sobota 12. července 2014

Sedlo u Sušice



V roce 2009 jsem týden jezdil po severní Šumavě a mimo jiné navštívil hradiště na vrchu Sedlo, nad Albrechticemi, jihovýchodně nad Sušicí. Jaké bylo mé zděšení, když jsem v zimě zjistil, že tam postavili rozhlednu! Tím mne přinutili se se sem ještě někdy vrátit. Stalo se tak 11.7. letošního roku. Přivstal jsem si na to velmi brzy a prvním rychlíkem se vydal na Plzeň. Výstupní stanicí pro mne byla jedna z bran Šumavy, Sušice.
Už cestou z Plzně jsem pozoroval zatažené počasí, které rozhodně nehlásili. Zrovna v Horažďovicích, kde jsem se rozhodoval případně pro jinou variantu, se začalo počasí zlepšovat. Z nádraží do centra Sušice je to asi 2 km. Na náměstí kde stojí uprostřed radnice, jsem zkoumal kudy se dostanu ke Staré vodárně. Z té totiž udělali vyhlídku na město i okolí. Nejlepší to bude po modré značce a pak už mne to navede, opakuji si slova chlápka, který mi cestu poradil. Skutečně v místě, kde se asfalt mění v polní cestu, odbočuje modrý trojúhelník vzhůru, podél kraje pole. Po pěti minutách se dostávám do 450 m n.m., což je o sto metrů výše, než je centrum města. To je odsud jak na dlani, společně s kaplí Anděla Strážného na návrší. Vodojem je z roku 1931 a nedávno prošel rekonstrukcí.
Vracím se stejnou cestou do centra a za řekou Otavou, která od pramene sem změní čtyřikrát jméno, začne dlouhé stoupání po vedlejší silnici. Než se ztratím v lese za obzorem, otevírá se pěkný pohled na Sušici i Svatobor. Pak chvíli oddechuji, když se silnice na chvíli zmírní. Do Albrechtic dokonce chvíli klesám. Jižním směrem je vidět hrad Kašperk i vrchol Sedlo. Penzion Pod Sedlem, který je jako východisko na vrchol je o něco výš, než 700 m n.m. Na vrchol to tedy bude o něco těžší výstup, než jsem čekal. Po červené značce, lesní cestou se přibližuji k vrcholu. Chvílemi se ale dá jet. Mlha zde nahoře o něco zhoustla, z čehož vůbec nemám radost. Když se konečně dostanu na vrchol, tak dokonce mrholí. Co se dá dělat, ale i přesto si vyšlápnu pěkných pár schodů. Rozhledna zde stojí už 4,5 roku a stále voní novotou. Vysoká je skoro 28 metrů a je z ní daleký, kruhový výhled. Dnes to bohužel neplatí. Vidět je tak na 20 km. I toto se stává, naštěstí při mých plánováních je to velmi zřídka.
Sjíždím zpět k penzionu a neodolám tabuli, která láká na různé dobroty. Poručuji si Frankfurtskou polévku a ještě, než jí dojím, naskládá se kolem mne německá mládež, která je zde na soustředění. Teď už zbývá jen se vydat nejlepší cestou do Strakonic. Nevím, jestli jsem vybral nejlepší, ale dál jsem pokračoval následující trasou. Sjel jsem zpět do Albrechtic a pokračoval dále na Nezdice. První odbočkou doleva jsem sjel do Šimanova a dále klesal do Rozsedel. Následovaly Žihobce, které byly přes kopec. Na jeho vrcholu se otevíral pohled zpět na Rozsedly a kopce, pohlcené mlhou. Sjíždím do Žihobců a dále přichází Bukovník a po něm Mačice. Terén je stále houpavý a dále tomu není jinak. Mačice, Vojnice, Tažovice a v nich mne zaujímá zajímavý mostek přes Novosedelský potok. Když už se zdá, že mám dobojováno, narýsoval se přede mnou nejhorší kopec z dosavadních, na cestě z Albrechtic. 130 výškových metrů na třech kilometrech dalo zabrat. Přijel jsem do Kraselova, kde stojí kousek za vsí barokní poutní kostel sv. Anny. Zde teprve začíná prosvítat slunko a přes Drachkov se nechám rád snést do Strakonic, abych krátce po 15. hodině nasedl do vlaku a skončil dnešní výlet, který byl náročný, na to jak byl krátký. 1137 nastoupaných metrů na 49 kilometrech.


Stará vodárna a pohled na Sušice, Sušice ze Svatoborem ze silnice do Albrechtic,
Sedlo a výhled do mlžného kraje, Žihobce, Tažovice, Svatá Anna u Kraselova









Roztoky, Tiché údolí



Kolik asi obyvatel Prahy zná Tiché údolí, které začíná v Roztokách a končí v Úněticích? Romantiku na konci Prahy jsem se rozhodl navštívit při mé druhé letošní návštěvě okolí hlavního města. Jako předehru jsem si vybral Libčice a Levý Hradec.
Trasa začíná v Kralupech, odkud hned stoupám do kopce a do Libčic jedu přes Tursko. Mezi Libčicemi a Roztokami nevede žádná cesta podél Vltavy, takže jsou 2 možnost. Buď jet opět přes kopec, nebo to ošidit vlakem. Já jsem si to naplánoval tak, že jsem akorát stihl osobní vlak z Kralup a přejel jsem 2 zastávky a vystoupil v Roztokách-Žalově. Zde jsem musel opět vystoupat kopec, ale ne nadarmo. Závěrečný úsek ke kostelu sv. Klimenta jsem vystrkal. Název kostela značí, že jsme na místě, zvaném Levý Hradec. Dříve zde bývalo hradiště, z kterého se zachovaly zbytky. Kostel sv. Klimenta stojí asi 100 metrů od hrany srázu k řece Vltavě. Z některých míst jsou na Vltavu dílčí výhledy.
Podle rady místního pána projíždím ulicemi a přijíždím do centra Roztok. Ty mají moderní náměstí, kde je docela živo. Ptám se na cestu k zámku. Ten je dole u řeky, kam se pouštím jednou z ulic. Zámek se nachází mezi hlavní silnicí a železnicí. Je v něm muzeum a celkově se mi líbí. Akorát dojem kazí věž výzkumného ústavu u řeky. Kousek za zámkem začíná Tiché údolí.
Tiché údolí se jmenuje údolí Únětického potoka o délce 4 km. Začíná v Roztokách u Prahy a končí v Úněticích. Jsem zvědav, co mne zde na kraji velkoměsta čeká a jsem příjemně překvapován. Proti proudu potoka, který se tu ve stínu stromů vine, je pěkná projížďka. Je všední den, takže lidí moc nepotkávám. Sem tam se objeví nějaká skála, mostek či rybník. Místy to dokonce vypadá jak někde v národní přírodní rezervaci, kde nechávají stromy svému osudu a ty tu leží trouchnivějící přes potok. Dále projíždím kolem Tůmova Mlýna a nad ním je odbočka na Alšovu vyhlídku. Na tu se mi nechtělo, tak jsem pokračoval kolem rybníka a to už mne pohltily Únětice. Mají zde dokonce pivovar a číšníci se mají co ohánět.
Nejhezčí místo dneška mám za sebou a budu se stáčet do Slaného, kde by měla být dnešní konečná. Po trase Horoměřice - Statenice - Tuchoměřice, mne v posledně jmenované obci láká velká sakrální budova na ostrohu, na nejvyšším místě. Jde o zámek, vystavěný roku 1615, jako jezuitská rezidence s kostelem sv. Víta. Od zámku pokračuji na Okoř a dále známým údolím Zákolanského potoka, po červené značce a cyklostezce. V Zákolanech měním severní směr na západní a pomalým stoupáním přijíždím až do Želenic, kde je pěkný kostel sv. Jakuba se zvonicí. Pak už se jen přes Knovíz přehoupnu do Slaného a dnešní trasa je u konce. Měřila 68 km a nastoupal jsem 723 metrů.


Levý Hradec a výhled na Vltavu, zámek v Roztokách,Tiché údolí s Tůmovým Mlýnem,
Tuchoměřice, Želenice










Z Balkánu do Rokycan

Dvě nové rozhledny na Rokycansku mne letos podruhé zavály opět sem. Jedna z věcí, co mám na cykloturistice nejraději jsou slunná rána. Start v 7:30 ze Zavidova mne tímto darem odměnil. Na této trase mám na to štěstí. Slunce je ještě poměrně nízko a teplota příznivá.V okolních vsích se teprve probouzí život a já šlapu do pedálů.
V ideální nadmořské výšce, kolem 450 m n.m. vyjíždím směr Krakov, v Mikroregionu Balkán. Přes něj to vezmu do Rousínova a známému hradu se tak vyhnu. Ves leží nad Rousínovským potokem a ze strany odkud přijíždím je na ní pěkný pohled. Před Svinařovem pokračuji rovně do Modřejovic. Odsud už je vidět údolí Berounky, dnes schované pod mlhou. První atrakce dnešního dne je za Kostelíkem. Jižně od vsi, v lese, nad údolím Berounky vybudovali vyhlídku "Na Plazích." Neplést s podobným názvem vyhlídky u Chlumu. Mezitím se mlha rozpustila a já se můžu pokochat do údolí, kde tečou vody ze severní části Šumavy a tří čtvrtin Českého lesa. Nedaleko je vidět Zvíkovec, kde pojedu za nedlouho. Vyhlídka je dřevěná, v podobě nedokončeného mostu. Čili návštěvník stojí asi tak 10 metrů nad údolím Berounky.
Sjíždím zpět na silnici a klesám k Berounce, do městečka Zvíkovec. Zde už jsem byl dvakrát, tak jen vyšlápnu kopec skrz městečko a po silnici č. 233 pokračuji do Prašného Újezda. Přes Hlohovice a Vejvanov se dostanu do Radnic. Zde jsme s Tomášem skončili nevydařený výlet před třemi lety, kdy byla zima, pršelo a ještě mu prasklo lanko.
První do rány mi přišla Kalvárie. Křížová cesta a kostel na vrcholu. Poté sjíždím na náměstí, kde dominuje kostel sv. Václava. A to je asi tak vše zajímavé zde. Pokračuji směrem na Břasy, kde nedávno postavili novou rozhlednu. Trochu netypickou oproti ostatním, ale záleží hlavně na výhledu. Z Radnic musím o výškových 100 metrů do kopce a v břaské části Vranov západním směrem za ves a zde už mne silnička navede na vrchol "Na vrších," kde stojí zajímavá rozhledna. 
Unikátní multifunkční stavba byla postavena jako datový převaděč s vyhlídkovým patrem pro veřejnost. Okolní krajinu můžete obdivovat z výšky dvanácti metrů. Jejím hlavním účelem je datový přenos bezpečnostního kamerového systému. Nevšední konstrukce vznikla z podnětu obce Břasy, jejíž zástupci požadovali v místě bývalého vojenského areálu (jemuž vévodil radar) originální stavbu, která by předčila všudy přítomné kovové stožáry, které "koukají z každého lesa". Tak vznikla unikátní věž na čtvercovém půdorysu se dvěma hranami sbíhajícími se k vrcholu. Z rozhledny samotné je kruhový výhled na masiv Radče, okolí Berounky, plzeňské rozhledny Chlum, Krkavec a Sylván a také Radyně, Vladař, za dobré viditelnosti i Český les a Šumava. Tu jsem měl, takže můžu potvrdit.
Z Břas jedu přes Bezděkov do Březiny. Zde je v mapě zakreslen znak zříceniny. Jedu po žluté značce a opravdu přijíždím k zřícenině hradu Salon. Hrad z konce 14. století byl ve "století páry" (19. století) přestavěn na romantický altán, tzv. Salon, který vévodil nově založenému anglickému parku. Rekonstrukce do dnešní podoby proběhla v roce 2000. Scházím k rybníčku pod hrádkem a dále po žluté se dostávám na silnici. Stále držím jižní směr přes Osek až dojedu do Rokycan. 
Možná si vzpomenete, jak jsem v půli května zjistil, že na kopci Kotel nad Rokycanami stojí nová rozhledna. Kvůli ní jsem dnes podnikl tento výlet. Jak se blížím k Rokycanům, tak už je vidět z dáli. Projíždím městem a hlavní úkol je trefit silnici na obec Veselá. Daří se to u trati na Mirošovice. Za poslední ulicí začíná stoupání, které pochopitelně pokračuje i v lese. Ve výšce zhruba 480 m n.m. se chytám modré značky, která brzy odbočuje ze silnice a dovede mne až na vrchol. Tam vede kvalitní lesní cesta. Je všední den, ale přesto je tu dost lidí. Poslední kousek strkám a mohu v klidu opřít kolo o strom a jít se rozhlédnout. 
Není kovová rozhledna jako kovová rozhledna. Tahle se mi líbí, protože není stejná jako ostatní. V první řadě je pouze k rozhlížení, nenajdete tu žádný vysílač, což je divné, ale chvályhodné. 575 m n.m. je výška, ve které je pata rozhledny. Za výhledem se musí dalších 28 metrů a ten nabízí rozhled po severní části Rokycanska, dále je vidět Český les, Tepelská vrchovina, Vladař i nedaleké Brdy. Dobře je odtud vidět také zřícenina hradu Radyně. Jde o první rozhlednu, z které vidím současně Šumavu i Krušné hory. Dalekohledem poznávám Klínovec i Božidarský Špičák. Nádhera!
Teď už zbývá jet sjet zpět do Rokycan a strávit v cukrárně na náměstí dnešní zážitky, 71 km a 961 nastoupaných metrů.

Vyhlídka "Na Plazích" a výhled na Berounku, náměstí v Radnicích,
rozhledna v Břasech a výhled na západ, zřícenina Salon, 

rozhledna na Kotli a výhled na Radeč a Radyni s Českým lesem  










Kvarteto Saských rozhleden u Neustadtu

Během krátké doby jsem se vydal do Saska, tentokrát za výhledy a kus severněji. V 8.15 z Děčína směrem na Rumburk a Šluknov, za kterým je Velký Šenov-zastávka. Zde už visí transparent ke slavnostnímu otevření příhraniční tratě mezi Sebnitzem a Dolní Poustevnou. Na tuto událost se všichni turisté, navštěvující Šluknovský výběžek těšíme. Zrychlí se tím spojení do stanic od Rumburka na západ. Za chvíli se dozvíte, jak se dobývají 4 rozhledny na třiceti kilometrech.
Tak jako při poslední saské misi, zmizím brzy v "NDR." Přes Lipovou, odsud doprava, po modré značce a cyklostezce projíždím turistický přechod a vítá mne ves Neudorf, česky Nová Ves. I takováto ves má svou rozhlednu. K té musím do krátkého kopce. Ani jsem nemusel pospíchat, otevírá se až od 11 hodin, což je za 25 minut. Zatím si prohlížím Věž Prince Friedricha Augusta. Zděná stavba, stojící zde ruku v ruce s chatou stejného jména. Nadmořská výška ukazuje 468 m n.m. Věž se otevírá o pár minut dříve a tak šlapu první dnešní schody. Kdyby mne to unavilo, můžu si odpočinout na židli, kterou nacházím na ochozu. Ten má i tabuli s popisky výhledů. Kromě německých kopců Lužicka jsou vidět naše vrcholy. Lužické hory s Lužem a Jedlovou a k nim Ještěd. Ten je dnes vidět velice mlhavě. O suvenýry si musím zazvonit, protože dveře do restaurace jsou zavřené i v 11.15.
2 km lesem z kopce po značce, severním směrem se dojede na silničku a poté na hlavní silnici ve vsi Vehrsdorf. Dnes fouká západní vítr, ten bude můj dnešní protivník. Kopec do Steinigtwolmsdorfu tomu také nepřidá. Nakonec tuto ves projíždím také a za ní opět kopec. To dá rozum, když jsem klesl na 330 m n.m. a další rozhledna je dnes ze všech nejvýš. Cesty a značky mi zrovna podle mapy a skutečnosti nesedí, ale nakonec se dostávám pod vrchol Valtenbergu, na který je pořádný finální stoupák! Největší průšvih je, že za odměnu se nerozhlédnu z rozhledny jejíž pata je v 586 m n.m. Ta má totiž také restauraci a ta je momentálně krátkodobě zavřená. Jmenuje se též po panovníkovi. Králi Johannovi.
Jinou cestou než na vrchol se pouštím dolů. Nejprve musím kolo vést, až po chvíli nasedám a neomylně sjíždím na silnici, po které přes kopec dojedu do Neustadtu. Vesnic - dorfů už bylo dost, tak teď pro změnu Nové Město. Celým jménem se jmenuje Neustadt im Sachsen. Ze shora je na město pěkný pohled a dokonce vidím další rozhledny, které ještě navštívím. Projedu kolem centra, podjedu koleje a už si to šlapu do kopce, směrem na Hohenstein. Hned nad městem odbočím doprava, kde je opět restaurace, ale kovová rozhledna stojí tentokrát vedle. Rozhledna Götzinger höhe je postavena ve výšce 424 m n.m. a kruhovému výhledu už částečně brání stromy. Nejznámější výhledové body jsou Děčínský Sněžník a Ungerberg, který se tyčí přes údolí, východně. V dáli se táhnou Krušné hory.
Právě rozhledna na Ungerbergu bude dnes má čtvrtá a cestu na ní volím přes zmiňované údolí, po červené značce. Ta mne vyhodí na silnici, po které se vyšplhám na vrchol, do výše 537 m n.m. Dnes platí heslo: nejlepší na konec. Pěkná, štíhlá stavba mne zve na svůj ochoz, k němuž má klíč obsluha restaurace. Vstupné žádné nechtějí, tak si odemykám a šlapu nejvíc schodů dnešního dne. Otevírám dveře na ochoz a následující minuty budou patřit nejhezčímu dnešnímu výhledu. Všude kolem kopce, skály a údolí. Od Lužických, přes Krušné hory. Děčínská vrchovina, Stolové hory Saského Švýcarska a také Šluknovské kopce s Tanečnicí. Krásně se na to kouká!
Teď zbývá dojet nejsnazší cestou na vlak do Děčína, v nejhorším případě do Žlebu. Podle mapy jsem vydedukoval následující trasu. Sjíždím k parkovišti za zatáčkou, odkud se dám po cyklostezce do Krumhermsdorfu. Před ním u trati se napojím na zelenou značku, které se budu držet až do Ulbersdorfu. Zde se dám po silnici na západ, mírně z kopce. Před Lohsdorfem se stočím na jih. Budu sledovat žlutou značku, potok Schwarzbach a zrušenou železniční trať. Na trase dlouhé 3,5 km mne čekají dva tunely pod bývalou dráhou. Pěkné svezení, romantickým údolím s ucházejícím povrchem. Tam, kde zrušená trať kdysi splývala se současnou, se dám na západ, stále po žluté a ocitnu se na silnici v Kohlmühle. Odsud už je to pohoda přes Porschdorf do Bad Schandau. Mírně mne sice brzdí omezení provozu na silnici, ale v Schandau se přenesu po mostě na druhý břeh Labe a po profláklé cyklostezce svištím do Děčína.
Tachometr naměřil 79 km a 939 nast. m.

 Rozhledna u Neudorfu a výhled na Lužické hory, rozhledna Valtenberg, Neustadt im Sachsen,
Götzinger höhe a pohled na Neustadt, rozhledna na Ungeru s výhledem, údolí Schwarzbachu













Přes Konojedy na Bukovou horu

Na mnoha místech se dá přejet České středohoří z Litoměřicka k Labi a obráceně. Lepší je to z Úštěka a okolí, kde je vyšší nadmořská výška.Na každé trase je něco pěkné, zajímavé, co stojí za výšlap do sedel mezi vrcholy. Já si vybral výše popisovanou trasu. Z vlaku jsem vystoupil v Úštěku, i když jsem mohl až v Dubičné.
Takže z nádraží v Úštěku začínám měřit první metry směrem na Kravaře, abych brzy odbočil na vedlejší silnici do Konojed. Zde už se začíná silnice pomalu zvedat. Zprava mne zdraví vrchol Sedlo, jenž vévodí této části Středohoří. První zastávka je v Konojedech. Tam je rozsáhlý komplex kláštera servitů, který byl v letech 1739-1758 přestavěn na barokní zámek. U zámku je kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 1747-1762. U kostela a zámku ve zdí obehnaném areálu klášterních budov je též památkově chráněná lípa. Nad vsí se nachází NPP Konojedské bochníky. Území tvoří bývalý menší kamenolom s odkryvem čela lávového proudu se sloupcovým až bochníkovým rozpadem tefritu. Sloupce tefritu jsou zde vysoké okolo 7 m a silné přibližně 80 cm.
Stoupám prudčeji nad Konojedy a otevírají se pohledy na Úštěk a okolí. Brzdím až v Bílém Kostelci, kde má být zřícenina kostela. Ten nacházím, ale cestu k němu ne. Nakonec se musím zeptat a sjet kus níže. Kostel je hodně opuštěný, soudím podle náletů stromků rostoucí uvnitř kostela, jehož střecha je děravá. U kostela je i pár opuštěných hrobů.
Výšku už mám slušnou, ale ještě nejsem u konce. Další zřícený kostel mne čeká v Mukařově. Ještě před tím se však rozhlédnu na Polomené hory a Bezděz z louky na okraji lesa, do kterého se ponořím. Kostel v Mukařově je jiný, než kostelecký. Stojí tu jen kus zdi, co z kostela zbyla. Je na hřbitově a vypadá to, že se o něj pečuje. Za Mukařovem přijíždím na silnici č. 240 a z dáli už je vidět Víťova vyhlídka. Jednou už jsem na ní byl..., ale dnes tam nakonec nepojedu. Ani nevím, zda je otevřená. Směřuji na Verneřice, jedinému městu v okolí. Severozápadně se tyčí nepřehlédnutelný vysílač na Bukové hoře. Když sjíždím do Verneřic, jsem 490 m n.m. a odsud to zdaleka nevypadá, že by Buková hora byla o téměř 200 metrů výše, ale je to tak. Z křižovatky uprostřed města pojedu kolem Bobřího potoka do Příbrami. Stoupání na Bukovou horu je mírnější, po silnici a jede se dobře. Kousek od Příbrami je i ves Čáslav, aby těch podobností nebylo málo.
Přijíždím na vrchol Bukové hory, pod 223 metrů vysoký televizní vysílač. Stojí zde Děčínská bouda, která je dnes zavřená. Nejvíce mne zajímá Humboldtova vyhlídka na severozápadní hraně hory. Z ní je nádherný výhled do hlubokého údolí Labe a od jihu na Říp, Sedlo, Varhošť, Milešovka, Ústí n. L. a Krušné hory. Naposledy při mé návštěvě byl opar, takže dnes si to užívám. Ještě rozsáhlejší výhled je od Děčínské boudy. Lužické hory se všemi známými kopci, Ještěd, Ralsko, Bezděz a v dáli i Jizerské hory! Ani se mi odsud nechce, ale ještě mne čeká jeden cíl.
Sjíždím na rozcestí Vitín. Západně odsud je zaniklá ves, ale já pokračuji po asfaltce, která nejdříve klesá a pak zase stoupá. V pravotočivé zatáčce by měl být zaniklý hrad Vraty. Na místě nacházím skálu nad strmým svahem. Skála je tvořena čedičem, který se sloupkovitě odlučuje. Od skály je pěkný výhled k Labi a na Děčín. Říkám od skály, protože na vrchol jsem nelezl. Kus pod skálou, kde Těchlovický potok stéká do údolí, se pouštím po lesní, strmé cestě. Po čase se z cesty stane asfaltka a já sjíždím do Těchlovic. Zde chytám pravobřežní lokálku, řady 814 a vezu se na Střekov, kde je dokonce přípoj na ústecké západní nádraží.
Trasa měla pouhých 29 km, ale 653 nast. m. je na tak krátkou trasu vysoké číslo.

Konojedy - klášter, Dubí hora; Kostelec - zřícenina kostela, výhled na Polomené hory; 
zřícenina kostela v Mukařově; Buková hora - Děčínská bouda, výhled k Labi a Lužické hory; 
Vraty a výhled k Děčínu












Hrad Frauenstein, přehrada Lichtenberg

Že nevíte, kde to je? Nikde jinde, než v Krušných horách, na německé straně, nedaleko od Moldavy. Tam nás odvezl sezónní vlak, jedné ze čtyř krušnohorských drah. Počasí bylo velice teplé, přímo tropické, tak snad zde v horách to nebude tolik znát. V půli června se ještě o letním provozu vlaků na Moldavu neví, je všední den, bude teplo a je 7.20 ráno. To vše má za výsledek, že ve vlaku jedeme pouze tři cyklisté.
Z moldavského nádraží vyjedeme hned z naší republiky a přes Neuhermsdorf a Hermsdorf míříme severozápadně k Frauensteinu. Ten už je vidět zdáli i se svou dominantou, hradem. Teplo se dá ještě snést, ale jistě bude velká žízeň. Na její hašení s sebou vezu dva a půl litru pití, Franta se kupodivu spokojí s pouhým litrem. Nejdříve přijíždíme na náměstíčko, kde svačíme a prohlížíme místní kostel. Pak se odebereme severovýchodním směrem, ke vchodu do hradu. Platí se zde vstupné 3,50 EUR. Na individuální prohlídku jdu sám. Hrad je rozlehlý a nejen tím připomíná západočeské Rábí. Z hradní věže je pěkný výhled do okolí. Já měl opar, takže jsem se spokojil tak nejvýš s Kahlebergem, který jsem poznal podle výhledové tabule.
Náš další cíl je přehrada Lichtenberg, která zalila údolí západně pod Frauensteinem. Ještě předtím jedeme k vyhlídce, odkud má být vidět Frauenstein, ale moc za řeč to nestojí. Je tu dost stromů. Pak už se pouštíme po značce přes pole, kolem lesa a na konečné klesání se ponořujeme do něj. Cesta je špatná, ale při klesání to tolik nevadí. Silnici vidíme až ve vsi Dittersbach, která leží na začátku přehrady. Tu my objedeme jižním směrem a cestou houpavou se dostaneme na její hráz. Koupání je samozřejmě zakázáno, i když by to dnes lákalo.
Už je po poledni a i zde na horách to pěkně pálí. Litr a půl už ve mne zahučel a to nás čeká ještě pěkná štreka do naší vlasti. Vyjíždíme od hráze a poté se spustíme do údolí Muldy, do vsi stejného jména. Původně jsme chtěli vyjet výš, ale díky opravě mostu, musíme níže. Nyní nás čeká kus mírné stoupání proti toku Muldy. Podle mapy má být vedle vlakové zastávky Nassau silnice, po které vystoupáme na hřeben. Zastávka se jmenuje podle obce, která však leží výše ve svahu. Zde probíhá druhá svačina a nás napadá, že pragotron na zastávce, v zapadlé vsi, na šturcové trati je zde docela vymoženost. U nás by toto možné nebylo. Síly jsou posbírány, ale Frantova lahev prázdná. Šlapeme do prudkého kopce, který nás vynese vysoko nad údolí Muldy a z hřebene jsou do něj pěkné pohledy. Ty jsou i druhým směrem. Panoramatu vévodí Schwartenberg, na kterém jsem byl loni. Stáčíme kola na východ do obce Clausnitz. Skrz ní pojedeme mírně do kopce a dlouho. V horní části vsi je nejprve hasičská nádrž, kde se oplachuji a kus výše dokonce studánka, ale o pitné vodě pochybujeme i přesto, že parťák už je dlouho na suchu. Osvěžení přijde vhod a vzhůru do poslední části stoupání. Chvíli na to zaplujeme do lesa a téměř rovinou, nepatrně do kopce, se přiblížíme na pár metrů k naší hranici. Zbývá jen projet kolem horské chaty Fischerbaude a za chvíli přijíždíme na státní hranici a rozcestí Žebrácký roh.
Název Žebrácký roh (Battleck) je odvozen od slova chudý výdělek (Bettellohn). Ten dostávali dřevorubci, kteří pracovali v okolí. Také zde město Freiberg vystavělo roku 1583 „Horní vorařský výplatní úřad.“ Ten vyplácel zase mzdu vorařům, kteří zde plavili dřevo po řece Muldě. Později zde vznikly 4 vesnice, které zanikly roku 1953. V roce 1904 zde byl vystaven hostinec „Zur Battlecke,“ který byl známým výletním cílem. Zbořen byl při stavbě železné opony.
Pokračujeme stále spíše do kopce, cestou houpavou. Po silnici směrem na Dlouhou Louku. Přehradu Fláje máme někde po pravé straně. Konečně je to tady. Nadmořská výška nad 800 m n.m. a pro tuto chvíli nejúžasnější stavba vísky Dlouhá Louka, restaurace. Zde se zdržujeme déle a rádi. Konečně František uhasí žízeň, kterou musel mít minimálně 20 km. Později přijíždí žena ve Škodovce, které má okénka na dálkové ovládání. Po chvíli hovoru se dozvídáme, že je to dcera našeho kolegy, který už je v důchodu. Zajímavé setkání. Taky se už poohlížíme po čase a nějakém vlaku, protože dole bude ještě výheň a na dojezd do Mostu to nevypadá.
Bereme to střemhlav do Oseka a přes Lom brzdíme v centru Litvínova, kde to dorazíme ještě v cukrárně a zabijeme ještě půlhodinu, než nasedneme do vlaku a ukončíme tento výlet o délce 78 km. Nastoupali jsme 944 nast. m.


Frauenstein s hradem a výhledem, Talsperre Lichtenberg, Schwartenberg od Clausnitzu