Poličsko - Litomyšl a Toulovcov

3.6.
Třetí den si dám lehčí trasu do rodiště Bedřicha Smetany a k zajímavým cílům, které mi cestou cvrnknou do nosu. Počasí hlásí spíše zatažené, ale deštit by nemělo.
Z Poličky vyjíždím na sever přes Velký vrch, abych v Lezníku odbočil doleva, do Sebranic. Bláhově jsem si myslel, že to bude po rovině, ale jsou zde celkem hluboká údolí řek a potoků. První z nich je Jalový potok, v němž obec Sebranice leží. Ale zase jsou pěkné pohledy z jednoho svahu na druhý, po kterých je ves posetá. V Sebranicích si vyšlápnu na náves a po náhorní plošině pokračuji severozápadně, abych poté opět klesl, pro změnu do údolí Desné. Zde se přes Horní Újezd dostanu do Dolního. Ten je také pěkně rozesetý po stráních a svazích. Ve vsi je zajímavý kostel sv. Martina a muzeum vesnice. Odsud je to do Litomyšle už jen 7 km, v podstatě z kopce. Za Osíkem se jen převezu z údolí Desné do údolí Loučné a za chvíli jsem v centru Litomyšle.
O Litomyšli jsem slyšel pouze pozitiva a tak jsem se těšil, až budu moci dát všem za pravdu. Kulisa náměstí, nad nímž dominuje klášter. Zajímavá ulička Josefa Váchaly, kde je dům vyzdoben sgrafity vytvořenými podle Váchalových dřevorytů v Krvavém románě. Zámek severovýchodně nad náměstím. To je výčet nejhezčích míst Litomyšle. Další zajímavosti o rodišti Bedřicha Smetany najdete zde.
Z Litomyšle pokračuji podle toku Loučné do Nedošína, kde je za vsí Nedošínský háj, který byl vyhlášen v roce 1992 Přírodní památkou. Do té doby byl přírodní rezervací k ochraně porostní skladby, vegetačního krytu i zvířeny. Nedošínský háj je české veřejnosti znám především jako dějiště románu Aloise Jiráska, Filosofská historie. Stojí zde kaplička svatého Antonína, která je jediným kompletně dochovaným pozůstatkem z vícero romantických staveb zde vzniklých v 19. století.
Přes Tržek mířím do kopce do Morašic, kde je dále na jih další známé místo, Růžový palouček. Jde o památné místo porostlé francouzskými růžemi. Jak pověst praví, růže vyrostly ze slz Českých bratří, prolitých před jejich odchodech do ciziny.
Blížím se do regionu Toulovcovy Maštale a to už jsem zpět ve výšce kolem 500 m n.m. České Versailles - Nové Hrady kvůli počasí vynechávám a  přes Novou Ves přijíždím do Jarošova. Ne, že by bylo extra hnusně, ale už jsem zde byl dvakrát. Toulovcovy maštale jsou přírodní oblastí pískovcových skal a borových lesů. Zde jsem už v minulosti také byl, tak pokračuji po východním okraji k Toulovcově rozhledně. Zde se zdržuji déle i přesto, že je rozhledna dlouhodobě zavřená. Začíná totiž mírně pršet - dobrá příležitost ke svačině.
Po čtyřech letech se ocitám v Budislavi, odkud pojedu po žluté značce a na chvíli opustím silnici. Přes Kamenné Sedliště stoupám na louku a za chvíli se ponořím do lesa. Je to pěkné svezení po slušné cestě. Ta končí u romantického rybníka Zimka, pak přijde opět silnice, po níž jedu do Lubné. Žlutou značku jsem nejen neopustil, ale budu jí následovat dále, do Širokého dolu. Nejdříve stoupám mezi chatkami, potom lesem a u rybníčku mne cesta odkloní doprava a já se zjevuji před osamocenou chatou, na kraji lesa. Končí cesta i značka a tak se musím zeptat místních obyvatel. Ti mne posílají na správnou cestu, pod rybníkem vlevo. Vystoupám na louku a dále jen klesám do obce Široký Důl. Zde je krásný kostel sv. Jana Křtitele s výzdobou na vnějších zdech.
70 výškových metrů stačí vystoupat na hlavní silnici z Borové a po chvíli jsem zpět v Poličce. Další den na Poličsku byl dlouhý 65 km a nastoupal jsem v něm 734 metrů.

Dolní Újezd; Litomyšl - Smetanovo náměstí, Váchalova ulice, klášter, zámek;
Nedošínský háj; Růžový palouček; kostel v Širokém Dole

Poličsko - Skalní vyhlídky Žďárských vrchů

2.6.
Jak se přesouvat nejjednodušeji v takových pohořích, jako jsou kopcovité Žďárské vrchy? Údolím řek či říček. Tak i začne můj druhý den na západním Svitavsku a severním Žďársku, kde se ono pohoří nachází. S Poličky teče do Svratky Bílý potok a ten budu sledovat jako první. Přes Sádek a po hranici CHKO Žďárské vrchy se dostanu do Lačnova, kde zaujímá pěkná scenérie rybníka a vesnice. Lačnov sousedí těsně s Borovnicí, ale přesto je každá v jiném kraji a tím pádem i okrese. Řeka Svratka zde dělí Pardubický kraj a okres Svitavy (Lačnov) od Vysočiny a okresu Žďár nad Sázavou (Borovnice). Na levém břehu dokonce leží historický hraničník s nápisy: Čechy, okres Polička a Morava, okres Nové Město.
Sotva opustím řeku, hned se začnu potit. Do obce Telecí se kopec totiž pěkně zvedá. Už od řeky Svratky je vidět Lucký vrch a já se k němu přiblížím tak na 3 km vzdušnou čarou. V horní části Telecího, vsi silničního typu, stojí roubený domek a u něj nejstarší lípa v ČR. Má obvod kmene 11,6  a výšku 26 metrů. Stará je přes 700 let a v jejím vykotlaném kmeni si údajně prozpěvoval starý slepý písmák a díky tomu dostala název Lukasova zpívající lípa.
Do Březin a zpět ke Svratce je to přes Pustou Rybnou delší a přes Maděru kratší, ale prudší kopec. Volím variantu B. Nakonec kopec není tak hrozný. Když se přehoupnu přes vrchol, do oka mi bije Buchtův kopec, s nějakou věží na vrcholu. Docela mne to dráždí. Zatím však klesám ke Svratce a poté pokračuji do Březin. Nad nimi se tyčí neznatelný vrchol, 732 m n.m. Tam je první dnešní skalní vyhlídka, Čtyři Palice. Cesta na vrchol vede nejprve po prudší polní cestě a dále po prudké lesní cestě, plné kamenů. Následuje logicky „tlačená.“ Všude samý les, který nakonec skrývá i skalní vyhlídku Čtyři Palice.
Čtyři palice (732 m n.m.) je skupina tří hlavních skalních útvarů (Děvín, Paličatá, Tvrz) a nízkého skalnatého hřebene (Opomenutá). PR Čtyři Palice byla vyhlášena pro ochranu rulových skalních útvarů modelovaných mrazovým zvětráváním a obklopených balvanitými sutěmi se zachovalými původními lesními porosty Žďárských vrchů. Výhledu už si moc neužijete, jelikož stromy kolem už dorostly do slušné výšky. Skalní stěny slouží také horolezcům.
Opouštím Palice a pokračuji v tlačení kola přesto, že další cesta je z kopce. Po chvíli dokonce zjišťuji, že jsem píchl. Pod kopcem na cestě dofukuji kolo a uvidíme, jak je to vážné. Stále po modré, již po cestě a následně po silničce přijíždím do Křižánek. Odsud je na dohled další cíl, vrchol Devět skal. Nejprve mírně do kopce, stále po modré se přibližuji a nořím do lesa. Za křižovatkou lesních cest, se silnice zvedá a pod vrcholem u cesty začíná „Devítiskalský festival.“ Pozoruji útvary přímo u cesty, za dalšími se musí hlouběji do lesa. Kolem nich se dojde na hlavní vrchol Devět skal. Tam se dostávám nakonec po žluté, z druhé strany, luxusní lesní cestou. Znamená to, že měkké kolo byl planý poplach.
Devět skal (836 m) je nejvyšší vrchol geomorfologického podcelku Žďárské vrchy a jejich nadřazeného celku, Hornosvratecké vrchoviny. Je zároveň druhým nejvyšším vrcholem Českomoravské vrchoviny (po Javořici). Skalní labyrint tvoří tři dlouhé hřebeny s devíti věžemi a třemi malými věžičkami. Na nejvyšším vrcholu je vyhlídka opatřená zábradlím. Je odtud výhled na sever směrem na Svratku, rozhraní Čech a Moravy.
Zrovna jsem se trefil do doby, kdy vrchol navštívili také turisté z Přeštic, takže je zde veselo. Od Devíti skal pokračuji po žluté a pak po červené značce. Ta vede po hřebeni, východním směrem. První na ráně je Lisovská skála, podobná Rybenským perníčkům. Na ní však nejedu přímo po značce, ale objíždím jí severním směrem a dobře jsem udělal. Tudy je to o hodné lépe sjízdné. Dále na východ, po třech kilometrech je Malínská skála. Ta už se uvádí jako vyhlídková, ale z vrcholu, kam je potřeba hodně odvahy, nebo lano. Z jednoho místa, zhruba uprostřed skály se rozhlížím do údolí Svratky. Odsud opět nepokračuji po červené, ale objíždím skálu jižním směrem. Tudy přijedu na rozcestí Dráteníčky, odkud je to necelý kilometr do kopce k Drátenické skále. Zde je ještě větší mumraj než na Devíti skalách, díky školnímu výletu.
Drátenická skála je ve výšce 775 m n.m. a výhledem se pokochá jen ten, kdo si vyleze nahoru, horolezeckým způsobem. To ale není můj případ, tak pokračuji po zelené značce do Samotína. Z louky na hraně hřebenu, táhnoucího se od Devíti skal je pěkný výhled do okolí. Nejhezčí je východním směrem do údolí Svratky a na Buchtův kopec. Nad Samotínem má být další skála, Teplá, ale tu nenacházím a hledat jí v lesíku se mi nechce. Když není vidět z cesty, těžko z ní bude výhled. Poslední dnešní skála je Pasecká. Tu už vidím z dálky společně s kopcem, co mne ještě čeká. Přes Krátkou se dostávám do údolí Fryšávky, do Kadova. Jsem v nějakých 650 m n.m., takže zhruba 150 metrů převýšení je přede mnou. Po cyklostezce č. 1 se mírným stoupáním vyhoupnu na křižovatku a následně prudším stoupáním po silnici na Nové Město přijíždím pod Paseckou skálu. K té mne zavede zelená značka, po které většinou kolo tlačím, ale netrvá to moc dlouho.
Pasecká skála (817 m n.m.) je další přírodní památkou ve Žďárských vrších. Předmětem ochrany je vrcholový skalní útvar, který je ukázkou mrazového zvětrávání rul zdejšího pohoří. Z vrcholové skály, kde je upravená vyhlídka, je velmi dobrý rozhled na od severu na východ. Od Žákovy hory, přes hřeben Devíti skal a Buchtův kopec, po Horní les nad přehradou Vír. Je vidět, že zábradlí a řetězy jsou nové.
Stejnou cestou se vracím ke křižovatce, ale po silnici č. 354 přijíždím až do Sněžného, kde překvapivě objevuji cukrárnu. Jaký bude plán další půl hodinu je hned jasné. Docela zajímavá kombinace. Zákusek před výjezdem na Buchtův kopec, který mne nakonec přitáhl. Tam je to dalších 100 výškových metrů do kopce. Původně jsem chtěl jet přes Daňkovice, ale to bych zbytečně klesal a tak to vezmu po červené značce přes pole. Nejprve se jede dobře a než se ponořím do lesa, kde později musím strkat, tak se pokochám pohledem na Sněžné a Paseckou skálu.
Buchtův kopec má 813 m n.m. a jeho vrchol je zalesněný, bez rozhledu. Rozhled je možný asi z 500 m vzdáleného západního úbočí (Zálesí). Na vrcholu se nachází zdaleka viditelná budova Řízení letového provozu, což činí vrchol nejvyšším obydleným místem na Českomoravské vrchovině. Buchtův kopec je někdejší sopkou.
Ještě se dvakrát zhoupnu a ocitnu se v Lačnově a po již známé cestě přes Sádek se vracím do Poličky. Dnešní trasa po skalních vyhlídkách a útvarech Žďárských vrchů měřila 70 km a 1320 nastoupaných metrů.

Telecí - Lukasova zpívající lípa, Čtyři palice, Devět skal a výhled na Svratku, Drátenická skála,
Pasecká skála a výhled na sever, Buchtův kopec

Poličsko - Přes Karlštejn na Lucký vrch

1.6.
 Tak na druhý pokus jsem vyrazil do východočeského městečka Polička, v okrese Svitavy. Natěšen na nové zážitky a místa. Některá místa sice uvidím podruhé, ale opakování je matka moudrosti a rád se vracím na některá místa. 
Dnešní výstupní stanice je na trase Pardubice - Havlíčkův Brod a jmenuje se Vojtěchov. Tu jsem si vybral, protože zde před pár lety postavily rozhlednu. Přijet k ní, znamená přejet nevelkou ves a trochu si zastoupat. 
Rozhlednu postavili v roce 2009. Jde o zajímavou stavbu s kamenobetonovou podezdívkou a ocelovou nástavbou. Vidět je z ní od Jeseníků, přes Králický Sněžník, Orlické hory až ke Krkonoším. Dnes byly vidět pouze hory Orlické. V nížině byly nepřehlédnutelné Pardubice.
Dále jsem pokračoval stále ještě do kopce, přes hlavní silnici, kde leží Kladno. Asi tak stokrát menší ves, než její známý středočeský jmenovec. Ve Žďárských vrších pramení 4 známé řeky. Já se dnes dostanu do povodí dvou. První protéká hned v Kameničkách, kam se dostávám po pár kilometrech. Řeka Chrudimka pramení nedaleko, ve svahu kopce U Oběšeného. Uběhne pár minut a přes návrší a vísku Chlumětín klesnu do obce Svratka, na stejnojmenné řece. Na rozdíl od Chrudimky, se Svratkou se budu setkávat častěji. Nad Chlumětínem se pokochám prvním panoramatem Žďárských vrchů, s Devíti skalami a Žákovou horou. Nejsou to žádné dominanty okolí, ale poznat se dají. Z návrší nad Svratkou je pěkný pohled na ves Svratouch, se zajímavým secesním evangelickým kostelem. Ve Svratce mají zajímavou kombinaci cukrárny a infocentra. Já kupodivu využívám pouze to druhé. Ve vsi mne zaujímá původně gotický kostel sv. Jana Křtitele s žebrovou klenbou. Vstup do kostela je zajímavou zvonicí. 
Nad Svratkou po červené značce je další místo, které má slavného jmenovce ve Středních Čechách. Ve výšce 781 m n.m. leží Karlštejn. Tak se jmenuje lovecký zámeček, stojící v lese. Zrovna dnes je tu ale rušno, jako na hradě nad Berounkou, protože se zde konají cyklistické závody. Posunu se tedy k dalšímu místu,kterému se říká Zkamenělý zámek. Vrch se skálou připomínajíc hradní zříceninu, v 6. – 8. století využívali jako slovanské hradiště. Modrou značku měním za červenou a pokračuji stále lesem až k Rybenským perníčkům. Ty vznikly budováním ortoruly a procesy zvětráváním ve starších čtvrtohorách.
Jízda po hřebeni končí a já klesám do Pusté Rybné. Další ves, na kterou je pěkný pohled z návrší. Poslední dnešní cíl leží už jen kousek, o 140 výškových metrů výše. Jmenuje se Lucký vrch a je to jeden z hlavních taháků této mé mise. Stoupá se po silnici a pomalu, až dojedu na křižovatku se silnicí č. 357. Ještě kilometr do kopce a stojím před horskou chatou.
Lucký vrch je vysoký 739 m n.m. a od chaty těsně pod vrcholem je pěkný výhled jižním směrem, do údolí Svratky. Z východního úpatí můžeme sledovat Orlické hory a Králický Sněžník. Při perfektní viditelnosti jistě i Jeseníky. Chata zde byla postavena v roce 1940 podle návrhu Ing. Alexandra Hanuše.
Přes osadu Dědek se dostávám do Borové, odkud je to do cíle půl hodiny jízdy. Místo hlavní silnice, volím cyklostezku přes Oldříš a Sádek. Do Poličky přijíždím před pátou, takže si ještě prohlédnu město. Pak už jen zbývá dojet na základnu, která je u zimního stadionu a tenisových kurtů. Dnešní úvodní den, s plnou polní čítal 45 km a 716 nast. m.

Vojtěchovská rozhledna, Chrudimka v Kameničkách, Svratouch, Karlštejn, Zkamenělý zámek,
Pustá Rybná, Lucký vrch a pohled na jih

Polička

 Je město, které se nachází v blízkosti zemské hranice Čech a Moravy v kotlině při Bílém potoku asi 17 km západně od Svitav. Historické jádro je městskou památkovou zónou. Polička byla založena jako královské město v roce 1265. Ve druhé polovině 14. století byly vystavěny kamenné domy a městské hradby. Opevnění města bylo na vnější straně vysoké 10 m a obsahovalo nově i 19 bašt. V roce 1613 Poličku zasáhl ničivý požár, který nepostihl pouze gotickou radnici a jihozápadní část města. Systém hradeb lze obdivovat do dneška. Ty patří k největším památkám města. Dalšími jsou kostel sv. Jakuba s rodnou světničkou Bohuslava Martinů, radnice, nebo morový sloup.
Na kostelní věž a do rodné světničky Bohuslava Martinů se dělají každou celou hodinu exkurze, které trvají necelou hodinu. Měl jsem štěstí vidět z věže Králický Sněžník, Orlické hory a Krkonoše.

Městské hradby, radnice, kašna, morový sloup, kostel sv. Jakuba, světnička B. Martinů,
výhled na město