Pohodlně na Máminku

Tak nakonec si letos dopřeji ještě jednu rozhlednu. S Janičkou vyrazíme k Hudlicím, na novou rozhlednu Máminka. Na trasu vyrazíme z Rakovníka. Nejdříve se svezeme po CT č. 303 a pak začne kopcovitější část.
Dnešní počasí je mlžné a tak doufáme, že je pouze údolní a o 300 metrů výš, až se budeme rozhlížet, už bude slunečno. Začínáme na 320 m n.m. Na CT do Roztok už jsem nejel dlouho, ale zdá se mi, že zde bylo více asfaltu. Na trati je nyní výluka a díky náklaďákům je cesta rozježděná a zablácená. Do Roztok ještě o nějaké metry klesneme.
CT 303 nevede pouze do Roztok, ale pokračuje dále na Karlovu Ves a my po ní. Tuto cestu už jsem jednou také jel, takže vím, že je lesem do mírného stoupání. 6 km do Karlovy Vsi, z 250 m n.m., vede kolem Třech pramenů. Sem se sjíždějí pro vodu lidé až z Plzeňska. Ještě před nimi je zajímavá samota, zřejmě milovníků Indiánů. Stojí tu totiž totem.
Projíždíme Karlovu Ves, ale na vrcholu stoupání jsme až nad ní, do 480 m n.m., mezi kopci Zadní Hrobce a Špička. Krušnou horu už vidíme před sebou a na ní i rozhlednu. Znamená to, že výhled bude do mlžného kraje.
Klesáme do údolí, do vsi Karlov. Zde nejprve svačíme, tím pádem i chladneme. Nás však čeká ještě 200 výškových metrů, takže se nebojíme, že bychom mrzli, i když ještě kus klesáme k potoku. Pak se po hlavní silnici noříme do lesa, míjíme CT č. 0053 a již jsme pod Krušnou horou. Kde přetíná silnici žlutá značka, odbočujeme i my. Dojedeme na rozcestí Na Vartě. To už jsme v 500 m n.m.
Na novou rozhlednu vyznačili i novou turistickou cestu. To je bezva, nebudeme bloudit. Zbylých 100 výškových metrů zvládáme stejně pohodově, jako zbytek trasy. Znamená to, že Máminku řadím do kategorie rozhleden, se snadnějším výjezdem. Na naší trase snad nebyl metr prudkého stoupání.
Kolem rozhledny jsou různé informační tabule. Na některých schodech jsou jména sponzorů. Ale jen těch, kteří přispěli více než 1000 Kč. Výhled musí být úžasný, jak upozorňuje 53. schod, protože i dnes, za mlhy je pěkný. Nejbližší významný kopec je Velíz nad Kublovem. Opačným směrem jsou Nový Jáchymov a Hudlice. Názvy Krušná hora a Nový Jáchymov tu nejsou náhodou. Mají také hornickou minulost, jako město v pohoří Krušné hory.
Další cíl jsou Hudlice, kde mají razítko a ostatní suvenýry k rozhledně. Po hřebeni Krušné hory a po modré značce se dostaneme k Novému Jáchymovu. Pak už zbývá do rodiště Josefa Jungmanna pár kilometrů. Upomínkové předměty mají v jedné restauraci. Ptáme se radši na cestu, protože Hudlice není zrovna obec na rovině a bloudit do kopce nechceme.
Zpět nakonec nepojedeme. Sjedeme do Berouna a odsud vlakem domů, i přesto, že je výluka. S přepravou kol by ale neměl být problém. Hudlice opouštíme Jungmannovou ulicí. Projíždíme údolím, nad nímž se rozptyluje ves Trubská. Skoro jako alpské scenérie. Jungmannovou ulicí pokračujeme i Záhořanami a nakonec do Králova Dvora ani nedojedeme. Na konci Záhořan, pod kopcem s vysílačem, se dáme doleva a přes ještě jedno stoupání se dostaneme do Berouna. Do centra přijedeme jižně pod Městskou horou. Zde jsme v cíli, po 48 km, 630 nast. m. Na kola měli připravenou dodávku, ale byla malá frekvence, tak jsme se vešli do busu.

 Samota pod Třemi prameny

 Krušná hora od severu

 Máminka

 Hudlice

 Velíz

Z Máminky po modré

Poustevna - nenápadný vrchol na Chomutovsku

Podzim a Krušné hory? Nejlepší kombinace. Když jsem si vzpomněl, jak mi kámoš Franta psal, že byl na vrchu Poustevna, napadlo mne vzít kolo, svačinu, Janču a vyrazit na toto ještě neznámé místo také. Cestou se stavíme i na známém "Hasáku."
Vlak opouštíme v Málkově, kde se s námi dá do hovoru starší paní. Prý má elektrokolo a s tím je pro ni cestování snazší. Je fakt, že my už se delší dobu také zajímáme o toto téma. Nejjednodušší cesta z Málkova je po hlavní silnici, k odbočce na Blahuňov. Janina sice nerada jezdí po hlavních silnicích, ale někdy je to nejrychlejší varianta.
Když jsem naposledy tudy jel, tak u křižovatky stepovaly děvčata. Dnes už je asi na ně zima. Do Blahuňova to je pěkná jízda lesem, který už má nádherné podzimní barvy. Silnice je nová, takže krása. Za Blahuňovem se silnice více zvedá a les mizí. Severně se objevuje oblý kopec Poustevna, charakteristický dvěma stožáry na vrcholu.
Hrad Hasištejn. V podzimním hávu vypadá hezky. Jdeme dovnitř a vypadá to, že za tu dobu, co jsem tu nebyl, se nic nezměnilo. Výhled z věže je typický, hradní. Znamená to, že daleký kruhový výhled nečekejte. Pouze jižním směrem, do údolí Ohře je vidět dál, ale tam to zase kazí prunéřovské komíny. Dobře ale poznáváme Úhošť. Na ostatní strany je vidět barevný les, údolí Prunéřovského potoka a kostel ve Výsluní.
Šlapeme dál a stále do kopce. Zatím jsme vystoupali pouze o 200 výškových metrů a cca 250 jich ještě zbývá. Projíždíme Vysokou Jedli a již pozorujeme skalky ve svahu Poustevny, jestli jsou to ony, z nichž je tak pěkný výhled. Aspoň jsem to viděl v knize Krušný ráj. Tato kniha je sice tlustá, ale doporučuji ji všem milovníkům hor, pěkných fotografií a přírody. Navíc pokrývá celé území, i dokonce německou část.
V 780 m n.m., v místě, kde jsme již vysoko nad Prunéřovským údolím, vidím odbočovat lesní cestu, směrem k vrcholu. Kouknu do mobilní mapy a nakonec se tudy vydáváme. Cesta je celkem "jetelná," rozrytá od prasat v celé délce. Když už podle mapy a výškoměru jsme skoro na vrcholu, tak přemýšlíme, kde by mohla být cesta na výhledovou skálu. Nejprve se pouštíme po jedné vyšlapané cestě, ale bez úspěchu. Pak už ale zapínám GPS v mobilu a jdeme severozápadním směrem. Já už to chtěl vzdát, ale díky Janičce jsme nakonec tu skálu našli! Celkem jsou tu dvě samostatné skalky, ale my si vylezli jen na tu jižnější. Nejhezčí výhled je směrem na Výsluní. Za prvé je to v tuto denní dobu po sluníčku a za druhé je výhled po horách. Do údolí je také vidět. Dohlédnu dokonce až na nechranickou přehradu a na Žatec. Když zaostřím ještě více, zahlédnu Louny. Oproti známému Hasištejnu je toto místo balzám na duši. Franta když tu byl, tak skálu nenašel, ale po našem výjezdu se sem vydal s jiným kolegou podruhé a už byl úspěšný. Takže Franzi díky za podnět k bezva výletu.
Poté jsme pokračovali po cestě a ta nás po 300 metrech dovedla k vysílačům, kdy výškoměr ukazuje 826 m n.m. Čili od stožárů 300 metrů po lesní cestě a pak se držet jihozápadním směrem, kolem dvou skalek v lese.
Od oploceného areálu už vede logicky asfaltka, po níž sjíždíme na silnici a CT č. 3080. Po ní doleva se přiblížíme nad Celnou. Odsud Poustevna již nevypadá tak dominantně, jako z pánve. Pokračujeme do Hory Sv. Šebestiána, kde už jsme letos jednou spolu byli. Trio doplňoval Tomáš. Dnes pojedeme Bezručovým údolím zase zpět do nížiny. Zhruba v jedné čtvrtině je rozpadlá samota Tišina. Odsud vede cesta k Medvědímu vodopádu. Předloni jsem tu byl v únoru a zapomněl, že vodopád by mohl být zamrzlý. Také že byl. Dnes však tomu tak nebude a tak se půjdeme podívat na tento zázrak přírody.
Cesta by se dala možná jet, ale my strkáme a po chvíli zamykáme kola ke stromu, abychom zbytek došli. Místo je opravdu divočina. Skákání po kamenech a ještě jsem se nedostal tak, abych viděl vodopád celý. Jediná možnost byla zout boty a vydat se ledovým korytem. Sice by stačily 2 kroky, ale i tak to necháme radši na léto.
Na tak malém kousku jsme viděli 3 atrakce. Jedna notoricky známá, druhá absolutně neznámá a třetí také rozhodně stojí za zmínku. Největší dojem na nás udělal jednoznačně vrch Poustevna. Nejen proto, že jsme si skálu museli najít sami, ale pro svou atmosféru.
Pak už jen stačí sjet nejdelším krušnohorským údolím do Chomutova, i když už ve stínu. Jak je slunce nízko, tak nemá takový dosah. Když jízdu údolím srovnám s tím, jak jsme zde byli v létě... Prázdná cyklostezka, osvěžovny zavřené, rukavice nutností. Nejsme však žádná ořezávátka.
Pohodovým tempem jsme našlapali 36,7 km a nastoupali 587 metrů.

 Místo, Hasištejn a výhled do Prunéřovského údolí

Poustevna

Medvědí vodopád

Stotřicítka

Je nedělní ráno a my se s Jančou vyhecovali, že pokoříme naše rekordy v počtu ujetých kilometrů v jednom dni. Jelikož už je začátek října, musíme vyjet co nejdříve. Nakonec se tak stává v 8 hodin a náš směr je západní, po směru větru. Černčice, Obora, Počedělice, Orasice... Cesta ubíhá sama, až se po 20 km a 70 minutách, ocitneme v Libochovicích.

Teplota kolem 10 stupňů, ale slunečné počasí. Tam kde vřískají žáby projíždíme do Budyně nad Ohří. Přesněji řečeno zde protéká Malá Ohře. Fotit jdeme k vodnímu hradu. 31. km, 1:33 hod.

Nejtěžší úsek přišel za Budyní, kdy jsme stoupali do vsi Nížebohy, museli překonat dálnici a ještě jedno menší stoupání před Roudnicí. Pak už jsme se vezli na místní náměstí. Byl celkem opar, takže hora Říp byla stěží vidět. 43. km, 2:15 hod.

Náš dnešní výlet by se také mohl jmenovat z Loun přes Lounky. Ty jsme potkali mezi Roudnicí a Litoměřicemi. Na druhém břehu naproti Lounkům se hezky vyjímal kostel sv. Kateřiny u Libotenic.

Následně jsme překonávali jediný neasfaltový úsek dnešní cesty. Ten skončil před obcí Nučnice, kde mají jeden z mnoha převozů přes Labe. Jednou už jsem ho použil, když jsem pak pokračoval do Terezína.
Přichází podle mne nejhezčí město Ústeckého kraje, Litoměřice. Na 63. km nám ukazuje počítač 3:11 hod. První delší pauzu trávíme pod hradbami u řeky. Dále už se nehneme od řeky Labe. Na další cestu si odkládáme pár věcí, protože teploměr už ukazuje 15 stupňů.

Spanilá jízda je zhruba ve své polovině a my se kocháme Litoměřickem. Vrch Radobýl, Žernosecké jezero a v neposlední řadě Porta Bohemica. Podjíždíme pod Kalvárií a za Libochovanami se údolí začne svírat. To z něj dělá úchvatné místo, kde cykloturistika je radostí.

Pod Deblíkem se třpytí na druhém břehu Doubický kostelík, odkud je tak krásný výhled na onen kopec a Labe, jak se kolem něj vine. Za chvíli zase obdivujeme skálu Vrkoč a po nejpohodovějším úseku brzdíme pod hradem Střekov.

Masarykova zdymadla objíždíme po silnici a na Střekovském nábřeží pozorujeme děti, hrající si v korytě Labe. Nevídaná věc. Na tachometru svítí 91. km a 4:37 hod.

Tak jako Labe se prodírá Středohořím, prodíráme se i my. Odlehčeni o další ošacení. Je přes 20 stupňů a stále je na co se dívat. Třeba na dominantní Kozí vrch na levém břehu a ještě dominantnější Bukovou horu nad pravým břehem. Vjíždíme do 4. a ještě ne posledního okresu dnešní trasy. Zřícenina Vrabinec. Tam jsem kdysi už byl, ale další návštěvě se nebráním.

 Vítá nás Děčín, který má být naší konečnou. Ne však ještě teď. My máme 112. km a ještě rozhodně nekončíme. Teď právě začne ta správná euforie. Sil máme ještě kupodivu dost.

Takže pokračujeme za Děčín. České středohoří vystřídaly Labské pískovce a před námi se zvedají věže pískovcových skal. Vpravo je České Švýcarsko, které později přechází v Saské. V Dolním Žlebu už tachometr sahá po sto dvacítce. Konečná směrem vpřed nastává na hranicích s Německem. Tam kouskem nakukujeme do pátého dnešního okresu. Okres Pirna je tím posledním.

Máme 125. km a 6:17 hod v sedle. Jančin rekord jsme překonali už před Děčínem a k mému zbývají 2 km. Nejprve si ale skočíme k jednomu romantickému místu, kus odsud.

Klopotský vodopád je přímo na hranicích s Německem. Kolik takových na světe je? Mne napadá Iguazu na hranicích Argentiny a Brazílie. To však jsme se pustili do velké dálky. My dnes musíme ještě kousek popojet, aby dnešek dostal smyl.
Zpět do Děčína se vracíme stejnou cestou. Ono vlastně není ani jakou, pokud tam chceme být rychle a pohodlně. Nakonec jsme dnes najeli 136 kilometrů, za 6 hodin a 50 minut v sedle. Svůj rekord ujetých km za den jsem navýšil o 9. Jelikož kalorie se spálily, museli jsme je jít dobrat. V 17:30 už jsme se seděli ve vlaku domů.

Křivoklátskem na Veselov

Na Kladensku se objevila nedávno nová rozhledna, tak proč si k ní neudělat odpolední podzimní výlet. Z Kněževsi to bude akurátní vzdálenost, skrz křivoklátské lesy. Kolem desáté jsme tedy s Janičkou připraveni vyrazit na cestu.
Směrem k Novému Strašecí nebudeme nic vymýšlet a pojedeme po cyklostezce, kolem muzejní kolešovické dráhy. Je sucho a tak nám nemusí hliněný terén tolik vadit. Za Chrášťanami se místo po cyklostezce pouštíme lesem. S místní znalkyní to nebude problém. Zajímavá cesta lesem vede jižně od osady Bory. Trať potom přejedeme a dostaneme se k rozcestí Lišany, bývalá žst. Pak už není problém se dostat do Lužné. Menším problémem však bylo dostat se k Belšance. Projeli jsme dolní Lužnou a Havlíčkovou ulicí vystoupali na východní okraj. Po polní cestě se dostáváme ke Skelnohuťskému potoku a u stejnojmenné osady trochu zaváháme. Nakonec k rozcestí Belšanka-hájovna přijedeme od západu. Zde při svačině potkávám kolegu z Rakovníka, který neúspěšně sbírá houby. Chvíli s námi pohovoří a poté to vzdává.
Podél Skelnohuťského potoka jedeme i nadále. Mírně do kopce, až nás silnička dovede na křižovatku. Po CT č. 103 projedeme Amálii, což je nevzhledná samota a už padáme do dalšího údolí. Tentokrát říčky Klíčavy. Tam nás doprovodí ořechová alej. Přejíždíme bývalé těleso koněspřežky a ruku v ruce se zelenou značkou přijíždíme k Pilskému rybníku, kde jsem před devíti lety málem dostal pokutu, za vstup na soukromý pozemek. Závora tenkrát byla zvednutá stejně jako dnes. To se pak cedule se zákazem přehlédne snadno.
Zelenou značku střídá žlutá a přichází další stoupání. Blížíme se k Lánům. Ty objedeme po hlavní silnici jižně a na vedlejší odbočujeme v Ploskově. Místní rybníček se zalíbil Janičce a tak přichází menší pauza. K našemu cíli už zbývá pár kilometrů. Zbývá projet Žilinu a vyskytneme se u Výskyty, což je jméno potůčku, za kterým ještě musíme šlápnout. Na horizontu už spatřuji rozhlednu nad vsí Družec. Koukám do mapy a ještě musíme překonat jeden vodní tok. Suvenýry rozhledny jsou opět na OÚ. Na rozhlednu nás ze vsi vyvede ukazatel.
Rozhledna je na chlup stejná jako na nejvyšší hoře Kladenska, Vysokém vrchu u Malých Kyšic. Výhled z rozhledny Veselov rozhodně není dechberoucí. Jsou vidět převážně okolní obce a údolíčka.
Od rozhledny se chceme dostat do Velké Dobré. Vzali jsme to tedy rovnou přes pole, až jsme se doplahočili na cestu, která nás převede nad dálnicí. Dále už to nedramatizujeme. Přes Velkou Dobrou a Doksy končíme na nádraží v Kamenných Žehrovicích. Ve vlaku potkávám další 2 rakovnické výpravčí. Ti se pro změnu vracejí z dovolené. Tachometry se nám zastavily na hodnotách 59,5 km a 659 nast.m.  a první říjnový výlet je minulostí.

 Belšanka

 Údolí Klíčavy

 Do údolí Klíčavy

 Těleso bývalé koněspřežky

 Družec

 Rozhledna Veselov

 Výhled na jih...

 ...západ...

...severozápad