neděle 26. května 2019

Vrcholy Českého středohoří 23. - Ostrý u Františkova, Kohout, Boží vrch

Ostrý u Františkova (300 m)


Ostrý je název zříceniny hradu na bezejmenném vrcholu u obce Františkov nad Ploučnicí. Ze všech středohorských Ostrých je nejnižší, zvedá se do 250 m n.m. Název lokality je výstižný, řeka Ploučnice obtéká ze tří stran ostroh, na němž hrad stojí.
Ostrý (Scharfenstein) je hrad na čedičové skále nad řekou Ploučnicí. Vybu­dován byl jako správní centrum nově vznikajícího panství mocného rodu Markvarticů. V jeho držení se časem vystřída­lo více význačných osobností českého středověku. První zmínka o něm je z roku 1268, kdy je jako majitel hradu zmiňován Markvart ze Scharfensteina. S velkou pravděpodobností se dá počátek výstavby hra­du datovat do doby vlády krále Václava I. Dokončen byl za vlády Přemysla Otakara II., kdy na severu Čech dochází k budo­vání mocenských center, která sloužila k zajištění ochrany severní hranice země. Tak přesel hrad Ostrý pod královskou moc. V době husitských vá­lek hrad příliš neutrpěl. Husité dávali přednost snazší a bohatší kořisti, jakou byly Benešov či Kamenice, a tudíž hrad Ostrý nikdy neobsadili. Okolo roku 1440 se stává majetkem Vartenberků, kteří prováděli početné loupežné výpravy do Lužice. Lužičané pak koncem roku 1444 provedli pro­ti Vartenberkům výpravu, kdy také obléhali Ostrý, který o rok později dobyli a vypálili. Od té doby už nebyl prakticky obnoven a od roku 1515 je pak připomínán jako pustý. Dnes je volně přístupnou zříceninou s pěkným výhledem na Ploučnici, Františkov a okolní kopce včetně Kohouta. V dubnu 1966 byla zapsána na seznam kulturních památek.
Z vlakové zastávky ve Františkově vede na Ostrý zelená značka o délce 2 km. O další kilometr po té samé značce se skrývá nenápadný vodopád.

Ostrý a řeka Ploučnice

 Hrad Ostrý
Výhled na Františkov a Ploučnici

Výhled na západ

Kohout (589 m)

Vrchol s tímto jménem najdeme na Děčínsku u Valkeřic. Jeho výška je 589 m n.m., má tvar kupy s plochým vrcholem a na jeho svazích se nacházejí balvanité sutě. 
To, co táhne turisty na vrchol, je kamenná rozhledna z roku 1908. Postavil ji Spolek německých turistů (Verein Deutsche Turisten). Autorem projektu byl stavitel Anton Möller. Ten navrhl 16 metrů vysokou rozhlednu s kamenným základem a dřevěnou nástavbou. Brzy po zahájení stavby se ale ukázalo, že Spolek nemá dost financí a tak původní plán dřevěné nástavby nahradila kovová konstrukce točitého schodiště a vyhlídkového ochozu ve výšce 12 metrů. Nová rozhledna byla pojmenována po císaři Františku Josefovi.
Stav věže se koncem 20. století horšil. Kovové části byly napadené korozí, výstup byl značně riskantní a výhled nemožný, neboť okolní vegetace původně holého vrchu výrazně převýšila vyhlídkovou plošinu. Posun k lepšímu nastal až v létě 2010. Z iniciativy obyvatel Valkeřic, členů KČT a především člena Rady Ústeckého kraje pro oblast regionálního rozvoje a cestovního ruchu, Radka Vonky, došlo k jednání s vlastníkem rozhledny Lesy České republiky. Stavební práce provedla firma Tevis s.r.o. z Ústí nad Labem - Trmic, kovovou nástavbu restaurovala společnost JKL Mont z Ústí nad Labem. Opětovné otevření pro veřejnost proběhlo 16. dubna 2011.
Výhled z rozhledny je pouze východním směrem. V rámci rekonstrukce se vykácel kus lesa a díky tomu se můžete rozhlédnout na Českou Lípu, Lužické hory, Ralskou pahorkatinu a Ještěd.
Od vlaku vede modrá značka z Benešova nad Ploučnicí o délce 6,5 km. O dost blíže je zastávka autobusu. Z Valkeřic ujdete po té samé značce 2 km.

 Kohout od severu

 Kohout - rozhledna
Výhled na Českou Lípu a Ještěd

Boží vrch (556 m)

Nedaleko Verneřic se nachází nepříliš nápadný zalesněný pahorek s nadmořskou výškou 556 m a nezvyklým názvem Boží vrch (Gottesberk), na němž se v minulosti nacházel poutní areál s kostelíkem, křížovou cestou a několika dalšími budovami.
Původní název tohoto místa byl Trpasličí vrch a trpaslíci byli i častým námětem pověstí, které se k němu vázaly. Své současné jméno získal v letech 1732 - 3, kdy byl dřevěný kříž nahrazen třemi zděnými kaplemi. Ty byly navzájem provázány společným průčelím a celý sakrální komplex byl zasvěcen Nejsvětější Trojici a sv. Prokopovi, jednomu z patronů české země. Roku 1735 bylo přistoupeno k přebudování trojité kaple na poutní kostelík, jehož podoba vydržela ve své podstatě až do druhé poloviny 20. století. V roce 1737 byla ve východním svahu vršku vybudována křížová cesta se sedmi zastaveními. Jejich počet byl brzy doplněn na celkových 14, což ve své době bylo téměř nadčasové řešení. Již v 19. století ale byla odstraněna z důvodu menšího zájmu o poutní místo. Poslední větší rekonstrukce kostela proběhla roku 1886. O 20 let později zachvátil dvě budovy na Božím vrchu požár, kostel s hospodou zůstaly této pohromy naštěstí ušetřeny. Definitivní zánik tohoto areálu nastal po vystěhování německých starousedlíků. Přestože byl kostel díky svému významu prohlášen kulturní památkou, zájem o něj projevovali zejména vandalové. Jedinou iniciativou verneřického národního výboru byla žádost o jeho demolici, podaná poprvé roku 1968. K jejímu naplnění došlo o několik let později, v roce 1975 byl barokní poutní areál ,,z bezpečnostních a estetických důvodů" odstřelen.
Ještě dnes jsou na Gottesberku patrné základy několika málo zdí přilehlých budov a studny. Ze zbytků je patrná socha Krista na Olivetské hoře z 19. století a také torza několika kamenných pískovcových sloupů.
Výhled ze zarostlého vrcholu nečekejte. Z luk pod lesem však nějaké výhledy jsou. Třeba na Bukovou horu, Víťovu vyhlídku či Sedlo.
Dvě neznačené přístupové cesty na Boží vrch jsou ze silnice z Verneřic do Příbrami.

 Boží vrch od východu

 Zbytky kostela

Výhled z jižního svahu

Ronov, Studenec, Zlatý vrch, Ortel

RONOV


Tento vrchol poblíž Kravař na Českolipsku jsme navštívili s Jančou a Godym při třídenním výletu do Lužických hor a Českého Švýcarska. Samotný Ronov ale náleží do Ralské pahorkatiny. Zvolili jsme si ho prvním cílem našeho výletu. Zaparkovali jsme auto u osady Stranné, počkali až přejdou cikáni jdoucí po silnici a vyrazili nahoru.
Čedičový kužel Ronov najdeme na Českolipsku mezi obcemi Blíževedly a Stvolínky. Je vysoký 552 m n.m. a společně s Vlhoští je dominantou blízkého okolí. Oba také tvoří severozápadní hranici Polomených hor, geomorfologického okrsku Ralské pahorkatiny. Na nejvyšsím místě stojí hrad Ronov, který je dnes jen zříceninou. Lokalita se nachází na území CHKO Kokořínsko a hora samotná je od roku 1995 vedena jako přírodní památka Ronov. Její rozloha je 8,73 ha a předmětem ochrany jsou přirozené suťové lesní porosty s teplomilnou faunou a flórou, ale i rozsáhlá kamenná moře.
Hrad byl založen na konci 14. století pány z Klinštejna (větev Ronovců) a v roce 1429 se prvně obje-vuje v písemných pramenech, kdy patřil bratrům Berkům z Dubé. Původní stavbu později nahradil hrad větší. V roce 1437 jej Berkové prodali Vilému z Ilburka, jehož rod vlastnil rozsáhlý hrad do roku 1454, kdy vymřel. Vdova po Vilémově jediném synovi Anežka z Helfenštejna Ronov roku 1505 opustila a přestěhovala se do tvrze ve Stvolínkách, kterou si nechala přestavět na zámek.
Od roku 1608 byl Ronov uváděn jako zpustlý. Během třicetileté války byl v roce 1643 vypálen švédskými vojsky, když se na hradě ukrývali obyvatelé Stvolínek i dalších vesnic se svým majetkem.
V roce 1832 zříceninu navštívil Karel Hynek Mácha, který zde podle seznamu Hrady spatřené pořídil kresbu, ta se však nedochovala. Nedochovala se ani křížová cesta, kterou nechal roku 1845 postavit litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille.
Dnes zde najdeme pozůstatky staršího vnitřního hradu, vnější opevnění s baštami, trosky věží a budovy na jižním okraji.

Od hradu se otevírají úžasné výhledy na všechny strany. Snad nejhezčí jsou na České středohoří a Polomené hory kolem Máchova jezera. Za dobré viditelnosti se na severozápadě kulatí vrcholy Lužických hor a třpytí špičatý hotel na Ještědu.

Na vrchol Ronova vede ze Stvolínek červená značka. Z vlakové zastávky je to 3,5 km. Druhá varianta výstupu je z Kravař. Od vlaku je na Ronov po zelené značce 2,5 km a z obce 3,5 km.


 Ronov od jihozápadu
  Cesta na Ronov
  Hrad Ronov

  Výhled na jihovýchod a západ


STUDENEC


Tento dominantní vrchol jsme navštívili ještě ten den a strávili jsme zde dokonce noc pod stanem. Pro pejska Godyho to byla premiéra a pro nás s Jančou první akce tohoto druhu letos. Auto jsme nechali na parkovišti na horním okraji obce Líska, odkud to bylo na Studenec kousek. Nechybělo ani opékání buřtů.
Druhý den jsme se vzbudili do svěžího rána a ještě naposledy si vylezli na kovovou rozhlednu. Celkem jsme tam byli čtyřikrát. Večer, na západ slunce a již za tmy. Celou dobu na vrchol nikdo nepřišel.
Studenec je kuželovitý čedičový vrch v Lužických horách, severovýchodně od České Kamenice. Svým vzhledem i výškou 737 m n.m. je dominantou západní části zmíněného pohoří.
V červenci 1949 zde byla vyhlášena přírodní rezervace Studený vrch. Její rozloha je 113 ha a předmětem ochrany je výjimečně cenný komplex lesních porostů a společenstev se složením blízkým přirozené skladbě.
V 19. století patřil vrch rodu Kinských. Majitel pozemku Ferdinand Kinský nechal v roce 1854 postavit na vrcholu dřevěnou rozhlednu, která vydržela pouze do roku 1865, kdy byla pro špatný technický stav stržena. Stával zde i stánek s občerstvením. V roce 1888 byla na Studenci postavena 17 metrů vysoká železná rozhledna. Po jizerskohorské Slovance je druhou nejstarší železnou rozhlednou u nás. V minulosti byl vstup na rozhlednu zpoplatněn 10 krejcary. Od roku 1893 stála na vrcholu i horská chata, ale v roce 1947 byla zbořena po rozsáhlém požáru. Dodnes z ní zbyla pouze zděná část sklepa. Během Mnichovské krize věž využívala Československá armáda, ale i tak byla nadále přístupná veřejnosti. V následujících desetiletích byla zanedbávána a hrozilo její stržení, ale 28. března 1997 byla prohlášena kulturní památkou. To ji ochránilo od demolice. Kvůli nevyjasněným majetkoprávním vztahům a překážkám na straně CHKO Lužické hory a Lesy ČR se ovšem oprava neustále odkládala. Nedostávalo se též finančních prostředků. Od roku 2001 je rozhledna ve vlastnictví města Česká Kamenice, jemuž se podařilo na rekonstrukci získat více než milionovou dotaci. Další finance se podařilo zajistit formou veřejné sbírky. V letech 2007 - 9 proběhla rekonstrukce, při níž bylo využito více než 80 % původních dílů. Pro veřejnost byla otevřena 21. června 2009.
Po zdolání 75 schodů se vám otevře omezený, ale daleký výhled. Vidět lze Českosaské Švýcarsko, Lužické a Jizerské hory, Ještěd či České středohoří. Pro lepší orientaci jsou na ochozu instalovány panoramatické tabule.
Z obce Líska vede na Studenec modrá značka, od autobusu jsou to 3 km. Pod vrcholem vede také červená značka, která má odbočku k rozhledně. Spojuje rozcestí Křížový buk a osadu Studený a trasa je dlouhá 7 km.

 Studenec ze Zlatého vrchu
 Rozhledna

 Výhled na sever a západ
 Výhled na Chřibskou



ZLATÝ VRCH


Po noci na Studenci jsme uložili stan do auta a šli se podívat na nedaleký Zlatý vrch, kde lze spatřit vysoké čedičové varhany. Cestou k nim jsme narazili na pozůstatky budov. Šlo patrně o stavby, které sloužily dělníkům těžícím čedič.
Zlatý vrch měří 657 m n.m. a leží ve stínu dominantnějšího Studence. Přesto však stojí za návštěvu a to díky čedičovým sloupům vysokým až 30 metrů. Ty byly odkryty při těžbě, která zde probíhala od druhé poloviny 19. století.
Lom na Zlatém vrchu byl otevřen kolem roku 1870. V roce 1940 byla těžba ukončena a kopec byl prohlášen za chráněný. Ještě před koncem 2. světové války byla těžba obnovena a pokračovala i po roce 1945. Zlatý vrch byl podruhé vyhlášen chráněným územím v roce 1964. Národní přírodní památka Zlatý vrch je ukázkou dokonale vyvinuté sloupcovité odlučnosti čediče v tělese olivínického alkalického čediče s mimořádnou, až třicetimetrovou délkou kamenných sloupů. Těžba v lomu byla definitivně zastavena 27. listopad 1973, kdy byla odkryta celá lomová stěna. Čedičové sloupy ze Zlatého vrchu se údajně používaly i při stavbě mořských hrází v Nizozemsku.
K rozhlížení slouží skála na jihozápadním svahu opatřená křížem. Výhled se soustřeďuje na jihovýchod a na takové body jako Děčínský Sněžník, Růžovský vrch, Großer Winterberg a Zschirnstein. Jižně lze zahlédnout Kamenický Šenov, kde se nachází podobný útvar Panská skála. Nad ním se zvedá České středohoří. 
Na Zlatý vrch vede odbočka z červené značky mezi vískou Studený a rozcestím Křížový buk.

 Zlatý vrch od severu

 Zlatý vrch - čedičové varhany, vyhlídka
 Výhled na jih
Bývalé důlní budovy


ORTEL

Nadšeni ze Zlatého vrchu jsme opustili Českokamenicko a přesunuli se ke Sloupu v Čechách, kde jsme se utábořili u Radvaneckého rybníka. Dobře se tam svačilo i válelo na dece. Poté jsme vyrazili k Hamerově kříži, kde jsme nechali auto a zahájili výstup na vrch Ortel. Čekalo nás 150 výškových metrů na další výhledový vrchol.
Ortel (554 m) je výrazný zalesněný vrch pravidelného kupovitého tvaru mezi Cvikovem a Sloupem v Čechách. Vznikl vypreparováním znělcového lakolitu z okolních křídových pískovců. Z jeho protáhlého temene vystupuje pár menších skalek s vyvinutou deskovitou odlučností a strmé svahy, místy pokryté znělcovou sutí. Na úpatí jsou staré znělcové lomy. Svahy kopce porůstají převážně bukové lesy, v jejichž podrostu se vyskytují i některé teplomilné rostliny. Na jihovýchodním úbočí se zachoval pozoruhodný relikt pralesní doubravy.
Ortel byl v minulosti považován za pohanské kultovní místo a podle různých pověstí na něm bývalo cvikovské a lindavské popraviště. Vrch byl také opředen pověstmi o skřítcích, kteří zde bydleli a na plochém znělcovém kameni na vrcholku prý pekli chleba.
Jeskyně Kočár se nachází na západním svahu Ortelu. Je vyhloubená v pískovci a uvnitř návštěvníci naleznou vysekanou lavici a okénka po stranách, která tak právě kočár připomínají. K přespání je jeskyně nevhodná.
Asi 1 km jihozápadně pod kopcem stojí poblíž silnice z Lindavy do Sloupu kamenná Mildeova kaple. V roce 1706 ji postavil lindavský sedlák Anton Werner a koncem 19. století byla pojmenována podle tehdejšího majitele Franze Mildeho. Uvnitř byly dvě sošky, znázorňující loučení Ježíše s Marií a obrazy sv. Jakuba a sv. Prokopa. Od roku 1945 kaplička pozvolna chátrala, na podzim roku 2003 byla opět obnovena.
Z vrcholu je přes vzrostlé stromy jen omezený výhled na Nový Bor a okolní kopce. Pěkný výhled do širokého okolí je ale z nejzápadnějšího skalního ostrohu, vyčnívajícího ze strmého svahu kopce jen kousek pod značenou vyhlídkou. Vidět je na jihu Bezděz, Provodínské kameny a Nedvězí u Dubé, na jihozápadě kopce Českého středohoří s televizním vysílačem na Bukové hoře a dále k severozápadu hřbet s Českou skálou a Polevským vrchem. Na něj navazuje dominantní lužickohorský Klíč.
Kolem Ortelu prochází žlutá značka ze Cvikova do Sloupu, z níž vede na vrchol odbočka. Celá trasa měří 9 kilometrů.

 Ortel s Radvanovským rybníkem
 Jeskyně Kočár
 Vyhlídka na vrcholu

 Výhled na jih a severozápad
Výhled na Bezděz

sobota 18. května 2019

Cyklo Český les 2019


Máme tu zase květen a to je náš oblíbený měsíc pro výlety do Českého lesa. Tentokrát jsme s Frantou a Tomem vybrali Domažlicko a cíle kolem řeky Radbuzy. Nocovištěm bude penzion v Bělé, protože v osvědčeném Rybníku je škola v přírodě. Jediný a vlastně nejdůležitější zádrhel je počasí, které nehlásí dobré. My se však jen tak nezalekneme a popereme se s tím.

Od Radbuzy na Škarmanku

Jedeme vlakem přes Žatec a Plzeň soukromníkem, takže jako staří nádražáci ,,cvakáme mastný svezný." Z Plzně se vezeme ,,žralokem" do Blížejova, abychom byli blíž Horšovskému Týnu. Přes Lazce se již na kolech vyvezeme na Šibeniční vrch, kde je rozhledna a obrys bývalého kostela Panny Marie Lurdské. Kostel byl vysvěcen v roce 1913, po vysídlení německého obyvatelstva začal chátrat a v šedesátých letech 20. století byl zničen armádou, protože stál na kraji střelnice.
Rozhledna byla postavena v roce 2010 na místě dřevěné kaple, která byla předchůdkyní kostela. Dřevěná hranolová věž je vysoká 21,5 metrů. Na vyhlídkovou plošinu se dostanete po 66 schodech, ta nabízí rozhled na blízké okolí Horšovského Týna, Sedmihoří, pásmo Českého lesa a Šumavu.
V Horšovském Týně jsem již potřetí a tudíž mě neláká vystoupat na věž kostela sv. Petra a Pavla, který byl původně gotický (postavený v 80. letech 13. stol.) a v barokním stylu byl přestavěn v 17. století. I na ,,zámkohradě" jsem byl. Hrad přestavěný na zámek je komplex v centru města. Nejdříve tu stával biskupský dvorec, který byl ve 13. století přebudován na hrad. V roce 1547 vyhořel a Jan mladší Popel z Lobkovic ho přestavěl na renesanční zámek. Přestavba pokračovala až do 17. století.
Já jsem si radši sedl do cukrárny Antonie na náměstí, a čekal až chlapci doobědvají v restauraci Kobra. Poté jsme se vydali směr Poběžovice. Cyklostezka nás provází kolem sv. Anny. Jmenuje se tak obec i kostel, kam vede křížová cesta. Místo Radbuzy jedeme podél Černého potoka a později podél říčky Pivoňky. Ta nás přivede do Poběžovic. Zde už jsem také potřetí, ale zámek Ronšperk je pořád stejný. Aspoň tedy zvenčí je oprýskaný a neudržovaný. Vidíme tu jednoho Japonce, ověšeného foťáky. Úplně se divíme, že zde potkáváme obyvatele země vycházejícího slunce. Dávám se s ním do řeči mou ucházející angličtinou a dozvím se, že je profi fotograf. Ptá se mě, zda nechceme vyfotit. Po konzultaci s chlapci mu sděluji, že není třeba a plynule se přesouváme k zahradě. Japončík běží napřed a vzápětí tasí objektivy. Pak jsem to pochopil. On nás chtěl fotit pro sebe, jako cykloturisty na výletě. Po dalším hovoru jsem od něj dostal vizitku.
Jádro zámku Ronšperk pochází z vodního hradu, který zde stál od poloviny 15. století. Byl opevněn hlubokými příkopy a hradbami. V letech 1682-95 byl upraven na raně barokní zámek. Vzniklo nádvoří, které lemují arkády s pavlačemi. Poslední majitelé nechali přistavět pseudorenesanční bránu a navýšit zámeckou věž. 
Podél Pivoňky stoupáme do Pivoně. Po levé straně je Šitboř, kde najdete zříceninu kostela sv. Mikuláše. V Pivoni nás čeká něco podobného. Místní klášter už dlouho nevítá návštěvníky. Do jeho neudržovaných prostor jsme se pozvali sami. Neviděl jsem žádnou změnu k lepšímu oproti posledku a to jsem tu byl před čtyřmi lety.
Areál bývalého augustiniánského kláštera v Pivoni je jednou z nejcennějších nemovitých kulturních památek svého druhu v České republice. V době josefínských reforem byl však zrušen a přestavěn na zámek. Klášter byl během své historie mnohokrát zpustošen a znovu obnoven. V současné době je z kláštera zchátralý objekt, který však momentálně prochází rekonstrukcí. Ta ale dle mého názoru je velmi pomalá.
A nyní si dám nějaký nový cíl, ale moji kámoši nesdílí mé nadšení. Chystám se totiž na Škarmanku, která je nejvyšším bodem Haltravského hřebene. Dělíme se tedy na dvě skupiny a zřejmě se sejdeme až na ,,ubytku." Stoupám do osady Vranov a potom dále k zaniklé obci Nuzarov. Při tom se kochám pohledy na Lysou a klášter v Pivoni. Z Nuzarova toho zbylo opravdu malinko. Pouze pár základů z jednoho domu. Pod cestou s červenou značkou odbočuji na horší asfaltku, která mě vynese na vrchol Škarmanky. Stoupání se dá zvládnout v sedle.
Škarmanka je s nadmořskou výškou 888 metrů nejvyšším bodem hřebene Haltravy. Na jejím vrcholu byla za socialismu vojenská hláska a pro její snadnou obsluhu sem byla přivedena asfaltová cesta. Po stažení sovětských vojsk zůstal areál bez dozoru a byl velmi brzo rozkraden a poničen. Dnes zde najdeme pouze odpočívadlo a telekomunikační stožár. Výhledy vrchol nenabízí. Zpět už se po červené značce svezu, cestou je totiž k mání vyhlídkový bod Velká skála s 852 m n.m. K jejímu zdolání musím nechat kolo u stromu a na skálu si vyběhnout pěšky. Výhled se soustředí na jih, čili do Bavorska. Lze zahlédnout Hoher Bogen, nížinu kolem Waldmünchenu a Čerchov.
Malá skála dosahuje 805 m n.m. a také má svou vyhlídku. Ta je však hůře dostupná a i skromnější na výhled. Poznávám hory Lysou a Zvon.
Potom už klesám do vsi Rybník, kde bych mohl zastihnout hochy. O půl hodiny jsem je však minul. To bylo asi tím, že jsem si zajel přes bývalou sklárnu Křížová huť. Vystavěna byla patrně na počátku 18. století a opuštěna kolem roku 1890. Její půdorys měl rozměry 30×20 metrů. Stála na svahu a její podlahu vyrovnával do roviny hliněný násyp.
Do Bělé to vezmu přes kopec Kamenec. V sedle pod ním se kochám hezkým výhledem na obě strany. Jižně z lesa kopců vykukují věže na Zvonu a Ebene. První je vojenskou a druhá vyhlídkovou. Ze Zvonu se před lety také dalo rozhlížet, to však dnes už neplatí. CT č. 2280 objíždí vrchol Kamence zleva a vede po zpevněné cestě. Jede se víceméně z kopce. Na rozcestí U Červeného rybníka si vybírám slabší chvilku a místo do Bělé přijíždím do Újezdu Sv. Kříže. Bělá je odsud však nedaleko.
Kluci už sedí v lokále penzionu a vůbec jim nevadí, že přišli o výjezd na Škarmanku a výhled z Velké skály. Mě zase nevadí, že mám o jedno pivo méně než oni. Takže jsme vlastně všichni spokojeni.

Trasa:
Blížejov - Šibeniční vrch - Horšovský Týn - Poběžovice - Pivoň - Vranov - Škarmanka - býv. Křížová huť - Závist -Rybník - Pod Kamencem, rozc. - U Červeného rybníka, rozc. - Újezd Sv. Kříž - Bělá nad Radbuzou.

 Rozhledna na Šibeničním vrchu
 Obrys kaple Panny Marie 
 Rozhledna na Šibeničním vrchu - výhled na Horšovský Týn
 Horšovský Týn

 Zámek Poběžobice

 Klášter Pivoň
 Bývalý Nuzarov

 Velká skála a výhled na Čerchov

Velká skála a výhled na západ

Deštivým Tachovskem

Druhý den bylo neveselo, ošklivo, aspoň co se počasí týče. Odebrali jsme se do Medové kavárny, kde jsme posnídali a poté se rozdělili na dvě party. Tomovi se nechtělo jet v dešti, nám s Frantou se zase nechtělo znovu ,,cvakat" za soukromníka a tudíž jsme se vydali ,,kolmo do Mariánek." Moc hezká vidina nás nečekala. V podstatě jenom pojedeme a budeme doufat, že vydrží počasí a budeme rádi za mírný deštík.
V něm jedeme směr Železná, ale těsně před ní se dáme na silnici č. 198, z které odbočuje CT č. 223. Na ní je osada Diana se stejnojmenným zámečkem, naše jediné dnešní zastavení.
První zmínka o loveckém zámečku v klasicistním stylu je z roku 1742. Byl postaven podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho. Po roce 1948 byl zestátněn a sloužil jako domov důchodců. Od roku 1992 je opět v rukou potomků původních majitelů. Ti začali s pozvolnou rekonstrukcí. Objekt je postaven na půdorysu rovnoramenného kříže s kupolí, která je zakončena kovovým sedícím jelenem. Interiér zdobí malby a fresky Diany, bohyně lovu. Zámek obklopuje velký anglický park s exotickými druhy stromů.
Deštík ustal, tak se jede veseleji.
,,Věrák píše, že jede nacvaklym motorem," hlásí Fandin.
Tak mu říká jeho Kamila. Ale každopádně to Tomáš musí vydržet. I tak je to pro něj lepší, než jet deštivou krajinou Českého lesa. My pokračujeme přes ,,Svatou Káťu" kolem Rozvadova do Hoštky a to už nás čeká většinou ,,zkopec" do Tachova. Tam usedáme do místního bufetu, kde obědváme. Oba se shodujeme na tom, že nás to hezky zahřálo a posilnilo. To se teď hodí, protože nás čekají zase kopce, konkrétně do Březí a Chodského Újezdu. Potom už zbývá pouze Zadní Chodov, Drmoul a Hamrníky.
Náš výlet končí v Mariánských Lázních na místním nádraží. Tentokrát jsme si ho až tolik neužili a nových míst bylo taky poskromnu, ale hlavní bylo tužit partu a odpočinout si od práce a jiných starostí.

Trasa:

Bělá nad Radbuzou - Diana - Hoštka - Tachov - Chodský Újezd - Drmoul - Hamrníky - Mariánské Lázně.

 Barokní most v Bělé nad Radbuzou

 Zámeček Diana
Kaple u zámečku