Poslední den ve Žďárských vrších se bude odehrávat v okolí Jimramova. Hlavně si prohlédnu toto městečko a také vylezu na kýženou vyhlídku Prosička. Vcelku méně náročný okruh začíná cestou do Sádku, za oblačného počasí.
Jízda po rovině končí tam, kde červená značka v Sádku odbočuje doleva, do celkem prudkého kopce. Nejdříve se však schovávám chvíli před deštěm. Vyfuním prudký kopec a po polní cestě se dostávám do bývalé obce Přibylov. Z cesty je pěkný pohled zpět na Poličku. Respektive by byl, kdyby bylo slunečno. V Přibylově jsou 2 opuštěné domy a mají zde dokonce ulici. Ta se jmenuje Hlavní a její délka je asi 10 metrů. Kus dál je pěkný altánek. Z Přibylova, lesem je to 1,5 km na Lucký vrch, kam po čtyřech dnech rád znovu přijíždím. Dnes je tu školní výlet. Chvíli se rozhlížím a koukám kudy dál.
Po silnici sjíždím do Pusté Rybné, dále sjíždím ke Svratce a podél ní směřuji do obce Krásné. Myslím, že název sem se docela hodí. Dále mám v plánu pokračovat do vsi Spělkov, jenže jsem netušil, jaký je to krpál. Takže vzhůru. Před obecním úřadem jsou pěkné lavice, tak si tu chvíli posvačím. Ze vsi ve výšce kolem 600 m n.m., je vidět hluboké údolí Svratky. Následující cíl by měla být skála Prosička. Tam je to ze Spělkova nejblíže po cyklostezce č. 4106 přes osadu Kutiny. Cesta je solidně sjízdná po rovině. Prudký kopec tlačím. Dostávám se na silnici vedoucí do Sněžného. Před samotou, v mapě značenou jako U Benešů se pouštím po lesní cestě, která není značená turistickou značkou, ale nakonec mne ke skále Prosička dovede. Touto cestou ze Spělkova jsem se vyhnul údolím a jiným zbytečným kopcům. Prosička je skála, jejíž vrchol se dotýká výšky 736 m n.m. Skála, vypínající se nad údolí Fryšávky, tvořená dvojslídnými ortorulami. Vznikla procesy mrazového zvětrávání ve starších čtvrtohorách. Chráněna je v kategorii přírodní památka o rozloze 8,7 ha. Na vrcholu je kříž, kam vede cesta po kamenných schodech se železným zábradlím. Výhled je zatím nejhezčí, ze všech dosavadních vyhlídek ve zdejším pohoří. Od východu k jihu se rozkládá Hornosvratecká vrchovina v čele s rozhlednami Horní les a Karasín. Od jihu k západu jsou vidět Žďárské vrchy s Pohledeckou skálou a Buchtovým kopcem.
Z Prosičky sjíždím po modré značce, vedoucí po stráni, do vsi Javorek. Odsud k Fryšávce, kde nad křižovatkou je odbočka na zříceninu Štarkov. Značky vedoucí k hradu míří prudce do kopce, objedu to tedy po neznačené cestě, která se jeví sjízdná. Sice kus musím stejně tlačit, ale stejně je to lepší cesta, než po červené a modré značce. Štarkov je zapsán jako chráněný přírodní výtvor v podobě rulové skály s puklinovou jeskyní. Na vrcholu jsou zbytky hradu ze 14.století, který o století později zpustl. Výhled toto pěkné místo neposkytuje. Pokračuji po cestě, po které jsem přijel a ta mne snese až do Nového Jimramova. Dále podél Fryšávky přijíždím do Jimramova, kde se říčka vlévá do Svratky.
Historické městečko Jimramov bylo založeno roku 1235. Na náměstíčku najdeme klasicistní domy. Dále je ve městě renesanční zámek, barokní kostel, původně však gotický, rodný dům bratří Mrštíků a také Jana Karafiáta, autora Broučků.
Dále směrem k Poličce pojedu trochu jiným směrem, než včera. Konkrétně po silnici č. 360. Ta mne vynese až do obce Korouhev, do které zabočím vlevo. Vesnice silničního typu má na návsi raně gotický kostel ze 13. století, zvonici a bývalou kostnici s dřevěným patrem a šindely.
Z Korouhve sleduji modrou značku až do osady Jelínek. Za ní je místo, zvané Liboháj. Jde o lesopark nad Poličkou s Šibeničním vrchem, místem dřívějších poprav. Šibenice stála na nejvyšším místě, asi 300 metrů od kříže, který zde stojí dodnes. Pak už jen klesnu do Poličky a kolem 16. hodiny mám dnes splněno. Cestou to beru přes cukrárnu a na základně následuje nesladší část výletu.
„Proč již končit den, když je teprve odpoledne,“ napadá mne a tak otevírám mapu. Do oka mi bije Baldské návrší, což je nejvyšší vrchol Svitavské pahorkatiny. Vypravím se tedy tam. Tentokrát jedu na východ, do vedlejší vsi Pomezí. Tam se napojím na cestu, o které jsem myslel, že je asfaltová, ale není tomu tak. Mezi poli přijíždím na silnici a tam se dozvídám, že cesta, kterou jsem chtěl jet, je o něco níže. Nevadí, hlavně, že jsem tam, kde jsem chtěl být. Po silnici, kde hrají děti s rodiči šipkovanou, jedu k jihu, mírně do kopce. Z horizontu je opět vidět Polička. Dále se ponořím do lesa a přijíždím k rozcestí s lesní cestou. Doleva by se mělo jet k vrcholu Baldského návrší. Pouštím se tedy do lesa a očekávám, kdy bude kaple, značená v mapě. Po chvíli k ní přijíždím a uznávám, že je to pěkné místo s mystickým nádechem. Pokračuji lesem, po cestě, kterou kontroluji v mapě a najednou se vynořuji z lesa, kde se rozléhá pole. Podle výškoměru jsem na nejvyšším bodě, čili v 692 m n.m., ale vrcholový patník nenalézám ani po desetiminutovém hledání. Další nejvyšší vrchol pohoří je tedy pokořen jen napůl.
Z Baldského návrší se pouštím po lesní cestě, kterou jsem zahlédl předtím a vydedukoval, že by měla vést k Baldské kapli. Instinkt byl opět správný. Kaple v osadě Balda, leží v lese, společně s pramenem, který je v podobě malinkého domečku.
Baldu opouštím po červené, po silnici, směrem na Jedlovou. Dále budu sledovat Zlatý potok do Dolní Jedlové a na křižovatce pod vsí vystoupám do Hartmanic. Zde nad obcí stojí kaple Sv. Jana Nepomuckého, od které je pěkný pohled na Bystré. Rád pojedu zpět znovu přes toto městečko. Pak už po známé trase přes Jedlovou konečně ukládám kolo k dnešnímu odpočinku.
Dnes jsem si opět zašlapal i zastoupal. 86 km, 1250 nast. m.
Přibylov, Spělkov, Prosička a výhled na východ, Štarkov, Šibeniční vrch, kaple v lese pod Baldou,
Svratecká vrchovina z Baldského návrší, Balda - kaple, kaple sv. Jana Nepomuckého v Hartmanicích
Žádné komentáře:
Okomentovat