to jiná situace. S Janičkou sem přijíždíme večer a nakonec se nám místo zalíbí jako další nocoviště. Místo je tu akorát na stan a koupel? Přeci Újezdský potok. Usínáme za rozmanitého zpěvu ptáků. V noci už to tak rozmanité není. Z lesa se ozývá štěkání. Ne však psí, ale prasečí. Janča spí jako dřevo, ale mě do spánku moc nebylo. Naštěstí štěkot po chvíli ustal.

 Apartmá č. 3

 Hrad Hohenberg a pohled od Dubiny

 Hrad a zámek Libá s interiérem a výhledem na město

 Aš - Goethovo náměstí

Bismarkova rozhledna na Háji

Most přátelství

Poohří, Fojtsko 2/6: Bavorským Poohřím

5.6.




Východ slunce ze Schneebergu by byl jistě zajímavý, ale nakonec spíme až do sedmi. Z verandy chaty sleduji, jak se v údolí válí mlha, stejně jako včera. Stan je suchý před devátou, tak ještě pohovoříme s cyklistou, který zrovna přijel celý uřícený a pak vyrazíme také na vrchol.
Na vrcholu nejvyšší hory Smrčin stojí budovy a televizní vysílač Wehrmachtu. Nic z toho však už není v provozu. Dokonce zakázali vstup i na rozhlednu Backöfele. Nás však ani prkna neodradili, abychom se rozhlédli z malé rozhledničky. Nejblíže, téměř na dosah, je Ochsenkopf s vysílačem. Dále jsou vidět všechny nejznámější vrcholy Smrčin. Když se povede výhled, jako před devíti lety, je vidět až na Klínovec.
Ještě vrcholové foto a můžeme zahájit sjezd. Dolů mažeme po luxusní široké silnici. Na té hlavní překonáme sedlo a brzdíme u odbočky k prameni Ohře. Upozorňuje na něj cedule u parkoviště. Asi po sto metrech do lesa se přijde k pěkně upravenému prameni. Odtud teče Ohře, třetí nejdelší řeka Čech a řeka, co provází celý můj život. Vyvěrá v žulové kolébce, která je složená ze dvanácti kamenů nesoucí jména měst, kterými protéká.
Nyní nás čeká cesta podél toku Ohře, většinou po cyklostezce stejného jména. “Eger Radweg“ začíná u Weissenstadtu. Dlouhým sjezdem vyjíždíme z lesa a právě pohled na toto město je první co vidíme. První obcí, kterou projíždíme je Weißenhaid. Před Voitsumrou zamykáme kola u zábradlí a jdeme se podívat na louku, kde se stýkají Nová a Stará Ohře.
Weissenstadter See je velká přehrada, sloužící spíše rekreačním účelům. Je to první vodní dílo na Ohři. První kilometry Oharské cyklostezky ještě nevyužíváme, protože si pamatuji, že tam bylo bahno. Hlavně ale chci vzít Janku k jedné atrakci, o které jsem minule neměl tušení.
Jedeme do vsi Thusmühle, před níž se objevuje pěkné panorama obce Röslau. V Thusmühle před Ohří je odbočka vlevo. Po ní se po necelém kilometru dojede k romantickému místu. U mostu přes řeku je umělý vodopád Thusfall. Kus proti proudu je část toku svedena do náhonu, který zde vytváří tuto pěknou podívanou. Důvod se tu chvíli zdržet. Čeká nás městečko, které leží na Ohři, ale jmenuje se podle řeky, která se do ní vlévá na hranicích u vsi Rybáře (Fischern).
V obci Röslau toho tolik interesantního není, vyjedeme tedy nad ni. Zwöllfergipfelblick je zajímavé místo při cyklostezce a v překladu znamená Dvanácti vrcholový pohled. Vrcholů je odsud vidět opravdu dvanáct a každý je zde vyznačen na panoramatické desce. Omladina zde se bavící po chvíli odjíždí. Zda kvůli nám či bouřce nevíme, každopádně kovové nebe nás staví do pozoru. Déšť je hlavně severněji, nad Kornbergem, ale přesto zapláštěnkujeme sebe a hlavně brašny. Rozhodli jsme se pokračovat a dobře jsme udělali. Déšť nás dostihl kus za vsí, ale jako spása byl po ruce úkryt v podobě statku. Přeháňka trvá několik minut.
Pokračujeme, když už jen mírně kape. Po Ohraské cyklostezce jedeme přes Neudorf a Neumühle do Marktleuthenu. Na jeho náměstí je kašna, jejíž dno vypadá z každé strany šikmé. Dnes je tu ale hodně vody a tudíž neukážu Janče tento jev. Ukazuji ale na restauraci v rohu náměstí. Mají zde příznivé ceny a tak přichází chvíle něco pojíst a dobít baterku na Jančině elektrokole, které na této akci testujeme prvně.
V restauraci se zdržujeme přes hodinu. Pizza a pivko přišly vhod. Dokonce tu potkáváme krajana, žijícího v Mnichově. Zde byl za přáteli.
Na konci města je vysoký a pěkný viadukt. Za ním pokračuje cyklostezka po levém břehu. Místy je to pěkně do kopce přes les. Až do Hohenbergu je to samý hammer. Wendenhammer, Kaiserhammer či Schwarzerhammer je jen malý výčet na dvaceti kilometrech. Za posledně jmenovaným projíždíme kolem nenápadné přehrady, kde fotíme labutí rodinku.
Pomalu spekulujeme, kde dnes složíme hlavu. Když jsme vystoupali z Blumenthalu k obci Neuhaus, padne nám do oka pěkný placek na jedné zahradě. Jdeme se zeptat, ale nikdo doma. Za chvíli přijíždějí domácí na kolech, ale nedovolují nám u nich stanovat. Že je to zakázané víme, ale kdyby nám to dovolili... No nic, jedeme dále.
Napadlo mě sjet k Massemühle. Paní v prádelně prosím o vodu, mezitím si Janča všimne pěkného placu pod stromy, u potoka. Než stačíme něco říct, přijíždí pán a my se ho pohotově ptáme, zda si zde můžeme postavit stan. K naší radosti souhlasí. Dokonce nám ukazuje maringotku, v níž je ale spousta dřeva. Můžeme spát zde, jestli chceme. Nádhera! Za čtvrt hodiny je vyklizeno a vytřeno. K apartmánu č. 3 bude dokonce k dispozici i záchod, který nám ukazuje hodný pán záhy. Ukazuje nám další dveře. Že by i sprcha? Ne, to by byl velký luxus, podává nám vizitku. Jsme nadšeni. Další bonus je teplá voda na mytí, která měla být na vytírání, takže žádný studený potok. Radost mám také z toho, že nemusíme ráno čekat, až uschne stan. 

Trasa:
Schneeberg - Pramen Ohře – Weißenhaid – Voitsumra – Weissenstadt – Bödlas – Thusfall – Röslau – Neudorf – Marktleuthen – Kaiserhammer – Neuhaus – Massemühle.

 Stanoviště na Schneebergu

 Schneeberg a výhled na Ochsenkopf

 Pramen Ohře

 Weissenstädter See

 Thusfall

 Zwöllfergipfelblick a výhled na Schneeberg

Viadukt v Marktleuthenu