Cleany, Flye

Dnes bych měl zajímavý tip pro cyklisty ze širokého okolí Mostu na odpolední projížďku do hor. Do toho patří i Louny, z kterých jsem vyrazil já. Sice Klíny a Fláje zná každý, ale třeba netuší, že se dají z nížiny objet za jedno odpoledne. Pikantní na tomto výletu bylo jeho datum. 3.12.! Je zapotřebí slunečno a teplo. To jsem ráno vyhodnotil, že by to tak mohlo být a nebál se vyjet.

Začínám tam, kde jsme s Jančou skončili naposledy, čili v Litvínově. Nejprve musím dávat pozor, abych trefil silnici na Klíny, což se daří lehce. Výškové metry ubíhají rychle. Za chvíli jsem ze 310 na 400 m n.m. na rozcestí Před Kolibou. Pěknou silnicí lesem se vyhoupnu do Horní Vsi (550 m). Aut jezdí minimálně a tak se v zatáčkách není čeho bát. Mezi stromy je vidět Meziboří a Loučná. Napadlo vás, že Meziboří, jako mezi bory, lesy? Že Loučná je nejvyšší vrchol okresu Most je celkem známá věc.

Sedlo (700 m) je část Klínů a lyžařský areál Klíny leží v části Rašov (750 m). Odsud vyniká pěkně Loučeňská hornatina a pod ní Šumné údolí. Pak teprve jsou Klíny samotné. Tam, na hranici 800 m n.m., si dávám oddech, pak pokračuji kolem Flájské obory k přehradě stejného jména. Zde potkávám také jednoho cyklonadšence.

Jsem už na dohled největší dnešní atrakce, Puklé skále. Za ní jedu ze silnice zkratkou na červenou značku a pak už zbývá dojet po vrstevnici a pěkné cestě k místu, kde opírám kolo a odsud si vyšlápnu na vrchol. Přehlédnout by se místo nemělo, je tu bílý nápis na kameni. Nečekejte však žádnou cestu. Na vrchol si musí každý najít cestu sám. Puklá skála má kótu 840 m n.m. a je z ní pěkný výhled především na přehradu Fláje, dále do údolí Flájského potoka a do Německa.

Nyní mne čeká jízda krušnohorskou krajinou. Teploměr ukazuje 8 stupňů při slunečném počasí. Ideál. Lesem i loukou vede má devíti kilometrová cesta po silnici do obce Dlouhá Louka. Ta je mým nejvyšším bodem dneška. 30 metrů pod 900 se zastavil výškoměr. Z paloučku se rozhlédnu na České středohoří, nasadím rukavice, čepici a svištím z kopce. Zastavím se až v Oseku, kde jsem o hodinu dříve, než jsem plánoval, ale nakonec dále již nepokračuji. Sednu na vlak a 42 km, 895 nast. m. je za mnou. Takováhle projížďka zahřeje na srdci každého milovníka kola,hor či obojího.

 Šumný důl z Klínů

 Fláje

 Puklá skála s výhledem na Fláje

 České středohoří z Dlouhé Louky

Klášter v Oseku

Nepomucko

Poslední letošní výlet za hranice kraje se bude odehrávat jižně od Plzně, v kopcovitém Nepomucku. Krajem pod Zelenou horou a Štědrým. Cíl je zatím neurčený. On vlastně i start jsem nakonec změnil. Místo obce Srby si vyšlápnu už z Blovic. Abych se brzy vrátil, tak i brzy vyjíždím. Prvním Plzeňákem jsem v západočeské metropoli v 8 hodin. Zde si počkám půl hodiny, abych se svezl se svým kámošem Pavlem aspoň vlakem, když už nám letos nevyjde vyjížďka.
Ještě, než přijedeme do Blovic, začíná pršet. Pěkný začátek, jen co je pravda. V listopadu nic pěkného. Letos se mi to ale vlastně ještě nepoštěstilo, co jsi pamatuji. Chvíli se kryji pod přístřeškem, ale pak jedu do města, kde počkám až déšť přejde úplně. 

První kilometry pošlapu do kopce, po silnici č. 117, na Kotousov. Odsud už jsou slušné výhledy. Déšť si ještě nedá pokoj a tak se schovávám v zastávce pod vsí Bzí. Tam se vydávám, když přejde déšť. Krom něj bojuji s větrem, ale odpoledne by měl být mým spoluhráčem. 
Bzí se mimo jiné jmenuje i hora, kus od vrcholu Jezevčí skály (608 m). Zde je Žižkův kámen s pamětní deskou na místo vyhlášení Husitského manifestu dne 17.9.1419 Václavem Korandou starším. Místo s pěkným výhledem, mimo jiné i na hrad Radyni, si lidé ozdobili lavičkou a posezením. V lese je také nepřehlédnutelná skála. Na tu jsem ale nelezl, tak nevím, jak je to s výhledem. Odsud to vypadá, že spíš žádný není.
Z dnešního počasí nemám radost i pro to, že nyní pojedu po cestách, takže očekávám rozbahněný terén. Ten mne čeká zrovna teď. Lesem po CT č. 2150 jedu přes Částkov do Svárkova. Po CT o dvě čísla nižší objedu návrší Čihátka a zde se otevře výhled na Nepomucko. Jízda po lesních cestách byla sice krátká, ale nebylo to bez ztráty kytičky. Kolo je lehce od bláta a nohavice postříkané. 
Z obce Březí se zhoupnu nad Žinkovy. Cvaknu panorama a klesnu do centra. V Žinkovech je velký rybník na Úslavě a veřejnosti nepřístupný zámek. Ten jsem vždy chtěl vidět. Líbil se mi už na fotkách, líbí se mi i ve skutečnosti. Potštejn je veden jako zřícenina, jde však o zaniklý hrad. Zbyla pouze díra po studni. Po žluté značce jsem kus vyjel, zbytek došel.

Hrad postavil v letech 1252–1259 Půta ze Žinkov z rodu Drslaviců. V 1. polovině 15. století již hrad nebyl obýván a pustl. Začátkem 16. století se jednalo již o zříceninu. Z tohoto hradu se dochovaly pouze základy okrouhlé věže a místy i obvodové hradby. 

Nyní se budu přibližovat k Nepomuku. Silnice vede kolem Nového rybníka, nad nímž je rybník Vražedný. Už z dálky se na Zelené hoře staví na obdiv dominantní zámek. Centrum města jen prolétnu, zde už jsem se zdržoval předloni při Svatojakubské cestě. Přes místní část Dvorce, kde je vlakové nádraží, sjedu podruhé k Úslavě. Opustím ji v Srbech a čeká mne dlouhá jízda do kopce. Nad kostelní věží ve Vrčni pozoruji vynikající vrch Štědrý, podle kterého se jmenuje Přírodní park.
Už jsem se stočil a jedu po větru. V malé vsi Zahrádka mne zaujme Palackého náměstí. Před Čížkovem se otevře další pěkné panorama s dominantním vrchem Štědrým. Přes Čížkov je to stále do kopce a pouze cyklistu se železnými nervy nerozhází pokračující stoupání do Železného Újezdu. Abych toho neměl málo, vyšlápnu si ještě k rozhledně Na Skále. Dostal jsem se do maximální dnešní výšky, 673 m n.m. Bohužel je už rozhledna zavřená. Funguje od dubna do října. 
Nové Mitrovice, obyčejná obec s pěkným kostelem, už mne moc nezdrží. O to se postará Spálené Poříčí. Zdejší zámek a náměstí si zaslouží malou pozornost objektivu. Podle prvotního plánu do Mirošovic nakonec nebudu pokračovat. Kopců už bylo dost, tak se skutálím podél Bradavy do Nezvěstic. Ta zde ústí kam jinam, než do Úslavy. Ta se dříve jmenovala Bradlava. Cedule ve městě upoutává na tvrz. Půjdu se tedy podívat. 
Stavba se datuje současně s první zmínkou o obci, což bylo ve 14. století. Toto místo se dosud nazývá "Pod Zámečkem". Jedním z prvních majitelů byl pravděpodobně Aleš z Nezvěstic.
Pomalu se přesunu na nádraží, na osobní vlak z Horažďovic. Vidím však přijíždět spoj z Blovic, tak sedám do něj. V nohách mám 62 km a 865 nast. m.

 Výhled z Hory Bzí

 Hora Bzí

 Žinkovy a zámek

 Potštejn

 Vrčeň a Štědrý

 Úslava v Srbech

 Čížkov

 Zámek ve Spáleném Poříčí

Tvrz v Nezvěsticích

Kalek - Malý Háj

Podzimní Krušné hory letos podruhé. Tentokrát ale bez kola, spoléhat budeme na své nohy. Původní plán sice byl vzít si kola, ale bez nich si to také nebude špatné. Díky už dlouho trvající výluce mezi Mostem a Jirkovem máme méně času na přestup na autobus, který za normálních okolností hezky navazuje na vlakový spoj. Nakonec přijíždíme jen tak tak. Autobus jede z nádraží za deset minut, ale pak mi dochází, že by měl jet od nádraží vlakového. Koukneme na jízdní řád a je to tak, nemusíme běžet na autobusák. Spoj přijíždí za 5 minut.
Cestou na vrcholky hor máme postaráno o zábavu, protože mi nejde rozepnout zip u pravé kapsy na kalhotách. Normálně bychom to nechali být, ale já si tam dal peníze. Jiná dvojice, cestující s námi, nám půjčuje kapesní nožík a my peníze vysvobozujeme spodem. V Zákoutí nás dvojice opouští a my dojíždíme do Kalku sami. Venku nás udeřilo neuvěřitelné teplo! Dole bylo také jasno, ale zdejší čistý vzduch nebrání slunci, aby ukázalo svou sílu. Na začátek listopadu slušná teplota.
Původní plán do Údolí Načetínského potoka měníme na Jančin návrh a vydáme se po hřebeni, po sluníčku. Nebudeme schovaní v údolí, když je dnes tak slunečno. Stoupáme nad Kalek po cestě, která je značená mimo jiné i cyklotrasou č. 23, což je Krušnohorská magistrála. Po dvou kilometrech po krásné asfaltce přicházíme k Volárenskému rybníku. Ten je také krásný. Na tichém a romantickém místě jsme sami. Ono celkově jsme nepotkali moc lidí a turistů už vůbec. V rybníce je rašelinní voda a ta z něj pokračuje jako Gabrielin potok ke Gabrielině Huti.
Ještě jdeme kus po náhorní plošině a za bývalou Volárnou, kde zbyla jen studánka, scházíme k rozcestí Telčský potok. Ten tudy protéká. Pramení pod Lesnou a Telčským údolím míří do Načetínského potoka. Soutok je pod bývalou Gabrielinou Hutí.
Sešli jsme do údolí, což znamená, že další kroky povedou do kopce. Vodní přehlídka pokračuje Rudolickým rybníkem. Ten je také napájen vodou z rašeliniště. Bezejmenný potok po pár metrech ústí do Telčského potoka.
Za chvíli se vynoříme z lesa a už je vidět kostel v Malém Háji. Krajinná dominanta, viditelná z mnoha míst. Přicházíme do Rudolic. Ta čítá pár domků, z nichž jeden právě přišli okouknout kupci. My svačíme u stolu na křižovatce a hledíme na náš další cíl, vyčnívající severovýchodně nad námi.
Ještě nás čeká 60 metrů převýšení. Sledujeme modrou značku směrem na Lesnou, ale po chvíli ji opustíme. Stoupáme kolem samoty a kolem nízkého lesa. V trávě nacházíme ceduli pro běžkaře. V zimě jim asi bude chybět. Obcházíme les a po chvíli jsme na nejvyšším místě dneška.
Eduardova skála je jedna z méně známých míst této části Krušných hor. Má nadmořskou výšku 902 m n.m. a je z ní pěkný výhled do kraje. Na vrcholu je patník. Díky vysoké nadmořské výšce je výhled daleký. Doupovské hory, Klínovec, Fichtelberg a Schwartenberg. Malý Háj je samozřejmostí.
V Malém Háji je zastávka, z které by měl jet autobus. Po delším studování jízdního řádu však zjišťujeme, že sem bus jezdí velmi málo. Ten co máme nalezený my, jede ze zdola, pouze z odbočky na Malý Háj, čili pod Svatou Kateřinou. Musíme tedy ještě pár kilometrů, ale nyní pouze z kopce. Nepůjdeme se již podívat ke kostelu, od kterého také není špatný výhled.
Máme v nohách 12 kilometrů a zastávka Malý Háj, rozcestí je naší konečnou. Autobus přijíždí celkem přesně. Do Litvínova přijíždíme pouze my dva a malý školák. Ten je celkem plachý, protože mu řidič nabízí žákovskou průkazku, ale on radši sedí mlčky v rohu. Janča se tedy toho jde ujmout a průkazka končí v rukou chlapce. Na něj čeká na nádraží děda, takže bůhví, odkud dojíždí vlastně do té školy.

 Kalek

 Volárenský rybník

Telčský potok

 Rudolický rybník

 Malý Háj

 Eduardova skála a výhled na Malý Háj

Hora Sv. Kateřiny, Schwartenberg

Pohodlně na Máminku

Tak nakonec si letos dopřeji ještě jednu rozhlednu. S Janičkou vyrazíme k Hudlicím, na novou rozhlednu Máminka. Na trasu vyrazíme z Rakovníka. Nejdříve se svezeme po CT č. 303 a pak začne kopcovitější část.
Dnešní počasí je mlžné a tak doufáme, že je pouze údolní a o 300 metrů výš, až se budeme rozhlížet, už bude slunečno. Začínáme na 320 m n.m. Na CT do Roztok už jsem nejel dlouho, ale zdá se mi, že zde bylo více asfaltu. Na trati je nyní výluka a díky náklaďákům je cesta rozježděná a zablácená. Do Roztok ještě o nějaké metry klesneme.
CT 303 nevede pouze do Roztok, ale pokračuje dále na Karlovu Ves a my po ní. Tuto cestu už jsem jednou také jel, takže vím, že je lesem do mírného stoupání. 6 km do Karlovy Vsi, z 250 m n.m., vede kolem Třech pramenů. Sem se sjíždějí pro vodu lidé až z Plzeňska. Ještě před nimi je zajímavá samota, zřejmě milovníků Indiánů. Stojí tu totiž totem.
Projíždíme Karlovu Ves, ale na vrcholu stoupání jsme až nad ní, do 480 m n.m., mezi kopci Zadní Hrobce a Špička. Krušnou horu už vidíme před sebou a na ní i rozhlednu. Znamená to, že výhled bude do mlžného kraje.
Klesáme do údolí, do vsi Karlov. Zde nejprve svačíme, tím pádem i chladneme. Nás však čeká ještě 200 výškových metrů, takže se nebojíme, že bychom mrzli, i když ještě kus klesáme k potoku. Pak se po hlavní silnici noříme do lesa, míjíme CT č. 0053 a již jsme pod Krušnou horou. Kde přetíná silnici žlutá značka, odbočujeme i my. Dojedeme na rozcestí Na Vartě. To už jsme v 500 m n.m.
Na novou rozhlednu vyznačili i novou turistickou cestu. To je bezva, nebudeme bloudit. Zbylých 100 výškových metrů zvládáme stejně pohodově, jako zbytek trasy. Znamená to, že Máminku řadím do kategorie rozhleden, se snadnějším výjezdem. Na naší trase snad nebyl metr prudkého stoupání.
Kolem rozhledny jsou různé informační tabule. Na některých schodech jsou jména sponzorů. Ale jen těch, kteří přispěli více než 1000 Kč. Výhled musí být úžasný, jak upozorňuje 53. schod, protože i dnes, za mlhy je pěkný. Nejbližší významný kopec je Velíz nad Kublovem. Opačným směrem jsou Nový Jáchymov a Hudlice. Názvy Krušná hora a Nový Jáchymov tu nejsou náhodou. Mají také hornickou minulost, jako město v pohoří Krušné hory.
Další cíl jsou Hudlice, kde mají razítko a ostatní suvenýry k rozhledně. Po hřebeni Krušné hory a po modré značce se dostaneme k Novému Jáchymovu. Pak už zbývá do rodiště Josefa Jungmanna pár kilometrů. Upomínkové předměty mají v jedné restauraci. Ptáme se radši na cestu, protože Hudlice není zrovna obec na rovině a bloudit do kopce nechceme.
Zpět nakonec nepojedeme. Sjedeme do Berouna a odsud vlakem domů, i přesto, že je výluka. S přepravou kol by ale neměl být problém. Hudlice opouštíme Jungmannovou ulicí. Projíždíme údolím, nad nímž se rozptyluje ves Trubská. Skoro jako alpské scenérie. Jungmannovou ulicí pokračujeme i Záhořanami a nakonec do Králova Dvora ani nedojedeme. Na konci Záhořan, pod kopcem s vysílačem, se dáme doleva a přes ještě jedno stoupání se dostaneme do Berouna. Do centra přijedeme jižně pod Městskou horou. Zde jsme v cíli, po 48 km, 630 nast. m. Na kola měli připravenou dodávku, ale byla malá frekvence, tak jsme se vešli do busu.

 Samota pod Třemi prameny

 Krušná hora od severu

 Máminka

 Hudlice

 Velíz

Z Máminky po modré

Poustevna - nenápadný vrchol na Chomutovsku

Podzim a Krušné hory? Nejlepší kombinace. Když jsem si vzpomněl, jak mi kámoš Franta psal, že byl na vrchu Poustevna, napadlo mne vzít kolo, svačinu, Janču a vyrazit na toto ještě neznámé místo také. Cestou se stavíme i na známém "Hasáku."
Vlak opouštíme v Málkově, kde se s námi dá do hovoru starší paní. Prý má elektrokolo a s tím je pro ni cestování snazší. Je fakt, že my už se delší dobu také zajímáme o toto téma. Nejjednodušší cesta z Málkova je po hlavní silnici, k odbočce na Blahuňov. Janina sice nerada jezdí po hlavních silnicích, ale někdy je to nejrychlejší varianta.
Když jsem naposledy tudy jel, tak u křižovatky stepovaly děvčata. Dnes už je asi na ně zima. Do Blahuňova to je pěkná jízda lesem, který už má nádherné podzimní barvy. Silnice je nová, takže krása. Za Blahuňovem se silnice více zvedá a les mizí. Severně se objevuje oblý kopec Poustevna, charakteristický dvěma stožáry na vrcholu.
Hrad Hasištejn. V podzimním hávu vypadá hezky. Jdeme dovnitř a vypadá to, že za tu dobu, co jsem tu nebyl, se nic nezměnilo. Výhled z věže je typický, hradní. Znamená to, že daleký kruhový výhled nečekejte. Pouze jižním směrem, do údolí Ohře je vidět dál, ale tam to zase kazí prunéřovské komíny. Dobře ale poznáváme Úhošť. Na ostatní strany je vidět barevný les, údolí Prunéřovského potoka a kostel ve Výsluní.
Šlapeme dál a stále do kopce. Zatím jsme vystoupali pouze o 200 výškových metrů a cca 250 jich ještě zbývá. Projíždíme Vysokou Jedli a již pozorujeme skalky ve svahu Poustevny, jestli jsou to ony, z nichž je tak pěkný výhled. Aspoň jsem to viděl v knize Krušný ráj. Tato kniha je sice tlustá, ale doporučuji ji všem milovníkům hor, pěkných fotografií a přírody. Navíc pokrývá celé území, i dokonce německou část.
V 780 m n.m., v místě, kde jsme již vysoko nad Prunéřovským údolím, vidím odbočovat lesní cestu, směrem k vrcholu. Kouknu do mobilní mapy a nakonec se tudy vydáváme. Cesta je celkem "jetelná," rozrytá od prasat v celé délce. Když už podle mapy a výškoměru jsme skoro na vrcholu, tak přemýšlíme, kde by mohla být cesta na výhledovou skálu. Nejprve se pouštíme po jedné vyšlapané cestě, ale bez úspěchu. Pak už ale zapínám GPS v mobilu a jdeme severozápadním směrem. Já už to chtěl vzdát, ale díky Janičce jsme nakonec tu skálu našli! Celkem jsou tu dvě samostatné skalky, ale my si vylezli jen na tu jižnější. Nejhezčí výhled je směrem na Výsluní. Za prvé je to v tuto denní dobu po sluníčku a za druhé je výhled po horách. Do údolí je také vidět. Dohlédnu dokonce až na nechranickou přehradu a na Žatec. Když zaostřím ještě více, zahlédnu Louny. Oproti známému Hasištejnu je toto místo balzám na duši. Franta když tu byl, tak skálu nenašel, ale po našem výjezdu se sem vydal s jiným kolegou podruhé a už byl úspěšný. Takže Franzi díky za podnět k bezva výletu.
Poté jsme pokračovali po cestě a ta nás po 300 metrech dovedla k vysílačům, kdy výškoměr ukazuje 826 m n.m. Čili od stožárů 300 metrů po lesní cestě a pak se držet jihozápadním směrem, kolem dvou skalek v lese.
Od oploceného areálu už vede logicky asfaltka, po níž sjíždíme na silnici a CT č. 3080. Po ní doleva se přiblížíme nad Celnou. Odsud Poustevna již nevypadá tak dominantně, jako z pánve. Pokračujeme do Hory Sv. Šebestiána, kde už jsme letos jednou spolu byli. Trio doplňoval Tomáš. Dnes pojedeme Bezručovým údolím zase zpět do nížiny. Zhruba v jedné čtvrtině je rozpadlá samota Tišina. Odsud vede cesta k Medvědímu vodopádu. Předloni jsem tu byl v únoru a zapomněl, že vodopád by mohl být zamrzlý. Také že byl. Dnes však tomu tak nebude a tak se půjdeme podívat na tento zázrak přírody.
Cesta by se dala možná jet, ale my strkáme a po chvíli zamykáme kola ke stromu, abychom zbytek došli. Místo je opravdu divočina. Skákání po kamenech a ještě jsem se nedostal tak, abych viděl vodopád celý. Jediná možnost byla zout boty a vydat se ledovým korytem. Sice by stačily 2 kroky, ale i tak to necháme radši na léto.
Na tak malém kousku jsme viděli 3 atrakce. Jedna notoricky známá, druhá absolutně neznámá a třetí také rozhodně stojí za zmínku. Největší dojem na nás udělal jednoznačně vrch Poustevna. Nejen proto, že jsme si skálu museli najít sami, ale pro svou atmosféru.
Pak už jen stačí sjet nejdelším krušnohorským údolím do Chomutova, i když už ve stínu. Jak je slunce nízko, tak nemá takový dosah. Když jízdu údolím srovnám s tím, jak jsme zde byli v létě... Prázdná cyklostezka, osvěžovny zavřené, rukavice nutností. Nejsme však žádná ořezávátka.
Pohodovým tempem jsme našlapali 36,7 km a nastoupali 587 metrů.

 Místo, Hasištejn a výhled do Prunéřovského údolí

Poustevna

Medvědí vodopád

Stotřicítka

Je nedělní ráno a my se s Jančou vyhecovali, že pokoříme naše rekordy v počtu ujetých kilometrů v jednom dni. Jelikož už je začátek října, musíme vyjet co nejdříve. Nakonec se tak stává v 8 hodin a náš směr je západní, po směru větru. Černčice, Obora, Počedělice, Orasice... Cesta ubíhá sama, až se po 20 km a 70 minutách, ocitneme v Libochovicích.

Teplota kolem 10 stupňů, ale slunečné počasí. Tam kde vřískají žáby projíždíme do Budyně nad Ohří. Přesněji řečeno zde protéká Malá Ohře. Fotit jdeme k vodnímu hradu. 31. km, 1:33 hod.

Nejtěžší úsek přišel za Budyní, kdy jsme stoupali do vsi Nížebohy, museli překonat dálnici a ještě jedno menší stoupání před Roudnicí. Pak už jsme se vezli na místní náměstí. Byl celkem opar, takže hora Říp byla stěží vidět. 43. km, 2:15 hod.

Náš dnešní výlet by se také mohl jmenovat z Loun přes Lounky. Ty jsme potkali mezi Roudnicí a Litoměřicemi. Na druhém břehu naproti Lounkům se hezky vyjímal kostel sv. Kateřiny u Libotenic.

Následně jsme překonávali jediný neasfaltový úsek dnešní cesty. Ten skončil před obcí Nučnice, kde mají jeden z mnoha převozů přes Labe. Jednou už jsem ho použil, když jsem pak pokračoval do Terezína.
Přichází podle mne nejhezčí město Ústeckého kraje, Litoměřice. Na 63. km nám ukazuje počítač 3:11 hod. První delší pauzu trávíme pod hradbami u řeky. Dále už se nehneme od řeky Labe. Na další cestu si odkládáme pár věcí, protože teploměr už ukazuje 15 stupňů.

Spanilá jízda je zhruba ve své polovině a my se kocháme Litoměřickem. Vrch Radobýl, Žernosecké jezero a v neposlední řadě Porta Bohemica. Podjíždíme pod Kalvárií a za Libochovanami se údolí začne svírat. To z něj dělá úchvatné místo, kde cykloturistika je radostí.

Pod Deblíkem se třpytí na druhém břehu Doubický kostelík, odkud je tak krásný výhled na onen kopec a Labe, jak se kolem něj vine. Za chvíli zase obdivujeme skálu Vrkoč a po nejpohodovějším úseku brzdíme pod hradem Střekov.

Masarykova zdymadla objíždíme po silnici a na Střekovském nábřeží pozorujeme děti, hrající si v korytě Labe. Nevídaná věc. Na tachometru svítí 91. km a 4:37 hod.

Tak jako Labe se prodírá Středohořím, prodíráme se i my. Odlehčeni o další ošacení. Je přes 20 stupňů a stále je na co se dívat. Třeba na dominantní Kozí vrch na levém břehu a ještě dominantnější Bukovou horu nad pravým břehem. Vjíždíme do 4. a ještě ne posledního okresu dnešní trasy. Zřícenina Vrabinec. Tam jsem kdysi už byl, ale další návštěvě se nebráním.

 Vítá nás Děčín, který má být naší konečnou. Ne však ještě teď. My máme 112. km a ještě rozhodně nekončíme. Teď právě začne ta správná euforie. Sil máme ještě kupodivu dost.

Takže pokračujeme za Děčín. České středohoří vystřídaly Labské pískovce a před námi se zvedají věže pískovcových skal. Vpravo je České Švýcarsko, které později přechází v Saské. V Dolním Žlebu už tachometr sahá po sto dvacítce. Konečná směrem vpřed nastává na hranicích s Německem. Tam kouskem nakukujeme do pátého dnešního okresu. Okres Pirna je tím posledním.

Máme 125. km a 6:17 hod v sedle. Jančin rekord jsme překonali už před Děčínem a k mému zbývají 2 km. Nejprve si ale skočíme k jednomu romantickému místu, kus odsud.

Klopotský vodopád je přímo na hranicích s Německem. Kolik takových na světe je? Mne napadá Iguazu na hranicích Argentiny a Brazílie. To však jsme se pustili do velké dálky. My dnes musíme ještě kousek popojet, aby dnešek dostal smyl.
Zpět do Děčína se vracíme stejnou cestou. Ono vlastně není ani jakou, pokud tam chceme být rychle a pohodlně. Nakonec jsme dnes najeli 136 kilometrů, za 6 hodin a 50 minut v sedle. Svůj rekord ujetých km za den jsem navýšil o 9. Jelikož kalorie se spálily, museli jsme je jít dobrat. V 17:30 už jsme se seděli ve vlaku domů.