Českosaské Švýcarsko (Weifberg, Obere Schleuse)

V Českosaském Švýcarsku jsem před časem objevil 3 zajímavé pěší trasy. Dnes 24.7., jsem nechal kolo doma a s kamarádkou jsme vyjeli do míst, která v severních Čechách nemají konkurenci. Schováni ve skalách snad nebudeme trpět vedrem. Bohužel mi přijde, že víc pěkných míst je ve Švýcarsku Saském, než v Českém, ale co se dá dělat. Dnes nám to už nemusí zas tolik vadit. To mi spíš vadí, že střed Evropy pod Dylení v Českém lese, je snad jako naschvál pár metrů za hranicemi, čili v Německém Hornofalckém lese. Ale ono s těmi „Středy Evropy“ je to pochybné, obzvlášť, když je jich tolik a nějaký je prý i na Ukrajině, ale to však je jiná kapitola.

My vlakem jedeme do Mikulášovic, na úplný západ šluknovského výběžku a vysedáme na dolním nádraží v 10:18. Musíme tedy 4 kilometry pěšky do centra městečka, kde je zajímavý, zas trochu jiný kostel, ale hlavně odsud, od žst. Mikulášovice-střed vede žlutá značka, po které půjdeme dále. Sem jezdí vlaky pouze o víkendech, což znamená o 4 km méně z následující trasy a nějaká ta minuta také.
Rozcestník ukazuje, že rozhledna Weifberg = 3,5 km. Tam přesně chceme i my. Od nádraží se jde po horší asfaltce, provokativně kolem koupaliště, mírně do kopce. Dojdeme k poslednímu baráku, který je spíše na samotě. Odsud je zpětný pohled k Mikulášovicím a cesta začíná klesat. Kolem dokola les,takže panoramata zatím žádná. Jen mi vrtá hlavou, proč jdeme z kopce, když jdeme na rozhlednu. Abychom pak nešli do nějakého krpálu. Pod kopcem už je státní hranice a my na chvíli opouštíme Českou republiku. Záhy se vynořuje vrch Weifberg, vysoký 477 m n.m., na němž stojí rozhledna „Weifbergturm.“ Kopec je přijatelný, akorát ke konci se logicky zvedá prudčeji. Zde jsem již byl s kolem v červnu 2008 na výletě plném nešvarů. Rozhledna je celkem vysoká a je z ní daleký kruhový výhled. Jako na dlani je Českosaské Švýcarsko a obzvlášť okolí hory Grosser Winterberg jsou úžasné skalní stěny. Lužické hory a České Středohoří, to je jasná věc, ale dnes byly vidět i Jizerské hory a na tabuli s výhledem jsou dokonce i Krkonoše. Dalekohled jsem bohužel zapomněl, takže detailněji nic neprozkoumám.
Pod Weifbergem je obec Hinterhermsdorf. Tu mi obcházíme po červené značce a další cíl bude údolí Křinice a soutěska Obere Schleuse. V Německu se vzdálenosti nesmyslně udávají v minutách a do soutěsky to má být 1,5 hodiny. Pomalu klesáme, skály a chládek zatím nepřichází, ale jde se pěkně, po pěkné šotolinové cestě. Míjíme jakýsi sympatický domek s vlastním jezírkem a lodičkou a přicházíme na větší rozcestí, kde potůček Strouha ústí do Křinice, která zde už je nějaký ten metr hraniční řekou. Německy zvaná Kirnitzsch.  Jdeme stále po červené, podél toku říčky a za chvíli nás čeká další rozcestí u mlýna Niedermühle. Zde je turistický hraniční přechod k Vlčí desce, což podle mapy moc nesouhlasí, ale budiž.
Viděli jsme další pěkné místo a stoupáme. Sice od řeky, ale červená značka se drží jejího toku. Tím,že jdeme nad údolím se vylučuje chládek mezi skalami, ale aspoň jsme v lese a vedro není takové. Po chvíli míjíme žlutou odbočku do Hinterhermsdorfu a po čtvrt hodině přicházíme k hlavnímu přístavu v soutěsce Obere Schleuse. Něco jak „Horní soutěska“ je obdoba našich soutěsek u Hřenska. Doba plavby je 25 minut a za jízdu se platí 4 eura. Místo je to pěkné, s dobrým zázemím. Rozhodli jsme se, že dál budem pokračovat pěšky. Kupuji si pouze pohled za 50 centů. Tento detail bych vynechal, kdyby paní v pokladně nebyla vzteklá, že nemá zpět za pěti eurovou bankovku. Myslím, že nějaké „scheisse“ jsem tam zaslechl.
Další náš důležitý bod je hraniční přechod v Zadních Jetřichovicích, kam je to po modré značce 1,5 hodiny. Zvedáme kotvy a jdeme dál. Cesta se opět zvedá nad údolí a občas nás nechá nahlédnout do soutěsky. Přicházíme na rozcestí nad dolní přístav, kam se musí sejít po schodech. Podél celého toku Křinice státní hranicí je vidět mnoho hraničních kamenů, na české straně, nakreslených na skále. Je tomu i zde, kde končí soutěska a říčka si dál pokračuje svým tempem. Na německé straně je přeci jen tato turistická cesta, tak zde jsou už většinou klasické hraniční patníky.
Nejdřív jdeme opět nad údolím, ale po čase přicházíme k jedinému chladnému místu na trase. Ke Křinici se musí prudce dolů a prolézá se mezi balvany, kde je krásná teplota. Dál se pokračuje již podle říčky. Nejprve se les mění ve smíšený a blíž k přechodu se údolí více otevře a les se mění málem v louku. Znamená to, že Křinice opustila skály a zde pluje mezi travou. Konečně přicházíme k přechodu v Zadní Doubici. Zde už jsem také jednou byl. Na kole jsem tudy jel na Zeughaus a poté na fantastický Winterstein, což je zaniklý skalní hrad na vysoké skále, z které je úžasný pohled na okolní skály i do dáli.
Do Mezní Louky na autobus zbývá posledních 6 km. Po menší pauze vyrážíme po asfaltce a mírně do kopce. Cestou potkáváme 2 cyklisty a čtyřčlennou rodinku. Celkem málo na tak známá místa. Prvních 3,5 km máme za sebou a přicházíme k rozcestí Hluboký důl. Volíme jistotu a pokračujeme po zelené značce do Mezní Louky. Tato jistota znamenala ještě jeden kopec, ale 2,5 km jsme zvládli celkem rychle, i s menší rezervou na autobus, jedoucí v 17:12 do Děčína.
Nakonec autobus stíháme akorát. Divím se, odkud jede. Čekal jsem ho od Vysoké Lípy, ale přijel od Mezné. Autobus je stejného typu, jako jezdí městská doprava a je téměř plný. Spousta lidí kupodivu vystupuje v Hřensku, ale to už je nepodstatný detail, hlavně, že jedeme. V Děčíně je přes půl hodiny pauza a odjíždíme v 18:28 na Most.
Podle změření na internetové mapě jsme ušli 21 km. V terénu to vypadalo celkem chaoticky, díky německému měření. Stejně to mají na Slovensku, v Polsku a bůhví, kde ještě. Mikulášovice–dolní nádraží – střed = 4 km. Mikulášovice-střed – Weifberg = 3,5 km. Weifberg – soutěska = 1,5 hod. Soutěska – Zadní Jetřichovice = 1,5 hod. Zadní Jetřichovice – Mezní louka = 6 km.

Onen výlet v roce 2008 jsem začínal v Mikulášovicích a prvním cílem byla Tanečnice. To bylo jasno. Poté jsem sjel do Sebnitzu a dál jsem pokračoval na Weifberg. To už se zatahovalo a ten den zdaleka nebyl takový výhled jako dnes. V Hinterhermsdorfu mne chytl vydatný, ale kratší liják. Úkrytem se mi stal přístřešek u jednoho z domů. Dál jsem směřoval do údolí Křinice, ale někam do míst k Marienquelle. Odsud jsem jel na Zeughaus a pak do kopce na Grosser Winterberg, kam jsem musel většinou tlačit. Cestou jsem na narazil na Goldsteinaussicht, což byla skalní vyhlídka. Po dešti byl výhled velmi působivý. Na Winterberg jsem přijel podruhé a podruhé bylo zavřeno, kvůli rekonstrukci. Tak jsem odjel s nepořízenou. Silničkou vedoucí do Schmilky. Byla to krásná asfaltka, ale s odvodňovacími kanály v silnici. Jak jsem časově strádal a pospíchal, tak jsem jeden kanál špatně vybral a už jsem letěl. Utržený nosič jsem přidělal gumou, ale jizvu na koleni mam dodnes. Z Hřenska do Děčína to byl úprk. Potřeboval jsem stihnout vlak v 17:30, jelikož dávali fotbal. Vjíždím do Děčína a nebe spustilo znovu. To už jsem musel přeci dojet ten kousek na vlak. Přijíždím na nádraží a vidím jen červené konce vlaku. Tomu říkám smůla na třetí. Celou hodinu jsem ždímal vše, co šlo. Ten fotbal jsem nakonec stihl, ale bylo to akorát. Nebeský „bič boží“ však pokračoval i večer a po celé Evropě. Za následek to mělo výpadek televizního signálu, takže kus utkání Německo – Turecko (3:2) nikdo neviděl. Někomu se pak podařilo nějaký záznam někde vyšťourat a ze záznamu jsme si mohli prohlédnout semifinále znovu.
Takhle nějak tedy vypadá smolný cyklistický výlet.

Rozhledna Weifbergturm a pohled na západ, Niedermühle, Obere schleuse,
Křinice - hraniční tok

Orlické hory, Góry Bystrzyckie

Jak rozmanité jsou mé cyklotoulky. Každý měsíc brouzdám jinde. V květnu jsem chtěl načít Orlické hory, a v červenci je "dorazit." Květnová návštěva se díky počasí nekonala, tak na první setkání dojde až nyní. Orlické hory leží ve Východních Čechách, při hranici s Polskem. Za hranicemi přecházejí v hory Bystřické (Góry Bystrzyckie), které chci také navštívit. Obě pohoří rozděluje Divoká Orlice. Loni jsem si slíbil, že když se mi nepovedlo počasí při výjezdu na Czarnou Góru v pohoří Králický Sněžník, v Polsku zvané Masyw Śniežnika, tak to zkusím letos. Uvidíme co z toho bude a co počasí dovolí.

Z České Třebové přes Bukovou horu - 13.7.

Výstupní stanicí byla Česká Třebová. Město na řece Třebůvce a důležitý železniční uzel. Prohlídku města si nechám na jindy, navštěvuji pouze Infocentrum a rotundu sv. Kateřiny, která se nachází na druhém břehu řeky. Je vidět už z mostu, což značí výjezd do menšího kopce.
Další kilometry stoupám do kopce, přes Třebovské stěny, které jsou součástí Svitavské pahorkatiny. Za Skuhrovem následuje sjezd, který přerušuje výhled do lanškrounské kotliny, za níž se rýsuje můj oblíbený Hrubý Jeseník. Z Ostrova odbočuji do Rudoltic. Podle mapy má být na Zámeckém vrchu zřícenina. Po informování u místního pána překonávám 50 výškových metrů a ocitám se na vrcholu. Na něm stojí půvabný zámeček, který jako zřícenina vůbec nepůsobí. O co bych býval přišel, kdybych se nakonec nezeptal.
Následuje prohlídka Lanškrouna. Místní radnice stojí uprostřed náměstí J. M. Marků a vedle ní kašna. Dále jsou ve městě 3 kostely a zámek, před kterým zrovna probíhá svatba. Svatební kolona mne předjíždí za Albrechticemi, v serpentinách, při cestě na Lázek. Stoupání prokládám výhledy k jihozápadu, při kterém vynikají tvary Třebovských stěn, připomínající odsud stěny Broumovské. Jsem v obci Chudoba, ve výšce 650 m n.m., avšak vyhráno ještě nemám. Do obce Cotkytle se musí přes Herboltice, které jsou o 100 metrů níže. Pak teprve se může definitivně stoupat do Cotkytlů a na vrchol Lázek.
Na něj se dostávám kolem 14. hodiny. Lázek se zvedá do výšky 714 m n.m. a jedná se o nejvyšší vrchol Zábřežské vrchoviny. Na vrcholu je Reichlova chata. Ta je pojmenována po Josefu Reichlovi, menšinovém pracovníku, nikoliv po ikoně litvínovského hokeje Robertu. Ani mne nepřekvapuje, že je chata zavřená, její majitel bude asi dost pochybný. Radost z toho nemá ani účastník turistického pochodu, který sem zabrousil. Částečný výhled se aspoň otvírá z louky na vrcholu. Z Lázku sjíždím zpět do Cotkytlů a odsud po zelené značce do Horních Heřmanic. Z toho vyplývá, dát se cestou přes pole vzhůru do kopce, takže chvíli tlačím. Do Heřmanic klesám po kamenité cestě. Stále sleduji zelenou značku, která mne má dovést až na Bukovou horu. Já jsem však teprve v Rýdrovicích. Z nich se už po lepší cestě dostávám do Valteřic. Tak se jmenuje ves na rozhraní Zábřežské vrchoviny a Orlických hor, položená nad údolím. Rozcestník ukazuje posledních 5 km na nejvyšší bod dnešního dne. Že půjde zároveň o největší dřinu zjišťuji po kilometru a ještě jednou pod vrcholem.
Těsně pod vrcholem se otevírá pohled do údolí na Štíty a okolí. Na vrcholu není živáčka. Nevím proč jsem si myslel, že to zde bude žít. To bych musel asi přijít v zimě. Z vrcholu se pouštím po modré, ale ještě než začnu prudce klesat, potěším oko výhledem na sever. Dominantně při tom působí Suchý vrch. Pak už přichází sjezd po sjezdovce. Dvakrát však sesedám, jelikož svah je opravdu prudký. Když se ocitám na cyklostezce, radši se vydávám po ní. S menší zajížďkou jsem v Čeňkovicích pod lanovkou o něco později, ale bezpečněji. Chalupy a domy jsou rozeseté snad po celém svahu. Na křižovatce dole v obci zjišťuji, že do Výprachtic je to přes menší kopec. O to delší je pak sjezd, který končí až na křižovatce, kde odbočuji na Nepomuky. Tam mne také žádný kopec nečeká. Nakonec brzdím až v Dolní Čermné, kde mam občerstvovací pauzu. Kopec v nedohlednu naznačuje i další průběh cesty kolem říčky Čermné a následně Tiché Orlice. Projíždím kolem tvrze Orlice, a vjíždím do Letohradu. Tento úsek už znám z loňska, kdy jsem podél Orlice dojel až do Ústí.
Poslední  kilometry z Letohradu do Žamberka už ubíhají rychle. Jede se mírně do kopce a poprvé dnes je s kým si popovídat. Mam štěstí, cyklistka bydlící zde ve městě mi šetří čas a já už nezadržitelně mířím do Dlouhoňovic, kde budu mít týden základnu.
Penzion Pod lipami se na jeho poměry jeví slušně. Standartní ubytování pro nenáročné turisy, za dobrou cenu.
Dnešní den jsem najel s plnou polní neuvěřitelných 91 km, nastoupal 1586 metrů. Buková hora je 958 m n.m.

Rotunda v České Třebové, Zámecký vrch u Lanškrouna, Lanškroun - náměstí, Lázek, Buková hora, výhled z Bukové hory na východ

Pramen Divoké Orlice, Góry Bystrzyckie (14.7.)

Jedinou možnost použít cyklobus, jsem se nakonec rozhodl pro vyjížďku do polských Bystřických hor. Hlavní důvod byl časová náročnost. Ze Žamberka na kole a zpět by to asi nešlo.
Na autobusovém nádraží se nás sešlo celkem požehnaně, z čehož jsem obavy. Ty se naplnily, když jsem se dal do řeči s dvěma cyklisty. "Cyklobus jede z Ústí, a je narvaný."
"Kdyby jezdil i v týdnu, tak se toto možná nestane!" Zněla má reakce. Naštěstí poslali posilu, ta však stála za to. "Nakládač kol" by prohrál souboj se zpomaleným filmem na plné čáře. Po chvíli se toho museli chopit i někteří z nás. Podle času odjezdu, který byl zpožděn o půl hodiny, jsme měli jet přes Bartošovice. Nakonec jsme jeli ale přes Rokytnici. Tím jsem ztratil veškerý přehled v časech a trasách zdejších cyklobusů.

Na Šerlich jsme dorazili s půlhodinovým zpožděním. V jeho svahu se nachází Masarykova chata, která dnes žije turistickým ruchem. Nadmořská výška je 1013 metrů. S jedním z mých "chvilkových" kamarádů máme stejný směr. Tím je Czarne bagno a pramen Divoké Orlice. Obojí se nachází v Bystřických horách.
Polské Góry Bystrzyckie jsou hory na hranicích s ČR, ohraničené městy Duszniki-Zdrój, Miedzylesím a Kladskou kotlinou. Nejvyšší vrchol je Jagodna s 977 m n.m. Kromě naší Orlice zde pramení Bystrzyca Klódzka. Ta ústí do Nysy Klódské, takže hory leží na rozvodí Severního a Baltského moře.
Ze Šerlichu vede nejkratší cesta do Bystřických hor po modré značce do obce Zieleniec. Což znamená téměř střemhlav, dolů po sjezdovce. Kolega si dává kávu, tak na něj nečekám, už takhle je plno hodin. Sjížďím tedy po sjezdovce, ale v jednom místě se zadrhává přední kolo a já opět padám k zemi. Tentokrát však na trávu. Neobešlo se to však bez újmy. O šlapku si narážím holeň a ohybá se mi držák na láhev. Při pokusu srovnat ho, se láme a stává nepoužitelným. Naštěstí toto není tragická závada, tak sjíždím do obce Zieleniec. Léto zřejmě není doba, kdy se tu hemží lidé a je to vidět. Od kostela mne čeká další prudké klesání do údolí Dusznické Bystřice. Sestup však komplikuje bahno na cestě, z které nejde uhnout. Sotva překonám těžký úsek, tak zjišťuji, že pískání, které jsem zaslechl patří kolegovi, který je mi v patách. Společně překonáváme ještě dva těžké úseky a konečně se dostáváme na dobrou cestu. Ta nás dovede na silnici v údolí.
Nacházíme se výšce 700 m n.m. a čeká nás stoupání na rašeliniště Czarne bagno. To zvládáme snadno a přitom zjišťujeme, že všude kolem vládne opuka. Že jsme u cíle nás informuje tabule. Míjíme dřevěný chodník a po chvilce zjišťujeme, že vede na vyhlídkovou věž, která zde má být. Je to dřevěná stavba, podobná posedu. Po vystoupání na vrchol jí přirovnávám k vyhlídce na Tříjezerní slati na Šumavě. Vzhled, poloha i výhled jsou si podobné.
Po pár desítkách metrech poprvé spatřuji Divokou Orlici. K jejímu prameni však musím ještě nějaký kilometr ujet. Kolegu nechávám vybavujícího se  kýmsi a definitivně se loučíme. Po pár kilometrech nnalézám tu správnou cestu, která by mne měla dovést k prameni. V dáli přede mnou vidím hemžení cyklistů a to je dobré znamení. Ano, tušil jsem dobře. Parta českých cyklistů hledají to co já. Musím přiznat, že nebýt jich, tak možná pramen nenajdu, nebo ho hledám hodně dlouho. Hradčáci, díky! Pramen, který tu před námi je, je označen jako pramen č. 1. Vypadá jako louže, avšak je vidět, že skutečně někam pokračuje. Další dva podobné prameny jsem našel cestou zpět k prvnímu rozcestí.
Divoká Orlice se tedy nespokojí s jedním pramenem. Má hned tři. Připomínám, že jsme stále v Bystřických horách. Orlice Tichá pramení ve svahu Jeřábu, v Hanušovické vrchovině. Čili ani jedna Orlice nepramení vyloženě v Orlických horách. Jejich soutok je u Týniště a pak pod jménem Orlice směřují do Hradce Králové, kde ústí do Labe.
Po cyklostezce a lesní cestě se řítím na východní okraj hor, kdeby měla vést vyhlídková cesta po jejich úpatí. Nejdříve se však zastavuji u pevnosti Fort Blokhauz, z které zbylo jen torzo. Byla vybudována skále a je poznat, že tu něco takového bylo. Nezadržitelně klesám do 600 m n.m., abych se po úpatí Bystřických hor dostal zpět do výšky kolem 850 m n.m. Výjezd však komplikuje velmi špatný terén. Cesta je kamenitá a připomíná cestu na Sněžku z Polska přes Maly Staw. Ve svahu kopců Toczek a Anielska Kopa se otevírají výhledny na Klodzko, Králický Sněžník a Rychlebské hory. Dalekohledem dokonce spatřuji rozhlednu na Borůvkové hoře.
Přijíždím k samotě Huta u které má být další torzo pevnosti. Fort Wilhelma leží v lese a je zabudována v zemi a obehnána příkopem. Odsud mne čeká další sjezd do údolí další Bystřice, Kladské. Než podél ní klesnu do výšky kolem 550 m n.m., objevuji pár kaskád.
Na nejvyšším místě vesničky Mloty začíná stoupání do Spalony a k horské chatě Jagodna. Kupdivu cesta ubíhá rychle i přes špatný terén silnice. Ten se lepší, když míjím první domky ve Spaloně. Z nejvyššího místa se opět kochám. Záhy jsem ve výšce 811 m n.m. a přede mnou stojí chata Jagodna. Pán, kterého potkávám před chatou vládne češtinou a tak si vyměňujem dojmy. Dozvídám se, že z hřebenovky od Jagodné sjížděli cyklisté. Děkuji za dobrou zprávu a vydávám se na posledních 160 výškových metrů.
Po chvíli zjišťuji, že cesta na hřeben je víc než dobrá, přímo nově udělaná. Zřejmě pro běžkaře, kteří tu mají své značky. Nadšení opadá asi po dvou kilometrech, odkud je cesta nedodělaná a pokrývá jí uježděné kamení. Znamená to, že prudší úseky musím tlačit. Pomalu se sunu na vrchol Sasanka a to už jsem opravdu blízko nejvyššího vrcholu pohoří. Nejprve vyšlapu na vrchol, o kterém mám mylné tušení, že je Jagodna, abych se po chvíli zjevil na opravdové Jagodné. Nejvyšší vrchol Bystřických hor, ve výšce 977 m n.m. jsem dobyl, ale byla to fuška. Moji následovníci snad budou mít štěstí a cesta již bude hotová. Ještě mne čeká nepříjemný sjezd do obe Poniatów a už po silnici můžu pokračovat do Niemojówa, kde je hraniční přechod do Bartošovic.
V penzionu Hruška se posilňuji kávou a medovníkem a hned poslední kilometry ubíhají lépe. Na návsi odbočuji doleva a tam mne čeká poslední velký kopec. Po jeho vystoupání se otevřel pěkný pohled k Bartošovicím a Bystřickým horám. Po přehoupnutí přes hřeben se pro změnu kochám pohledem do orlického podhůří, do údolí obou Orlic. Sjezd do Kunvaldu si užívám. Pak už se stačí jen lehce přehoupnout do Žamberka a mám to dnes za sebou.
Dnešní trasa taky nebyla z nejkratších, 72,8 km, 1282 nast. m., 977 m n.m.

Vyhlídka na Czarnem Bagnu, u Pramene Divoké Orlice, pohled do Kladské kotliny z Bystřických hor, Fort Wilhelma, Kladská Bystřice, Jagodna

Kolečko pod horami (15.7.)

Na třetí den"Orlické mise" jsem zvolil projížďku po nižších partiích hor a jejich podhůřím. Po dvou dnech horských výjezdů, mělo toto být mírnější.

Předpověd v podobě 1,5 mm srážek na metr krychlový se začala plnit hned po ránu, kdy spadlo pár kapek. Tam, kde jsem včera skončil, dnes začínám. Nabírám směr Kunvald, kde jsem za 45 minut. Zdržuji se jen chvíli a stoupám serpentinou nad městečko, odkud je na Kunvald výhled téměř od silnice. Chvíli po rovince a pak přes údolí směřuji do Rokytnice. Počasí se zlepšilo a občas i vysvitne slunko. 

Rokytnice v Orlickýc horách. Jedno ze známých zimních středisek zdejšího kraje. Mají zde ucházející náměstí, nepřístupný zámek a konečnou vlakovou stanici s Doudleb. Zde se zdržuji déle. Mezitím doráží cyklista, který nevím odkud vyjel, ale jede přes Zdobnici, Deštné do Nového Města nad Metují. S batohem na zádech! No brachu, hodně zdaru. Mne teď čekají Říčky, další známé zimní středisko. V nejvyšších partiích končí sjezdovky z vrchu Zakletý, který leží mimo hlavní hřebenovku Orlických hor. 

V Říčkách jsem čekal víc života, než je tam dnes, ale ves je malá a je všední den. Sem to z Rokytnice bylo přes kopec a stejné to bude do Zdobnice. Na vrcholu stoupáni pod vrchem Pustý si všímám hřebene nad Zdobnicí, kde leží obce Kunčina Ves a Bělá. Hřeben působí dost výrazně a zjišťuji, že čeká i mne. Nejdřív však opět klesám. Ve Zdobnici stavím nejprve u kostela, a jestli bylo v Říčkách mrtvo, tak tady vše vymřelo úplně. Z omylu mne částečně vyvádí otevřená restaurace u křižovatky v údolí říčky stejného jména jako obec. Servírka neposlouchá co jí říkám a místo malého piva mi nese velké. Asi tuší, že mne čeká kopec, tak abych měl kuráž. Kopec přišel kus pod křižovatkou a byl opravdu výživný. 80 výškových, a možná i delkových metrů, jsem vystrkal. Jestli to nebylo tím, že cesta vedle podél sjezdovky. Pardon, cyklostezka. Kdo to vyjel, hlašte se, máte u mne flašku.

A máme tu onu Kunčinu Ves. Kromě zajímavého kostela je zde pár bytovek a to je asi vše. Nabírám směr jih. Orlickým horám prý vládne Kačenka, ale jakýsi symbol je i Rampušák. Co by to bylo za návšěvu Orlických hor, kdybych nezajel do osady Rampuše. Zde se spokojili pouze s kaplí na návsi, z které, když se vydáte vpravo dolů narazíte na sochu Rampušáka u jedné z chalup na hlavní cestě nad rybníkem. Socha vypadá moc vyvedeně. 

Dlouho nebyla na programu zřícenina. Vydávám se stále z kopce do obce Liberk, kde jedna má být. Jelikožna tuto fázi jsem hrubě nepřipraven, nevím co mne čeká. Jako první zjišťuji, že zřícenina je v údolí nad potokem. Poté se ptám paní u odpolední kávy, jestli tam nějaká zřícenina je. Odpověď zní, že nikoliv. Tím pádem jsem ušetřil čas a můžu pokračovat do Bělé. To je také celkem z kopce, akorát do vsi se pak musí do kopce. Hledám dřevěnou zvonci, která zde má být. Nakonec ji  nacházím, ale šlape se k ní už celkem těžko. Není tak pěkná jako předešlé, ale zas o to tajemnější.

První dnešní kilometry polní cestou mne vedou do Javornice. Jede se z kopce a definitivně mířím do podhůří. Zde je nadmořská výška už jen kolem 400 metrů. Při sjezdu se otevře další z řady pěkných pohledů na ves, nad kterou dominuje kostel. Kromě něho a pani´í v autobuse, co na mne zírá jak svačím, tu nic zajímavého není. 

Cedule ukazuje, Žamberk je 13 km. V cestě však stojí ještě Slatina nad Zdobnicí. Zde bydlí pán, který má zřejmě slabost pro onu říčku, protože mne chválí po zjištění, že se mi líbí. Za Slatinou ještě táhlý kopec a táhlý sjezd a ocitám se před rodným domkem Prokopa Diviše, který pro nás vymyslel hromosvod. Ano, to už jsem na kraji Žamberka u řeky Orlice. Divoké. Je kousek po 16. hodině, tak se vydám ještě na Rozálku. To je žamberská rozhledna, zvaná též Tyršova. Je to stejná stavba jako "nebožka" Hýlačka, nebo rozhledna na Blaníku, čili ve tvaru husitské hlásky. Byl jsem zde už před dvěma lety, takže vím, že mne čeká omezený výhled. Na severovýchodě jsou vysoké stromy, takže o Suchém vrchu a Králickém Sněžníku si můžu nechat zdát.

Do města sestupuji po cestě směrem ke kostelu, abych si udělal snímek města, kterému vévodí kostel a jehož atmosféru dokresluje v dáli Suchý vrch.

Tuto trasu jsem měl za nenáročnou, ovšem nebylo tomu tak. 77,5 km je celkem normální, ale 1158 nastoupaných metrů jsem nečekal. 784 m n.m. jsem byl nejvýš.

Kunvald, Rokytnice, Zdobnice, Kunčina Ves, socha Rampušáka v Rampuši, Rozálka, Žamberk

Horní Divoká Orlice (16.7.)

U pramene Divoké Orlice jsem již byl předevčírem. Víme, že má tři zdrojnice, ale nevíme co se nachází na zbytku její trasy do Týniště. Teda víme to, ale neviděli jsme to. Dnes konkrétně jednotné číslo. Snad zvládnu za dnešek prohlídku pěkně z obou stran hranic až k Zemské bráně. Neměla by to dnes být trasa náročná trasa na stoupání, ale moc se mi tomu věřit nechce. To kamarád Tomáš se má líp, v Třeboňské "vrchovině" by jistě neměl na tachometru ani třímístné číslo nastoupaných metrů, kdyby měl takový jako já. Počasí je skoro jasné, teplo už od rána.

Nejdřív se musím dostat přes kopec do Bartošovic, čili opět mířím do Kunvaldu, kolébky církve husitské. V Domě na sboru se zrovna otevírá, tak se na chvíli stavím. Zaujímá mne zde kniha "Kde plynou Orlice." Jedná se o knihu s fotografiemi a jeví se zajímavě. Za Kunvaldem mne čeká kopec, o kterém vím z předevčerejška. To se mi jelo nádherně, z kopce dolů. Dnes je to však naopak. Na místě zvaném "Na zmrzlíku" se potěšuji pohledem do podhůří směrem k Žamberku a okolí. V údolí Divoké Orlice dokonce poznávám hrad Litice. Ještě menší stoupání v lese a přede mnou se otevírají Bartošovice a vrch Czerniec v Bystřických horách. Za chvilku jsem na návsi a registruji krámek u obecního úřadu. Nechám se zlákat posezením na návsi za slunečného počasí a objednávám kávu a koláč na posilněnou.
Přehoupnu přes další houpák a blížím se do údolí Orlice. Na to mne upozorňuje osada Vrchní Orlice. Její kostel je položen tak šikovně, že ze všech stran působí dominantně. A Vrchní Orlice asi proto, že Horní Orlice už je na Tiché Orlici u Králík. Silnice dál pokračuje do Neratova, jednoho z taháků Orlických hor. Než však mne do Neratova kola donesou párkrát se zhoupnu od Orlice a k Orlici, která je místy i přístupná k pokochání.
Pak přichází onen Neratov. Do Orlických může turista přijet i nepřipraven a Neratov ho stejně dostihne. V letácích, infocentrech i z úst obyčejných lidí. Co, že je zde tak neodolatelného? Kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se z ruiny změnil v moderní kostel s unikátní prosklenou střechou. Před kostelem i v něm je všude znát jeho novota.
Pokračuji dál proti proudu řeky a Orlici potkávám až po dalších pár kilometrech, ale ono je to někdy lepší. Zároveň potkávám i 4 mladé sváteční cyklisty, s kterými chvíli hovořím, než se trhnu jejich pomalejšímu tempu. Oni přece jen nemají tak dlohou trasu. I v Orlických horách mají Novou  Ves. Za ní přes táhlejší kopec nás další obec upozorňuje, že jsme za Orlickými horami. Kdyby sem někdo zabloudil, tak to pozná podle Orlického Záhoří. Mají zde i infocentrum, tak to zde zas tak zapadlé asi nebude.
Záhoří leží přímo u hranice a za mostem přes Orlici je hraniční přechod a polské Mostowice. Tam přejíždím i já. Zbytek trasy proti proudu pojedu po polské straně. Zastavuji až v nejvyšším místě obce Lasówka. Jsem 710 m n.m. a pod mostem, na kterém stojím protéká Dzika Orlica, aby se za chvíli stala hraniční řekou. Kousek nade mnou je Czarne bagno, kde jsem byl předevčírem. Obracím kolo a vracím se teď už po proudu. Do Bartošovic pojedu Polskem a tuším, že to jen z kopce asi nebude.
Kostel si fotím v Lasówce i v Mostowicích. Je to přece jen jiný styl staveb. Nad Mostowicemi stoupám po travnatém prudkém svahu, pěšky a až do míst, kde se otevře nerušený pohled na Orlické Záhoří a hory. Až do Rudawy je to podobná situace jak na naší straně. Pěkná silnice se kroutí od i k řece. V Rudawě si na Orlici udělali rybník pro rekreační účely. Lidé sem jezdí za koupáním, rybařením i grilováním. Pod Rudawou se dostávám na již známou silnici v Poniatówě a vysoko nad řekou, klesáním i stoupáním, přijíždím do Niemojówa. Zřícenina zámku je hodně zarostlá travou a kopřivami, ale najde se lehce.
Překračuji hranice a jsem v dolní části Bartošovic. Abych jel podle řeky, nemusím na náves a tak je to zatím bez kopce.
Přijíždím k Zemské bráně. Sem jsem v koutku duše chtěl dojet a stalo se tak kolem 16. hodiny. Dá se sem dojet autem, takže lidí je tu dost a z Orlice si dělají osvěžovnu i pračku. Mne postačí pár fotek a můžu pokračovat dále. Přes nově vypadající most vedoucí silnice pokračuje do Mladkova, ale nikoliv už podél proudu Orlice. Ta opouští hranici a mění směr na jihozápadní.
K Pašerácké lávce se musí s kolem kolem chaty U Rampušáka. Bohužel je to přes kopec, ale netrvá to dlouho. Pašerácká lávka je také zřejmě nová. U informační tabule jsou opřená dvě kola, ke kterým se asi po 15 minut hlásí otec se synkem. Jestli byli až u brány a nechali zde kola nezamčená, no... Zanedlouho pro změnu nacházejí nechtěně kešku. Kdybych já provozoval ještě tohle, tam mám najeto ročně o třetinu kilometrů méně, mne stačí svačina.
Kromě nad Ohří, je i Klášterec nad Orlicí, do kterého přijíždím po pár kilometrech a zde svou dnešní pouť kolem Orlice ukončím. Dále po proudu je jediná přehrada na Divoké Orlici, která se jmenuje... Pokračování příště.
Že do Žamberka se pojede přes kopec bylo úplně jasné. Ten, i celou cestu mi zpříjemňuje hovor s paní, jedoucí na noční směnu, takže v Žamberku jsme za chvíli.
Brzdím v Dlouhoňovicích a tachometr ukazuje krásných 103,2 km. 1051 nastoupaných metrů je zatím nejméně, ale číslo nemalé. 721 m n.m.

Vrchní Orlice, Neratov, Lasówka, Divoká Orlice - hraniční řeka, Orlické Záhoří, rybník v Rudawě,
Zemská brána, Pašerácká lávka

Hřebenovka Orlických hor (17.7.)

Počasí stále neměnné a tak si dnes dám zlatý hřeb. Hřebenovku Orlických hor. Jde o cestu po hlavním hřebeni, značenou červenou značkou a nazvanou "Jiráskova cesta." Drtivou většinu jí kopíruje i cyklostezka. Orlické hory z východního pohledu začínají Bukovohorskou hornatinou (Buková hora, Suchý vrch), poté náseduje údolí Tiché Orlice, Mladkovská vrchovina, údolí Divoké Orlice. Za ním se opět začínají zvedat, aby se nad Bartošovicemi zvedly definitivně v hlavní hřeben. Hřeben za Velkou Deštnou pokračuje na Šerlich, kde bude mé finále. Za Vrchmezím a Olešnicí Orlické hory klesají k Náchodu. Celým pásmem hřebenu se táhne pásmo řopíků a pevností, které měli být součástí Československého obraného systému, budovaným ve třicátých letech minulého století. Systém však nebyl dokončeni díky 2. světové válce.

Tak jak jsem řikal, když jsem zjistil, že cyklobusy jezdí jen o víkendech, tak se stalo. Budu si to muset vše odšlapat. Už potřetí jedu do Kunvaldu a cesta se stává už notoricky známou. Zkratku z Kunvaldu podél Horského potoka mi rozmlouvají dva místní lidé, tak mne čeká opět stoupák k Bartošovicím. Nad Zaječinami se napojuji na CT č. 4071 a zde začíná má krasojízda po hřebeni. Podle čárkování v mapě by celá cesta měla být slušná. Začíná to parádně, jede se po asfaltu. Stoupá se decentně do kopce a kolem cesty jsou posety již zmiňované řopíky. Některé si prohlížím detailně. Přichází první rozcestí, Pod Zadním vrchem. Pokračuji stále většinou do kopce, když se přede mnou otevře les a projíždím kolem bunkru "Na Holém." To už jsem v osadě Hanička, což je už 800 m n.m. Nad ní je stejnojmenná pevnost, ke které pokračuji i já. Předjíždím skupinu, roztaženou přes celou cestu, přičemž se paní diví, že jsem volal na ně. Toto prostě bude zřejmě věčný problém.
Pevnost Hanička je jedna z mála upravená jako muzeum. Já se akorát posilňuji limonádou a svačinou a vzhůru do dalšího kopce. Čeká mne první tahák dneška, což je rozhledna na Anenském vrchu. Ve výšce 950 m n.m. se zjevuje Anna mezi stromy a stačí k ní vystoupat už jen 41 metrů. Stoupá se velice dobře, po lesní zpevněné cestě. Rozhledna je nová, dřevěná, ale chtěla by ještě o pár metrů zvednout. Na severu její rozhled zahalí za pár let stromy. Vidět bylo kromě celého hřebenu Orlických hor i na Sněžník, Rychlebské hory, Hanušovickou vrchovinu, Góry Stolowe a Třebovské stěny.
Cesta od Haničky se změnila v lesní, ale kvalitní. Projíždím kolem bunkru "Průsek," kde bývá občas živo, soudě podle ohniště a brzdím na rozcestí Mezivrší. Klesl jsem o pouhých 60 metrů a držím se nad 900 m n.m. Zde je parkoviště, takže je tu lidnato. Vede tudy silnice z Říček do Orlického Záhoří.
Cyklostezka pokračuje mírně pod hřebenem, ale já však pokračuji po červené značce, povzbuzen výhledem z Komářího vrchu, jak píše jeden průvodce. Povrch cesty se nemění a já jsem zpět ve výšce 991 m n.m., což měří i Komáří vrch. Slíbený výhled nepřichází, tak pokračuji směrem dolů, ale vzápětí přijíždím k mýtině, která nějaké výhledy nabízí. Spíše směrem k severu.
Cesta ústí na asfaltku a přichází rozcestí Pěticestí, odkud vede cest na sedm směrů, různých značek a typů. Mystický název vrchu "Zakletý," mne láká, abych si na něj udělal menší zajížku. Tam vede žlutá značka. Že bych zas o tolik nepřišel zjišťuji, když dorazím na vrchol, který vybočuje z hlavního hřebenu a jede se na něj přes mělké sedlo. Na vrcholu je stanice sedačkové lanovky, vysílač, zavřené kiosky a nulový výhled. Vracím se stejnou cestou na Pěticestí a pokračuji po hřebenovce.
Tentokrát opuštím červenou značku, jelikož se rapidně zhoršil povrch. Cyklostezka vede nedaleko a ke Kunštátské kapli vede po kilometru krátká odbočka. Další z lákadel zůstává za očekáváním. Kaple je neudržovaná a oprýskaná. Taková známá památka a v takovémhle stavu? U kaple si dělá piknik čtyřčlenná rodinka. Dále přichází další novota hřebenovky. Asfaltová cesta se začíná kroutit z kopce a do kopce a dokonce se objevují dílčí výhledy do údolí Čertovodolského potoka a na následující kopec s názvem Koruna (Orel).
Prudce klesám do dalšího sedla a k dalšímu rozcestí, Pod Homolí. Naštěstí opět neklesám pod 900 m n.m., ale další stoupání bude horší. Vrch Koruna, mne se spíš víc líbí Orel, měří 1099 m n.m. Horší asfaltka se začíná kroutit a já se potím. Jsem nad 1000 metry a vysoké jehličnany se mění v zakrslé Borovice, což je dobrá zpráva pro milovníky výhledů. Chvíli odpočívám kocháním, ale nejlepší výhled je z jednoho z řopíků, už těsně pod vrcholem. Otevírá parádní výhled na již zdolaný úsek hřebene a hlavně do údolí Divoké Orlice, na Bystřické hory  a v pozadí na Králický Sněžník.
Na vrcholu Orla je maringotka a ohniště. Zde potkávám dva turisty kráčející opačným směrem. Mají se na co těšit. Asfaltka končí a začíná lesní cesta. Ta mne dovádí zpět na Jiráskovu cestu. V mapě je značka hvězdice, což je výhled. Vracím se kus zpět po červené značce a asfaltu a nakonec ucházející výhled nacházím. Je vidět okolí Orlického Záhoří a severně Hejšovina, čili Szczeliniec Wielki ve Stolových horách.
Poslední sedlo dneška je rozcestí Jelenka. To už jsem pod Velkou Deštnou. Tam se stoupá po asfaltce ze začátku mírně, po chvíli prudce. Mam už toho dnes dost, tak tlačím. Velká Deštná, rozcestí. 1103 m n.m. To už je nádhera. U rozcestí je občerstvení, mne však zajímá nejvyšší vrchol Orlických hor! Na ten vede pár desítek metrů dlouhá odbočka a 12 metrů převýšení. Na vrcholu však není nic zajímavého, krom toho, že jde nejvyšší vrchol pohoří. Rozhlednu, která zde byla,strhli a výhledu brání stromy. Myslím, že jde o nejméně zajímavý nejvyšší vrchol, který jsem dosud navštívil.
Teď mne čeká velice dlouhá paráda v podobě sjezdu do nížiny. Uvidíme, jestli stihnu vlak v Častolovicích. Projíždím pod Malou Deštnou, a od cesty se občas rozhlédnu k Bystřickým horám. Brzdím až pod Masarykovou chatou. Tam jsem už byl  asi ještě v sobotu budu, tak pouštím kolo dále po silnici. Přijíždím na horní konec Deštného, abych do centra klesl na výšku kolem 650 m n.m. Jedu se podívat ke kostelu, což je mírně do kopce a zase se odměňuji sjezdem. Silnice vede kolem Říčky Bělé a už se musí občas šlápnout, ba dokonce se silnice na pár místech mírně zvedne.
Ve Skuhrově nad Bělou jsem před 17. hodinou. Akorát včas, než zavřou infocentrum. Tam se dozvídám, že dřevěná rozhledna v areálu zanilkého hradu, je na kopci nad vsí. Nezbývá tedy než si po delší době zastoupat. Že vlak nestihnu, je už jisté.
Z rozhledny je výhled na Skuhrov a Velkou Deštnou, čili prohlídka netrvá dlouho. Zpět ve vsi jsem za okamžik a přemýšlím co dál. Dojedu do Solnice, tam se posilním a asi to dojedu na základnu na kole. Zřejmě tam budu dříve, než další vlak. Mým posilňujícím místem je restaurace U kocoura. Kouknu na plán posledního kousku trasy a může se vyrazit.
V Rychnově nad Kněžnou jsem za chvíli, jelikož ze Solnice sem vede parádní cyklostezka podél silnice. Spatřuji za zády cyklistu, tak se ptám na terén přes Dlouhou Ves. Z optání se stává slušný rozhovor přes Ves, Roveň a v Pekle se loučíme. Tak druhý díl finální cesty také utekl náramně. V pelke nad Zdobnicí přejíždím dřevěný most přes řeku a vystoupám na hlavní silnici, které se budu držet až do Žamberka. Za Rybnou nad Zdobnicí překonávám poslední kopec a už se ženu k Žamberku, do kterého nakonec nemusím. Z Helvíkovic do Dlouhoňovic se na radu zdejších lidí vydávám přes Poplůží. Neuvěřitelné se stalo skutkem. S hřebenovky se stala okružní trasa, která měřila 103,7 km. Nastoupané metry se zastavily na rekordních 1667 metrech. 1115 m n.m. měla Velká Deštná, výš jsem dnes nebyl.

Pěchotní srub "Na holém," rozhledna Anna a výhled na hřeben Orlických hor, Kunštátská kaple,
Velká Deštná, Deštné, Skuhrov z rozhledny

Střední Divoká Orlice (18.7.)

Dnes si odpočinu od kopců a projedu si "střední" úsek Divoké Orlice. Přesněji řečeno od přehrady Pastviny, minimálně do Potštejna. Počasí opět luxusní.

Z Žamberka to do Líšnice to beru po hlavní silnici a po ní pokračuji na Pastviny. Na křižovatce před přehradou však odbočuji doleva a po chvíli přijíždím k Vejdově lípě, což je památný strom, už léta dutý. Přes Budov cestou houpavou přijíždím do Klášterce, kde už jsem byl předevčírem. Přejíždím most, instinktivně nacházím louku, z které je pohled na Klášterec a po druhém břehu mířím do Pastvin, což je název obce i přehrady. Po cestě potkávám manželé cyklisty, jedoucí za koupáním a chvíli si povídáme, pokud nás nevyruší pěkný pohled na přehradu. Nakonec je jich celkem dost.
Znovu se potkáváme v Pastvinách u infocentra. Pokračuji dále a zjišťuji, že v kempu "U kapličky" stanují převážně příznivci značky Husky, kterých je tu převaha. Přichází Studenská zátoka a jedoucí z protisměru vítají ve stráni plyšový medvídci pozdravem "AHOJ."
Začíná osada Údolí a přijíždím k hrázi, kde je díky občerstvovnám živo. Ale. Kdopak to přijíždí od naproti? Moji známí. Koupačka se zatím nekoná, jak tak koukám. Přijeli z druhé strany a je tedy zajímavé, že jsme opět potkali.
Pod hrází leží malá přehrada Nekoř. Ta doplňuje patvinskou přehradu vodou, při jejím nedostatku, což je možná nynější případ. Bylo vidět, že Pastviny jsou chudší na vodu. Dosavadní asfalt střídá lesní cesta, po níž jedu až do Nekoře, obce. Kousek odsud je i zaniklý hrad Nekoř.
Už je na můj vkus přenekořováno, tak pokračuji po cyklostezce, vedoucí podél Orlice. Ta se mění opět v asfalt, ale jen za ves, kde jí střídá polní cesta. Ta se dokonce po chvíli zvedá nad řeku a já musím kus tlačit. V Líšnici se kruh uzavřel, ovšem má cesta nekončí. Cyklostezka se kroutí krz obec jako had a pokračuje Žamberkem kolem koupaliště. Jako had pokračuje cyklostezka i skrz Žamberk a než propluje opět, na chvíli do Polska, potkávám pod skalkou "Lennona" a jeho psa. Přezdívku Lennon jsem mu dal okamžitě, když jsem ho potkal prvně ve městě. Jen měl delší vlasy než John. Pěkné bílé skály se tyčí nad Orlicí, kousek za centrem Žamberka. Polsko je název osady mezi Žamberkem a Helvíkovicemi, ale kdyby nebylo v mapě, ani bych to nepostřehl.
Za Polskem se se mnou chvíli honí klučina, jedoucí s matkou a bratrem kamsi na návštěvu. Helvíkovice proslavil Prokop Diviš tím, že vynalezl hromosvod. Má zde rodný dům, který slouží jako muzeum. Za Helvíkovicemi cyklostezka z pravého břehu přejíždí na levý a za Poplužím se ztrácí Orlici na čas v lese. V Záchlumí se vracím opět na asfalt a další obcí na Divoké Orlici jsou Litice.
Ty Litice, nad kterými je zřícenina hradu. U restaurace vede na hrad značka a je to sakra kopec. Ve dvou třetinách stojí pod stromem pěkná dřevěná zvonička. Na hradě je dnes nával. Skoro plné nádvoří dětí předbíhám, jelikož jdu na prohlídku individuálně. Z hradní věže je údolí Orlice jak na dlani a řeka tu připomíná oharský loket. V pozadí je vidět Králický Sněžník, jinak kolem dokola údolí Orlice. Hrad není veliký, tak prohlídka netrvá dlouho.
Dále chci pokračovat po levém břehu, přímo k vodopádu Kamarád, ale na konci Litic dostávám smutnou zprávu, tudy to nejde. Tak se vracím k mostu a pokračuji po cyklostezce. Ovšem, to po čem tu jedu bych se ani ve snu neodvážil prezentoval jako cyklostezku. Kořeny, kameny, prostě cesta, po které bych nejel ani traktorem. Jestli je to tím, že jsem opustil Pardubický kraj a vjel do Královehradeckého, nevím. Každopádně "Proklínám, jó, jak já vás proklínám."Narozdíl od Janka Ledeckého, doopravdy. A to jsem hanil "Chmelovelo."
Přijíždím do Potštejna a je po 17. hodině, čili zde se na hrad už nepodívám. Zde jsem nocoval před dvěma lety, když jsem byl na dvoudenním výletě po zdejším okolí. Dávám si zde pauzu v občerstvovně, jež má zvláštního majitele. Nejdřív jsem jím byl nazván krásným člověkem, ale po zjištění, že pro něj je zřejmě krásný každý člověk, jsem si oddychl...
Vlak opět nestihnu, takže si to zpět odšlapu. No, tomu říkám trénink. Beru to opět od podahy a jedu přes Sopotnici, kde se napojuji na cyklostezku do České Rybné, která vede do mírného kopce, ale po polní cestě. V České Rybné se proplétám k obci Hejnice, kterou minu a pozvolným stoupáním přijíždím na hlavní silnici, po které se už jen z kopce dostanu do Dlouhoňovic, kam přijíždím tentokrát od severu.
Dnešní trasa byla opravdu nejlehčí. 70 km, 917 nast. m., 558 m n.m.

Vejdova lípa, přehrada Pastviny, hrad Litice, zámek Potštejn

 

Masyw Snieźnika, Králický Sněžník  (19.7.)

Druhý celodenní výlet do Polska přišel na řadu jako poslední. Loni jsem si slíbil, že se na Czarnou Góru jednou vrátím, nejlépe letos, při Orlické misi. Loni totiž byla z rozhledny vidět pouze mlha, že by se dala krájet. Tak jsem si kus ukrojil a vypadl. Slovo jsem dodržel dnes. Cesta zpět byla otevřená, favorit bylo městečko Bystrzyca Klódzka (Kladská Bystřice), na stejnojmenné říčce, která zde ústí do Kladské Nisy.

Vstávám po 6. hodině. Když jsem nevyužil cyklobusy, tak aspoň využiju vlak a ten jede už po sedmé. Konkrétně k cestě do Lichkova, což bylo nejblíže do pohoří Masyw Snieźnika, jak se nazývá polsky jejich část Králického Sněžníka.
Svezení to bylo pěkné a já vzpomínal, jak jsem tudy opačným směrem jel loni podél Tiché Orlice. V Lichkově vysedám v 8:30 a hned mířím na hraniční přechod u Dolních Boříkovic. První obec v Polsku se jmenuje Boboszów a po ní následuje Smreczyna. První zajímavý cíl je Miedzylesie (Mezilesí) se zajímavým náměstím, zámkem a kostelem. Za městem se už přibližuji k horám, ale stoupání je velmi pozvolné. Na dohled mám vrch Igliczna, který chci také navštívit. Nejdřív však přijíždím do Nové Vsi (Nowa Wies), kde stojí dominatní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Kousek přes silnici je zřícenina zámku, která zámek moc nepřipomíná.
Další zastávka bude Miedzygórze (Mezihoří), kde jsem byl loni a kde je pěkný vodopád Wilczky. Ten však dnes nechávám jiným očím a já stoupám poprvé dnes do prudšího kopce přes celou ves až ke kostelu, kde prý odbočuje cesta na Iglicznu. Vybavuji si to jako loni. Přesně tudy jsem klesal špatnou cestou, když jsem jel z Czarné Góry do Miedzygórze, takže volím cestu jinou. Po červené značce se vydávám směrem k Pohádkové zahradě (Ogród Bajek) a odsud po menším váhání a zeptání po žluté, která na kopci v poli směřuje zpět do Miedzygórze. Instinktivně pokračuji do kopce. Skoro celou cestu tlačím. Dostávám se k lesu a cestě, po které se vydávám vlevo a která mne dovede k parkovišti pod Iglicznou.
Igliczna je vrchol v pohoří Sněžník, s nadmořskou výškou 845 m n.m. V jejím svahu stojí kostel Panny Marie Sněžné, působícího jako dominanta blízkého okolí Miedzygórze. Od kostela je pěkný a daleký výhled. Na Bystřické a Orlické hory, do Kladské kotliny, ale hlavně na Králický Sněžník. Avšak skoro nic se tu nesmí. Vstupovat v kraťasech do kostela, fotit si vchod při mši a opalovat se na zdejších lavičkách.
Z Igliczne se pečlivě držím cyklostezky, která se mírně zvedá až pod vrchol Czarné Góry (Černá hora). Zde je také celkem frmol. Asi to bude lanovkou, co vede na vrchol hory. Tu využívají i cyklokrosaři, kteří se pouští střemhlav po trati z kopce dolů. Na mne by to asi nebylo. Zde jsem 1050 mn.m. a zbylých 150 výškových metrů musím po svých. Nahoře, ve výšce 1204 m n.m., jsem asi za 15 minut a vychutnávám si parádní výhled z dřevěné rozhledny. Ve svahu Czarné Góry je i vysílač, ten však chválihodně není vidět a tudíž nekazí výhled. Vidět je až na Hrubý Jeseník, Orlické, Bystřické hory. V dáli severním směrem ještě spatřuji Góry Sowie a Stolowe. Nejlepší výhled týdne opouštím nerad, ale ještě nějaký kilometr mne čeká.
Již dopoledne mne napadlo, že bych si znovu zajel na Schrónisko Pod Snieźnikem (chata Pod Sněžníkem) a odsud by se vidělo, jestli to vezmu přes vrchol, či jinudy. Chata leží ve výšce kolem 1200 m n.m., což se nakonec ukazuje jako celkem snadná cesta, až k rozcestí pod chatou. Cestou jsem se zastavil na skalce, z které bylo vidět pěkně údolí Kleśnice, v kterém je údajně nejhezčí jeskyně Sudet, zvaná Niedźwiedzia (Medvědí). Nad údolím dominuje Králický Sněžník. Od rozcestí k chatě je stoupání prudké, takže tlačím.
Jsem opět zde! Celkem potřetí stojím před chatou Pod Sněžníkem. Loni jsem tu byl dvakrát, dva dny po sobě, jednou na kole, podruhé pěšky. Zde se definitivně rozhoduji, vzít to přes samotný Králický Sněžník. Nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří. Čeká mne ale "tlačink," protože cesta na vrchol není sjízdná. Vydávám se vzhůru a zjišťuji, že místy to přece jen jde. 200 výškových metrů nějaký čas zabere, ale nakonec se ocitám na vrcholu, ve výšce 1424 m n.m.
Králický Sněžník je naše 3. nejvyšší pohoří, je součástí Jeseníků a má tvar podkovy, v jejímž svahu pramení a údolím poté teče řeka Morava. To vše ještě v Čechách, v okrese Ústí nad Orlicí. Hranice s Olomouckým krajem probíhá Podbělským hřbetem a řeka Morava do něj vstupuje za obcí Horní Hedeč. Na Podbělském hřbetu najdeme vrchy Podbělka a Sušina. Podbělský hřbet má ještě pár rozsoch, v jednéž z nich teče Malá Morava, levostranný přítok Moravy. Hřbet nad opačným břehem řeky Moravy se jmenuje Malosněžnický a vévodí mu Malý Sněžník. Významný vrch je také Klepý (Trojmorski Wierch) s 1144 m n.m., jež by se dal nazvat "Střecha Evropy." Na jeho svazích pramení tři toky a každý teče do jiného moře. Kladská Nisa do Odry a Baltského moře. Lipkovský potok do Orlice, Labe a Severního moře. Přítoky řeky Moravy do Dunaje a Černého moře.
Na vrcholu dělám vrcholové foto a pokouším se pustit se k pramenu Moravy, který je o 40 metrů níže. Na vrcholu není tolik turistů,kolik bych čekal a ještě k tomu nikdo nemá pořádnou mapu. Copak já, já jsem ani nepočítal, že sem pojedu, ale ostatní...? Nikoho nepotkávám ani k rozcestí Franciska. Takže nějakou spojnici na cestu ve svahu Podbělského hřbetu, se mi nepodaří zjistit. Nevadí, nechám si projížďku oné cestě na jindy. Aspoň bude důvod zas sem někdy přijet, když to tady mám tak rád.
Od Francisky klesám a poté stoupám k Sněžné chatě, od které opouštím žlutou značku a pro sjezd volím zimní cestu na Králický Sněžník, což je lesní cesta, po které jezdí i auta. Dole na rozcestí odbočuji vpravo, stále z kopce a dostávám se zpět na žlutou značku a přejíždím mladou říčku Moravu. Když se konečně dostávám na asfalt, odbočuji u rozcestí Pod Vilemínou na odpočívadlo, zamykám kolo a jdu se podívat k vodopádu Pod Strašidly. Je sice hlouběji v lese, ale cesta k němu je vyšlapaná a trvá tak 5 minut. Prohazuji pár slov s rodinkou, co je zde na čundru a roztáčím kola k Dolní Moravě. Cestou však objevuji vodopád na Hlubokém potoce. Tedy, já ho neobjevil, ale nevěděl jsem o něm.
Už jsem se zdržel dost a tak peláším přes Dolní Moravu k Červenému Potoku, kde se stavím na kávě, na kterou spoléhám jako na posilňující doping. Loni jsem zde byl s jedněmi milými lidmi, kteří mne odvezli z pěší tůry do Králík, ale ještě předtím, mi zde namlouvali mladou servírku. No srandy bylo. Kráska zde letos už nebyla, ale pokochal jsem se jinou krásou. Z terasy byl krásný pohled na celé pohoří Sněžníka.
Ve stoupání za Červeným Potokem potkávám cyklistku, avšak po chvíli debatění bych jí překřtil na slečnu na kole. Ale ukázala mi lepší cestu do Lichkova, mimo Králíky, které byly pro auta uzavřené, kvůli opravě silnice. Přes Prostřední a Dolní Lipku se jelo parádně. Děvče odbočovalo do Králík, kde bydlelo a já chtěl šlápnout do pedálů, jenže mírný protivítr to moc neumožňoval. Z Lichkova do Mladkova nejedu po cyklostezce, tak si musím vyšlápnout menší kopec. Větší přišel za Mladkovem. Mezi oběmi Orlicemi se musí do výšky 600 m n.m. a zřejmě za to může vrch Studený, který je vlevo od silnice ještě o 100 metrů vyšší. Na stoupání jsem nebyl sám. Pan s paní sdíleli kopec se mnou a byli na tom hůř. Jeli na těžko. Přes obec Vlčkovice už se jen zhoupnu abych se nechal unášet do Pastvin, kde už jsem tento týden byl. Přes daleko menší kopec se dostávám do Líšnice a to už jsem v Žamberku za chvíli. Dokonce ještě není asi 20 hodin, takže stihnu do obchodu a zítra ráno se nemusím zdržovat. To mne čeká totiž cesta cyklobusem.
98,9 km po místech, kde jsem převážně už byl. Nastoupal jsem 1521 metrů. Nejvyšší bod je jasný.

Miedzylesie, Nowa Wies, Igliczna, Czarna Góra a pohled na Hrubý Jeseník a Králický Sněžník,
na Sněžníku, pramen Moravy, vodopád Pod Strašidly, Králický Sněžník od jihu

Ze Šerlichu do Náchoda  (20.7.)

Je tu poslední den dovolené a tím pádem i mého pobytu v Podorlicku.  Je sobota a tak chci opět použít cyklobus na Šerlich. Na programu bude poslední kousek Orlických hor, směrem k Náchodu, odkud se vydám vlakem domů.
Tentokrát to cyklobusem nebylo takové zdržování, tak jsme přijeli na Šerlich celkem včas. Můj dnešní první cíl bude Šerlišský Mlýn, kam místo po modré, přijíždím horem po zelené značce. U Šerlichu jsem netrefil správnou odbočku.  K Šerlišskému Mlýnu jsem ztratil 200 výškových metrů, ale určitě jsem neprohloupil. Pochopitelně, že je zde turisticky rušno. Šerlišský mlýn je hotel , výletní místo a křižovatka turistických cest v údolí Bělé, severozápadně od Deštného. Původně zde stával Postlerův mlýn, hájovna a několik horských chalup, samoty patřily pod Sedloňov. Kolem roku 1902 byl mlýn přestavěn na výletní hostinec, při němž se vyráběl šindel (v letech 1924 - 1925 byl na zdejší pile připravován materiál pro stavbu Masarykovy chaty), později, v letech 1929 - 30, byl rozšířen na hotel. Dřevěná jednopatrová budova byla v letech 1966 - 68 rekonstruována.
Dále budu stoupat proti proudu Bělé,do Polomského sedla. Šlapu tedy do pedálů a metry, které jsem ztratil, teď pomalu nabírám zpět. Cesta je asfaltová, takže se jede dobře, i přes natřískanou brašnu na nosiči. Přijíždím k místu, kde se silnice stáčí doleva, ale rozcestník nevidím. Mezitím se zde sjíždí i početná parta. Od ní se dozvídám, že na Vrchmezí musím stále nahoru. Tam také nacházím onen rozcestník. Přichází kóta 1051 m n.m.,což znamená Polomský kopec. Už jsem opravdu vysoko. O kus dál mne překvapuje odbočka k prameništi Bělé, která v mapě není. Udělám si tedy malou zacházku.
Říčka Bělá pramení na jižním svahu Vrchmezí, ve výšce 1050 m n.m. Horní tok má bystřinný charakter, od Deštného se hluboce zaříznuté koryto v úzkém údolí trochu rozšiřuje a teče ke Skuhrovu. Pod Skuhrovem se údolí mírně otevírá, spád vody snižuje a říčka protéká Solnicí, dále směřuje k Častolovicím a poté ústí do Divoké Orlice v 264 m n.m. Délka toku je 38 km.
Vrchmezí je hraniční vrchol a nejvyšší hora polských Orlických hor s 1084 m n.m. Do května 1945 zde stávala německá turistická chata. Před polednem sem přijíždím i já. Pod vrcholem je altánek, od kterého jsou pěkné výhledy na Náchodsko, Rozkoš i Krkonoše. Vrchmezí má totiž dobrou polohu, na úpatí Orlických hor.
Někteří kaskadéři na kolech se pustili k Čihalce po červené značce, což já při zjištění strmého svahu a s bagáží na nosiči vypouštím. Vracím se k Polomskému kopci a odsud se pouštím po mírnější, žluté značce. Tu záhy opouštím, respektive ona mne a po cestě se dostávám na onu červenou a cyklostezku č. 4071, která vede po asfaltce až k hraničnímu přechodu nad Čihalkou. Celou cestu jsem jel většinou z kopce a je tomu tak i dále k chatě Čihalka, kde je také slušný turistický ruch. Je to pochopitelné, když je zde restaurace a kousek městečko Olešnice. Tam brzdím o něco později a ocitám se ve výšce kolem 600 m n.m.
Olešnice se nachází v západní časti Orlických hor, na říčce Olešence. Vznikla v 11. století při soumarské stezce z východních Čech do Kladska. Je to známé lyžařské středisko. Nejzajímavější památkou je Utzův mechanický betlém.
Dále po proudu Olešenky se dostávám k Zelinkovu mlýnu. Kupodivu mám ještě dost času, tak bych to mohl vzít do Náchoda opět přes Dobrošov. Cestu již znám z května letošního roku, tak vím, co mne čeká. Není to žádný med. Hned od rozcestí stoupám po špatné asfaltce až nad obec Dlouhé. Odsud přes Borovou je to pro změnu z kopce do České Čermné, kde odbočím doleva a na Dobrošov už zbývá pár kilometrů a pár desítek výškových metrů.
K Jiráskově chatě přijíždím ve 14 hodin a do odjezdu vlaku zbývá něco přes hodinu, což by mělo být akorát. Vyběhnu na rozhlednu a opět se kochám již známým výhledem. Vidět je okolí České Skalice, Krkonoše, Broumovsko, Stolové a Orlické hory. V dáli ještě Kunětická hora.
Pak už zbývá jen přes Jizbice a Lipý se spustit do Náchoda a zakončit neuvěřitelné putování Orlickými horami. Neuvěřitelné v tom, že bylo bez jediné dešťové kapky. V tom, že jsem nestihl už ani kilometrové kolečko kolem nádraží a číslice se zastavila na 699 ujetých km. K dalšímu magickému číslu zase chyběl pouhý metr. Za 8 dní jsem spočítal 7776 nastoupaných metrů. Někdy je holt ta cykloturistika sranda.

Šerlišský Mlýn, Vrchmezí - vrchol, altán, výhled na Rozkoš, chata Čihalka, Olešnice v Orl. horách